Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Upřímně jsem jí prozradil o magiích od Smrti, které jsem znal nebo jsem se o nich dozvěděl z doslechu. Osobně mi některé nepřišly moc lákavé, ale přeci jen jsem některým neodolal. Kdysi jsem chtěl být čím dál víc silnější. Takže jsem poctivě navštěvoval Života i Smrt a snažil se pokrýt co nejvíce schopností - ať už vyloženě fyzických, nebo těch magických. Teď už mi to ale nic moc neříkalo. Jasně, sem tam jsem použil některou ze svých magií a nabyté vlastnosti jsem využíval hlavně při lovu... Avšak pravda byla taková, že jakmile z mého života zmizela Nareia, ztratil jsem smysl tohoto "zbrojení se". Už nemám nikoho, koho bych mohl chránit. V jistém smyslu by mi vlastně ani nevadilo zemřít... Aspoň bych měl od všeho a od všech klid.
Otázala se, jestli jí povím, které magie jsem si od Smrti pořídil. "Neviditelnost, elektřinu, halucinace a... příkaz," vyjmenoval jsem je. Sice už jsem si nepamatoval, v jakém pořadí jsem je získal, ale mohl jsem být aspoň rád, že si pamatuji, že je vůbec mám. Ach bože, vlastním tolik magií, že už pomalu zapomínám na ty málo využívané. Byl jsem zase u toho - zmizela Nareia a s ní i smysl toho nepřeberného množství moci.
Pokývl jsem. "Jsou hodně drahé," dal jsem jí za pravdu. "A hlavně si to musíš dobře promyslet," dodal jsem neprodleně. "Smrt moc ráda slovíčkaří, takže když něco řekneš nepřesně, může to nakonec dopadnout tak, že získaná magie ti může být více na obtíž než k užitku."
Jestli mě nezdržuje? Dlouze jsem se nadechl. "Ne tak docela. Nemám toho moc na práci, ale abych pravdu řekl, už mi ztuhly svaly z toho sezení. Co takhle se projít podél řeky?" Nakousla opět téma Smrti a jejího zboží, takže když se bude náš rozhovor dál rozvíjet, mohl bych s Allairé strávit toho času více, než jsem si původně myslel. Až nastane to trapné ticho, bude čas se rozejít, problesklo mi hlavou.

Nejdříve jsem tak nějak stáhl kus kůže, aby mi tam zbytečně nepřekážela. Následně se mé tesáky prodraly skrze kosti i svaly. Očuchal jsem si to a zhodnotil, jestli je tam nějaký orgán, který bych si mohl vychutnat. No a pak už jsem se jen pustil do svalů, chrupavek a některých kostí, které se daly pohodlně překousnout nebo jen ohlodat. Zabaví mě to na delší dobu a pomůže mi to omezit zubní kámen, tak prčo ne, pomyslel jsem si a sledoval, jak Allairé odkráčela k vodě. Prozatím jsem žízeň neměl a krev na tlamě a tlapách mi nevadila, takže jsem stále v tlamě ožižlával jakousi plochou kost a čekal, jestli z vlčice ještě něco vypadne. Nevypadalo to, že by byla nějak moc komunikativní, a v kombinaci s mou společností, která představovala opravdu jen úsporné používání slov a vět, jsme nevedli nikterak energický dialog. No a proč bych měl zůstávat v její společnosti, když mlčky můžu být klidně i sám? Nemyslel jsem to zle - tušil jsem, že ji to se mnou už taky nebavilo. Holt nejsem moc zajímavá společnost, no. Věděl jsem to o sobě a tudíž jsem si nic nenamlouval.
Přemýšlel jsem tedy už nad tím, jak se s ní rozloučím a kam mě mé nohy hned poté ponesou. Allairé, která se vrátila od vodního toku, však vypadala, že má ještě něco na srdci. Zvedl jsem k ní ledově modrý pohled a vyslechl si, na co se tázala. Zajímalo ji, jaké magie Smrt nabízí. "Je toho celkem dost," pověděl jsem pro začátek a pokračoval, "vlastně ani netuším, kolik přesně, ale já jich mám od ní asi čtyři..." Koukl jsem na kost, které jsem se musel vzdát, abych mohl odvětit na dotaz. "Hmm... Určitě si můžeš koupit neviditelnost, elektřinu, příkaz, hlaucinace,... emoce a počasí..." To byly všechny, které jsem znal. "No a pak samozřejmě za vyšší částku ji můžeš poprosit o nějakou speciální magii, která bude jen tvoje," dodal jsem ještě, než jsem se postavil a oklepal se. Tak co teď? Kdyby měla ještě nějaké otázky, s klidem bych jí odpověděl. Jinak jsem se ale už chystal na odchod.

