Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, jako by se Ainesson nad mnou položenými otázkami doopravdy zamyslel, neboť přestal energicky poskakovat na místě. Jak jsem ale předpokládal, jeho odpovědi mě jen víc a víc utvrzovaly v názoru, že tento vlk je sebestředný a všechno musí být tak, jak to chce on. „A já chtěl spát,“ opáčil jsem, když řekl, že si chtěl trochu pokecat. Nezněl jsem uraženě ani pohoršeně, moc dobře jsem věděl, že můj hlas je momentálně klidný a vyrovnaný - a to i navzdory tomu, že to nevypadalo, že mě ona nechtěná společnost jen tak v brzké době opustí. „Bohužel si myslím, že sis vybral toho nesprávného,“ zavrtěl jsem hlavou, když mi vysvětlil, že už dlouhou dobu nepotkal živáčka a on by rád poznával nové tváře. Hmm, co by se asi stalo, kdybych se prostě sebral, zhmotni si křídla a jednoduše uletěl? Já bych byl asi spokojen, ale vůči vlkovi by to bylo neslušné. A i když jsem došel k názoru, že po tom činu bychom si s ním "byli kvit", protože, přiznejme si, ono přijít k někomu spícímu a drze ho probudit nejen slovně, avšak i tím, že mu narušíte jeho osobní prostor, také nepatří mezi slušné a taktní chování. Ovšem rozhodl jsem se, že se nesnížím k dětinskému oplácení činů. Nikdo není dokonalý, že. Velkoryse jsem Ainessonovi jeho neslušnost prominul. A zadoufal jsem, že už podobnou blbos vůči mé maličkosti nespáchá.
„Ohnivé jezero je na severozápad odsud. Určitě si ho s jiným nespleteš, je totiž opravdu rudé,“ prozradil jsem mu, když se zajímal o to, kde by mohl najít svou sestru Amelis. O Lucy jsem mu toho řekl podstatně méně, neboť jsem opravdu netušil, kde té je asi konec. Upřímně mi to ale moc nevadilo, neměl jsem zájem o jakýkoliv další kontakt s tou vlčicí. Aspoň do té doby, dokud nedospěje a nezmoudří - pokud se tak vůbec někdy stane. Co mě ovšem dost zarazilo, byl způsob, jakým se vlk začal vyjadřovat. Místo tykání přešel na vykání a dokonce (raději se něčeho chytněte, ať samým překvapením nespadnete) slušně poděkoval za pomoc. Že by se konečně uklidnil a začal se slušným chováním? Možná. Uvidím, copak mi ještě předvede.
Dlouze jsem vydechl. Jeho "Ou, aha" znělo trochu zmateně. A nebyl bych to já, kdybych se nakonec nepřemluvil. Otevřel jsem tlamu a dodal: „Falion.“ Když už se představil on, měl bych to prostě a jednoduše udělat i já.
„Děkuju,“ houkl jsem jeho směrem, když mi pochválil náušnici. Hned na to jsem se ale v duchu musel zamračit, neb poznámkou, že by mou náušnici spíše tipoval k vlčici, urazil mé mužské ego. Přesto jsem to přešel bez komentáře a raději se zaměřil na další věty, které vypustil z tlamy. „Kde jsi přišel k tomu, že pořád spím?“ zeptal jsem se s tázavým výrazem ve tváři. Ainesson nemohl vědět, že jsem posledních pár dní cestoval téměř bez zastavení a odpočinku. Ale raději jsem to nechtěl rozvádět.
Přišla totiž ta zábavnější část. Mírně jsem naklonil hlavu na pravou stranu a modrým pohledem probodl jeho zlaté oči. Ptal se totiž, co dalšího dělám a čím se bavím. Pravý koutek mé tlamy se pomalu vytáhl nahoru. Chviličku jsem nic nedělal a nijak nereagoval. Teď je tu ta chvíle, Falione. Byl čas ukázat, že nejsem zas tak nudný starý páprda, co jen stále válí šunky. Aniž bych cokoliv řekl a jakkoliv svého společníka varoval, jsem si v mžiku zhmotnil křídla a s jedním monumentálním máchancem a výskokem jsem se dostal do vzduchu. Nepřestával jsem zabírat, abych nabral pořádnou výšku. Až když se mi to zdálo dostatečně vysoko, přestal jsem jimi zběsile mávat - místo toho jsem létal v kruzích, sem tam udělal nějakou otočku, vzdušný přemet nebo kotoul. Koneckonců už jsem si dlouho nezalétal a tohle byla bezva příležitost.

