Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Moc se.omlouvam, že jsem to tak zazdila. :C Trochu jsem přecenila, že už je konec školního roku. :D

Povzdechl jsem si. Moc pěkný výhled. To samo o sobě nebylo něco, co by vlka normálně činilo smutným. To, co mě rozesmutnilo, byly vzpomínky. Zážitky, které se zde odehrály s mou milovanou Nareiou, která mi tak chyběla. Ač jsem se snažil sebevíc, všechno mi ji tak moc připomínalo. Občas jsem si přál, aby mě potkal nějaký nemilý osud - třeba bych odněkud spadl, pořádně si narazil hlavu a na všechno zapomněl... I když... Vzpomínky jsou to jediné, co mám. Opravdu bych o ně chtěl přijít? Žel, sám jsem nevěděl, co vlastně chci. Není nic horšího, než když má vlk v hlavě nepořádek.
„Máš pravdu,“ probudil mě z hlubokých úvah kaloň. Zamrkal jsem a on pochopil, že jsem teď trochu mimo. „Říkám, že je to opravdu velmi pěkný výhled,“ vysvětlil. Pokývl jsem na souhlas, ale neřekl jsem ani ň.
Až když zesílil cizí pach a mé uši zeslechly nedaleké kroky, dočista jsem se opět probral do reality. Beze spěchu jsem se otočil. Naskytl se mi pohled na bílou vlčici, která se ještě před chvílí rozvalovala na kameni. Už z dálky na nás pozdravila. Netušil jsem, co by mohla chtít. Ale asi to brzy zjistím.
„Buď zdráva," přikývl jsem na oplátku a sledoval, jak kaloň zvedá křídlo, mává jím a také odpovídá: „Ahoooj!" Očividně byl ze společnosti nadšený. Jak jinak.
Vlčice se zastavila a spustila. Nebylo pro mě překvapením, že se ptala na má křídla. Očividně byla plná zvědavosti. Lehce jsem se pousmál - ač jsem se tvářil vcelku přívětivě, vevnitř jsem stále pociťoval neklid a ostražitost. Kdoví, jaké jsou její opravdové úmysly. „Abych pravdu řekl,“ začal jsem mírně, „byl to dar. Netuším, který ze sourozenců je má na svědomí. Ale myslím si, že bych za ně mohl poděkovat Životu." Moment, zná sourozence? „Tedy víš, kdo jsou to Život a Smrt?" Pokud ne, čekalo mě dlouhé vysvětlování.

//Omluva za krátkost a případný autocorrect, psáno na mobilu. :D

<<< V. Galtavar

Cítil jsem, jak se mi furt vrtí v kožichu za krkem. Musel jsem se lehce pousmát. „Moc pohodlné to není, co?“ optal jsem se kaloně a ten rázem zafuněl: „Ale je. A i kdyby nebylo, já si zvyknu.“ Po chvilce dodal: „Časem.“ Mohl jsem ho sice ještě nějak naštvat, popíchnout a rýpnout si - jen tak pro srandu - ale nakonec jsem to neudělal. Sice bylo srandovní, jak moc nemotorným ho tato podoba činila, ale byla to jeho volba. Nevíc se mi tím chtěl zavděčit. To se přeci muselo ocenit.
Jakýmsi záhadným způsobem jsem se vcelku rychle dostali k Vyhlídce. Na úpatí jsem vzhlédl nahoru. „Už jsme skoro tam,“ informoval jsem Zloděje. „Hmm,“ zabručel a vydechl, jako by nad něčím hluboce uvažoval. „Dáme si závod, jo?“ Než jsem mu stačil jakkoliv odpovědět, mohutně se odrazil od mých zad, vznesl se do vzduchu a už máchal křídly. Jednu či dvě sekundy mi trvalo uvědomit si, co ten lump právě provedl. Hned na to jsem se ale vzpamatoval, zhmotnil si křídla a vzlétl. Pako, pomyslel jsem si. Je netrénovaný a má tak prťavá křídla... Rychle jsem ho doháněl. Bylo vtipně pozorovat, jak se ze všech sil snažil a mával křidélky, ale bylo mu to prd platné, v tomhle oboru jsem byl pánem já.
Na vrchol jsem dolétl jako první. Neušlo mi, že tu někdo je - cítil jsem silný a čerstvý pach. Ohlédl jsem se a s pobaveným úšklebkem přivítal Consiliaria. „No nebylo to špatné...“ Vyplázl na mě jazyk, ale zatím se nezmohl na jediné slovo, jak moc byl zadýchaný. „Klidni se, nejsme tu sami,“ pověděl jsem mu skrz myšlenky a porozhlédl se. Má ledově modrá očka se zastavila na bílem fleku v dáli. Vlčice.
Přemýšlel jsem, jestli se mám nebo nemám přiblížit. Zatím jsem ale usoudil, že ji raději nechám odpočívat. Nejspíše sem přišla relaxovat, tak proč bych ji rušil? Posadil jsem se a sledoval výhled před sebou. „Jedno z mých oblíbených míst, odkud pozoruji Gallireu,“ prozradil jsem Zlodějovi a ten se také zahleděl do krajiny.