Po řádném zvažování administrátorů získávají možnost dalšího charakteru tito hráči:

Ashe, Storm, Savior, Amaya, Launee, Skylieth, Wolfganie, Falion, Allairé, Mojo, Meinere a Tailla

Ti, kteří neuspěli, nemusí věšet hlavu. Budeme vás ještě nějakou dobu pozorovat, tudíž máte možnost další char získat dodatečně. :)

Pobaveně jsem se usmál. "Chápu," pokývl jsem, když se Allairé ohradila, že snílkem rozhodně není. Neřekl jsem, že si to o ní myslím, pouze jsem konstatoval, že to tak vyznělo, když pěla ódu na oblohu a vločky. Asi se jí ta představa moc nelíbila, proto se tak rázně ohradila, pomyslel jsem si.
Náš krátký, leč intenzivní lov zajíce se vydařil. Allairé sice předvedla gymnastický trik, ale nakonec mi odkývala, že se jí nic nestalo. Přinesla zajíce ke mně a položila ho na zem. "Dobrá," odvětil jsem, když můj návrh, že si ušáka může nechat celého, rázně zamítla. "Tak si vezmi půlku, kterou bys chtěla," pobídl jsem ji, ať úlovek "naporcuje" na dvě části. Mně bylo jedno, která pro mne zbude. Ale věděl jsem, že někteří vlci preferovali třeba zadní nohy, jiní například žebra nebo prsa. Proto jsem černou vlčici nechal vybrat si.
Dlouze jsem vydechl. Zamyslel jsem se nad tím, co podniknu, až se zase naše cesty rozdělí. Možná bych mohl zajít za Životem. S tímto nápadem jsem si v hlavě pohrával už docela dlouhou dobu, ale jaksi jsem se prozatím nerozhoupal k jeho uskutečnění. Primárním důvodem byl počet květin a drahokamů. Ne, že bych jich měl málo, ale řekl jsem si, že tentokrát ho požádám o hodně velké zlepšení mých vlastností... Některých snad i na nejvyšší možnou úroveň, na kterou se obyčejný smrtelník může dostat. A to dozajista nebude levná záležitost.
Když byla Allairé hotová, sklonil jsem hlavu a vzal si zbytek mrtvoly. Udělal jsem pár koků dál a ulehl do sněhu. Párkrát jsem do úlovku šťouchl nosem, trochu ho pootočil a snažil se přijít na to, odkud začnu své hodování. "Dobrou chuť," houkl jsem směrem k vlčici a pustil se do jídla.

