Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Třešňák

Konečně mi to došlo. Přestal jsem si nalhávat bludy a rozhodl se, že jediný vlk, který by mi v mém nynějším stavu mohl pomoci, byl Život. Ráno jsem byl ještě na vážkách, jestli ho mám nebo nemám navštívit. Bohužel pro mě jsem se rozhodl, že za ním nepůjdu. Trvalo mi to jeden celičký den, než to mně - tupci s natvrdlým přemýšlením - došlo.
A tak jsem teď pomalu letěl a pozoroval míhající se krajinu pode mnou. Do těla jsem si nechal vpravovat poslední zbytečky energie, kterou jsem měl uloženou v křídlech. A že jí teda moc nebylo... Proto není divu, že jsem se brzy začal cítit zase velmi unavený. Budu muset na zem, uvědomil jsem si a začal klesat dolů. Avšak nebyl bych to já, kdybych se té výšky, kterou jsem ještě měl, nesnažil nějakým způsobem využít. Modravým zrakem jsem na zemi našel malý bod - ušáka. Křídla jsem složil k zemi a jako padající kámen jsem se řítil dolů. Hlodavec si mě na poslední chvíli všiml a začal zběsile utíkat. Roztáhl jsem křídla a letěl už jen dobrý půlmetr nad povrchem zemským. Naposledy jsem mohutně máchl blánami a zajíce hryzl do zad. Divoce jsem přistál a svou kořist co nejrychleji chytil za krk, abych jí překousl tepnu.
V tlamě se mi rozlila horká krev. Večeři jsem odložil do sněhu a nejprve se pořádně vydýchal. Po několika málo okamžicích jsem se mohl pustit do zaslouženého úlovku.

Cítil jsem se příšerně. Asi to všechno chtělo jen čas, protože jiný způsob na zhojení tak moc hlubokých ran jsem neznal. Tedy, jestli se takové rány vůbec hojí...
Povzdechl jsem si. „Bylo to od tebe milé,“ zase jsem se pousmál. Byl jsem rád, když jsem viděl, že slušní vlci ještě zcela nevymřeli. Takových bylo potřeba mnohem, mnohem více. ALe myslím tím ty doopravdy dobře vychované, ne ty, kteří to jen lstivě předstírali.
Oklepal jsem se. „Přesto si myslím, že myšlenky se nejlépe utřídí, když je vlk sám,“ pozvedl jsem koutky tlamy. „Ještě jednou se moc omlouvám,“ pokývl jsem hlavou a porozhlédl se. Její odpověď pro mě nebyla nic pozitivního. A já věděl, že i kdybych šel na druhý konec Gallirey a ptal se desítek vlků, byla by má snaha marná. Jediný tvor, který by mi snad mohl pomoci, byl Život. „Měj se hezky, někdy zase na viděnou.“ Bylo rozhodnuto - má příští zastávka je onen polobůh.
Zhmotnil jsem si křídla, na jejichž krajích blán se objevily malé modré znaky, které jemně světélkovaly. Konečně jsem si přestal upírat přísun energie do těla. Bral jsem si ji z křídel. Naposled jsem se ohlédl za vlčicí a pokývl na ni. Pak už jsem jen mohutně máchl křídly a vznesl se do oblak. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Avšak jakmile jsem byl v obraze, nabral jsem kurz směrem Narrské kopce.

>>> Středozemka

//Díky za hru. :)

//Nene, nemá. :D

Pocit viny mě tížil čím dál víc. A vlastně to ani nemusela být pravda, ale já si to tak nějak vsugeroval. Prostě jsem sám sobě tvrdil, že za to, že Nareia není nikde k nalezení, můžu já. Doopravdy jsem však netušil, kdo je pravým viníkem, ale já byl natolik zaslepen žalem, že jsem tento fakt opomíjel.
Prvně jsem váhal, jestli se oněm pachům ve zdejším lesíku nemám vyhnout. Vlastně když jsem tak nad tím přemýšlel, asi bych s nikým neměl moc komunikovat - vzhledem k mému současnému stavu.
Ovšem nakonec jsem se rozhodl pro naprostý opak a vydal se za pachem. Narazil jsem na sněhově bílou vlčici, která ležela na nízké větvi stromu a odpočívala. Nechtěl jsem ji moc rušit, ale já se musel zeptat. Co kdyby to byla právě ona, kdo ji nedávno zahlédl? Co kdyby mi řekla, kde teď je? Kdybych se jí aspoň nezkusil zeptat, třeba bych tím udělal obrovskou chybu.
A tak jsem jí tedy onu otázku položil. Krátce poté mi zase zakručelo v břiše. Ignoroval jsem to a poslouchal slova vlčice. Pozdravila a vzápětí mi řekla, že Nareiu neviděla. Dlouze jsem vydechl a malinko sklonil hlavu. „Nevadí,“ pronesl jsem klidně, leč ta slova mě v hloubi duše týrala. „I přesto děkuji za snahu pomoci,“ vyloudil jsem znavený úsměv. „Ale myslím, že s tímhle se nic moc dělat nedá.“
Posadil jsem se. „Omlouvám se, že jsem tě zbytečně vyrušil. Asi jsi chtěla odpočívat...?“ otázal jsem se. Nedivil bych se, kdyby mi na to vlčice přitakala. Já tu byl ten drzý, co ji otravoval při relaxu.

