Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Čekáme na Lucy? :D

Asi to nebyl dobrý nápad. Proč jsem se na Nar stále ptal? Že by snad naděje? Možná. Sám jsem nevěděl, co si o tom myslet. Vracela se mi nestálá nálada, kdy jsem byl v jednu chvíli se vším smířený a v tu druhou jsem všechnu vinu a špínu házel sám na sebe. A taková věc se mi už dobré dva roky nestala. Byl jsem vyrovnaný. Tak proč najednou ta náladovost? Asi za to může ta láska, pomyslel jsem si. Ach, jak prazvláštní to je věc. Nutí vlky dělat rozhodnutí, která by je jinak nikdy v životě nenapadla.
Nebyl jsem překvapený, když jsem dostal odpověď bez pozitivních zpráv. I když jsem to z devadesáti devíti procent čekal, stejně mě zabolelo u srdce, když mi Launee řekla, že ji neviděla. Krátce jsem se usmál. „Nevadí, přesto děkuji za pomoc.“ Její slova zněla pozbudivě, ale já byl realista s občasnými sklony k pesimismu. „Tak už tě nebudu dál zdržovat,“ mrkl jsem na ni. „Jdi za bráchou, já budu dál hledat. Někdy zase na viděnou.“ Usmál jsem se, krátce pokývl hlavou a rozklusal se směrem na východ.

>>> Ronherský potok

//Díky za hru. :)

Sice to pro mě nebylo moc typické, ale sám sobě jsem si musel přiznat, že jsem tak trochu doufal, že vlčice bude potřebovat někam dál na sever - to bych jí pravděpodobně musel dělat doprovod. A to znělo mnohem lépe než aktivita takzvané prázdné schránky bez duše, která přitrouble leží u moře a vyčítá si to, co už nelze změnit.
Dozvěděl jsem se, že hledá les, ve kterém žije její bratr. Předpokládal jsem, že se smečkou. „Myslíš Zlatavou smečku? Ta je...“ odmlčel jsem se a porozhlédl se. „Tímhle směrem,“ dokončil jsem větu a čenichem pokývl na východ.
Sledoval jsem Consiliaria a jen jsem nad ním kroutil hlavou. Ten se prostě nepoučí a nedá s tím pokoj, pomyslel jsem si. Zopakoval jsem si její jméno v hlavě, abych si ho lépe zapamatoval. „No jo, to by stačilo,“ řekl jsem falešné Launee, která se jako na povel zase přeměnila zpět v lišáka.
„Poslyš,“ začal jsem a modravým pohledem koukl vlčici do očí. „Teď mám zase já jednu otázku na tebe, pokud dovolíš... Neviděla ji tu někde v okolí písčitě zbarvenou vlčici? Má jizvu přes levé oko a zlaté pírko na krku. Jmenuje se Nareia.“ Už jsem v to ani nedoufal. Zeptal jsem se spíše tak nějak ze zvyku.

Pozorně jsem sledoval vlčici, která se ke mně pomalu blížila. Doufal jsem, že to bude někdo normální. Opravdu jsem teď totiž neměl náladu na něco ve stylu Weriosasy. Tu pyšnou vlčici jsem naštěstí už hooodně dlouho neviděl, za což jsem byl opravdu rád.
Nastražil jsem uši dopředu a ocas nechal pozdvihnutý asi tak do výšky zad. Můj postoj jí dával jasně najevo, že jsem ve střehu. Pozdravil jsem ji a rovnou se zeptal, jestli po mně něco chce. Vlčice působila velmi slušně a vychovaně. „A kam by ses potřebovala dostat?“ optal jsem se. Neměl jsem problém jí poradit či pomoci. Dokonce jsem měl pocit, že kdyby byla bezradná, klidně bych se sebral a někam se s ní vydal. „Byla jsi už někdy u tohoto moře?“ Předpokládal jsem, že ne, neboť bylo velmi výrazným orientačním bodem a vlk by si to určitě pamatoval. „Jestli to bude potřeba, klidně s tebou někam zajdu...“ Neměl jsem důvod být zlý nebo se na ni vykašlat, leč důvod k obezřetnosti tu stále byl.
„Já jsem Consiliario,“ prohlásil lišák, „a tady můj kolega je Falion.“ Usmíval se, jako by měl dobrou náladu. Tak aspoň někdo... „Hele, chceš vidět hustokrutopřísnou věc?“ zeptal se a mně bylo jasné, na co se chystá. Otočil jsem oči vsloup a zavrtěl hlavou. To už se ale Zloděj začal zvětšovat a modravě zářit, až nabral siluetu vlka. Před Launee se teď objevila její naprosto věrná kopie. „Tadá,“ zazubil se Cons. „A proto mu můžeš taky říkat Zloděj...“

