Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sic se odtud krásně koukalo dolů, ale jakmile se ráno objevilo sluníčko, začínalo mi být docela teplo. Houkl jsem na Consiliaria, že už budeme cestovat dál. Přiletěl, přistál mi přímo na zádech a zamlaskal: „No a kam že to máme namířeno?“ Pohled jsem nechal upíchnutý na krajině pode mnou. Přemýšlel jsem. Mohli bychom projít všechna nová území, vzpomněl jsem si na svůj předešlý nápad. Stejně nemám moc co na práci, ujistil jsem se. Pravdou bylo, že mě v ten moment napadlo, jak nudně by asi mohl můj život působit na nějakého nezávislého pozorovatele. Ale to je přeci jedno.
Každopádně musel jsem trochu víc zabrat, abych se vůbec zvedl, když jsem na zádech nesl břímě jménem Zloděj. Ono se to nezdálo, ale když se takový skoro dvoukilový tvor zuby drápy drží na vašich zádech, taky to není nic moc příjemného.
„Půjdeme na sever, prozkoumáme nová území.“ Řekl jsem to takovým tonem, ktery naznačoval, že je to prostě hotová věc. K mému překvapení nenastaly žádné protesty a odmlouvání. Consiliario, zdá se, souhlasil. „Byli jsme společně na Sněžných horách?“ zauvažoval jsem nahlas, neb jsem si jaksi nemohl vzpomenout. „Myslím, že ano... Tam jsi mě možná dokonce vyvolal poprvé,“ odvětil.
V žaludku mi to zabručelo. „Vidíš, co děláš? Kvůli tobě mám věčný hlad,“ rýpl jsem si do něho. Zamračil se a ohnal se těmito slovy: „Kecy, hladový jsi byl furt i beze mě.“ Zvedl jsem obočí. „Jak bys to ty asi mohl vědět?“ Ticho. Nejspíše přemýšlel, jaký argument na mě vytáhnout. „Eee, Smrt mi to řekla!“ Pousmál jsem se. „Jasně.“
Zjevila se křídla, která se pomalu roztáhla. „Letíme?“ Přikývl. Pomalu a elegantně jsme se vznesli do oblak. Letíme na sever.

>>> Mahtae (přes Zelené nory)

//Do téhle prvotinky se taky musím zapojit!

Musel jsem přiznat, že jsme toho s Amayou stihli vcelku dost probrat - počínaje Consiliariem a konče gallireiskými územími. Charakterově je hodně zvědavá, to jsem nemohl zapřít. Přesto na mě ale nepůsobila nikterak nebezpečně či zákeřně, povídalo se mi s ní víceméně dobře. Rozhodně náš dialog tolik nestál, jako když si většinou povídám s jinými vlky. Byl jsem zvyklý na to, že rozhovor se mnou pro ostatní není úplně lehký, protože mám tendenci věci dál nerozvíjet, ale zároveň ani moc nenadhazovat nová témata. Prostě drbna by ze mě byla horko těžko.
Avšak přišel čas, kdy se bílá vlčice omluvila a vysvětlila mi, že už by se raději měla vydat na území své smečky. Přikývl jsem: „Chápu, někdy zase na viděnou.“ A než jsem se stihl nadát, už byla ta tam. O pár chvílí později ke mně přilétl Consiliario a nesmírně se divil, kam že se Amaya poděla. Sdělil jsem mu, že se rozloučila a odešla do své smečky. Zaprskal cosi o tom, že se s ní chtěl nějak rozloučit. Vlčí bůh ví, jaký plán měl v té jeho palici. Každopádně měl smůlu, nestihl to.
A tak jsme tu zůstali zase sami. Povzdechl jsem si. No a co teď? Pravděpodobně bych se zase dal do odpočinku. S klidem jsem se tedy opět přesunul tam, odkud jsem měl překrásný pohled na celou Gallireu. Zloděj se flákal někde vzadu. Jednou za čas se ke mně donesl jeho šílený smích. Asi se královsky baví, jen mě nenapadalo, co může být důvodem jeho výtlemu. Beztak to bude určitě nějaká pitomost. Pomalu jsem zavřel víčka a soustředil se na svůj dech. Do nosu mi vnikl vlažný větřík, který mě nádherně ochladil. Na tváři se mi objevil sotva postřehnutelný spokojený úsměv.

