Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jasně, nevadí. :)

Když jsem zmínil smečky, Allairé se mě optala, zda-li i já do nějaké patřím. Zavrtěl jsem hlavou. „Já do žádné smečky nepatřím. A věř mi, že kdybychom teď byli na zabraném území, moc dlouho bychom si bez dozoru nepobyli,“ kratičce jsem se zašklebil. „Z doslechu soudím, že zdejší alfy si území pohlídat umí.“
Mírně jsem nadzvedl obočí. „Odkud jsi se o nich dozvěděla?“ otázal jsem se. Podle jejích otázek, které kladla, jsem usoudil, že je tu zcela nová. Ale kde se doslechla o sourozencích? To už jsou tak známí, že se o nich tradují legendy i mimo Gallireu?
„Přesně tak,“ přitakal jsem ironicky a koukl na Zloděje. Ten na mě hodil uražený pohled a ještě než stačil něco říci, dodal jsem: „Dobrá, Consi, to už by stačilo.“ Falešná Allairé se zašklebila, a pak se přeměnila zpět v lišáka.
„Vážně? A smím se zeptat, s jakými?" Mockrát se nestávalo, že by vlci mimo Gallireu vládli speciálními magiemi. Vždyť přeci nemají, jak by je získali.
„Není ti zima?“ zeptal jsem se. I když je pravda, že široko daleko nebyly jeskyně, do kterých bychom se mohli schovat...

Mírně jsem naklonil hlavu a pozoroval vlčici, která se zřejmě nechala tak trochu unést. Bylo celkem humorné, když si uvědomila, že tu má společnost, a tak si na tváři nechala zase usadit neutrální výraz.
Vybídl jsem ji, ať se tedy ptá na to, co ji zajímá. Jako první se otázala, jestli je toto území velké. Pokývl jsem. „Jmenuje se to tu Gallirea. A ano, je velké celkem dost. Nachází se tu sedm smeček, které jsou orientovány spíše ve střední části. Východně a západně je spousta území, která si nikdo nenárokuje.“ Jestli ohledně tohoto tématu chtěla vědět něco více, musela se zeptat. Momentálně mě totiž nic víc nenapadalo.
„Speciální je asi díky tomu, že tu sídlí dva polobozi. Ti jsou ochotní ti splnit jistá přání, ale samozřejmě to není zadarmo.“
Pozornost jsem upřel na Consiho. To, co teď předvedl, už mi nepřipadalo moc výjimečné. Ale jistě si dokážete představit, jak jsem byl zaskočen, když se tato magie projevila poprvé a já naproti sobě spatřil svého dvojníka. Falešná Allairé se usmála a zavrtěla ocasem. „Tak třeba tady Zloděj je speciální magie, kterou jsem dostal od jednoho poloboha.“

// Já teda nechci furt rýpat, ale nevím, jestli jsi se rozhodla, kterou formou budeš psát. Ich nebo er? Protože se stává, že je zničehonic střídáš. :D

Sněžení zesilovalo. Vloček začínalo padat mnohem více a byly větší. K tomu se ještě přidal chladný severní vítr. Mně osobně to moc nevadilo. Vlastně jsem takové počasí měl rád.
„Tak to je dobře,“ odvětil jsem na její poznámku o tom, že není vybíravá. „Tak tedy pověz, o čem by sis chtěla popovídat?“ otázal jsem se. Nebyl jsem ten typ vlka, který by sotva někomu řekl 'ahoj' a už by mu začínal líčit svůj dosavadní život. Na takové otázky jsem vždy hledal výmluvné nebo neurčité odpovědi. A tak jsem doufal, že Allairé se zrovna o tomhle nebude chtít bavit. Co jsem si tak vzpomínal, došlo mi, že nejčastější téma, o kterém jsem něco věděl a nevadilo mi si o tom s vlky popovídat, byli sourozenci Život a Smrt. Možná bych se přeci jen mohl za Životem někdy v blízké budoucnosti stavit... Třeba by mi dokázal zlepšit náladu. Nebo bych se dozvěděl nové informace o zvířatech. A minule jsem se ho zapomněl zeptat, od koho jsem dostal magii Navitas. Prostě mě zajímalo, jestli mám křídla od Smrti, nebo od Života.
Když se tu objevil Cons, v myšlenkách jsem si povzdechl. Takhle otravnou magii snad nikdo jiný na Galliree nemá, pomyslel jsem si uštěpačně a sledoval, jak se Zloděj představuje. Pohlédl jsem na Allairé. Nevypadalo to, že by byla nějak extra vykolejená. Pravda, vycenila zuby, ale to bylo vše. Že by už měla zkušenosti s podobnými magiemi? „Čím? Samozřejmě tím, že krade. Ale ne jen tak obyčejné věci...“ Dál jsem nepokračoval. Stačilo, abych na Consiho pokývl. Lišák se usmál od ucha k uchu a začal mizet. Modrá silueta se přetvářela a zvětšovala, až nabrala podobiznu vlka. Na jeho těle vyrašila srst, oči se zbarvily dočervena. „Tadááá,“ usmál se Zloděj, který teď vypadal na chlup stejně jako Allairé. „Proto,“ pokývl jsem hlavou a koukl při tom na pravou Allairé.

