Gallirea - Příspěvky uživatele

//Ať počítám, jak počítám, vychází mi to jinak. Připsáno 42 oblázků a 15 drahokamů.

//Přidáno.

//Připsáno.

//Přidáno.

//Připsáno.

//Přidáno.

// Vyřízeno.

// Přidáno

// Přidáno.

Edit po navýšení
Vše k Falovi:
42 Oblázků
85 Ametystů
79 Vlčích máků
12 Křišťálů
36 Mušliček
3* do Halucinací
1* do Obratnosti

<<< Středozemní pláň, přes řeku

Mlčky jsem skládal jednu tlapu před druhou a sledoval, jak se míhají. Cítil jsem, že ten malý kus zajíce už je dávno strávený a můj žaludek se domáhá nějakého dalšího kusu žvance. Povzdechl jsem si a porozhledl se. Samozřejmě nikdo nikde. Hnědá hlava se zvedla a chladný čenich zavětřil. V nose mě zašimral pach několika málo nevelkých savců. Zajíc, liška, lasice... Zajíce jsem měl nedávno a ulovit lasici na takovém rozlehlém prostranství je dost namáhavé. Z toho vyplívalo, že se pustím do honu na lišku.
První část nebyla zas tak těžká, stačilo jít po pachu. A pak mi to došlo. Mám přece od Smrti magii Neviditelnosti. Mírně jsem naklonil hlavu napravo a sledoval ten malý zrzavý bod v dáli. Povzdechl jsem si a pomalu se zneviditelnit. Rozklusal jsem se ke své večeři a za pár chvil jsem se jí zakousl do hrdla a při tom se zase zviditelnil. Od dob, co jsem začal získávat další magie, už pro mě lov nebyl tak namáhavou záležitostí. Prostě jsem to měl dost usnadněné.
Utrápeně jsem si povzdechl a pustil se do jídla. Celkem nečekaně se tu zjevil Consiliario v podobě lišáka. Koukal na mě zděšeným pohledem. Protočil jsem oči a bez jakýchkoliv poznámek pokračoval v hodování.
Přiznám se, že teď mezi námi panovala poněkud napjatá nálada. Tohle bylo totiž poprvé od toho osudného okamžiku, kdy se mi Zloděj vloupal do mysli, našel vzpomínky na Nareiu a zhmotnit se do ní.
„Promiň...“ hlesl a sklopil uši. Nereagoval jsem. Neměl jsem co k tomu říci. „Byla to hloupost,“ pokračoval a já začal nabývat dojmu, že mu to je snad opravdu líto. „Už to nikdy neudělám,“ přísahal. Přestal jsem se věnovat jídlu, olízl si zakrvácenou tlamu a otočil svůj ledový pohled na Consiho. „Proč bych ti to měl věřit?“ Mlčel, zřejmě přemýšlel. „Protože vím, co jsi k ní cítil... Nefalšovanou lásku.“ Vydechl jsem, oklepal se a bez jediného slova znovu vykročil. Měl pravdu. „Nic mi na to neřekneš?“ otázal se. „A co chceš slyšet?“ zeptal jsem se neutrálně. „Že je to pravda? Že to k ní stále cítím? A že mě její nepřítomnost ničí?“ Tentokrát mlčel on. Nevím, co se mu honilo hlavou.

>>> Ježčí mýtina

Stále sněžilo. Jak jen je to možné, že sněžení za celý ten den neustávalo? Hmmm, zvláštní atmosféra, opravdu. Trápilo mě, že jsem musel tyto časy plné sněhu trávit sám a bez Nareiy. Co bychom tak asi dělali, kdyby tu se mnou byla? Rozdělil bych se s ní o uloveného zajíce... Hráli bychom si ve sněhu a dělali hlouposti jako nějaká vlčata... Tulil bych se k ní a cítil teplo jejího těla... Řekl bych jí, jak je krásná... Ty myšlenky byly šíleně mučivé. Všechno mi to zatraceně chybělo.
Zase jsem položil ten naivní dotaz, kterým jsem bombardoval snad každého vlka, kterého jsem potkal. Samozřejmě jsem se dočkal zase negativní odpovědi.
„Nevadí...“ řekl jsem pomalu, klidně a usmál se při tom. Ale vadí, prohlásil ten otravný hlásek v mé hlavě. Zase jsem si musel vystačit jen se zavrtěním hlavy a smutným, litujícím pohledem na mou maličkost, které nebylo pomoci.
„Jistě, měj se,“ kývl jsem na ni, když se rozklusala pryč. Dlouze, utrápeně jsem si povzdechl. Byl jsem v koncích. Koukl jsem kamsi před sebe. Narrské kopce čekají, pomyslel jsem si. Modravý pohled jsem zvedl ke svým křídlům. Postupně a plynule jsem je roztáhl do celé jejich obří délky. Prohlédl jsem si je. Ačkoliv to byl nechtěný dar, byl jsem za ně vcelku vděčný. Avšak teď bych je měl nechat odpočívat. Neměl jsem na nich peří jako jeden nejmenovaný Cernun, a tak mi na ně byla celkem velká kosa.
Zívl jsem a zamlaskal. Čas vyrazit. Úsporným klusem jsem se vydal zase dál na jih.

