Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Schváleno, vyřízeno. Měla bych jen výtku k přímé řeči. Mrkni třeba sem (konkrétně část Uvozovací věta za přímou řečí), mnohdy by to z hlediska logiky i estetiky vypadalo lépe. :)

//Post je příliš krátký, prosím o nahození opravené verze do komentáře (i s objednávkou).

Jistě, dávalo to smysl, když mi Skylieth prozradila, že ona se - na rozdíl ode mne - moc často neprochází. Pokývl jsem a zamyslel se. Jak dlouho mé toulavé tlapy nedošláply na smečkové území? To jen kdybych tušil... Snad když jsem opouštěl ve spěchu svou smečku, kterou napadli ti ohavní dvounozí... Ptáte se, jak je možné, že od těch dnů má maličkost nezavítala do teritoria smečky? Je to velmi jednoduché: jakmile jste samotář, který nehledá problémy nebo takzvané adrenalinové zážitky, nikdy na smečkové území nevkročíte. A kdyby přeci jen, tak snad jen nedopatřením.
Se zubatým úsměvem pokračovala v naší konverzaci. Tentokráte přišla řeč na onoho starého mrzouta, který do nás přišel rýpat, když jsme se prvně potkali nedaleko Maharských močálů. Černá vlčice cenila zuby v zářivém úsměvu a tvrdila, že kdyby si to staroch dovolil, už by bylo dávno po něm. Věnoval jsem jí krátké naznačení úsměvu a střihl ušima. Vlčice ještě dodala, že momentálně má na území snad všechny, takže proto si mohla jít někam oddechnout. "No a jak se ti to zatím líbí?" vyřkl jsem dodatečnou otázku. Nerad bych, aby se směr konverzace stočil k mé osobě - není mi to moc příjemné.
Přesto se to ale stalo. Alfa Maharu se dotázala, jakpak je možné, že se tu procházím takhle sám. Co to je za otázku? Střihl jsem ušima. "A jak bych se měl procházet? Cestou nabírat vlky a tvořit kočovnou společnost?" pousmál jsem se. I když to zní vlastně jako zajímavá myšlenka... Taková nestálá cestovatelská smečka... Snad jsem se kdysi dávno doslechl o takových vlcích, co putovali širokými pláněmi a trvalého teritoria nenalézali. Jak jen se jim říkalo? M-ma...Mo-mongo... Mongoleští? Nějak tak. Nechal jsem to plavat, protože by mne ty myšlenky jen zbytečně unášely dál od dialogu se Skylieth.
Ta se dotázala, zda-li jsem snad tulák samotář, a dloubla do mne tlapou. Cukl jsem sebou a podvědomě se naježil - byl to pouhopouhý reflex, takže jsem ihned srst na zátylku a zádech zase nechal splasknout. Mám rád svůj osobní prostor. "Nenalezneš lepšího vlka, který by definoval slovo samotář, než-li jsem já," řekl jsem téměř bezmyšlenkovitě a opět se lehce pousmál. Bez přátel, bez smečky, bez rodiny... A už déle jak rok bez partnerky... Té jediné jsem dovolil nahlédnout do svého nitra, kteréžto kvůli ní postupně roztávalo. A teď? Teď jsem zas sám. Kdoví, čí to vlastně byla vina. Dlouhou dobu jsem ji ale připisoval sobě... "Ty máš život ve smečce určitě rušnější," směřoval svá slova i pohled nazpět k vlčici

