Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mahtae (přes Galtavar) <<<

Křídla jsem měl celkem namožená, proto jsem si je při putování Západním Galtavarem schoval, aby si aspoň trochu odpočinula. Zato jsem teď naopak měl v plánu zapojit hlavně nohy. Neboly nad přespolní půlnoční běh...
Nejdříve jsem jen klusal a s hlavu skloněnou poměrně nízko pozorně skenoval prostředí. Čenich mi prozrazoval, že se tu momentálně moc vlků nenacházelo. Pár pachů jsem sice pochytil, ale zpravidla se jednalo o staré vůně. Odhadoval jsem, že tímto Galtavarem většina osob jen procházela. Smečku jsem zde necítil, takže lov vysoké se tu konal asi také jen velmi ojediněle. Přitom tohle místo bylo celkem pěkné, tady by se lov organizoval dost dobře.
Při vkročení na území Jedlového pásu už jsem si zase zhmotnil křídla, abych byl u Smrti co nejdříve. Na druhou stranu mě ale nenapadalo nic smysluplného, co bych mohl podniknout po návštěvě Životovy sestry. Při plachtění jsem vzhlédl a natočil hlavu mírně doleva. Kdesi v dáli jsem měl možnost zahlédnout hory. Vypadalo to jako jakási zátoka ze Sněžných hor. Tam jsem ještě nebyl. Možná právě tam bych se mohl vysápat, až si odbudu návštěvu Smrti.

>>> Stará zřícenina

Východní Galtavar <<<

Letěl jsem celý ztuhlý, napřažený, jednoduše nepřirozený. Let byl pro vlky anatomicky nemožný, tudíž ani mé tělo nebylo přizpůsobeno dlouhému pobytu ve výšinách, byť jsem byl obdarován křídly. Nebyl jsem moc lehký ani aerodynamický. Jediné, co jsem mohl ovlivnit, bylo nasvalení těla a zejména oněch křídel.
Už mě to nebavilo. Nevěděl jsem, co dál dělat. Nejraději bych na všechno zapomněl a začal život od znova. I když byly tu i vzpomínky, které bych si rád zapamatoval. Prostě jsem byl svým životem znaven a momentálně i zklamán. Jiní měli smečky, rodiny, partnery, vlčata - jako by každý kromě mě nalézal nějaký cíl, smysl bytí na tomto světě. A mně asi bylo souzeno bezcílně se toulat. Znělo to smutně. Ale sebelítosti jsem obvykle nepodléhal.
Hlava mne stále bolela, zvonilo mi v uších. V oblacích už jsme se těžko orientoval, černá tma se rozlévala všude okolo. Byl tedy čas konečně slétnout dolů a dopřát odpočinek jak mysli, tak nejvíce namáhaným částem těla? Asi ano.
Pomalu jsem tedy začal klesat, až mé nebohé znavené tělo dopadlo na zem. Cítil jsem únavu, ale zastavovat jsem se nehodlal. Usmyslel jsem si, že navštívím Smrt. Byl to nápad spontánní, takže pro mne absolutně atypický.

>>> Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

Kierb <<<

Zuřil jsem, ale zároveň jsem tápal a neustále přehodnocoval své emoce. Jak bych se měl správně cítit? Jak bych se měl chovat? Co bych měl dělat? Znovu jsem zavrčel. Jedno bylo jisté: byl jsem zmatený, rozhořčený a pohlcovala mě nesmírná lítost. Jsem bezmocný!
Přemýšlel jsem, jak bych mohl upadnout do hibernace, věčného spánku... Tím jsem nemyslel smrt. I když ta taky nezní nějak zle. Bylo mi to vlastně jedno. Asi jsem čím dál víc ztrácel pud sebezáchovy.
Byl jsem v koncích, narazil jsem na slepou uličku. Kudy ven? To jsem absolutně netušil. Postupně jsem ve svém už tak rychlém letu nabíral obrátky. Blanitá křídla se kmitala, prudce a mohutně máchala - možná jsem se právě snažil uhnat k smrti? Kdoví.
Každopádně ten adrenalin mne zabavil. Potřeboval jsem ho - z jisté části vytěsňoval smutek, nenávist, rozhořčení... Hlava mě bolela, nohy už jsem měl ztuhlé, křídla naopak již poměrně namožená. Ale já nepřestával, nemohl jsem. Kdybych tak učinil, hormon vzrušení by postupně vyprchal a můj mozek by byl opět plný zlých myšlenek.

