Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ve zkratce: všichni jsou vlčata. :D Lady Mlhahule je taky mimino, vysypala na vlky prášek, který je proměnil na vlčata. A teď si chtějí všichni hrát. :D

//Tohle. Je. DOKONALÉ! Umírám z jejich sladkosti.

Otočil jsem se na záda a dlouze se protáhl. Neochotně se mi otevřela tyrkysová očka. Víčka ovšem zůstala přivřená, neb mě ohrožovalo přímé sluneční světlo. Jak dlouho jsem spal? Zdálo se, že Slunce se již tyčilo na nejvyšším bodě své zdánlivé trajektorie. Zívl jsem si a překulil se zpět na břicho.
Aha, mám hlad, došlo mi a já potichounku zabručel. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Srst se mi však již poměrně zahřála, ale v opojení lenivosti a ospalosti mi to vlastně ani nevadilo. Budu se jen tak válet, odpočívat a relaxovat. Koneckonců jsem nikam vlastně nepospíchal, že.
Mé myšlenky se točily okolo toho, kam bych své tulácké kroky mohl dobudoucna vést. Na Galliree jsou jistě místa, která jsem ještě nenavštívil, napadlo mne. Otázkou však bylo, jestli se mi chtělo po takových stanovištích cestovat. Ale proč by ne? Stejně vlastně nemám moc na vybranou, přiznal jsem si trochu sklesle. Aspoň si zmapuji méně známé končiny, pokusil jsem se povzbudit a zároveň nakopnout.
Po dobré půlhodině neustálého převalování a kroucení se z jedné strany na druhou jsem se konečně přinutil vyhoupnout na nohy. Zamžoural jsem do dáli a nenuceně se pousmál. Armanské hory sice nepatřily k těm nejvyšším, ale výhled na Galli odtud byl celkem hezký. Consiliario byl bůhvíkde. To mi však nikterak nevadilo, ba možná dokonce naopak. Jen ať si zůstane v té své smrťácké dimenzi.
Místo toho, abych si zhmotnil křídla a slétl dolů během pár minut, jsem se na to vykašlal a rozhodl se jít hezky po svých. Třeba cestou narazím na nějaký oběd, mlsně jsem se oblízl a vykročil.
Cestou dolů jsem skutečně zachytil všemožné pachy, zajíci počínaje a liškami konče. Nic z toho jsem však nestopoval. Viděl jsem dole les, který má maličkost ještě neprozkoumala. Dříve se daleko od něj vinul pach smečky, nyní ale jako by vyčpěl. Další společenství, které zaniklo?

>>> Erynij

Opřel jsem se o velký letitý dub a vydechl. Odpudivý tyrkysový pohled sledoval mladou, hnědo-béžovou vlčici. Odhalila na mne své jasné bílé tesáky – to se vítězoslavně usmívala od ucha k uchu. Ó můj vlčí bože, jak jen může být tak vytrvalá? otázal jsem se v myšlenkách a zvedl vyčítavý pohled k jasně modrým nebesům.
Období zimy stále přetrvávalo, což mé mladší já dokázalo ocenit úplně stejně, jako to to nynější, řekněme starší. Od mého narození uběhl zhruba půlrok a já si velmi jasně vzpomínám, že jsem se tehdy s Tenou, mou nejmilejší sestřičkou, vůbec nebál užívat si života. Otec z toho moc velkou radost neměl, přeci jen naši ostatní sourozenci svou dětinskost už jaksi začínali postrádat. Odmítal jsem je napodobovat, domníval jsem se totiž, že to byla jen zástěrka. O co jim šlo, ptáte se? Odpověď je jasná: naši rodiče byli alfa pár, tudíž jeden z nás měl možnost v budoucnu nastoupit na jejich místo. Ovšem taková pozice byla jen jedna, takže jak na ni nejlépe mohli dosáhnout? Ošemetným způsobem, kdy se vzdali svých osobností, snů a hravosti, aby rodičům ukázali, že umí být zodpovědní. Otroctví, tak jsem tomu říkával…
Odstrčil jsem se od kmenu holého stromu a rádoby velmi vážně pověděl: „Odpusť, drahá sestro. O všechny své síly už jsem přišel.“ Opravdu už jsem byl vysílen – tahle hra na honěnou trvala již téměř dobrou hodinu. Obohatil jsem její zorné pole o jednoho šklebícího se brášku navíc. Odfrkl jsem si a sledoval, jak se s vypláznutým jazykem zase začínala přibližovat k mé maličkosti. „Ovšemže, jak jinak,“ obdarovala mě hraným povýšeným pohledem. „Omylem jsem jaksi pozapomněla, že postrádáš potřebnou výdrž, ňoumo,“ odměřeně se uchechtla. „Ojojoj, pojď blíž, sestro,“ olízl jsem si čenich, „osvětlím ti odpověď na otázku, kdo z nás je silnější v boji na blízko.“ Odmítavě zavrtěla hlavou a zastavila se.
Odhodil jsem masku náfuky a konečně se zasmál. „Och, vážně bych si měl odpočinout,“ oklepal jsem se a znenadání se sesunul k zemi, do chladivého sněhu. „Optimisticky prohlašuji, že…“ okatě se pousmála, „osoba zvaná Falion se každým dnem ve své vytrvalosti zlepšuje!“ Odrazila se od země, aby si hravě poskočila a rázem se svalila na zem. Opřela se o mě a spokojeně zabručela. Otočila se na záda a s již klidnou tváří zkoumala oblohu. „Obláčky… Ony vypadají jako zajíci!“ Ohlédl jsem se směrem, kterým koukala Tena, a přikývl. „Odpolední siesta skončí a pak se můžeme vydat na jejich lov,“ odpověděl jsem pobaveně a hlavu sklonil zpět k zemi. Odhodlaná sestra špitla: „O co, že jich ulovím víc.“ Očka se mi zavřela a já se pousmál. „Ovšemže,“ odsouhlasil jsem bez jakýchkoliv námitek a posunul se ještě blíž k Teně. Opřený o její tělíčko jsem pomalu ale jistě začínal odcházet do říše snů…

