Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Taky děkuji. Hvězdu mi, prosím, nahoď do obratnosti. :)

Vůbec jsem se nedivil, když mi Sallaré na mou poznámku o Zloději přitakal. Ačkoliv jsem si to zatím moc neuvědomoval, Consiliario by pro mě mohl být v budoucnu zatraceně velkou přítěží. Budu ho muset nějak zkrotit. Ale jak? To pro mě prozatím zůstávalo záhadou. Ovšem měl jsem zlé předtuchy, že to s ním bude jako s vlčetem. A s těmi jsem, žel bohu, neměl vůbec žádné zkušenosti.
Nepříliš vlídný pohled jsem stočil k zrzavé veverce. Hm, tak už to vypadá, že se můžu přestat radovat, napadlo mě, když jsem ho viděl zase živého a zdravého. A co hůř, dozvěděl jsem se, jak je to s jeho uzdravováním. Lehce jsem se zamračil. To, co právě řekl, se mi vůbec nelíbilo. „To nezní zrovna dvakrát fér,“ podotkl jsem nesouhlasně. Co když se to dá nějak regulovat? To by se mi nesmírně šiklo... Krátce jsem švihl ocasem. Neuškodilo by mu, kdyby pocítil trochu víc té fyzické bolesti. Neměl jsem ve zvyku být zlomyslný nebo uštěpačný, ale Zloděj už mi pěkně brnkal na nervy.
Když ten malý hlodavec nepochodil u mě, rozhodl se přesunout se k mé společnosti. Podíval jsem se na Sallarého a předem na něj hodil tak trochu omluvný pohled. Netušil jsem, co všechno z Consiliaria v příštích minutách vypadne, ale věděl jsem, že to nebude nic chytrého.
„Sallaré,“ podotkl jsem, „ne salát.“ Zloděj se krátce otočil a vyplázl na mě jazyk. Jenže pak se ozval i samotný vlk, jehož jméno bylo tou prostořekou veverkou zkomoleno. Trochu se na něj obořil, ale vypadalo to, že se v tom dál nehodlá nijak šťourat.
Na malý moment nastalo ticho, což byl docela zvláštní a vzácný úkaz, neboť tu Consiliario mezi námi stále pobýval. Klidné ticho bylo ovšem přerušeno Sallarém. Začal trochu kostrbatě. Hned jsem ale věděl, oč mu šlo. „Chápu,“ pokývl jsem na něj bez nějakých dalších zbytečných slov. „To už jdeš pryč? To ne! Nenechávej mě tu s tím bručounem. Chtěl sis mě adoptovat, vzpomínáš?“ znovu se ozvala ta otravná veverka. „Kušuj, Consi,“ napomenul jsem ho a otočil se zpátky směrem k Sallarému. „Pak ti tedy přeji štěstí, co se smečky týče,“ pokývl jsem na něj „a díky za ten lov,“ dodal jsem ještě před tím, než se naše cesty rozešly.
Vstal jsem, vykročil a houkl na toho hlodavce: „Zloději, pojď.“ Veverka se naposledy ohlédla na šedého vlka a z té své prostořeké tlamy vypustila: „Tak ahoj, Saláte!“ Zvesela se zahihňal, a pak už mě dohnal. „To sis mohl odpustit,“ zasyčel jsem na něj a aniž bych mu věnoval jediný pohled, pokračoval jsem ve své cestě, jejíž cíl jsem zatím nevěděl.

>>> Řeka Mahtaë

//Díky za hru. :)

Vypadalo to, že Sallarého náš úspěch také vcelku těšil. Nebudu vám nic namlouvat, už mi docela dost vyhládlo. Ne jen kvůli samotnému lovu, ale i díky používání všech mých magií. Potřeboval jsem načerpat zase sílu. A nejen dočasnou, ale i tu do zálohy. Proto jsem jedl o chvilku déle než můj společník. Mezitím jsem si zhmotnil křídla, do nichž jsem měl v plánu ukládat všechnu 'přebytečnou' energii. Na koncích blán se jemně rozzářily malé modré znaky.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Sallarého, který se zeptal, jestli se něco stalo Zlodějovi. Myslel si, že se jen tak rozplynul, což byla v podstatě pravda. „Nejsem si jistý, jestli by náhodou nebylo lepší, kdyby zmizel navždy...“ dodal jsem trochu uštěpačně.
Nemohl jsem si nevšimnout toho pohledu, kterým mě zkoumal. Něco se mu na mně očividně nezdálo. Nevěděl jsem to jistě, avšak měl jsem předtuchu, že to budou mé magie. Přeci jen Sallarého vcelku překvapily i prosté šlahouny. A to ještě neví o tom zbytku magií, které vlastním, napadlo mě. Třeba taková magie neviditelnosti byla při lovu nesmírně užitečná. Byl jsem rád, že ji mám. Docela to usnadňovalo život. Avšak i přesto jsem jednou za čas lovil úplně obyčejně. Prostě jsem se vykašlal na všechny magie, které by mi to dokázaly tolik ulehčit, a lovil jsem tak, jako když jsem ještě vůbec nevěděl, že nějakou magii vlastním. Kdyby to vlk používal každý den, určitě by rychle zlenivěl. A přesně to jsem nechtěl.
Mírně jsem zvedl hlavu k nebesům. Pocítil jsem teplé paprsky, které mě hřály na celém kožichu. Bláto jsem měl snad všude, a teď, když se oteplilo, docela rychle usychalo a tvrdlo. Bude to chtít koupel, prolétlo mi hlavou. A to pořádnou.
„Hahá!“ ozvalo se za mnou. Sklonil jsem hlavu a povzdychl si. Naprosto přesně jsem věděl, komu ten hlas patřil. Otočil jsem se a zrakem sjel k zemi. „Mysleli jste si, že je po mně, co? Ale není!“ Malá zrzavá veverka začala vesele poskakovat kolem nás. „To bylo vzrůšo, že? Skvělěj lov!“ smála se. „Ty, Constiliario,“ houkl jsem na něj, „to tě nic nebolí?“ Docela mě překvapilo, s jakou energií a elánem se pohyboval, když jsem na vlastní oči viděl, jakou ránu utržil na hrudi. „Nebolí,“ zahihňal se. „Jsem přece tvoje magie. Nemusím jíst - stačí mi, když máš dost energie ty, bručoune, a pak se mi všechny rány zhojí,“ přiběhl ke mně a vyskočil mi na hlavu. Zamračil jsem se a setřásl ho. Zloděj ovšem nelenil a odběhl zas pro změnu k Sallarému. Veverka si stoupla před jeho nos a začala se hloupě smát. „Hele, Saláte,“ oslovila šedého vlka, „víš, že máš strašně teplej dech?“ Protočil jsem panenky a posadil se. Cítil jsem, že jsem se opravdu pořádně nadlábl.

