Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Rozkaz! :D

Za to, že jsem se pustil do komentování mých dedukčních schopností v odborných výrazech a termínech, mohl Život. Vážně. Byl to totiž on, s kým jsem si hodiny a hodiny povídal o všem možném či nemožném, co souviselo s faunou a flórou. Vzpomínám si, jak zapáleně jsem s ním tehdy diskutoval a vstřebával tolik nových informací... Pocit k nezaplacení.
Tak proč jsem teď tady s cizím vlkem a ptám se ho, kde se vzala má křídla? Jakpak je možné, že jsem se Života tehdy na Navitas nezeptal? Pravda, když je vlk vzrušený, není divu, že se nesoustředí a zapomíná na své původní záměry. Až ho uvidím podruhé, musím se ho zeptat.
Pozorně jsem sledoval vlkovu tvář, aby mi neunikly ani sebemenší náznaky pocitů. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem v hrudníku nepociťoval neurčitý druh napětí. Ptáte se, kde se tam vzalo? To vám neřeknu, neb jsem sám nevěděl.
S mírným úsměvem jsem lehce pokývl na vlkovu poznámku o tom, že nyní je mu vše jasnější, a sledoval jsem, jak pomalu roztahuje svá křídla - ne do plného rozpětí, jen tak jemně a decentně. A tak jsme tam nějakou tu chvíli stáli, oba jsme mlčeli a očima hladově navzájem hltali křivky křídel, dokud jeden z nás ono ticho nepřerušil.
"Děkuji, tvá jsou také pěkná," pověděl jsem zcela upřímně. Oči jsem stále nechával připoutané k těm lesklým pírkům, jež se díky chladnému vánku mírně třepotala. "Nemám páru, jestli jsou od Smrti, nebo Života. Ale vím jistě, že jsem o ně nikoho nežádal," pověděl jsem krapet zamyšleně a konečně se donutil odtrhnout zraky od křídel.
Zvědavě jsem naklonil hlavu a bez většího přemýšlení ze sebe vypustil dotaz: "Takže ty jsi je dostal od Smrti?" Vím, že předsudky se dělat nemají, ale považte sami: nezní lépe fráze 'dar od Života' než-li 'dar od Smrti'?
"Těší mě." Opravdu. Dokonce tak moc, že jsem zavrtěl ocasem. Ano, možná to zní naprosto neuvěřitelně, ale toto gesto také umím.
Jakmile Cernun udělal těch pár kroků ke mně, zcela intuitivně jsem couvl. Nebyl to čin, nad kterým bych přemýšlel, jednoduše to byla instinktivní reakce. Celá ta léta jsem si ji tolik pěstoval - nechtějte teď po mně, abych ji zcela potlačil. Vlkova otázka proto dobrých pár sekund jen tak visela ve vzduchu a dožadovala se odpovědi. "Nevadilo," zalhal jsem nakonec. Cernunův výraz ale mluvil za vše. A i když jsem si to možná nechtěl moc přiznat, i já jsem byl do jisté míry omámen tím, že jsem narazil na vlka, který se také nechává nést větrem (//a protože i tahle pisatelka si podobnou scénku vysnila, na chvíli Falovo srdíčko obměkčíme :3).
"Každopádně musím přiznat, že ti tak trochu závidím pera," pobaveně jsem se zakřenil a dodal: "Obzvláště teď, když se blíží zima."

Ačkoliv jsem byl velmi zvědavý, stále jsem měl na paměti, že tohoto vlka neznám, ani jsem ho nikdy neviděl. Na první pohled sice působil neškodně, ale jeden nikdy neví, co se opravdu skrývá uvnitř. A to byl přesně ten důvod, proč jsem si vybral onen nepříliš malý rozsah odstupu.
Okřídlence jsem očividně vyrušil uprostřed urputného drbání. I přesto jsem pro začátek pozdravil, abych na sebe aspoň nějak upozornil. Vlk v klidu dokončil to, co začal, a až pak stočil pohled k mé maličkosti.
Bez otálení mi s úsměvem od ucha k uchu řekl, že není co odpouštět, a pozdravil. Hned na to podotkl, že si vlci jeho křídel obvykle všímají až poté, co s nimi nějakým způsobem pohne. "No... Tmavě hnědé letky na zápěstí křídla hezky kontrastují s tvou bílou částí krku a hrudi. A ruční letky vcelku nápadně přesahují délku tvého těla," pověděl jsem špetku zamyšleně. Až teď, kdy jsem zmínil jeho hrudník, mi došlo, že se vlkovi na krku houpe jakýsi zvláštní lesklý předmět. Jeho tvar mi nepřipomínal nic, co jsem znal - tedy až na ty dva vodorovné útvary, které se nápadně podobaly malinkým křídlům. A když se to vezme kolem a kolem, zvláštní odznaky, jenž byly nejvýrazněji vidět na jeho hlavě, (//Smím dotaz? Nemám páru, jestli tady tu čárku píšu dobře, nebo ne. :D) společně s ozdobou a opravdovými křídly dělaly z vlka docela zajímavou osůbku.
Každopádně byl jsem až tak moc zaujatý, že jsem dočista zapomněl na slušné způsoby. A vlk mi to i pěkně naznačil. "Falion," pověděl jsem s omluvným podtónem v hlase. Měl bych se zklidnit. Jsou to jen křídla... Musel jsem si trochu vynadat a přimět se začít chovat normálně.
Objekt, který mohl za mou nesoustředěnost, podotkl, že se očividně zajímám o křídla. Lehce jsem přikývl. "Je to tak." Zaváhal jsem, jestli chci pokračovat dál. Ale co už, když jsem to jednou nakousl... V duchu jsem nad tím pokrčil rameny a vydal se někam do hlubin mysli, abych probudil Navitas, kterou už jsem nějakou tu řádku dní nechal odpočívat. K mému překvapení to netrvalo tak dlouho, jak bych čekal, a magie se projevila bez sebemenších obtíží. Na hřbetě se mi začala tvarovat hnědá křídla, která se ale vcelku dost jasně lišila od těch cizincových. Žádné peří, žádná jemná elegance, jen blanitá struktura a drsný povrch. "Netuším, jak jsem k nim přišel."

