Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel jsem se pořádně vydýchat. Modravý pohled klouzal po zasněžené Galliree. Sluníčko se pomalu ale jistě přesouvalo výše a výše. Ráno se mění v odpoledne. Posadil jsem se a ujistil se tak, že si konečně po náročném výšlapu odpočinu. Tep i dech se postupně zpomaloval, až se ve finále vrátil do běžného normálu.
Támhle je Tundra, tam zas Dlouhá řeka, podél níž vede Úzká rokle. Zraky se stočily na jihozápad. Ledová pláň? pomyslel jsem si tázavě, neboť jsem toto území prozatím nikterak blíže neprozkoumal. Teoreticky bych se s ním mohl jít seznámit hned poté, co slezu z hor, napadlo mne. Jo, to neznělo vůbec špatně! Jaksi mě přepadl cestovatelský duch. Koneckonců jsem neměl moc lepších věcí na práci.
Lehl jsem si do sněhu, přední si překřížil a na ně položil hlavu. Takhle bych tu vydržel relaxovat celé hodiny, rozplýval jsem se nad oním krásným výhledem a hlavně tichem. Řídký horský vzduch mi pročesával srst a příjemně štípal v nose. Klid a mír. Chápal jsem, že se sem moc vlků nedralo - kor nyní, kdy byla zima.

Málem bych tu býval i usnul. Zloděj však již začínal remcat a ptát se, kdy znovu vykročíme na cestu. „A kam bys chtěl jít?“ optal jsem se a líně zamrkal. Klidně bych si dal šlofíka. „Eee... No, nevím! Ale tady mě to nebaví,“ povzdechl si. „A co takhle občas vyhovět i mně a dělat to, co mě baví?“ Musel jsem si do něj rýpnout. Mýval se zamračil, ale dále již nic nenamítal. Zívl jsem si, převalil se na bok a vleže si protáhl nohy. Lahoda, spokojeně jsem se pousmál. Vyplázl jsem jazyk a snědl trochu toho čerstvě napadaného sněhu. V tlamě mě to zastudilo. Tak fajn, snažil jsem se nakopnout k tomu, abych se konečně zvedl.
Hnědé tělo se vyšvihlo na nohy, oklepalo se a já vykročil. Nikterak jsem nepospíchal - ještě jsem si to tu chtěl trochu užít. Neotočil jsem se a nekráčel zpět ve svých stopách. Místo toho jsem se rozhodl sejít dolů z té západní strany hory. Chtěl jsem se kouknout na již zmiňovanou pláň.

>>> Ledová pláň

// Winter tam máš 2x :D Tohle zní fakt zábavně! Už teď jsem zvědavá na výsledky. >:D