Hnědá hlava se zvedla a studený jazyk se vymrštil ven. Hbitě oblízl bradu, po které se snažili zběhové v podobě malých kapiček skutálet dolů, zpět do jezera. Dlouze jsem si povzdechl a koukl na hladinu. Odrážel se na ní obraz noční oblohy, jenž pokrývaly tisíce hvězd. Každou chvíli ale tento výjev mizel, neb se přihnala chmurná mračna.
Pravé půlucho otočilo dozadu. Kdosi se nedaleko mě pohyboval. Nedalo mi to a já následně stočil i hlavu, abych se podíval, kdo že je onen narušitel. Přimhouřil jsem oči a nasál pach. Zdá se, že je to Skylieth, projelo mi hlavou. Vlčice však nevypadala, že by stála o společnost - snad sem přišla s pouhopouhou myšlenkou uhašení žízně. A já bych se vlastně ani nezlobil. Koneckonců by nám mohl stačit jen letmý pozdrav a prohození pár zaběhlých frází o tom, jak se daří atakdále.
Dlouze jsem vydechl a učinil několik kroků od břehu jezera. Hleděl jsem na ni; kráčela ke mně. Pokývl jsem a odvětil: „Též buď zdráva.“ Nezní to moc... Zaprášeně? Asi ano, ale což - jsem na to už dost starý, tak proč ne? „Tak nějak," přitakal jsem, když se optala, zda-li právě podnikám večerní procházku. Došlo mi ale, že už se pomalu začínalo rozednívat. „I když já se obyčejně procházím za všech denních i nočních období," pousmál jsem se. "Co smečka? Nepotuloval se ti tam někde ten starý páprda?" Ne, vážně mě nenapadlo nic lepšího. Holt jsem v konverzování břídil, no.

Mahtaë <<<

Sem tam jsem zastavoval, abych si u těch klidnějších častí Mahtaë dopřál ledově studeného uhašení žízně. Jinak jsem ale mlčky kráčel kupředu a pohled držel víceméně "zapíchnutý" na mých míhajících se předních nohou. Svým způsobem se jednalo o jakési hypnotizující pohyby, takže jsem se vlastně i v myšlenkových pochodech pohyboval jaksi v kruzích.
Svižné vlčí kroky mne dále nesly na severovýchod. Bylo mi jasné, že pokud neudělám nějakou odbočku, dokráčím tak až k samotnému Velkému vlčímu jezeru. Obyčejně neobyčejné magické místečko, kde jsme se s Nareiou víceméně sblížili. Ze zubaté tlamy se ozval ztrápený povzdych. Jak moc mi chyběly ty časy, kdy se svět zdál být veselejším...
Konečně jsem měl jezero na dohled. Ani jsem k němu pořádně nedokráčel, už se mi hlavou míhaly myšlenky, kam bych se měl vydat dál. Nechtěl jsem na tomto místě setrvávat příliš dlouho - vzpomínky mou maličkost tížily na prsou.
Sklonil jsem hlavu a začal chlemtat. To bylo příjemné osvěžení. Jezero se moc "nebouřilo" - jeho plocha byla větší, tudíž zde ona bájná obleva nečinila tak velký nepořádek.

Bukový sráz <<<

Čím dál jsem se nesl vzduchem, tím více jsem se mračil. Vítr jako by se mi chtěl vysmívat - každou chvílí lomcoval mými křídly. Ta už mne začínala vcelku bolet. Letěl jsem dlouho a ačkoliv jsem si je vytrénoval, stále měly své limity. A pro bych si je měl zbytečně namáhat, když můžu jít hezky po svých?
Padl ortel - s každým máchnutím jsem se pomalu přibližoval k zemi. Potěšil mě pohled na řeku Mahtaë. Tolikrát jsem kráčel podél ní, nebo jsem ji překonával na druhý břeh. Tento tok dle mého patřil k jedněm nejdelším, co se v Galiree nacházely.
Hnědé nohy se konečně dotkly země. Křídla jsem ihned složil a vzápětí je nechal zmizet, ať mi zbytečně nepřekáží. Vyplázl jsem jazyk a oddechoval o sto šest. Mé zraky se upnuly k řece. Vypadá neobvykle rozbouřeně. A světe div se, sníh byl ten tam. V posledních dnech se velmi rázně oteplilo, což způsobilo oblevu. A mně nezbylo nic jiného než doufat, že nějaký ten sníh letos ještě z oblohy napadne.
Mahtaë se často vylévala z koryta, tudíž mé kroky vedly trochu dál od říčních břehů. Se zamyšleným výrazem jsem se vydal na dlouhou cestu bez určitého cíle.