Ohlédl jsem se na Amelis, od které jsem se pomalu vzdaloval. Lehce jsem povytáhl pravý koutek úst a naposledy na ni povzbudivě mrkl. Doufal jsem, že se jí ona pochmurná nálada aspoň trochu zlepšila. Mrzelo mě, když jsem viděl mladou krásnou a hlavně milou vlčici, jak se něčím trápí.
Ale teď, když jsem byl zase sám, se mi hlavou mihly znovu ty pochmurné myšlenky, jenž se zoufale ptaly, kdepak se mi asi toulá Nareia. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Třeba to tak chtěla... Možná mi tím prostě naznačila, že už o mě nestojí. Zatřásl jsem hlavou a porozhlédl se. Spoustu vlků a pachů. Třeba tu najdu někoho, komu bych mohl pomoci. Nechtěl jsem přemýšlet nad Nar a její nepřítomností. Potřeboval jsem se něčím zabavit.
V ten okamžik jsem zahlédl nově příchozího vlka, který tedy spíše přilétl než přišel. Tiše jsem sledoval jeho chování. Vypadalo to, že měl dobrou náladu. Mám za ním jít, nebo ne? Na vteřinou jsem zaváhal. Pak mi ale došlo, že ta bytost nevypadá jako obyčejný vlk. Na hřbetě měl totiž křídla! A to byl fakt, který rozhodl - lehkým klusem jsem se k němu vydal.
Zastavil jsem pár metrů od cizince a změřil si ho pohledem. Nijak jsem se nesnažil zakrýt zájem o jeho osobu. "Zdravím," prohodil jsem zdánlivě neutrálně, leč sám jsem zaznamenal zajímavý podtón ve svém hlase - že by sympatie? "Odpusť, že na tebe tak hloupě koukám, ale smím se zeptat... Máš ta křídla od narození?" Nedivil bych se, kdyby mě vlk odpálkoval s tím, že mi do toho nic není. Ale zvědavost byla příliš silná. Už nějakou dobu jsem se totiž snažil přijít na to, kde se vzala má netopýří křídla, když jsem Smrt ani Života o nic podobného nežádal. A teď jsem vycítil příležitost.

//Psáno na mobilu, omlouvám se za případné chyby. :D

//Omlouvám se za zdržování, ale mám teď osobní problémy a všechna nálada na psaní je fuč. Jestli nechceš čekat, pak to ber tak, jako by Loth už odešel.

Sic jsem to na své tváři nijak výrazně nedal najevo, ale potěšilo mne, když se Amelis aspoň trochu pousmála a dodala, že se tedy navzájem neotravujeme. Se stále povytaženými koutky úst jsem na souhlas lehce pokývl.
Nechtěl jsem být vlezlý a příliš zvědavý. Ostatně takové vlky pravděpodobně nikdo moc rád nemá, ale když už jsem ji jednou vyrušil, chtěl jsem se co možná nejopatrněji zeptat, co ji trápí. Chvilku jsem se nad tím rozmýšlel, jestli to je dobrý nápad, avšak nakonec jsem usoudil, že to udělám. Dotaz jsem položil decentně - tak, aby Amelis měla prostor i pro případné odmítnutí. Písčitě zbarvená vlčice chvilku mlčela. Rozhodně jsem jí neměl za zlé, že váhala. Ostatně je to její věc, a pokud by se rozhodla, že mi do toho nic není, hodlal jsem to respektovat.
Sledoval jsem její tvář a snažil se z ní vyčíst, co se teď vlčici honilo hlavou. Nakonec mi prozradila, že má jisté pochybnosti o tom, zda mi její trable nebudou připadat hloupé. „Každý má nějaké problémy. A pokud ho to opravdu trápí, nevidím důvod myslet si, že je to hloupé,“ ujistil jsem ji. Uši jsem měl natočené jejím směrem, abych jí ukázal, že má k dispozici velkou část mé pozornosti. Rozhodně nejsem ten typ vlka, který by se ostatním kvůli jejich potížím smál. Naopak jsem se většinou snažil vcítit se do jejich kůže, abych je lépe pochopil.
Amelis zabodla pohled někam dolů a tlapkou hrábla do země. Vypadalo to, že se jí do toho moc nechtělo. Už jsem se nadechoval, abych jí řekl, že jestli si o tom nechce povídat, nemusí to dělat, když v tom promluvila. Prozradila mi, že se v Galliree narodila. Následně ze sebe vypravila, že možná znám její rodiče, kteří byli alfa párem Klímové smečky. Savior a Siana? zapátral jsem v paměti, ale ta jména mi nic neříkala. „Bohužel, tvé rodiče neznám... A ani Klímová smečka mi nic neříká.“ Z Amelisina vyprávění šlo ale odvodit, že buď je v Klímové smečce nový alfa pár, nebo už vůbec neexistuje. Tak či onak, zatím jsem o ní neslyšel. Když ale Amelis pokračovala a řekla mi o svých sourozencích, jedno jméno mi připadalo povědomé. Její bratry jsem pravděpodobně nepotkal, ale s Lucy už jsem tu čest měl. „Myslím, že Lucy znám. Je to víc jak půlrok, co jsem ji potkal,“ řekl jsem zamyšleně. „Ale jestli oba dva myslíme tu samou Lucy, pak tedy musím přiznat, že fakt, že jste vy dvě sestry, mě... mírně překvapuje.“ Vzpomněl jsem si, jak se ke mně a k Indil ta mladá vlčice chovala. „Tvá sestra mě nazvala Satanem.“ Pousmál jsem se. Ne snad, že bych nebyl zvyklý dostávat všelijaké (i hanlivé) přezdívky, ale tahle byla hodně netradiční.
Amelis se opět rozpovídala. Dozvěděl jsem se, že se Klímová smečka rozpadla a ona se snažila najít všechny členy své rodiny a zase ji dát dohromady. Bohužel se jí to nepovedlo, což bylo dost jasně na jejím zevnějšku vidět. Pravděpodobně si přála mít opět všechny u sebe a žít jako za starých časů. „Nepřipadá mi to hloupé,“ pověděl jsem povzbudivě. „Vlastně si myslím, že nejsi jediný vlk, který po tom touží. I já si to občas přeji,“ odmlčel jsem se a na zlomek sekundy jsem zaváhal, jestli mám pokračovat. Nakonec to ale ze mě vypadlo tak nějak automaticky. „Ale já o tom můžu jen snít, protože celá má rodina je mrtvá.“ Nechtěl jsem, abych byl litován. Mým záměrem spíš bylo Amelis ukázat, že na tom není zas tak špatně.