Představa Allairé, která se válí ve sněhu jako malé vlče, mi přišla poněkud zvláštní. Obecně dospělí vlci, kteří do dospělosti rádi dělali rošťárny, byli úsměvní, leč nikterak vzácní. Abych se přiznal, i já jsem občas, když jsem si byl na sto procent jistý, že mne nikdo nevidí ani neslyší, sebou plácl do sněhu a trochu se v něm vyválel. Cítil jsem se pak o pár let mladší a snad i šťastný jako kdysi dávno.
"Teď zníš jako snílek," zkonstatoval jsem s pobaveně tázavým tónem hlasu. Nechtěl jsem ji nějak urazit nebo se jí posmívat. Jen mi to přišlo trochu nezvyklé. Allairé jsem měl doposud v paměti zapsanou jako tišší vlčici se špetkou ironie. Ale dlouho jsme se neznali, tudíž by mne ani nenapadlo ji nějak hlouběji rozebírat.
Netrvalo to dlouho a oba jsme se dali do lovu. Má osoba se ujala funkce naháněče, vlčice s jizvou přes oko se skryla a představovala "dokončovače". Zajda vyběhl přesně tím směrem, který se mi hodil, tudíž Allairé mohla vyskočit z keřů a ulovit ho. Plán vyšel, avšak díky rychlosti a síle, kterou vlčice nabrala při útoku, jako by nestihla zabrzdit a i s ušákem se jí podařilo udělat kotoul. Zastavil jsem a sledoval, co se bude dít dál. Vstala a koukla přímo na mě. Nevypadala zraněně, ale ze slušnosti jsem se musel zeptat: "V pořádku?" Zvláštní - tohle už bylo za dnešní den podruhé, co jsem si dělal starost o zdraví této černé vlčice.
Došel jsem k ní a pořádně ucítil pach čerstvé krve. Vonělo to moc lákavě. Přes to jsem vyřkl nabídku: "Víš co? Jestli chceš, můžeš si ten úlovek nechat."

Jestli mám rád sníh? Tak zněla otázka, jenž vyšla z tlamy Allairé. Pousmál jsem se a odpověděl: "Velmi. Co ty?" Nevypadala jako pravá seveřanka, ale zase ani jako někdo, kdo pochází z dalekého jihu. Vzpomínám si, jak jsem jako malé neohrabané vlče miloval válení se ve sněhu. A jak jsem vymýšlel rošťárny, v nichž figuroval sníh a ostatní členové smečky.. Ach, kde jsou ty bezstarostné časy? Dávno pryč.
Černá vlčice se jen ušklíbla a prozradila mi, že to byla pouhopouhá otázka. Chápal jsem to, leč přesto jsem si o Smrti nechtěl moc dělat srandu. Ne, že bych se jí tak moc bál, ale moc dobře jsem věděl, že takový Život znal naše jména, osudy, myšlenky... A cosi mi říkalo, že tyto schopnosti bude mít i jeho zákeřná sestra. „No, je to přesný opak Života. Ráda obyčejným smrtelníkům nadává, vyhrožuje... Je slizká jako úhoř a mnohdy se s vlky dohaduje o tom, proč by jim měla dát své schopnosti, když má cenných drahokamů dostatek. No a v neposlední řadě občas uvažuje i nad tím, že tě rovnou na místě zabije," tentokrát jsem se i já ušklíbl. Návštěvy u ní prostě nejsou nic příjemného. Což mi připomnělo, že jsem Starou zříceninu už docela dlouho nepoctil svou přítomností. Ale jaksi jsem odtušil, že magií mám již dost, proto bych raději "investoval" do vlastností, které bych si mohl vylepšit u Života. A tam bych znovu zašel vlastně velmi rád. Byl jsem tam už dvakrát a pokaždé mi tamní polobůh zlepšil náladu a vlil do krve novou energii do života.
Nenamítala nic proti, a tak jsme se vydali na lov. Ani k mému "plánu" neměla žádné poznámky, proto jsem usoudil, že souhlasí. Odběhla kamsi do houští a já se pomalu přiblížil o kousíček víc k zajícovi. Jenže to už jsem byl tak blízko, že si mne prostě všiml, načež jsme tedy oba vystartovali jako střely. Běžel přesně tím směrem, kterým jsem potřeboval - podél křáčí, v kterém se ukryla Allairé. "Můžeš," zvolal jsem na ni pár sekund před tím, než ušák doběhl k přesnému místu, kde se vlčice schovávala. Teď už by to pro ni měla být hračka.