Tajga <<<

Tak jsme sem konečně dokráčeli! Zvedl jsem pohled, jenž ulpěl na samotných vrcholcích Sněžných hor. „Heheheeee,“ rádoby nevinně se Zloděj zasmál. „Řekni mi, že si teď zase hezky pěkně zhmotním křídla a...“ úsměv mu zvadl, když jsem zavrtěl hlavou do stran. „Já si to vyšlapu pěkně po svých,“ oznámil jsem mu nemilosrdně. „Jak se tam dopravíš ty, to je mi jedno,“ dodal jsem ještě, aby si nemyslel, že ho, chudáka, nutím do nějakých túr. Jsi magie. Můžeš zmizet někam... do pryč. A když se vyškrábu na vrchol, zase se někde poblíž zjevíš, vytkl jsem mu aspoň v myšlenkách. „Fajn,“ řekl, jako by prohrál nějakou hádku. Nadzvedl jsem obočí a čekal, zda-li z něj ještě něco vypadne, aby mi osvětlil, co přesně ono slůvko mělo znamenat. „No co koukáš?“ zeptal se ždibec otráveně. „Šlapeme, ne? Nebo tam chceš kráčet tři dny?!“ aniž by čekal na mou odpověď, vykročil. Pobaveně, leč decentně a krátce jsem se pousmál. Též jsem tedy začal skládat jednu nohu před druhou.
Cesta to nebyla moc lehká. Avšak dovolil bych si tvrdit, že pro vlka, jenž v takových horách vyrůstal, bylo zdolávání těchto monumentů matky přírody snazší než-li pro někoho, kdo žil v lesích mírných pásem, či dokonce kdesi na poušti. Upřímně jsem si to ani moc nedokázal představit. Jaký je asi život v pustině? Určitě tam bylo méně jídla a vlastně i vody... Vlci si museli hrabat pořádné a hlavně pevné nory, aby se v parných dnech ochladili. Ale v noci tam prý zase byla zima. To mi hlava nebrala. Další věc, na kterou bych se mohl zeptat Života.
Kráčeli jsme mlčky, leč jsme dost hlasitě funěli. Consiliario sem tam podváděl, neboť šel proti zákonům přírody a mývalovi přičaroval křídla, která byla až nápadně podobná těm mým. Musel jsem se pousmát. Pravda - párkrát napadlo i mě, že bych si tu námahu mohl ulehčit, ale vždy jsem onu myšlenku po několika sekundách zavrhl. Vypochodoval jsem tam i kdysi dávno, kdy jsem byl slabší. Proč bych to teď neměl zvládnout?
„Ach,“ vydechl jsem. Konečně mé zraky spočinuly na vrcholu. Jsme již blízko k cíli. Zrychlil jsem - nemohl jsem se dočkat toho výhledu na zasněženou Gallireu. Samozřejmě tu byly ale i ty zlé myšlenky. Kdysi jsem toto místo navštívil i s Nareiou. A zde jsme našli i mou náušnici. Ona mi pomohla ji nandat. Srdce mě opět zabolelo. A já cítil tolik protichůdných emocí, když mé oči konečně sledovaly zemi pode mnou.

Úzká rokle <<<

Konečně jsem se vyškrábal z oné rokle. Zadýchaně jsem navrhl Zlodějovi: „Tak teď už bys mohl jít hezky po svých, nemyslíš?“ Zaslechl jsem jen nespokojené zamlaskání. Psychicky jsem se připravil na dohadování se o tom, že ho celou cestu neponesu na zádech. Světe div se sebou ale Consililiario jen špetku zašil, povzdechl si a seskočil dolů. „Hm, tak díky za svezení,“ řekl upřímně a bez jakéhokoliv negativního podtónu. Podezíravě jsem na něj koukl. Copak se to děje? „Nekoukej tak na mě!“ prskl a já zase nabyl dojmu, že je vše v pořádku.
Zbystřil jsem. V dáli se soci pohybovalo. Ihned jsem šel k zemi - snad mě to nevidělo. Zloděj instinktivně můj pohyb zopakoval. „Co se děje?“ zeptal se šeptem. „Něco tam je,“ krátce jsem mu oznámil. Nebyl to vlk - zde jsem cítil jen opravdu velmi slabé staré pachy. No jo, kdo by se sem sápal. Chápu, že toto místo není moc oblíbené. Navíc je z jedné strany ohraničeno úzkou roklí... Soustředně jsem čenichal a zkusil určit, k jakému tvorovi ta vůně patří. Avšak ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem žádnou kreaturu k onomu pachu přiřadit. Lehce jsem se zamračil. „Co to je za zvíře?“ šeptem jsem položil dotaz směrem k mývalovi. Vrtalo mi to hlavou. Za celý svůj život jsem na něj nenarazil. Nebo si to nepamatuji. „Jak to mám vědět?“ opáčil. Povzdechl jsem si. „Tak se změň na něco malého a setřes ze sebe můj pach. Třeba to nezmizí tak rychle.“ Fakt, že jsem byl vlk - obávaný predátor - mi vcelku často "překážel" u pozorování různých živočichů.
Consiliario se přeměnil na zajdu, ale až poté, co se ode mne co nejtišeji dokázal vzdálit. Začal si to hopsat směrem k onomu tajemnému stvoření. Pozorně jsem ho pozoroval a opatrně natahoval krk. Bylo by ideální, kdyby to zvíře zahlédl celé a dostatečně dlouho, aby mi ho pak mohl zhmotnit, problesklo mi hlavou.
„Hehe,“ zasmál se a mně bylo jasné, že i když byl Zloděj zajícem, zvířátko stejně zmizelo. Vstal jsem a narovnal se. „Tak co?“ vykročil jsem. „Moc zřetelně jsem to neviděl,“ řekl omluvně nyní už zase mýval. „Hm, připomeň mi, ať se o něm zmíním, až budu u Života.“