Samozřejmě jsem se musel zeptat, jestli náhodou nechce být Amelis třeba sama. Vlastně jsem tak trochu očekával, že odpověď bude kladná. Jenže jak se zdálo, písčitě zbarvená vlčice se nad smyslem mé otázky nemusela ani na vteřinu zamýšlet a krátce odpověděla, že sama být nechce. Z toho jsem si odvodil, že Amelis bude pravděpodobně ten typ vlka, který má mnoho přátel, neustále s někým komunikuje a společnost má rád.
Nemusel jsem být mistr v magii myšlenek, abych poznal, že nad něčím neustále přemýšlí. Něco jí prostě stále proudilo hlavou, ve tváři měla tak trochu nepřítomný výraz. To mi připomnělo, že ani já jsem neměl zrovna dvakrát nejlepší náladu. Přesto jsem to víceméně podvědomě odsunul stranou. Momentálně jsem se zajímal více o Amelis, díky níž jsem se tak nějak rozptýlil.
Sdělila mi, že mě nechce obtěžovat. Chvíli na to si ještě pod fousky zamumlala něco v tom smyslu, že právě ono obtěžování je něco, co jí jde prý nejlépe. „Čistě teoreticky jsem přišel já k tobě, takže spíše já obtěžuji tebe,“ prohodil jsem poněkud odlehčeně. Ale byla to pravda, ne?
Nevěděl jsem, co se jí stalo. A leč jsem magii myšlenek ovládal na tom nejvyšším možném stupni, nikdy jsem ji nepoužíval pro to, abych jen tak lezl vlkům do hlavy. Jistě, mohlo mi to ušetřit spoustu práce a ukojit mou zvědavost, ale tím bych ve svých očích sám před sebou klesl.
Pohled jsem zvedl k zelenkavým očkům. Netušil jsem, co ji trápilo. Pěkná, mladá vlčice... Copak asi může mít za problémy? Že by nešťastná láska? Vyloučení ze smečky? Neshody v rodině?
„Pokud tedy dovolíš, smím se zeptat, copak tě trápí?“ Kdyby se takhle někdo zeptal mě, pravděpodobně bych byl zdrženlivý a moc si srdíčko nevyléval. Ale když Amelis nechtěla být sama, došel jsem k závěru, že by se jí možná mohlo ulevit, kdyby se se svými problémy svěřila.

//Tak teď se zase omlouvám já za zdržení.