"Nene, děkuji," zavrtěl jsem hlavou, když se mne Allairé ptala, jestli chci jít na návštěvu, zatímco si prohlížela nebe. Je tam něco zajímavého? Krátce jsem koukl do oblak, ale ničeho nevšedního jsem si nepovšiml. Snad jen toho hezkého počasí... Každopádně mi přišlo trochu neslušné létat hlavou v oblacích, zatímco jsme spolu vedli konverzaci. "Myslím, že si návštěvu nechám na pozdější časy," pověděl jsem a čekal, jestli Allairé zase naváže oční kontakt.
Pronesla jen dvě slova. Znovu jsem koukl na nebesa a odvětil: "Ano." Počasí bylo vskutku klidné a pěkné. "Ale nějaké to sněžení by neuškodilo," pousmál jsem se. Sníh jsem prostě měl moc rád a od té doby, co jsem opustil mou dalekou severní domovinu, jsem si tuhle bílou mokrou peřinu mohl užívat jen necelou čtvrtinu roku.
"Tady nejde o to, jestli na to vypadáš," ušklíbl jsem si, když mne černá vlčice uklidňovala, že bude v pořádku. "I těm nejsilnějším alfám dokáže Smrt pěkně pocuchat kožich," zvážněl jsem. Nebylo by moudré brát ji na lehkou váhu.
Vstala a bezstarostně se protáhla. Netušil jsem jestli se tato chovala v přítomnosti všech vlků, nebo už ve mne měla nějakou důvěru. Každopádně jsem čekal, jak zareaguje na můj návrh ohledně lovu. Řekla jen, že bychom mohli. Mlčky jsem pokývl a vstal. Pomocí magie vzduchu jsem si přivál pachy z blízkého i vzdálenějšího okolí, abych zjistil, jestli se tu náhodou někde nepotuluje potenciální kořist. "Cítím jen zajíce, možná lišku a pár ptáků," zhodnotil jsem vůně, které se mi vedraly do nosu. "Nejsnazší asi bude zajíc," navrhl jsem a vykročil podél vodního toku.
Pár minut nám trvalo, než jsme se k ušákovi přiblížili, ale jakmile už jsme se ocitli v přijatelné vzdálenosti, navrhl jsem: "Zkus se někam ukrýt, pokusím se ti ho nahnat přímo pod nos."

Morfeus, tak údajně znělo jméno druhé alfy Sarumenu. "To mi nic neříká," špetku jsem naklonil hlavu a stále dumal nad tím, jestli mi tento vlk jen prostě neunikl do vzdálených zákoutí mysli. Hmm, ne, na žádného Morfea si opravdu nevzpomínám, zkonstatoval jsem nakonec. "Ano," přikývl jsem, když se Allairé optala, jestli znám Neyteri. "Potkal jsem ji kousek od Sarumenského hvozdu. Vypadala, že někam pospíchala, neboť hledala nějakého vlka." Na přesný popis hledaného jsem si už nevzpomínal. "Byla ale milá," dodal jsem ještě. "Dokonce mě pozvala na návštěvu," pousmál jsem se.
Její pohled, který mi věnovala, jakmile jsem se zmínil o problematice smeček, vypadal nechápavě. Každopádně nic na to neřekla, takže jsem ani já neměl v plánu se v tom dál šťourat. Není první ani poslední, která můj postoj nechápe. Nevyčítal jsem jí to, každý jsme přeci jiný. Já zas moc nepobíral to, proč někdo za každou cenu hledal smečku. Co když tam bude špatný kolektiv? Nebo alfy, které si na vlky zasedají? Brr, vidina velké skupiny vlků, která si říká rodina, se mi moc nezamlouvala.
Allairé mi prozradila, že ji nezdržuji. Pokývl jsem, načež se vlčice zmínila, za Smrtí plánuje jít až za pár týdnů. "Snad se vrátíš vcelku," ušklíbl jsem se a švihl ocasem.
Následně jsem se dlouze nadechl, přičemž mě napadlo, že už mám celkem hlad. "Pokud teda nepospícháš, co takhle si zalovit? Jestli máš tedy hlad a chuť." Takovou nabídku jsem moc často z tlamy nevypustil, ale kdyby řekla, že nemá zájem, nikterak by mi to nevadilo.