//Post nahodím až koncem týdne, nestíhám, píšu testy, nervuju se - kvalita příspěvku by nebyla nic moc. :D

// Jsem čekala, že to bude trochu delší hra. :D Ale i tak děkuji. :)

Logan se zeptal, jak Smrt vlastně vypadá, když je zrovna hmotná. „Byl jsem u ní dvakrát, pokaždé vypadala stejně,“ začal jsem, „srst má tmavě zelenou, skoro až do černa. Její oči, drápy a ocas jsou zbarveny do velmi výrazné, řekl bych až jedovatě zelené,“ ušklíbl jsem se pobaveně. No jo, to se mi to tu směje, když zrovna nejsem u ní. V její přítomnosti bych těžko řekl něco takového. Mám přeci pud sebezáchovy. „Ona odtud není zas tak daleko. Kdyby ses teď vydal na sever, určitě bys ji našel,“ prohodil jsem, ale nepředpokládal jsem, že by Logan měl dostatek blyštivých kamínků na to, aby se k Smrti mohl vydat. To se časem nasbírá...

Zdálo se, že vlk vypadá spokojeně. Vzduch byl vskutku vlhký a příjemně chladivý. Hmm,
na horách je stejně lépe, napadlo mě. No jo, můj původ ze severu se prostě nezapřel.
„Za málo,“ kývl jsem hlavou. Bylo na čase zase vykročit na cestu. Logan sice vysloveně neřekl, abych šel pryč, ale já věděl, jak nepříjemné je spát poblíž někoho, koho sotva znáte. Ve zlomku vteřiny se mi hlavou mihl ten okamžik, jeden z mnoha.
To už jsem byl několik desítek metrů od Východního úkrytu, když jsem nostalgicky vzpomínal na mé putování Gallireou společně s Nareiou. Právě s ní jsem zažil pro mě tehdy nepříjemný zážitek, kdy jsem musel spát s neznámým vlkem v jeskyni. Musel jsem se ale pousmát. Tehdy totiž měla neklidné spaní a jakýmsi záhadným způsobem se na mě nalepila. Byla roztomilá, když se omlouvala a slibovala, že už se to nikdy nestane.
Povzdechl jsem si. Chyběla mi, neuvěřitelně moc. Samým štěstím bych se asi zbláznil, kdybych ji teď potkal. A už nikdy bych ji nechtěl opustit. Oblízal bych jí celou tvář a dokola jí opakoval, jak jsem šťastný, že je zpět, poletoval bych kolem ní jako motýl a... Dost. Nejsem přece naivka. Vím, že tahle má představa je dost nepravděpodobná. Nemá tedy smysl přemýšlet nad tím, jak bych reagoval, když vím, že to nenastane.
Jako by to vycítil, prevít jeden. „Nad čím dumáš?“ Odsekl jsem: „Do toho ti nic není.“ Veverčák se zavrtěl v mém kožichu. „Takže nad Nareiou.“ Měl mě přečteného, bohužel. Asi se mnou strávil už dost času. „Kam se vydáme?“ změnil jsem téma. „Nevím, je mi to jedno. Já bych rád někam, kde bude švanda.“ No to určitě.