//Pardon za tu prodlevu. :/

Pobídl jsem Sallarého, ať nám vybere nějakou vhodnou kořist. Šedý vlk nelenil a ihned začal zrakem brouzdat mezi jednotlivými kusy ze stáda. „No tááák, půjdem už? Nudím se!“ Zúžil jsem víčka a přísný pohled stočil na Zloděje. Ten se na mě podíval a protočil panenky. Pozornost jsem vrátil k vysoké. Ačkoliv jsem Sallarého pověřil tím, aby vybral, jakého jedince budeme lovit, sám jsem mezi nimi začal hledat nějaký kus, který by měl nějakou vadu. Ať už věk, nemoc nebo fyzický stav - všechno z těch věcí by nám hrálo do karet. O pár chvil později se ovšem Sallaré ozval se vcelku dobrým tipem. Naše kořist se nacházela v dobré vzdálenosti a její fyzický stav nebyl stoprocentní. „Dobrá,“ pokývl jsem na něj. Následně jsem houkl na Consiliaria, který se mezitím začal zaobírat tím, že svou tlapou šťouchal do rozbahněné půdy. Povzdychl jsem si, a pak mu ukázal, na který kus se zaměříme. „Takže už se jde konečně na věc? Hurá!“ zavrtěl ocasem. Zastoupil jsem mu cestu. "Hlavně žádné hlouposti." Vyplázl na mě jazyk: „Dej si pohov, bručoune. Všechno bude v pohodě.“ Dlouze jsem vydechl a zavrtěl nad tím hlavou.
Pak už jsem se znovu obrátil k Sallarému, pořádně se přikrčil a dal se do plížení. Cítil jsem, jak se mi s každým krokem lepí čím dál více bahna na tlapy. Nejsou to zrovna nejlepší podmínky. V takovém počasí si jeden dokáže způsobit zranění velmi snadno. Věděl jsem, že jestli nechceme odejít s prázdnou, musíme zaútočit rychle. Dlouhé nahánění by se nám v této situaci nemuselo vůbec vyplatit.
Už jsme se plížili dost dlouho. Cítil jsem, že nastala ta správná chvíle. A očividně jsem nebyl sám. Jako by mi Sallaré četl myšlenky. Stačilo jedno jediné slůvko a oba jsme vystřelili jako blesky. Jen Zloděj zůstal trochu pozadu. S jeho velkou spoustou energie mu ovšem netrvalo moc dlouho, než nás dohnal.
Sallaré nadběhl tak, aby co nejúčinněji oddělil cílený kus od stáda. Měl svou roli vybranou, nechal jsem ho tedy běžet ve vnějším pásmu. Já jsem se přesunul mezi něj a losa, kterému jsem zkusil zasadit pár kousanců do boku. Zloděj mezitím zůstal za kopytníkem. Snažil se na něj dorážet zezadu. Zvíře se ještě více splašilo a prudce zahnulo doleva. To způsobilo, že já i Sallaré jsme museli zpomalit a přeorientovat se na nově zvolený směr. A řeknu vám, že v blátě se to rozhodně nedělalo snadno, takže to celé na kratičkou chvíli zůstalo jen na Consiliariovi. Za pár sekund jsme ho ale už oba doháněli. Ovšem to, co následovalo, rozhodně nebyl moc příjemný pohled. Los totiž vykopl zadníma nohama a Zloděje, který byl v tomhle zatím nezkušený, pěkně nabral na kopyta. Bílý - momentálně spíš už hnědý - vlk se zakňučením odletěl dozadu. Hned, jak jsme ho minuli, jsem se za ním ohlédl. Vlk zvedl hlavu, ale nepokoušel se vstát. Z přední části hrudi mu tekla modrá krev. Hlavu jsem na moment otočil zas před sebe, abych viděl, kam běžím, a pak jsem se znovu ohlédl. Zazářilo namodralé světlo a Consiliario se vypařil. Byl pryč.
„Pokračujeme,“ křikl jsem na Sallarého, který byl o kousek napřed. Běh v blátě byl opravdu namáhavý. Věděl jsem, že už to zvíře pronásledujeme moc dlouho. Chtělo to konečně pořádně zakročit. „Útoč!“ křikl jsem na něj. Byl blíže než já. A krom toho mě něco napadlo. Mírně jsem ubral na tempu a sledoval, jak se Sallaré zakusuje do losa, kterého tím zpomalil. Teď byl ten vhodný okamžik. Na zádech se mi objevil pár blanitých křídel. Vší silou jsem jimi máchl a dostal se tak do vzduchu. Rychlým máváním jsem se dostal nad kopytníka. Neotálel jsem a rychle složil letky k tělu. Prudce jsem klesl a jako nějaký dravec jsem zaútočil přímo na krk. V ten okamžik jsem nechal křídla, ať z mého hřbetu zase zmizí. Nerad bych si je zlomil. S nebohým losem to trhlo na zem. Teď už stačilo jen nepolevovat v sevření a zardousit ho.
Pár okamžiků se ještě svíjel, kopal a cukal sebou, ale bylo nám jasné, že už nemá sebemenší šanci. Nohy i hlavu položil na zem. Konečně vydechl naposled. Pustil jsem jeho krk a podíval se na Sallarého, který mi pomáhal. Vyplázl jsem jazyk a začal ztěžka vydechovat. „Dobrá práce,“ pokývl jsem na vlka. Nějakou dobu jsem se ještě vydýchával. Až když se můj tep trochu zklidnil, přesunul jsem se k zadní části těla naší kořisti. „Pusťme se do zasloužené odměny,“ pobídl jsem Sallarého, ať se dá do jídla.
Nebudu vám lhát, vysokou už jsem neměl zatraceně dlouho. A přiznám se, že to maso chutnalo prostě výborně. A pro nás dva ho tu bylo až až.