Allairé potvrdila, že jméno, jenž mi vyvstalo na mysli, skutečně patřilo alfě Sarumenské smečky. Následně však ještě dodala, že dle ní to byla snad ta nejenergičtější alfa, kterou znala. V myšlenkách jsem se nad tím musel pousmát. Kdybych necítil ten pach, snad by mne ani nenapadlo, že může mít na starosti celou smečku. Je taková malinká, veselá a vlastně celkem hodná. No považte sami: která alfa by si dobrovolně a ještě s vřelým úsměvem pozvala na své území tuláka, jehož sotva zná? Neyteri, nikdo jiný mne nenapadal. „A jak zní jméno jejího partnera?“ otázal jsem se, abych si ho pro případ nouze mohl uložit do paměti. Prozatím jsem neviděl důvod, proč bych měl Sarumen navštěvovat - strašně nerad jsem se motal kolem smeček. Snad jen kdyby bylo nejhůř...
„Proč?“ zopakoval jsem její dotaz ohledně toho, že smečku nemám. Zamyslel jsem se nad tím, jak zformulovat odpověď. „Nejsem moc společenský typ,“ zkonstatoval jsem spíše bez emocí. „Tuláctví mi vyhovuje.“ Kdybych mohl, pokrčil bych rameny. Prostě mi přišlo hloupé se někam přifařit a říct "Ahoj, já jsem nový člen rodiny!". Takhle to u mne nefungovalo. Důvěru jsem si budoval dlouhé roky. A ve společnosti vlků, kterým nevěřím a neznám je, bych se cítil přinejmenším nesvůj.
Krátce jsem pokývl, když začala mluvit o tom, že to nebyla vina nikoho z nás. „Vím, přesto si to občas vyčítám,“ koukl jsem jí do červených očí. „Už to nikdy nechci zažít. Nemít kontrolu nad svým tělem a činy není nic, co by se mi zamlouvalo.“ Odfrkl jsem si a konečně se taktéž posadil do sněhu. Vzhledem k mému původu mi zima nevadila, ba dokonce naopak, měl jsem ji velmi rád. Vždy se dostavila tak trochu nostalgická nálada a já si zavzpomínal na to, jaké bylo mé dětství. Plné sněhu, v duchu jsem se uchechtl.
Na co teď navázat dialog? Věčné dilema, které jsem řešil. Stále jsem nechápal vlky, kteří uměli spontánně komunikovat. „Nezadržuji tě? Jestli potřebuješ někam jít, stačí říct,“ věnoval jsem jí pohled, který jako by říkal, že si klidně může jít, kam potřebuje, já se zlobit nebudu. Ostatně mně samota nevadí, že. Putovala na sever... Možná měla právě namířeno ke Smrti. „Plánuješ návštěvu Smrti někdy v blízké době?“

