Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Schváleno, přidáno.

2 :)

Taky jsem chtěla něco spatlat... Ale podobně jako Lennie jsem byla zrazena technologií :D

//Pokud nebudeš nic kupovat, pak bys tam teoreticky chodit vůbec neměla :D

// V pohodě :)

Mírně jsem naklonil hlavu a modrými zraky sledoval okřídleného vlka. Zbystřil jsem na sto procent a slechy nastražil dopředu, když mi prozradil, že se mu o Nareie zmínila Neilynn. Jasně, její sestra! Jak jsem na ni mohl zapomenout? I když je pravda, že o té jsem také už pěkně dlouho neslyšel... "Vážně?" Bezděčně jsem pohodil ocasem. "A... Nenapadá tě, kde by teď Nar mohla být? Hledám ji už nějaký ten pátek..." Pocítil jsem, jak mi srdce zaplesalo. Že by zase špetka naděje? Co bych za to dal, kdybych věděl, kde ji hledat.
Přišel jsem s nápadem, jak bychom se možná mohli domluvit, a pověděl ho Cernunovi. Jenže vypadalo to, že ani to nám moc nepomohlo. "Hmm, zvláštní," zavrtěl jsem hlavou. "A nepraštil ses někde do hlavy...?" Snad jsem ho tím neurazil, ale jiný důvod mě už opravdu nenapadal. Nebo že by v tom snad opravdu byla nějaká magie...? Faktem zůstávalo, že jsem se nikdy s ničím podobným nesetkal.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nad Cernunovou nabídkou neváhal. Jenže kdybych tu zase zůstal sám... No, asi by mi to moc nesvědčilo. Zatřásl jsem hlavou, jako bych se snažil ty nepěkné myšlenky odehnat někam do pryč.
"Jsi si opravdu jist?" přeptal jsem se pochybovačně. Teď, když jaksi pominulo ono počáteční 'okouzlení' faktem, že jsem narazil na vlka s křídly, jsem znejistil. Asi bych si měl zase držet odstup. Očividně jsem jaksi zapomněl, že je sbližování se s ostatními vlky špatným nápadem. Nepotřeboval jsem přátele. Nebo jsem si to aspoň myslel.
"Život?" zopakoval jsem po Cernunovi a začal se rozhlížet. Netrvalo dlouho a já se zorientoval. "Vlastně to k němu odtud není zas tak daleko. Vidíš tamty kopce v dáli?" nosem jsem pokývl směrem na jih. "Najdeš ho, když se dostaneš až na samý vrchol." Na chvíli jsem se odmlčel. Zamyslel jsem se nad otázkou, za-li bych nakonec k tomu vlkovi nechtěl zajít i já. Nebylo by na škodu, kdybych měl možnost si s ním zase popovídat. Třeba bych se konečně dozvěděl, kde se vzala má křídla. Krom toho bych s ním i rád hodil řeč o nových poznatcích ohledně některých živočišných druhů. Měl jsem pár otázek, které mě už nějakou tu dobu hryzaly do části mozku s nálepkou 'fakta o zvířatech'.
Každopádně než jsem vůbec stačil říct cokoliv dalšího, z nebes se snesly malé tvrdé objekty. Pár mě jich trefilo do zad, jeden mi přilétl přímo na čelo a několik mi jich po boku sklouzlo do složených křídel. Přiznám se, že toto bylo něco nečekaného. A o to více to bylo překvapující, když mi po očichání jedné z těch věcí došlo, že to nejsou kroupy, nýbrž kusy kamenů. "V pohodě?" hodil jsem pohled na Cernuna, a pak zpět na kus horniny. "Co to mělo být?" Zmateně jsem se porozhlédl. Nikdo nikde. Že by si z nás někdo dělal šoufky? Vydechl jsem. "No nic, můžeme vyrazit?" optal jsem se a pravou přední vykročil.

>>> Narrské kopce

// To bude karma :D

Edit 2.12. // Omluva, že tě tu opouštím. :c Ale děkuju za hru. :)

*s nevinným výrazem se přidává k zástupu* Byla by jedna i pro Falku?