Amayu zajímalo, zda-li je to u Smrti po setmění příliš strašidelné. Lehce jsem povytáhl pravý koutek tlamy, jako bych věděl něco, co je velmi tajné. Hned na to jsem krátce přikývl. „Smrtino sídlo je opravdu velké. Má tam takové plápolající ohně - jsou zelené a nic je nepohání... Chci říct, že tam není žádné dřevo, uhlí, prostě nic, na čem by to hořelo. A právě to dodává onomu sídlu strašidelnou atmosféru,“ na chvíli jsem se odmlčel. Poté jsem ještě dodal: „A osobně si myslím, že se v tom samotná Smrt vyžívá - moc dobře ví, že je to pro vlky děsivé. Nezdráhá se ani fyzického napadení...“ Vzpomněl jsem si na to, jak mě nehezky pokousala. „Takže má rada zní: pokud možno, jdi tam ráno.“
Bílá vlčice se následně zeptala, jak to u Smrti vlastně vypadá. „Rozhodně to nepřehlédneš - je to taková obří... věc. Dozajista to nemohl vytvořit žádný vlk. Celé je to z kamene. Cestu ale určitě najdeš. Nachází se to ve Smrkovém pásu, kousek od Západního Galtavaru. Před samotnou Zříceninou jsou takové obří balvany, které budeš muset překonat, pak jsi ale prakticky už na místě.“
Překvapeně jsem si ji přeměřil pohledem; Consiliario už tu dávno nebyl, už zase někde lítal. Doslova. Chvilku neposedí, postěžoval jsem si. „Hm, už to tak si bude,“ řekl jsem špetku zamyšleně na její otázku, která se týkala nerozlučné dvojice. Je to v podstatě jediný tvor, který to se mnou dotáhl tak daleko, když už to i Nareia vzdala... Ač jsem si to dlouhou dobu sám nechtěl přiznat, oblíbil jsem si ho. Byť je to takový provokatér lomeno šašek, mám ho rád. Aspoň se tolik nenudím a dokáže mě rozptýlit tak moc, že občas zapomenu na tu bolest, která ve mně po odchodu partnerky utkvěla. „Jsem názorným příkladem toho, jak moc je třeba dát si pozor, co si u Smrti přeješ,“ zasmál jsem se.
Upřímně jsem netušil, co se tehdy stalo. Ale cítil jsem to - tu magickou energii, jež mi prozradila, že je v Galliree něco jinak. Byl jsem tehdy na dalekém severu, kousek od Sněžných hor. A neuniklo mi, že za oněmi horami Gallirea dříve končila. Avšak v tom okamžiku to bylo jinak. Sice nevím jak, ale chápal jsem, že Gallirea své hranice rozšířila - takže i ono území, které dřív nebylo pod magickou mocí, se najednou stalo součástí tohoto světa.
Se zamračeným výrazem jsem poslouchal a pozorně přemýšlel nad tím, co Amaya říká. Kdyby mi to vyprávěla před pár lety, pomyslel bych si o ní, že se někde musela praštit do hlavy. A to velmi silně. Teď jsem ovšem krátce pokyvoval, věřil jsem jí všechna slova, protože to tady bylo možné. „To zní opravdu podivně. Ale věřím tomu, zní to tak... gallirejsky,“ pousmál jsem se. „Ty kameny - nedokážu si představit, jak silné to muselo být v epicentru dění. Dolétlo to až ke mně, ale jen v podobě malých kamínků.“ Možná bych měl být rád, že jsem tam tehdy nebyl. Vytrhnuté zuby nezněly jako něco, co by mi bylo zrovna příjemné. „Každopádně na severu máme více hor, pár lesů, tundru, přístup k chladnému moři a naopak na jihu můžeš narazit i na poušť,“ prozradil jsem jí. A i přes to je stále plno území, která jsem ještě neobjevil. Co takhle si to dát jako cíl? Projít celou Gallireu. To znělo tak dobrodružně.

Mojo: Já si myslím, že to Skylieth myslela i jinak, než jen "vymyslet inovace a snažit se všem zavděčit". Myslím i tu samotnou práci s webem, sepisování článků, všechny ty kódy, ... Já si myslím, že spoustu lidí ani neví, jak přesně to v adminu funguje. :D Že jsou to soubory, složky, čísla a písmenka... Takže jo, taky Noxe obdivuju, protože Gallirea šlape a funguje.

Jinak ale souhlasím s arénami. Ani jeden z mých charakterů není rváč, který by jen tak bez záminky šel do boje. A myslím, že drtivá většina Gallirei je na tom stejně.

Tak jo, vyjádřím se k tomu taky, doufám ale, že mi Nox nesebere mou kýtu. :C :D
Co se týče smeček, jsem zklamaná. *Plánovala si zhypnotizovat pár jedinců, naverbovat je do svých řad, udělat si základnu v nějaké Bat-jeskyni a v případě potřeby z ní vylézat a chránit celou Gallireu před bezprávím* :( :D :D
Co se týče naspeedovaných vlků, taky musím souhlasit s Newlinem a Razzakim. Questy mi přijdou jako supr nápad (žeru ty bannery ^^). Ale zdražovat tak moc? :C Ono zase na druhou stranu chápu, že vymyslet řešení, které by bylo spravedlivé pro obě strany, je asi nemožné. Každopádně udělala bych kompromis. Protože když si třeba představím, kolik toho musím za Nokta nebo Lotha nasbírat, dost mě to demotivuje. :D Co třeba "navnadit" ty nenaspeedované tak, že hvězdičky do magie budou levnější do půlky magie (tzn prvních 5) a zbytek za ty dražší ceny? Prostě na podobném principu jako vlastnosti u Života. Doplnění vlastností do úrovně těch vrozených jen po jedné hvězdě, nad rámec vrozených vlastností je potřeba 10... No a nebo aspoň trochu zvýšit odměny z akcí, kterých by taky mohlo být víc.
A jo, moc oceňuji nová pravidla. :DDD Protože dokud to člověk nezačne všechno dohledávat v archivech, netuší, kolik toho vlastně je. :D A to samé platí i o nových územích. :)
Vlastně ti musím složit poklonu, Noxi. A ne, fakt to není nějaké podlézání či co, protože jsem se sama přesvědčila, že máš té práce fakt nad hlavu.