>>> Východní Galtavar

// U alf, konkrétně Neyteri.

<<< Východní hvozd (přes řeku Kierb)

„To máš pravdu,“ přitakal jsem, když se Logan zmínil o tom, že se mu Gallirea jeví jako velmi pozoruhodné místo, ve kterém se dějí divné věci. „Jsou tu zvláštní věci, osoby, události... Já osobně jsem se před tím, než jsem se dostal do Gallirei, nikdy s takovými věcmi nesetkal. Ale vlk si postupem času zvykne.“ Přeci i já sám - momentálně vlastník nemalého počtu magií - jsem kdysi byl celý nesvůj z toho, že někdo vlastní víc než jednu magii. Dnes už mi to nepřijde zvláštní, ba dokonce naopak. Beru to jako normální fakt, nic neobvyklého.
Nakonec jsme se tady jaksi domluvili. Hnědé tělo se zvedlo a nohy pomalu vykročily kupředu. Nebylo třeba spěchat, času jsme měli dost. Tedy aspoň podle mě. „Smrt,“ zopakoval jsem dnes již víckrát vyřčené slovo, „je osoba. Můžeš ji navštívit, potkat se s ní. V ten okamžik má hmotné tělo,“ zašklebil jsem se, „je tak hmotné, jak jen může být. Věř mi, mluvím z vlastních zkušeností.“ Kráčeli jsme kupředu a zanedlouho - když jsme opustili hranice Východního hvozdu - naše oči spatřily a uši zaslechly šumění vody. Jali jsme se cestovat podél řeky Kiërb.
„Sídlí ve staré zřícenině, v jehličnatém lese. Má nesmírnou moc. A umí ti vylepšit schopnosti v magii, dokáže tě dokonce naučiti novou. A nebo ti vytvoří originální; takovou jakou nikdo jiný nemá. Jenže to rozhodně nedělá zadarmo. Je posedlá blyštivými drahokamy, proto ji můžeš uplatit. Ale musíš dávat pozor, co říkáš. Ona moc ráda překrucuje fakta a tvá slova si vykládá po svém,“ hlavou jsem kývl na lišáka, který překvapivě mlčel a poslouchal má slova. Hned na to se ale zazubil, div si tlamu neroztrhl. „Chtěl jsem něco speciálního, tak jsem to dostal, no,“ povzdechl jsem si. Vodní tok se už nějakou dobu stáčel na sever a já nabyl dojmu, že přišel ten správný čas, kdy je třeba řeku přeplavat. Počasí nám ale přálo, slunce pěkně hřálo (//ne, fakt to nerýmuju úmyslně :DD).
Vylezli jsme na druhém břehu a já se pořádně oklepal. Houkl jsem na Consiho: „Zloději, naber menší podobu, prosím. Zbytečně mi ubíráš energii.“ Lišák si cosi zabrblal pod fousy a hodil po mně nespokojenou grimasu. Dál ale nic nenamítal, zablikal jemnou modrou září a rázem se změnil ve veverku. Vykročili jsme směrem, kterým podle mého vedla cesta k úkrytu.
„Co se týče mých odznaků, ty jsou naopak od Života. Velmi milý a vstřícný vlk, u kterého se každý cítí dobře. Jeho můžeš poprosit o vylepšení svých fyzických vlastností nebo u něj koupit jednu z vrozených magií. No a v neposlední řadě ti může jinak zbarvit oči, čumák, drápky nebo ti na srsti udělat nějaký originální vzor.“ Cítil jsem, že v této oblasti se moc vlků rozhodně nenachází. Pár starších pachů bylo ještě trošku zachytitelných, ale jinak tu bylo pustoprázdno. „Sídlí na jihu, na samém vrcholku takových písčitých kopců. On si tolik nelibuje v drahokamech, spíš mu udělají radost květiny, které pak používá, když malým vlčatům daruje jejich vrozené magie.“ Ještě že jsem se u řeky napil. I když moc dlouhý účinek to nemělo.
Konečně jsem zahlédl onen úkryt. „Co se týče té náušnice... No, někdy se nad Gallireu proletí Poutník. To on má na svědomí takové maličkosti - náušnice, přívěsky, náramky a šátky -, které pak vlk může najít všude možně. Já tu svou třeba nalezl na Sněžných horách.“ Vkročili jsme dovnitř. Ihned mě do čenichu udeřila ta vůně chladného, vlhkého vzduchu, který působil tak moc příjemně. „Tak jsme tu.“ Posadil jsem se a užíval si stínu a chladu, jež nám tato jeskyně poskytovala.