>>> Sněžné hory

Mahtaë <<<

Oba jsme dolétli na druhý břeh řeky a nechali svá křídla zmizet. Vydechl jsem. Cestovat vzdušně, když má vlk plný žaludek, asi nebude úplně nejlepší nápad, ušklíbl jsem se sám pro sebe a koukl na Zloděje, jenž se přetvořil zpět na mývala. „Tak povídej, jak se v tom cítíš?“ vyzvídal jsem. Consiliario mne dokázal celkem pěkně rozptylovat, tudíž se má mysl nesoustředila jen na ty pochmurné věci. Ačkoliv bych to sám od sebe jen tak nezmínil, byl jsem mu za to celkem vděčný. „Ale jo, ujde to.“ Zakroutil ocasem, zastříhal oušky a následně bez varování vyskočil. Kam, ptáte se? Na má záda, bohužel. Uchechtl se a pacinkou se chytil za můj kožich, jenž byl na krku vcelku bohatý. „Och, to je super!“ zaradoval se, neb jako lišák neměl možnost se tlapkami ničeho chytit. V mysli jsem se nad tím musel pousmát: A to se na začátku tvářil, že je z toho zhnusený. Občas (nebo spíše většinou) jsem se cítil, jako by byl Consiliario nějaké neposedné vlče.
Odfrkl jsem se a pořádně zabral - Úzká rokle vynikala svým členitým a občasně až nepřístupným terénem. Vše se zde zdálo býti strmé, kamenité, sem tam vyčnívaly všelijaké patvary z kořenů. No a v neposlední řadě to momentálně vše zakrýval sníh, díky němuž se cestování tímto územím jen ztížilo. „Poslyš - nechtěl by sis to vyšlapat sám?“ pronesl jsem směrem ke Zlodějovi. „Ne,“ ozval se téměř bez váhání. Protočil jsem očima a ušklíbl se - jeho černé pracky se mě držely jako klíště. A to dost nepříjemně tahalo. Každopádně jsem měl vcelku dobrou náladu, takže jsem již dále nic nenamítal.

>>> Tajga

Medvědí řeka <<<

Použil jsem magii Ohně, abych vzduch kolem sebe oteplil. Byl jsem mokrý snad do tří čtvrtin těla. Chvíli to potrvá, než mi srst uschne. A tak se mi naskytla ideální možnost, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Prostě dokud jsem se nezbavil vlhkosti v kožichu, pustil jsem se do své těžce ulovené snídaně.
Otevřel jsem rybu a chvíli ji očuchával a koumal, co si dám jako první. Času dost. Nakonec jsem se pustil do hlavy, konkrétně mozku. „Mýýýýval?“ optal se protáhle Zloděj. „Hm,“ vyloudil jsem ze sebe zvuk souhlasu, avšak od ryby jsem se nezvedal ani neotáčel. Utrhl jsem ploutve a postupně odstranil věci, které mi úplně nebyly po chuti a ani z hlediska živin se netvářily moc výživně. „No nevím,“ kriticky váhal. Mně to může být vlastně jedno, že. Konstatoval jsem si jen tak pro sebe. „Co se ti na něm nelíbí?“ otázal jsem se a koukl na něj. „Eeee,“ vypustil ze sebe. Nevíš? „Máš pocit, že je to méněcenné zvíře?“ nadzvedl jsem 'obočí'. „Coo? Pchee, to vůbec,“ zavrtěl hlavou. „Tak to zkus,“ snažil jsem se ho povzbudit. Lišák zmodral a silueta se začala měnit. Olízl jsem si tlamu a pozoroval ho. Mmm, plný žaludek, blahobytně jsem se pousmál.
Vstal jsem a protáhl se. Aniž bych na něj čekal, vykročil jsem. „Tak?“ čekal jsem, až mě zvířátko s černou maskou na očích dožene. „Celkem... Dobrý.“ „Tak vidíš. A teď se změn na něco, co má křídla,“ ušklíbl jsem se a sám si zhmotnil ta svá. Čekal nás přelet na druhou stranu.