>>> Kopretinová louka

Neměl jsem to prostě rád, ale řekněme si upřímně, kdo má rád za zády nějaké cizí neznáme osoby? Asi nikdo, že. Aspoň že se Clawdia omluvila. Pokývl jsem jí naznak, že je to vpořádku, vyřešené a již není třeba to dále rozebírat.
Ze strany bílé vlčice na mě padl dotaz, zda-li jsem tehdy u sebe neměl nějakou mluvící veverku. Usmál jsem se. „Je to možné. Ona si ta magie dělá co chce. Jednou je to veverka, jindy lišák...“ vysvětloval jsem. „Každopádně teď spí - a já naštěstí nemusím polouchat to jeho neustálé klábosení,“ pousmál jsem se.
Asi by nebylo moc slušné, kdybych se tu jen tak pustil do jídla a Clawdia by se na mě jen dívala, jak se cpu. Proto jsem se rozhodl s ní o svůj úlovek podělit. Poděkovala, na což jsem zase jen pokývl a také se dal do jídla.
Pravda, nebylo toho moc, ale aspoň něco. Oba dva jsme to měli snězené vcelku rychle. Olízl jsem si tlamu a koukl na vlčici. „Vzpomínáš, na co jsem se tě tehdy ptal? Hledal jsem takovou písčitě zbarvenou vlčici s jizvou přes levé oko a zlatým pírkem na krku,“ nahodil jsem. „Náhodou... Za ten čas jsi ji nepotkala?“ Musel jsem se zeptat znovu. Pro jistotu. Tak už se vzpamatuj, tupče. Ať se budeš ptát sebevíc a kohokoliv, pokaždé tě čeká stejná odpověď! okřikl mě nepřejícný podvědomý hlas v mé hlavě. Kolik ti je? Nejsi vlče, přestaň věřit v nemožné věci, chudáku.

Sklonil jsem hlavu a pustil se do zajíce. Žaludek, který jsem trápil od samého rána a nic mu do této chvíle nedal, se začal pomalu plnit a přestal kručet. Už bylo na čase, pomyslel jsem si.
Zrovna když jsem trhal levou zadní od zbytku těla, ozval se za mnou jakýsi hlas. Reagoval jsem pohotově: ušákovu nohu jsem ihned pustil z tlamy a jedním rychlým pohybem jsem se otočil. Neměl jsem rád, když se nějaký vlk ocitl za mými zády. Možná proto jsem mírně cenil zuby a tiše vrčel. Až když se vlčice představila, došlo mi, že už jsme se někde viděli. Přestal jsem vrčet a tesáky jsem schoval. „To není moc dobrý nápad, takhle děsit vlky,“ řekl jsem s mírně povytaženým koutkem úst. „Myslím, že se známe,“ přikývl jsem na její slova a na chvilku se zamyslel. „A dokonce bych řekl, že i naše první setkání probíhalo právě na tomto území...“ pověděl jsem a ještě dodal: „Jsem Falion.“ Čekal jsem, jestli si na mě vzpomene. Nedivil bych se, kdyby neměla ani ponětí, kdo jsem. Tak totiž většina vlků, s kterými jsem mluvil jen krátce, reagovala.
Modravý pohled jsem stočil ke svému úlovku. Nechtěl jsem ho jíst chladný. Měl jsem pocit, že by dokonce mohl zmrznout. A tak jsem se sklonil, překousl ho vejpůl a jednu polovinu přinesl Clawdii. „Nech si chutnat,“ mrkl jsem na ni a sám se pustil do zbylého kusu. Jo, sice mi té námahy, co jsem se nadřel na ulovení si svého prvního dnešního jídla, bylo trochu líto, ale nebyl jsem žádný nezdvořák, abych se s Clawdií nerozdělil. I když tady skoro ani není o co se vlastně dělit...