Pokývl jsem, když mi Logan prozradil, že tu vlastně není moc dlouho. Prý potkal jen jednoho vlka, který se zdál být také nováčkem ve zdejších krajích. „No a jak se ti zatím v Galiree líbí?“ Ne, že by mě to nějak extra zajímalo, byla to spíš taková formalita. Ale přeci jen se mi hlavou mihl střípek zvědavosti, jaký názor na to nově příchozí má. Koneckonců i já jsem tu před... Nevím, možná třemi lety (?), byl nový. To byly časy, nostalgicky jsem si povzdechl. Tehdy jsem vůbec neměl ponětí, co všechno mě zde čeká. Vlastně jsem si myslel, že je to prostě jen další kraj, který projdu a za pár dní už si na něj ani nevzpomenu. Úsměvné, jak rychle jsem změnil názor.
„Tak za prvé, odpusť si to vykání,“ začal jsem s lehce povytáhlým pravým koutkem tlamy. Sice se mi to moc často nestává, ale i tak to nemám moc rád. Kdo jsem, aby mi vykal? Nikdo. Jen další tulák, kterého potkal na cestě. A přesto mi vykal. Musím říct, že zatím působil slušně i když se mi původně svalil na hlavu. „A za druhé nemám zrovna moc co na práci. Potřebuji se něčím zabavit.“ Prostě jsem ho musel ujistit, že mě nezdržuje. „A navíc je to vcelku blízko.“
Jak jsem mohl čekat, vyrušil nás lišák. Nedá pokoj,
musel jsem si zvyknout. Bohužel. „Nezbavíme se ho,“ konstatoval jsem otráveně. „Je to moje magie od Smrti, která si pěkně pohrála se slovy, jež jsem vyřkl. Dávám ti dobrou radu: jestli ji budeš chtít navštívit, dobře si rozmysli, co a jak řekneš.“
Za neustálého namítání, brblání a stěžování si lišáka Zloděje, který bědoval nad tím, jak jsem strašně nudný pán, který nerozumí srandě a nemá žádné přátele, jsem vstal, zavětřil a vykročil na severovýchod. Bylo jen na Loganovi, jestli se naučí Consiho ignorovat, nebo bude brát na vědomí každé jeho slovo. Doufal jsem, že si vlk vybere tu první variantu - nerad bych tu pak na cestě uklízel zbytky jeho vybouchnuté hlavy, která nevydržela nápor oněch vodopádů slov.

>>> Východní úkryt přes Kierb

//Setia odešla, jinak jsme všichni na jedné kupě (2. skupinka se teprve přesunula k tobě, Morfovi a Allairé), Noktis žádá o členství. :D Stačí takhle?