Přikývl jsem na Amayinu poznámku o tom, že se má těšit na to, až se za Smrtí vydá. „Hlavně tam nechoď v noci,“ usmál jsem se. Protože to snad udělá jen blb, jako jsem například já.
Hned na to mi začala vysvětlovat, odkud zná tygry. „Bílý kožich ve mně evokuje pocit, že jsi z dalekého severu,“ potvrdil jsem jí. Ovšem jak mi hned vysvětlila - ona sama tam nežila, ale její rodiče opravdu pocházeli z krajin pokrytých sněhem. „Máš pravdu, tygrům není radno se plést do cesty,“ souhlasil jsem s jejími slovy.
Lhal bych, kdybych řekl, že mě Consiliarův výstup neuchvátil. Ale vzhledem k velikosti zvířete to bylo energicky náročnější. A i když to vypadalo majestátně, zrovna dvakrát jsem z takového plýtvání nadšený nebyl. Samozřejmě jsem měl opravdu hodně zásob - to bych nebyl já, kdybych se tak trochu paranoidně nepřipravoval dopředu. Každopádně stihli jsme si ho celého prohlédnout. (//Ok, tak Elisea. :( Pardon, věděla jsem, že jsem se v minulosti byla podívat na tvůj web, ale to jedno písmenko mi holt vypadlo. :( :D)
Když se Zloděj změnil zpět na kaloně, vypadla z Amayiy další otázka. Neuniklo mi, že byla docela zvědavá a ráda vyzvídala. Působilo to vcelku podezřele. Každopádně ona nevypadala jako někdo, kdo by mi byl schopen ublížit. Kdybych chtěl, lehce ji zneškodním. Otázkou je, jestli třeba někomu nedonáší...? No dobře, já vím, zním jak nějaký šílený fantazírující blázen. Potkali jsme se tu jen náhodou, uklidňoval jsem se. „Přinutit?“ zopakoval jsem po ní to slovo. „Nejsem diktátor,“ zavrtěl jsem hlavou a opět se mírně pousmál. „Je jako živá bytost, sám přemýšlí, občas i jedná, že?“ koukl jsem vyzývavě na kaloně, který se zazubil od ucha k uchu a tak moc se snažil tvářit nevinně, až to bylo vtipné. „Není to o tom, že mu něco přikážu a on to musí splnit. Je to o důvěře.“ Asi to takhle neznělo moc prakticky. Magii ohně přikážete, a pokud jste dost zkušení, plamen opravdu vznikne. Stejně tak můžete přikázat vodě, aby se pohnula. Nebo třeba kořeni, který bez keců vyraší ze země... „Myslím, že Consiliario je ta nejvíce odmlouvající a samostatně uvažující magie, která existuje,“ zasmál jsem se. „Občas to ale není na škodu, ukáže mi věci z jiného úhlu pohledu.“ Docela mě překvapovalo, že Zloděj stále mlčel, neskákal mi do řeči, neurážel mě ani neprotestoval. To všechno bych od něj čekal. No jo, fakt to vypadá, že postupem času se uklidňuje. To je skvělá zpráva. Za pár měsíců by se mnou snad mohl filozofovat nad smyslem života... Koukl jsem na něj a sledoval ten jeho rošťácký úsměv. No dobře, to asi fakt nehrozí... „No jo,“ konečně promluvil i on. „Ze začátku jsem to s Falionem neměl jednoduché,“ začal vyprávět. „On byl tak zahořklý, nudný, s nikým se nechtěl bavit, vůbec nechápal zábavu...“ Hodil jsem po něm zvědavý výraz a zaprotestoval jsem: „To není pravda, já mám humor rád. Ale jen ten na úrovni.“ Zamračil se na mě, vyplázl jazyk a odvětil: „Teď vyprávím já!“ Pousmál jsem se a přikývl. Byl vtipný, když se vztekal. „No byl to děsný vopruz, trávit všechen svůj čas s takovým páprdou!“ bědoval. Nepřeháněj, pomyslel jsem si. To bylo zrovna období, kdy jsem se snažil najít Nareiu, zavzpomínal jsem. A ač si dodnes přeji vidět ji, pomazlit se s ní a už nikdy ji od sebe nepustit, tehdy jsem byl opravdu na dně. Dnes už jsem se svou situací smířený. Ale doufal jsem, že tuhle část o mém "psychickém zhroucení" Zloděj ze svého vyprávění vynechá. Nebylo to nic, co bych jen tak všude roztruboval a chlubil se tím. „Ale myslím si,“ divoce se mu v očích zaleskly jiskřičky, „že se mi ho podařilo aspoň trochu rozmrazit. Měl by mi za to poděkovat!“ Zvedl jsem oči vsloup, děkovat jsem mu fakt nehodlal. „Trhni si,“ pověděl jsem s úsměvem. Docela mě bavilo se s ním takhle kočkovat. „Abych ti teda odpověděl na otázku, přikazovat mu sice můžu, ale jestli poslechne, to je na něm. Když mě ale opravdu naštve, dokážu ho přinutit zmizet na jak jen dlouho budu chtít.“ Této možnosti jsem zatím využil jen jednou, když mě právě psychicky vydíral tím, že se mi vloupal do hlavy a pak nabral podobu Nareiy. To už byl vrchol.
Amayina druhá otázka, která se týkala Zlodějovy identity, mě donutila se zamyslet. Naštěstí než jsem stihl odpovědět, ujal se toho sám Consiliario. „Jako svou základní podobu považuju tuhle,“ usmál se. Kaloň. „Ladím s Falionem barvou i tím, že máme pěkná křídla,“ zářivě se usmál. Je to pako, pobaveně jsem si pomyslel.
Zamračil jsem se. „Jezevec a minivlci?“ O čem to mluví? „Nejsem si jist, co přesně tím myslíš. V té době jsem byl na úplném severu Gallirei, takže... Nechtěla bys mi o tom povyprávět?“ Docela mě zajímalo, co se tehdy stalo. „Ale ano, pár nových území už jsem si prošel - a to i na severu i na jihu.“