>>> Mahtaë (sever)

Zarostlý les <<<

Mlčky jsem se nesl větrem a nechal se sžírat tou ohavnou myšlenkou, která mou maličkost stavěla do těžké životní situace. Dělala ze mě hlupáka, ale i terč náhlých spádů emocí a pocitů. Cítil jsem se jako zahořklý starý páprda, kterému je jednoduše souzeno zemřít nějakou tragickou smrtí - někde hezky o samotě, nikým neviděn, nikým neslyšen... Smůla se mi lepila na paty již od samého dětství, tak poč by tomu teď mělo být jinak?
Nevrle jsem zavrčel, když mé nosní buňky napadly dva pachy - zdálo se mi to, nebo se jednalo o stejné vlky, jaké jsem cítil někde kolem Travnatých výšin? A nyní (stejně jako předtím) jsem absolutně neměl náladu na jakoukoliv vlčí společnost. Letěl jsem si někam zapadnout do kouta - ideálně se zřítit z oblohy, šikovně si zlomit pár kostí, uboze se někde schoulit do klubka a vyhladovět na smrt. To by bylo skvělé tragické představení!
Pokrčil jsem levé křído a tudíž i zabočil. Lehce jsem se vzdálil od řeky a nabral směr Východního hvozdu, leč do jeho vzdušného prostoru jsem nevlétl. Krajina, jenž se mi míhala pod tělem, pro mne pomalu ale jistě ztrácela důležitost. Tím jsem nemyslel konkrétní území, nýbrž celou Gallireu. Co mne zde drželo? Správně - nic. Co mi tedy bránilo vzít nohy na ramena, zapomenout na tuto magickou zemi a jednoduše dál pokračovat ve své cestě světaznalého tuláka? Vzpomínky. Emoce. Odfrkl jsem si.

>>> Východní Galtavar

Říční eso <<<

Plahočil jsem se Gallireou jako nějaký odhozený plastový obal od čipsů. Občas jsem se táhl šnečí rychlostí, jindy skoro jako by mě nesl severní vítr vzduchem. Sám jsem nevěděl, co jsem měl dělat nebo kam jít. Nakonec jsem se rozhodl zhmotnit si svá blanitá křídla a vzlétnout k nebesům.
Dostal jsem se k Maharským močálům, které jsem ale neměl v plánu navštívit. Vzal jsem to tedy oklikou nad Zarostlým lesem. Srdce mi stále silně bilo, jako by chtělo protlouct celý hrudní koš, vypadnout ven a rychle zemřít, pumpujíce poslední decilitry horké krve.
Měl jsem chuť nést se vzhůru, dolétnout až k samým oblakům. Letět do té největší možné výšky, kde už bych nemohl dýchat. Možná bych omdlel a pak se zřítil k zemi. Sebevražedné sklony? otázal jsem se sám sebe. Opravdu jsem byl zoufalý, ale až tak?
Hlasitě jsem si povzdechl - věděl jsem, že kdybych promluvil, hlas by se mi třásl. Obloha pomalu temněla... Nebo se mi jen zdála tak moc pochmurná? Tak jako tak se blížil západ Slunce. Ale to mne nikterak neinteresovalo. Hodlal jsem se nést vzdušnými proudy daleko, velmi daleko - až na sever. Co tam? To jsem nevěděl. Ale dokud jsem byl v pohybu, nějak jsem se nad tím nezamýšlel. Nutně jsem potřeboval něco dělat, někam cestovat, abych byl něčím zaměstnaný a neměl tolik času a příležitostí se litovat.