S vážným výrazem ve tváři jsem pozoroval každý její pohyb. Nedivil bych se, kdyby od ní teď přišla nějaká podpásovka v podobě nečekaného útoku. Vlčice se ovšem jen trochu přiblížila a následně se posadila.
Nejsem hloupý, její ironicky úsměv mi neunikl. Něco mi říkalo, že tohle asi nebude společnost, s kterou bych svůj volný čas trávil rád.
Na mé otázky reagovala vcelku pohotově. Tvrdila, že by si jen chtěla popovídat. Tiše jsem se pousmál. „Tak to jsi si hůře vybrat snad ani nemohla." Už to tak bylo, že na povídání si mě moc neužilo.
Z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Tak aspoň jedna jediná věc, která mi dokáže zlepšit náladu. Vždy, když přišla zima, padla na mě nostalgická nálada. Zavzpomínal jsem si na dětství, Barden a Tenu...
Nastalé ticho přerušil mně známý hlas. „Nazdááár,“ pověděl lišák, který se tu za doprovodu modré záře zčistajasna objevil. Protočil jsem panenky, a je to tu zase. „Já jsem Consiliario,“ mrkl na Allairé. „Ale můžeš mi říkat Consi.“ Vydechl jsem a dodal: „A nebo taky Zloděj.“

Mezi vrbami, několik desítek metrů ode mě se začala rýsovat vlčí silueta. Zvedl jsem hlavu a natočil uši dopředu. Neježil jsem se ani jsem nevrčel. Postoj jsem ovšem měl pevný, napjatý. Ocas mírně pozvednutý nad úrovní zad. Jasně jsem jí dal najevo, že jsem v pozoru a hodlám kdykoliv zakročit, avšak nemám v plánu jako první agresivně útočit.
První, co jsem od neznámé uslyšel, byla lichotka. Prý, že mám pěkná pírka. Očividně ji zaujala má náušnice. „Děkuji,“ odvětil jsem, avšak to bylo spíše ze slušnosti. Dalších pár chvil se nic nedělo a já čekal, co z vlčice vypadne. Nakonec se představila pod jménem Allairé. Přivřel jsem víčka a zaváhal. „Falion," mírně jsem pokývl jakoby na pozdrav.
„Smím se zeptat, proč tu jsi? Chceš po mně něco?" Nemělo smysl chodit kolem horké kaše. Prostě jsem se narovinu zeptal, aby ani jeden z nás neztrácel čas.

//Nevím, jestli to víš, ale když píšeš přímou řeč a po ní následuje věta uvozovací s malým písmenem, před horními uvozovkami by ještě měla být čárka.
Např. ,,Pekné pierka," povedala som...