Mírně pobaveně jsem koukal na Cernuna a to jeho nervní chození v kruzích. "Eh," vydechl jsem a zatvářil se, jako by ten, koho jsem hledal, byl jen nějaký starý známý. "Taková písčitě zbarvená vlčice, jizva na levém očku, na krku zlaté pírko." Zaváhal jsem, jestli pokračovat. "Jmenuje se Nareia," dodal jsem nakonec a pocítil, jak mě její jméno vyslovené nahlas zraňovalo. "Už dlouho ji tu nikdo nezahlédl..." řekl jsem si už spíš jen tak sám pro sebe.
Naklonil jsem hlavu a zaposlouchal se do vyprávění o podivných snech a příhodách. Celé mi to ale připadalo prostě nepravděpodobné. "Dobrá, musíme najít nějaký záchytný bod." Podvědomě jsem se zamračil a horlivě zauvažoval, co se stalo před rokem. "Už to mám. Zažil jsi minulou zimu? Ona totiž zima skoro vůbec nebyla. Slunce hřálo jako v létě, sníh a led nikde... A pak najednou - ze dne na den - se to celé změnilo a mrzlo tak, jak při opravdové zimě mrznout má." Zvedl jsem ledové oči k Cernunovi. "Říká ti to něco?"
Legendy a příběhy nebyly zrovna věci, kterým bych věřil. I když je pravda, že pokud existují Život a Smrt, pak je možná ještě spoustu věcí, o kterých my, obyčejní smrtelníci, nemáme ani páru. Váhal jsem, jestli chci jít s Cernunem. Již velmi dlouho jsem se toulal na cestách úplně sám a musím říct, že mi to tak opravdu vyhovovalo. "No..." bylo jediné, co jsem ze sebe v tu chvíli vydal."Nevím, jestli je to dobrý nápad," houkl jsem pochybovačně a sledoval jeho výraz. Tak trochu mi nelezlo do hlavy, proč si raději nenajde někoho jiného. Nějakou veselou osobu, s kterou by byla větší sranda. Ale jestli tu zůstanu zase sám, budu se utápět ve vzpomínkách a výčitkách svědomí. A to jsem opravdu nechtěl, měl jsem toho plné zuby. "Ale jestli o mou společnost opravdu stojíš, pak půjdu rád." Postavil jsem se, oklepal se a v tichosti jsem si sem nechal dovát velmi teplý větřík, abych Cernunovi usušil kožich. Přeci jen už bylo vcelku chladno.

"Hm, louku s vlčími máky znám..." poznamenal jsem si spíš sám pro sebe. Pryč, pryč, rychle pryč s myšlenkami na Nar! Tak moc jsem se snažil a žádný výsledek z toho nebyl. Prostě ať jsem byl kdekoli, dělal cokoli a bavil se s kýmkoli, pořád mě to tolik bolelo u srdce, které, ač s velkou nelibostí, začalo opět postupně zamrzat. Když tu nebyla Nar, neměl jsem nikoho, kdo by ono zamrzání dokázal zastavit. A nejlepší na tom celém bylo to, že jsem za to mohl dozajista já. Kdybych ji tenkrát na Středozemní pláni neopustil... Kdybych nebyl takový sobec a nezatoužil být zase na chvíli sám, možná by to dnes bylo jinak. Možná bych ji teď měl po boku a mohl ji jemně olíznout čenich, líce, čelo...
"To by ode mě ale nebylo hezké, takhle zašpinit území smečky," zavrtěl jsem hlavou a decentně se pousmál. Když smrt, tak někde na nějakém odlehlém, vlky zapomenutém místě, abych někomu nezavazel.
Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí, které se týkaly převážně Cernunových plánů. Vždycky jsem žasl nad tím, jak někdo může takhle dobrovolně prozradit vše o sobě a svých úmyslech do budoucna. "Na hodně dlouho?" zopakoval jsem po něm a dodal: "Zas tak dlouho to být nemohlo. Kdyby se jeden jen povaloval a chrněl, pravděpodobně by umřel nudou." A dovolil bych si podotknout, že Cernun asi není někdo, kdo by snášel nudu dobře. Tedy aspoň jsem si to myslel.
Poplašně jsem uskočil před jezerní příšerou, která se řítila na břeh. Ani ne proto, že bych se obával o suchost mého kožichu, nýbrž to byl opět jakýsi reflex. Každopádně mokré spršce rudých kapek jsem se tak jako tak nevyhnul.
"Já... Jsem tu někoho hledal," řekl jsem ždibec výmluvně. "Ale nenašel jsem ho tu, takže momentálně jsem jaksi bez plánu." No jo, máš ten život ale marný. Teď už ti zbývá jen bezduché vláčení se mezi územími... Nezáviděníhodný osud.
Zaujatě jsem sledoval Cernuna, který tak trošičku vyšiloval. Myslí to vážně? Nebyl jsem si jist, jestli si ze mě náhodnou nedělá šprýmy. Každopádně nechtěl jsem ho nijak urazit. "Klídek. Dovolím si tvrdit, že něco takového je velmi nepravděpodobné," usmál jsem se na něj. "Ale kdyby to tak opravdu bylo," řekl jsem zcela vážně, "musel bych ti teď říkat dědo Cernune," zazubil jsem se.