Prázdným pohledem jsem koukal před sebe. Oči jsem měl přivřené, neboť neustále sněžilo. Už jsem měl na těle nemalou vrstvu sněhu. Nehodlal jsem se odtud hnout. Cítil jsem se omámeně. Chtělo se mi řvát, ale neudělal jsem to. Jen jsem cítil, jak to ve mně vřelo.
Po mém boku se zjevil Consiliario. Nereagoval jsem. Nechtěl jsem ho tu. „Fale...“ houkl mým směrem. „Zmizni pryč,“ zavrčel jsem, ale fakt, že mě neoslovil celým jménem nebo dokonce nějak urážlivě, mi neunikl.
Lišák doťapal přede mě. Čekal jsem, kdy přijde nějaký rádoby vtípek nebo drzá poznámka. „Já jen... Že se někdo blíží.“ Řekl to klidně, možná dokonce omluvně?
Konečně jsem odvrátit pohled od moře. Spatřil jsem vlčici, která mířila mým směrem. Postavil jsem se na nohy a mohutně se oklepal. Čekal jsem, co přijde. Neznámá jen tiše pozdravila. Pokývl jsem. „I já zdravím.“ Koutkem oka jsem mrkl na lišáka. „Ahój,“ zazubil se. „Potřebovala bys něco?“ optal jsem se jí, neboť mě nenapadal žádný jiný důvod, proč by za mnou chodila.

//Omluva za zmatky, Lotha mám teď u Medvědí řeky se Smyrillem. Vyhovovala by vám Mahtae? :D

//Nechtěl by se pak někdo z vás tří stavit nahoru (na Západní louky) za Lothielem nebo dolů (na Mušličkovou pláž) za Falionem? :DD

// A nevynechávej přechody.

<<< Vrbový lesík

Mlčky jsem cestoval dál. Odpočinek ve Vrbovém lesíku se mi celkem šiknul. Byl jsem zase plný energie. Jenže k čemu mi byla? K ničemu. Mohl jsem sice procestovat celou Gallireu, ale bylo to marné. Prostě bych se přesouval z jednoho území na druhé jako nějaká prázdná schránka bez duše. Ovšem když jsem se nad tím pořádně zamyslel, došlo mi, že já jí už dávno jsem. Od doby, co jsem naposledy viděl Nareiu, už uplynulo spoustu času. Od toho osudného dne už v mém životě nezářilo ono pomyslné béžové slunko. Ztrácel jsem naději, srdce mi zase chladlo. Svět se vracel jen do šedých odstínů. Očividně jsem zase neměl pro co žít.
Zastavil jsem se dobrých padesát metrů od moře. Hrudník se mi divoce zvedal a zase klesal. Jazyk jsem nechal vypláznutý ven. Z tlamy mi každou chvilku unikala pára, která mizela tak rychle, jako vznikala.
Když se mi tep trochu zklidnil, ulehl jsem na zem. Přední nohy jsem měl směrem k vodě, ocas jsem položil na chladnou zem, ale hlavu jsem měl stále zvednutou. Ledovými zraky jsem pozoroval moře, které v dáli líně šumělo.
Když jsem tehdy Nar opouštěl, chtěl jsem být jako ono. Volný, nespoutaný a divoký. Teď bych si za to jednu ubalil. Byl jsem pošetilý a zaslepený. A nyní jsem na to konečně doplatil. Dobře mi tak.

