Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Snad jsem nic nevynechala. Kdyby ano, hlaste se...

V mé cestě za Croatoanem mě zpomalil Tichošlápek. Usmyslel si, že mě za každou cenu prostě dostane. Mé reakce nebyly dostatečně rychlé, proto jsem utržil nepříliš velký kousanec do oblasti plece. A v tento okamžik se mi opět zamlžilo před očima. Zafuněl jsem a vycenil zuby.
Prošla mnou vlna pohrdání - máme chránit Croatoana? Toho slabocha, co se jen krčí a svíjí v houští? Ubohé. Už nás není hoden. Ostudný tvor! Dlouhoocasá a Bílá se mnou tento názor sdílely, zbytek těch ubožáků stále držel při něm. A Černobílý jako by zůstal nestranný. Chvíli na to se ale jal klusat za Croatoanem. Že by ho chtěl zabít? Kdoví, mně to mohlo být šumák. Aspoň budeme mít méně práce. Hnědý se za ním ovšem vydal, takže proti nám zůstala stát jen Allairé s Tichošlápkem.
Nehodlal jsem ztrácet ani sekundu a ihned jsem útok opětoval. Snažil jsem se zakousnout co nejhlouběji do hnědého kožichu na krku (//Savo), ale nepovedlo se mi to úplně podle představ. Každopádně jsem se zakousl, což bylo aspoň trochu uspokojující. Hned na to jsem uskočil dozadu a čekal, jak můj protivník zareaguje. Snad tu Allairé mé spolubojovnice zvládnou, jsou na ni přeci dvě.

//Jen taková technická poznámka: křídla jsou magie, Fal je na sobě nemá "napevno". Tzn. že když tady magie není povolena, pak na sobě ani nemá křídla...

//Já to chápu tak, že ve dvou arénách se magie používat nesmí. V Blýskavém lese se to smí, tady logicky ne... Ale kdoví, jak to je. :D

//S Noktem se taky zúčastním.

//Chápu to dobře, že se tu nesmí používat magie? Nebo jsem jen zase za tupce? :D

<<< Sněženková louka

Mlčky a zcela poslušně jsem následoval to cosi, co se tvářilo jako můj vůdce. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se z té hrozné noční můry neprobudil... Ač se mé černé žilkování začalo ztrácet a já si pomalu uvědomoval, co všechno jsem napáchal, raději jsem se tvářil, jako že mě má Croatoan stále v jeho moci. Aspoň dokud nezmizí poslední žilka.
Ten okamžik přišel vcelku rychle, do té doby jsem se táhl jak smrad s davem. Modravý pohled těkal po vlcích, kteří kráčeli přede mnou. Nejsou tam všichni. Kdo chybí? Kdo je za mnou? To už ale mé periferní vidění zaregistrovalo pohyb po mé pravici - Černobílý se potýkal s Dlouhoocasou. Leč jsem si to v první sekundě neuvědomil, tento můj náhodný pohyb těla, kdy jsem se ohlédl za Černobílým, mě vlastně zachránil před útokem Hnědého. Ten se za mnou lstivě plížil, skoro jako by ani nedýchal. V dalších pár vteřinách už mi bylo jasné, v jaké situaci se nacházím. A bylo třeba jednat. Hned.
Pohyb, pohyb! Chce to plán... Horlivě jsem přemýšlel a dumal, zatímco jsem se vrčením snažil odradit Hnědého. Tušil jsem, že ho to nezastraší. Měl zatemněný mozek. Za zkoušku to ale stálo.
Jakou zvolit strategii? To stvoření! Měl jsem sto chutí ho zardousit! Co když je to řešení? Nebyl čas ztrácet čas, musel jsem to aspoň zkusit. A doufat, že po prokousnutí hrdla ten chcípák vykrvácí stejně jako každý jiný tvor.
Dal jsem se na ústup. Hodil jsem pohled po Černobílém, jak si vlastně vede. Doufal jsem, že ho napadne to samé. Prát se s těmi zombíky není dobrý plán, natož s nimi vyjednávat.
Zdejší terén nebyl zrovna dvakrát vhodný pro rychlý a hbitý běh - všude spousty kořenů a větví, které nám házely klacky pod nohy. (//Ftip za všechny prachy.) Navzdory překážkám jsem si to namířil za Croatoanem, který se v daný moment krčil u kamene sám samotinký - pár jeho stoupenců jsem měl v patách. Tak to potěš koště. Kdyby mě dohnali, snad to Černobílý dokončí. Představa, že by tenhle hnusák ovládl celou Gallireu, se mi silně protivila.