//Aneb vítejte ve Falionových memoárech.

Na chvíli mě napadlo, že bych výšlap mohl dokončit až zítra, někdy po rozbřesku. Jenže terén nebyl nikterak členitý. Vlastně naopak - dalo se po něm poměrně hezky běhat. Nevypadal zrádně, což u hor nebývalo zvykem.
Spokojeně jsem se rozhlížel po okolí. Jediné, co činilo potěchu pro mé oči, byly stromy. Stovky stromů! Kdyby to tu nebylo tak hrbolaté a vyvýšené, jistě by se tu usídlila nějaká smečka. Odfrkl jsem si. Proč se mé myšlenky stočily ke smečkám? Možná už jsem začínal bláznit. Copak by se má maličkost někdy odvážila byť jen pomyslet na to, že by se přidala do nějaké smečky? To by nebyl moc dobrý nápad, suše jsem konstatoval. Stačilo pomyšlení na to, jak bych se cítil, kdybych byl nucen zůstávat obklopen (zprvu) neznámými vlky... Nelíbilo se mi to. Život tuláka mi prozatím vyhovoval. Musel bych poslouchat alfy, bety, prostě všechny, kteří by byli nade mnou, ušklíbl jsem se. Vůbec jsem neměl ve zvyku tančit, jak někdo řekl. Ale jak bych měl hned na první dobrou poznat správnou alfu? Někoho, kdo by byl rozumný, spravedlivý, zodpovědný, dobrosrdečný, ale zároveň uspořádaný a nápomocný? Kdoví, třeba jsem z toho dělal moc velkou vědu. Ale já prostě potřeboval vlky poznat jak jen nejlépe to šlo, než jsem si je pustil k tělu... To je taky důvod, drahý Falione, proč nemáš přátele, vysmíval se mi hlásek z podvědomí. Smutné bylo, že jsem mu musel dát za pravdu. Ovšem je opravdu tak moc špatné být ostražitý? Nechci, abych někomu ublížil. Nechci, aby bylo ublíženo mně... Bolelo by to. Čert ví, jak se vlastně správně vyznat ve vlčích vztazích!
Odfrkl jsem si a podíval na mývala, který si to po měkkém povrchu ťapkal vedle mě. "Pověz, Zloději, proč si o mně myslíš, že jsem suchar?" Začenichal jsem, neb ke mně dovál pach nějaké lesní zvěře. Srny a prasata. Neměl jsem hlad, proto jsem se rozhodl to neřešit. "Co?" vypadlo z něj překvapeně. Nejspíš byl příliš zabraný do svých vlastních myšlenek. "Povídám-" přerušil mě: "Já tě slyšel. Jen mě zaskočilo, že ses na to zeptal... Už nechceš být suchar?" povytáhl obočí. Povzdechl jsem si. "Prostě mě zajímá tvůj názor na mě. To je vše." Zamlaskal, mlčel. Zdálo se mi to jako věčnost. Nad čím tolik dumáš? naléhal jsem vnitřně. "Prostě máš rád samotu a klid, ne? Nejsi moc akční, upovídaný, společenský. To na vlky neudělá dojem," zavrtěl hlavou. "Něco mi ale říká, že ti to nevadí," usmál se. "Hm," zahučel jsem a stočil zrak dopředu. Neřekl mi nic nového. "Hele... Něco se děje?" žďouchl do mě prackou. "Ne," zavrtěl jsem hlavou. Co by se dělo? Prostě jen čekám, až zestárnu a někde umřu sám a opuštěný.
Dosápali jsme se na vrchol, který byl posetý jen nízkými stromky a zakrslými keři. Oddechl jsem si a oklepal se. Čas na pauzu. Dlouze jsem si zívl a koukl na Consiho. Ten po mně hodil tázavý pohled, já se však jen pousmál a zavrtěl hlavou.
Našel jsem si místečko, které vypadalo, že by mohlo být pohodlné. Párkrát jsem se otočil, začenichal a tlapou trochu prohrábl trávu. Následně jsem ulehl a mlaskl. "Dobrou." Víčka se mi klížila. Byl jsem bezpochyby vyčerpaný, hlavně tedy psychicky. Zítra bych si mohl zkusit něco ulovit. V žaludku pociťované prázdno bylo to poslední, na co jsem myslel těsně před tím, než jsem odešel do říše snů.

