Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 26

<<< Starý ostrov

Úspěšně jsem prošel Starým ostrovem - a troufám si tvrdit, že se mi to podařilo přesně od jednoho konce po druhý - a překonal jedno z ramen řeky Tenebrae. Poté jsem se ocitl v lese. Řeknu vám: bylo to docela příjemné. Takové déjá vu. Prostě mít kolem sebe stromy, jenž tvořily souvislé území, mi připadalo mnohem příjemnější. Koneckonců vlk na poušti je jako pěst na oko. No a kromě toho to vypadalo, že bych si zde dokonce mohl něco zkusit ulovit. A tím slovem něco jsem myslel zajíce - les byl jejich pachem doslova protkaný.
Zamyslel jsem se nad tím, jakým směrem se vydat. Jelikož jsem tudy kráčel poprvé, jaksi jsem přesně nevěděl určit, kudy vykročit. Ale měl jsem tu menší nápovědu. Ptáte se, jestli jsem náhodou neblouznil a neptal se stromů na cestu? Nepopírám, že v teplých letních měsících by to bylo pravděpodobné, ale dnes ne! Fígl byl v tom, že ze severozápadu ke mě vanul vítr, jenž nesl poměrně jasnou zprávu. Zjistil jsem tak, že v sousedním lese se nacházela smečka. No a jakoupak smečkou protékala řeka Tenebrae? Sarumeská. Vybavilo se mi přívětivé jednání Neyteri, která se nezdráhala mě vyloženě pozvat na návštěvu. Vždy, když jsem si na to vzpomněl, jsem se musel pousmát - a ani tentokrát jsem neučinil výjimku. Každopádně byť jsem měl jakousi pomyslnou povolenku, momentálně mě nenapadal důvod, proč vkročit na půdu této smečky. Nechám si to na časy budoucí... Možná někdy nastane krize, možná se něco semele... Byl to poměrně příjemný pocit, vědět, že mám v jistém slova smyslu spojence. Sarumen a Mahar. Čím jsem si to vysloužil? Sám jsem dost dobře nevěděl...
Nicméně dost již těch úvah. Změnil jsem směr a vydal se zhruba na sever až severovýchod. V tomto velkém lese se jeden těžko orientoval. Jak jsem se tak rozhlížel, cítil jsem se býti dost malým a bezvýznamným. Jehličnany se nade mnou monumentálně tyčily a já k nim choval úctu, ale něco mi tu nehrálo. Na první pohled vypadaly víceméně normálně a zdravě - rostly vysoko, jejich jehličí se zelenalo, kmeny byly uložené pevně a dost hluboko v zemi... Ale jejich kůra, ta se mi zdála nemocná, napadená houbami a plísněmi. Napříč tomu však stromy rostly a snad i prospívaly, tudíž asi nehrozilo, že to tu po pár letech bude vypadat jako v močálech.
Konečně jsem se dostal na stopu ušáka. Stopoval jsem ho jen krátkou chvíli; poměrně brzo jsem ho odhalil. Bohužel to samé se povedlo i jemu. Vystartoval jsem jako blesk a hnal se lesem jako severní vítr. Kličkoval a pelášil, co mu síly stačily. A bohužel v tomto případě jsem na něj nestačil. Možná za to mohlo počáteční odhalení, které zajdovi poskytlo docela pěkný náskok, možná byla na vině má neschopnost. Faktem však bylo, že tento lov pro mě končil neúspěchem.