//Mohlo to být delší, ale když už je to několikátá návštěva, vím, jak těžko se vymýšlí "zápletka". :D Na konci taky mohl být celkový součet položek, který ti mám ubrat. Nicméně schváleno, vyřízeno. Vítej v klubu naboostěných. >:D

//Jen velmi krátce. ._.

K mé vší nelibosti se vlci postupně z magických pastí, jež jsem si dal tu práci vytvořit, vysvobodili. Naštvaně jsem skenoval situaci pode mnou, zatímco jsem stále kroužil ve vzduchu. Náhle mě ale přepadla bolest celého těla, jako bych si snad natáhl svaly. Mé reakce se zpomalily. A tím pádem jsem i musel ukončit let. Neměl jsem potřebnou sílu pro to, abych dostatečně rychle mával křídly. Pravda, dolů se mé tělo nesneslo příliš elegantně, leč o přímém pádu se také nedá hovořit.
S chybějící lehkostí jsem dopadl na zem, přičemž ihned na to se hnědé tělo snažilo vzchopit zpět na nohy. Bohůmžel stále postrádalo schopnost rychle reagovat. A tak mi nezbylo než se spokojit s pomalejším tempem. Modravý pohled padl na vlky okolo. Cítil jsem se zvláštně - jako by má zlost pomalu ustupovala a dělila se mezi mé nové spoluničitele. Snažím... se s tím bojovat? Možná. Ne, je to hloupost! Nemám, s čím bych bojoval! Můj úkol byl prostý - šířit zlobu, nenávist, ničit... Nebo...?
Ech, čert to vem. Croatoan se někam vydal a já vycítil potřebu ho doprovázet. Z mého hrdla se vydralo zavrčení. Ten Černobílý se mi nějak nezdál, vypadal podezřele. Přesto jsem to nakonec nechal plavat a šouravým krokem se vydal do Zakrváceného lesa.

>>> Zakrvácený les

//A kde je můj blesk? :(

//Ochh, tak tohle bylo podlé. ._. Chudák Fal v hlavní roli a k tomu ještě jako záporák. :D :D Díky, Newline, díky.