>>> Úzká rokle

Křišťálový lesík <<<

Toulavé tlapy nás opravdu donesly až k řece. Ta nebyla zamrzlá, avšak ani v těchto končinách moje pachové buňky nezachytily žádné čerstvé stopy po vlčích návštěvnících. A jelikož přes zimu medvědi spali, okolí Medvědí řeky i jezera se rázem v tomto ročním období jevila býti poklidným místem vhodným k relaxaci.
Sklonil jsem hlavu a tlapu šťouchl do tenkého ledu, jenž se utvořil těsně u břehu. Nepotřeboval jsem použít velkou sílu - vrstvička ihned křupla a její střípky se rázem odplavily pryč. Čuchl jsem si k hladině a poté začal chlemtat. Voda byla opravdu velmi studená. Tak moc, až mě z toho vcelku nepříjemně rozbolely zuby. „Aaachr,“ nadechl jsem se a zaťal žvýkací svaly. V hlavě jsem si pohrával s myšlenkou, že bych si mohl skusit ulovit nějakého chutného lososa, ale teplota tekutiny mě řádně odrazovala. Mám magii Ohně i Vzduchu, namítalo mé podvědomí. Pravděpodobně se nemusím bát nachlazení.
„Tak copak jsi vymyslel?“ houkl jsem směrem ke Zlodějovi, ale zrakem jsem zkoumal vodní hladinu. Oblízl jsem si tlamu a postupně vkročil do řeky. „Brrr,“ sykl jsem, ale už jsem hodlal být zticha. „Veverka.“ Přivřel jsem víčka a soustředil se. Vypasení lososi se mi vyhýbali obloukem. „Potkan nebo krysa.“ Vyskočil jsem do vzduchu a chňapl po rybě - bohužel neúspěšně. „Zajíc.“ Nevadí! Ihned jsem to zkusil znovu. A i teď jsem minul. „Kuna... Nebo třeba jezevec.“ Zavrčel jsem, popoběhl po proudu a znovu začal lovit. „Sysel... A mýval.“ Ha! Moje snaha se vyplatila. V tlamě se mi mrskal docela tučný losos. Jeho ocas mě propleskal na levé tváři a málem se mi vysmekl. Vzal jsem rohy na ramena, aby mi neuplaval. Doběhl jsem na břeh, pořádně stiskl zuby. „To negni suatne," zahuhlal jsem. „He?“ Consi po mne hodil nechápavý výraz. Položil jsem rybu na zem a zopakoval: „Že to nezní špatně.“ Protočil oči vsloup a přeptal se: „Ale co přesně?“ Oblízl jsem se. „Mýval. Ten mi přijde adekvátní, má pohodlné čtyři nohy a ohebný ocas. A je to všežravec,“ pousmál jsem se, neb jsem dobře věděl, že Consiliario nemusí nic jíst, aby zůstal "naživu".

>>> Mahtaë

<<< Šakalka

Chlupaté mohutné nohy se brodily tvrdým křupavým jasným sněhem. Nechával jsem za sebou poměrně hluboké, zřetelné stopy. Občas jsem pořádně pozvedl hlavu a dlouze nasál vzduch. Snažil jsem se identifikovat různé pachy. Tady se nikdo vcelku dlouhý čas neobjevil, problesklo mi hlavou, když má maličkost vstoupila do Křišťálového lesíku. Hlava se sklonila těsně pod úroveň linie zad a chladné modré oči pozorovaly cestu.
„Můžeš mi říci,“ začal jsem, ale na Zloděje jsem se nepodíval, „kam se poděl kaloň?" Lehce jsem se pousmál, když jsem uslyšel zakašlání a dlouhé výmluvné „noooo“. „Je to nepohodlné, co?“ Chápal jsem to. Křídla místo předních končetin bych taktéž nechtěl. „Jo!“ přitakal téměř bez váhání. „Liška ti přijde pohodlnější?“ Konečně jsem na něj koukl - můj pohled nebyl nikterak přísný či nadměrně zvědavý. „Ech... Jo, asi jo,“ přiznal. „A nechtěl by sis vybrat něco menšího?“ Potřeboval jsem mu naznačit, že by mi tím mohl zmenšit "spotřebu energie". „Třeba myš? Pak bys mě mohl pěkně zašlápnout a rozmáznout!“ uchechtl se pobaveně. Taktéž jsem se pousmál. „To zas ne - neměl bych o tobě přehled.“ Zavětřil jsem. V dáli šuměla voda - Medvědí řeka. Došlo mi, že mám vlastně už celkem žízeň. A věděl jsem, že mne vodní tok dovede k větší řece Mahtaë. A ta pramení kde? Přeci ve Sněžných horách. Mohli bychom se vydat na túru a vyšlápnout to až na samý vrchol. „Tak přemýšlej a podávej návrhy,“ vybídl jsem ho a zamířil k nedaleké řece.