>>> Tenebrae

//Lot 25

<<< Pouštní oáza

Z oázy, která ve mně zanechala mnoho dojmů, jsem odešel směrem zhruba na severozápad. Do onoho pouštního jezírka totiž přitékala malá říčka, nebo spíše potůček. A mně nenapadlo nic lepšího než jednoduše vykročit proti proudu.
Měl jsem docela dobrou náladu, i když Consiliario tak trochu zhatil můj záměr udělat ho nejmokřejším mývalem pod sluncem. "Věděl jsi, že je na Galliree poušť?" optal jsem se Zloděje, který se - jaksepatří - opět vezl na mých zádech. "Jak bych mohl? Znám jen ta místa, která ty navštívíš," řekl hlasem velmi moudrým, jako by spolkl všechnu chytrost světa. Protočil jsem oči a rozklusal se. Chlupaté zvíře na mých bedrech začalo nadskakovat. Stačila chvíle běhu a seskočil dolů. "Fakt díky, suchare," pískl nenávistně. "Za málo," mile jsem se usmál a dál klusal.
Docestovali jsme k jakýmsi malými vodopádům. Zvedl jsem hlavu a aniž bych čekal na svého spolucestovatele, jednoduše jsem si zhmotnil křídla a vzlétl nahoru. Přistál jsem a pozorně se rozhlédl. Zvedl jsem čenich k nebi a dlouze začenichal. Bylo to zde podobné jako na poušti - pachů se zde nacházelo jen pár a drtivá většina byla docela stará. A já se vlastně ani nemohl divit. Sám jsem usoudil, že tyto nejjižnější krajiny nepůsobily jako místa, kde bych se chtěl dobrovolně zdržovat. Možná, kdybych chtěl bít absolutně o samotě, bych sem zavítal, ale jinak tu na mě bylo až nezvykle teplo a téměř nic se zde nedalo ulovit. A jak jsem taky sledoval tento starý ostrov, připadal jsem si jako na doslova mrtvém místě. Stromy zde byly polámané, vyvrácené, pravděpodobně i mrtvé. A fauna? Kdeže, nic se zde nehýbalo, nic zde nedýchalo. Jako by se tu v dávné minulosti stala nějaká vážná katastrofa, která vymýtila vše živé, a poté už sem raději nikdo nezavítal.
Kráčel jsem pomalu, tiše, mlčky. Cítil jsem se poměrně zvláštně. Takto tiché území jsem snad jaktěživ ještě neviděl. A musel jsem uznat, že to působilo dost tajemně a nepřirozeně. Měl bych se bát? Napadlo mě, že bych se sem koncem jara mohl vrátit a pomocí své magie Země zde zasadit nějaké malé květinky. Možná by se to tu ujalo... A možná taky ne.

>>> Tmavé smrčiny

//Lot 24

<<< Ararat

Přimhouřil jsem víčka. Zdálo se mi to, nebo jsem v dáli viděl stromy? A ne jen tak ledajaké. Došel jsem závěru, že se jednalo o palmy! Ty jsem ještě jaktěživ reálně neviděl, neb se mé toulavé tlapy ještě nezatoulaly tak daleko, abych měl příležitost navštívit subtropické či tropické oblasti. Natáhl jsem krk a zrychlil. Cítil jsem jisté vzrušení; jako by se mi v žaludku líhli mladí motýli, jejichž třepotavý pohyb křídel mě měl za úkol vnitřně lechtat. "Podívej, není to oáza?" zvědavě jsem se otázal Consiliaria, která sebou trochu zavrtěl a odvětil: "Jo, asi jo." Jeho hlas nezněl vzrušeně. Vlastně se zdálo, že se naopak dost solidně nudil. "Už jsi někdy viděl opravdovou palmu?" Možná jsem se ho snažil svým nadšením nakazit. "Ne. A upřímně mě to ani moc neláká... Je to prostě jen strom, který se trošku liší od ostatních. A stromy jsou nudné." (//Samozřejmě ne v podání Newlina. >:D) Uchechtl jsem se. "Povrchní, tak povrchní," pronesl jsem bez kontextu, neb nám oběma bylo víc než dobře jasné, o kom byla řeč. A stromy to nebyly. "Kušuj," zívl si.
Konečně jsme dokráčeli k takovému velmi zvláštnímu místu. Nikdy bych nevěřil, že se mi za můj život podaří oázu najít. Sklonil jsem hlavu a čichl k jezírku. Voda nevoněla nijak podezřele. Vlastně vypadala opravdu chutně! Nejistě jsem vyplázl jazyk, chviličku ještě váhal, ale pak jsem začal chlemtat. A světe div se - ta tekutina chutnala úplně normálně. Hurá, není to přelud! pobaveně jsem se vnitřně zasmál a užíval si chladivé vody, která mi jícnem sklouzávala do žaludku. Zloděj si stále hovil na mých zádech, snad dokonce pomalu usínal! To je pacholek. Vždyť ani spánek doopravdy nepotřebuje, ne? A tak - samozřejmě bez předešlého varování - jsem vyhodil zadek do vzduchu, jako když vykopl nervozní kůň, a mýval letěl. Letěl, letěl, až doletěl do vody. Šplouchlo to a já se musel škodolibě usmát. "Ups," bylo jediné, co se ze vyšlo, než jsem se dal na ústup. Mýval totiž rozhořčeně cákal vodu okolo.
Dobře mu tak! Sledoval jsem, jak vylezl z vody, ztratil hmotu a vzápětí ji znovu nabral. No a díky tomu na něm neulpěla ani jedna kapička vody. "Dobrý fígl," uznal jsem a naposledy si prohlédl toto zajímavé místo.
Následně jsme vykročili a já dobrých tři sta metrů ještě poslouchal výčitky a nadávky na mé hulvátské chování.