Pohled se stočil zpět na Allairé, která mi z nějakého důvodu vyjadřovala své díky. Kamenný výraz v mé tváři na chviličku opadl a místo něj se objevil jemný úsměv, ale opravdu jen na pár okamžiků. „Není za co, vůbec nemusíš děkovat.“ Když jsem tehdy mohl pomoci, udělal jsem tak. Sice hrozilo, že poradím někomu, kdo se mi třeba po pár větách či skutcích zprotiví, ba i zhnusí, ale tato vlčice se zdála být opačným případem. Vypadala solidně, rozumně. Kdoví, třeba se také mýlím. Ale takový je život, nikdo z nás není neomylný.
Chladný pohled se opět upoutal k centru dění. Podniká někdo něco? Hnědý stále zkoumal kůru, Bílá u stromu přímo ležela - možná se vážně rozhodla odpočívat? - a Tichošlápek se jal dokonce používat magii. Vyvolal na povrchu stromu zelený mech. A od tohoto okamžiku to celé doopravdy začalo.
Strom se zachvěl a rozplynul se. Rychle mělce jsem se nadechl, panenky se mi zúžily. Iluze. Bylo mi to jasné ve zlomku sekundy. Ihned mi v ten okamžik na mysl přišel Consiliario, kterého jsem ještě stihl vyvolat. A to bylo vše, na co jsem se zmohl. To je asi takový zákon schválnosti, nebo možná zákon lepící se smůly na mé paty, nebo třeba zákon 'život tě nemá rád, tak ti hází klacky pod nohy', to je jedno, říkejte si tomu jak chcete, ale pointa je taková, že mě - vlka stojícího od toho zrádného stromu úplně nejdál - zasáhlo to, co se pod onou iluzí skrývalo. Dost dobře bych vám snad ani nepopsal, jak že to stvoření vlastně vypadalo - tak rychlý jeho čin byl. Jisté je jen jedno: stihlo mi to udělat pěknou jizvu. A sotva jsem sklonil pohled, abych se na zranění podíval, zatmělo se mi před očima. Zamrkal jsem, ztrácím zrak? Očividně. „Jed...“ vyřkl jsem. Netuším, jestli mě někdo slyšel. Každopádně to, co se dělo dál, mě pravděpodobně bude ještě dlouhou dobu provázet vyčítavými myšlenkami.
Měl jsem pocit, že to je můj konec. Že prostě a jednoduše umírám. Cítil jsem se extrémně vysílen, ztrácel jsem i ostatní smysly. Všechno se zdálo jako v mlze, jako bych opouštěl realitu a snažil se vedrat do světa duchů. Najednou se mi však před očima mihla rudá barva. Tělo se vzpamatovalo, smysly se vracely.
Žiju.
Žiju, abych ubližoval.
Ve svitu měsíce se zaleskly bílé tesáky, s divokým zavrčením jsem kousl po někom, kdo ke mně stál nejblíže. Netuším, kdo to byl, jak se jmenoval, ani to, zda-li jsem ho předtím znal. Teď jsem byl někdo jiný.
Krev. Chci vidět krev. A neštěstí.
Poháněla mě zlost, nenávist. Po kousanci, který jsem uštědřil do krku jakési hnědé vlčici, jsem se ihned vznesl do vzduchu. S šíleným smíchem a slinami, jež mi vlály a ukapávaly z roztažené tlamy od ucha k uchu, jsem mistrně manévroval vzduchem a snažil se co nejvíce vlkům uškodit. Chcípněte, všichni chcípněte! „Hahaaa, AHAHAAAA,“ spokojeně jsem vískal, zatímco Bílou společně s Tichošlápkem jsem pomocí magie vzduchu opakovaně vznášel do nemalé výšky nad zemí a následně je nechal spadnout dolů. Hnědého s Dlouhoocasou jsem obdaroval hbitými kořeny, jež znenadání vyrašily ze země a ovinuly je primárně kolem krku. A jen tak, pro tu prdel, jsem na samotných kořenech nechal vyrůst i bodláčí, protože proč ne, že? No a Černobílého s Allairé (která sice obdržela kousanec, ale to byl jen takový milý bonus) jsem se rozhodl potrápit magií Halucinací, která jim způsobila pořádné zamlžení zraku a nemalé bolesti celého těla.
Zábava. Ach, jak moc jsem se bavil!
Smál jsem se. Hlasitě, jako snad nikdy v životě. Nenávidím vás. Všechyn do jednoho vás nenávidím!
Zdálo se mi, že je toho málo. „Eheheeee,“ labužnicky jsem skučel ve znamení kvalitní zábavy, zatímco mě má křídla stále nesla po noční obloze. A tak jsem se uvolil ještě použít trochu té elektřiny. Chápete, jednou blesk do tohohle chudáka, jednou blesk do tamtoho prašivce, jindy zase do téhle svině. Každopádně pravou bylo, že jsem je všechny prostřídal. Poctivě.
Nenávidím.
A pak mi došlo, že někde tu pobíhá liška. Přesněji lišák, který je přece můj. Moje magie! Chtěl jsem mu přikazovat, ať škodí. Ať škodí všem, jak jen nejvíce může! Ale on mé příkazy odmítal. Má svou hlavu, bídný červ! Stále jen křičel, prosil a vyslovoval to jméno. Jenže co je mně do nějakého Faliona?
Nenávidím.

