Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Narrské kopce (přes Eso)

Tiše jsem kráčel krajinou a užíval si to harmonické ticho. Bylo mi docela dobře. Jistě, nenalézal bych zas tak velké množství věcí, pro co se radovat, zároveň jsem ale ani nenalézal věci, které by mi kazily život. Zdálo se, že jsem pro tuto chvíli našel klid a rovnováhu v duši. A to už se mi velmi dlouhou dobu nestalo. Byl jsem rád, že to s Nareiou je vyřešené. Konečně můžu relativně v klidu spát a nestresovat se. Co bych býval dělal, kdyby tu nebyl Život? Asi bych se z toho pomátl... Ostatně to už se vlastně stalo, ne? Dlouze jsem vydechl, když jsem si vzpomněl na své chování na začátku zimy. Bylo to hloupé, dětinské, vím. Ten stres mě ale přemohl. A asi je dobře, že jsem to konečně pustil ven. Kdyby to ve mně vřelo doteď, potencionální emocionální výbuch by byl pravděpodobně o dost větší. A to by bylo hodně, hodně špatné.
S hlavou skloněnou jsem sledoval míhající se končetiny, které mě tak trochu hypnotizovaly. Smysly jsem měl však stále v pozoru, neuniklo mi tedy, že zde necítím žádné vlky. Moment, kde to vlastně jsem? Zastavil jsem a porozhlédl se. Moc jsem to tu nepoznával. Jak to, že jsem na tento les nenarazil dříve? Byl tu vůbec? Zvláštní. Něco mi tu nehrálo. Tak jsem blázen? Tohle místo dříve nebylo součástí Gallirei. Určitě ne. Tak proč jím teď je? Zajímavé. Možná si Život chtěl rozšířit pole působnosti. Nebo už tu má prostě příliš mnoho vlků. Další otázka, kterou na něj vybalím při mé příští návštěvě! pomyslel jsem si. Uvědomil jsem si, že sotva jsem vytáhl paty z Narrských vršků, už mám v palici další otázky. Výborně, Falione. To je u tebe přeci normální, že.
Zachytil jsem zajímavou pachovou stopu. V nose mě dráždil puch jezevců. Na tváři se objevil nepatrný úsměv. Vykročil jsem, následně zrychlil do klusu. O pár chvílí později už jsem si musel trochu pohrát s větrem, aby mě můj potencionální oběd neodhalil. Stačila mi chvilka na to, abych se k ní dostatečně přiblížil. Divoce jsem vyběhl a po krátké honičce jsem černobílou šelmu opravdu dostihl. Chvatně jsem ji popadl za hrdlo a držel ze všech sil, čelisti jsem k sobě tiskl, jak jen nejvíce to šlo. Horká krev se mi řinula do tlamy a já - spokojen, že oběť je již mrtvá - jsem konečně povolil. Párkrát jsem si olízl zaneřáděnou tlamu a následně se do zaslouženého úlovku pustil.
Dojedl jsem poslední kousky a s uspokojujícím pocitem plného žaludku jsem se vydal dál na cestu. Zdá se, že je čas na objevování nových zákoutí Gallirei.

>>> Studánky

// Falion Arnarma nezažil. Ovšem počítám s tím, že když si to Blueberry domluvil s Hotaru, která mu potvrdila a dovolila hru za Arnarma, jistě si to oba mezi sebou vyjasnili.