>>> Starý ostrov

//Lot 23

<<< Tekutý písek

Slunce již dosáhlo samotného vrcholu nebes a nyní beze spěchu začalo klesat dolů, aby následně mohlo zapadnout za horizont. A my dva chytráci jsme se ocitli na odlehlé širé poušti. Ne, že by zde bylo extrémní horko, ale rozdíl s jinými - severnějšími - územími Gallirei nešel popřít. Vlastně jsme mohli být rádi, že jsme se rozhodli poušť Ararat prozkoumat na přelomu jara a zimy, kdy ona velká ohnivá žlutá koule nad námi ještě nehřála zpříma, prudce, intenzivně. V létě bych tudy opravdu procházet nechtěl. Už jen ta představa, jak by se mi polštářky zarývaly do rozpáleného písku, mě dokázala znepokojit. Na druhou stranu se říká, že na poušti jdou teploty z extrému do extrému, takž naopak v noci by tu mělo být dosti chladno.
"Řeknu ti tajemství," jako bych si vzpomněl na náš předešlý rozhovor s Cnsiliariem, který jsme jaksi přerušili, a chtěl na něj navázat. "Heh, poslouchám," odvětil mýval, přiskočil ke mě a vyškrábal se mi na záda, aby se na mně mohl povozit, jako se vozíte vy lidé na koních. "Místa, která ty označuješ za nudná a pustá, můžou ve skutečnosti skrývat mnoho tajemství. Jistě - asi tu nikdy neporostou stovky druhů rostlin a nebo zvířat, ale nepřijde ti pozoruhodné, jak se zdejší flora a fauna dokázala přizpůsobit? Všechny ty detaily, funkční maličkosti, pochody, zvyky..." Sotva jsem nechal své hluboké úvahy doznít tak, aby věta končila neurčitě a zanechala tak ve vzduchu jakési visící nevyřčené dojmy, Zloděj mi odvětil: "Ne." Prosté, krátké, jasné. Takto údernou odpověď jsem nečekal. Možná mě i trochu zasáhla. "Jak můžu koexistovat s takovým ignorantem?" zeptal jsem se neadresně. "Říká ten pravý," prskl Consi. Přivřel jsem víčka a cosi velmi neurčitého si zabrblal pod vousy. "Prosím?" přeptal se velmi formálně, bez jakéhokoliv drzého podtónu. "Ale nic," odbyl jsem ho, ale v hlavě už mi to šrotovalo. Chtěl jsem ho za takový hloupý názor potrestat. Vlastně se mnohdy choval jako nějaké nevycválané vlče - pubertální frajírek, jehož ego sahá k výšinám. Trochu úcty k matce přírodě.

>>> Pouštní oáza

//Lot 22

<<< Kaňon řeky

Letěli jsme docela pomalu. Ale nemyslete si, že to bylo takové to pohodové plachtění, kdy se naše křídla pohodlně a hladce klouzala po vzdušných proudech, jako by to byly jen roztomilé, nevinně vyhlížející potůčky, v kterých by si mohla hrát třeba vydří mláďata. Kdeže! Rychlost našeho letu určovala rychlost větru - ačkoliv jsme máchali letkami poměrně svižně, energicky a namáhavě, posouvali jsme se velmi zdlouhavě. "Zaber," houkl jsem směrem ke Consiliariovi, který to kvůli menším křídlům měl ještě těžší. "Nech si to!" hodil po mě obratem jedovatě a já se musel jen pousmát. Pro změnu jsem teď byl já ten, co škádlil druhého.
Protivítr nám oběma dal opravdu co proto, ale přeci jen jsme to zvládli celí a zdraví. Možná jsme po přistání funěli a lapali po dechu, ale to je lepší, než kdybychom se ocitli na dně kaňonu, polámaní, rozbití, zmrzačení, nebo nedej bože mrtví. "Dobrá... práce," přerývaně z mých úst vyšla pochvala, jenž měla patřit Zlodějovi. Ten na mě jen mávl pracičkou a pokývl hlavou, neb ještě stále nasával tolik potřebný kyslík. Tak kdepak jsme se to tentokrát ocitli? Modravé zraky se zvedly a já si pozorně prohlédl krajinu, jenž se přede mnou rozprostírala. Vypadala jako ta klasická holá pustina, která mohla být ráda, když se na ní sem tam zabydlela nějaká tvrdohlavá rostlina, jejíž kořeny a životaschopnost tvrdošíjně umožňovaly přežití. Houževnatých tvorů, jak se zdálo, zde také bylo pomálu. Ale víte, co mne zaujalo? Sníh tu jaksi netvořil tak vysokou vrstvu jako kdekoliv jinde na Galliree. Zdá se, že už jsem blízko nejjižnějšímu koutu této země. Kdybych tak býval tušil, že tato pustina - poušť - není tím, čím se být zdála.
Vykročili jsme kupředu a oba skenovali terén okolo. "Přijde ti to tu zajímavé?" položil jsem docela jasnou otázku. Z mývala se ale ozvalo jen dlouhé hmmm, jenž následovala dvě slůvka: "Ani ne." Švihl jsem ocasem a zastříhal ušima. "Přijde ti to tu mrtvé?" Jako bych ho snad vyslýchal pro závažný zločin - povrchní uvažování. "Jo, přesně tak bych to popsal," přikývl a poněkud se mi ztratil z dohledu. Kráčel jsem vpřed s domněnkou, že ho prostě jen něco zaujalo a později mne dožene. "Eee, Falione?" oslovil mne a já jen zamručel, jako bych ho pobízel, ať se vyjádří. "Potřeboval bych trochu pomoct," oznámil nervózním hlasem. Zastavil jsem a ohlédl se. Nožky měl asi z jedné třetiny ponořené v písku. Tekutý písek... To se jen tak nevidí! V duchu jsem žasl. "Jasně," odbyl jsem ho poměrně ironickým tónem a bez jakékoliv snahy mu dopřát oné žádané pomoci jsem znovu vykročil kupředu. Doneslo se ke mně uražené "pff", které následovalo takovým tím povzdechem, který jako by říkal: to je hrozné, co si mýval neudělá sám, o nemá.
Samozřejmě bych ho býval nenechal na pospas osudu, kdybych věděl, že nemá schopnost se libovolně měnit a ztrácet na hmotnosti - a teď jsem to nemyslel jen jako úbytek váhy, ale on doopravdy dokázal pozbýt hmotného těla.
Po zbytek cesty jsme kráčeli velmi obezřetně a pozorně jsme sledovali vlčí šlépěje, jimiž jsme se řídili.