<<< Středozemka

Šel jsem pomalu, vlažně, s hlavou skloněnou jako nějaký zubožený otrok. Okolí uší, očí, tlamy i nosu jsem měl stále zakrvácené, ač je pravda, že krev již zaschla. Bolelo mě celé tělo, každičký sval. Ale přesto jsem se nezastavoval a plahočil se kupředu. Žaludek, který prosil o nějaké to jídlo už od samého brzkého rána, jsem stále nechával prázdný. Tyrkysová očka jsem měl vybledlá, mrtvá, bez životní energie. Můj pohled byl bez jakýchkoliv náznaků emocí, jako by byl vytesán do kamene. Přesto působil děsivě. Umučeně. Mrtvolně.
Nepospíchal jsem, neměl jsem kam bych spěchal. Jediné, co se mi teď honil hlavou, bylo to, že se musím dostat pryč ze Středozemní pláně. Potřeboval jsem nějaký les a stromy, abych se cítil aspoň trochu v bezpečí. I když, na rovinu, mohlo mi to být jedno, že. Můj život už nebyl důležitý. Ani pro mě, natož pro někoho jiného. Od okamžiku, co jsem ztratil Nar, jsem si to zase začal uvědomovat.
Konečně jsem vešel do Třešňového háje. Trochu jsem se uklidnil, ale přesto nebyl zcela spokojen. V nose jsem totiž cítil, že tu nejsem sám. Utrápeně jsem si povzdechl. Zastavovat se mi moc nechtělo, asi by mi začala být zima. Proto jsem raději pokračoval dál.
O pár okamžiků později jsem narazil na vlčici. Přiblížil jsem se, ale zastavil se dobrých deset metrů od ní. Vypadala, že odpočívá. „Ehm... Zdravím,“ řekl jsem a uvědomil si, jak moc chraplavě a suše můj hlas zněl. Odkašlal jsem si a polkl. „Smím se zeptat, zda-li jsi tu neviděla vlčici s pískovým kožichem? Šedé oči a zlaté pírko na krku...“ Jak ubohé. I když už jsem dávno věděl, že mé hledání je marné, nechtěl jsem to vzdát. Říká se, že naděje umírá poslední. Že by to byla pravda...?

Rychle jsem sebou škubl. Ze spánku mě vytrhl příšerný sen, noční můra. Se zúženými panenkami jsem se rychle porozhlédl po okolí. V nose mě ihned zašimraly spousty pachů. Nebyl jsem tu sám, což mě znepokojilo ještě víc. Jen tak jsem si tu spal - na široké a rozlehlé pláni - ničím nechráněn a jako pěst na oko. Kterýkoliv kolemjdoucí mě mohl bez problému napadnout a ukončit ten můj bídný život. Ale což, stejně už jsem zase jeho smysl ztratil. Moc velká škoda by mě tedy nebyla.
Hlavou mi prolétly myšlenky na několik málo nedávných událostí. Zdálo se mi to jen? Byla to snad další hloupá noční můra? Koukl jsem na místo, kde jsem měl před chvílí položenou hlavu. Ne, červená kaluž, jenž se vsákla do sněhu, tam stále byla. Nezdálo se mi to, opravdu se to stalo, pomyslel jsem si hořce.
Pomalu jsem vstal. Nikoho jsem nezahlédl, ale věděl jsem, že je zde opravdu mnoho vlků. A s tím, v jakém jsem byl momentálně stavu, se mu zde opravdu nechtělo zůstávat.
Hlasitě jsem polkl. V tlamě jsem měl sucho, ale i tak mi neunikla železitá pachuť krve, jenž mi připomněla tu hroznou událost.
Oklepal jsem se a mírně zavrávoral. Hluboce jsem vydechl a následně vykročil. To místo jsem chtěl nechat za sebou. To, co se tu stalo, bylo něco velmi silného. Opravdu mi to rozhodilo psychiku, což byl velmi vzácný jev - alespoň pro mou maličkost.