Neutrálně jsem ji pozdravil, abych tak upozornil na svou přítomnost. Vlčice si přestala schovávat čenich pod packami. Až teď jsem si všiml, že ležela tak trochu krkolomně. Její pohled byl smutný, utrápený a tak nějak... vyhaslý? Nevím, jak jinak bych to popsal. V ten okamžik mě nenapadlo nic jiného než se zeptat, zda-li je v pořádku. Zevnějšek sice nevypadal, že by ji trápila nějaká fyzická bolest, ale přeci jen, ona existuje i bolest psychická.
Zavrtěla hlavou a následně prohlásila, že asi v pořádku není. Chvilku na to se začala pomalu zvedat, aby se mohla posadit. Ovšem když se jí podlomila jedna packa, mírně jsem sebou trhl, neboť jsem to na zlomek sekundy považoval za rychlý postup kupředu - tak trochu nečekaný útok. Naštěstí to ale nebylo tak, jak to vypadalo. Vlčice se na mě nevrhla, jen zopakovala svůj pokus posadit se. I přesto jsem zůstával na pozoru a sledoval jsem každý její pohyb. Jeden nikdy neví.
Už jsem se nadechoval, abych ze sebe konečně taky vyloudil nějaká další slova, když vtom promluvila ona. Představila se mi pod jménem Amelis. „Falion,“ pověděl jsem na oplátku a mírně pokývl. Na její tváři se sice na chvíli objevil úsměv, ale i hlupák by pochopil, že nebyl upřímný. Vlčici očividně něco opravdu trápilo.
Mírně jsem naklonil hlavu doprava a koukl jí do očí. „Chceš být sama?“ otázal jsem se a hlavu zase vrátil do původní polohy. Zeptat jsem se musel, neboť jsem to byl já, kdo vyrušil ji. A sám moc dobře vím, že když mám nějaké starosti, chci být osamotě. Bylo by ode mě vcelku neslušné jen tak si k ní nakráčet a oxidovat tu, aniž bych se zeptal, zda-li není má přítomnost na obtíž.
Mezitím jsem si všiml, že Amelis má za krkem a na ocase drobné lístečky. Nosí to jako ozdobu? Její oči byly zelené, což prozrazovalo, že musí být aspoň trochu spjatá s přírodou. Sic jsem si to přiznat moc nechtěl, ale už jen tento fakt, že je její vrozenou magií Země, mě podvědomě nutil, abych k ní cítil alespoň malou špetku sympatie.

<<< Středozemní pláň

Mlčky jsem procházel krajinou, na tváři chladný a nicneříkající výraz. Zrzavý veverčák, kterého jsem vezl na zádech, stále něco povídal. Bez studu pořád o něčem mluvil, zastavil se jen proto, aby se nadechl. Upřímně jsem ho neposlouchal. Ani se nedalo říci, že mi šla jeho slova jedním uchem tam a druhým ven. Prostě jsem ho ignoroval, nevnímal.
Byl jsem jako prázdná schránka bez duše. Co se to se mnou děje? Byl jsem sám ze sebe zmatený. A taky naštvaný. Nebo jen zoufalý? Čert to vem, je to vlastně jedno. Poslední dobou jsem se sám v sobě nedokázal vyznat. A to je - vzhledem k mé povaze - hodně špatné. Možná právě díky tomu jsem úplně přehlédl, že než jsem opustil Středozemní pláň, několik desítek metrů za mnou se z písku a prachu začalo tvořit malé tornádo, které jako by mě následovalo. A než jsem stačil dojít k Ohnivému jezeru, nabraly jeho větrné proudy i malé kamínky, kusy rostlin, listů a trávy.
S každým krokem se mi v hlavě vyrojilo hned několikero myšlenek. Jak jsem to mohl dopustit? Proč jsem ji vlastně opouštěl? Možná za to můžu jen já a mé ego... Nebo jsem to celé viděl moc růžově. Třeba to byl jen... Úlet? Nevěděl jsem, co si mám myslet. Nedivil bych se, kdyby mě přestala milovat. Neměl jsem v plánu se utápět v sebelítosti. To nebyl můj styl. Jen mě mrzelo, že jsem dopustil to, abych si myslel, že jsem našel lásku na život a na smrt. Já hlupák jsem si ji pustil k tělu. Nebyl jsem naštvaný na ni. Opravdu jsem jí neměl nic za zlé. Jak bych také mohl? Nic špatného neprovedla. Byl jsem rozhořčen sám nad sebou. Přesně proto nechci mít s nikým žádné hluboké citové vztahy. Nepotřebuju přátele, známé ani smečku, pomyslel jsem si hořce. Potřebuju Nareiu.
Čím víc jsem nad tím vším uvažoval, tím větší bylo tornádo, až dosahovalo výšky bezmála patnácti metrů. Zastavil jsem se na břehu rudého jezera. Trochu jsem se zamračil, když se mi v uších ozývalo hlasité šumění větru. Otočil jsem se a zahlédl to. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že to je má práce. Ihned jsem se snažil svou novou magii ovládnout. Nechtěl jsem jen tak bezdůvodně pustošit krajinu. Na chvíli jsem odsunul všechny city stranou a soustředil se na proudící vzduch. Tornádo se začalo zmenšovat, až nakonec zcela zmizelo. Ticho. Bylo to pryč.
„Tak co teď? Kam půjdeme? Budeme ji hledat dál? Možná už tu není. Třeba odešla někam -“ Veverka nestihla doříct onu větu, neboť zmizela. Prostě jen zazářila modravým světlem, zablikala a byla pryč. Pravděpodobně jsem Consiliaria ze světa zprovodil podvědomě. Beze slov, bez předešlého upozornění. Nechal jsem ho zmizet.
V nose mě zašimral cizí pach. Byla to vůně vlčice, která nedávno procházela Středozemní plání. Porozhlédl jsem se. Zahlédl jsem ji jen jako takový víceméně nehybný béžovo-černý ovál v dáli. K mým uším se ale linul zvuk vzlykání a kňučení. Na vteřinku jsem se zamyslel, pak jsem se ale vydal jejím směrem.
Zastavil jsem se několik metrů od ní. Studeným pohledem jsem zkoumal její tělo. Nikde žádné rány, které by naznačovaly následky boje. „Zdravím,“ prohodil jsem, abych upoutal její pozornost. „Jsi v pořádku?“