>>> Medvědí řeka

Zavrtěl jsem sebou, ale víčka se neotevírala. Cítil jsem, že se celé moje tělo ocitlo pod poměrně velkou vrstvou čerstvého těžkého mokrého sněhu. Dlouze jsem vydechl a neochotně pootevřel levé oko. Je mi zima, uvědomil jsem si a rozlepil víčka i u druhého oka. Hnědá hlava se lenivě zvedla a zubatá tlama se rozevřela - dlouze, avšak němě jsem si zívl. Pohled mi ihned sklouzl dolů k břichu, kde spal ve stočeném klubíčku zasněžený lišák. A já si rázem uvědomil, co se tu předešlého dne odehrálo. Opětovně jsem si povzdechl. Cítil jsem se velmi hloupě. Jsem jako starý rozmrzelý páprda, co má psychické problémy, nadával jsem sám sobě. Snažil jsem se co nejméně hýbat, abych Zloděje nevzbudil. Položil jsem hlavu tedy zase na zem a prázdnýma očima líně pozoroval okolí. Co jsem si měl počít? Můj život postrádal smysl. Bez Nareiy jsem neměl pro co žít. Všechno se zdálo být bledé, šedé, nevýrazné...
„Bré ráno,“ ozvalo se z ryšavo-černé tlamy. „Dobré,“ odvětil jsem tiše a pomalinku se skládal do kupy. Přitáhl jsem k sobě nohy a beze spěchu se postavil. „Jak se ti spalo, Šípková Růženko?“ otázal se Consi, který se vyšvihl na nohy mnohem rychleji než já. „Vtipný jako vždy,“ pronesl jsem krátce, avšak nikterak ironicky či naštvaně. Protáhl jsem se a následně se oklepal. „Kam se vydáme?“ položil jsem dotaz, ale o adresáta jsem nezavadil ani koutkem oka. Rozhlížel jsem se okolo a spekuloval nad tím, které končiny máme navštívit. „Sever!“ švihl ocasem a pousmál se. Co máš za lubem? Zastříhal jsem ušima. „Dobrá.“

>>> Křišťálový lesík

Tak po sečtení hlasů je jasno - více z vás by se raději dostavilo do Prahy. (Pokud byste se ale domluvili s Noxem, myslím, že by klidně ráda podnikla i Gallisraz v Brně :D)

Každopádně teď bych vás, co nad tím reálně uvažujete, chtěla poprosit, abyste mi na můj komentář odpověděli stručně a jasně, kdy by se vám to hodilo. Já osobně jsem pro nějaký termín v únoru, ale s klidem můžete navrhovat i pozdější měsíc(e)...