Úzká rokle <<<

Mlčky jsem kráčel krajinou a sledoval, jak se mi nohy míhaly jedna před druhou. "Páni," ozvalo se kousek za mnou. Nijak jsem nereagoval, nezastavoval. Dokázal jsem si představit, co mohlo být tématem Consiho monologu. "Musím teda říct," začal a popoběhl, vyskočil mi na hřbet a zatahal mě za pár chomáčů chlupů, "že to byl nááářez!" Odfrkl jsem si a nadále jsem ze sebe nevydával byť jednu jedinou hlásku. "Nikdy jsem si nemyslel, že bys něco takového mohl udělat!" Vrtošivě sebou zavrtěl. Jak to myslíš, Zloději? Už už jsem se nadechoval, že jeho mínění vyvedu z omylu, avšak on mě předběhl: "Pořádně jsi je vystrašil, hehe." Povzdechl jsem se. "Moc dobře víš, že jsem to nedělal pro potěchu." Vyprskl: "Jasněěě..." Přivřel jsem víčka a s klidem pokračoval: "Chtěl jsem je jen připravit, nic víc, nic míň. Raději by měly být ve střehu." Tohle ale nebylo prvně, co jsem se snažil někomu pomoci, ale reálně to vypadalo, že mu naopak škodím. Smolař na entou. "Kecy v kleci, prostě jsi si chtěl zahrát na bubáka," mlel Consiliaio stále to svoje. Věděl jsem, že argumentovat v tomto případě nemělo smysl. "Jen je škoda, že jsem se já osoběně neukázal v nějaké děsivější podobě, víš... Třeba jako drak! Nebo ten... t-ty-tygr!" Znenadání jsem vyskočil do vzduchu a vykopl zadními, jako bych byl rozzuřený býk, na němž se snažil udržet hloupý kovboj. "Wheeaah!" vykřikl mýval a slétl na zem. Naneštěstí přistál na všechny čtyři. "Zmetku," odkašlal si a oklepal se.
"Nemohl bys na chvíli zmlknout?" otočil jsem se na něj a hodil po něm přísný pohled. "Hum, jasně," zabrumlal a doťapkal až ke mně. "Díky." Vzhlédl jsem nahoru. Armanské hory. Nikoho jsem tu necítil. Sem tam mě v nose zašimral staré vyčpělé pachy několika mála vlků. Jak jsem si myslel. Vlci prostě nemají rádi hory. Blaženě jsem se pousmál a začal výšlap.