//Jen menší technická poznámka perfekcionisty: Fal je tmavě hnědý, ne černý. :D

Zdálo se, že vlk chtěl situaci trochu odlehčit, zmínil se proto o tom, že on je v pořádku, poněvadž padal do měkkého. „To je pravda,“ ušklíbl jsem se na něj. Podezřívavě jsem na něj hleděl, když mi vyprávěl, co to tam nahoře vlastně vyváděl. Podle všeho se chtěl rozvalit u toho velkého kamene. Bohužel, nevyšlo mu to a já to musel schytat.
Představil se pod jménem Logan. Chvilku jsem váhal a hleděl na něj nepříliš důvěřivě. Zvažoval jsem, jestli mu své jméno chci sdělit. Zdá se, že to opravdu nebylo schválně. Navíc se slušně omluvil a následně se i představil. Povzdechl jsem si. „Falion,“ pověděl jsem s pokývnutím. Tak a co teď? Takové situace jsem neměl rád. Jednoduše mě nenapadalo, o čem bychom se my dva mohli bavit, když Logana v podstatě skoro vůbec neznám.
Od pohledu vypadal jako jižan - stavba těla, srst, výška... „Jsi tu na Galiree už dlouho?“ zahučel jsem jakoby jen tak mimochodem, abych mu naznačil, že jestli nechce, odpovídat nemusí. „Směrem na sever odtud je totiž takový velký úkryt, jeskyně. Párkrát jsem tam byl; je docela pohodlná...“ nahodil jsem téma, když už jsem věděl, že vlk se původně chystal odpočívat nebo dokonce spát. „Kdybys chtěl, mohli bychom se tam vydat.“ Tuhle větu jsem neříkal s přílišným nadšením, ale co už. Zas tak moc se nestalo, jsme přece jen vlci. Příště bude při takových manévrech třeba opatrnější, napadlo mě a já modravým pohledem loupl kamsi do okolí, protože se mi zdálo, že jsem něco zahlédl.
Jistě, jak jen jsem mohl zapomenout? „No to se podívejme! Falion má společnost. Co se stalo? Jak tě k tomu donutil, Logane?“ Odněkud se tu u nás zjevil lišák. Protočil jsem očima. „Zachovej klid,“ pověděl jsem vlkovi, „tohle je Consiliaro alias Zloděj. Je neškodný.“ Lišák zafuněl. „Můžeme ho s klidem ignorovat,“ ušklíbl jsem se na Logana. „No to teda né! Já vás taky neignoruju!“ ohradil se. „K naší smůle...“ opáčil jsem a s povzdechem zavrtěl hlavou.

Kdybych mohl, taky bych o něco zaklepal. Už jsem pár hodin pěkně pochurpával, odpočíval a celkově relaxoval. Když se mi to poslední dobou nedařilo... Byla tohle vítaná změna.
Jenže co se nestalo? Asi jsem to zakřikl. Na půl ve spánku jsem byl něčím nebo spíš někým naprosto drze přepaden. Samozřejmě jsem nic takového nečekal, ale jakmile to na mě dopadlo, rychle jsem sebou škubl, vysmekl se zpod chlupatého těla a ihned vycenil zuby. To snad není možné. Jsem snad magnet na takové vlky? Vypadalo to tak.
Držel jsem si odstup, tesáky už se víceméně schovaly pod pysky. Neznámý se ihned omlouval a ptal se, jestli jsem v pořádku. „Nikam nechoď, prsímtě. Jsem v pořádku, až na malou srdeční zástavu,“ zabublal jsem nespokojeně a povzdechl si. „Tohle se mi poslední dobou stává nějak často...“ zahuhlal jsem si spíš pro sebe a hodil modravým pohledem po cizinci. „A ty jsi v pohodě? Neudělal sis něco?“ I když to nebyla má chyba, musel jsem se zeptat, jestli se mu nepodařilo něco si zlomit nebo tak nějak. „Co jsi tam nahoře vůbec dělal?“ zajímal jsem se a šilhal nahoru, jestli tam nenajdu něco zajímavého, pro co se tam vlk škrábal. Nic mě ovšem nezaujalo, proto jsem zraky opět stočil na důvod mého vzbuzení a čekal, co z něj vypadne.

//Nechci moc manipulovat, tak jen krátce. O:)

//Všem třem ametysty, děkuju.