Očima jsem chvíli těkal mezi pravým a falešným Sallaréem. Vypadalo to, že ten pravý si vzal mou radu k srdci a nehodlal Zloději nijak odpovídat. Rozumné rozhodnutí. Nejspíš bych udělal to samé.
Oba jsme jsem si Consiliaria přestali všímat a dali se do řeči o magiích od Smrti. To ovšem Zloděje poněkud popudilo, takže se mezi nás doslova vetřel. Zavrčel jsem a udělal několik kroků stranou. "To se bavíte o mně?! Já jsem ale moc užitečná magie, opravdu! Mrzutý Falion to jen neumí ocenit," postěžoval si Sallarému. Očividně mu bylo jedno, že to slyším. Spíš bych řekl, že bylo vyloženě jeho záměrem, abych se dozvěděl, co si o mně myslí. "Consiliario," pronesl jsem chladně. Zloděj se na mě pomalu otočil. "Ano, Falíku?" Měl jsem sto chutí mu tu jeho upovídanou tlamu vzít a zabořit ji někam do velmi hlubokého a lepkavého bahna. A hned, jak mi hlavou prolétla tato myšlenka, se jako na povel z nebe začaly snášet malé kapičky deště. To není dobré, lov v takovém počasí bude těžký. Rychle jsem Zloděje přesvědčil, aby nám pomohl a zbavil se Sallarého podoby. Kupodivu mi na oboje přikývl, pak vylétl někam do neznáma. Podíval jsem se na šedého vlka a kývl na něj. "Dejme se do toho, než se ta mračna protrhnou ještě více."
Povzdychl jsem si a znovu zvolal na Consiliaria. Snažil jsem se mu vysvětlit, že aby se nám lov vydařil, musíme držet v dobré formaci a pokud možno vyhýbat se zbytečným manévrům, které by nám jen ubíraly energii. Zloděj mi na všechno nadšeně přitakal, ale měl jsem pocit, že to udělal bezděčně a všechno, co jsem mu řekl, šlo jedním uchem dovnitř a tím druhým ven. Mezitím jsem se soustředil na svou magii vzduchu, díky které jsem si nechával přivát vánek hned z několika různých směrů. Nejsilnější pach jsem cítil z východních oblastí. Otočil jsem se tedy tím směrem a optal se: "Můžeme?" Myslím, že vás nepřekvapím, když řeknu, že jako první se ozval Zloděj s nadšeným výsknutím. Povzdechl jsem si. "Fajn." Dal jsem se do klusu a zadoufal, že se mezitím ten déšť nezhorší.
Trvalo to jen pár desítek minut, než jsme konečně zahlédli stádo. Zpomalili jsme. Nechtěl jsem nic nechat na náhodě, a tak jsem si opět pomohl magií. Vítr jsem bezpodmínečně nechal vát od kopytníkům k nám. To by nám ještě chybělo, aby nás odhalili dřív, než bychom zahájili útok. Přikrčeně jsem se špetku přiblížil k vlkům. Pohled jsem nejdříve zabořil do Consiliarových očí. Bílý vlk se na mě zářivě usmál a už se nadechoval, že ze sebe začne sypat další várku slov. "Žádné hlouposti," zastavil jsem ho, než stačil něco říct. Pak jsem se podíval na Sallarého. "Vyber, který kus budeme nahánět," pobídl jsem ho. Nechtěl jsem všechno kontrolovat a rozhodovat sám.
//Klidně začni lov popisovat jako první. :D