Ze začátku, když jsem si to sem namířil, byli tu jen tři vlci. Takový počet je pro mě ještě vcelku snesitelný. Než jsem se však stihl nadát, pomalu se sem sbíhali další zvědavci. A samozřejmě se jako vždy našel někdo, kdo si asi rád dělá z ostatních srandu nebo jen provokuje. Myslel si, že ho neuslyším? Kdo ví, co se mu honilo hlavou. Do mysli jsem mu lézt rozhodně nechtěl. Každopádně přikradl se pěkně, kdybych sto procent své pozornosti upřel na vlky přede mnou a ten podivný strom, asi by se mu i podařilo mě dost zaskočit, v tom horším případě i napadnout. Vlk měl však smůlu, tohle by se mu povedlo před pár lety. Hned jak jsem ho za sebou totiž zaregistroval, stačilo mi jen párkrát máchnout křídly, abych ho nechal daleko za sebou - ani jsem se neotáčel. Udělal jsem pěkný, ladný oblouk ve vzduchu, který mě přemístil o několik desítek metrů dál - opět tak, abych nikoho neměl za zády. Z dálky jsem po něm hodil očkem a ujistil se. Podle pachu jsem netušil, o koho se jedná, a teď jsem si potvrdil, že ani po fyzické stránce ho nepoznávám. Možná je to dobře.
O malou chvíli později se tu objevila vlčice, jejíž pach už mi však opravdu něco říkal. Allairé. Přimhouřil jsem oči a čekal, odkud se vynoří. Jakmile mě zahlédla, ihned se vydala mým směrem. Vypadala, že mě vidí ráda. S kamenným obličejem jsem na ni pokývl: „Zdravím, to je pravda. Jak se vede?“ Ach ty formality.
V mezičase se tu objevili další vlci. Nějak se to celé semlelo - a rázem nás tu bylo osm. Při takovém počtu už se jeden musí mít na pozoru, aby všechny udržel na očích. Dlouhoocasá, Černobílý, Hnědý, Tichošlápek, Allairé, Ukecaná - která se, jak by jeden mohl čekat, ihned ptala, jestlipak je normální potkávat stromy s žilkami, Bílá. Předpokládal jsem, že ti všichni v mysli zahlédli to, co bylo umožněno vidět i mně: Strom, vlče a jejich příběh. Avšak byl jsem špetku zmatený. Jak to mám chápat? Co po nás strom chce? Napadalo mě vícero variant, která ale byla ta správná? Komu a hlavně jak máme pomoci? Chceme mu vůbec pomoci?
Ledovým pohledem jsem přejel všechny zde přítomné. Čekal jsem, jestli se někdo ujme iniciativy. Ke stromu jsem se přibližovat nehodlal, zůstával jsem v bezpečné vzdálenosti. Hnědý a Bílá ovšem vypadali, že je tyto myšlenky netrápí. Známe Gallireu, ta skrývá mnohá tajemství... Zdálo se, že nikdo přesně neví, co bychom měli dělat. Asi budeme potřebovat další nápovědu.

// Nejlepší nedoklep ever: "mrdí to průserem" :D :D

//Noo, to je problém vás, pozemských krys. :DD Vzdušné krysy to mají lepší. :D

// Teleportér. :D A já tady přemýšlím nad tím, jak to sem vykličkuju z Vyhlídky, abych to s křídly brala ob jedno území. :D :D :D

<<< Dlouhá řeka (přes Úzkou rokli)

