Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Chválím za krátký, úderný, věcný post. Kdyby to takhle pokračovalo v podobném duchu, vůbec bych se nezlobila. :P

//Achjo, mám asi 3 kreativní nápady a nedokážu se rozhodnout, který poslat. :( :D

Vlci gallirejští, přicházím s výsledky akce. :)

Celkem se vás zúčastnilo 6, což ve finále předčilo má očekávání. Allairé poslala své dílo s opožděním, tudíž ode mne nedostane plnou výši odměny. Obrázky jsem obdržela jen 2, ale za to velmi povedené. Bavilo mě číst vaše výplody fantasie. Občas bylo úsměvné, jak jste se shodli například s porovnáním pravlka vůči jinému druhu zvířete (třeba s rysem).

Všem zúčastněným prostě a jednoduše moc děkuji.

Výsledky:
1. místo: Amaya - 1* do magie + 20 oblázků a 20 mušlí
2. místo: Art - 1* do magie + 15 oblázků a 18 mušlí
3. místo: Wolfganie - 1* do magie + 10 oblázků a 16 mušlí

Calum a Jackie získávají 1* do magie + 5 oblázků a 14 mušlí
Allairé získává 1* do magie

DÍLA:
Amaya text1, text2, obrázek
Art text, obrázek
Wolfganie text1, text2
Calum text
Jackie text
Allairé text1, text2

//Připsáno 5 mušliček.

Ageron <<<

V domnění, že mne silné vlčí nohy nesly na Sněžné hory, jsem se tvrdošíjně prodíral Ageronským lesem a následně i úpatím hor. Už jsem funěl, ale nezpomaloval jsem. A ani křídla se nezhmotnila - chtěl jsem si to vyšlapat hezky po svých.
Jazyk visel z huby ven a sem tam z něj ukápla velká koule slin (přibližně ve velikosti vyzrálého hrachu). Již před několika hodinami se setmělo. Obloha se chlubila jasnými hvězdami, jenž na mě přísně shlížely. Zahlédl jsem jen pramálo mraků. Vítr vál velmi mírný - příjemně mi čechral srst a šimral mne v nose.
Postupoval jsem již dosti pomalu, únava se hlásila o slovo. Dlouho jsem nezakončil lov úspěchem a navíc jsem si již dávno nedopřál řádné zastávky a odpočinku. Bylo to poměrně nezodpovědné. Možná bych takto mohl i zkolabovat. Na tom však nezáleželo. Kdybych zemřel, nikdo by mě nepostrádal. Marně jsem se snažil z hlavy vydolovat někoho, kdo by si na mě třeba aspoň jednou vzpomněl. Smůla. Napadla mě tak leda Neyteri, nebo Skylieth - možná by si říkaly něco jako "Hmm, kdysi jsem si do smečky pozvala Faliona... Ale zatím se na návštěvu nestavil. Kdoví, kde je mu konec." A nebo Weriosasa, jenž by postrádala někoho, do koho by si mohla kopnout. Tu už jsem ale taky pěkně dlouho neviděl. Naštěstí.

//Přidáno 7 opálů.

//Připsáno 7 safírů.

//připsáno 6 ametystů

//Připsáno 7 ametystů.

//Přidáno 6 opálů.

Jedlový pás <<<

Zle, všechno se vyvinulo zle! Můj život šel do kopru. Byl jsem tu zbytečný. Nenalézal jsem žádný smysl, žádný cíl. Nevěděl jsem, kam mé kroky půjdou dál, ale ono to přece stejnak už bylo jedno...
Konečně jsem opustil Jedlový pás a vkročil na území Ageronského lesa. Pokud jsem si dobře pamatoval, zdejší mech v noci uměl docela pozoruhodně zářit. Lehce jsem se pousmál; vzpomínal jsem si jen matně, jak jsem sem prvně přišel v noci. A byl jsem mile překvapen. Vlastně se mi to dosti líbilo.
Začenichal jsem a pocítil vícero pachů. Ten nejsilnější ale patřil zajícům. Mlsně jsem se olízl a vydal se po jeho stopě. Poměrně dlouhou dobu jsem jen mlčky stopoval a nasával ty vůně. Po čtvrthodině jsem se zastavil a zamyšleně se rozhlédl. Měl jsem pocit, že jsem kdesi v dáli něco zaslechl. Uši jsem nastražil a zrak zaměřil směrem, kterým přišel zvuk nějakého narušitele. Že by zajíc? Nebo jiná zvěř? Žádného vlka jsem necítil. Je tu ale pravděpodobnost, že ten dotyčný má magii Neviditelnosti...
Povzdechl jsem si, ale nepolevoval jsem. Musel jsem být ostražitý. Ve zlomku sekundy asi zafungovala karma, boží mlýny nebo osud - říkejte si tomu jak chcete -, na hlavu mi něco spadlo. A to něco se rozbilo, tudíž se mokrý obsah roztekl po celé mé hlavě. Vejce. Sklonil jsem hlavu a pravou tlapou si to pokusil setřít. Vzhlédl jsem a zapátral po nějakém hnízdu. Nevypadalo velké a chvíli mi trvalo, než jsem ho vůbec našel. Nevadilo mi, že jsem byl špinavý. Spíš mě mrzelo, že nějaký ptáček právě přišel o jednoho svého potomka. Příroda už ale holt byla taková.