>>> Kiërb

Vrchol Narrských kopců (přes Narrské kopce) <<<

Naprosto mlčky jsem sešel z Narrských kopců. Nohy mne nesly automaticky, rytmicky. Oči hleděly přímo, sem tam mrkly. Ocas se povisle houpal. Snad jsem vypadal jako nějaký stroj, robot, co nikdy neměl ani nebude mít duši. Pohled byl mrtvý, jako bych postrádal emoce.
Pravda však byla naprosto jiná. Emocemi to v mé hlavě přímo vířilo. Proč se jí to stalo? Kdo za to mohl? Zavinila si to sama? Jaký osud ji vlastně stihl? Byla její smrt rychlá a bezbolestná? Za jakých okolností se to stalo? Dokázal bych to zvrátit, kdybych byl s ní? Co kdyby zůstala na Galliree? Možná by ještě žila. Bolelo to, nesmírně moc. Fakt, že sotva před několika málo dny jsem uvažoval nad tím, že opustím tuto zemi a vydám se ji hledat, mě zamrazil na zádech. Kdy mohla zemřít? Před pár dny? Před měsícem? Krátce poté, co jsem z předminulé návštěvy Života stihl sotva odejít? Sžíralo mě to zevnitř. Jako by ve mně vznikala kyselina, která se v jednom místě nakumulovala a nyní ten váček jednoduše praskl. Protrhl ho ten trn zjištění, vědění o její smrti.
Cítil jsem se hrozně. Svět se mi pomalu bortil už při jejím zmizení. Pak přišla jedna velká rána, kdy jsem se dozvěděl, že zlatá vlčice je někde mimo Gallireu. Těžce jsem se s tím smiřoval, ale hřálo mě u srdce, že má drahá byla živá a zdravá. Byla v pořádku. Ale dnes přišla druhá velká rána, která mému srdci dala naprosté K.O.
Co jsem teď měl dělat? Můj život nadobro ztratil smysl. Co jsem byl bez ní? Cestovatel, tulák, prázdná schránka. Před zrakem se mi zamlžilo. Zastavil jsem a dlouze se nadechl. Suše jsem polkl. Ačkoliv jsem o chvíli později hltal vodu z Esa, v tlamě jako by se všechna voda rovnou odpařovala do vzduchu. Vzdal jsem to, otočil se a rozklusal se od břehu.

>>> Zarostlý les

- doplnění hvězdiček do taktiky lovu
- 10% slevu ke Smrti
- spešl magii absolutně netuším, musím něco vymyslet (Vtipné je, že v téhle kategorii jsem byla vylosovaná už podruhé. :D)

Díky; všem ostatním výhercům gratuluji!

//Schváleno a přidáno.

//Morfííí

OBJEDNÁVKA:

Směnárna:
26 mušlí -> 13 kytek (pomněnky)
66 křišťálů -> 220 drahokamů (ametystů)

Vlastnosti:
ID - V01/síla/1* -> 50 drahokamů
ID - V01/rychlost/1* -> 50 drahokamů
ID - V01/vytrvalost/3* -> 150 drahokamů
ID - V01/taktika lovu/1* -> 50 drahokamů
ID - V01/obratnost/2*+8 % -> 50 drahokamů + 90 kytek

Celkem:
350 drahokamů (340 ametystů + 10 safírů)
90 kytek (60 kopretin + 20 vlčích máků + 10 pomněnek)

Celkem po 30% slevě:
Drahokamů odebrat 245 (ametysty)
Kytek odebrat 63 (kopretiny + pomněnky)
Mušlí odebrat 26
Křišťálů odebrat 66