„Můžu jen doufat,“ pokývl jsem na její poznámku o tom, že věří, že se mi jednou Consiliario podaří zkrotit.
Tak trochu se zmateným výrazem ve tváři jsem se Allairé optal, proč by mi nosila pírka, kdyby nějaká našla. Sdělila mi, že by se mi snad mohla hodit k ostatním. Zakýval jsem levým uchem, na kterém jsem měl náušnici s modrým a červeným kusem látky a s bílím a oranžovým pírkem. Následně jsem jen zavrtěl hlavou. „Nosit mi je nemusíš... Spíš by sis je mohla nechat pro sebe, co říkáš?“ nahodil jsem a trochu se pousmál. Ale v duchu jsem oceňoval její nabídku. Nikdy by mě nenapadlo, že by někomu něco takového přišlo na mysl.
Mně osobně sníh nevadil. Ani když ho bylo opravdu hodně. S každým rokem jsem se spíše těšil na pořádné závěje sněhu a bouře plné zmítajících se vloček. Připomínalo mi to domov.
„Celá Gallirea je pěkná a každý máme jiný vkus,“ začal jsem, když se mě Allairé otázala, zda-li bych jí nechtěl nějaké zdejší místo doporučit. „Asi bych ti jen poradil, abys ji celou prozkoumala na vlastní pěst a poznala všechny její krásy.“ Ještě jednou jsem se oklepal a shodil tak tu vrstvu sněhu, která se na mně za tu chvíli vytvořila.
Vydechl jsem a porozhlédl se. Nakonec jsem modravé zraky opět stočil k rudooké vlčici. „Tak to vypadá, že už půjdeme každý svou cestou,“ kratičce jsem se odmlčel. „Těšilo mě. Někdy zase na viděnou,“ pousmál jsem se a jemně pokývl hlavou. Pak už jsem se jen otočil a úsporným klusem se vydal dále na západ.

>>> Mušličková pláž

Přiznávám, že tak dlouho a vkuse jsem už nějakou dobu nemluvil. Ale nebylo to nic moc osobního, a tak jsem s tím víceméně žádný problém neměl.
„Poutník,“ zopakoval jsem po ní a přikývl, jako bych chtěl zdůraznit, že to myslím vážně. „Spoustu vlků si myslí, že to je jen legenda, žvást,“ na chvilku jsem se odmlčel a uličnicky se porozhlédl do všech stran, jako bych se chtěl ujistit, že nás nikdo nesleduje. „Ale já se s ním potkal skoro osobně. Když přelétal nad Galli, ztratil svou brašnu s cennostmi. Tehdy tam bylo ještě pár dalších vlků...“ zavzpomínal jsem. Moje milovaná Nareia, s kterou jsme tehdy ještě nebyli partneři... A Weriosasa. Fuj. „Jistě si dokážeš představit, že jednoho z nich napadlo, že si ty drahé věci nechá. Ovšem byli tam i tací, které to ani na chvíli nenapadlo... Každopádně Poutníkova iluze nám sdělila, kam máme brašnu donést. My tak učinili a ta spravedlivá vlčice dostala za odměnu krásné zlaté pírko, které teď nosí na krku.“ A já teď absolutně netuším, kam se poděla, teskně jsem si pomyslel.
„Ale on není vlče,“ ohradil jsem se. „On je ještě horší,“ zasmál jsem se. „Tak či onak, jediné, co mi zbývá, je být trpělivý.“
Pozvedl jsem obočí. „Pročpak bys mi ho nosila?“
Moc se mi nezamlouvalo, kam náš rozhovor směřoval. Allairé se totiž ptala, jak jsem se cítil, když jsem sem přišel. „Popravdě nijak zvláštně. O Galliree jsem předtím nikdy neslyšel.“
Postavil jsem se a pořádně se oklepal. „Chceš se někam schovat?“