Co si budeme povídat, s plným žaludkem se cestovalo mnohem lépe. V hlavě jsem si držel původní myšlenku, o které jsem velmi doufal, že ji do další Životovy návštěvy nezapomenu. Byla by to docela škoda. Hlavně já když odcházím z Narrských vršků, napadá mě nejvíc otázek, v mysli jsem se zašklebil. Říkal jsem si, že bych možná mohl zaúkolovat Consiliaria a pokaždé, když mě něco napadne, bych mu to řekl. Kdoví, třeba by si to zapamatoval. Po pár sekundách jsem tento nápad ale zavrhl. Znám Zloděje a jeho roztěkanost. Můžu být rád, že si vůbec pamatuje moje jméno, víc bych po něm asi chtít neměl.
Nakrčil jsem nos. Fajn, tohle je solidní puch. Abych pravdu řekl, docela jsem zneklidnil - ne že bych se bál nebo naopak těšil z toho intenzivního zápachu. Jen jsem byl tak nějak zvědavý, co nebo kdo takhle smrdí. Abych pravdu řekl, tady na Galliree jsem zažil snad jen jeden 'souboj' - a i to bylo spíš takové rýpání a vyhrožování od Weriosasy. Nikdy jsem tu však neviděl mrtvého vlka. Každopádně tohoto pachu bylo všude dost, snad jako by chcíplo celé stádo... No, možné to je. Sice je to smutné, ale nedivil bych se, kdyby se tu zjevil nějaký magický šílenec, co neloví jen pro jídlo, ale má z toho vyloženě zábavu.
Kromě krve se tu vzduchem vinuly i jiné pachy, konkrétně vlčí. A jeden z nich mi dokonce něco říkal. Dorazil jsem na místo, odkud ten krvavý odér zjevně pocházel. Naskytl se mi docela zvláštní pohled. Mlčky jsem přejel pohledem přítomné vlky a zjistil jsem, že jeden z nich je Černobílý. To mě jistým způsobem uklinilo - potkal jsem jenom dvakrát a pokaždé se mi jevil jako flegmatik, kterému jsou všichni ukradení. On ignoroval mě, já ignoroval jeho a všichni byli šťastní. Každopádně ať už hodlal reagovat jakkoliv, téměř neznatelným pohybem hlavy jsem na něj pokývl. Bylo to gesto alá 'nechci tě zdravit, ale vím, kdo jsi a pamatuju si tě'. Zbylé dva vlky - tedy přesněji hnědého vlka a šedou vlčici s podezřele dlouhým ocasem - jsem neznal.
Od všech tří jsem se držel v bezpečné vzdálenosti, nikoho jsem nechtěl mít za zády. Pravděpodobně je sem přivedl onen pach krve. Vlk by musel mít hlavu v zemi, aby to necítil. Zvedl jsem ledové oči k tomu zvláštnímu jevu. Strom uprostřed louky. Nebyl ale ledajaký, měl na sobě takové zvláštní... žilkování? Tohle smrdí - a to nejen krví.

<<< řeka Mahtaë

Podél Mahtaë mě nohy nesly tak dlouho, až jsem narazil na její pravý přítok - Dlouhou řeku. Je fakt dlouhá, pokud vím, pramení ve Sněžných horách a protíná nemalý kus Gallirei. Aspoň jsem si mohl doplnit pomyslnou mapku v mé hlavě. Docela mě překvapilo, že Úzká rokle objímala většinu této řeky. Bylo to dlouhé a jednotné území. A Dlouhá řeka se netvářila moc přívětivě - byla dravá, rychlá a myslím, že i vcelku nebezpečná. Jakmile jsem si toto uvědomil, hned mi na mysl vyskočily ty vzpomínky. Stát se to před pár roky, asi bych mohl upadnout do depresí. Vyčítal bych si svou hloupost, kladl bych si to za vinu. Dnes už jsem jen s chladnou myslí tu dávnou událost zahnal pryč, někam do nejzazšího kouta mého vnitřního já.
Každopádně už jsme měl docela velký hlad. Můj předešlý pokus nevyšel, teď bych se měl snažit o to víc. Měl jsem docela štěstí, že po několika minutách slídění mě do nosu praštil pach křepelek. Trochu mě překvapilo, že se toulaly na březích, tady v Úzké rokli. Zdejší terén nebyl zrovna nejrovnější, vcelku dost převažoval strmý kamenitý podklad. Na druhou stranu to nebylo zas tak hloupé, vlci tu lov asi taky neměli úplně nejjednodušší.
Doplížil jsem se jak jen nejblíž jsem mohl. Pak už jsem jen mohl doufat, že když je jich takový houf, pár z nich se nestačí nadát a vyletí později. A to se také stalo. Některé měly postřeh zatraceně dobrý, jiné se snažily vylétnout o trošičku později - a to byla má šance.
Spokojeně jsem vydechoval a koukal na svůj úlovek. Nebyl sice nějak velký, ale ani nevypadal nějak uboze a smrskle. Když jsem křepelku začínal porcovat, přemýšlel jsem nad tím, že mají docela pěknou kresbu na perech. Vypadala zajímavě a hlavně dobře splňovala svůj účel, kterým bylo maskování a držení tepla. A takové úvahy mě vedly k otázce, odkud jsou asi ta pírka, co mám v náušnici. Bílé peří bych možná uhádl, ale co to rezavé? Až příště navštívím Života, musím se zeptat!
Když jsem byl hotov, rozhodl jsem si opět zhmotnit křídla. Dneska už jsem se pěkně namočil, nemám zájem o druhé kolo, prolétlo mi hlavou a já v klidu přelétl Dlouhou řeku a dostal se na pravý břeh.