<<< Narrské kopce

Tichým krokem jsem odhodlaně stoupal výš. Klasicky už jsem se držel vyšlapané pěšinky. Modravý pohled se pomalu plížil krajinou. Sem tam mě něco zaujalo více, na něčem jsem oči nechal naopak jen velmi krátce. Užíval jsem si to náhle nastalé ticho. Byl to ten druh ticha, který nikoho nezarážel, neznervózňoval. Spíše mne uklidnil, přivedl na hezké (nebo lépe řečeno neutrální) myšlenky. Lehce jsem si vyčistil hlavu a uspořádal si myšlenky. Relaxoval jsem. Tedy aspoň jsem se o to pokoušel. Cítil jsem zaplněný žaludek, takže jsem k úplné spokojenosti neměl moc daleko.
Co jsem od Života chtěl? Ze všeho nejvíc jsem toužil po rozmluvě. A tento fakt mě poměrně dost dokázal vykolejit. Nervózně jsem si představoval, jak se mocného vlka ptám na tu jednu jedinou nejdůležitější otázku. Hádáte správně, pokud myslíte na Nareiu.
Ačkoli „tam venku“ nebylo počasí úplně jarní, věděl jsem, že Narrské kopce disponovaly značnou mocí si vytvořit své vlastní malinké podnebí, které bylo vždy příznivé. To jen dokazovalo, jakou sílu měl polobůh jménem Život.
Bez mučení se přiznám, že čím výše mě mé silné vlčí nohy nesly, tím více jsem zpomaloval. A ne, nemohlo za to vyčerpání. Tedy ne z valné většiny. Na vině byl ten pocti nejistoty, to kolísání. Opravdu jsem chtěl znovu otevřít starou ránu? Co když mé uši čekaly návaly slov, jenž jsem nechtěl slyšet? Co to se mnou mohlo udělat? Co když hrozilo, že se zachovám neadekvátně? Suše jsem polkl a namlouval si, že to nemusí dopadnout jen špatně. Že možná (ach, jak moc bych v to chtěl věřit!) uslyším slova útěchy, jenž mi pohladí duši a ujistí mne, že je Nareia v pořádku. Byla živá a zdravá, když jsem Života posledně navštívil… Tak proč by se to mělo měnit? Věděl jsem - věřil jsem -, že má bývalá partnerka neměla sklony k hloupým činům, unáhleným rozhodnutím. Tedy tak jsem si ji aspoň pamatoval.
Bylo to tu; blížil jsem se k písečnému mostu. Kráčel jsem rozvážně, mlčky, s vážným výrazem ve tváři. Consiliario už na samé patě Narrských kopců zmizel. Popřál mi jen hodně štěstí a pevné nervy. Ano, nervy jsem měl v drtivé většině času jako z oceli (už jen to, že jsem po většinu času vystál společnost Zloděje, přeci jen něco dokazovalo), ale byly chvíle, kdy jsem se cítil bezmocně. Postrádal jsem jakoukoliv imunitu vůči váhání, strachu… a také sebelítosti.
„Živote?“ vyslovil jsem to slůvko a zastavil. Čekal jsem trpělivě a na můj vkus až nepřiměřeně dlouho. Nebo se mi to jen zdálo? Překroutilo se mé vnímání času? Hlavou mi pulzovala tupá bolest, která se vracela v pravidelných intervalech. V dáli se konečně zjevila silueta, která se pomalu přibližovala. Důstojně jsem stál, snad ani nemrkal. Bolest se najednou zdála být vzdálená, nepodstatná a slábnoucí. To on za to mohl. V jeho přítomnosti se každý cítil dobře, nehledě na to, jak mu bylo mimo Životovo sídlo.
Přišel a usmál se. Pokývl jsem hlavou. „Zdravím, Živote.“ Co dál? Co jsem měl říct? Dlouze jsem se nadechl. „Po nějaké době jsem sem zavítal, abych se mohl na něco otázat.“ Tentokrát přikývl on. Věděl naprosto přesně, proč jsem sem přišel. „Rád bych věděl…“ hlas se mi zlomil, jen tak se vytratil, nečekaně mě zradil. Další nádech: „Rád bych věděl, jak se má Nareia.“ Druhé přikývnutí. Posadil se, načež jsem tento úkon napodobil. Srdce mi bilo o sto šest. Věděl jsem, že mi polobůh nemohl říct, kde je a co dělá. Ale mně stačilo vědět, že je živá a zdravá. Potřeboval jsem to slyšet.
