Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Allairé (optimista) a Izar (pesimista)
Netopýři a upíři začali být denní živočichové.

Casipa (optimista) a Jackie (pesimista)
Stromy přiznaly, že jsou inteligentní bytosti.

Irkalla (optimista) a Meinere (pesimista)
Z moří se vynořila vývojově vyspělá krakatice.

Darkie (optimista) a Sigy (pesimista)
Na Zemi došla ropa.

TAILLO to už je dávno rozhodnuté C:

Tak pokud by ti nevadilo, že by ses zúčastnila jen jednoho kola (tzn jen poloviny akce), spárovala bych tě s Darkií. :)

Kdy přesně odjíždíš?

Běžel jsem chladnou plání. Má mysl zela prázdnotou, jako by ji někdo úplně vyrval a zničil. Připadal jsem si silně dezorientovaný a zmatený. Proč? Co jsem tu vlastně dělal? A před čím (nebo za kým) jsem to vlastně utíkal?
Zastavil jsem. Srdce mi bilo o sto šest. Jazyk vláčně visel z huby a kýval se ze strany na stranu s každým mým mělkým nádechem i výdechem. Slechy se stočily dozadu. Nic. Do uší mi hvízdal jen rebelský prudký severní vítr.
Sníh. Jak to, že jsem si ho předtím nevšiml? Sklonil jsem pohled k nohám a konečně ucítil chlad. Brr, byla mi zima. Mně, pravému seveřanovi! Oblízl jsem si čenich a ještě víc přivřel víčka. Nesněžilo. Zatím.
Najednou se ke mně donesl velmi známý hlas. Tena? Tena! Panenky se mi zúžily, těkavě jsem se porozhlédl. Spatřil jsem ji; byla to matná silueta kdesi v dáli. Na nic jsem nečekal a vyběhl: "Teno, Teno!" Radostně jsem volal. Na tváři mi hrál široký úsměv.
Konečně jsem k ní doběhl. Téměř se nehýbala, ale usmívala se. "Tak rád tě vidím," pověděl jsem jí udýchaně a zavrtěl ocasem. Ona nic neřekla. Jen tam dál stála a usmívala se. "Teno?" Nic, žádná nová reakce. "Já-" Nevěděl jsem, co bych jí měl říct, ale i kdyby, stejně bych to nedořekl.
Najednou začalo šíleně sněžit. Jak sem mohla tak rychle a nepozorovaně přijít taková vánice? Čert ví. Cosi mě zamrazilo v zádech, ovšem nebyl to chlad jako takový. Přimhouřil jsem oči, někdo k nám velmi rychle kráčel. "Eris," špitl jsem. byla to ona! A za ní... Matka! Bratři. Otec. A... "Nareia." Hrklo to ve mně.
Obklíčili mě. Usmívali se, jako by se nic nedělo. Já raději mlčel. Nevěděl jsem, co na to říct. Nevěděl jsem, že to je jen špatný sen.
"Zklamal jsi nás," pověděli všichni jako jeden. Sklopil jsem uši. "Nechal jsi nás zemřít," pokračovali. Stále se usmívali. "Já nechtěl!" křikl jsem a rozhlédl se. Vlčí tváře se neměnily, děsivě cenily zuby v psycho úsměvu. "Kvůli tobě jsme mrtví." Stáhl jsem ocas. "Kvůli tobě," dodala Nareia úplně sama.
"Ne," špitl jsem. Najednou se všichni začali smát, šedivět, roztékat se, obnažovat své kosti.

Prudce jsem se nadechl. Tep mi vyšplhal vysoko, jako bych právě ukončil lov. Sen. Byl jsem v šoku. Jenom sen. Beze slova jsem se zvedl, oklepal se a vykročil.

>>> Vyhlídka

//Technická otázka... Kdo je Lady Mlhahule? (Prosím prosím aspoň kratičké nastínění toho, oč šlo. Tehdy jsem nebyla členem...)

//Jsem na tom stejně jako Maple a Newlin.