Midiam <<<

Kráčeli jsme po proudu řeky Midiam, jenž nás zavedl k Šakalí pahorkatině. Už jsme se nemuseli držet u vodního toku, neboť les, kterýžto obývala jakási smečka, již skončil. Rozhlédl jsem se a chvíli dumal, kam se mé toulavé tlapy vydají tentokrát. Ale ono je to stejně jedno, že... Dlouze jsem si povzdechl a posadil se. Pakliže jsem neměl nějakou vlčí společnost, nebo jsem zrovna nelovil a nespal, točily se mé myšlenky jen kolem několika málo věcí. Mezi ty primární patřila minulost a nostalgie. Díky bohu jsem se z obviňování sebe sama za smrt mé smečky už kdysi dávno vylízal, napadlo mne. Protože kdybych si to doposud kladl za vinu, dost možná by hrozila děsivá kombinace s drtivým smutkem a bolestí z odchodu Nareiy... A vznikly by deprese, ne-li sebevražedné sklony. Měl jsem takové období - snad někdy minulou zimu? Vzpomínal jsem, jak jsem se tehdy cítil. Samota a vzpomínky mne tížily na prsou, lov se mi nedařil, já ztrácel vůli žít a utápěl jsem se v samých nepěkných vzpomínkách.
K mé nelibosti se plíce začaly roztahovat o kousek rychleji. Snažil jsem se udržet kamennou tvář a stálý puls. „Fale?“ ozvalo se pár metrů ode mne. Zrak jsem nestočil na Zloděje; stále se upíral kamsi přede mne. Možná jsem se kdesi uvnitř bál, že by lišák v mé tváři mohl vyčíst příliš mnoho emocí. A také, že oněch emocí se ve mně nahromadil přehršel. Chybí mi, tak moc mi chybí. Nesnášel jsem ty situace, kdy jsem měl nakročeno k tomu, abych se utápěl v hořké sebelítosti. Nenáviděl jsem je, potlačoval jsem je... A to byl důvod, proč se ve mně postupně hromadily ty nepěkné, smutné pocity.
„Fale.“ Nebyl to výkřik, ani otázka. To slovo vyšlo z Consiho tlamy jemně, nenuceně, snad jako vlídný povzdech. Co se tím snažil naznačit? Neodvažoval jsem se k němu sklopit zrak. Ledové oči stále bloumaly krajinou kdesi v dáli, ale srdce bilo s každými deseti vteřinami rychleji. Hlavou se mi míhaly naše společné zážitky a vzpomínky. Bolí to. Hrdlo se mi sevřelo tak moc, že i kdybych nyní zatoužil cokoliv říci, nevyřkl bych ani hlásku. Stěží jsem polkl. Proč? Jaký je ten správný důvod? Do dnešního dne mi to stále vrtalo hlavou. A já pořád neznal odpověď. Avšak to nebyl důvod mého zneklidnění. Pálí to na srdci, pálí to jako čert, ocas sebou krátce a křečovitě švihl; vypadalo to, jako by se zasekla nějaká páka. Tisíce škrábanců, kousanců a jizev by nepůsobily takovou bolest jako zlomené srdce. Vědomí, že Nar už nikdy nepotkám, nepomazlím se s ní, nebudu jí moci říci, jak moc ji miluji - to mne každým dnem drtilo a táhlo ke dnu.
„Proč?“ vyšlo ze mně téměř bezhlasně, neb se mi hlas již dávno zlomil. Dech byl mělký a nepravidelný. Stále jsem se snažil Zloděje ignorovat. Nikdy jsem se s nikým o svých pocitech a emocích nedělil... Až na Nareiu. Čenich jsem měl vlhký, oči taktéž. Copak se to sluší, roztavit vlkovo srdce, ukázat mu, co to je láska, a pak bez rozloučení odejít? To bylo snad úplně poprvé od jejího zmizení, co jsem se na Nareiu zlobil. Zlobil jsem se hodně, strašně moc. Byl jsem rozhořčen. Naštvala jsi mě! Kdybych mohl, zavrčel bych. Takhle jsem jen mlčky vycenil tesáky...
V ten moment se mi o pravou zadní nohu a část boku opřel jakýsi objekt. Zamrkal jsem a lehce se prohnul - ač se opřel celým svým tělem, nebyl moc těžký. A přesto jsem byl vyveden z rovnováhy. Sklonil jsem hlavu a pohlédl na onoho opovážlivce, jenž se ke mně tulil. Tlama se v krátkých intervalech cukala a odhalovala tak bílé špičáky. Ryšavý kožich jsem viděl jen matně, rozmazaně. Zvedl jsem se a uskočil, jako by mě ta zrzavá srst pálila. Znovu jsem se posadil a hlavu zvedl nahoru.
Cítil jsem se mizerně. Měl jsem chuť dojít ke Smrti a dobrovolně jí odevzdat svůj život. Beztak nemá cenu. Polkl jsem a znovu sklonil hlavu, neb mě k tomu přinutil neodbytný lišák. „To bude dobrý,“ pověděl a opětovně se ke mně přilepil. Je to zlé, už i Consiliario ze mně vyčetl, jak se cítím... Došlo mi, že momentálně musím vypadat jako troska, jenž neudrží své emoce na uzdě. Po levé líci se začala kutálet slza velká jako hrách. Lehce jsem dupl pravou přední a hlavu jako bych si oklepal, abych se zbavil přebytečných tekutin - z očí, nosu i tlamy. V duchu jsem zaklel, ale už se nezvedl. Svým způsobem jsem byl i vděčný, že tu se mnou Zloděj byl. O slovech, jenž pronesl, jsem zpočátku nepřemýšlel nikterak hezky, ba jsem je chtěl z hlavy vytěsnit. Ale ten malý zmetek se ke mně tiskl pevně a tvrdošíjně.
Hlava klesla a uši s ní. Nahrbil jsem se a koukal na bílý sníh pode mnou. Sem tam v něm udělaly díru neidentifikovatelné kapky, jejichž původcem jsem byl já. Snažil jsem se co nejrychleji uklidnit a vrátit svůj dech i puls do normálu, avšak šlo to jen ztěžka. „Bude to dobrý,“ zopakoval a já se s těmi slovy sesunul k zemi. Padl jsem jako poražený, stočil jsem hlavu směrem k zadním, ale nemohl jsem ji přiložit úplně k ocasu, neb se tam nasoukal lišák. Ten se stočil do klubka a já již nenalézal sílu pro to, abych mu odporoval. Prázdný vyhaslý pohled se přesunul k němu. Nebude, řekl jsem si v duchu a pomalu mrkl. Nebude to dobrý... Už nikdy. Znovu jsem pomalu mrkl, oči stočil v sloup a následně zavřel víčka nadobro. Nebude.