„Hm,“ houkl jsem bezděčně Clawdiiným směrem, když poznamenala, že je má magie zajímavá. „A taky pěkně egoistická, užvaněná a k nevydržení,“ zabručel jsem neadresně. Falešná Clawdia se na mě otočila a v očích měla podráždění. „Pche, jen mi závidíš, páč ty nic takového neumíš,“ vyplázla na mě jazyk. „Dejme tomu...“ přitakal jsem, aby mě Consiliario už nechal být. Neměl jsem náladu se s ním hádat. Ne teď a tady. Vlastně jsem se s ním dobrovolně nechtěl hádat nikdy, ale on si o to vyloženě žádal. Ta jeho prostořekost, přílišná sebejistota, neukázněnost... Takové vlastnosti jsem prostě zrovna dvakrát v lásce neměl. Vlastně mi dost lezly krkem...
Na chvíli jsem si dovolil zamyslet se nad mým vztahem s Nareiou. Bohužel v negativním slova smyslu. To, že jsem ji dlouho neviděl, zaviklalo mým přesvědčením, že je to má první a zároveň poslední životní láska. Možná jsem byl moc naivní. Možná jsem svou budoucnost viděl moc růžově. Možná jsem se nechal uchlácholit dočasným opojením lásky a pocitem, že někomu na mně opravdu záleží. Hlupáku.
Oslovil jsem pravou Clawdiu a popsal jí Nareiu. Opravdu jsem si přál, aby řekla něco v tom smyslu, že přesně takovou vlčici tu nedávno zahlédla. Pak by mi ze srdce spadl obrovský těžký kámen.
Jenže nic z toho, v co jsem doufal, mi nesdělila. Bohužel. Nikoho takového jsem tu ještě nepotkala. Když vyslovila ta slova, jako by mnou projel ostrý trn zklamání a jeho hrot se zapíchl pěkně hluboko do srdce. „Aha,“ bylo to jediné, co ze mě vypadlo. Tvář se mi stále dařilo udržet s neutrálním výrazem. Bílá vlčice pak ještě dodala, že kdyby Nar potkala, sdělí jí, že jsem ji hledal. Momentálně mi to bylo celkem k ničemu, ale to jen pravděpodobně proto, že jsem byl zklamaný. Z dlouhodobého hlediska to od ní ovšem bylo opravdu pěkné, že by Nereie řekla, že jsem ji hledal. „Za to bych ti byl vděčný,“ pokývl jsem na ni a levý koutek tlamy jsem jemně povytáhl.
Všiml jsem si, že pohled pravé Clawdie teď nesměřuje na mě, ale někam za mě. Už už jsem se chtěl otáčet, v naději, že tam v dálce zahlédnu svou milovanou Nar, ale v tu ránu se ke mně donesl pach osoby, kterou Clawdia zahlédla. Nemusel jsem nad tím přemýšlet ani jednu celou sekundu, abych poznal, že to není ta, kterou tolik hledám.
Pohlédl jsem na bílou vlčici, která se bez okolků zeptala, proč tu pískovou vlčici vlastně hledám. Do toho ti nic není, měl jsem chuť říct. Ale zatavil jsem se dřív, než jsem něco takového z tlamy vypustil. Bylo by to ode mě nepěkné, kdybych si své zklamání a hořkou pachuť beznaděje vybil na někom, kdo za nic z toho nemůže. „Dlouho jsem ji neviděl...“ pokrčil jsem rameny a pohled také stočil k falešné Clawdii, která pár metrů od nás vesele hopkala a očividně se snažila chytit motýla. „Nuže dobrá,“ vstal jsem a oklepal se. „I tak ti děkuji za informace, které jsi mi dala.“ Neviděl jsem žádný důvod, proč tu déle zůstávat. „Prozatím se měj,“ pokývl jsem na vlčici a vykročil k Consiliariovi. „Zloději, vrať to, cos ukradl,“ řekl jsem tónem hlasu, který jasně naznačoval, že nemá sebemenší šanci odmlouvat a vykrucovat se z toho. „No jo...“ povzdechl si a znovu se přetvořil do malé zrzavé veverky. „Tak ahój, Clawdio,“ usmál se od ucha k uchu a tou svou malou pracičkou zamával bílé vlčici na rozloučenou. Pak mě doběhl a hbitě mi vyskočil na hřbet.

>>> Ohnivé jezero

//Díky za (kratší a nudnější) hru :D

„Nazývám ho tak, protože krade. Jenže ne jen tak obyčejné věci. Krade podoby. On to vlastně doopravdy není žádný veverčák. Je to magie,“ odpověděl jsem Clawdii, která se zajímala o Consiho přezdívku, kterou jsem mu dal já. Myslím, že k němu sedí naprosto dokonale.
Pohlédl jsem na veverku. „Mohl bys, prosím, ukázat své schopnosti?“ optal jsem se. Hlodavec se zářivě usmál. Vypadalo to, že na tuhle chvíli čekal. Očividně se moc rád předvádí před ostatními vlky. No jo, to je to jeho obří ego... Veverčák jako by začal mizet. Zprůhledněl; z jeho těla se jemně linula mléčná namodralá záře. Tato silueta se pak začala zvětšovat, až nabírala podobu vlka. Světlo náhle pohaslo. Na povrchu Consiho těla se objevila bílá srst. Vyžadovalo to už jen pár sekund, aby bylo dílo dokonáno. „Tadá!“ Mezi mnou a pravou Clawdií teď stála falešná Clawdia. „Přesně proto mu říkám Zloděj. Je to magie od Smrti...“ dodal jsem.
Hluboce jsem se nadechl, když se nám do kožichů znovu opřel vánek. Nic. Necítím ji. Uvnitř jsem se cítil prázdný. Kam se mohla podít? Ač jsem si to nechtěl přiznat, v podvědomí jsem měl nasazeného brouka. Co když už to mezi námi není takové, jako to bývalo dřív? Co když jsem ji omrzel? Možná... Už mě nechce. Chmurné myšlenky se mě poslední dobou držely jako klíště. Má tvář však zůstávala bez nějakého projevu nálady či pocitu. „Poslyš, Clawdio...“ oslovil jsem nefalšovanou bílou vlčici a počkal, až se její oči odtrhnou od falešné Clawdie. „Jak již víš, někoho jsme tu hledali. Chtěl bych se tě zeptat, jestli jsi tu někde v okolí neviděla jistou vlčici? Kožich barvy písku, stříbřité oči, jizva na levém oku, zlaté pírko na krku...?“ Všechna ta slova jsem řekl neutrálně, jako by to byla jen nějaká známá, s kterou bych se chtěl vidět. V hloubi duše jsem však opravdu doufal, že její odpověď bude kladná.