V poněkud nepohodlné poloze - s tělem směřujícím k odchodu, avšak hlavou otočenou vzad k vlčicím - jsem na místě setrval ještě nějakou chvíli. To je skvělé načasování. Zrovinka, když už se začnu vzdalovat s tím, že mé společnice opustím, mě jedna z nich osloví, že chce znám mé jméno. Pobaveně jsem se v duchu ušklíbl. Ale což, často jsem potkával vlky, jejichž jména mi do dnešních dnů zůstávala neznáma.
A tak jsem se jednoduše představil a narychlo dodal, co si za své služby účtoval Život se Smrtí. Asi by bylo zbytečné to rozvádět. Však ony potkají další vlky. A když se správně zeptají, jistě dostanou spousty upřesňujících odpovědí. Po Galliree chodí dost magických i fyzických nabušenců... "Děkuji," houkl jsem na tmavohnědou, která se představila pod jménem Zaffylu a vzápětí mi popřála šťastnou cestu. Studánkový pohled se stočil ke světlejší, která mi oznámila, že nese jméno Matali. Vypadl z ní formální dovětek. Znovu jsem tedy pokývl a dodal: "Přeji vám mnoho štěstí." Budete ho potřebovat. "Někdy zase na shledanou." Otočil jsem hlavu a vykročil.
Tohle bylo vyčerpávající, pomyslel jsem si, psychicky znaven. Občas jsem musel žasnout nad tím, jak někteří vlci zvládali prokecat celý den. Mně stačila krátká setkání a už jsem vnitřně padal únavou.
Po několika minutách energické chůze jsem se ohlédl a ujistil se, že z Matali a Zaffylu jsou pouhopouhé vzdálené siluety. Zhmotnil jsem si křídla, ze všech sil se odrazil od země a vzlétl. Přemítal jsem, co podniknout. Hlad ještě nemám a mé společenské potřeby byly zase ukojeny minimálně na týden dopředu. Navíc už se celkem stmívá. A to znamenalo co? Čas na zasloužený odpočinek!

>>> Armanské hory

Myšlenkami už jsem se loudal kdesi v horách. Věděl jsem, že vlci neradi šplhali nahoru. A i kdyby, stejně tam moc dlouho nevydrželi - ať už proto, že jim byla zima, nevyhovoval jim řídký vzduch, nebo proto, že tam jednoduše nenalézali společnost. Ideální místo pro mou maličkost, zatetelil jsem se blahem. Ono setkání mě jen utvrdilo v tom, že nejsem moc dobrý v komunikaci a dialozích. Nikdy jsem nebyl. Tak proč bych se o to měl snažit? Stačilo mi mít plný žaludek, tiché, odlehlé místečko a... To bylo asi vše. Iluzí o věrných přátelích, partnerce či dokonce rodině jsem se vzdal již dávno. Zatracená Nareia. Přišla, obměkčila mé srdce a dala mi nadeji na lepší život. Pak se ale vytratila a všechny plány a sny mi zhatila. Jak mi to mohla udělat?
S pohledem upřeným před sebe jsem tedy vykročil napříč Úzkou roklí. Než jsem se však stačil vzdálit od vlčic, tmavohnědá mě ještě oslovila. Zastavil jsem a pomalu se ohlédl. Co bych jí na to měl říct? Zdálo se, že je obě čekaly ještě spousty zážitků a dobrodružství. A jednou se naše cesty možná mohly zase skřížit. "Falion." Neměl jsem to slovo rád. A už vůbec jsem ho nerad slyšel vyřčené nahlas.
Tyrkysový pohled se přehoupl na světlehnědou. "Ano. Životu stačí květy, ale za Smrtí jděte jen tehdy, pokud budete mít dostatek vzácných drahokamů." Nadechl jsem se a podíval se zpět na tmavší vlčici. "Mohu na oplátku znát vaše jména?" Ledová očka těkala z jedné na druhou. Když už jsem jim prozradil to své, bylo by fajn, abych se taky dozvěděl, s kým že jsem to vlastně měl čest.

Ať už si o mně myslely cokoliv, aspoň jsem je připravil. V Galliree se dělo spousty věcí a mnohé z nich nebyly pěkné. Zdálo se, že jsem je dokonce dokázal vyděsit. Já ale nejsem ten, koho by se měly bát... Pohlédl jsem na tmavohnědou, která se rázem zajímala, jak jsem se to vše naučil. "Polobozi," zopakoval jsem. "Jsou to sourozenci. Jeden z nich žije na jihu, na velkých pískovcových vršcích. Jeho se bát nemusíte, jmenuje se Život a je hodný." Každá návštěva u tohoto vlka byla úžasná. Vlk se tam nahoře cítil chtěný a milovaný... Potřebný. Životova přítomnost mě dokázala nesmírně uklidnit a povzbudit. "Naopak jeho sestra, Smrt, je zlá, úskočná a dost děsivá. Sídlí v Jedlovem páse nedaleko od Sněžných hor. Pokud se ji rozhodnete navštívit, buďte obezřetné."
Nadechl jsem se a krátce vzhlédl k obloze. Slunce se tyčilo jak jen nejvýše mohlo. Je načase se zase dát do pohybu, přemlouval jsem se. Už i v rokli začínalo být "nesnesitelně" horko a dusno - aspoň na mé poměry. Ó, moje milované hory, už jdu za vámi.
"Pokud je to vše," pohlédl jsem na obě vlčice, "vydám se dál po svých." Zvedl jsem se a nechal všechny své magické výtvory zmizet. "Ať už se vaše kroky stočí kamkoliv, buďte opatrné." Moc dobře jsem věděl, o čem jsem mluvil. Otočil jsem se a naposledy se ohlédl. Pokývl jsem na rozloučenou a vykročil.