<<< Neprobádaný les

Chudák Sallaré musel být pěkně zmatený. Tedy mám na mysli toho pravého. Ten falešný se na nás oba zeširoka zubil a než jsme stihli vyjít z Neprobádaného lesa, spustil: "Ahoj! Já jsem Consiliario. Líbí se ti, jak jsem tě napodobil? No není to úchvatné? Co?" dotíral stále na vlka. Posměšně jsem si odfrkl a podíval se na Sallarého. Zeptal se, jestli to je jedna z těch magií, kterou lze získat od Smrti. "Jojo, od Smrti," rychle pokývl Zloděj a stále nepolevoval v zářivém úsměvu. "Mlč," zavrčel jsem na něj a snažil se udržet si chladnou mysl. Pak jsem koukl na vlka, který byl před chvílí okraden o svou podobu, a vyjasnil mu, jak to je doopravdy: "Je to sice magie od Smrti, ale běžně ji nenabízí. Normálně od ní můžeš získat třeba neviditelnost, elektřinu, halucinace a tak, ale jestli jsi ochoten dát jí ještě větší obnos, může tě obdarovat speciální magií. Prostě je to něco, co máš jen ty a žádný jiný vlk..."
Stromy jsme nechali za zády a nyní jsme se ocitli na Východním Galtavaru. "Proto ti radím dobře, než před Smrtí vyřkneš svá přání, dobře si promysli, jak svá slova zformuluješ." Hlavou jsem pokývl na Zloděje. "Stačí chvilka nepozornosti a máš na krku tohle." Po falešném Sallaréovi jsem hodil otrávený pohled. "Co prosím? No tohle! Mluví o mně, jako bych snad byl nějaká nepotřebná veteš! Vidíš to? Vidíš?!" Consiliario si postěžoval Sallaréovi. "Nemyslíš, že bych zasloužil více úcty? Podle mě ano!" uraženě si odfrkl. "Ach, já tak trpím. S Falionem je děsná nuda. Je to starej bručoun. Nechceš si mě vzít ty? To je přeci skvělý nápad, ne? Adopotuj si mě!" zamával ocasem a sladce se na Sallarého usmál. Podíval jsem se na potencionálního nového vlastníka Consiliaria a hodil po něm omluvný pohled. Dlouze jsem vydechl a pak se zase nadechl. Jen klid. Přežil jsem i horší kecaly. Snad... "Ty, Consi, měl bych pro tebe prácičku. Co ty na to?" Zloděj na mě prudce otočil hlavu a zbystřil. V příštích pár sekundách přestal otravovat Sallarého a přesunul se ke mně. "No ne! A co to je?" Udělal jsem krok dozadu, neboť se mi zdálo, že mi až příliš zasahuje do osobního prostoru. "Já a tady můj spolucestovatel Sallaré máme v plánu lovit vysokou. Pár pomocných tlap by se nám hodilo. Byl bys ochoten nám pomoci?" Zloděj začal švihat ocasem s ještě větším elánem než doposud. "No jasně! Jde se lovit!" Než jsem stačil cokoliv říci, vystřelil kupředu. "Consiliario!" zvolal jsem na něj. "Já i tady Sallaré bychom oba ocenili, kdyby ses zbavil té ukradené podoby." A než byste stačili říct zloděj, Consiliario změnil podobu na čistě bílého vlka. Podíval jsem se na Sallarého a jen tak tiše prohodil: "Doufejme, že nenadělá více škody než užitku."

<<< Východní úkryt

Vypadalo to, že Sallarého prozatím nic nenapadalo. Ovšem když jsem mu navrhl, že bychom se mohli vydat na vysokou, zdálo se, že mu to přišlo jako celkem dobrý nápad. Jen mě upozornil, že už prý delší dobu nic velkého nelovil a nemuselo by mu to moc jít. "Myslím, že tak strašné to být nemůže," prohodil jsem a mírně se pousmál.
Z kroku jsem zrychlil do lehkého klusu. Rychleji jsem cestovat nechtěl, nehodlal jsem totiž riskovat zvrtnutou, nebo dokonce zlomenou nohu. Zdálo se, že nás nemilé počasí bude ještě nějakou tu dobu doprovázet.
Cesta nám docela ubíhala. Za malou chvíli už jsme byli téměř u hranic Neprobádaného lesa. V tom mě ale najednou velmi silně zabolela hlava. Bylo to, jako kdyby mi do hlavy někdo zabodl velký trn. Ihned jsem zpomalil. Bolest ovšem trvala jen pár vteřin. Byl to prostě jen takový záblesk. Sklonil jsem hlavu a zatnul zuby. To ne... Ihned jsem věděl, oč tu jde. Jednou už se mi to stalo. A to, co mělo následovat, se mi vůbec nelíbilo. Jenže jsem s tím bohužel nemohl nic dělat.
Pár metrů od nás se objevilo modravé světlo neurčitého tvaru. Následně se k nám začalo pomalu přibližovat. "To snad ne," zavrčel jsem. "Už zase ty? Zmiz, nechci tě tu." Nebyl jsem na něj moc milý. Consiliario mě vyloženě štval. Neměl tu co dělat. Modravá záře se vytvarovala do siluety vlka. Chviličku se nic nedělo. Pak se ale stalo to, co jsem předpokládal. Existence přestala světélkovat. Podíval jsem se na něj a znovu zavrčel. Consiliario ukradl podobu Sallarému. Pohledem jsem zaplul k pravému Sallarému. "Hlavně se moc neděs," pronesl jsem k němu. "Tohle je Consiliario. A nebo také Zloděj... Tak mu říkám já," zabručel jsem. "Jak už sis nejspíš všiml, umí krást podoby." Při slově krást jsem vrhl nenávistný pohled po falešném Sallaréovi (//Je to správně? :D). "Tohle je ten nejjasnější příklad toho, proč si velmi pečlivě promýšlet každé své slovo, které vyřkneš před Smrtí." Povzdychl jsem si. "Tahleta magie je prostě jeden velký krok vedle," odfrkl jsem si. "Ať ti bude namlouvat cokoliv, snaž se ho nevnímat." Bylo to to jediné, co jsem mohl pravému Sallarému poradit.