>>> Třešňák

<<< Kiërb

Zmizel. Díky vlčí bohu, že mu to došlo. Kdyby to neudělal, mohl dopadnout špatně. A když říkám špatně, myslím tím opravdu, ale opravdu špatně. Byl jsem teď mimo. Neovládal jsem se, klidně bych i zabíjel. Ta potyčka jako by mě nabudila. Jenže později bych toho litoval. Nebo snad ne? Ale ano, znal jsem sám sebe. Víceméně...
Už mě bolely nohy i krk, oči mi slzely a hrudník jsem měl v jednom ohni. Žaludek - stále prázdný - hlasitě prosil o nějaký ten žvanec, který by ho zaplnil. Marně. Jídlo jsem si odpíral, odpočinek a spánek jakbysmet. Možná jsem měl v plánu zemřít za pochodu. To nezní špatně, ne?
Zrovna jsem přemýšlel nad smrtí. Zajímalo mě, jestli je i něco po ní. Nebo snad jen černočerná tma? Nic víc? Kdo ví. Ovšem napadlo mě, že bych se to možná mohl brzy dozvědět a pak-
Hlava mi najednou začala doslova třeštit. Jako by ji někdo vzal a pomalu do ní zapíchl obří bodec. Zastavil jsem a zaťal zuby. Víčka jsem přilepil k sobě tak silně, jak jen jsem mohl. Prvních pár chvil jsem se tam jen tak svíjel a doufal, že to přejde. Bohužel to se nestalo. Místo toho ona bolest ještě zesilovala. Na desetinu sekundy ustala, a pak se se vší vervou vrátila zpět - silnější, krutější, větší. Uši jsem stáhl ke krku, ocas strčil mezi nohy. „Dost!“ zařval jsem. Bez účinku. Myslel jsem si, že mi ta hlava doslova pukne, lebka se roztříští na tisíce malých střípečků a mozek se mi rozmázne na zemi. Šílel jsem z toho, vrčel jsem a kňučel dohromady. Z uší, očí, nosu i tlamy mi začala téci krev. Příšerně to pálilo, sejmulo mě to na zem. Křečovitě jsem sebou škubal, bělmo v očích mi zčernalo. Duhovka se mi rozzářila tyrkysovou modří. Trpěl jsem. Myslel jsem, že mě Smrt vyslyšela a chce mě sprovodit z tohoto světa. Umírám. Je to konec.
Černo. Nic jsem neviděl. Bolest ustala. Asi jsme oslepl. Jsem mrtvý? Ne. Párkrát jsem zamrkal a zrak se mi vrátil. Zmateně jsem se rozhlédl. V místě, kde jsem měl položenou hlavu, se rudá krev mísila se sněhem. Okolí uší, očí, tlamy i nosu jsem měl zakrvavené. Byl jsem dezorientovaný. Neodvažoval jsem se postavit a raději jsem zůstával na zemi. Ležel jsem, odpočíval. Zalila mě vlna štěstí, že je ta drásající bolest pryč. Snažil jsem si to v hlavě uspořádat. Samozřejmě neúspěšně. Neměl jsem sebemenší ponětí, co se právě stalo nebo proč se to stalo.
Před mým nosem se zjevila malá levitující koule. Měla modrou barvu a jemně zářila. To světélko jen tak poblikávalo, jako by nemělo dost energie. Tupě jsem na to zíral. Hluboce jsem vydechoval a nehýbal se. Najednou se začalo zvětšovat. Pomaloučku a nejistě. Zamrkal jsem. Ta existence nabírala velikost i tvar. Zvedl jsem hlavu a přivřel oči. Vlk. Silueta byla bezpochyby vlk. Zatím jen modře zářil a byl poloprůhledný, ale utvářely se na něm detaily. To jsem ještě netušil, co přijde pak. Jaké žhnoucí horko a masivní vlna emocí mě pohltí.
Modrá barva se vytratila. Vlčice nabrala přirozenou barvu. Písčitá. Zornice se mi zmenšila, na tváři se mi objevil zoufalý výraz. Oči se jí zbarvily do stříbrna. Na levém se utvořila kolmá jizva. A na krku se jí zhouplo pírko - zlaté. "Nar" vyslovil jsem němě. Byl jsem omámen, paralyzován. Koukal jsem na tu podobiznu mé milované partnerky. Věděl jsem, že to není ona, ale přesto jsem byl zcela unešen. Tolik pocitů - všechny si protiřečily. A já jen němě zíral. Obličej jsem měl utrápený, smutný. Cítil jsem vztek, radost, rozhořčení, lásku, zášť i klid. Všechno a zároveň nic.
Odvrátil jsem pohled a pevně zavřel oči. „Přestaň... Přestaň ji napodobovat.“ Byl to rozkaz, ale podal jsem ho zoufalým tónem hlasu. „Přestaň,“ zopakoval jsem potřetí. „Prosím...“ hlas se mi zlomil. Drásalo mi to srdce. Nemohl jsem se nadechnout. Topil jsem se, padal jsem, hořel jsem, letěl jsem, mrzl jsem. Umíral jsem a zároveň žil.
Pochopil jsem, co se stalo. Consiliario se mi snažil dostat do hlavy. Chtěl najít vzpomínky na Nareiu. Chtěl mi ji znovu ukázat. A Defensoris - magie, která chrání mé myšlenky - mu v tom bránila. Byla to magie proti magii. Střet dvou magií, které patřily jednomu a tomu samému vlku. Proto to tak šíleně bolelo.
Otevřel jsem konečně oči. Opatrně jsem koukl na místo, kde stála. Už tam nebyla. Ani náznak po modravém světle. Vydechl jsem. Hlava opět klesla na zem. Odpočíval jsem.