>>> Ararat

//Lot 21

<<< Studánky

Z onoho mlhavého, tajemného území vedl malinký pramínek říčky směrem na jihozápad. A já se rozhodl, že bych ho mohl následovat. V této části Gallirei jsem ještě nikdy nebyl. A docela se mi to tu zamlouvalo. Zdálo se, že mnoho vlků sem nezavítalo - pochytil jsem jen pramálo pachů a drtivá většina z nich byla vcelku stará. Snad jen jeden se jevil býti poměrně čerstvý.
Cítil jsem, že dnešní den, ačkoliv byl stále zimní a chladný, napovídal, že se jaro nezadržitelně blížilo. Bylo tepleji než včera, ale severní vítr vanul stejně prudce. Nevadilo mi to, ba naopak. A jak jsem tak kráčel - nosem rozrážejíc proudy fujavice -, donesly mě silné vlčí tlapy až k podivuhodnému území. Zastavil jsem, neb jsem se ocitl na kraji jakýchsi útesů a srázů. Pohlédl jsem dolů a dumal nad tím, jak to tu asi musí vypadat, když zem nepokrývá tlustá vrstva chladného sněhu. Kaňon řeky... Mohl bych se sem přijít podívat, jakmile vše roztaje a příroda se zase probudí k bujarému životu. Už jsem si úplně dokázal představit, jak to zde bzučí, švitoří, šustí a čvachtá. Dlouze jsem se nadechl. "A chceš od Života ještě něco?" optal se najednou Consiliario. Nad tím jsem vlastně ani moc nedumal. "Já ti ani nevím... Asi ne. Možná bych si s ním zase rád popovídal o různých poznatcích," zauvažoval jsem nahlas. Měl jsem Života rád - působil na mě vždy velmi moudře, chytře, vševědoucně... A to asi proto, že takový doopravdy byl. Ačkoliv je to polobůh a je mnohem mocnější než všichni smrtelníci dohromady, své moci nezneužívá. Spíš naopak.
"Co takhle se proletět?" otočil jsem hlavu a čekal, copak z mého spolucestovatele vypadne. Mýval se zazubil od ucha k uchu a rázem se přeměnil v kaloně. Též jsem se lehce pousmál a zhmotnil si svá blanitá křídla. Udělal jsem pár kroků vzad, abych pak vzápětí mohl vyběhnout, odrazit se od kraje útesu a vznést se do oblak.
Letěli jsme směrem k srázu na druhé straně. Proč jsem to tu neobjevil mnohem dříve? Byl jsem moc zabraný severní částí Gallirei? Asi ano. Koneckonců jsem se tam minimálně cítil přirozenější - toulal jsem se v krajině, kde bylo chladněji a ideálně i sníh. Možná proto jsem zapomněl, že bych mohl (a jistě i dokázal) ocenit i jižní kraje této země.