>>> VVJ

Kamenný mys <<<

Letěl jsem vzduchem a pozoroval krajinu pod sebou. Jako by se dnes setmělo velmi brzy, což mne nemálo zaskočilo. S největší pravděpodobností se má maličkost příliš zahloubala a nepostřehla, jak rychle plynul čas. Mám někde přistát a hledat nocleh? Zamračil jsem se, neb se mi levá letka na kratičký čas - sotva sekundu - vymkla kontrole. Vítr si se mnou asi chtěl trochu pohrát, každou chvíli totiž měnil směr i rychlost, tudíž se mi letělo špatně. Křídla musela zůstávat napjatá a neustále pod "dozorem". Již jsem si nemohl dovolit létat v oblacích - obrazně (a za chvíli možná i doopravdy).
Obloha potemněla a přihnala se hustá mračna. Svit měsíce přes ně procházel jen příležitostně. A právě to v kombinaci s vrtošivým vánkem mě dozajista nutilo uvažovat nad přistáním. Modré oči skenovaly les pode mnou. Došlo mi, že ani tyto končiny neznám. A stromy se zdály být až příliš blízko u sebe, nemluvě o hrbolatém terénu. Volba tedy padla na plán B - letět do známých krajin.

>>> Mahtaë

Ostrá skaliska <<<

Letěl jsem nebem a užíval si toho, jak málo dneska fučel vítr. Ono se to sice nezdálo, ale když hodně foukalo, koordinovat křídla a udržet jeden směr ve vzduchu bylo dosti náročné. No a dnes se letělo jedna báseň! Jemný vánek mi pročesával srst a šimral mne v nose. Bezděčně jsem se usmál. Pode mnou se míhala krásná zasněžená krajina. Ovšem zdálo se mi, že se rázem jaksi dost oteplilo. Sníh tudíž rychle začal tát. Tak brzy? To je škoda.
Slétl jsem níže a plachtil. Copak to je za místo? Zde jsem určitě ještě nebyl. Je to snad mys? Ve vzduchu jsem cítil vůni slané vody. Moře... Kdepak je? Přivřel jsem víčka a snažil se přijít na to, co je v dáli. Nic. Vypadalo to, že tam končí krajina a dál je jen útes. To se musí jít prozkoumat.
Ach, to ticho jsem si velmi užíval. Pomaličku jsem přistál a natáhl krk dolů - opravdu tam byl útes a pod ním široširé moře! Hnědý ocas se pomalinku zhoupl ze strany na stranu. Kéž by tohle viděla Nareia. Ohon klesl dolů a mé uši taktéž. Pocit štěstí se rázem rozplynul a já si povzdechl. Tohle mne bude pronásledovat do konce života.
Začal jsem couvat. Následně jsem roztáhl křídla do celého jejich monumentálního rozpětí. Rozběhl jsem se a těsně na okraji skály se odrazil. Plachtil jsem neuvěřitelnou rychlostí. Pode mnou se rozléhala pláž, na kterou ovšem bezprostředně bušilo mořské vlnobití. Na moment se mi hlavou mihla myšlenka, že bych se tam mohl jít podívat, ale pak jsem si představil, jakou námahu bych musel vynaložit na zpětné stoupání vzhůru. Jsem na to moc líný.

>>> Bukový sráz

Když jsem se ráno probudil, ihned mi došlo, že mýval zmizel. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že se jen někde netoulá. Ne, není tu. Udělal to dobrovolně, tudíž mne svědomí nikterak netrápilo. Asi nám to oběma prospěje, napadlo mě. Věděl jsem, že mu má přítomnost úplně nesvědčila - byl jsem pro něj příliš nudný a nezábavný. A na druhou stranu on byl na mě až moc upovídaný a akční.
Postavil jsem se a zívl si. Pousmál jsem se, když mě studený sníh zamrazil v čenichu. Ohlédl jsem se za sebe a můj pohled padl na Kamenné pole. Zdá se, že má cesta vede dál do neznámých končin. Zvedl jsem hlavu a protáhl se. Ačkoliv jsem nedávno spořádal lasičku, měl jsem pocit, že můj žaludek zeje prázdnotou. Zamračil jsem se a vykročil. Došlo mi, že mám doopravdy hlad. Tady ale lovit opravdu nebudu, přesvědčil jsem sám sebe. Zhmotnil jsem si křídla, odrazil se od země a vzlétl. Byl jsem rád, že se mé maličkosti naskýtala možnost cestovat vzdušně. Šetří to čas. Ač má křídla nevzhlížela tak pěkně jako Cernunova, jenž je měl pokryté peřím, na efektivnosti jim to nic neubíralo.