Všechno se mi začalo hezky hroutit, jako by moje budoucnost byla postavena jako domek z karet a někdo na něj foukl. Nareiu už jsem neviděl ani nepamatuji, přátele jsem si udělat neuměl a k tomu všemu jsem měl na krku jednu specifickou magii od Smrti, kterou jsem vůbec nechtěl a je mi spíš na obtíž, než-li k užitku. Co jsem komu zase udělal? Proč zrovna já? To jsem vážně netušil. Proč se tomu, který se snaží být se všemi neutrální, nikomu nepáchá úmyslné zlo, dokonce - pokud je třeba - umí i pomoci, tak moc v životě nedaří? Nechápal jsem to. Někdo tam nahoře si ze mě asi dělal šoufky...
Znovu jsem si olízl zakrvácenou tlamu. Dlouze jsem vydechl a sklonil hlavu. Žaludek jsem měl (víceméně) plný... Nebo teda aspoň nebyl prázdný. Consiliaria jsem poslal pryč a Cernun taky nikde. Ten už se asi nevrátí...
Potrhané ucho jsem rázem otočil směrem, odkud se ozvalo něco, co se podobalo zavrčení. Neváhal jsem a ihned jsem použil magii větru, abych si až k čenichu nechal dovát pach vetřelce. Vlk. Soudě podle vůně spíše vlčice.
"Vím, že tu jsi. Ukaž se mi," pronesl jsem chladně a ledový zrak stočil tam, odkud se ke mně dovál pach vlčice. Nevím, jestli mám náladu na cizí vlky, hořce jsem si pomyslel a pozorně sledoval krajinu před sebou.

//Omluva za zdržení, ten ošklivý vlak měl příšerné zpoždění. :/

<<< Tajemná louka

Hnal jsem se podél Ronherského potoka a zavětřil. Cítil jsem, že jsem byl na stopě ušákovi. A vlastně to nervalo tak dlouho, co jsem ho spatřil. Bezmyšlenkovitě jsem použil magii větru, aby mě neucítil. Z klusu jsem zrychlil do trysku.
Honička nebyla dlouhá, zajíc vběhl do Vrbového lesíku a tam jsem ho dostal. Rychle jsem ho zaškrtil, aby se moc dlouho netrápil. Porozhlédl jsem se a olízl si zakrvácenou tlamu. "Fíha, to byl fofr!" ozvalo se kdesi za mnou. Consiliario, jenž měl momentálně stále podobu lišáka, mě konečně doběhl. Nenápadně jsem po něm hodil očkem, ale dál už jsem se o něj nezajímal. Vzal jsem svůj úlovek do tlamy a párkrát zamrkal. Původně jsem se s ním chtěl někam odebrat, ale vypadalo to, že to pravděpodobně není třeba. A tak jsem se pustil do hodování.
Když už jsem měl spořádanou polovinu zajíce (a že mi to moc dlouho netrvalo), přepadly mě zase ty chmurné myšlenky. Kdybych tu teď měl u sebe Nareiu, druhou polovinu bych věnoval jí... A nebo bych jí ho přenechal celého... Modravý pohled jsem měl upřený na ušáka, avšak v myšlenkách jsem byl úplně někde jinde. Narrr, povzdechl jsem si, kde jen jsi? Ty, které stříbrná očka jsou ta nejkrásnější na světě, ty, jejíž srst je nejjemnější a nejvoňavější... Ty, s duší anděla...
"To už ti nechutná?" Consiho slova mě dostala zpět do reality. "Hmpf," houkl jsem a spořádal zbytek snídaně. Pod kůži se mi zase zarývala cynická nálada a černé myšlenky. "Zmiz," poručil jsem Zloději. Lišák se na mě podíval, následně se zamračil a ještě než se v modravé záři vypařil, vyplázl na mě jazyk.

<<< Narrské kopce

Vršky, kde sídlí sám Život, jsem měl už dávno za zády. Očividně jsem se tak nějak rozhodl, že svou návštěvu odložím. I když je dost pravděpodobné, že on by mě možná nějakým způsobem dokázal povzbudit... Ale obtěžovat ho se svými malichernými problémy jsem opravdu nechtěl.
"Bručoune!" vytkl mi Consi v podobě zajíce. „Hmm,“ zabrblal jsem jako na souhlas. Bylo mi celkem jedno, co si o mně ten prevít myslí. Teď mě nezajímal; měl jsem v plánu ho ignorovat.
Bezmyšlenkovitě jsem kráčel kupředu. Cítil jsem hlad. „No vážně, podívej se na sebe!" Zvedl jsem hlavu a zavětřil. „Nikdo tě nemá rád, nikoho nezajímáš." Rozhlédl jsem se a následně se dal do klusu. Consiliario se přeměnil v lišáka a lepil se mi na paty. „Kdyby se ti něco stalo, nikdo by tě nepostrádal. No nepřijde ti to smutné?" Teprve teď jsem nějak zareagoval: „Ne.“ To bylo z mé strany vše, co jsem mu hodlal říct. Ovšem Zloděj byl neodbytný a pokračoval: „Jsi jako troska, chodící tělo bez duše." Neměl jsem, co mu na to říct, a tak jsem ho stále ignoroval a běžel kupředu.