Hleděl jsem někam do prázdna, s tváří bez sebemenšího náznaku nějakého pocitu či emoce. Přemítal jsem nad tím, kdepak se má Nar asi toulá. Kde bych ji mohl najít? No tak, přemýšlej! naléhal jsem sám na sebe, ale nic mě nenapadalo. Achjo, povzdychl jsem si v duchu a mírně zvedl hlavu. V nose mě šimral pach neznámého vlka.
Vstal jsem a rozhlédl jsem se. Z dáli se ke mně blížila bílá vlčice, kterou jsem ale (soudě podle pachu i vzhledu) neznal. „Bručoune, podívej!“ zajásal Zloděj s úsměvem od ucha k uchu. „To je ona, že jo? To je ta osoba, kterou hledáš!“ Netuším, jak k takovému závěru došel. Napadá mě snad jen to, že nikdo jiný se tu nenacházel. „Ne,“ vypravil jsem ze sebe úsečně, ale veverčák byl očividně příliš zabrán jásáním, než aby mě vnímal.
Vlčice k nám v klidu došla. Upřel jsem na ni ledově modré oči. Slušně pozdravila, představila se a ještě dodala, že ji těší. Otevřel jsem tlamu, neboť jsem jí chtěl odpovědět, jenže Consiliario k ní radostně dokopkal, zvesela se zasmál a stačil promluvit dřív než já. Bohužel. „Ahoj Clawdio!“ Zrzavá veverka se zastavila těsně před vlčicí. „Konečně tě poznávám, hehe. Tady Falion tě hledá, ale netuším, jaký k tomu má důvod... Každopádně jsem rád, že se zase shledáváte!“ Vychrlil to ze sebe na jeden nádech. Dlouze jsem si povzdechl. A bylo to tu zase. Consiliario tu situaci opět pochopil špatně. Clawdia teď musela být zmatená. „Omluv prostořekou tlamu toho veverčáka,“ řekl jsem, abych upoutal její pozornost. „Má to v hlavě trochu pomotané.“ Pohlédl jsem na Zloděje a spražil ho chladným pohledem, který říkal ,Zase jsi udělal nějakou hloupost!'. Hlodavec se začal couvat a tvářil se překvapeně. „Tohle... Není ten, koho jsi hledal?“ Mlčky jsem zavrtěl hlavou. Nervózně se zasmál. „Ups...?“
Pozornost jsem opět stočil k Clawdii. „Jak již bylo řečeno, mé jméno je Falion. A tady ten...“ na chvíli jsem se odmlčel a zamyslel se nad tím, jak tu veverku nazvat, „chytrák je Consiliario. Já mu ovšem říkám Zloděj.“ Na pár okamžiků jsem zmlkl, aby si to bílá vlčice mohla pořádně přebrat v hlavě. Nebýt Consiliaria, do takových situací se nikdy nedostanu, pomyslel jsem si mírně podrážděně.
Až teď jsem měl konečně čas zhodnotit vzezření nově potkané vlčice. Všiml jsem si, že Clawdia má na čele něco, co tam vlci většinou nemívají. Vypadalo to jako nějaké... Kameny? Dost se to lesklo a zdálo se, že to má pravděpodobně docela vysokou cenu. Zvláštní. Jak se to tam asi dostalo?