Nom, tak se s prosbou přidává i Netopýr. :D
S Falionem se snažím hrát pravidelně, ale posledních pár měsíců jsem tak celkově zanedbávala oba svoje chary. Leden je ale za námi, tlapokovské povinnosti sice neustávají (spíš bych si troufla tvrdit, že přibývají :D), ale čas a chuť na hru se vrátily. :)
Nebudu to tady nějak zbytečně okecávat. Moje příspěvky jsou, řekla bych, na úrovni. Aspoň doufám. :D Hra mě furt baví, mám to tu jako druhý domov. ^^
A o třetího vlka žádám z již tolik opakovaných důvodů: stává se, že hra stojí + chci zase zrealizovat další charakter s novou povahou. ^^ (A jo, mám ho už na 100 % hotový. :D)

<<<Vrchol Narrských kopců

Na nočním nebi zářily miliony hvězd. Mlčky jsem sešel Narrské vršky a přemýšlel nad tím, co všechno se odehrálo u Života. Nareia je v pořádku. Živá, zdravá. Jen ne v Galliree. Jistě, že s tímto zjištěním se dostavil patřičný pocit úlevy. Přeci jen - do návštěvy toho mocného vlka jsem ani nevěděl, zda-li je Nar vůbec naživu. Ovšem teď, když už to vím, jsem se zase mohl nechat užírat otázkou, proč Gallireu vlastně opustila? Měla k tomu dobrý důvod? Třeba se chtěla zbavit mě. Život určitě musel vědět odpovědi na všechny mé otázky. Ale nemohl jsem je po něm chtít. A já to chápal, nedomáhal jsem se jich. Tak co mi nyní zbývalo? No moc toho nebylo. Prostě jsem se očividně musel smířit s tím, že ona už je minulostí. Neříkám, že to nebolí. Bolí to. A velmi. Ale copak to bylo s mou rodinou jinak? Také jsem je ztratil. Také jsem si myslel, že za všechno mohu já. Ale přenesl jsem se přes to. Pochopil jsem, že na minulost - ať už je jakákoli - by vlk měl vzpomínat s radostí. Protože jinak nebude mít v duši klid. Co to pro mě tedy znamená? Měl bych se přestat ptát. Zavřel jsem oči a dlouze vydechl. Nevím, co se stalo. A pravděpodobně se to ani nedozvím. Budu na ni vzpomínat jen v dobrém, pomyslel jsem si a zadoufal, že je mé Nareie dobře, že ji nic netrápí a je šťastná. Koneckonců přeci žije! Víc bych si přát neměl.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se za mnou a já už tímto náhlým přerušením tajemného ticha ani nebyl moc překvapen. Očividně jsem si na Tichošlápka již zvykl. „Ano. Proč?“ optal jsem se. „Protože tu takhle stojíš a zíráš tam nahoru dobrých deset minut,“ odpověděl a já se podivil nad tím, že v jeho hlase nebyl ani náznak ironie, sarkasmu ani ničeho podobně jedovatého. „Opravdu? Nějak jsem se zamyslel...“ Consiliario nespokojeně zamlaskal: „Ty tvoje neurčitý odpovědi! Ty fakt miluju. Že ty už se nad tou odpovědí ani nezamýšlíš a nahodíš jednu z těch naučených frází?“ V mém obličeji se objevil náznak pobavení. „Možná,“ připustil jsem a dal se zase do kroku.
„Tak jak se ti u Života líbilo?“ nahodil jsem. Falion promluvil sám od sebe? Ano, dámy a pánové, zázraky se prostě dějí. „Bylo to žůžo. On je tak moudrý!“ pověděl upřímně a já přikývl. „No a nechtěl bys mi náhodou říct...“ než jsem stihl dopovědět svou otázku, lišák mě přerušil. „Ne, nechtěl,“ zasmál se. V hlavě mi to začalo šrotovat. Co to Tichošlápkovi asi ten mocný vlk chtěl? A hlavně - proč to neřekl i mně? Přišel jsem si kvůli tomu tak trochu odstrčen. Ledaže... Ledaže by si s Consiliariem povídal o mně. Jiný důvod, proč jsem do konverzace nebyl zapojen i já, jsem neviděl.
V břiše mi zakručelo. „Dobrá, tentokrát tě nebudu mučit,“ pověděl jsem rádoby děsivě směrem ke Consimu. „Mám totiž hlad.“ A s těmi slovy už jsem nos zvedl nahoru a snažil se zachytit nějaký ten pach.