>>> Kamenný mys

//Menší technická poznámka - Nokt do místnosti fakt nevletěl, v klidu tam přišel...

Kamenné pole <<<

Již se začínalo velmi rychle stmívat a mé osobě se příliš nechtělo cestovat za šera, natož v noci. Rozhodl jsem se ale, že území kamenného pole snad ještě stihnu opustit. Jelikož má maličkost ale zdejší krajiny neznala, nemohl jsem přesně odhadnout, jaký terén mne čeká.
Jaké to ovšem bylo překvapení, když se pláň změnila na... Kopce? Povzdechl jsem si a zaškaredil se na magického mývala, kterému se snad roztrhl pytel se slovy. Remcal a nadával, že prý by i slepý vlk našel lepší místo na přenocování. „Jestli se ti to nelíbí, vypař se pryč do toho svého magického světa!“ hrdelně jsem zavrčel a probodl ho chladným pohledem. Doposud jsem jeho chytrácké proslovy strpěl, ale teď mlel pantem o sto šest. Začíná mě z tebe bolet hlava.
Sem tam mi uklouzla tlapa a já špetku zavrávoral. Těžký terén jako by se mi místy vysmíval. Nebe rychlostí blesku ztmavlo a já si musel povzdechnout. Fajn, tady to asi zapíchneme. Obhlédl jsem vybrané místečko a ujistil se, že se to pode mnou nepropadne, i kdybych sebou trochu víc vrtěl. Posadil jsem se a podrbal se za uchem. Hned na to jsem ulehl a stočil se do klubka, jenž nezabíralo mnoho místa. Ledová očka koukla na Zloděje. Ten zamlaskal, švihl ocasem a uražený pohled trochu zmírnil. Přiťapkal ke mně a též se uložil do spací polohy. „Brou,“ houkl a já mu odvětil: „Dobrou noc.“ Přivřel jsem víčka, polkl a vydal se do říše snů.

Já si myslím, že to je zcela na tobě. :)

//Oficiálně první příspěvek v této knize!