>>> Východní Galtavar

Pokývl jsem na jeho další slova. "Dokud si to prostě neprožiješ sám, nezbývá ti nic jiného než jen si to celé představovat a domýšlet si, jaké to asi je..."
Beze spěchu jsem vstal a celý se protáhl. Z tlamy mi uniklo krátké zívnutí. Neměl jsem páru, jak bylo možné, že se počasí tak rychle změnilo. Třeba to způsobuje něco, co minulý rok naprosto změnilo zimu. Bylo to opravdu zvláštní. Nastaly zimní měsíce a sníh nikde. A nejen to, dokonce se na nás pěkně začalo usmívat sluníčko a teploty se šplhaly tak vysoko, že mohly bezstarostně konkurovat teplým letním dnům. Doteď nevím, co to tehdy způsobilo. A myslím, že už se to ani nikdy nedozvím. "Občas to vlka může dost zaskočit," přitakal jsem Sallarému.
O chvíli později jsem se vlka optal, jestli se chce někam vydat, nebo tu zůstat. Nevěděl jsem, jestli má náladu někam pochodovat v takovém počasí. Vypadalo to ale, že už by si rád protáhl nohy. Pokývl jsem na něj a na chvíli se zamyslel. "Je nějaké místo, kam by ses chtěl vyloženě podívat?" Koneckonců tu byl nový a jestli ho napadne něco konkrétního, třeba bych věděl, kam ho za tím vzít. A nebo tu byla možnost, že se budeme jen bezcílně toulat.
Vykročil jsem ven a ihned jsem ucítil, jak mi srst ztěžkla pod náporem dešťových kapek. Udělal jsem jen pár kroků, když mi vlastně došlo, že mám docela hlad. Ohlédl jsem se na Sallarého. Na zlomek sekundy jsem zaváhal. "Jestli tě nic nenapadá, mohli bychom zkusit štěstí a vydat se na vysokou zvěř." Tu jsem měl naposledy... Hm, asi s Nareiou. Ač jsme byli jen dva, myslím, že by nám to nemělo dělat problém. Přeci jen jsem měl k dispozici ne zas tak malou škálu magií, které mi dost usnadňovaly život. A na Východní Galtavar jsme to měli docela blízko.

>>> Neprobádaný les

//Tak nevím, jestli blouzním, ale nebylo to počasí trochu jinak? Nebo jsem tu za blázna zase jenom já? :D

"Hm," souhlasně jsem pokývl, když Sallaré podotkl, že by pak každý mohl mít krásnou partnerku a svou vlastní smečku. Byl jsem rád, že takhle neuvažuji jenom já.
Přesunul jsem se ke vchodu a nechal šlahouny, které bránily větru a dešti vniknout do našeho úkrytu, aby zalezly zpět do země. Počasí vypadalo docela slibně. Slunce svítilo a svými paprsky jakoby hladilo naše kožichy. Na chvilku jsem se nechal ukolébat myšlenkou, že tenhle den bude pěkný, teplý a slunečný.
Otočil jsem se k Sallarému a řekl mu pár slov ohledně Smrti. Vypadalo to, že ohledně její osoby neměl zatím moc otázek. Tak jsem tedy pokračoval ve vysvětlování, tentokrát ale o Životu. K tomu už se vlk vyjádřil. Zajímalo ho, jestli v tom není nějaký háček. Přeci jen to u Smrti nebylo tak jednoduché, takže pravděpodobně předpokládal, že nějaké to ale bude i u Života. "Když jsem k němu šel, taky jsem s tím tak trochu počítal. Jakmile jsem se s ním ale setkal osobně, neklidné myšlenky hned opadly." Hlavu jsem na okamžik otočil ke vchodu do jeskyně. Cože? Ono už tam zase prší? Kde se to tu tak najednou vzalo? Počasí si s námi, zdá se, trochu pohrávalo. "Jediný háček bych viděl v tom, že se ti od něj nebude chtít jít pryč," lehce jsem se ušklíbl, ale myslel jsem to naprosto vážně. "Prostě se tam cítíš být v bezpečí, pohodě a klidu. Až máš pocit, že tam s ním chceš zůstat na věky věků," lehce jsem se pousmál. "Ale řekl bych, že přemluvit sebe, aby ses rozloučil s Životem, je mnohem jednodušší, než přemluvit Smrt, aby tě nezabíjela a dala ti nějaké magie," zasmál jsem se. Zraky jsem stočil k východu jeskyně. Zatvářil jsem se špetku nespokojeně. "Zvláštní počasí..." zamumlal jsem. "Máš chuť se někam vydat, nebo tu chceš raději ještě chvilkou pobýt?"