>>> Sněženková louka (přes Úzkou rokli)

<<< Vyhlídka (přes Zelené nory)

Konečně mé oči spatřily známou řeku Mahtaë, jeden ze záchytných bodů, díky kterým se mi mnohem lépe orientovalo po Galliree. Cestou sem, když nás křídla nesla přes Zelené nory, se matka příroda jaksi uvolila poslat na nás spršku dešťové vody. A ačkoliv nám to trochu znepříjemnilo vzdušné cestování, na druhou stranu to bylo vítané ochlazení. Každopádně to nemění nic na tom, že mě let za ztížených podmínek vyčerpával víc i kvůli tomu, že jsem měl zhmotněného Zloděje. Proto jsem ho poprosil, ať se na chvíli odklidí a zbytečně mi neubírá energii. Až si chytím nějakou svačinu a doplním si energii, zase mu dovolím se mnou cestovat ve hmotné podobě. Přeci jen ono to neuškodí i mé psychické stránce - byl čas na to, aby mi v uších na chvíli přestalo zvonit z toho, jak do mě neustále hučí a chce si o něčem povídat.
Dolétl jsem k řece a ucítil pár pachů. Vlkům jsem se rozhodl velkým obloukem vyhnout. A napadl mě docela dobrý kaskadérský kousek. Co takhle zkusit napodobit orla a doslova si vylovit rybu? Znělo to jako výzva, tak proč to nezkusit? Jestli se to povede, aspoň se najím.
Křídla sebou přestala mávat, upevnila se na vodorovné pozici a já plachtil - nejdříve nad břehem, poté jsem se nenápadně přesunul nad řeku. Tam jsem musel být rychlý, protože ryby určitě ví, že když se nad hladinou plíží stín, je radno plavat co nejdál a nejhlouběji. Teda bylo to tak těžké, jak jsem očekával. Moje reakce musely být velmi rychlé: najít rybu, zaměřit se na ni, správně odhadnout dálku a co nejdříve po ní chňapnout. Ač jsem se snažil ze všech sil, byl jsem moc pomalý. A místo toho, abych se teď radoval nad úlovkem, jsem akorát tak vylezl celý promočený na břeh. Nevadí, já to do příště vypiluju. Kdoví, třeba se mi to nikdy nepovede - vlci přeci jen nebyli stvořeni jako vzdušní lovci. Když se to tak vezme, jdu proti přírodě...
Bylo vcelku teplo, proto jsem se jen oklepal; další sušení nebylo nutné, ono to slunce brzy udělá místo mě. Nohy mě nesly podél pravého břehu, moc se mi nechtělo jít přes Západní louky. Možná proto, že jsem si uvědomil, že tam je vlastně jen rokle, nějaká řeka a následuje tajga a za ní hory. Tam už jsem byl, nyní jsem se proto vydal na severozápad.

>>> Dlouhá řeka (přes Rokli)