„Nareia,“ řekl a já pocítil mrazení na zádech, motýly v břiše, mravenčení v končetinách. „Již nežije,“ dokončil a já ztuhl. Hrdlo se mi sevřelo, že tudy sotva mohl procházet vzduch. Navzdory Životově přítomnosti se mi do hlavy vrátilo bolavé periodické pulzování. Právě jsem vnitřně zemřel. Opět. Srdce mi doslova puklo na tisíce kousků, které už nikdy nikdo neměl šanci poskládat dohromady. Panenky se zúžily a zaměřily na vlkovu indigovou hruď, z níž visely malé tající rampouchy. Najednou se mi před očima zamlžilo; vše se rozpilo do nejasných skvrn. Zrak jsem sklonil, abych mohl sledovat jen písčitě zbarvené cosi, co postrádalo tvar i strukturu. Nemohl jsem to pobrat, byl jsem doslova v šoku, který mě paralyzoval. Měl jsem vztek! Cítil jsem neurčitou nenávist, ale i sebelítost. Byl jsem smutný – ne, já byl zarmoucený. Cítil jsem se tak malý, bezvýznamný, nicotný. Nepotřebný! Absolutně nepotřebný! Co jsem byl bez ní? CO? Co jsem teď měl dělat?
Sotva jsem dokázal polknout; v krku jako by mi uvízl celý zajíc. Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. I kdybych se snažil sebevíc, nevydal bych ani hlásku. A Život se ani nehnul, trpělivě vyčkával. A musel čekat ještě dost dlouho, než jsem se uvedl do aspoň trochu použitelného stavu.
Nevím, kolik minut přesně uběhlo, než jsem pohled zvedl a zapíchl ho do jeho očí. Jeho výraz jsem nedokázal přečíst. Nic jsem v něm nenašel. Nebo jsem to najít nechtěl? Ale věděl jsem, že se mnou soucítil. Věděl jsem, že měl pro mou reakci pochopení.
„Mám…“ hlesl jsem, ale přísahal bych, že to Život neměl šanci slyšet. Mou tlamu sužovalo sucho jako na nějaké poušti. „Mám pro tebe nějaké květiny,“ pověděl jsem a snažil se nemyslet na onu novou bolestivou informaci. „Nechci nic. Doufám, že…“ Bylo těžké vypustit z úst delší souvislou větu. Zdálo se to jako nedosažitelný cíl. „Doufám, že ti budou nápomocné při tvoření nových životů.“ To bylo vše, co jsem měl na srdci. Tedy na těch drobcích, co kdysi srdcem bývaly.
Dlouze jsem vydechl – vzduch se ševelil, byl kostrbatý. Hrdlo stále odmítalo nabrat přirozený poloměr. Sám Život velmi dlouho nic neříkal a já za to byl vděčný. Upřímná slova útěchy jsem sice považoval za milá, ale s tímhle jsem se musel vypořádat naprosto sám. A on to moc dobře věděl.
„V pořádku?“ optal se po nesmírně dlouhé době. Mlčky jsem přikývl. Nedělal jsem si iluze – zasáhlo mě to velmi destruktivně i v jeho přítomnosti, tudíž jsem věděl, že mimo Narrské kopce mi bude mnohem hůř. „Děkuji ti, Živote, že jsi ke mně upřímný,“ pověděl jsem poněkud zadrhávajícím, suchým, chraptícím hlasem. Jistě dobře víte, že obvykle jsem své city umně skrýval. Ale toto mě nesmírně silně zasáhlo a já se už jen stěží dokázal ovládat. City jako by naprosto přebraly vládu nad tělem.
Zvedl jsem se. „Snad mi promineš, že se s tebou dnes nepustím do dialogu o zemi a všem živém i neživém na ní.“ Hleděl jsem mu zpříma do očí. Opět jen pokývl; zdál se být tak moudrý! Vždy mě svým vzezřením i chováním naprosto fascinoval. „Na shledanou,“ řekl jsem a otočil se. Prvních pár kroků se zdálo být nejistých. „Opatruj se,“ houkl na mě, přičemž jsem se otočil, abych naposledy pohlédl do jeho obličeje. A světe div se, on tam ještě stál – nezmizel, nevypařil se, jak to míval ve zvyku. Levý zjizvený koutek tlamy se na vteřinku povytáhl, aby pak mohl zase rychle klesnout.
Cesta dolů se zdála být nekonečná. Čím dál jsem sestupoval od samého vrcholu, tím víc jsem pociťoval úzkost, zlobu a sebelítost. Nemálo krát se má huňatá hlava otočila, tělo zpomalilo a já zaváhal, jestli bych se nemohl aspoň na chvíli vrátit nahoru, pak se tam nenápadně usadit a strávit tam zbytek svého již bezcenného života.