//Dejme tomu, že mi na chvíli vypadl signál od magie Defensoris... :D

Zamyšleně jsem pohlédl na Cernuna a zadumal se nad položenou otázkou. "Seškrabávat bys mě nemusel," zavrtěl jsem nakonec hlavou. "Nic tě k tomu nezavazuje," oponoval jsem mu s lehkým náznakem úsměvu. Byla to pravda - vždyť jsme se znali jen chvilku.
Nechtěl jsem se v tom dál plácat, proto jsem raději položil otázku ohledně členství ve smečce. Sledoval jsem jeho oči a mimiku obličeje. Odpověď mi totiž připadala trošku zmateně. Ovšem neměl jsem ani trochu zájem se v tom dloubat. Vlastně mi do toho naprosto nic nebylo. Mohl jsem být rád, že mi Cernun vůbec odpověděl.
"Já? Smečka není nic pro mě," trochu jsem se zašklebil, "jestli mi teda rozumíš..." Neměl jsem v plánu to rozvádět. Doufal jsem, že mě toho Cernun ušetří. "Ne, vodu ovládat neumím. Jako vrozenou magii mám vzduch," prozradil jsem mu a sledoval, jak se brodí rudou vodou. Já jsem se možnost koupele ani nesnažil zvažovat, proto jsem zůstával na břehu s ocasem volně položeným u pravé zadní a ušima nastraženýma směrem k mé společnosti. "Tvá magie jsou myšlenky, tuším?" Nemělo to vyznít nijak obezřetně nebo snad dokonce vyčítavě, to opravdu ne. Vím, že není dobré mít předsudky, ale magie myšlenek prostě donutí vlka být ve střehu, ať se mu to líbí, nebo ne. U mě ale tenhle fakt strachu z přečtení soukromých myšlenek opadal, neboť jsem věděl, že mi mou mysl chrání Defensoris. Všiml jsem si, že od té doby, co jsem ji vlastnil, jsem byl při setkáních s cizími vlky o něco klidnější.
"Smím se zeptat, jak dlouho už se tu touláš?" Byl to dotaz položený čistě jen ze zvědavosti. Jeho um létaní byl velmi velký a vypracovaný, ale jak jsem se dozvěděl, Života ještě neznal.

Ani netušíte, jak moc staře jsem si teď připadal, když už mi začínal docházet dech. No jo, holt už nejsi mlaďoch, rýpl jsem si sám do sebe a konečně přistál na zem. S vyplazeným jazykem jsem očima hledal Cernuna. Cítil jsem, jak moc mi tlouklo srdce - jako by snad každou chvíli mělo prasknout. Hrudník se mi divoce zvedal a zase klesal a já měl pocit, že jsem zase pln života.
Na Cernunovu poznámku, že mu vyschlo v krku, jsem jen němě přikývl a vděčně doklusal k rudé vodě. Ano, měl jsem sice obří žízeň, ale s Cernunem jsem se očividně rovnat nemohl. Ten si prostě a jednoduše pod hladinu ponořil celou hlavu. Když ji pak zvedl, měl krásný chaluhovitý účes. Lehce jsem pozvedl koutky úst, ale hltat doušky vody jsem nepřestal. Trvalo to ještě pár sekund, než jsem došel toho názoru, že moje žízeň je aspoň zčásti zahnána. Zvedl jsem hlavu a olíznutím zachytil kapky, které se hodlaly dostat zpět do jezera, a mlčky jsem přikývl na Cernunův názor. Takhle jsem si nezalétal... Snad nikdy. Posadil jsem se a stočil uši na okřídlence. "Nevěděl," usmál jsem se. "Ale chtěl jsem to zkusit. A kdyby to nedopadlo, no..." stejně by to bylo jedno, protože už nemám nikoho, pro koho bych žil. Konec věty se mi jaksi vytratil někam do pryč. Trochu vykolejeně jsem oči ukotvil u hladiny rudého jezera a přemýšlel, co dál. "A ty patříš do nějaké zdejší smečky?" nahodil jsem úplně nové téma a zadoufal, že už se k tomu předešlému nijak vracet nebudeme. Nechtěl jsem mít hlavu zase plnou jen Nareiy. Prostě už jsem se musel konečně smířit s tím, že už pro ni očividně neznamenám to, co ona pro mě.