//Moc pěkné, přidávám k té slevě i mou pidislevičku. :D Schváleno.

//Pěkné, s malou slevičkou schváleno. :) Akorát bacha na rozlišování psaní ji / jí.

Amaya měla svou teorii o tom, že Smrt dává "dary nedary" - něco, co vlk sice dostane zadarmo, ale není to nijak užitečné; spíše naopak, že to škodí. Pousmál jsem se. „To ona ti klidně dá i když si za to zaplatíš. Je fakt škodolibá.“ Zavzpomínal jsem na svou úplně první návštěvu Staré zříceniny. Vážně, nemohl jsem počkat do rána? Cesta tam mi totož trvala celý den a já tam došel, až když už padla noc. No řeknu vám,měl jsem počkat do rána. V noci působí to místo dvakrát tak strašidelně.
Než jsem se stačil nadát, rozhovor převzal Consiliario. Zaúkoloval bílou vlčici - ta si měla vymyslet nějaké neexistující stvoření a Zloděj sliboval, že jí ho ztvární. Nic jsem na to neříkal, mlčky jsem jen přihlížel. Hele to je dobrý nápad. Proč mě nikdy k ničemu tak zajímavému nevyzval? Cítil jsem se trochu ublíženě. Na druhou stranu jsem si musel uvědomit, že já byl přeci ten kazič zábavy, který Consiliariovi zakazoval všechny jeho šílené nápady. Asi jsem si za to mohl sám.
Každopádně Amaya se dala do popisování. Nakrčil jsem čelo a zvědavě se zeptal: „Odkud znáš tygry?“ Už jen kvůli stavbě těla a barvě srsti nevypadala jako někdo, kdo by pocházel z jihu. To už mi ale kaloň slezl ze zad, jakoby se začal rozplývat a všechna struktura se ztrácela. Teď, když nastala noc, to působilo obzvlášť magicky. Zloděj vyzařoval jemnou modravou záři, která se postupně zvětšovala do siluety zvířete většího, než je Amaya i já. A jak tygra vlčice popisovala, postupně kolem Zloděje létaly jakoby šmouhy barev. Jendou to byla černá, podruhé zase stříbrná. Naprosto přesně jsem věděl, co dělá - připravoval si barevné základy. Zatím to ale nebylo dost dobře vidět, stále jemně světélkoval modří. Postupně se vytvarovala křídla, rohy i ocas. Celkově tento zajímavý proces doprovázely pozoruhodné zvuky - zdálo se to jako směs křupajících větviček, šustícího suchého listí a jiskření ohně. Konečně bylo dílo dokonáno; vyrašila srst, oči stříbřitě zazářily a křídla se pokryla pruhovanými blánami. Světlo zmizelo a nyní tu před námi stál impozantní tvor. (//aka Alisea :D :D) Tvář jsem sice zachovával kamennou, ale v duchu jsem nad tím celkem žasl. Musel jsem přiznat, že čím déle jsem na Zloděje v této podobě koukal, cítil jsem se... Jak bych to jen řekl, pyšně? Něco na ten způsob.
Tygr se zazubil. „Spokojená?“ otázal se a pomalu se otočil, abychom si ho prohlédli ze všech možných stran. A jako třešničku na dortu nakonec roztáhl křídla. Ač se mi to velmi líbilo, musel jsem ho pohledem upozornit na jistý fakt. Pochopil, nic jsem mu nemusel říkat. „Je to opravdu pěkné, ale ubírá mi to energii,“ usmál jsem se a ono umělecké dílo začalo mizet. Za opětovného světélkování a doprovodných zvuků se ze stvoření opět stal kaloň. „To byla sranda!“ zaradoval se.
„Například... ovocná tůňka,“ odvětil jsem. „To místo dřív nepatřilo nikomu, ale už je tomu skoro rok, co si ho přivlastnila smečka. Kouzlo je v tom, že ač je to velmi dobře ukrytá malá a mělká tůňka, zničehonic se tam samy od sebe obejvují kousky ovoce. Jablka, hrušky, melouny... A jsou moc sladké,“ usmál jsem se. Opět mě u srdce bodl osten, jež byl tak ostrý - vzpomínky na to, jak jsem na tomto kouzelném místě trávili čas s Nareiou. Stýská se mi, zatraceně moc, melancholicky jsem si pomyslel. „A nebo třeba Ageronský les. Tam mají velmi zajímavý mech, který v noci světélkuje.“ Gallirea je prostě plná překvapení.