Zajímalo mě, jakýchpak reakcí se od vlčic dočkám. Někteří to vzali s klidem a bez pochyb - dokonce se ptali na upřesňující otázky. Jiní (stejně jako tyto dvě vlčice) věřit nechtěli.
Tmavohnědá konečně poodkryla svou pravou tvář. Vysmála se mi přímo do očí. Zůstával jsem ledově chladný, nehnul jsem ani brvou. Vzduch okolo nás klesl k bodu mrazu. Mlčel jsem, vnitřně jsem přemýšlel nad tím, jaký sled magií jim ukážu a co jim k tomu dodám.
Světlehnědá si na tváři stále držela jakýsi neutrální úsměv, avšak asi jí to nedalo a též utrousila poznámku o tom, že jsem rádoby vtipálek.
"Jistě," vypadlo ze mě, aniž bych mimikou prozrazoval, co jsem si doopravdy myslel. Bez jakéhokoliv předešlého varování jsem si zhmotnil křídla. Nic jsem k tomu nedodával. Vzápětí jsem ze země nechal vyrůst obří kořeny, které se závratným tempem plazily k vlčicím. Zastavily se jen kousek před jejich tlapami. Stále jsem mlčel. Následně se kousek opodál na suchých vetývkách vznítil oheň, aby mohl pápolat a tančit do výšky zhruba půl metru. Sledoval jsem jejich reakce a pokračoval v přehlídce magií. Mezi mnou a vlčicemi se objevil Consiliario v podobě modré světélkující siluety, která se během pár sekund vytvarovala do reálné podoby ladné laňky. Bavíte se? optal jsem se jich v duchu. Z nebes vyšlehl jasný blesk, který následovně obohatil hlasitý zvuk hromu. Nadechl jsem se a vybral poslední magii. Pomocí iluzí jsem vytvořil přesné kopie jak tmavohnědé, tak světlehnědé vlčice. Obě iluze se posadily vedle mě a pobaveně se usmívaly.
"Toto vše jsem se, dozajista, naučil sám," pověděl jsem nezaujatě, avšak nikterak povýšeně či domýšlivě. Tak co, dámy. Věříte nebo ne?

Už jsem pomalu dumal nad tím, kam by mě mé toulavé tlapy mohly zanést příště. Tady to nevypadá na nějakou smysluplnější konverzaci. Nikomu jsem to nedával za vinu, byla to prostě taková shoda okolností. Mám já na to ale štěstí! Když si jednou za uherský rok chci popovídat, narazím na nekomunikativní vlky. Ale když obyčejně upřednostňuji klid a ticho, najednou potkávám samé ukecance. A víte co? Už mě to ani nepřekvapovalo. Na doživotní smůlu už jsem si jednoduše zvykl.
Pohlédl jsem na tmavohnědou, která ze sebe najednou vypustila spousty slov. Nadechl jsem se a zapřemýšlel, kde začít nejdřív. Dřív, než se má maličkost dala do vyprávění, přehlušila mě druhá vlčice. Lehce, téměř neznatelně jsem se pousmál. "Začal bych tím, že se nacházíte v zemi zvané Gallirea. Snad mě nebudete mít za blázna, když vám prozradím, že se tu mnohdy velmi často dějí magické věci." Odmlčel jsem se a střídavě vlčice pozoroval. "Na severovýchodě naleznete Velké vlčí jezero - významný orientační bod. Na okolních pláních se dobře loví, zejména vysoká. Nedaleko od něj je sopka. A pod ní se nachází velký veřejný úkryt, ve kterém můžete strávit libovolné množství času." Tohle byl za posledních pár měsíců asi nejdelší souvislý text, který má tlama vyřkla. Zastříhal jsem ušima a rozhodl se, že ještě něco dodám: "V celé Galliree přebývá pět smeček, dvě jsou nedaleko odsud, poblíž onoho jezera. Zbylé tři o něco jižněji." To by bylo. Pokud je zajímalo ještě něco, nebránil bych se dalšímu výkladu. Ah, málem bych zapomněl! "A mimochodem, sídlí tu dva polobozi." Kdoví, co si pomyslí o mém mentálním zdraví. Přinejhorším jim ukážu křídla, vnitřně jsem se ušklíbl a vyčkal.