>>> Rangarské pohoří

Vítězem je Sigy. Opožděná gratulace.

//menší technická poznámka: správně je to Ageronský les :D

OBJEDNÁVKA:
M03/Halucinace/1* - 40 drahokamů
M02/Příkaz/4* - 80 drahokamů
M02/Voda/1* - 20 drahokamů

Celkem: 140 drahokamů

Po 30% slevě: 98 drahokamů (95 ametystů + 3 safíry)

//Omluva za málo akční post. :( :D

Jedlový pás <<<

Kráčel jsem krajinou a znaveně funěl. Desítky nalétaných kilometrů se na mně velmi značně podepsaly. Jazyk se vyvalil ven a sem tam z něj ukápla nějaká ta slina. Odhodlaně (a nevědomky i celkem zamračeně) jsem se plahočil kupředu, přímo k děsivému sídlu samotné Smrti – Staré zřícenině. Tlapy mě brněly; křídla už dočista zmizela, neb by mi tu stejnak nebyla k ničemu. Raději jsem je nechal odpočinout.
Setmělo se a já se dral k sídlu poloboha, který byl ze dvou ten děsivější. Podobnou hloupost jsem podnikl i při své úplně první návštěvě této nadpřirozené vlčice. Dnešní den byl ale jiný. Já byl jiný. Kolena už se mi neklepala, dech se vlivem strachu nechvěl. Před několika hodinami jsem se dozvěděl, že drahá Nareia již nežije. Má maličkost tím ztratila to poslední, co jí zůstalo: víra v to, že byla má partnerka – ač mimo Gallireu – živá a zdravá. Co jsem byl teď? Prázdná schránka, jenž marně hledala (nový) smysl života. A já odmítal věřit, že si najdu nějaký jiný cíl, do kterého bych chtěl dojít.
Já byl ten typ naprosto zbytečné bytosti. Bez ní, bez své zlaté vlčice, jsem mohl jen bloumat Gallireou a spekulovat nad tím, jestli už náhodou nejsem mrtvý a nejsem jen ztracená duše, jejíž jediný úkol je bdění a nekonečné cestování světem. Znělo to bezútěšně.
Mé myšlenky se točily kolem zoufalství. Jedlovým pásem jsem prošel dosti rychle, mechanicky, jako bych byl nějaký robot bez duše, jehož úkol zněl „dojdi ke Smrti“. Přišla řada na balvany, které jsem překonal celkem s přehledem.
Začal jsem dumat nad tím, proč chci za Smrtí vlastně zavítat. Věděl jsem, že se dočkám jen nadávek, neochoty a s největší pravděpodobností i výsměchu. A co se týkalo nějakých magických schopností, nejevil jsem o nic zájem. Bylo mi to k ničemu. Sám sebe jsem tak vehementně chránit nepotřeboval. Zbrojil jsem se jen pro ni. Proto, abych ji mohl bránit, abych mohl nabančit každému, kdo by jí ubližoval. Ale ona tu nebyla. Opustila mne a zemřela. Možná by mi Smrt řekla, jak se jí vede v posmrtném životě…? Vím, hloupost. Ztrácím niť, nedokážu se soustředit! Myšlenky vířily, kroutily se, zamotávaly a přetrhávaly se. Chaos, dokonalý chaos.
Konečně se modravý pohled zvedl k té monumentální stavbě. Cosi sebou zatřepetalo v mém žaludku. Přeci jen se pocit strachu dostavil. Znamenalo to, že jsem ještě nechtěl umřít? Nebo za to mohla vyloženě hmotná přítomnost Smrti? Znejistil jsem a zpomalil.
Mlčky jsem vstoupil dovnitř. Zelenavý plamen - pozor, podržte se – stále plál! Tuto barvu jsem dříve míval spojenou s jarem a celkově přírodou… Ale teď, při tom pohledu, jsem poněkud zaváhal. Bylo to zavádějící.