Zdálo se, že vlk si z mých varovných signálů, které bylo doslova nemožné přehlédnout, nic nedělal. Udělal pár kroků dozadu, ale nic víc. Chvilku mlčel a nic nepodnikal, zjevně o čemsi přemýšlel. Mohl jsem použít magii Myšlenek, abych zjistil, co všechno se mu v té jeho bílohnědé hlavě honí, ale to by bylo silně proti mým zásadám. Stačilo tedy počkat, až z něj něco vypadne.
Položil jsem mu totiž dvě prosté otázky. A namísto toho, abych dostal dvě konstruktivní odpovědi, mě vlk zahalil haldou zcela nepotřebných otázek a informací. Dlouze jsem vydechl. Cizinec měl vcelku štěstí, že to, co provedl, udělal mně, jakožto vcelku klidnému a trpělivému vlku. Protože kdybych byl víc cholerický a výbušný, už bych ho s tou spoustou magií, kterou vlastním, dávno pořádně nakopal do zadnice. „A to ti nic neříká pojem osobní prostor a taktní chování?“ Opravdu se mi zdálo, jako bych těď mluvil s malým nevychovaným vlčetem. Sledoval jsem ho chladným pohledem, jak na místě poskakuje, jako by překypoval energií. „Ne všichni chtějí dělat to, co ty. To by sis měl pamatovat,“ zamručel jsem nabubřele. Asi mi není souzeno pořádně se vyspat, poznamenal jsem ironicky sám pro sebe. Vážně, já mám talent na to, aby se mi smůla lepila na paty. Myslím, že tohle nikdo jiný neumí.
Ainesson, páni. Tohle jsem si vážně přál vědět. Mé myšlení teď bylo plné sarkasmu a jedovatosti. Tohle nebyl můj styl, ale když já jsem si prostě jen přál pořádně se vyspat! Jednoduše jsem teď neměl důvod být milý a dobře naladěný. Přesto jsem se o to pokoušel. Udělal jsem pár kroků zpátky, abych mu dal jasně najevo, že ho nechci blízko u sebe. „Saviora neznám.“ Možná je to dobře. Nedokázal jsem si rodiče Ainessona představit. Ale jestli on po nich zdědil tu povahu, asi by mi moc do noty nepadli. Když ale vyjmenoval jména svých sourozenců, dvě z nich mi byla povědomá. „Amelis a Lucy znám.“ Počkat - myslí tu Amelis, kterou myslím i já? „Amelis jsem posledně viděl u Ohnivého jezera.“ Fakt, že byla smutná, protože se jí nedařilo dát celou svou rodinu dohromady, jsem se rozhodl vynechat a nezmiňovat se o něm. „A Lucy už jsem hodně dávno neviděl. Netuším, kde by teď mohla být.“ A ani to vědět nechci. Vlastně mě nepřekvapovalo, že Ainesson byl její bratr. Oni si byli podobní. Prostě dva nevychovanci. O to víc mi přišlo zvláštní, že Amelis patří mezi ně. Ona na mě působila velmi rozumně, vychovaně a klidně.
Než jsem se nadál, Ainesson mi stihl na jeden nádech říci, že mám pěknou srst, a zeptat se, jak se jmenuji, co to mám za uchem a kde jsem to sehnal. Klid a chlad - to bylo vše, co ze mě momentálně vyzařovalo. „Nevím, jestli ti chci sdělit své jméno,“ řekl jsem pochybovačně. Poznámku o mé srsti jsem ignoroval. „Na uchu mám náušnici. Našel jsem ji na severu, na Sněžných horách.“ Bylo docela povrchní, že se vlastně tři ze čtyř vyslovených vět týkaly mého vzhledu. Bohužel to o Ainessonovi dost vypovídalo. A zatím mě opravdu nepřesvědčil, že by byl zrovna vlkem, s kterým bych v blízké době chtěl trávit svůj čas.