Zdálo se, že Sallarého mé vyprávění docela uchvátilo. Vůbec jsem se mu nedivil. Když jsem o tom prvně slyšel já, moje reakce nebyly o nic moc jiné.
"No to není zas až tak pravda. Jsou mocní, to bez debat, ale zase mají jisté meze, které nepřekračují. Můžeš za nimi přijít s tím, že chceš novou magii nebo chceš být silnější, rychlejší. To ti dají. Ale pokud bys po nich chtěl, aby ti zařídili smečku a tebe udělali alfou, na to můžeš rovnou zapomenout," mírně jsem zavrtěl hlavou. Takové služby prostě neposkytovali. A to bylo dobře, poněvadž mám takový pocit, že by tu pak bylo víc smeček než všech tuláků dohromady. Hrozná představa.
Beze spěchu jsem vstal a trochu se protáhl. Došel jsem ke vchodu, který byl stále porostlý šlahouny. Přes noc se počasí konečně uklidnilo a déšť ustal. Nyní začínalo svítat. Nechal jsem, ať ony zelené rostliny zalezou zase zpátky do země. Nebylo jich již potřeba. V jeskyni se rázem rozlilo světlo slunečních paprsků, které hladily naše kožichy. Pěkné ráno, pomyslel jsem si.
Otočil jsem se na Sallarého, ze kterého vypadla otázka, zda-li to není nebezpečné. A pak rychle dodal, že jméno Smrt zní zlověstně. Lehce jsem povytáhl koutky úst nahoru. "Jo, teď jsi na to kápl," řekl jsem zcela upřímně. "Její jméno je naprosto výstižné." Trochu jsem se zamračil: "Je podlá, zlá a lstivá. Nijak ti to neusnadní. Musíš na ni vymyslet nějaký chytrý způsob, jak ji přesvědčit..." na chvíli jsem se odmlčel. Byl jsem u ní jen dvakrát a ani jedna z těch návštěv se mi vůbec nelíbila. "Vůbec nemá problém použít násilí pro zastrašení. Ovšem pokud vytrváš a nepodlehneš strachu, za drahokamy ti může vylepšit magii nebo ti třeba dát jinou, kterou nabízí. Jsou to trochu jiné magie než ty vrozené."
Počasí vypadalo zatím docela pěkně. Že by se to tentokrát obešlo bez dešťových přeháněk a studeného větru? Napadlo mě, jaké to asi je umět ovládat počasí. A když už jsme byli u toho, vzpomenul jsem si, že Smrt přeci takovou magii nabízí.
"Naopak Život ti magie nevylepší. Místo toho ti může dát nějakou novou, která patří mezi ty vrozené. A taky dokáže vylepšit sílu, rychlost, výdrž... " Setkání s Životem bylo naopak velmi příjemné. Ten vlk na mě posledně nesmírně zapůsobil. Obdivoval jsem jeho moudrost. "On je přesným opakem své sestry. Dokáže působit uklidňujícím dojmem, řekl bych. Myslím, že není vlka, kterému by se Život nelíbil."

Zády jsem se opřel o stěnu úkrytu. Byla studená. Vypadalo to, že Sallaré má slova příliš nevnímal. Nic neobvyklého. Urážet jsem se rozhodně nehodlal. Vlastně to tak bylo mnohem lepší. Nějak jsem totiž změkl. Normálně bych se o takových věcech s cizím vlkem nebavil. Nechápal jsem to, byl jsem sám ze sebe zmatený. Že by láska? Nic jiného mě nenapadalo. Nic jiného by to nezpůsobilo. Nareio! Kdepak tě mám? Potřeboval jsem pomoci.
Párkrát jsem zamrkal a trochu zatřásl hlavou. Snad jsem se tak chtěl vzpamatovat. Na chvíli se to povedlo, ale moc dobře jsem věděl, že ty neutuchající city jen tak nezaženu. Pohledem jsem zabloudil k Sallarému. Vypadal zmateně. Lehce jsem se zamračil. Už už jsem se chtěl zeptat, jestli se něco děje, když v tom ze sebe vlk vydal několik koktavých slov. Následně se pár metrů přede mnou posadil. Zřejmě se trochu uklidnil a zkusil to znovu. Tentokrát už to bylo srozumitelnější. Konečně jsem pochopil, oč tu jde.
"Myslíš ty magie?" chtěl jsem se ujistit. "Na Galliree se nachází dvě místa, která jsou sídly takových zvláštních vlků. Řekl bych, že to jsou polobozi. Život a Smrt." Modravé oči jsem na chviličku odvrátil od své společnosti a spočinul jimi na šlahounech, které jsem před chvílí nechal vyrůst ze země. "Život žije v Narrských kopcích. Ty najdeš dole na jihu - nemůžeš si je splést, jsou z pískovce a žádné jiné se jim nepodobají." Hluboce jsem nasál ten svěží vzduch, v němž byla cítit zemina. Zraky jsem přesunul zpátky k Sallarému. "Smrt je jeho sestra, která sídlí ve Staré zřícenině. Ta je naopak tady na severu, na úpatí Sněžných hor. Oba jsou nesmírně mocní. Navštěvují je spousty vlků a žádají je o nové magie, schopnosti, vylepšování jejich umu... Život ti dokonce dokáže kožich zbarvit do takových barev, s kterými se obyčejný smrtelník nikdy nenarodí." Vzpomínám, jak jsem poprvé uslyšel o těch sourozencích. Byl jsem zvědavý, jestli je to vážně pravda. Na rovinu vám řeknu, že jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá srandu. Celé to vypadalo až moc nadpřirozeně. Tak jsem to musel jít ověřit na vlastní oči. A světe div se, ono to všechno byla pravda. "Svoje služby ti ovšem nedají jen tak zadarmo. Život má v oblibě květiny a mušle, kdežto za chamtivou Smrtí musíš s blyštivými drahokamy."