Nadzvedl jsem 'obočí' a lehce se pousmál. „Sázím na to, že Smrt dává dary jen proto, že ji k tomu Život přemluví," tiše jsem se zasmál. Nevěřil bych, že by ona sama jen tak dobrovolně rozhazovala dary kolem sebe. To zní jako naprostá blbost. Vždyť ona obyčejné smrtelníky oškube, jak jen nejvíc může. A jako bonus má u toho hloupé kecy, urážky a občas i nějaké to fyzické napadení...
Sledoval jsem, jak se Consiliario měnil, nabíral podobu vlka a nakonec se osrstil dle předlohy - v tomto případě byla obětí Amaya. Té to ale, jak se zdálo, moc nevadilo. Spíš bych řekl, že to bylo naopak. Vypadala pobaveně. Mlaskl jsem: „No a dokážeš si představit, že to dělá pokaždé, když někoho potkám? Je to rarach," pobaveně jsem se ušklíbl. „První měsíce s ním byly hrozné. Není to jen magie, má svou hlavu. Občas jsem měl pocit, že vychovávám to nejnezbednější vlče," ohlédl jsem se, ale nezahlédl jsem ho. Jen jsem v dáli slyšel, jak se řechtá, protože asi našel nebo viděl něco vtipného. „Naštěstí pro mě už je teď vyrovnanější.“ S mými posledními slovy nad námi přelétl kaloň, jehož tělo se prudce ve vzduchu obrátilo. Nepříliš elegantně slétl a přistál na mně. No musím říct, že i když nejsem žádné tintítko, trochu to se mnou zacloumalo. „To se ví,“ radostně přikyvoval na její otázku ohledně toho, zdá se umí změnit na cokoliv. „Oooh, mám nápad na hru! Amayo, vymysli si nějaké neexistující zvíře a popiš mi ho. A já ti ho ztvárním! Muheheee, to bude prča!“ Vydechl jsem. Věděl jsem, že jakékoliv protesty by mi byly k ničemu. Zloděj se chtěl bavit.
Amaya se celkem rozpovídala, když jsem se otázal na močály. Neřekla mi nic, co by mě překvapilo. „Strategicky je to velmi zajímavé místo,“ přikývl jsem. „Několikrát jsem v nich byl, dokud ještě nepatřily žádné smečce...“ zavzpomínal jsem. Myslím, že žít bych tam dokázal. Jakmile to má vlk zmapované, proč ne. „Gallirea je plná podobných magických úkazů," přitakal jsem na její poslední poznámku.