„Smrt?“ zahučel jsem a trochu natáhl krk. Přiznám se, že se mi příliš nechtělo vstoupit do útrob zříceniny. Ona tu byla doma, ona to tu znala. Já tu byl jen nechtěný host. A polobohyně mi to neusnadňovala. Neozývala se, mlčela, snad se mi tiše vysmívala.
„Smrt,“ zopakoval jsem, načež se ozvalo nevrlé „Co je?!“ Dávala si načas, plížila se, ne, ona jako by plula vzduchem; zjevila se na konci obří místnosti, naproti mé osobě. Zorničky se mi zúžily a tep se zvýšil. „Vzala jsi mi partnerku,“ prohlásil jsem poněkud troufale. „Hm?“ pronesla vyzývavě. Ta dvě písmenka měla v sobě zlobu, že jsem se opovážil ji rušit kvůli takové hlouposti, a zároveň i tolik specifické pohrdání. Nečekal jsem, že mi řekne něco smysluplného. „Táhni, bídný červe,“ zasyčela jedovatě. „Dám ti kameny. Ani po tobě nechci magie či jiné schopnosti,“ vychrlil jsem, aby mě ihned neodbyla. „Jakže?“ přeptala se, jako by ji má nabídka snad zaujala. „Slyšela jsi dobře. Chci jen slova.“ Suše jsem polkl. Zazubila se, že se její bílé tesáky zaleskly až ke mně. Pomalu se začala přibližovat, nikterak nespěchala. S každým jejím krokem mě zamrazilo za krkem.
Zatavila asi metr přede mnou. Pocítil jsem hnilobný pach. „Ano, je mrtvá,“ řekla s úsměvem. Snad čekala, že mne tím šokuje. Život ji ale předběhl. „To vím.“ Její tvář se zkroutila do nepopsatelné grimasy, která v sobě kloubila zmatení a rozhořčení. „Tak co po mně chceš?!“ prskla. „Nevrátím ti ji,“ pohlédla na mě povýšeně, jako bych nechápal základní vztahy mezi životem a smrtí. „To taky vím. Rád bych ale věděl… Rád bych věděl, jestli při tom…“ krk se mi sevřel. „Jestli trpěla,“ dokončil jsem nejistě. Pohlédla mi zpříma do očí. „Kameny.“ Bez váhání jsem jí dal téměř všechno své jmění. Zachichotala se a vše si k sobě shrábla. „Ne,“ prohodila jakoby jen tak mimochodem, když si sebrala bohatství, otočila se na patě a začala kráčet pryč. „Co sis myslel, tupče? Že spolu budete žít šťastně až do smrti? Máš dojem, že tě vážně milovala? Ale noták, nebuď naivka.“ Už jsem ji neviděl, ale její hlas se rozprostíral celou zříceninou. Ozvěna se táhla dlouze a srdceryvně. „Co myslíš, proč opustila Gallireu? Nic ji tu nedrželo. Ty jsi pro ni nebyl důležitý.“ Zasmála se, protože bavit se na cizí účet pro ni byla nesmírná zábava.
„A teď zmiz, ubožáku!“ Doufal jsem, že mi nelhala. Ostatních keců okolo jsem si nevšímal, ale věděl jsem, že mi tím nasadila brouka do hlavy. Tedy ne, že by tam už předtím nějaký nebyl, ale Smrt ve mně ty pocity nejistot a spekulací jen umocnila. „Tak táhni už!“ zachroptěla patřičně podrážděně. Nechtěl jsem si o nic koledovat, proto jsem se tedy otočil a vykročil pryč. Bylo mi jedno, co s mými kameny udělá. Důležité bylo vědění, že má milovaná při umírání netrpěla. Tedy jestli se opravdu dalo věřit slovu Smrti…
Zbytečně jsem se zde nezdržoval, spěšně jsem kráčel a doufal, že polobohyně nebude mít nějaké další připomínky. Její slova byla jedovatá a bolestivá. Já si je sice tvrdošíjně snažil nebrat k srdci, ale to mi Nareiu nevrátilo. Povzdechl jsem si a se svěšenou hlavou putoval zpět do Jedlového pásu, abych se pak mohl vydat někam na sever.

>>> Ageron (přes Jedlový pás)