>>> Eso (přes Narrské kopce)

<<< Ježčí mýtina

Klusem jsem se přesouval napříč onou mýtinu, kde jsem kdysi zahájil své putování Gallireou. Původně mě napadlo, že bych se na to vlastně mohl vykašlat a odložit to na někdy jindy. Koneckonců zatím se má maličkost nechystala opouštět tuto magickou zemi. Možná se mé mínění mohlo změnit... Právě kvůli návštěvě Života.
Když jsem téměř uprostřed Ježčí mýtiny jen tak seděl a rozjímal, nakoplo mě mé svědomí. A taky zvědavost. Řekl jsem si, že má osoba již docela dlouho nenavštívila poloboha. A věřte nebo ne, povídalo se mi s ním dobře. Ujistím se, že je Nareia v pořádku, a následně bych se zase mohl optat na nějaké ty otázky, jenž mne zajímají. Krom toho jsem měl v plánu s sebou přinést i květiny, které měl Život tolik rád. Ale nic jsem za to nechtěl, nic mě již nelákalo. Prostě jsem jen věděl, že to vlka potěší. A to mi stačilo.
Nicméně musel jsem se nad tím pousmát, jak mě jeden malý impulz dokázal naprosto otočit a já byl tak donucen udělat jakýsi oblouk, zbytečný ovál, který kdybych nedělal, mohl jsem ušetřit poměrně dost času. Ale co, stejnak nemám nic jiného na práci.
Cestou k pískovcovým kopcům jsem zachytil pach zajíce. Nenapadlo mě nic lepšího než mu jít po stopě. Když už jsem byl dosti blízko (na to, aby si mě již z dálky mohl všimnout), zneviditelnil jsem se. Nechtěl jsem se moc zdržovat; prostě jsem k němu přišel a s vnitřní omluvou za náhlý šok jsem ho jednoduše zakousl. Zviditelnil jsem se a tiskl čelisti co nejvíc, aby to měl ušák rychle za sebou. Bez kontextu by mě nezávislý pozorovatel mohl považovat za pohodlného lenocha, co využívá magie proto, aby si zpohodlněl život. Jenže já v drtivé většině případů lovil normálně, protože lov pomocí magií mne nebavil. Svou moc jsem používal jedině tehdy, kdy jsem neměl čas nebo už jsem byl v nouzi.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Tenebrae

Letěl jsem poměrně hladce, bez turbulencí či nečekaných zvratů a potíží. Ano, sice jsem se cítil jako nějaký lesní mech, co do sebe pomalu ale jistě nasál všechnu vodu - a tudíž jsem trochu ztěžkl -, avšak mýtina už byla na dohled!
Rázem se mi hlavou prohnaly vzpomínky. Ačkoliv možná ne všechny zážitky měly čestné místo v části mého mozku pojmenované "pamatovat si do skonání věků", zrovna toto specifické prostředí tam bezpochyby patřilo. Jakkoliv jsem se mu nezáměrně vyhýbal - rozuměj: nezavítávám sem častěji než do jiných zákoutí Gallirei -, do dnešních dnů jsem si dobře pamatoval mé první hodiny v této magické zemi. V té době jsem se ještě cítil jaksi vinen. Tížilo mne svědomí, měl jsem na svou maličkost vztek. Mýtina ve mně ale probudila jakési prozření (i když ne úplné). Spíš jsem se zde snažil prostě smířit s tím, že čas vrátit nelze.
Elegantně jsem přistál na povrch zemský, nechal zmizet svá promočená křídla, a pořádně se oklepal. Deštík zhruba před pár minutami ustal, snad jako by mi chtěl pobyt na nostalgickém místě zpříjemnit svou nepřítomností. Zopakoval jsem zamrskání svým línajícím kožichem, který díky odstředivost pozbyl většiny přebytečné vody.
Modré oči pátravě přejely krajinou přede mnou. Ježčí mýtina se teď zdála být trošku ponurá - avšak které louky v zimním období tak nepůsobily? Tedy ne, že by to byla nějaká katastrofická scenérie, ale přeci jen na jaře většinou zářily všelikými barvami, jenž nesly klenoty flory - květiny, kvítky, rostlinky.
Posadil jsem se a přivřel víčka, neb se severní vítr opět rozhodl mě trošku pozlobit. Oproti horským podmínkám to však byla procházka růžovým sadem. Ocas jsem nestočil k nohám, jak měli mnozí vlci ve zvyku. Možná jim na ně byla zima, kdoví... Nepršelo, ale mračna se tvářila zlověstně. Jako by se připravovala na nějakou akci, bouři, fujavici.
Neřeknu vám, jak dlouho jsem zde jen rozjímal, hleděl do dáli a doslova nic nedělal - aspoň ne fyzicky -, neboť ani já sám neměl dost dobrý odhad. Možná to byly krátké minuty, možná dobrá půlhodina. Každopádně taková detoxikace dojmů, jenž by se zčásti snad mohla i nazvat introspektivním pohledem, mi přišla vcelku vhod.
Ale jako vždy jsem se nakonec zvedl a pomalu se rozešel někam do pryč. Dokonce jsem i obešel stádo vysoké zvěře, které se dalo na úprk, sotva zachytilo můj pach. V žaludku mi to sice občasně zakručelo, ale lov srn mne nelákal. Ne proto, že bych to nezvládl. Co bych asi s celou srnou dělal? Snědl bych možná tak půlku... A já plýtval nerad.