>>> Tekutý písek

//Lot 20

<<< Liščí nory

Úspěšně jsem prošli územím ryšavých šelem. Ten les byl jejich pachem doslova nasáklý. Nikterak mi to nevadilo. Spíš mě zaujalo, že se jich tolik usadilo v poměrně malém území. Lišky přece nebyly společenští tvorové - rozhodně netvořili smečku, spíš jen malé, úzké rodinné společenství.
Nicméně můj příběh - to srdceryvné vyprávění - nenabíral konce. Nechtěl jsem se patlat v detailech. Prostě jsem ji miloval, tečka. "Rozjasnila mi pohled na svět a já si připadal potřebný... Jednoho dne jsem jí nabídl, že bychom se na chvíli mohli rozejít. Víš jak: každý by se toulal na vlastní tlapu, navzájem bychom si od sebe odpočinuli... Nerozešli jsme se ve zlém. Tedy alespoň z mého pohledu ne," povzdechl jsem si. "A od té doby jsi ji neviděl," dokončil za mě Consiliario. "Ano. Hledal jsem ji všude - začínal jsem poblíž moře, kde se naše cesty rozešly, pokračoval jsem napříč Gallireou." Nastalo ticho. "Ptal jsem na ni i Života. A ten mi prozradil, že Nareia odešla pryč z Gallirei. Netuším, co ji k tomu vedlo. Možná jsem pro ni nebyl dost dobrý..." ztišil jsem hlas. "Mrzí mě to," špitl mýval. Nestál jsem o ničí soucit. Ale nechtěl jsem na něj být nevrlý. "Celou tu dobu jsem doufal, že by se snad jednoho dne mohla vrátit... Že ji zas obejmu, olíznu jí tvář a řeknu jí, že ji miluji..."
Vstoupil jsem do nového území. Najednou nás obklopila mlha - vše se zdálo být nereálné, jako ve snu. "Možná bych mohl zase zajít za Životem." Věděl jsem, že mi nemohl říct, kde přesně je a co dělá, ale chtěl jsem se ujistit, že je aspoň v pořádku a naživu. I když představa, že by mi řekl, že Nareia nežije, se mi absolutně nelíbila. Vlastně jsem si ani nemohl připustit, že by se to mohlo stát.
"Děkuji," řekl Consiliario, "že jsi mi o tom řekl. Cením si toho." Ucítil jsem pohyb. Mýval se předklonil a předními nožkami mě objal kolem krku. Cítil jsem se zvláštně. "Vážně moc," dodal, jako by věděl, že jsem schopen nad jeho slovy uvažovat jako nad nepravdivými či přehnanými informacemi.

>>> Kaňon řeky

//Lot 19

<<< Severní hvozd

Povzdechl jsem si. "Poslyš, rád bych si s tebou něco ujasnil." Co mu chci říct? Jak mám svá slova formulovat? Ačkoliv jsem toto téma neměl moc rád, byl jsem toho názoru, že když už se s Consiliariem známe tak dlouho, bylo by fér mu prozradit, co přesně se stalo a jak jsem to viděl já...
Vyhovovalo mi, že mi momentálně mýval seděl na zádech a brouzdal svými černými pracičkami mezi pramínky mé husté srsti. Tedy prozatím husté - s jarním obdobím ale přišlo i to pověstné línání. To jsem ale zase odběhl od tématu. Možná to zní trochu srabácky, ale byl jsem rád, že jsem mu nemusel hledět do tváře a číst v ní, jaké emoce se ve Zlodějovi zrovna rojily.
"Nikdy jsem žádnou vlčici tolik nemiloval. Jistě - oplýval jsem třeba sourozeneckou láskou, nebo láskou k rodičům a své bývalé smečce, ale to je něco jiného." Do obličeje mě bičoval ostrý vítr. "Navíc je to dávno - býval jsem docela roztěkaný... Ale zpět k tématu. Když jsem dorazil na Gallireu, samozřejmě jsem neměl potuchy, že je tato země jiná. Nareia byla snad jedna z prvních, které jsem zde potkal. Zpočátku jsem se k ní choval jako k ostatním: odtažitě, obezřetně, neutrálně. Procestovali jsme ale docela dlouhou trasu. A ona si mě něčím získala. Vyzařovala takovou zvláštní... Hmm, aurou? Nevím, jak bych to měl popsat. Prostě jsem měl dojem, že bych jí mohl zkusit věřit." Voda - po takové dávce mluvení budu potřebovat pít. "Byl jsem zmatený, protože si mě dokázala poměrně získat. Přenocovali jsme v nějakém úkrytu a myslím, že krátce poté se naše cesty rozešly. Jistou chvíli jsem na ní poté nenarazil, až jsme se čirou náhodou později potkali u Narrských kopců - stále jako přátelé. Odtud jsme se vydali znovu vstříc dobrodružství... Nevím, kde přesně se to stalo, ale oba jsme si vyjádřili náklonnost. Dali jsme se dohromady a já se cítil... Šťastný. Opravdu jsem ji miloval. Věřil jsem jí." Doufal jsem, že se mi uprostřed věty nezlomí hlas. Chtěl jsem to celé považovat za minulost a jednoduše se tím netrápit - to se sice snadno řekne, ale praxe byla mnohem mnohem těžší.