Prozradila mi, že tak nějak jen zkoumala všemožná území Gallirei. Jo, není nad cestování a objevování nových krajin. A od té doby, co se v této zemi stala zvláštní událost s létajícím kamením a prapodivným smíchem, jako by se magická energie roztáhla dál, takže pod Gallireu spadalo mnoho nových území. Pokračovala ve svém vyprávění dál. Dozvěděl jsem se, že se přidala do Sarumenské smečky. „Sarumenská?“ zopakoval jsem onen název a zamyslel se. Něco mi to říká. Kdepak jsem to jen slyšel? „To je smečka... hmm,“ vím to, mám to na jazyku, „ah, Neyteri?" konečně se mi podařilo vylovit jméno malinké zelenooké šedé alfy, která, ač mne téměř neznala, se odvážila mou osobu pozvat na návštěvu. Doposud jsem v Sarumenu nebyl. Ale snad jednou, až opravdu nebudu mít do čeho kopnout... Jen teda musím doufat, že mě její alfák nebude chtít sežrat. Jak jsem se znal, určitě bych si pro navštívení vybral dobu, kdy tam Neyteri nebude. Smůla se mi holt lepila na paty snad odmala. A co bych pak řekl? "Promiňte, prosímvás, pozvala mě sem k vám Neyteri. Ta tu sice není, ale musíte mi věřit!" V duchu jsem se uchechtl, neboť mi to přišlo poněkud komické, ale zároveň smutné. Taková tragikomedie.
U Života prý byla dvakrát, u Smrti ani jednou. „Nuže to se máš na co těšit,“ krátce jsem se zasmál. K mé nelibosti se Allairé rozhodla stočit hovor právě na mou osobu. Ach jo, tohle nemám rád, postěžoval jsem si, ale pozorně jsem poslouchal, na co se ptala. „Já...“ začal jsem, ale na pár sekund se slova zasekla, neboť mozek netušil, jak dál pokračovat. „Já se mám stále stejně, řekl bych,“ zkonstatoval jsem. „Také se toulám po všech možných zákoutích Gallirei - ještě jsem jich mnoho nenavštívil,“ pousmál jsem se. „Smečku nemám,“ zavrtěl jsem hlavou, ale nic víc se mi k tomu moc dodávat nechtělo. Pozorně jsem zastříhal ušima, když se dotázala, jestlipak stále pomáhám zbloudilým duším, jejichž tlapy je donesou na Gallireu. Jistěže narážela na naše první setkání. Úsměv jsem opětoval a odvětil: „Asi ano. Stejně toho poslední dobou nemám moc na práci.“
Přes naši rozběhlou konverzaci mi hlavou stále vrtal ten nepěkný zážitek s žilkovanou kreaturou. „Poslyš,“ řekl jsem po kratší odmlce, abych upoutal její pozornost. „Chtěl bych se ti omluvit za to... Představení, tehdy, když nás napadl ten podivný temný žilkovaný vlk.“ Věděl jsem, že má vůle tehdy tělo ovládat nemohla, přesto se mi v podvědomí usadil pocit viny. „Nechtěl jsem zranit tebe, ani nikoho jiného,“ přiznal jsem a povzdechl si.

// Píšeš, že si nevzpomíná na jméno, ale pak ho normálně osloví. Just for info. :D

Nezdála se nikterak otrávená, že mou maličkost potkala. Nebo to jen dobře skrývá, to jsem zatím na sto procent odhadnout nemohl, ale nechtělo se mi věřit, že by ke mně chovala nějakou obří zášť. I když jsem jí ale tehdy představil Gallireu, přeci jen jsem jí o pár týdnů později ublížil... Zavzpomínal jsem na tu prapodivnou událost se žilkovaným stvořením, které mě nakazilo jakousi temnou magií. Vůbec jsem se tehdy neovládal a ničil jsem všechny, kteří mi přišli do cesty. V myšlenkách jsem si nad tím povzdychl - nebyly to vůbec pěkné vzpomínky.
Zdálo se, že ji má otázka trochu překvapila. Rychle jí ale došlo, co jsem měl na mysli. „Ach tak,“ pokývl jsem, když mi černá vlčice vysvětlila, že možná přecenila svou obratnost a schopnost agilních výkonů. A nakonec ještě dodala, že si příště najde lepší přechod. Krátce jsem zhoupl ocasem. „To je dobrý nápad,“ ušklíbl jsem se.
Netušil jsem, co to tam Černobílý a jeho společnost koumají, ale něco mi říkalo, že to teď zjišťovat nechci. „Tak povídej, jak se ti daří? Co smečka? Byla jsi už u Života a Smrti?“ Moc jsem nechtěl, aby se hovor stočil k mé osobě, takže jsem ji raději "zaúkoloval" těmito dotazy.