Tundra <<<

Sledoval jsem, jak se okolní krajina měnila. Tedy ne, že by to byla nějaká razantní změna - pichlavé nízké keříky zmizely a zvýšila se koncentrace kamenů a balvanů. Kampak jsem to došel? „Teda tady to nevypadá o moc lépe,“ kriticky zkonstatoval magický mýval. „Nebuď tak mrzutý,“ odbyl jsem ho a vykročil.
Hnědá chlupatá hlava se sklonila a studený vlhký čenich začal nasávat pach. Doufal jsem v nějakého hlodavce - aspoň malinkou jednohubku. „Ty bys tady chtěl žít?“ zeptal se teatrálně. Nevěnoval jsem mu pohled. Ten lpěl jen na zemi přede mnou. „Myslíš, že by to bylo nemožné?“ odpověděl jsem další otázkou, což jsem poslední dobou dělával čím dál raději. „No to zas ne,“ uznal, avšak hned vzápětí dodal: „ale kdo by se tu zabydloval? Nikde žádný pořádný úkryt, všude jen šutry a mráz, kytkám se tu též nedaří a zvířata moc necítím...“ šklebil se, jako by to byl nějaký oficiální všemi uznávaný kritik přírodních krajin. „Alespoň je tu menší šance nevítaných hostů,“ oponoval jsem. „A když se vlk zorientuje a řádně si zmapuje území,“ dlouze jsem se nadechl - cítil jsem pach lasičky, „jistojistě by tu přežil. Sice ne v přepychu, ale přežil.“ Zvedl jsem hlavu a porozhlédl se. „Který hlupák by ale žil na takovém místě? Všichni si hledají úrodné lesy a háje,“ stále se v tom šťoural. Povzdechl jsem si. „Já třeba ne,“ odpálkoval jsem ho a koukl na něj pohledem, který říkal už se o tom nechci bavit. Momentálně jsem byl spíše zaneprázdněn lovem.
Skrčil jsem se a dal se do plížení. Consiliario zmizel, za což jsem mu byl vcelku vděčný. Tak přecijen to není takový tupoun, jakým se zdál být na začátku, pronesl jsem niterní poznámku a větřil. Nevýhodou této krajiny bylo to, že každý můj krok rozezněl kameny, jenž se navzájem třely. Není to sranda, lovit na takovém místě. Vystartoval jsem a téměř ihned zaměřil svůj cíl. Lasička vyběhla zpoza balvanu bleskovou rychlostí. Vypadalo to, že se zde pohybovala již nějaký ten pátek a v terénu se sakra dobře vyznala. Já však nic předem nevzdával a s hbitostí vlkokočky bojoval o svačinku. Před námi se objevil naprosto monumentální kámen. Kudy poběžíš? Vlevo, vpravo? Tato myšlenka trvala sotva jednu sekundu. Byla to sázka do loterie - padesát na padesát. Zvolil jsem levou stranu, kterážto napadla i lasičku. Dnes při mně stojí Štěstěna! Otevřel jsem tlamu a nemilosrdně ji sklapl. Na jazyku se mi převalovala horká krev - zvířátku jsem ihned překousl tepnu, ale zbytečně jsem nedrtil obratle. Počkal jsem si, až sebou přestane cukat a rudá tekutina již necrčela jako fontána.
Vydýchal jsem se a s radostí se pustil do jídla. Snažil jsem se co nejméně plýtvat a zkonzumovat téměř vše jedlé. S ušpiněnou tlamou, částí krku a předními nohami jsem se zvedl a dumal, kam se vydám. Žaludek je plný, takže by se hodil šlofík. Olízl jsem se vydal se kamsi na jihozápad.

>>> Ostrá skaliska

Ledová pláň <<<

„Helee!“ zvolal radostně Zloděj, když zahlédl první keříky. „Hm?“ nadechl jsem se a zvedl oči ze země. „Jupí, konečně nějaké rostlinstvo,“ radoval se. Mýval zrychlil, aby se konečně dostal pryč z nemilosrdné pusté širé ledové pláně. Ač jsem na to nikterak zvláštně nereagoval, musel jsem sám sobě přiznat, že jsem byl vlastně rád. Nejsem sice žádná křehká květinka, ale tohle putování zmrzlou pouští bylo dlouhé až až, pomyslel jsem si a se vděkem vítal nízká trnitá křoviska.
„Neříkej, že jsi taková princezna,“ rýpl jsem si do něho a čekal, jakápak bude asi odezva. Nezklamal: „Pff, to řekl kdo? Jen prostě takové pláně nemám rád... Otravný sníh mě pěkně štípal do očí,“ stěžoval si. „Chápu, taky mi to nebylo moc příjemné,“ přitakal jsem, zatímco se hnědé tělo po boku s malým šedým tělíčkem prodíralo houštím.
Najednou jsem ucítil známý, leč dlouho nepocítěný pach. Zastavil jsem a automaticky se přikrčil. „Sob,“ špitl jsem si sám pro sebe. Pomocí magie Větru jsem stočil vítr k sobě hned z několika různých směrů, abych se mohl lépe zorientovat. Koukl jsem mírně doleva, přikrčil uši a pomalinku natáhl krk. Je tam. „Chceš ho ulovit?“ vyzvídal můj společník. „Ne,“ odvětil jsem téměř bezmyšlenkovitě. Neříkám, že jsem neměl chuť na takové dobré maso, a problém s ulovením bych určitě neměl, ale ono zvíře bylo prostě příliš velké - celé bych ho nesnědl. A já nesnášel plýtváním životem. „Zmiz,“ houkl jsem na Consiliaria. „He?!“ vyšel z něho tichý, leč jasný zvuk rozhořčení. „Prosím, vypař se pryč. Já se zneviditelním a projdu kolem něj tak, že si mě ani nevšimne... Nechci ho rušit,“ dostalo se mu osvětlení. Přikývl a po několika málo sekundách po něm opravdu nezbylo stopy. Já se pak dočista zneviditelnil, normálně se postavil a s klidem vykročil. Nepospíchal jsem, ale také jsem to zbytečně neprodlužoval. Sebejistě jsem přišel až na dva metry blízko a na chviličku se pozastavil. Zvíře zvedlo hlavu, zastříhalo ušima, ale pak se zase začalo pást. Pousmál jsem se nad tou ladnou elegancí. Mohl bych ho sledovat dlouhé minuty, napadlo mne. Nakonec jsem na něj koukal jen něco málo kolem tří minut.
Asi o tři sta metrů dál jsem se opět zviditelnil a zařídil, ať vítr vane mým směrem. Nenech se rušit, příteli, pronesl jsem k sobovi v myšlenkách. „Jdeme?“ dotázal se Zloděj a já jen pokývl.