<<< Kopce Tary

Ohlédl jsem se za sebe, Consiliario si zase jen tak zmizel. Jasně, to je mu podobné. V letu jsem však nepřestával. Pomaloučku se rozednívalo a mně se ten překrásný výhled velmi zamlouval.
Došlo mi, že už jsem v části Gallirei, kterou znám. Východní hvozd - první věc, která se mi vybavila, bylo setkání se Suertem. Začal jsem pomalu klesat, bylo na čase si odpočinout. Do lesa jsem zalétl hned na jeho začátku. Koneckonců byl to přeci hvozd, nerad bych si tu polámal kosti.
Pomocí magie vzduchu jsem si k sobě nechal přivát větřík a pachy z celého hvozdu. První věc, které jsem si všiml a dost mě překvapila, byl známý pach. Suerte? To bylo velmi zajímavé. Možná má prostě tohle místo rád... Druhý pach jsem nepoznal. Každopádně neměl jsem náladu na vlčí společnost, a tak jsem se rozhodl, že raději zůstanu na okraji a nebudu se pouštět moc hluboko.
Nechal jsem svá křídla zmizet a pohodlně jsem se usadil. Dlouze jsem se nadechl a lehce se pousmál. Očividně za mou dobrou náladu mohlo jaro. Kdybych teď jen měl svou Nar u sebe... povzdechl jsem si. Bylo by to dokonalé.

První láska

Nevinná náhoda,
osud si s námi pohrál.
Podivná příhoda,
tu nejlepší jsem potkal.

Šedý pohled na svět?
Ten je dávno pryč,
už nemusím dál trpět.
Dávám ti od srdce klíč.

Jako vlče se snažím pochopit,
jak se mám vlastně tvářit,
když láska mě obměkčila.
Co kdybys mi poradila?

Děkuji, že nasloucháš.
Miluji tě celou!
Počkej, proč s tím klíčem utíkáš?
Barvy zase blednou.

//Tak zvedám kotvy. Poslední měsíc jsem měla dost hektický a nabitý, ale zdá se, že všechno už je ve starých kolejích, a já už bych se zase ráda znovu hnula. :)

V klidu jsem přistál a zvědavým pohledem pozoroval Ainessona, který dělal jakési otočky, výkruty a poskoky. Zeptala jsem se ho, co on dělává rád. Zdálo se ale, že mě vlček neslyšel. Prostě si dál poskakoval a nevnímal. Začal se vzdalovat. „Tak zatím,“ houkl jsem jeho směrem nepříliš nahlas. Pravdou bylo, že jsem o jeho společnost prostě nestál. A když se mi naskytla tahle příležitost, jak se vypařit, popadl jsem ji do tlamy a dal se na ústup.
Nevím, možná bych se měl cítit provinile, nebo... Jak bych to řekl, hloupě? Taktika ústupu mi ale špatné svědomí nerozvířila. Kdepak, to ni náhodou. Vlastně jsem byl dost rád, že jsem mu dokázal takto uniknout - byla to přeci jeho vina, že mě nevnímal, ne? Já se choval slušně. Tedy aspoň tak jsem si to říkal.
Nasadil jsem raději klus, aby mě náhodou hned nedohnal. Kdoví, jestli mu vůbec budu chybět. Předpokládal jsem, že rozhodně ne. Stejně tak ani on mně.
„Tenhle byl dobrej!“ Marná snaha, Consi. Mně už tímhle nevylekáš, pomyslel jsem si lišácky a koukl na veverku, která si to štrádovala vele mě. Zpomalil jsem a odvětil: „Neřekl bych.“ Zamlaskal a zamračil se: „No jasně, dědku jedna otrávená! Jakmile je někde sranda, ty vyklidíš pole. Jak jinak...“ Švihl jsem ocasem. „Holt už nejsem nevycválané vlče a srandu k životu nepotřebuji.“ „A to je přesně ten důvod, proč jsi tak nudný brblal.“ Pravý koutek tlamy vyjel nahoru: „No prosím, urážej mě, jak chceš. Starý brblal se jde kochat krajinou.“ Aniž bych čekal na Zlodějovu reakci, dal jsem se zase do klusu. Sice jsem netušil, kam přesně mířím, protože v téhle části Gallirei jsem ještě nebyl, ale o to víc jsem se těšil.
Mihl se nade mnou stín. Krátce jsem se ohlédl za sebe; Consiliario nikde. Bez varování jsem si zhmotnil křídla a přidal se v letu k jestřábovi. Asi jsem ho tím trochu překvapil, protože se nejistě zhoupl a ve vzduchu jaksi zavrávoral. O pár chvil později se ale vzpamatoval a zařadil se po mém boku. Hodil jsem po něm spokojený úšklebek a pokračovali jsem v letu.