>>> Jezevčí les (přes Říční eso)

Pražského srazu bych se chtěla zúčastnit.

//Schváleno a vyřízeno. :D

<<< Ježčí nížina

Nepříliš svižným krokem jsem cestoval dál na jih. Zdá se mi to, nebo je dnes nějak tepleji? Nezdá, opravdu se oteplilo. Ovšem - nechápejte to špatně, zima tu stále ještě byla! Když jsem si totiž vzpomněl na tu minulou... To bych znovu zažít nechtěl. A nebo? Tou dobou jsem svůj čas ještě trávil s Nar, opět mě do hrudníku bodl ten velký osten, jenž obsahoval tolik jedu. A nebudu vám lhát, cítil jsem se napjatě a nervózně. Už jsem byl tak blízko Životu, který mi snad odpoví na všechny mé otázky. Ovšem jen jedna z nich je ta nejdůležitější. Kde je Nareia? Možná právě proto, že jsem se cítil tak moc nesvůj, jsem se vlastně dost loudal. Sám sebou přistižen! Notak, Fale, pohni kostrou. Stejně tomu neunikneš, nadával jsem si. Už jsem se přeci dávno rozhodl, že se tomu víc vyhýbat nesmím.
Zastavil jsem, hlava s polovičním uchem a modrými zraky se zvedla. Narrské kopce. Povzdechl jsem si. Kupředu, ztracená duše! zavelel jsem si a vykročil. Už jsem vlastně nebyl tak nervózní z představy, že potkám Života. Ten vlk si minule získal všechny mé sympatie. Zdál se tak moudrý, rozumný, klidný... Odfrkl jsem si, neb mě cosi zašimralo v nose. A možná jsem ještě víc zpomalil. V žaludku jsem pociťoval nevolnost. Dost neobvyklé. Moc často se mi takové věci neděly.
Aspoň už jsem věděl, že cesta, po které momentálně kráčím, mě na samý vrchol zaručeně dovede. A vlastně už mě ani moc nepřekvapovalo, že čím výš jsem se škrábal, tím větší teplo mi bylo. Až jsem se vlastně dostal zhruba do poloviny Narrských vršků - tady už po sněhu nebylo ani stopy. Znova jsem si povzdechl.
„Něco je špatně?“ Panenky se mi zúžily. „Consi, tohle mi nedělej,“ zabručel jsem, ale ne přísně ani nějak extrémně varovně. „Co přesně?“ zeptal se lišák, který vlastně ani nemusel moc pospíchat - tak moc jsem se loudal! „To zjevování se zčistajasna... Asi ti dám další přezdívku,“ ušklíbl jsem se. „Tichošlápek,“ potutelně jsem na něj koukl. „Emmm, lepší než Zloděj,“ zazubil se. Pobaveně jsem na něj koukl. „Jen si nemysli - tohodle už se nezbavíš.“ Consiliario mávl ocasem. „To jsem si mohl myslet, Bručoune,“ odpověděl provokativně. Moc dobře si pamatoval tu přezdívku, kterou naopak dal on mně. „Tohle ti neberu, vlastně s tebou souhlasím,“ přitakal jsem Consimu. Jestli si myslel, že mi to bude vadit, pak se nemálo mýlil.
Odbočil jsem z vyšlapané pěšinky a došel k potůčku. Pomalu jsem sklonil hlavu a beze spěchu se napil. Lišák udělala totéž. Když jsem tu byl minule, neopovažoval jsem se ani o píď překročit cestičku. Nechtěl jsem nijak zasahovat do okolní krajiny. Tehdy mi to přišlo, že bych se zachoval nezdvořile. Při mé druhé návštěvě už jsem to viděl jinak. Teď jsem byl toho názoru, že když jeden úmyslně neničí přírodu kolem sebe, může se vlk na Narrských kopcích chovat úplně stejně jako kdekoliv jinde, přirozeně a nenuceně.
Vrátil jsem se zpět na pěšinku a pokračoval ve své cestě - tentokráte již o něco svižněji, leč ne zběsile či zbrkle. „Ale prosím tě ještě jednou, žádné hlouposti.“ pověděl jsem Tichošlápkovi, jako by byl malým neposedným vlčetem, které je potřeba vychovat a naučit slušnému chování. „Klídek, chápu to. A přísahám, že se nebudu chovat jako poděs. Opravdu!“ To říkáš teď, napadlo mě tvrdošíjně. Moc dobře jsem totiž věděl, čeho je Consi schopný.