47 řádků

<<< Kopretinová louka

Ten prevít to nevzdával. Bohužel to měl marné. Ať se snažil sebevíc, ať řekl cokoli, ať se tvářil jakkoli, výsledky se nedostavovaly. Jen jsem bezduše kráčel kupředu, nevšímal jsem si ho, neodpovídal. A v žaludku mi to stále kručelo.
„Poslouchej mě!“ křikl na mě. Nic. Žádná odpověď se nedostavovala. „Falione, neutíkej před tím!“ Zpomalil jsem a pohled stočil na lišáka. Byl chladný, děsivý. Nezávislý pozorovatel by pravděpodobně tvrdil, že se chystám svého společníka zavraždit. A možná by ani nebyl daleko od pravdy... „Ty nevíš, co jsem si prožil,“ zavrčel jsem na něj. „Ty nemáš ani ponětí, jak se teď cítím.“ Můj hlas byl hluboký, hrdelní a vyčítavý. „Tak mi to řekni,“ vybídl mě. Sdělovat mu své pocity? Zrovna jemu? Má mě snad za blázna? Vrhl jsem na něj pohrdavý pohled. To bylo vše. Znovu jsem vykročil a zadoufal jsem, že to konečně vzdá.
„Náh!“ zavztekal se a mně bylo jasné, co se chystá udělat. S upřeným pohledem se na mě vrhl. Byl to zlomek sekundy. Nevím, jak se mu to tak rychle povedlo, ale během okamžiku nabral mou podobu. Hbitě jsem se po něm ohnal. Byl jsem zkušený v boji, to bez debat. Ale stejně musím přiznat, že pohled na sebe samého mě znervóznil. Zloděj jen tak tak unikl mým tesákům, které mířily na jeho krk. Rychle jsem se otočil, abych ho měl na očích. Má kopie ihned zahájila protiútok a vyjela po mém krku. Consiliario byl ale velmi nezkušený. Uskočil jsem stranou a zakousl se kolmo do jeho - svého - huňatého krku. Bylo opravdu zvláštní bojovat sám se sebou. Jedním mohutným pohybem jsem svou podobiznu poslal k zemi, kde jsem ho hodlal držet. Zloděj začal ječet, v tlamě jsem ucítil pachuť krve. Byl jsem jako v mlze. Do reality mě dostal až pohled na krev, jež měla atypické zbarvení. Consi ji neměl červenou, nýbrž modrou. Ihned jsem ho pustil a udělal pár kroků vzad. Uvědomil jsem si, co se právě stalo. Nebylo mi to líto, nemrzelo mě to, nerozhodilo mě to. Udělal jsem to, neboť mě donutil. Nic víc jsem v tom neviděl. S chladným výrazem jsem se otočil a pokračoval ve své vestě. Slyšel jsem, jak se zvedá, jak naříká, kňučí. Nic z toho mě nijak nezasáhlo. Mohl si za to sám. Neohlížel jsem se. Doufal jsem, že pobral dost rozumu na to, aby mě nechal jít. Bylo to tak lepší jak pro mě, tak pro něho.