>>> Narrské kopce

<<< Tmavé smrčiny

Tlapy už mě pomaloučku začínaly brnět. Po nezdařeném lovu vyčůraného běžce s dlouhými ušisky jsem se musel vydýchat, polapit tolik potřebný kyslík a dostat ho do plic. Mokrý jazyk se vyvalil ven a v krátkých intervalech se maličko zvedal a opět klesal, jak jsem mělce dýchal. Dost již bylo spěchu; nohy mne nesly pomalu, rozvážně, klidně. Vlčí hlava se sklonila a modré oči, jenž pozorně hleděly přede mne, občas zamrkaly.
Řeka Tenebrae vedla snad až z Maharských močálů. A já matně lovil v paměti - v té změti vzpomínek, událostí a mlhavých nejistot, že jsem si dávné události možná špetku přetvořil k obrazu svému. Došel jsem k závěru, že kousek od tohoto vodního toku ležela taková speciální mýtinka. Nížina, kterou jsem navštívil snad jako první z celé této vlčí země. Že bych se tam zašel podívat? A proč vlastně ne?
Nadechl jsem se a vzhlédl k nebesům. Snad jako naschvál mi na čenich a postupně i na celý zbytek těla začaly padat malinké drobounké kapičky. Nejednalo se však o nějaký hrozný liják - věděl jsem, že i s promočenými křídly bych let zvládl levou zadní. Zhmotnil jsem si tedy své letky. Vyplázl jsem jazyk a vzápětí zamlaskal. Ještě jsem doběhl k řece a účinně tak utišil nehasnoucí žízeň. Pak už jsem se jen otočil a vzlétl k obloze. Nechtělo se mi dělat nějaké zbytečné otočky nebo krkolomné kousky... Prostě jsem se jen potřeboval dopravit k Ježčí Mýtině.
Máchal jsem křídly a snažil se držet správný kurz. Vítr si se mnou občasně pokoušel trochu pohrát, ale já se samozřejmě nedal. Hlavou mi prolétlo, jaké to bylo na samém začátku - křídla jsem neuměl ovládat, sotva jsem se odlepil od země. A teď, jen hleďte, jak jsem se nesl.
Do nosu se mi rázem vedraly dva pachy, přičemž jeden z nich jsem znal poměrně dobře. Ale vzdušnou cestou jsem vlčici nezahlédl. Možná byla na druhém konci Tenebrae... Zdá se mi to, nebo je poslední dobou Gallirea čím dál víc chudší na vlky? Že by někam mizeli? Dobrovolně odcházeli? Nareia... Též jsem nad tím uvažoval. Co mě zde drželo? Nic. Původně jsem si přeci myslel, že Gallireou jen projdu a budu se dál toulat světem.

>>> Ježčí mýtina

// Jen takové info: Nokt vám donesl bobra, lišku už předtím spapal a nese si jen kožešinu do úkrytu. O:)