Blížilo se to. Za kratičkou chvíli jsme nahoře. Cítil jsem zrychlený dech i tep, ač jsem tyto faktory rozhodně nemohl přisuzovat přílišné fyzické námaze - to opravdu ne! Nijak jsem se sem nehrnul, šel jsem velmi klidně. A Consiliario kupodivu taktéž - ani nepípl. Konečně se před námi objevil most. Tichošlápek trochu zrychlil a já ho neměl potřebu umírňovat. Lišák přiběhl k Pouštní duze a se zájmem si ji prohlížel. Dokráčel jsem k němu a posadil se. Netřeba bylo slov, atmosféra byla plna dojmů a zaujatých, zkoumavých pohledů. Koukali jsme na něj dobrou půlminutu, než se na mou maličkost Cons otočil. „To je nádhera, nemyslíš?“ S pozvednutým koutkem úst jsem pokývl. „Tak pojď,“ pověděl jsem následně. Můj zevnějšek vypadal velmi klidě a vyrovnaně, avšak uvnitř jsem se cítil celý nesvůj, nervózní a plný napětí.
Došli jsme k jeskyni, kde Život sídlil, ale dovnitř jsme nevcházeli. Řekl jsem Consimu, že počkáme. Čekali jsme minutu, dvě, až nakonec lišáka přemohla zvědavost a rozhodl se alespoň nakouknout dovnitř. „Žádné-“ „...Hlouposti, já vím!“ dokončil za mě a zvesela švihl ocasem. Dovnitř ale nevkročil. „Jů, Fale, viděl jsi, jak to vypadá vevnitř? Takový rozdíl! Vůbec se to nepodobá Narrským kopcům. Tolik květin, tolik zeleně! A to jezírko,“ rozplýval se. Otočil jsem jeho směrem hlavu a nastražil uši. Jeho slova mě zaujala. Zvedl jsem se a dokráčel ke vchodu, abych nakoukl - nic víc! „Páni,“ vydechl jsem při pohledu na tu flóru.
„Líbí se vám tam?“ Lišák samým úlekem nadskočil, já se ihned otočil. „Živote! Nechtěli jsme tam...“ slova se zasekla při pohledu na jeho mírumilovnou tvář. „Já vím, nic se neděje,“ pousmál se. „Avšak já vás zvu dovnitř! Račte tedy vstoupit,“ pokývl hlavou. Nejistě jsem na něj koukl, ale Cons už byl dávno vevnitř. To je celý on. „Děkujeme,“ pravil jsem a taktéž vkročil do jeskyně.
Všichni tři jsme se posadili u nevelkého jezírka, jehož voda se zdála být tou nejkřišťálovitější ze všech. „Nuže povídejte, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ Koukl na Consiliaria, a pak na mě. „Však ty víš,“ pověděl jsem nevýrazně. Netrpělivě jsem čekal, kdy mi odpoví na mou otázku, jež nebyla vyřčena, ale Život ji moc dobře znal. „Vím,“ pokývl. Vidíte? Ví. On ví všechno a o všech. Koukl jsem na něj dychtivým pohledem. Odpověď už byla tak blízko! „Ale tvých otázek je mnoho, Falione. Musíš se ptát postupně,“ usmál se. Proč to dělal? Takhle mě trápit. Vydechl jsem. „Pak tedy dovol, abych se zeptal na to nejpodstatnější.“ Suše jsem polkl. „Kde je Nareia?“ Nemusel jsem se ani moc přemáhat, abych se zeptal. Život nepatrně pokývl hlavou a mírně se usmál. Věděl, na co se zeptám jako první. Věděl to moc dobře. „Nemohu ti přesně říci, kde se nachází, neb poskytovat informace o cizích životech mi není dovoleno.“ Opět ten osten bolesti - tentokráte ovšem mnohem, mnohem silněji. Ani sám Život mi na to neodpoví? Pak jsem ztracen, pomyslel jsem si velmi zoufale. „Avšak vím, že tvé úmysly nejsou zlé. Útěchou ti tedy budiž má odpověď: Nareia je živa a zdráva, leč v Galliree již nepřebývá.“ Pohlédl jsem na něj překvapeně. „Mockrát děkuji,“ řekl jsem vděčně. Na víc jsem se v ten okamžik nezmohl. Nar je v pořádku! Je živá a zdravá! Ano, toto mi stačilo. Věděl jsem, že je naživu! A ze srdce mi spadl obrovský kámen, ne-li balvan.