Východní Galtavar <<<

S holubem v tlamě jsem se snesl nad Východní hvozd. Jen krátkou chvíli jsem letěl a plachtil. Slunce už pomaloučku zalézalo za horizont. Myslím, že už je čas přistát, napadlo mne. Netrvalo to dlouho a já tuto sou myšlenku poctivě uskutečnil.
Mohutně jsem dopadl na zem a nechal zmizet svá křídla. Nesla mě poměrně dlouho, zasloužila si odpočinek. Vyplivl jsem opeřence a olízl si tlamu, z které již kapaly proudy slin. V hubě se mi převalovala lahodná chuť čerstvé teplé krve. Odfrkl jsem si a porozhlédl se. Čenich, uši i oči nezaznamenaly ani jednoho vlka, který by zde byl přítomný. Pár starších pachů jsem sice ucítil, ale s největší pravděpodobností tudy ony osoby jen procházely.
Už se mi nechtělo otálet; žaludek nadával, křičel a bědoval. Znovu jsem se olízl, nadměrné slintání neustávalo. Bodejť ano!
Se spokojeným zabrumláním jsem sklonil hlavu, pravou přední si přidržel křídlo a vcelku obratně začal ptáka zbavovat peří. Vůbec jsem neměl v úmyslu být důsledný a zbytečně důkladný. Po pár desítkách sekund už jsem se na to vykašlal a jal se porcování. Zvíře nebylo nikterak velké, přesto jsem ho překousl alespoň napůl. No a pak stačilo vzít daný kus do tlamy, pomocí silných vlčích stoliček zpřekousat všechny kosti a následně to vcelku zhltnout. Hned na to jsem postup opakoval i s druhým kusem ptáka. Celé mi to trvalo sotva pět minut.
Blaženě jsem se olizoval. Chvíli mi trvalo, než jsem si z čelisti odstranil krvavé skvrny, nicméně stále to bylo snazší hned po večeři, než kdybych fleky nechal zaschnout. Dlouze jsem vydechl a oklepal se. Čas na odpočinek. Bez otálení jsem ulehl, překřížil přední nohy a položil na ně hlavu.

//Přiděleno 6 safírů.

Západní Galtavar (přes VVJ) <<<

Spokojeně jsem stáhl uši k hlavě a asi poměrně dost přihlouple se usmál. Bouřka ustala, kroupy též již dávno z nebes nepadaly. Mračna se lehce roztáhla a obloha najednou už přestala vypadat jako z nějakého hororového filmu. Konečně na nás vysvitly sluneční paprsky. Silné severní větry ustaly a má křídla už na tom s manipulací nebyla vůbec špatně. Ono se to sice nemusí vůbec zdát, ale když se snažíte plachtit v silných proudech, jen při špetce nepozornosti vám onen vánek může minimálně jedno křídlo pěkně strhnout. A věřte mi, to zažít nechcete!
Najednou můj pohled upoutal šedý, poměrně obyčejný opeřenec. Jaksi se oddělil od pomyslného hejna zbylých holubů. Nemohl jsem toho nevyužít! Křídla jsem složil k tělu a střemhlav začal "padat". Těsně nad cílem se mé letky zase roztáhly a já rázem zabrzdil. To už se v mé tlamě ale svíjel nebohý pták. Urychleně jsem stiskl čelisti co nejsilněji k sobě, abych bezbrannou kořist zbytečně netrápil. Podařilo se. Po pár posledních agonických škubancích zvíře zdechlo. Najednou se mi do huby nahrnuly spousty slin. Byl čas přistát a vychutnat si ještě teplý oběd.

>>> Východní hvozd

Ragarské pohoří (přes Jedlák) <<<

Letěli jsme už poměrně dlouhou dobu, avšak já ani Consiliario jsme nejevili přílišné známky vyčerpání. U mé osoby to zapříčinil převážně pilný trénink. Zloděj byl jednoduše příživník, jehož výše energie a sily závisela na tom, kolik si toho vypůjčí ode mě. A tak mě vlastně napadalo - tehdy, když jsem si procházel krizí a Consiliario mě opravdu hodně emočně rozhodil, stačilo, abych mu řekl "zmiz" a opravdu si to přál... Zloděj pak vskutku zmizel a já ho ještě hodně dlouho poté neviděl.
Bylo fajn, že jsme si to vyříkali a následně se domluvili na jistých hranicích. Bez nich by to nešlo. A nyní? Dnes už jsem si ani dost dobře nedokázal představit, jak by se mi žilo, kdybych tehdy od Smti nedostal tuto magii... No, dobře, představit jsem si to dokázal - a to poměrně živě. Ale dospěl jsem k závěru, že kdyby mě tehdy Cons tolik nerozčílil, to chmurné období by se táhlo snad až do dnešních dnů. Svým způsobem mě rozptyloval a odváděl mou pozornost od snad až depresivních pocitů.
Stočil jsem pohled a pravý koutek tlamy lehoučce pozvedl. Zloděj v podobě orla, jenž letěl po mém levém boku, na mě též koukl. Zatvářil se zmateně, jako by se ptal "Co tak čumíš?". Už už se nadechoval a já si živě představil, že mě tou otázkou opravdu poctí. Nakonec ale zobák zase zavřel a oči sočil zpět před sebe. Copak mu teď asi koluje hlavu? Občas jsem měl pocit, že i Zloděj se mnou prošel jistým procesem, který jeho osobu pozměnil.

>>> Východní Galtavar (přes VVJ)

//Awww, Theri je ten nejlepší bráška!