<<< Přímořské pláně

„Takže co s tím?“ optal jsem se veverky, která mě svou předchozí odpovědí tak trochu překvapila. Jednak její krátkostí, druhak jejím obsahem. Nechtěl jsem si dělat iluze, že se najednou všechno změní, bude to v pořádku a náš vztah bude plný porozumění a souznění. Takhle to jednoduše nefunguje. Moc dobře jsem věděl, že to bude chtít spoustu času, než se mezi námi něco změní. A i přesto jsem si nebyl úplně jistý, zda to někdy mezi námi bude tak důvěrné, abych Consiliaria považoval za... Parťáka, přítele. To se de facto ještě nikomu nepovedlo.
Vzdálili jsme se od moře a kráčeli jsme směrem na východ. Pořádně jsem se nadechoval a doufal, že ucítím to, co cítit chci. „Já bych to viděl tak,“ začal veverčák, který už mi mimochodem zase naskočil na hřbet „že pro začátek bys mi mohl říct, kam jdeme a co nebo koho hledáme.“ Povzdechl jsem si. Lhal bych, kdybych řekl, že mi jeho přítomnost nevadila. Jednoduše to celé tkvělo v tom, že jsem se nikdy nikomu nesvěřoval s tím, co mám v plánu, nad čím přemýšlím a co mě trápí. „Jdeme na východ, někam na Středozemní pláň. Důvodem je jistá osoba, kterou jsem již dlouho nepotkal a naposledy jsem ji viděl právě někde ve zdejším okolí.“ Chvíli se nic nedělo, bylo ticho. To si Consiliario pravděpodobně promýšlel, s čím vším na mě přijde. „Fajn. A nějaký konkrétnější popis by nebyl? Je to vlk, nebo vlčice? Jak vypadá? A proč ho nebo ji chceš vidět?“ Zastavil jsem a mlčky se porozhlédl. Široko daleko jsem nikoho nezahlédl. Posadil jsem se, veverčák sklouzl z mých zad na zem. Mírně jsem zvedl hlavu a znovu zavětřil. Nic. Necítil jsem ji tu. Ostré bodnutí hrotu zklamání mě zasáhlo hluboko do srdce, avšak tvář jsem nechával kamennou. „To tady budeme jen tak stát a nic nedělat?“ zeptal se mě. Když se mu nedostalo odpovědi, porozhlédl se. Do tváře se mi opřel jemný vánek. Přivřel jsem víčka a nechal se jím pohladit, ale vůni mé partnerky jsem stále necítil. Kde jsi? „Nikdo tu není,“ opět se ozval. Z jeho hlasu šlo cítit podráždění a znuděnost. „Ještě chvíli počkejme.“

<<< Řeka Mahtaë

Tiše jsem kráčel podél vodního toku. A když říkám tiše, myslím tím opravdu tiše. Ač to zní sebevíc nepravděpodobně, Consiliario byl opravdu zticha. Ta jeho prostořeká tlama se otevřela jen proto, aby hlasitě a dlouze zívl. Jinak ale opravdu nemluvil, což jsem vážně hodně ocenil. Kdyby to tak bylo pokaždé, možná bych ho jednou mohl mít rád, napadlo mě. Když jsem se nad tím tak celkově zamyslel, Zlodějovy schopnosti byly docela užitečné. Mít takového medvěda po boku, když budu ve štychu... To nezní špatně. Jenže bylo taky dost pravděpodobné, že takový hnědý huňatý stroj na zabíjení by mého protivníka místo roztrhání na cáry zlikvidoval tím, že by ho umluvil k smrti.
Ucítil jsem na svém hřbetě pohyb. Veverčák vstal a vylezl mi na hlavu, přímo mezi uši. Čekal jsem, až to zase začne. Až se ta jeho zubatá tlamka rozjede. Chvíli se nic nedělo, ale nedělal jsem si žádné naděje. Byla to jen otázka času.
„Kam jdeme?“ zeptal se. Musím přiznat, že jsem očekával mnohem, mnohem větší spršku slov. „Nevím,“ odpověděl jsem. Ucítil jsem, jak se Zloděj ošil. „To je přece hloupost. Ty někam jdeš, ale nemáš určený cíl?“ Mlčel jsem. Pravda byla taková, že mě mé podvědomí táhlo za jistou vlčicí - tam, kde jsem ji viděl naposledy, ač jsem dost pochyboval, že ji tam najdu. „Haló,“ ozval se veverčák, aby mi připomenul, že již příliš dlouho mlčím. „Co po mně chceš?“ otázal jsem se mírně nevrlým tónem. „Proč mi neřekneš, kam máme namířeno?“ Jeho hlas zněl uraženě. „Protože možná nevím, kam jdeme. Nebo nechci, abys to věděl...“ Nelíbilo se mi, jakým směrem se náš dialog ubíral. Co mu bylo do toho, kam chci jít? Cítil jsem se trochu podrážděně. Nikdy jsem se s nikým nebavil o svém soukromí, svých plánech, tak proč bych s tím měl začínat? Kor když se jedná o Consiliaria, kterému to mluví za dva, možná za tři. „Ty mi nevěříš!“ uraženě prohlásil. „Přesně tak,“ pověděl jsem s ledovým klidem. Hned na to jsem ucítil kratičké štípnutí v levém uchu. Ihned jsem zastavil a hlavou prudce švihl dolů. Zrzavý hlodavec sletěl na zem. Hodil jsem po něm nevrlý pohled. „Nevěřím nikomu. Tak proč bych měl věřit tobě? Jen se na sebe podívej. Tvá tlama se po většinu dne nezastaví.“ Čekal jsem, jak mi odpoví, ale nic ze sebe nevypravil. Jen tak tam stál a mračil se na mě. Beze spěchu jsem se otočil a mlčky vykročil. Za pár okamžiků to ale znovu přišlo: „To je blbost.“ Otočil jsem hlavu, abych pochytil jeho pohled. Nebyl naštvaný nebo vyčítavý. Byl neutrální. Jako by neměl v plánu se se mnou hádat, ale v klidu diskutovat. Taková skutečnost pro mě byla mírně překvapující. „Ty jsi zahořklý... Takoví vlci nemají přátele, na všem vidí jen to špatné, neumí žít, bavit se-“ „Ale něco už si prožili,“ skočil jsem mu do řeči. Na setinu sekundy se zastavil, pak se ale rychle vzpamatoval, dohopkal až ke mně a vyskočil mi na záda. Zastavil jsem a podíval se na něj. „Já nejsem hloupý, Falione.“ To bylo snad poprvé, co mě nenazval 'bručounem'. „Vím, že mě ve svém životě nechceš. Jenže Smrt ti mě dala, takže už k tobě patřím. Ať se ti to líbí nebo ne, jsem tvá magie.“ Zvedl jsem obočí. „To já přeci vím. A nic ti nevyčítám.“ „Ale vyčítáš. Vidím, jak se na mě díváš. Jako bych byl nějaký... Parazit.“ „A co když jen hledáš něco, co v tom není? Na rovinu ti klidně řeknu, že my dva jsme jako naprosté protiklady. A nejvíc mi vadí to tvé neustálé žvanění a prostořekost.“ „Mně zas vadí to, jaký jsi bručoun. Neumíš se bavit, být spontánní. Jsi nudný a uzavřený.“ „Nic z toho, co jsi řekl, nepopírám. Jsem prostě takový.“ Hlavu jsem otočil zpět před sebe a znovu vykročil. „Takže jestli chceš, abychom si rozuměli a dokázali se sžít,“ na chvíli jsem se odmlčel, abych si pořádně promyslel, jak svá slova zformulovat dál, „pak budeme muset oba dělat ústupky a kompromisy. Jiné východisko nevidím.“ Dobrou minutu se nic neozývalo, až z Conse nakonec vypadlo: „Souhlasím.“