Bílý vlk se usmál. „Tak tedy pokračuj, Falione,“ pobídl mě. „Co ti ještě leží na srdci?“ Konečně jsem se i já usmál, oproštěn od té tíhy, která mě dosud mučila. Co jsem to vlastně ještě chtěl? Ah, už vím! „Má křídla. Tedy, chtěl jsem se zeptat, kde se vzala?“ Život pozvedl pravý koutek úst. „Nejsi s nimi spokojen?“ Překvapeně jsem na něj koukl. „To jsem neřekl,“ usmál jsem se. „Jen by mě docela zajímalo, komu za ně vděčím. Cernun ví, jak k nim přišel. A já vlastně ani netuším, jestli jsou od tebe nebo od Smrti.“ Život určitě moc dobře věděl, co tím myslím. „No řekněme, že má práce to není,“ pověděl a já si pomyslel, že mi je musela tedy dát Smrt. „Ale má sestra Smrt by se jen těžko pustila do dobrovolného vytváření daru.“ Znovu jsem se snažil přečíst ten jeho potutelný výraz. Mám to teda chápat tak, že on přiměl Smrt, aby mi je vytvořila? „Takže je to dárek od tebe, ale jen ty sám jsi je nevytvořil, je to tak?“ optal se až doposud mlčící Consiliario. Život se usmál a nic neřekl. Bylo mi ale jasné, že to, co řekl Tichošlápek, byla pravda.
„Dobře, mohl bych tě poprosit o další věc?“ Vlk pokývl. „Rád bych tě poprosil o vylepšení mých fyzických vlastností a...“ zasekl jsem se. Už vím! zajásal jsem v mysli, když jsem pohledem zabloudil na svůj ocas. Oči jsem zase zvedl. „A poděkovat ti za mé odznaky. Jsou perfektní.“ Životovy koutky úst se vyhouply nahoru. „Za málo. Doufal jsem, že se ti budou líbit. Nedávno za mnou byl totiž vlk, kterého má odznaková kreativita moc nepotěšila,“ řekl pobaveně a já se zasmál s ním.
„Ehm, mám ještě dvě prosby. Jedna z nich se týká magie, přál bych si totiž ovládat oheň. A ta druhá věc... Vzpomínáš na mou první návštěvu? Nesmírně jsem si ji užil. Dozvěděl jsem se nemálo informací. Ale po dobu mých toulek Gallireou mě napadlo spoustu dalších otázek ohledně zvířat. Myslíš, že bych se tě na ně směl zeptat?“ No vážně, koho by nezajímalo, jak vypadá největší zvíře na světě? A nebo jak vypadali historičtí vlci? Musel jsem na to vše znát odpověď! „Ale jistě, ptej se. Rozhovory s tebou jsou vždy potěšující.“ Jeho vlídná slova mi udělala radost. On byl jedním z těch vzácných případů vlků, kteří mi rozuměli.
Bez větších pobídek jsem se tedy rozhovořil a dal se se Životem do diskuze, přičemž jsem se dozvídal další různá fakta. A tentokráte mi pomocí svých magií dokonce ukázal názorné příklady. A jelikož to celé Consiliario viděl, věděl jsem, že ta zvířata se mu pevně vtiskla do paměti! Takže ano, už vím, že největším suchozemským tvorem je žirafa, v mořích zas vládne plejtvák obrovský, který je fakt obrovsky obrovský!
Nevím, jak dlouho jsme si povídali. Ale čas se tu rozhodně netáhl. Doslova jsem hltal každé Životovo slovo, každou poznámečku, každá detail. Až když už mě nenapadaly žádné další otázky, začalo mi být jasné, že je na čase odejít, byť se mi ani zdaleka nechtělo.
Povzdechl jsem si. „Myslím, že už je to vše. Já i Consiliaro ti moc děkujeme. Zase jednou za čas jsem si užil tak obohacující dialog.“ Lišák přikyvoval a usmíval se. Život odpověděl: „I já mockrát děkuji. Budu se těšit na vaši další návštěvu.“ Zvedl jsem se. Opravdu musím? „Zatím,“ pokývl jsem na něj a on pokývl na mě. Vykročil jsem. Jakmile má maličkost opustila jeskyni, měl jsem nutkavou potřebu otočit se a zvědavě kouknout na toho moudrého vlka. Ovšem už jsem se - na rozdíl od minula - polepšil a má vůle zesílila. Neotočil jsem se. Prostě jsem mlčky pokračoval v chůzi.
Po boku se mi zjevil Consiliario. Tvářil se vážně. Byl jsem tak moc zabraný soustředěním se na to, abych nepodlehl a nezastavoval, že jsem si ani neuvědomil, že Tichošlápek se u Života na kratičkou chvíli pozdržel. A teď, když jsem viděl jeho výraz, jsem se musel zeptat: „On ti Život něco chtěl?“ Lišák se zazubil od ucha k uchu a odpověděl: „Jojo.“ Překvapeně jsem zamrkal. „A co to bylo?“ Cítil jsem se trochu dotčen, že to bylo řečeno jen Consimu a mně ne. „To je tajný,“ švihl zvesela ocasem. V ten okamžik už jsem se neovládl a ohlédl se za sebe. Život už tam nebyl. Jak jinak. A ať už Consiliariovi řekl cokoliv, já se to nikdy nedozvím.