>>> Studánky

//Lot 18

<<< Les pod horizontem

Naše debaty o tom, jak hledat nebo nehledat dobrodružství, mě tak trochu donutily sejít z naplánované cesty. Avšak nebylo to nic hrozného. Vlastně to spíš jen působilo, jako by se Les pod horizontem pozvolna měnil a přecházel v nové území, Severní hvozd. Ptáte se, jak jsem to poznal? Velmi jednoduše: nová krajina se sice složením stromů příliš nelišila, ale zjevně se měnil terén. Začal jaksi stoupat - sic ne rapidně, ale přeci jen to znát bylo. A krom toho mé tlapy pociťovaly jiné složení půdy. S každou ušlou desítkou metrů se mému oku naskýtalo čím dál větší množství nerostů a kamenů, jenž brázdily lesními ulicemi. Dokonce se zde nacházelo až nápadně mnoho jeskyní...
Najednou jsem se začal cítit trochu... zvláštně, řekněme. Prostě jsem vycítil jistou změnu v okolí. Kolísala snad hladina magie ve vzduchu? Blížím se ke konci Gallirei, cítím to, ujišťoval jsem sám sebe. A v tu chvíli mě napadla domněnka: možná proto je zde tolik volných úkrytů. Jeví se to jako vhodné 'okrajové' území, jenž by mohlo poskytnout odpočinková stanoviště pro nově příchozí vlky... Pousmál jsem se a nadále si představoval, co pocítím, až dojdu k hranici.
Stůj, přikázala mi intuice. No a já zastavil. Natáhl jsem krk a zvědavě zamrkal. Ano, bezpochyby jsem došel k okraji světa gallirejského. Cosi mi říkalo, že jakmile bych udělal ještě pár dalších kroků kupředu, opustil bych magickou zem a vkročil do obyčejného světa - doslova.
Polkl jsem, neb mi něco došlo. Nareia. Má drahá Nareia je někde v tom dalekém světe.
Měl bych šanci ji najít? Znovu se s ní shledat? Srdce mi bilo o sto šest. Tolik adrenalinu se vyplavilo do krve jen proto, že jsem pomyslel na to, že je zde způsob, šance, jak najít svou lásku. Ne. Dost. Kdyby mě chtěla vidět, věděla, kde Gallirea leží. Snad. Jistojistě měla důvod, proč mě opustila. Měl bych konečně zapomenout, více se tím již nezabývat! naléhal jsem na sebe.
Naposledy jsem se tedy pokochal pohledem na obyčejný svět, který na pohled působil úplně stejně - normálně - jako svět gallirejský. Následně jsem se otočil a vykročil. Koukl jsem na Zloděje, který podezřele mlčel. Koneckonců asi dokázal vycítit, kdy je to opravdu nevhodné...
"Tak povídej: kde bychom, dle tvého, měli hledat dobrodružství?" Chvilka ticha; následovala slova, jenž absolutně nesouvisela s mou otázkou: "Byl bys schopen opustit Gallireu?" Tvář mi zkameněla. "Proč se ptáš?" Vyskočil mi na hřbet. "Vypadal jsi, že's sváděl vnitřní boj," konstatoval vážně. "Mám tuto zemi rád. Uvažoval jsem, že bych se možná mohl zkusit vydat hledat zlatou vlčici... Ale myslím, že kdyby mě chtěla vidět, přijde sem..." Těžce se mi o tom mluvilo, neb ani vnitřně jsem sám nevěděl, jak si to v hlavě uspořádat.