Vyřízeno.

To, že jsem již pár dní skoro vůbec nespal, se na mě dost značně podepsalo. Nejen že jsem usnul opravdu během okamžiku, ale můj spánek byl tak moc tvrdý, že jsem si nevšiml nově příchozího vlka. Nezachytil jsem jeho pach ani jsem ho nezaslechl. Tak tvrdě jsem spal.
Ovšem jistě si dokážete představit, co muselo po mém probuzení zákonitě nastat. V ten moment, v tu sekundu, kdy jsem otevřel oči, protože na mě cosi mluvilo a dokonce si to na mě i lehalo, jsem se bez mrknutí oka vymrštil na nohy. Chlupy na krku a kohoutku se mi divoce zježily, ocas vystřelil nahoru a pysky se zvedly, aby mohly odhalit děsivě se lesknoucí tesáky. Hluboce, hrdelně jsem vrčel. Větřík, který doposud foukal jen zlehka a jemně, se zesílil a ochladil. Momentálně vypadalo, jako by se počasí zničehonic rozhodlo, že se začne schylovat k bouřce.
„Co to mělo být?!“ otázal jsem se výhružným tónem. Tento vlk sice vypadal dospěle, ale rozumu a taktnosti zřejmě nenabral ani co by se pod drápek vešlo. „Neviděl jsi, že jsem spal?“ Pověděl jsem to už trochu klidněji, ale v napjatém postoji jsem neuvolnil ani jeden jediný sval. Byl jsem stále ve střehu, připraven zakročit. Tedy ne, že by mi od tohoto vlka něco hrozilo, ale musel jsem mu ukázat, že takové jeho jednání nehodlám tolerovat. Vítr také postupně ustával, až se vrátil do předešlé podoby. Ach, co jsem komu zase provedl? To už se dnes vlk ani nemůže pořádně vyspat? Holt jsem měl smůlu - jako vždy.

,Ehm... Áno to teda som... A tvoje meno je...?" Spýtala som sa i keď som tušila, aká bude jeho odpoveď.
Doslova som zakričala a prosebne na neho hľadela.
Stejně jako u postů - dávej bacha na střídání ich a er forem. Tohle fakt nepůsobí moc obře.

Jinak schváleno, přidáno (křišťály ubrány 3, drahokamů přidáno 10).

“Vodu, zem, vzduch, oheň, ilúzie, predmety,“ dal sa Život do vymenúvania,... Tady jsi zapomněla Životu vyznačit jeho řeč do kurzívy. :D
Jinak ale žádnou výtku nemám, takže schváleno, vyřízeno (i s malou slevou). :)

<<< Lužiny

Pokračovali jsme v nepříliš namáhavé cestě dál. To, co nám to ztěžovalo, bylo především nepříliš vlídné počasí. Musím přiznat, že mě zastihlo ve své plné kráse a síle. Coby vlku ze severu mu to ale nikterak moc nevadilo. Aspoň to bylo zase nějaké to vzrůšo a já se mohl soustředit na něco jiného, než-li se užírat těmi svými nepěknými a smutnými myšlenkami.
Z Lužin jsem se už přesunoval směrem na sever. Consiliario už mě před nějakou dobou opustil. Zřejmě za to mohlo ono nepříliš pohodlné počasí. Nad tím jsem se musel pousmát. No jo, když se mu něco v tomto světě nelíbí, může se jen tak sebrat a odštrádovat do té své jiné magické dimenze. Ten se má... Z kroku jsem přešel do klusu, abych trochu víc zabral a neflákal se.
Konečně jsem překročil hranice Březiny. Vypadalo to tu pěkně. Počasí už se umoudřilo a já si mohl užívat okolních krás. Dlouze a táhle jsem se nadechl a s jemným úsměvem ve tváři zase vydechl. Tohle mě prostě nikdy neomrzí.
Zdejší krajina na mě působila vlídně. Není proto divu, že jsem se ani nemusel zrovna dlouho rozmýšlet, abych došel závěru, že je čas si odpočinout. Za pár chvil jsem si našel vhodné místečko a už jsem ležel stočený u kořenů stromu. Již docela dlouhou dobu jsem nespal, proto ani netrvalo dlouho, abych se ocitl v říši snů.