>>> přes Ronherský potok do Vrbového lesíku

Rozlepil jsem víčka a pomalu se rozhlédl. Nikde nikdo. Zvedl jsem hlavu a zatřepal jí. Neležel jsem tu dlouho, sotva půl dne, ale cítil jsem, jak je těžký můj kožich, neboť byl zasypán vrstvou sněhu. Do očí mě štípal chladný vítr, který mi nemilosrdně foukal do obličeje. Beze spěchu jsem vstal a mohutně se oklepal. Líně jsem pohlédl na Narrské kopce. Nějakou chvíli jsem nad tím přemítal. Chce se mi teď vůbec za Životem? Asi ne... Odvrátil jsem svůj zrak na opačnou stranu a krokem se rozešel někam na jihozápad.
Nepospíchal jsem. Neměl jsem kam. Zima mi v rámci možností nebyla a cíl jsem také nenalézal. A tak jsem se jen nepříliš závratným tempem šoural kamsi... Ani nevím kam.
"To je pech, co?" ozvalo se kousek ode mne. Přiznám se, že mě to trochu vyvedlo z míry, ale navenek jsem na sobě nedal nic znát. Dokonce jsem se ani nezastavil. Jen jsem tím směrem natočil ucho, protože jsem moc dobře věděl, komu ten hlas patří. "Co chceš?" zeptal jsem se neutrálně a stále pokračoval v chůzi. "Já? Nic. Spíš by mě zajímalo, co chceš ty?" "Do toho ti nic není," odvětil jsem chladně. Ještě ten mi tu chyběl.

>>> Tajemná louka

<<< Ohnivé jezero

Se zamyšleným pohledem jsem letěl napříč Gallireou. V hlavě mi to šrotvalo. Jakpak se Život asi má? Tak moc jsem se nad tím zadumal, že jsem úplně zapomněl vnímat své okolí.
Až když jsem se po několika minutách vzpamatoval, došlo mi, že tu něco nehraje. Sněží. Párkrát jsem rychle zamrkal a zvedl hlavu k nebesům. A hle, opravdu se seshora snášely velké těžké vločky. A já si uvědomoval, že mi začínala být zima na křídla.
Bezděčně jsem otočil hlavu a pohlédl za sebe. Upřímně jsem si myslel, že tam zahlédnu hnědou šmouhu s opeřenými křídly... Avšak Cernun nikde. Zpomalil jsem, složil letky k tělu a sestoupal dolů na zem. „Cernune?“ Rozhlédl jsem se. Máš to marný, Falione. Přiznej si, že se na tebe vykašlal... Ten otravný hlásek měl pravděpodobně pravdu. A já se vlastně ani neměl proč divit. Tak se s tím smiř, starochu, že o tvou přítomnost jednoduše nikdo nestojí. Ani samotná Nareia... Co bych teď měl cítit? Smutek? Zlost? Rozhořčenost? Ani jedno se nedostavilo. Očividně jsem s tím byl smířený a tak nějak jsem s tím dopředu počítal.
Vydechl jsem a pohlédl, jak se pára z mé tlamy rozplynula ve vzduchu. Upřímně mě vlastně i přešla nálada na návštěvu Života. Možná by mi teď nejvíce bodnul odpočinek. Nemusel jsem nad tím dlouho přemýšlet. Prostě jsem sebou plácl na zem, přivřel víčka a zaposlouchal se do tlukotu svého srdce.

Taky děkuju, hvězdu poprosím do Halucinací.

// Schváleno, vyřízeno. Pro příště budu chtít celkový součet.

Jinak jsem se sekla u téhle části: Pomaličky som sa vydala za zvukom potoka a tentoraz zostupovala proti prúdu, aby ma vyviedol z tohto piesočného bludiska. ...voda teče z kopců dolů... Neměla by spíš jít po proudu? :D

//Schváleno, vyřízeno.

//Schváleno, vyřízeno + malá sleva. :)

//Vráceno, podrobnosti ve vzkazu.