Neměl jsem nejmenší tušení, kde se stala chyba. Jak bylo možné, že mě Cernun donutil reagovat tak, jak to pro mě vůbec nebylo typické? Marně jsem se snažil pochopit. Že by snad jen chvilkové rozpoložení? Mohla za to Nar? Tolik mi chyběla... Možná jsem se do hry pustil proto, abych se odreagoval. Nebo ne?
Každopádně teď už bylo příliš pozdě na to, abych si to mohl rozmyslet. Nyní jsem se totiž s prapodivným pocitem (že by radost?) řítil za Cernunem. Nebylo pochyb, že tenhle vlk měl křídla už hooodně dlouhou dobu. Zkušeně kličkoval a uhýbal, musel jsem se do toho opravdu pořádně opřít. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Hrát s někým na babu? Nic neobvyklého. Hrát na babu s vlkem ve vzduchu? To je fantastické.
Řeknu vám ale, byla to celkem makačka. Chtělo to hodně postřehu, důvtipu a improvizace. Ale stálo to za to. Možná jsem si to tak úplně v daný okamžik neuvědomoval, ale opravdu jsem se po tolika letech zase bavil. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Cernunovi babu vrátím, jenže to by mi nesměl začít prudce stoupat vzhůru. Na vteřinku jsem zazmatkoval, ale pak jsem se i já vydal do výšin. Jenže to už Cernun teatrálně prohlásil, že teď jsem kořistí já, udělal obrat a začal se řítit dolů. Překvapen nově vzniklou situací jsem mírně zaváhal. Nakonec mi ale myslí probleskl plán, který jsem hodlal ihned uskutečnit. Místo toho, abych ztrácel čas snahou o náhlý obrat, jsem se jen o pár centimetrů vyhnul Cernunovi a vystoupal ještě o několik metrů výš. Teprve tam jsem udělal nebeský kotrmelec, po němž jsem se už jen nechával nést vzdušnými proudy. Na moment jsem se tak ocitl nad Cernunem, což mi poskytlo tu malou výhodu, že jsem se stočil na úplně opačnou stranu, abych si vytvořil aspoň maličký náskok. Nakonec mi to ale stejně bylo houby platné, protože ta piraňa byla zatraceně rychlá.
Aniž bych to tušil, na tváři mi hrál zubatý úsměv. Klesal jsem stále níž a níž, až jsem se konečně tlapou mohl dotýkat rudé hladiny jezera a čeřit tak vodu. To byl ten pravý pocit volnosti. Ale žádné rozptylování, teď je čas zdrhat! Ohlédl jsem se za sebe a překvapeně zjistil, že Cernuna mám v patách. Tak jsem tedy raději zase začal stoupat. Hodlal jsem otestovat jeho výdrž - vší silou jsem mával a mával, stoupal a stoupal a každou chvíli ledovými očky kontroloval, jak je na tom můj pronásledovatel. A i když už mi pomalu začínal docházet dech, stále jsem neoblomě třepotal křídly. Až když už to bylo opravdu k nevydržení, zašklebil jsem se na Cernuna a složil křídla k tělu. K zemi jsem se začal řítit jako nějaký kámen. Nabral jsem až děsivou rychlost a povrch zemský se blížil natolik rychle, že jsem ani neměl čas kontrolovat, co se děje za mnou. Na poslední chvíli jsem roztáhl křídla a vyhnul se tak rozmáznutí na mastný flek. Udýchaně jsem stočil kurz letu mírně doprava a konečně pohlédl na Cernuna a jeho letecké výkony.

//Schváleno, přidáno. A děkuji. ^^

Poněkud nejistě jsem sledoval Cernunovo počínání. Kampak se poděl onen vlk, jenž vypadal sympaticky a rozumně? Pravděpodobně se někam prostě vypařil, neboť nyní jsem před sebou viděl jen dospělého vlka s duší vlčete - hravého, skotačivého a rozjuchaného.
V mysli jsem tak nějak zazmatkoval. Jak se tvářit? Co dělat? Jak reagovat? To od Cernuna nebylo hezké, takhle mě zahnat do kouta. Trochu poplašně jsem sebou cukl, když po mně máchl tlapou. Nejsem hloupý, vím, jaký je princip hry na babu, ale i přesto jsem se nesnažil nějak extrémně rychle reagovat a hned se za okřídlencem hnát. To možná mohlo nabudit dojem, že jsem Cernunovu pobídku ke hře nepochopil. Pravděpodobně právě proto mě vlk ještě jednou popíchl - tentokráte však slovně. "Já ti nevím," pověděl jsem váhavě a postavil se. "Takhle vyzývavě mě ke hře už delší dobu nikdo nepobídl." Udělal jsem pár váhavých kroků k vlkovi a sledoval práci jeho křídel. Byla krásná, elegantní a hned od pohledu šlo poznat, že také velmi silná. "Třeba už jsem zapomněl, jak se to vlastně hraje," pokračoval jsem s výmluvným tónem v hlase a znovu vykročil. "A nebo taky ne..." Poslední slova jsem škodolibě zasyčel skrz zaťaté zuby, rychlostí blesku jsem vystartoval proti Cernunovi a s několika mohutnými mávnutími křídel jsem se ocitl ve vzdušném prostoru. Nelenil jsem a svůj kurz nastavil směrem k hnědému vlku. Když hra, tak pořádná. Ihned jsem se pustil do pronásledování své 'jakokořisti' a s odhodlaným výrazem jsem se za ní řítil.