>>> Liščí nory

//Lot 17

<<< Borovicová školka

Sotva mi došlo, že borovice začaly zase řídnout a s každým krokem jsem měl na dohled čím dál menší a menší jehličnany, ocitl jsem se na novém území. Tato krajina se dosti lišila. Tedy abych vám to vysvětlil - přestože šlo taktéž o les, jeho složení se zdálo býti velmi nesourodým. Představte si, že jste malé dítě, které kráčí šedými ulicemi velkoměsta... Tu najednou zahne za roh starého panelového domu a v ten moment se mu před očima rozpíná pouť, jenž hraje všelikými barvami, světly a třpytí se do dáli. Samozřejmě jsem tím nechtěl říct, že Borovicová školka, kterou jsem zrovna opustil, byla místem nezajímavým a pochmurným. Avšak les, do něhož mé vlčí tlapy nyní vstupovaly, byl - co se stromů týkalo - velmi různorodý, nepravidelný, bujarý.
Všiml jsem si taktéž (samozřejmě až po jisté chvíli bloumání a toulání se krajinou), že terén zde byl velmi mírný, jemný, rovný. Napadlo mne, jak jen je možné, že si to tu někdo neobsadil a neřekl "Toto bude naše teritorium! Založíme zde smečku!" ? Možná bylo příliš brzy. Gallirea se rozrostla zhruba tak před tři čtvrtě rokem. Nebo tu prostě nejsou páry, které by si to přivlastnily... Kdoví, kde byla pravda.
Napadlo mě, že bych mohl držet směr, kterým jsem doposud kráčel, tedy na jihovýchod. Zatoužil jsem dokráčet na konec Gallirei a zjistit, jaképak emoce ve mně vzbudí vědomí, že se blížím k hranicím. Co když je nepoznám? Tato otázka ve mně najednou začala velmi tvrdošíjně a nemilosrdně hlodat. Nuže není lehčí způsob, jak to zjistit, než si to na vlastní kůži vyzkoušet.
Málem bych býval na přítomnost Zloděje zapomněl, kdyby býval nepromluvil. "Hezké místo, co myslíš?" Pokývl jsem. Prozatím mě nikterak nelákalo vypouštět z tlamy zbytečné množství slov. Avšak jak se zdálo, Consiliario byl naprosto opačného názoru. Má chuť si povídat? Chce se vrátit zpět k načatému tématu? "Poslyš, Zlodějíčku, co bys rád podnikl?" vybafl jsem na něj s trochu zvláštně formulovanou otázkou. Mýval se na mě tázavě podíval. Jeho oči jako by se ptaly: Zlodějíčku? Tak jsi mi nikdy neřekl - co tě k tomu vedlo? Máš snad něco v plánu?! Musel jsem se pousmát. "Něco se ti nezdá?" Zavrtěl hlavou a vzápětí spustil: "Chtěl bych zažít nějaké dobrodružství. Víš, že se nerad nudím a ztrácím čas nicneděláním." Samozřejmě že jsem to věděl moc dobře. "Nuže pověz - kde takové dobrodružství máme hledat?" Mrskl ocasem a zašklebil se. "Co já vím? Ale když nějaké budeme vyloženě hledat, určitě ho najdeme," zazubil se. Zavrtěl jsem hlavou a pozvedl pravý koutek tlamy.
Zapovídal jsem se s Consiliariem, až jsem skoro ztratil směr.

>>> Severní hvozd

//Schváleno, vyřízeno. (Oblázků odebráno 532.) Celkem se mi líbí, jak jsi zachytila Života - většinou bývá vážný a moudrý, tvoje verze působila více uvolněně. Co bych ale vytkla, bylo časté střídání časů, které kazilo dojem z celého příspěvku. Pozor na to!

//Loterie 16

<<< Travnaté výšiny

Plíživě jsem kráčel a kradl se gallireiskou krajinou. Narazil jsem na další území, které mi bylo neznámé. Nová část Gallirei, kterou jsem ještě nestihl prozkoumat. Copak je to za místo? Všiml jsem si, že se jednalo o les. A jak to vypadalo, oplýval tento les jen jedním jediným druhem stromu - jehličnatými borovicemi. Na tom by asi nebylo nic moc prazvláštního, kdybych si postupem času a toho, jak jsem se prodíral hlouběji a hlouběji do středu hvozdu, nevšiml jednoho zvláštního úkazu: stromky na krajích byly mladé a sotva pár let staré. Kdežto monumentální kolosy v srdci se pyšnily snad stoletími bytí na tomto světě. Jak je toto možné? Jistojistě to není přirozené, dumal jsem a přemítal.
Nicméně v žaludku mi opět zakručelo a já si vzpomněl, že jsem sem původně šel proto, abych se pokusil si cosi ulovit. Čenichal jsem a větřil. Cítil jsem zajíce, lišky, kuny, slabý pach vysoké - ten sem pravděpodobně vanul z Travnatých výšin -, kance a jezevce. To je, panečku, výběr. Do kanců a vysoké bych se pouštět nechtěl. Ale takové lišky, kuny nebo lasice, na ty bych si troufl. Koneckonců se množily poměrně rychle. A tak jsem se vydal stopovat to, co jsem cítil nejintenzivněji. Pach lišky se zdál být velmi čerstvý.
Asi po čtvrthodině stopování jsem zahlédl ryšavý kožich. Ihned jsem se přikrčil a pomocí magie se zneviditelnil. Jistojistě jsem se nechtěl vyžívat v trápení lovné zvěře. Spíš mi šlo o to, abych ji zabil co nejrychleji a nejefektivněji. Kráčel jsem tedy plynule a elegantně krajinou. Bylo pro mě velmi zvláštní jít v klidu a pohodě naproti mé potenciální snídani.
Došel jsem přímo k ryšavici. Sbohem. Čapl jsem ji za krk a zviditelnil se. Zvíře bylo naprosto v šoku, což jsem chápal. Tiskl jsem čelisti k sobě a škubal jsem bezvládným tělem, které se chviličku bránilo. Za malou chvíli už bylo po všem. Oblízl jsem se a aniž bych na cokoliv čekal, dal jsem se do hostiny.
Jelikož jsem nebyl moc vybíravý a nerad jsem plýtval jídlem, sežral jsem skoro vše. Spokojeně jsem si čistil srst na nohou a kolem tlamy od krvavých stop, když tu jsem zaslechl podezřelý zvuk. Otočil jsem hlavu a zjistil, se opodál zjevil Consiliario. Nijak extra jsem na něj nereagoval a pokračoval jsem v rozdělané práci.
Když jsem se zvedl s tím, že budu pokračovat v cestování, konečně se ozval: "Kam máš namířeno?" "Netuším," přiznal jsem, přesto jsem vykročil. "Stejně jako vždy se budu jen toulat..."