Savo abyste to neměli tak jednoduché, můžeš to brát i jako hlavolam. :D :D

Třešňák <<<

Vcelku energicky a svižně mě křídla nesla oblohou. Takto se prohánět po nebesích jsem mohl jedině proto, že sněžení i krutý zimní vítr jako by si na dnešek vzali volno. Ani mračna se netvářila příliš pochmurně a sem tam jimi prošel bledý, leč přeci jen teplý sluneční svit.
Netušil jsem, kam mě má křídla zanesou. Nikam konkrétně jsem namířeno vskutku neměl. Ale jakmile se hnědé tělo blížilo k řece Midiam, na nos mi začaly útočit známé pachy. Tedy jeden z nich jsem identifikovat nedokázal, ale zbylé dva ano! Hmm, někde poblíž se tu potuluje Černobílý. Zašklebil jsem se. Jak je sakra možné, že na něho každou chvíli někde narazím? Kolikrát jsme se vlastně už potkali? Dvakrát? Nebo třikrát? Mé domněnky a hluboké úvahy se přerušily v moment, kdy se do čenichu dostal druhý známý pach. Že by Allairé? Na tu vlčici jsem si vzpomínal jen matně, leč jméno mi utkvělo v hlavě velmi dobře. Dlouho jsem ji neviděl.
A heleme se! Byla to ona? Černý vlk se snažil přejít řeku - používal k tomu kameny. A málem do vodního toku zahučel. Naklonil jsem levé křídlo a tím změnil směr mého letu přímo nad něj. Dlouze jsem se nadechl. Nebylo pochyb, to byla Allairé. Přistál jsem na druhém břehu a čekal, až se sem dostane i ona. „Zdravím, Allairé,“ houkl jsem jejím směrem a lehoulince povytáhl koutky tlamy - snad jen tak malinko, že by si toho všiml jen někdo, kdo stál velmi blízko. „Jsi v pořádku?“ vypadl ze mě dotaz. Nevypadala zraněně, ale přeci jen málem skončila v řece.

// Děkuji. :3 *utírá si slzičky* Někdy ti to vynahradím.

Přitakala a já se lehce pousmál. Pravda, nikdy jsem takové vlky neměl moc v lásce. Ale kdo ano? Málokdy se s nimi dalo rozumně povídat a komunikovat. Vlastně jsem je mnohdy ani nemohl vystát. Avšak jelikož jsem byl typ, který se hned do bojů vážně nehrnul, raději jsem je několika málo slovy odbyl a klidil se někam, kde jsem mohl bát sám. Jen já a moje myšlenky... A pak přibyla Nareia. Jenže ta se tu neohřála moc dlouho. Povzdechl jsem si, úsměv zbledl.
„To mi ani nepovídej,“ odfrkl jsem si, když Skylieth poznamenala, že ten čas rychle letí. Už jsem starý páprda. Měl bych si vyhlédnout místo, kam se vydám, až se mi bude chtít umírat. Haha, krásné depresivní myšlenky. Úplně jsem zapomněl, jak je život hořký. Nebylo divu. Nareia mi ho celý rozjasnila... A pak opět uvrhla do šedých tónů, když zmizela. Ale nevyčítal jsem jí to.
Pokyvoval jsem, když začala opěvovat teritorium své smečky. Jakby ne, však je to tamější alfa. V duchu jsem se nad tím pousmál. Močály jsou prostě výhodné, leč nevšední. Najednou mi ale došlo, že starý bručoun jako by rezignoval. Přišel blíž a posadil se na zadek. Už nám nenadával. Naopak se zeptal, jestli jsme nenarazili na nějakou mrtvolu, kterou by mohl zkonzumovat. Zavrtěl jsem hlavou. Skylieth naznačila totéž. Pak mě ale napadlo, že bych mu aspoň mohl říci o zbytcích po ušákovi. „Ale kdyby bylo nejhůř,“ načal jsem, „před chvílí jsem tu někde nechal kostru zajíce. Nezbylo toho na ní mnoho,“ chladně jsem zkonstatoval, „ale při řádném ohledání by se snad trochu masa a chrupavek našlo.“ Kdybych mohl, pokrčil bych rameny.
Vstal jsem. Skylieth hleděla kamsi do dáli, snad bych řekl, že i trochu zasněně. „Nuže je čas opět vyrazit,“ pověděl jsem spíše neadresně. „Rád jsem tě poznal, alfo Maharu,“ koutky tlamy se nenápadně a na krátkou dobu zvedly. K dědulovi jsem neměl co říct. „Někdy zase na viděnou,“ pokývl jsem na Skylieth, zhmotnil si křídla a pomocí několika máchanců se vznesl do vzduchu.

>>> Midiam