Sledoval jsem ji, jak reagovala na Consiliaria. Pozdrav opětovala a odvětila na jeho otázku. Řekla, že to celkem jde, ale že by se prý už měla vrátit zpět do smečky, načež dodala, že si my dva můžeme popovídat. Nehnul jsem ani brvou, když pokývla hlavou. To už se má k odchodu? Vždyť tvrdila, že má času dost, pomyslel jsem si a zaposlouchal se do následujících slov. A hle, zmínila se jen o tom, že se snad naše cesty opět zkříží, otočila se a odešla. Vypadala, že měla naspěch. Snad si vzpomněla, že vlastně toho volného času tolik nemá? Kdoví. Mně to upřímně mohlo být jedno - a také že bylo.
Nestihl jsem vyřknout slova, jenž by vyjadřovala rozloučení se, avšak nikterak jsem toho nelitoval. Byla to sice zvláštní situace, k mé nelibosti se mi dokonce zdála i neslušná, ale nehodlal jsem se v tom dál pitvat. Levé ucho se stočilo ke Zlodějovi. „Co to jako bylo? Tys jí něco provedl?“ Vykročil jsem. „Ne.“ Lišák se též rozešel a švihl ohonem. „Tím chceš naznačit, že odešla takhle ve spěchu díky mně?!“ zafuněl a zoufale se snažil mi zkřížit cestu tak, aby se mnou mohl navázat oční kontakt. To není potřeba, dokážu si představit, jak se teď tváříš, pronesl jsem k němu v duchu a nezastavoval. „Ne,“ opět z mé tlamy vyšlo ono krátké slůvko. Konečně jsem k němu sklopil zrak a koukl mu do očí. Poskakovaly v nich jiskřičky náhlého přívalu energie, jenž se ptaly, jak tedy zní správně odpověď. Dlouze jsem vydechl a zmírnil svůj kamenný pohled. „Nevím, co ji to popadlo. Tvrdila, že nikam nepospíchá.“ Mluvil jsem jasně a klidně, jako bych postrádal jakékoliv emoce. „Možná si nakonec vzpomněla, že musí něco zařídit... Nebo ji už má společnost omrzela.“ Cosi mi říkalo, že správná odpověď byla ta druhá možnost. Znovu jsem vykročil a čekal, že každou chvílí přijdou Zlodějovy poznámky o tom, jak se tomu vůbec nediví, a že kdyby byl Allairé, taky by odešel, neb se mu má osoba jeví býti nadmíru nudnou a nezáživnou. Uběhlo něco okolo deseti sekund a já sklopil zrak. „Nejsi nemocný?“ Lišák zvedl hlavu a hodil po mně tázavě uražený pohled. „Děje se snad něco?“ S touhle otázkou už jsem nezněl jako naprogramovaný robot. Vlastně mi to opravdu vrtalo hlavou. „Jaký je smysl tvých otázek?“ Pousmál jsem se. Nehraj to na mě. Moc dobře vím, že ty víš, na co jsem jimi narážel. Hnědé tlapy a černé tlapky vykročily.