<<< Neprobádaný les

"Moudrá slova," lehce jsem přikývl a na moment se pousmál. Než se vlk naučí, které stezky jsou v bažinách průchodné a které se jen tak tváří, určitě to nějaký ten čas trvá. A pokud jste k tomu ještě roztržitá osobnost, věčný snílek, který fantazíruje a myšlenkami létá někde v oblacích, bude po vás dříve, než byste řekli močál.
Když jsme konečně opustili Západní Galtavar a dali se na menší výšlap Neprobádaným lesem, pohlédl jsem nahoru. Vždycky, když jsem tudy procházel, jsem zakláněl hlavu a snažil se dohlédnout na vrchol sopky Fëlga'Tar. Neměl jsem páru, jestli je vyhaslá nebo ne. Ovšem z celého srdce jsem doufal, že to bude ta první možnost. I když jsem za celou tu dobu, co se po Galliree toulám, neviděl ani jednou nějaké podezřelé výpary kouře a dýmu, nemohl jsem vyloučit, že se to jednoho dne nezmění. A mně nezbývalo nic jiného než jen doufat, že pokud by takový den jednou nastal, budu někde daleko na jihu. A Nareia taky.
"Takže už se nechceš toulat... Chceš někam patřit, mít rodinu..." Nebyl to ani tak dotaz jako prosté zkonstatování. Takové rozhodnutí bylo (tedy aspoň podle mého) dost zásadní. Přeci jen se smečka stává vaší novou rodinou. Nedivil jsem se Sallarému, který se nejspíše hodlal pečlivě rozmyslet. Kdybych byl na jeho místě, taky bych se nevrhal do první smečky, na kterou narazím. Prozatím se jeví jako docela rozumný vlk, napadlo mě. Jenže hned na to jsem si uvědomil, že jsem si přestal držet odstup. Co se to se mnou sakra děje? Štvalo mě to. Měl bych se sebrat a dát se do kupy.
Už jsem konečně zahlédl náš cíl. Východní úkryt. Rychle jsem vklouzl dovnitř a ihned se oklepal. Počkal jsem, až se ke mně přidá i Sallaré. Když byl uvnitř, na chviličku jsem se zamyslel. Pak jsem se zase trošku přiblížil ke vchodu. Stačila špetka soustředění. Ze země se vynořily silné šlahouny. Rostly stále výš a výš, dokud nezmizely někde nad vchodem do jeskyně. Byly pevné, ale ne zbytečně husté, takže zamezovaly chladnému větru, aby se dostal do jeskyně, ale zároveň nám sem propouštěly nějaké to světlo.
Otočil jsem se na Sallarého. "Abych řekl pravdu... Ne. Ta představa mě nějak extra neláká. Život věčného tuláka mi vyhovuje mnohem více," pokrčil jsem rameny.
Cítil jsem, že jsem měl srst stále mokrou a ztěžklou. Neměl jsem zájem být nemocný. Opravdu ne. "Je libo suchý kožich?" ušklíbl jsem se a následně jsem nechal magii vzduchu, ať kolem nás vytvoří teplé větrné proudy, které nám vysušily srst. Tak je to lepší. Odebral jsem se k jedné ze stěn a sedl jsem si k ní zády. Takhle jsem měl Sallarého přímo před očima.

<<< Západní Galtavar

"Takže ty raději sucho a teplo?" otázal jsem se, když si Sallaré postěžoval, že v močálech je hmyz a vlhkost. Měl pravdu; bylo to zvláštní místo pro smečku. Pokud se ale naučili v bažinách chodit, ví, které trasy jsou bezpečné a které ne, území jako takové mohlo být velmi dobrým strategickým místem. A cizinec by tam zabloudil a znejistil velmi snadno.
Nepříliš náročným klusem jsme se ze Západního Galtavaru přesouvali do Neprobádaného lesa. Trochu mě překvapilo, když mi Sallaré odpověděl docela nenásilným způsobem. Nijak vyhýbavě - prostě tak, jak to bylo. Takže to vypadá, že hledá nový domov, rodinu... A bylo to tu zase. Kdepak je asi má Nar? Chyběla mi. Opravdu hodně. A já nevěděl, co s tím. Ač jsem si to nějakou dobu zapíral sám před sebou, nyní jsem již věděl, že jen ona mě dokáže učinit opravdu šťastným. Ne toulky neznámými krajinami, ne plný žaludek a odpočaté tělo. Dokonce ani samota a klid, které jsem měl tak rád. Jen ona. Trápilo mě, že jsem ji teď neměl při sobě. K čertu! Vždyť ani nevím, kde je. Co jsem si tehdy na Mušličkové pláži myslel, když jsem ji opouštěl? Tupče. Mrzelo mě to.
"To zní logicky," trochu jsem se ušklíbl, když mi Sallaré oznámil, že by nechtěl žít někde, kde se mu nelíbí. "Takže se chceš... Usadit? Najít si nový domov?" Normálně bych se o takové věci s cizím vlkem nebavil. Nezajímalo by mě to. Jenže teď... Teď jsem byl... Naměkko? Ano, to bylo to správné slovo. Naměkko.
Už jsme se blížili k místu, které jsem měl na mysli. Byl jím Východní úkryt. Veřejný úkryt, který sice znalo více vlků, ale byl zcela neutrální. Žádné smečky. A pokud budeme mít štěstí, na nikoho tam nenarazíme.