>>> Kamenné pole

Sněžné hory <<<

Sestup z jedné ze Sněžných hor nám trval dosti dlouho. Snažili jsme se držet vyšlapaných tras, které ovšem nebyly moc vidět - vrstva sněhu stále rostla, což nám cestu jen stěžovalo. Sem tam nám podklouzly nohy (hádáte správně, pokud si tipujete, že ten nešikovnější byl Zloděj). Mýval se asi tak v půli cesty rozhodl, že se na to vykašle a vyskočil mi na záda. Povzdechl jsem si, ale nic jsem nenamítal. Kompromisy jsou potřebné.
Dostali jsme se až na horské sedlo, kde jsem Consiho vysadil. Zde už to vypadalo mírumilovněji, tak ať si ty lenivé nožky hezky procvičí. Pár krát jsem zahlédl alpaky, někde výš i kamzíky. Obdivoval jsem je. Mají kopyta a vypadají nemotorně, ale skáčou si tu pěkně s přehledem. Jak jen to bylo možné, to jsem vážně netušil.
Konečně jsem vkročil do údolí. Koukl jsem na Zloděje, který si cosi bručel pod roztomilými fousky. Natočil jsem k němu ucho, ale zaslechl jsem jen úryvky, které ovšem naznačovaly, že se mu tak dlouhé a náročné cestování nelíbilo. Pousmál jsem se. „Neboj, teď už půjdeme víceméně jen po rovině,“ snažil jsem se ho ujistit.
Nechal jsem se vést jakousi říčkou, jenž pramenila daleko v horách. Měl jsem podezření, že vede do dalekého Severního moře. To však nebylo mým cílem. Podařilo se nám minout jakousi spojku, kam se stékaly asi tři řeky. Tam jsem se občerstvil chladivou tekutinou a ještě chvíli kráčel po proudu oné velké řeky. Po nějaké chvíli jsem ale odbočil a odcházel téměř až kolmo k vodnímu toku. Najednou jsem se ocitl na širé pusté ledové pláni. Zamrkal jsem a porozhlédl se. Žádný pach jsem zde nezachytil. A není se čemu divit, zkonstatoval jsem vcelku rychle.
Ťapali jsme si to po pustině, přičemž jsem musel přivřít oči, neb se tu proháněl velmi studený severní vítr. Ten zvedal částečky a krystalky ledu, které bodaly do těla. Musím říci, že to nebylo nikterak příjemné. „Faleee, kam jsi nás to zavedl?!“ nadával mýval. Býval bych protočil oči, ale to bych je musel nejdřív pořádně otevřít - a to se mi nechtělo.
Cesta trvala poměrně dlouho a my ji podstoupili téměř mlčky.

>>> Tundra