//Omluva za krátkost, ale nechci manipulovat. :D

*na chvíli zapomněla dýchat* <3

Pokud by byl sraz o svátcích, pak bych do Prahy pravděpodobně dorazila, protože bydlím u západní části Prahy, ale jinak jsem přes týden na intru => Zlínský kraj, okr. Kroměříž :D

//Žádné záchvaty, odznaky (podobné jako má Fal na těle) se objeví jen, když do křídel vkládá (nebo z nich čerpá) energii. :D

Mírně překvapen jsem sledoval Cernunovu mimiku a řeč těla. Nebylo pochyb, že podobně jako já zabloudil v myšlenkách k nějakým vzpomínkám. Na rozdíl ode mne se ale musely týkat Smrti, neboť, jak jsem se dozvěděl, Života zatím nepoznal. "To je škoda," poznamenal jsem. "Ale určitě by se ti líbil. Je milý a vstřícný, přesný opak své sestry." Při vzpomínce na Smrťuli jsem se aspoň v myšlenkách zaxichtil. Jsou vůbec příbuzní? Snad jen krom faktu, že byli oba velmi mocní, měli toho pramálo společného. To jednoho prostě donutí pochybovat.
Zpozorněl jsem, když Cernun prohlásil, že si myslí, že má křídla spíše vypadají jako dílo Smrti, nežli Života. "Lépe bych to neřekl." Jak jen bylo možné, že se koutky mé tlamy zase dostaly nahoru?
Přišla chvíle ticha, kdy jsme oba mlčeli. Nevím, jak to měl Cernun, ale já jsem si uvědomoval, že jsem byl za naše setkání vcelku vděčný. Ale to bych nebyl já, kdyby své pomyslné růžky nevystrčila ven ta malá skeptická potvůrka v mé mysli. Připomínala mi, že přece vůbec není dobré vlkům věřit a ještě horší je se pokoušet s někým přátelit. To byl přesně ten důvod, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal, když se Cernun pokusil přiblížit. Zdálo se ale, že pochopil. Opatrně začal čichat k mým křídlům, jako by si chtěl ověřit, jestli jsou opravdu pravá. Trochu jsem se natočil bokem a pohnul křídlem tak, abych mu jeho úkon zjednodušil (a zajistil si tak, že už se nebude muset více přibližovat).
Cernun najednou začal předními packami radostně stepovat, jako by se dozvěděl nějakou úžasnou novinu. A než jsem se stačil nadát, poskakoval tu a vykopával zadníma nohama vysoko do vzduchu. Mírně zaražen jsem ho pozoroval a poněkud rozpačitě jsem se na jeho poznámky a otázky zakřenil. Očividně ke mně choval stejné sympatie jako já k němu.
"Takhle jsem o tom nepřemýšlel," přiznal jsem. "Je pravda, že mi nezmoknou, ale zato je mi na ně v zimě příšerná kosa." Lehce jsem uhnul hlavou, když na mě Cernun zrovna poslal spršku několika málo rudých kapek, a pokračoval: "Nevzpomínám si přesně, ale víc jak rok je mám určitě," pověděl jsem zamyšleně. "A ano, můžu je nechat zmizet, kdykoliv se mi zachce," řekl jsem s úsměvem a předvedl názornou ukázku. "A je tu ještě jedna věc." Křídla jsem si opět zhmotnil, abych mu ji mohl ukázat. "Slouží mi i jako taková zásobárna energie. Jednoduše kolik energie do nich vložím," odmlčel jsem se a stočil pohled na svá křídla, na jejichž blanitých okrajích se objevily decentně svítící modré odznaky, "tolik si jí zase budu moct vzít zpět."
"Ale dost už o mně, teď je řada na tobě. Pověz mi něco o těch tvých," pobídl jsem ho. Zvláštní pocit. Takhle dobrou náladu už jsem neměl pěkně dlouhou řádku dní... A víte, co by bylo úplně nejlepší? Trochu si zalétat!