>>> Kopce Tary

Podezřívavě jsem Ainessona přelétl pohledem. Jeho slova mě vnitřně podráždila. Vyznělo to, jako by si ze mě chtěl utahovat. Když někdo leží stočený v klubku, pravidelně oddechuje a má zavřené oči, co jiného by mohl dělat než spát? Do hlavy jsem mu neviděl. A ani jsem tam vidět nechtěl. Soudil jsem ale, že společnost tohoto vlka v budoucnu sám od sebe rozhodně vyhledávat nebudu.
Nezaujatě jsem mu pohlédl do očí, když položil otázku ohledně toho, proč si myslím, že si pro seznamování a povídání vybral toho nepravého. Vydechl jsem. „Protože nejsem moc společenský vlk. Udržet se mnou konverzaci není snadné,“ pověděl jsem neadresně, abych mu naznačil, že nejsem tak málomluvný jen v jeho společnosti, ale obecně ve společnosti kohokoliv jiného.
Jak se dalo očekávat, Ainesson místo prostého a krátkého "děkuji" začal povídat a rozvádět nahodilé téma. „Za málo,“ odvětil jsem a už si v hlavě skládal odpovědi na vlkovy další otázky a poznámky. „Byl jsem tam,“ potvrdil jsem přikývnutím a pokračoval, „voda je vskutku červená, není moc hluboká a v létě ani moc osvěžující - je teplá. Spoustu vlků si myslí, že je jeho barva způsobena nějakými magickými či posvátnými silami. Podle mě za to můžou řasy.“ Odmlčel jsem se a zavzpomínal na svůj nedávný zážitek u této vodní plochy. Cernun byl pěkně ověšený těmi vodními rostlinami, když tam vlezl... „Ani plavat se tam nedá, protože by ses akorát do řas zamotal a vylezl ven jako nějaká vodní obluda.“
Opět jsem mírně naklonil hlavu na stranu a nedůvěřivě si vlka přeměřil modrým pohledem. „Děkuji,“ odvětil jsem na Ainessonovu poznámku, která se týkala mého jména.
Neuniklo mi, že se nad něčím zamyslel, neboť mě na malou chvíli přestal vnímat. Nakonec jsem se ale jakési-takési reakce dočkal. Docela smutné, že soudí vlka podle prvního dojmu a pohledu. Neříkám, že to já nedělám. Každý si přeci dokáže utvořit obrázek o někom už od první chvíle, co ho potká. Ale mé myšlenky a názory na Ainessona se s průběhem konverzace měnily a upravovaly, dozvídal jsem se podrobnosti a detaily. Už jen jeho samotný postoj mi toho o něm mohl dost říct.
Slovo dalo slovo a já se nějakým způsobem ocitl ve vzduchu. Nebudu vám lhát, tohle mi prostě chybělo. Nedokázal jsem si představit, že bych svá křídla neměl. Létání bylo nesmírně užitečné osvobozující a zábavné. A fakt, že jsem je dostal jako dar - ten ty pocity jen umocňoval.
V klidu jsem přistál a sledoval, jaké kreace tady na zemi Ainesson vlastně vyvádí. Když se aspoň trochu uklidnil, jal jsem se rozmluvy: „No a co děláš rád ty?“