>>> Východní úkryt

Pár okamžiků na to, co jsem svůj postoj polevil a sedl si, se Sallaré rozhodl, že udělá to samé. Začalo mi opět vrtat hlavou, jestli je tenhle vlk tak slušný, jak vypadá, nebo je to jen velmi dobrý herec s propracovanou maskou. Ačkoliv jsem měl možnost díky magii myšlenek nakouknout do jeho hlavy a definitivně se tak dozvědět, jaká je pravda, takový nápad jsem zavrhl do nejtemnějších útrob své mysli. Pokud nešlo o život - ať už můj nebo cizí - nikdy jsem se nehodlal snižovat ke čtení myšlenek. Lézt do něčí hlavy je mi proti srsti. Moc dobře jsem věděl, jaké to je, když se vám někdo hrabe v myšlenkách. Nesnášel jsem, když mi někdo viděl do karet a naprosto přesně věděl, co se mi honí hlavou. Hodlal jsem Sallarého soukromí respektovat. To jsem raději zůstával na pochybách o upřímnosti jeho chování, než abych mu lezl do hlavy.
Konečně jsme se dostali k tématu, které ho zajímalo. Ač jsem zatím do žádné zdejší smečky nepatřil, přesto jsem měl pár slov, které jsem mu k tomu mohl říci.
Pokývl jsem, když se podivil, že nějaká smečka sídlí v Maharských močálech. Vůbec jsem se nedivil, když mu přišlo zvláštní, že by si někdo pro svou smečku vybral takové teritorium. Pokrčil jsem rameny. "Sto vlků, sto chutí..."
Následně jsem ho varoval před dvěma místy, která by sic mohla působit nadmíru lákavě, avšak jsou bohužel zabrána a cizincům víceméně nepřístupná. Ovocnou tůň jsem míval opravdu rád. Byl tam klid a ticho. A ta zvláštní vlastnost se záhadně zjevujícím se ovocem působila přímo magicky. V duchu jsem si trochu zabědoval, že to nyní patří Borůvkové smečce. Vypadalo to, že se Sallarému již povedlo se s touto smečkou seznámit. Mírně jsem naklonil hlavu. "Hledáš tedy smečku, do které by ses přidal, smím-li se zeptat?" Nepřekvapilo by mě, kdyby mi řekl, že mi do toho nic není. Byla to pravda. Nic mi do toho nebylo. Ovšem když už nějakou smečku potkal, proč se nezkusil přidat do ní? Možná se nechce unáhlit. Třeba se chce seznámit i s jinými a zkusit štěstí u té, která se mu bude zamlouvat nejvíce... To by ovšem znamenalo, že mezi vlkovy povahové rysy patří rozvážnost. A taková vlastnost rozhodně nebyla k zahození.
Z neškodného deštíku se stávala pořádná fujavice. Nevadilo mi, když pršelo, ale neměl jsem zájem být na příštích pár týdnů nemocný. To už tak trochu překračovalo meze. Nakrátko jsem obhlédl okolí a rychle vyhodnotil situaci. Navrhl jsem Sallarému, jestli by se někam nechtěl schovat. Předpokládal jsem, že ani on nemá zájem být zmoklou nachlazenou slepicí. A hned, jak odpověděl 'ano', se mi v hlavě mihl obrázek místa, které bylo opravdu vhodné ke schovávání se před deštěm a chladným větrem. Pokývl jsem na něj. "Pokud tedy nebudeš proti, zhostil bych se vedení," pronesl jsem špetku tázavě. Byla to spíš taková formalita než skutečný dotaz. Na rovinu: Sallaré tu byl vcelku nový a já jsem dost pochyboval, že by věděl, kam se schovat.

>>> Neprobádaný les

Do srsti se mi začínaly pomalu vpíjet první kapičky deště. Nebudu vám lhát, déšť jsem měl vždycky rád. Bez mučení se přiznám, že mi to tak trochu i zlepšilo náladu. Možná v příštích okamžicích nebudu tak rozmrzelý...
A co jsem si pomyslel, to se taky splnilo. Sice ne nějak závratně, ale přeci jen. Postoj už jsem neměl tak ztuhlý, ocas i uši jsem uvolnil. A po krátkém rozmyšlení jsem si nakonec i sedl. Bylo to gesto, které Sallarému (//skloňuju to správně? :D) mohlo dost jasně naznačit, že už se před ním nemám tolik na pozoru. U mně celkem neobvyklý čin.
Předem jsem vlka upozornil, že mě moc na zbytečné plýtvání dechem neužije. Pokud tedy nemá něco konkrétního, o co se zajímá, mohli jsme to rovnou zabalit. Naštěstí (nebo snad bohužel?) se ukázalo, že přeci jen má nějaké téma, o kterém by se chtěl něco dozvědět. Smečky. S lehoulinkým úsměvem na rtech jsem vydechl a trochu se zašklebil. "Na rovinu ti řeknu, že jsem věčný tulák a zdejší smečky mě pramálo zajímají," na chvíli jsem se odmlčel. Nehodlal jsem si na nic hrát a vymýšlet si. Nebylo by to k ničemu dobré.
Mračna se nám nějak protrhla a z jemného deštíku se stával poněkud silnější slejvák. "Každopádně jich pár znám. Vím třeba, že jich je tu celkem sedm. Bývalo jich osm, ale jedna se nějak rozplynula." Potlačil jsem potřebu lhostejně pokrčit rameny a pokračoval jsem: "Většinou mají obsazené lesy nebo hvozdy. Jen jedna smečka sídlí poněkud neobvykle na území, které je tvořeno močály. Pokud bys ji chtěl navštívit, měl by ses odsud vydat na jihovýchod." Na moment jsem zase zmlkl a nechal jsem Sallarého, ať ty informace vstřebá. "Pak bych ti radil dávat si pozor na jistá dvě místa, která by vlka mohla dost lákat, ale bohužel patří smečkám. Řeč je o nedalekých vodopádech, které jsou na jihozápad odsud. Jsou opravdu pěkné, ale bohužel ne veřejné..." Zase jsem udělal odmlku. "A to druhé místo je Ovocná tůň. Tu bys našel, kdyby ses odsud vydal na jih. Osobně jsem to místo navštěvoval. Nevím, jestli mi budeš věřit, ale v té tůňce se jednou za čas objeví nějaký kus ovoce. Prostě jen tak - sám od sebe. Donedávna to nikomu nepatřilo. Teď je to ovšem teritorium Borůvkové smečky." Do obličeje se mi opřel studený vánek. Tady na Západním Galtavaru jsme byli jako pěst na oko. Dva vlci, kteří se neměli kam schovat před deštěm. Vítr se do nás mohl opírat jak jen mu bylo libo. Na momentík jsem odvrátil studený pohled od Sallarého a rozhlédl jsem se, abych se zorientoval, kde se nacházíme. Následně jsem ke své společnosti znova promluvil: "Nechtěl by ses před tím deštěm a větrem někam schovat?"