>>> Šakalí pachorkatina

Luna: Přesně! Však když ji dohoní, vytáhne nůž a vidličku. Proč do ní rovnou nepíchá nožem? :D :D

Allairé se zeptala, jaké jsou mé oblíbené magie, které ovládám. Zamyslel jsem se a nakonec odvětil: "Samo sebou je to má vrozená magie." Cosi mi ale říkalo, že tohle nebyla úplně odpověď, kterou vlčice čekala. "Jinak ale rád využívám neviditelnost při lovu..." dodal jsem ještě. "Tedy ne, že bych to dělal pravidelně. Potom už to není taková zábava. Spíš se to hodí, když už máš hodně velký hlad a potřebuješ docílit krátkého lovu, na jehož konci máš stoprocentní jistotu jídla." Švihl jsem ocasem a ukročil doprava - směřoval jsem si to k řece, kde jsem se pořádně napil. "Mám rád i magii země, nebo vody..."
Oblízl jsem si čumák a vrátil se zpět k Allairé. Mohli jsme pokračovat v naší procházce po kamenitém břehu řeky. "Zloděj je stále zloděj," ušklíbl jsem se. "Chová se furt stejně, zdokonaluje se ve svých schopnostech," pověděl jsem, zastavil jsem a koukl někam za Allairé. Jakmile vlčice otočila oči směrem, kam jsem hleděl i já, naskytl se jí pohled na modrou světélkující energii, která se zformovala do lišky. Znovu jsem vykročil a čekal, co z toho ryšavce vypadne. "No nazdar!" zazubil se od ucha k uchu. "Hehee, jakpak jde život?" optal se a rozcupital se kupředu. A je stále tak ukecaný, jako předtím, dodal jsem si jen tak pro sebe v myšlenkách.

"No," začal jsem a v hlavě si formuloval, jak odpovím na otázku, která se tázala na rozdíl mezi iluzemi, které představovaly magii od Života, a halucinacemi, které měla ve své nabídce Smrt. "Iluze se zaměřují hlavně na vlkovo okolí," řekl jsem a jako demonstraci jsem nechal úplně zmizet řeku Midiam. Místo ní tu byla jen rovná zem. Soustředil jsem se na magii, ale zároveň pokračoval ve výkladu. "Můžu ti před nos strčit srnu, která bude vypadat jako živá, bude tak vonět i znít..." A proč taky ne? A jako další názornou ukázku jsem ji tedy zhmotnil. Srna se nás nebála, chodila okolo, sem tam hrábla kopytem do země a čenichala po nějakých trsech trávy. "A vlastně to dává smysl, že takovou magii nalezneš v nabídce Života," dodal jsem, než jsem bíložravce nechal zmizet a řeku Midiam jsem opět zviditelnil.
"Naopak halucinace si pohrávají primárně s vlkem, jeho tělem a smysly," vykročil jsem podél řeky a sledoval, jak voda v ní pomalu plynula. Na některým místech však ještě přetrvával zledovatělý povrch hladiny. "To ti raději ukazovat nebudu," dodal jsem takřka bez emocí. "Není to nic pěkného... Prostě můžeš vlkovi způsobit křeče, nevolnost a absolutně zmást jeho smysly... Vzít mu zrak, nebo sluch, totálně obrátit jeho vnímání rovnováhy." Stále jsem pomalu kráčel po kamenitém břehu a přemýšlel nad tím, že bych si za chvíli mohl udělat zastávku a napít se. "Odpovídá to tomu, co si představíš, když se řekne magie od Smrti."