>>> Středozemka

25 ŘÁDKŮ

<<< Narrské kopce

To vytí mi v hlavě ještě nějakou dobu hučelo. Bylo to jako zoufalé volání, které se ozývalo ze samotných pekel. Ale věřte mi, že kdyby to bylo nutné, klidně bych tam za ní šel. Jenže já nemohl. Nemohl jsem naprosto nic. Ubohé. Zavrženíhodné.
Žaludek se mi opět připomněl. Hlasitěji, víckrát. Ignoroval jsem to. Jako umučené stvoření bez svobodné mysli jsem se plahočil kupředu. Bylo mi jedno, kam jdu a kde skončím. Teď už to stejně nemělo smysl. Kruté, ale pravdivé. A já s tím byl smířený. Víceméně... Doufám...
Do nosu se mi vedraly pachy. Zpomalil jsem a mírně zvedl hlavu. Mrtvolným pohledem jsem prozkoumal okolí. Nikoho jsem nezahlédl. Přesto jsem věděl, že někde poblíž se toulá Neyteri. A ten druhý pach jistě musel patřit tomu hledanému vlkovi. Jak jen se to jmenoval? Nate. Dokonce jsem měl pocit, že se odněkud z dáli ozvalo něco jako ječení. Neyteri, jak jinak.
Chvilkové rozptýlení bylo pryč. Unaveně jsem vrátil hlavu do původní polohy. Měl jsem v plánu se těm dvěma velkým obloukem vyhnout. Chtěl jsem být sám. Jen já a má hloupost...
Žaludek se nevzdával. Stále se velmi hlasitě připomínal. Kručel a skučel a já na to nebral ohled. Kdybych chtěl, mohl jsem se dát do stopování nějakého ušáka. A nebo si ještě jednodušeji zhmotnit křídla a z nich přečerpat zpět do svého těla potřebnou energii. Avšak já neměl v plánu ani jednu z těchto věcí. Měl to být trest? Možná. Sám v sobě už jsem se jaksi nevyznal.
„Falione...“ ozvalo se kousek ode mně. Nezastavoval jsem, neohlížel se, dokonce jsem tím směrem ani jedno ucho nenatočil. Lišák popoběhl. „Notak. Koukni na mě. Nedělej, že mě neslyšíš,“ jeho hlas zněl prosebně, vlídně. Ignoroval jsem ho. Zmizni, řekl jsem si v myšlenkách. „Zmizni, nebo tě rozsápu.“ Lišák zpomalil a uši přitiskl k hlavě. Zajímavé. Zdá se, že jsem právě přišel na to, že s Consiliariem mohu komunikovat i prostřednictvím myšlenek. Jindy bych to asi zaujatě začal zkoumat a zkoušel to co možná nejvíc, ale teď mi to bylo upřímně ukradené. Zrzavý tvor zase popoběhl a skočil mi do cesty. S odhodlaným výrazem se posadil. „Stůj!“ Nezastavoval jsem. Na kratičký okamžik jsem ho pozoroval, ale pak jsem jen líně mrkl a pokračoval v cestě. Ten otrava zase vstal a nechtěl mě nechat být. „Mrzí mě to, opravdu.“ Kecy. „Kdybych ti mohl nějak pomoci...?“ Nemohl. Jediný, kdo by mi pomohl, byla Nareia.

>>> Kiërb

26 ŘÁDKŮ

//Jaj, pardon :D Opraveno. Já jen... Mám to ze Smyrillova příspěvku! Osmý řádek od konce. :D