<<< Řeka Kiërb

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale no tááák, chci nápovědu, když už mi to nehodláš normálně říct,“ stěžoval si Zloděj a žďouchal do mě. „Dobrá,“ svolil jsem. „Budiž ti jedinou nápovědou to, že je to blízko.“ Ozval se otrávený povzdech. Nebylo pochyb, vytáčel jsem ho. Ale měl smůlu, mě to bavilo. Bylo na čase mu oplatit to, co mi doposud dělal on.
Chvíli bylo ticho a ani jeden z nás nepromluvil. Consiliario možná uvažoval nad tím, kam že to jdeme a zvažoval, co je odtud blízko. Já si jen prostě užíval to cestování beze spěchu, nátlaku - i když bylo víceméně bez jasného cíle. To už je hodně dlouho, kdy jsem měl jasný cíl... pomyslel jsem si. Jistě, velmi dlouhou dobu to byla Nar, ale samozřejmě to už neplatí. Je mimo Gallireu, s tím nic neudělám. Hlavně že je živá a zdravá. Tedy aspoň tak mi to řekl Život. Jen doufám, že to neřekl pouze proto, že jsem to tak chtěl slyšet já. To snad ne, nelhal by mi. Doufám.
„Už jsme celkem blízko,“ prohodil jsem ke kaloňovi. „Hm,“ byl jediný zvuk, který vydal. Tady je něco špatně. „Stalo se něco?“ Snad se neurazil. „Eee... Ani ne. Jen jsem se trochu zamyslel,“ odvětil klidně. „A nad čím?“ nedal jsem mu pokoj. „No,“ začal výmluvně a chvíli mlčel, „asi nad tím, jaká bude naše budoucnost.“ Zajímavé. „Jak to myslíš?“ Cítil jsem, jak sebou zašil. „Prostě... Obyčejně. Chtěl jsem tím říct - ty budeš do konce života tulákem?“ Neodpověděl jsem. „Teda né že bych na něco narážel, jen se ptám, abych... Abych prostě věděl, co plánuješ.“ Asi jsem ho dostal trochu do rozpaků. „Do budoucnosti neplánuji nic. Do smečky se přidávat nechci, stejně by mě tam nebylo potřeba. Krom toho... Na život tuláka už jsem si pěkně zvykl. Tobě se to tak nelíbí?“ Netušil jsem, co se mu honilo hlavou. „To jsem neřekl. Prostě mě jen zajímalo, kde se vidíš za pár týdnů, měsíců, roků...?“ Zasmál jsem se. „Och, pane pečovateli,“ rýpl jsem si, „já vám ani nevím. Jsem rozbitý?“ Ohlédl jsem se a postřehl jeho pobavený úšklebek. „Takhle jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš.“ Přikývl jsem: „Vím. A podruhé ti říkám, že nemám určitý plán. Prostě se budu asi do smrti toulat a někde hodně daleko, na nějakém osamoceném místě, kde je klid, ticho a kde nebudou žádní vlci, mlčky skonám... To jsi chtěl slyšet?“ Zafuněl: „Ne.“ Opět jsem se zasmál. „Ty taky nevíš, co bys chtěl.“