>>> Les pod horizontem

//To je dobře. Doufala jsem, že to bude mít podobný efekt i u mě... A mělo, ale pro změnu jaksi nebylo dost času. :( :D

//Sigy má v plánu shrábnout všechny výhry v loterii? :D

//Loterie 15

Najednou jsem se zastavil a rozhlédl se. Po zloději ani památky. Předpokládal jsem, že si chtěl odpočinout. A já mu to samozřejmě nemohl zazlívat. Vlastně jsem byl rád, že se vypařil a nechal mě tu samotného. Ačkoliv se náš vztah od samého počátku zlepšil, stále jsme spolu nemohli koexistovat dvacet čtyři hodin sedm dní týdně. Jednou se možná do toho bodu dopracujeme... Možná... Až budeme oba staří dědkové... I když spíše ne. Moment. Stárne vůbec Consiliario? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ale ihned mě napadlo, jak by to mohlo být: Smrt vlkům daruje speciální magie. Jakmile vlk zemře, magie se vrátí Smrti - a ta ji znovu může prodat jinému smrtelníkovi. Co když jsem na to teď kápl? Kdoví. Ale i kdyby to byla pravda, asi by mě to nepřekvapilo. Smrt je prostě Smrt.
Přivřel jsem víčka a dlouze se nadechl. Teplota byla stále pod nulou, ale momentálně nesněžilo. Přesto se Gallireou - nebo minimálně severovýchodem této země - proháněl velmi chladný vítr. Ten se mi bez slitování opíral do celého těla. A když jsem zavřel oči úplně, připadal jsem si znovu mladý... Jako bych stál na úpatí mých rodných hor... Matko, otče, oslovil jsem je v myšlenkách, ale jako bych se pak zasekl. Co jsem ji chtěl říci? Jsem tu. Stále jsem tu a žiji... Přežívám? Ne, žiji. Bez velkého smyslu a cílů, ale žiji. Dýchal jsem hluboce a soustředěně. Ostrý vítr mi nikterak nevadil. A tak jsem tam jen stál, dumal, přemítal a uvažoval. Soustředěně, uvolněně.
Netuším, jak dlouho jsem zde postával. Možná jen pár minut, možná celou čtvrthodinu. Široko daleko tu nebylo náznaku nikoho jiného. Pachy ani zvuky, jenž by vydávali vlci, se jednoduše nedostavovaly. Možná právě proto jsem dokázal na onu chvíli "vypnout".
Zakručelo mi v břiše a já rozevřel víčka. Čas na noční svačinku? Cosi mi říkalo, že to bude opravdu jen svačinka. Takže v úvahu připadali hlodavci, přinejlepším možná zajíci, či se špetkou štěstí menší šelmy.
Našpicoval jsem uši a přestal se hýbat. Fičení větru mi to moc neusnadňovalo, avšak matka příroda vlkům darovala velmi dobrý sluch. Při troše velkého soustředění jsem konečně pochytil malinkaté krůčky, které - jak jsem brzy zjistil - patřily myši. Nemusel jsem ani moc žvýkat; byla to prostě jednohubka. Ale jaksi se dostavil pocit, že to nebylo úplně dostačující sousto. Proto jsem se vydal dál s čenichem u země.

>>> Borovicová školka