<<< Tajemná louka

Ani nevím, jak se to stalo. Má ubohá maličkost se opět ocitla na úpatí Narrských kopců. Šel jsem sem úmyslně? Řekl bych, že ne. A nebo...? Ale pravdou bylo, že podvědomě mě to sem zcela určitě táhlo. V posledních dnech jsem se obecně zdržoval nějak moc na jihu. Sice ne přímo u Narrských kopců, ale i tak... Že je to podezřelé? Také si myslím.
Zastavil jsem. Přede mnou se tyčily ony písčité vrcholky. Unaveně jsem zvedl hlavu. Byl to dlouhý, táhlý pohyb. Jako bych byl otrokem, pro kterého je připravena jakási velmi těžká a dlouhá práce. Prázdným pohledem jsem hleděl nahoru. Má modrá očka jako by vyhasla, zbledla, ztratila životadárnou jiskru. Byla děsivě prázdná, nicneříkající, umučeně tichá.
Mlčky jsem tam takhle stál dobrých pět minut. Ani jsem se nehnul, má víčka skoro ani nemrkala. V hlavě se mi to přímo rojilo myšlenkami. Avšak ani jedna z nich se tam neohřála příliš dlouho. Hned, jak se mi vyjevila, ji totiž nahradila nějaká jiná, navazující. Ovšem hlavním tématem bylo to, zda-li v následujících chvílích navštívím Života. Chtěl jsem to vůbec? Pomohlo by mi to? Řekl by mi něco? Možná, kdybych ho upřímně poprosil... Podívej se na sebe, ubožáku. Chceš jít za tím moudrým vlkem a ptát se ho na otázky, jejichž odpovědi jsou pro tebe nyní již nepodstatné? ozval se ten známý sarkastický hlásek. Pravděpodobně bych ho jen otravoval svou bídnou existencí. Dámy a pánové, můj vnitřní boj je opět u konce. Sice jsem to nevěděl, ale zase jsem prohrál. Jal jinak, že? Poslední dobou to bylo, bohužel, na denním pořádku.
Ledový pohled jsem odvrátil a celý se otočil. Svěsil jsem hlavu a vykročil. Pryč od Života, od Narrských vršků, od možná jediného místa, kde bych se mohl dozvědět odpovědi na své nervy drásající otázky. Byl jsem jako poražený, zostuzený, vyhnaný. Kdo mi přiřkl taková přídavná jména? Jen já sám. A i kdyby jste se snažili sebevíc, o opaku byste mě teď nepřesvědčili.
V žaludku mi to hlasitě a prosebně zakručelo. Nevšímal jsem si toho. Byl jsem jako zhypnotizovaný, bezduchý. Cítil jsem se nespravedlivě okradený o všechno mé štěstí, které mě v životě potkalo. Začínalo to ve mně vřít. Zpomalil jsem, ohlédl se, a pak dlouze, žalostně a zdrceně zavyl. Tohle už jsem velmi, velmi dlouho neudělal - a také už to brzy znovu neudělám.

>>> Kopretinová louka

25 ŘÁDKŮ

<<< Ronherský potok

Tiše jsem kráčel přímo za nosem. Před očima se mi míhaly velké mokré sněhové vločky, které tiše dopadaly na zasněženou zem. Vítr naštěstí moc nefoukal, takže to nevypadalo jako moc velká fujavice. Kolem mě se rozprostíralo ticho. Zavětřil jsem. Nebylo pro mě moc velkým překvapením, když jsem zjistil, že tu široko daleko nikdo není. Vlastně jsem byl za to rád... Je to přeci mnohem lepší než trávit čas v nějakém houfu vlků.
Slyšel jsem, jak se s každým mým krokem ozvalo křupání čerstvého chladivého sněhu. V srdci jsem cítil stejně velký mráz a chlad. Ztratil jsem Nareiu. A stále jsem si to tak nějak nechtěl přiznat. Sotva jsem našel spřízněnou duši, za kterou bych klidně položil život, tak ji vzápětí hned zase ztratím - svou vinou. Proč? Protože jsem hlupák, tak to je. Můžu si za to sám. A tohle je můj trest. Samota. Blahopřeji ti, pitomče. Spackáš každou věc, do které se pustíš, zanadával jsem sám na sebe. No co, byla to pravda. A tahle hrozná příhoda mi to jen potvrdila. Smutné.
Co jsem teď mohl dělat? Správně, prostě se jen potulovat z území na území a stále přemýšlet nad svou hloupostí a pošetilostí. Sžíralo mě to. Dusilo. Měl jsem chuť si lehnout od nějaké závěje, tiše usnout a... Už se nikdy neprobudit. Litoval jsem toho. Ale nic jsem nezmohl. Jediné, co mi zbývalo, bylo stálé si přehrávání všech těch zážitků, co se nám s Nareiou přihodily. Pamatuji si na naše první setkání. Na to, jak mě dokázala rozmrazit, jak jsem si ji pustil k tělu. Na tu větvičku, na naše hrátky u jezera. Byl jsem tam rozdováděný jako vlče. Pamatuji si na to, jak jsme spolu cestovali, jak jsme přespali v oné jeskyni, kde se na mě ta huňatá potvora přilepila... Povzdechl jsem si. Dlouze, naříkavě, žalostně. Nevěděl jsem, kam se mám podít. Chtěl jsem za Nareiou. A bylo mi jedno, kde je. I kdyby byla na Onom světe... Chtěl jsem prostě za ní. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, nikde nebyla k nalezení. Jak to bylo možné, to nevím. Ale zase mě přepadly ty chmurné myšlenky, které jsem zatlačil kamsi do pozadí své mysli, když jsem byl u Ronheru a potkal jsem tam Neyteri. Její společnost mě trochu rozptýlila a donutila přemýšlet nad jinými věcmi. Zabavila mě. Jenže teď, když jsem byl zase sám, to na mě opět dolehlo. A já se neměl čím bránit. Byl jsem vůči tomu bezmocný. Tak zněla krutá pravda...