>>> Narrské kopce

OBJEDNÁVKA:

Směnárna: 120 mušlí -> 60 kytek

ID - M05/Oheň - 10 mušlí + 100 kytek

ID - V01/síla/40* - 200 kytek
ID - V01/rychlost/40* - 200 kytek
ID - V01/vytrvalost/20* - 100 drahokamů
ID - V01/obratnost/30* - 150 drahokamů

+ 10% sleva

Celkem odebrat: 117 mušlí, 450 kytek, 225 drahokamů

//Jasně, chápu. :)
Netuším, proč jsi to dělala tak složitě, ještě by ses tím připravila o kytičky. :D
A příště bych prosila na konec připsat celkový počet čeho ti mám přidat a ubrat. A dodržet ten neochotný odchod. Morf jako by si k Životu přišel jen na návštěvu a do Sarumenu pak vystřelil pomalu jak raketa. :D :D

//“Díky tobě se honosím, větší silnou, rychlostí a také lepšími magiemi.“ Poznamenal jsem.
1) Proč jsi dala čárku za slovo honosím? Neptatří tam.
2) Správně by to mělo vypadat takto: „Díky tobě se honosím větší silnou, rychlostí a také lepšími magiemi,“ poznamenal jsem. Mrkni někam do příručky nebo na net na psaní přímé řeči a uvozovacích vět.