„Jsem jen slušně vychovaný,“ krátce jsem se pousmál. Byl to zvláštní pocit, když mi Allairé děkovala za něco, co jsem já osobně považoval za samozřejmost. Sice nejsem výřečný, jen co je pravda, ale zdálo se, že jí to očividně příliš nevadilo.
Sklonil jsem hlavu a mrkl na své odznaky. „Nevím, kdy přesně se tam objevily. Život mi je slíbil a své slovo dodržel. Jednoho rána jsem se probudil a ony už tam byly...“ Zavzpomínal jsem, že když jsem o ně Života žádal, vlastně jsem ani neměl přesnou představu. Spoléhal jsem na to, že on moc dobře ví, co se mi bude líbit. A nemýlil jsem se. Byl jsem se svými odznaky naprosto spokojený.
„U Smrti jsem byl dvakrát. Ani jedna z těch návštěv nebyla příjemná. A v blízké době se k ní ani nechystám,“ prozradil jsem Allairé. „U Života jsem byl jednou a před pár dny jsem si zrovna říkal, že bych ho šel zase navštívit. Ale nějak jsem to ještě na chvilku odložil...“ Možná bych to měl zvážit ještě jednou. Třeba bych tam nalezl odpovědi na některé otázky, které už mě trápí delší dobu. „Každopádně Život chce za své služby hlavně květiny, mušle a oblázky. Naopak Smrt zajímají jen výhradně drahé kameny. Ale u ní musíš dávat pozor, co říkáš. Splní ti to, oč žádáš, ale třeba ne v takovém smyslu, jak jsi původně chtěla." Na chvíli jsem se odmlčel. „Viz můj Consiliario," zašklebil jsem se.
Zakýval jsem levým uchem, ve kterém jsem měl náušnici. „Říká se, že jednou za čas cestuje Gallireou Poutník. To on má prý packy v tom, kdo kde najde nějakou ozdobu. Já tu svou třeba našel až na dalekém severu - na Sněžných horách.“

Také jsem pokývl. „Přesně tak. Sice je to docela neobvyklé, ale řekl bych, že pokud si zmapují povrch, přináší jim to taktickou výhodu nad těmi, kteří by jim tam chtěli vniknout...“ Rozhodně to nebylo typické území pro smečku. Docela by mě zajímalo, kdo to tam alfuje.
Bylo vidět, že Allairé onu údajně pomatenou vlčici moc v lásce neměla. Avšak i přesto mi ochotně odpověděla. „To jméno mi nic neříká,“ zavrtěl jsem hlavou. A Nar to být nemohla, pomyslel jsem si. „Maličkost," opáčil jsem, když mi vlčice nejistě poděkovala.

//Omluva, tohle už je potřetí, co to píšu na mobile. T-T Ztrácím nervy. :D

„Ten les,“ pokývl jsem směrem na sever. „Patří Zlatavé smečce. K jejich lesu přiléhá louka vlčích máků a oni si ji nárokují. Takže si jistě dokážeš představit, že mě odtamtud Zlataví velmi rychle vyprovodili,“ zašklebil jsem se a fakt, že jsem tam tehdy trávil romantické odpoledne se svou partnerkou, jsem raději nezmiňoval. „A také jsem byl v Maharských močálech ještě v době, kdy nikomu nepatřily..."
Zaposlouchal jsem se do jejího vyprávění. Kéž by tou pomatenou vlčicí byla Wriosasa, pomyslel jsem si škodolibě. Tu vlčici jsem prostě vážně neměl rád.
„A nevíš, jak se jmenovala? Nebo aspoň jakou měla barvu kožichu?“ optal jsem se, protože mě napadlo, že to mohla být Nareia. I když je to dost nepravděpodobné, vysvětlovalo by to, proč už není nějakou dobu nikde k nalezení.
„Smrťule je příšerná,“ řekl jsem zcela upřímně. „Když ji navštívíš, nemálokrát jde opravdu o život. Ale jen ona ti dokáže dát onu zmiňovanou speciální magii nebo ti vylepšit tu vrozenou.“ Taktéž jsem se posadil. „Kdežto když vlk navštíví jejího bratra, cítí se být v bezpečí a vítán. Život ti může vylepšit fyzické vlastnosti a dát ti další magie, ale jen ty vrozené. A také ti dokáže zpestřit kožich,“ zvedl jsem svou pravou přední a nosem pokynul na šipky.
Když se Allairé zmínila, že onen chlad již začíná cítit, rozhodl jsem se Zloděje, který zrovna opodál cosi očichával, nechat zmizet, aby mi zbytečně neubíral energii, a místo toho jsem k životu probudil magii Větru. Vzduch kolem Allairé jsem nechal zteplat tak akorát, aby jí zima nebyla, ale zároveň aby nepociťovala přílišné horko.

Falion: Sněžné hory