>>> Narrské kopce

25 ŘÁDKŮ

Vlčice se mi představila pod jménem Neyteri. Opětoval jsem její úsměv a také dodal: „I mě těší.“ Cítil jsem se trochu zvláštně. V posledních dnech jsem potkal vcelku dost nových vlků. A co na tom bylo nejdivnější? Že ani jeden z nich mi nějakým způsobem nezkazil náladu. Prostě jsem narážel na milé a slušně vychované jedince. Že je to podezřelé? Určitě! Měl jsem takovou předtuchu, že to je jen takzvané ticho před bouří. A to by znamenalo, že mě brzy čeká nemilé setkání s někým vskutku protivným - něco jako sourozenec Weriosasy.
„Vypadá to tak?“ přeptal jsem se vlčice, když na mě přišla s otázkou, jak dlouho jsme s Consiliariem. „Zdá se mi to jako věčnost,“ zašklebil jsem se. „Ale je to asi zhruba rok,“ řekl jsem nakonec.
„Dvě zimy?“ zopakoval jsem po Neyteri. „Jo, to by celkem odpovídalo,“ přikývl jsem se zamyšleným výrazem. Když jsem tam tehdy byl, vychvaloval jsem si to. Nikde ani stopy po vlcích, klid a ticho... Pamatuji si, že se mi tam celkem líbilo. Nedivil jsem se, že se Neyteri rozhodla založit smečku právě tam.
Ovšem to, co následovalo, mě vcelku překvapilo. „Opravdu? To zní zajímavě...“ Nechtělo se mi tomu věřit. Nepřeslechl jsem se? Vážně si teď alfa pozvala do lesa vlka, kterého v podstatě ani nezná? Nechci se považovat za nějakého odborníka na alfy, ale myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že tohle pro ně není úplně tak typické. Spíš bych řekl, že se snaží docílit přesného opaku - od svého území držet všechny tuláky co nejdál. „Tak děkuju za nabídku, je to od tebe milé,“ lehce jsem se pousmál a nechal ocas, ať se párkrát zhoupne do stran.
Nepřekvapilo mě, že ani Neyteri o Nar neslyšela. „Nevadí,“ zakroutil jsem hlavou s milým výrazem ve tváři. Ale bylo to pro mě jako další bodnutí do srdce. Už jsem opravdu ztrácel naději. Cítil jsem se bezradně.
„Jistě, já tě už taky nebudu zdržovat. Na tvou nabídku budu pamatovat. A přeji mnoho zdaru s hledáním vlka i stáda,“ usmál jsem se a bez dalšího otálení zase vykročil.
„Pápá,“ zamával packou rozjařený lišák a vrhl na Neyteri zubatý úsměv.

>>> Tajemná louka

// Díky za hru. :)

Koukl jsem na šedou vlčici a pousmál se, když poznamenala, že taková věc se může stát snad jenom jí. Jen kdybys tušila, že určitě ne. Jak se znám, jsem takový smolař, že mně by se k tomu všemu stalo ještě něco dalšího. „Mimochodem jsem Falion,“ pokývl jsem jakoby na pozdrav.
Consiliariovi jsem v jeho konání asi moc zabránit nemohl. Potkal jsem cizího vlka a on se před ním předvádí - zase. Už jsem si pomalu, ale jistě začínal zvykat. Očividně jsem se naučil ho ignorovat. To ovšem tak úplně neplatilo pro vlčici. Dokonce se na něj optala. Otevřel jsem tlamu v domnění, že jí to hezky v klidu vysvětlím. Jenže hádejte, kdo mě předběhl...
„Já jsem Consiliario, Falionova magie,“ usmál se klon vlčice na původního majitele této podoby. Povzdechl jsem si. „Má ho na svědomí Smrt,“ vysvětlil jsem.
Má náhlá otázka ohledně toho, zda-li je vlčice alfou některé ze zdejších smeček, asi nebyla moc taktní. Jenže to jsem si uvědomil až poté, co jsem ji vyslovil. Měl bych se víc hlídat... Nebylo žádným překvapením, když mi má domněnka nebyla vyvrácena. Ohlédl jsem se za vlčici. „Sarumenský hvozd? Ano, tam jsem byl, když to tam ještě nebylo obsazené,“ přikývl jsem. Matně jsem si zavzpomínal.
Vlčice nezahálela a rovnou mi položila další otázku. Tentokrát se to týkalo mého života. „Nikam nepatřím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsem tulák.“ Na chvíli jsem se odmlčel. Hmmm, smečka. Nechtěl bych se umoudřit a do některé se přidat? napadlo mě. Hloupost. Co to tu plácám za nesmysly?
„Mohl bych se teď zas já tebe zeptat, zda-li jsi tu někde v okolí nezahlédla vlčici s písčitě zbarveným kožichem, jizvou přes levé oko a zlatým pírkem na krku? Jmenuje se Nareia."
Koutkem oka jsem mrkl na Consiho. Pochopil. Opět se začal přeměňovat - zmenšoval se. Vrátil podobu, kterou ukradl, a nyní z něj byl opět lišák.