//Noxík se trochu spletl, teď už je to dobře. :D

//Jasně. :) A v pohodě, mně samotné se to taky občas stává. :D

//Schváleno, přidáno.

<<< Spáleniště

Tak co mě čeká teď? Myslím, že ať už to bude cokoliv, již mě nic nepřekvapí. Dnešní ráno je zajímavé. Řekl bych, že se tak trochu cítím jako dobrodruh. Že by měl Falion dobrou náladu? Ano, dámy a pánové, opravdu se cítím spokojeně. A k tomu sněží - což mě jen v dobré náladě podporuje.
„Nazdar!“ Zase. Zase dělá to, co jsem mu tolikrát vytýkal. Ale smolík, už to udělal tolikrát, že mě již nezaskočí. „Ahoj,“ odvětil jsem, aniž by musel čekat delší dobu. Nastala chvíle ticha. Mně to nevadilo, já ticho rád. Consiliario si ale už v hlavě asi promýšlel, s čím vším mě dnes bude otravovat. „Uhm, jak je?“ Co se stalo, že na to dnes nešel zhurta a hned na mě nevychrlil milion nedůležitých a hloupých dotazů? „Zvláštní, čekal jsem trochu jiný druh otázek,“ pousmál jsem se a lišák na mě hodil podezřelý pohled. „Ale když už se ptáš, mám se dobře. Děkuji za optání. Co ty?“ Zamlaskal a švihl ocasem. „Naah, co jsi tím chtěl říct? Jaké otázky jsi ode mě očekával?!“ vyzvídal příliš horlivě na to, aby zakryl ten dotčený tón hlasu. „Jojo, taky mám rád klidnou konverzaci...“ pověděl jsem jakoby do vzduchu velmi vyrovnaně, bez zvýšený hlasu. Tichošlápek si odfrkl. „Fajn, vyhrál si,“ sykl a trucovně se odmlčel. „Kam jdeme?“ Pochopil. Uklidnil se, nyní jsem s ním mohl pokračovat ve smysluplné konverzaci. „Myslím, že do těchto Lužin,“ pokývl jsem čenichem, abych naznačil směr. „A... Co tam?“ Pousmál jsem se. „Je třeba konkrétní důvod?“ Hodil po mě skoro šokovaný výraz. „Chceš mi říct, že tam jdeme jen tak?“ Přikývl jsem.
Lužiny vypadaly velmi zajímavě. Museli jsme našlapovat opatrně. Všude byl led, vrstvy sněhu. Musím přiznat, že jsem v žilách pocítil adrenalin. Ledové plochy byly nestabilní, kdykoliv se mihly prolomit. A jak jsem tak tudy procházel, uvědomil jsem si, že vlastně bych chtěl i toto místo navštívit, když bude tepleji.
Ohlédl jsem se za sebe, Lužiny jsme prošli úspěšně. A překvapivě i v tichu. Nevím, co se Zlodějovi honilo hlavou. Ale mně se ten klid mezi námi líbil.