Ale jinak schváleno a vyřízeno, mušlí ubráno 37 a za taktiku lovu jsem ti sebrala 55 kytek (protože 22 x 5 = 110 : 2 = 55, nemýlím-li se :D).

//Omlouvám se, přes víkend to nedávám, v sobotu budu šlapat na Říp a v neděli jedu na intr. Klidně mě přeskočte.

//Nevadí, dejme tomu, že se to trochu vykompenzovalo tou jednou kytičkou darovanou Životu. ^^ Který má v 8. odstavci stále malé ž! :D

//Mmm, 5 už se zaokrouhluje nahoru, co si vzpomínám... :D
Jinak chudák Život někde nemá velké písmeno na začátku jeho jména.

Ale schváleno a vyřízeno.

//To není sranda! T-T Ale podruhé schváleno a vyřízeno, Netopýr je spokojen. ^^

<<< Kopretinová louka

Mlčky jsem kráčel směrem na jih. Zdálo se, že má návštěva Života je nevyhnutelná. Byl jsem přeci odhodlán, ne? Zase se dostavilo zpochybnění. Falione, Falione. Co když si to jen nalháváš? Zastavil jsem se a tiše se porozhlédl. Nos se vyhoupl nahoru a já zavětřil. Nevypadalo to, že by Ježčí nížina překypovala životem - tedy aspoň ne tím vlčím. Alespoň to mi dodalo trochu dobré nálady.
Ledový pohled se přesunul zpět na zdejší okolí. Z nosu mi každou chvíli stoupala pára, která se vypařila stejně rychle, jako vznikla. Váhal jsem. Cítil jsem neklid. Chtěl jsem se vůbec dozvědět pravdu? Nevím, možná jsem se toho bál. To není dobré. Opravdu ne.
Tulácké nohy se opět daly do pohybu. Neměl jsem rád, když jsem měl takové dilema. Jednou jsem se pro něco rozhodl, tak to přeci dokončím, ne? Tak by to správně mělo být. Musel jsem se tomu postavit, jinak to nešlo. Návštěva Života byla nevyhnutelná. A i kdybych to momentálně odložil, vím, že to bych nebyl já, kdybych nad tím každou minutu nepřemýšlel. A nakonec by to skončilo tak, že bych se za ním stejně vydal.
„Kam teď jdeme?“ padl dotaz z ryšavé tlamy. „Za Životem,“ odpověděl jsem Consiliariovi. „A... Mohl bych jít s tebou?“ Lehce jsem se pousmál. „Pokud vím, tak zbavit se tě nemůžu. Jsi moje magie, vzpomínáš?“ Asi to nevyznělo tak žertovně, jak jsem měl původně v plánu, neb lišák sklopil uši, jako by ho ta otázka přiměla stydět se za to, čím je. „Já... Bych Života chtěl potkat. Jsem na něj zvědavý.“ Opět jsem se zastavil a koukl na Zloděje. Ten se zastavil taky a stáhl ocas mezi nohy. Copak působím tak přísně? Pravda, ve tváři jsem neměl žádný výraz, ale zas tak krvelačně to snad nevypadalo. Nebo ano...? „Když mi slibuješ, že se budeš chovat slušně...“ nedokončil jsem ono souvětí a tázavě naklonil ucho ke svému společníkovi, jež se najednou rozzářil. „Budu, slibuju!“ zazubil se.
Nerad jsem si to přiznával, ale jeho radost byl faktorem, který mi náladu zase o kousek zlepšil. Jdu za Životem, asi bych se neměl tvářit jako masový vrah. Tím bych ho zřejmě urazil.

>>> Vrchol Narrských kopců (přes Narrské vršky)

//Schváleno, přidáno.