>>> Středozemní pláň

<<< Západní Galtavar

Tiše jsem kráčel krajinou a přemýšlel nad svým životem. Nemyslete si však, že bych nějak závratně filozofoval. To já opravdu neumím. Spíš jsem si jen tak projížděl náhodné příhody a okamžiky v mém životě, jenž se mi kvůli nějakému důvodu zaryly do paměti.
Mezitím vedle mě poskakovala zrzavá veverka. Vypadala neúnavně, energicky a plná elánu. Bohužel. „Hehe, zamýšlel ses někdy nad tím, proč mají veverky tak chlupaté ocasy?“ Jeho otravný hlas už mi hučel v uších dobrou hodinu, možná dvě. „Ne,“ odpověděl jsem úsečně, abych mu dal jasně najevo, že nemám sebemenší zájem tuto diskusi rozvíjet někam dál. Avšak Consiliario vesele pokračoval v klevetání. Pochytil jsem jen něco o tom, že veverky nemají žábry... Nebo snad křídla? Nevím. Je totiž dost pravděpodobné, že už jsem se naučil tu otravnou magii neposlouchat. Kdybych s ním opravdu mluvil a odpovídal na každou otázku, asi by mi už dávno pukla hlava.
Mé nohy mě nesly na jih. Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem tímto směrem šel podvědomě nebo záměrně, nevěděl bych, jak odpovědět. Poslední dobou jsem byl plný rozporu, rozkolů a protiřečení si sama sobě. Prostě a jednoduše jsem se ve své maličkosti krapet ztrácel... A to nevěstilo nic dobrého. Vlastně mě to už nějaký ten pátek vcelku štvalo. Nebyl jsem nejmladší, dost jsem si toho už prožil. A stále nevím, co vlastně chci? Takový fakt mi nedal klidně spát. A jak se znám, ještě se tím nějakou dobu budu užírat.
Do srsti se mi opřel jemný vánek. Pohlédl jsem do nebes, ale žádné sluneční paprsky jsem nezahlédl. Ovšem i přes to bylo docela teplo. Najednou jsem si uvědomil, že je něco špatně. Trvalo to jen pár sekund, než mi došlo, o co jde. Otočil jsem hlavu na Consiliaria, který byl - světe div se - zticha. Zpomalil jsem tempo a lehce se zamračil. Veverčák zvedl hlavu a zazubil se. „Hej, bručoune, mám nápad!“ Než jsem se stačil nadát, už letěl vzduchem, a v dalších okamžicích se mi již uveleboval v kožichu na zádech. „Budeš můj pojízdný pelech!“ zasmál se s nesmírnou lehkostí. Beze slova jsem se rázně oklepal a hlodavec z mých zad odlétl tak rychle, že se na chvíli stal jen rozmazanou šmouhou. „Ne,“ zavrčel jsem. Zloděj po mě mrštil zlostným pohledem. „Proč?! Podívej se na mě. Jsem malé roztomilé zvířátko, mám krátké nožky! Vidíš? Zatímco ty uděláš jeden krok, já jich udělám pět. A jelikož jsi mi zakázal nabrat podobu něčeho většího, do jisté míry bys mohl být víc ochotný!“ Hleděl jsem na něj a zvažoval, jestli bylo to, co jsem slyšel, opravdu vypuštěno z úst Consiliaria. Výraz jsem však nechával kamenný a neprostupný. „Možná bych byl víc ochotný, kdybys aspoň na malou chvíli zmlknul.“ V mých slovech nebyla žádná vyčítavost ani prosba. Prostě jsem to jen konstatoval jako jednoduchý fakt. Na odezvu jsem nemusel čekat dlouho. „Platí!“ Zúžil jsem víčka a podrobil ho pochybným pohledem. „Nuže dobrá. Ale žádné hlouposti.“ Veverčák se zářivě usmál a naskočil mi na hřbet. Chviličku jsem počkal, jestli něco nezaslechnu. Nic. On byl opravdu potichu. Snad poprvé za celou tu dobu, co jsem s ním byl. No páni. Možná to nebude zas tak hrozné, jak jsem čekal.

>>> Přímořské pláně

//Schváleno, přidáno.