>>> Březina

<<< Studánky

Bylo zvláštní, že jsem cestoval sám. Tedy ne že by mi to nějak vadilo. Společností jsem v tento okamžik tak úplně nemyslel jiné vlky, nýbrž Tichošlápka. Ten chytrák se zjevoval, kdy se mu zachtělo. Ano, nebylo mi to příjemné. Ale poslední dobou byl zhmotněn už tolikrát, až mi to momentálně přišlo divné, že neslyším ten jeho otravný hlas a neustávající poznámky.
Přede mnou se objevila jakási mýtina. Byl jsem rád, že Studánky už mám dávno za zády. To místo bylo opravdu zvláštní. Neuměl jsem si představit, že bych tam trávil nějaký delší časový úsek. Koneckonců ani ostatní zvířata se neodvažovala tam žít, lovit, spát... Musel bych být blázen, aby mě něco takového napadlo a já to chtěl zrealizovat.
Pocítil jsem pod tlapami něco neobvyklého. Všude se pomalu ale jistě vrstvil sníh. Jenže toto místo se zdálo, jako by sníh... Odpuzovalo? Koukl jsem dolů a mírně se zamračil. Nene, sníh spíš tál. Naklonil jsem hlavu na stranu. No teda, dneska jsou to samé záhady... Pravou přední jsem hrábl. Nečekalo mě žádné překvapení - jelikož tu sněhu moc nebylo, hned poté jsem měl možnost spatřit hlínu. Sklonil jsem hlavu a čichl si. Tady prostě něco nehrálo. Rozhodl jsem se v cestě pokračovat. Třeba najdu další indície.
A nemýlil jsem se. Dřevo? Ano, dřevo. Sice navlhlo, ale vypadalo, jako by předtím hořelo. Tohle místo muselo být něco jako past. Ptáte se, jak jsem na to přišel? Kosti. Na první pohled to sice nešlo vidět, neboť nažloutlé objekty se velmi úspěšně maskovaly pod sněhovou peřinou. Že by nějaké staré loviště? Kdoví. Tohle místo budu muset navštívit, až bude tepleji. Třeba mi poodhalí více informací. Pohodil jsem ocasem, nadechl se a opět vykročil.

>>> Lužiny

<<< Jezevčí les

Netrvalo to tak dlouho, co jsem se z Jezevčího lesa dostal sem, do Studánek. Zvědavě jsem pohlédl na ten malý lesík, který vypadal dost tajemně. Zvedl jsem hlavu a zavětřil. Zdálo se mi to, nebo bylo ve vzduchu cosi štiplavého? Tohle něčím smrdí. Váhal jsem. Vydat se do Studánek? Nebo je raději obejit? Po chvíli jsem došel závěru, že vyzkouším tu první možnost. Ovšem nechtěl jsem se zde zdržovat příliš dlouho. Něco mi na tom prostě nesedělo.
Vkročil jsem do lesíku a ucítil ještě větší štípání v čenichu. Co když je zdejší vzduch jedovatý? Pomalu jsem postupoval kupředu a dostával se tak hlouběji a hlouběji do Studánek. Nemohl jsem si nevšimnout, že s každý mým krokem mlhavý opar, který se na okraji tohoto území zdál být nepatrný, najednou zhušťoval. Bylo to tu opravdu prazvláštní. Spoustu vody, poznamenal jsem si v mysli a nedůvěřivě sklonil tlamu k té tekutině. Není dobrý nápad tu pít. Pravděpodobně to bude jedovaté... Rozhodl jsem se uposlechnout zdravý rozum a hlavu opět zvedl nahoru.
Porozhlédl jsem se. Vypadalo to tu velmi pustě, neobydleně. Dokonce jsem nedokázal zachytit žádné pachy malých hlodavců. To tedy znamenalo jediné: Ani já bych se zde neměl zdržovat příliš dlouho.
Místo kroku jsem se tedy tentokrát dal do klusu. Zdálo se, že jsem se již blížil ke konci, neboť mlha opět řídla. Jenže co to?! Periferně jsem zahlédl, jak se něco mihlo mezi stromy. Ihned jsem se tím směrem ohlédl. V hlavě mi bezpochyby naskočila jedna jediná věc - Nareia? Šmouha měla totiž písčitou barvu. Mohla to být ona? Špetka naděje rostla. Cítil jsem vzrušení. Jenže můj nos říkal něco jiného. Zaťal jsem zvaly na čelisti. Pokračuj dál. Je to jen iluze... Musí to dělat ten opar ve vzduchu. Odfrkl jsem si, naposledy se ohlédl a konečně ze Studánek vyběhl. Zvláštní zkušenost...

>>> Spáleniště

// Schváleno, přidáno. Bohužel, nedá se to. Vítej v klubu nabušených. :D

Děkuji.