>>> Vyhlídka

<<< Východní úkryt

Mé nohy mě nesly pomalu, leč jistě kupředu. Nezdálo se, že bych si určil přesný cíl a za tím se hnal. Vlastně mě ani nenapadalo, kam bych měl jít, natož co bych měl dělat. A tak se stalo, že jsem jen pomaloučku a zcela klidně kráčel krajinou a užíval si pěkného počasí.
Možná už je ze mě opravdu tak velký páprda, že mi vlastně nezbývá, než se vláčet světem a dumat na vším možným a nemožným. Kdoví. Navzdory hezkému počasí jsem asi zase chytil pesimistickou náladu. Snad to brzy přejde. „No tak coo? Furt jsi mi neodpověděl!“ stěžovala si veverka, jenž si pohodlně nasedla na můj kohoutek a doposud vcelku trpělivě čekala, zda-li neodpovím. Povzdechl jsem si. „Nevím.“ Prostá odpověď. Bude stačit? „Ale jak to?!“ Očividně ne. „Nevím. Prostě mě nic nenapadá.“ A vůbec - co je tak špatného na pomalém toulání se, relaxu a nicnedělání? „Dědek jeden starej,“ zabručel Zloděj nejspíše v domnění, že se to k mým slechům nedonese. Smůla, slyšel jsem to moc dobře. A aniž bych mu dal jakoukoliv šanci a odvětil mu, rychlostí blesku jsem si zhmotnil křídla a odrazil se do vzduchu. Pořádně jsem zabral a prudce stoupal. Cítil jsem drápky, které se pevně držely chomáčů srsti na mém krku. Zcela podvědomě si mi na tváři objevil pobavený úšklebek, který vypadal dost zlověstně. No nebudu vám lhát, těch pár chvil, kdy jsem Consiho nachytal nepřipraveného a měl jsem možnost poslouchat jeho jekot, mě nesmírně pobavilo. Prudce jsem změnil úhel, přestal se vznášet dál do výšin a místo toho nabral stálou rychlost i směr - vodorovně. „Umí tohle ostatní staří páprdové?“ Nic se neozývalo. Opět jsem se musel pousmát, tohle mě uspokojilo. Aspoň na chvíli ten pacholek zavřel tlamu. „Copak se stalo? Zapomněl jsi, že jsi vlastně magie?“ Tentokrát jsem se dokonce zasmál nahlas. Stočil jsem pravé ucho a zaslechl jemné zapraskání, které jako by se skládalo z křupání větviček, starých uschlých listů a prskajícího ohně. Veverčák zmizel, k mým uším se donesl zvuk dalších blanitých křídel, která zběsile máchala do vzduchu. Ohlédl jsem se a spatřil něco, co se podobalo netopýrovi, ale bylo to o dost větší. „Kaloň? Kde's tu podobu sehnal?“ otázal jsem se, hlavu již otáčejíce opět před sebe. „Mělo to být překvapení,“ pověděl tak nějak neutrálně. Nepostřehl jsem v jeho hlase žádný podtón, který byl pro něj tak typický - veselý, uštěpačný, plný energie. „Počkej, sletíme dolů, tady nahoře tě špatně slyším.“
Postupně jsem klesali, až se naše těla opět dotkla pevné země. Přistání proběhlo měkce, dokonce bych řekl, že bylo elegantní! „Jaké překvapení?“ otázal jsem se, navázav tak na předchozí Zlodějova slova. Tvor na mě zamrkal tmavými oči. „Prostě překvapení.
Nic složitého v tom nehledej.“ Naklonil jsem hlavu. „Nehledám v tom složitosti.
Jen by mě zajímalo, proč jsi vybral zrovna kaloně a jak jsi k jeho podobě přišel.“ Zdálo se mi to, nebo byla teď mezi námi nějak napjatá atmosféra? Možná jsem to tak vnímal jen já. Prostě mi to přišlo divné. Zvíře podobné netopýru si povzdechlo. „Kde... No kde asi?“ Mlčel jsem, neodpovídal. Čekal jsem, co z něj vypadne. „U Života přeci!“ pověděl na můj vkus dost jasně rozhořčeně. Pokračoval jsem v nereagování. Vyčkával jsem, zda mi náhodou nepoví něco víc, co by mi tuto zvláštní situaci vyjasnilo. Snad jsem neudělal nic, co by ho vedlo k takovému chování...? Nic mě nenapadá. Odvrátil pohled. „Děláš, jako by sis to nepamatoval, že jsem tam na těch Vršcích byl s tebou.“ Kratičce jsem se zamyslel a hned na to odvětil: „Ale ovšem že si to pamatuji.“ Tak kde je problém? Pompézně pokývl a vydal posměšné „tsss“. „Přijde mi, že...“ zasekl se. Následně se zamračil a dokončil: „Kašli na to, je to jedno.“ Pomalu jsem zvedl hlavu, v očích se mi odrážel klid, který šel snad až z duše. „Dokonči to. Chci slyšet, co's mi chtěl říct.“ Zamračil se a otevřel tlamu - nejspíš proto, aby mi hned vpálil do očí to, co ho napadlo jako první. Zřejmě si to ale rozmyslel. Dlouze se nadechl. „Je to tak, jak jsi to před chvílí řekl. Jsem magie.“ Trpělivě jsem vyčkával, nicméně jsem jaksi tušil, kam tím míří. „V tvém životě nemám cenu. Jsem nehoda, nechtěné cosi, co vzniklo jen jako v uvozovkách dárek od Smrti, která ti chtěla jen okořenit život. Jsem žertík, zlomyslný vtípek.“ Mé myšlenky se potvrdily. „Tak to není,“ pravil jsem stále nevzrušeně. „Vidíš!“ zastěžoval si. „Mluvíš jako kus šutru. Chladný led bez emocí. Ale co, stejně je to jedno, že. Protože já jsem jenom magie.“ Tentokrát jsem se zamračil já. „To není pravda.“ Nerad jsem probíral taková témata. City rozhodně nebyly moje parketa. Musel jsem ale uznat, že tady byla chyba i na mé straně. Choval jsem se vůči němu zaujatě a na koho jsem nenarazil, omlouval jsem se za Consiliara i jeho chování, protože je to "zákeřná magie od Smrti, kterou jsem vlastně vůbec nepotřeboval". A Zloděj není slepý ani hluchý. „Jsi druhou osobou tady na Galliree,
která to se mnou vydržela tak dlouho.“ Ještě déle to se mnou vydržela Nareia. Obával jsem se ale, že ji Cons brzy předežene. Tady bylo na místě jen jedno slovo: „Promiň.“
Musel jsem ale ocenit, jak se Zloděj snažil. Po chvíli mlčení, které ani jeden z nás nepřerušil, jsem tedy opět promluvil: „Cením si toho, vážně. Jen... Stále nechápu význam kaloně.“ Usmál se - ne škodolibě, ne trpce, ne jen ze slušnosti. Byl to úsměv upřímný. Takový, jako když se matka pousměje nad tím, když se vlče zeptá, proč se ta voda pod jeho tlapkami vlní a není pevná. „Chtěl jsem něco symbolického. Zatím jsem nepotkal vlka, který by měl křídla jako ty... Ale netopýr je moc všední, toho přeci viděl každý. Využil jsem tvé návštěvy u Života a tiše pozoroval všechny ty iluze různých zvířat, o kterých jsi se s ním bavil. Hned jak jsem toho kaloně zahlédl, měl jsem jasno.“ Fajn, tímhle mě dostal. Uvědomil jsem si, jak moc pokrytecky jsem se vůči němu choval. Pozvedl jsem pravý koutek tlamy. Bylo na čase mu to vynahradit. „Geniální. Ale není ti to nepohodlné? Přeci jen jsi byl doteď zvyklý na lišku - čtyři nohy, dlouhý ocas, lehce ses pohyboval po zemi...“ Pokývl. „No neí to úplně nejpohodlnější, ale já si zvyknu, to se bát nemusíš. Já totiž... Měl jsem tak trochu existenční krizi. Neexistuje tělo, které by bylo mé. Já jen kradu podoby, můžu být cokoliv, jen ne sebou samým. A tak jsem se rozhodl, že si své tělo prostě určím,“ zašklebil se a já mu to oplatil. „Takže... Tadááá, moc mě těší, já jsem Zloděj.“ Trochu nejistě jsem si ho prohlédl. „Chtěl jsi říct Consiliario,“ pokusil jsem se ho opravit. Přezdívku Zloděje jsem mu vymyslel já a nyní se mi to zdálo hanlivé, byť se to k němu hodilo. „Zloděj,“ zopakoval. „Consiliario je moc dlouhé, tvoje varianta se mi líbí.“ Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Připadal jsem si zvláštně. Dřív jsem dokonce uvažoval nad tím, že bych zašel opět za Smrtí a zkusil se optat, jestli si ho nechce vzít zpět. Možná bych byl tehdy dokonce ochotný zaplatit za to, abych se ho zbavil. Za tu dobu, co už se mnou putoval, jsem si na něj ale jaksi zvykl... Že by to bylo jako s vlčetem? Na začátku byl hrozný, k nevydržení. Možná zraje jako víno... Kdoví, to ukáže jen budoucnost. Každopádně dnes už bych se ho asi vědomě nezbavil.
„Dobrá tedy, pane kaloni, naskočte si. Asi vím, kam se vydáme.“ Nemohl jsem si nevšimnout, jak nemotorně se pohyboval. Nakonec to ale zvládl a vyšplhal se mi na hřbet. Vzhůru na Vyhlídku.