//To jsme trochu nedomyslely. :D

Známým pachům jsem se rozhodl raději vyhnout. Předpokládal jsem, že Allairé a Castor jsou pravděpodobně někde společně. A já je nechtěl rušit.
A tak jsem tam v té tmě prostě jen nehybně stál a přemítal nad svým životem. Šlo to se mnou nějak z kopce. Se zamyšleným pohledem jsem se pomalu posadil. Z cesty už jsem byl celkem unavený. A měl jsem hlad. Lovit teď v noci? To asi není zrovna nejlepší nápad. Zoufale jsem si povzdechl. „Ach jo...“ vydechl jsem.
V ten moment se přede mnou zjevila modravá silueta lišáka. „Ale noták,“ zabručel jsem. „Jestli si mě chceš dobírat, utahovat si z toho, jak mizerný mám život a že mi nic nevychází tak, jak bych si přál, nedělej to. Teď mám fakt mizernou náladu,“ upozornil jsem ho s kamenným výrazem ve tváři. Můj tón hlasu zněl přísně, neústupně možná až děsivě chladně. Lišák sklopil uši a omluvně se na mě podíval. „Ehm, no... Jen jsem ti chtěl říct, že... Ech, že... To bude dobrý.“ Znělo to, jako by mě chtěl povzbudit. Nadzvedl jsem obočí a probodl ho pohledem. Než jsem však stihl odpovědět, přihnala se za námi jakási vlčice.
„I já zdravím,“ usmál jsem se. Trochu mě vyděsilo, s jakým elánem sem přiletěla a co všechno stačila říct na jeden nádech. „Bohužel, ani jedno z toho jsem tu nezahlédl,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Chachá, další oběť!“ ozvalo se od lišáka, který se začal zvětšovat do podoby vlka, až nakonec nabral podobu nově příchozí vlčice. Byl na chlup stejný.
Protočil jsem oči a dodal: „Toho si nevšímej... Smím se zeptat? Ty jsi alfa nějaké zdejší smečky?“ Ten pach nešel ignorovat.

<<< Mušličková pláž

Klusem jsem se přesouval zpět na východ. Rozhodl jsem se, že asi půjdu navštívit Života. Koneckonců... Co jiného mi zbývalo? Nareiu jsem hledal už spoustu dní a tam, kde jsem ji viděl naposledy, po ní nebylo ani stopy. Dokonce ani její pach jsem nezachytil. Napadaly mě jen samé chmurné myšlenky. Co když odešla z Gallirei? Udělala by to? Nechala by mě tu? A nebo... Je mrtvá? Při tom pomyšlení se mi stáhlo hrdlo a já se cítil, jako by mi tam uvízla ulovená myš. Všechno tomu naznačovalo... Zakňučel jsem. Cítil jsem úzkost, jako bych se nemohl nadechnout. Klid. Zeptám se Života, ten určitě bude vědět, co s ní je. Otázkou je, zda-li mi to bude chtít říct.
Zpomalil jsem a zavětřil. Do nosu se mi vedraly dva pachy. K mému překvapení jsem je oba znal. Jeden patřil Allairé a ten druhý... Castorovi. S tím vlkem jsem se kdysi dávno seznámil tak, že když jsem se probudil, prostě už tam stál. Normálně mě pozoroval, když jsem spal, což mi tehdy připadalo velmi podezřelé...

//Pardon, Neyt. Tak trochu jsem počítala s tím, že napíšeš první. :D