>>> Východní Galtavar

// Eehe, za přijetí Nokta děkuji. :) Jinak co se týče smečkového lovu, na dovče jsem od 1. do 17.7., pak bych měla mít teoreticky jen vlče na krku a kopu volného času, max o jednom víkendu jedeme pod stan, takže pravděpodobně bez WiFi (přesné datum ale nemám). :D

Mírně jsem naklonil hlavu na stranu a přejel bílou vlčici zkoumavým pohledem. Pak jsem se skoro neznatelně pousmál. „Spíš to bylo naopak.“ Ač už jsem byl u Života dvakrát, pokaždé jsem se tam s ním nesmírně dlouho zdržel. Vedli jsme zajímavé rozhovory ohledně fauny a flóry. Vždy jsem mu za to byl nesmírně vděčný, protože mi ukázal tolik věcí, o kterých jsem neměl ani potuchy. „Zajímavé je to, že jsem o takovou magii ani jednoho z nich nežádal," vysvětlil jsem špetku zadumaně.
Přikývl jsem, když se Amaya zeptala, jestli pak znám oba sourozence. Následně mi prozradila, že ona osobně se setkala jen se Životem. No jo, to je ta příjemnější část. „Smrt je doslova opakem Života. Ráda vlky uráží, děsí a vykrucuje se - musíš si hodně dávat pozor, jak přesně své přání vyslovíš. Já chtěl něco speciálního a dostal jsem..." samozřejmě, že jsem to souvětí ani nestihl doříct, a Consiliario už zase kradl! Kaloň se za matné modravé záře proměnil ve vlčici, která se na chlup podobala Amaye. „Tohle," dokončil jsem mé předešlé povídání. „Ahooj, já jsem Amaya číslo dvě!“ pověděla pobaveně falešná vlčice. Povzdechl jsem si. Ten se snad nikdy nepřestane předvádět. „Já jsem Falion, toto je Consiliario. Já mu ale z jistých důvodů říkám Zloděj,“ ušklíbl jsem se. „Dobrá, to by stačilo," houkl jsem na nepravou Amayu. Ta na mě vyplázla jazyk, zahihňala se a odběhla někam dál. Protočil jsem oči a pravou vlčici ubezpečil: „Neboj, za chvíli ho to přestane bavit a nabere opět podobu kaloně." Teda aspoň jsem doufal. „Hmm, tak přeci jen je v Maharu smečka," zamyslel jsem se nahlas. Takže se mi to jen nezdálo. To je mi teda zvláštní. „Smím-li se zeptat, jak se vám žije v... No -
močálech?" Moc praktické se mi to být nezdálo, jen co je pravda.