Sledoval jsem tmavou vlčici, která očividně zůstávala nadále velmi nervózní. Respektoval jsem jejich soukromí víc než dost, i přesto se tato vlčice poposunula o kousek dál. Nebylo se čemu divit, ocitala se přímo mezi mnou a světle hnědou vlčicí. Udělal bych to samé. Přesto jsem netušil, proč stále vysílala signály nejistoty. Jasně jsem naznačil, že jsem jim nepřišel ublížit. S největší pravděpodobností mi nevěřila a měla ze mě hodně velký strach.V takovém případě by nebylo na škodu, kdyby své pocity uměla lépe zamaskovat. Takhle v ní každý vlk mohl číst jako v otevřené knize. A právě takoví vlci jsou v boji ti nejsnadnější protivníci.
Na mou otázku, zda-li jsem je nerušil, odpověděla pouze světle hnědá vlčice. Zdá se, že bych svou pozornost měl směřovat primárně na ni. Následně jsem učinil další pokus ukonejšit jejich ostražitost, ale ani teď jsem se nedočkal žádných velkých reakcí. Tmavá stále mlčela, světla se jen uchechtla. Jak dlouho se ty dvě asi znají?
Jakési takési odpovědi se mi dostalo na dotaz ohledně Suerta. Ani jedna vlka neznala. Pokývl jsem, aniž bych cokoliv dodával. Tady asi nebylo co dodat. Co dál? Budeme tu takhle sedět a koukat na sebe? Nadechl jsem se a podíval se na světle hnědou. "Nepotřebujete se vy na něco zeptat?" Chabý pokus prodloužit už tak chatrnou komunikaci. Jestli povědí, že ne, odejdu. Poznám, když někde nejsem chtěný, pomyslel jsem si suše, avšak nikterak ublíženě. Asi by to tak bylo lepší pro všechny.

Doufal jsem, že když se má osoba nikterak neplížila a nesnažila se splynout s okolím, nevyhodnotí mě vlčice jako nějakou hrozbu. Jediné, o co jsem stál, byla trocha kontaktu se svým druhem. Jak dlouho už jsem nekomunikoval s vlky? Měsíc? Dva? Ne, ještě déle. Možná dokonce pů roku. Ač se to nemuselo zdát, i já občas ocenil interakci a dialog. Kdybych se na věky toulal sám a vašem bych se absolutně vyhýbal, asi bych z toho zešílel.
Pokývl jsem jim na pozdrav. Hnědá zatím vypadala poměrně nečitelně (co by se dalo vyčíst z jednoho úsměvu?), zatímco tmavohnědá s bílou náprsenkou občas vyslala signál nervozity a nejistoty. "Doufám, že vás neruším," pověděl jsem špetku tázavě a obě přejel pohledem. "Nepřišel jsem dělat problémy," oznámil jsem jim narovinu a posadil se. Z jejich strany jsem nepociťoval žádnou hrozbu, tudíž jsem si dovolil upustit od pevného postoje. Ani jedna nevypadala, že by mě fyzicky mohla reálně ohrozit. Otázka však byla, jaké magie ovládaly.
"Mohu se vás zeptat, zda-li jste někde nepotkaly černého vlka s bílými ponožkami a špičkou ocasu? Tyrkysové oči, Suerte se jmenuje," upřesnil jsem a čekal, jaké reakce se dostaví. Původně jsem Suerta vlastně neměl v úmyslu hledat, avšak napadlo mě, že by možná mohl vědět, proč Nareia opustila Gallireu. I když mi to teď, po její smrti, mohlo být jedno, zvědavost jsem utišit nedokázal.

Dlouze jsem vydechl a cosi si zabrumlal pod vousy. Kdoví, na čí účet padla jakási poznámka. Možná na počasí, možná na únavu. Zastříhal jsem ušima a oblízl si čenich. Už jsem na balvanu ležel dobrých pár hodin, což mělo za následek rozbolavělé svaly a kosti. Rozevřel jsem tlamu v dlouhém zívnutí, načež jsem zamlaskal.
Lenošení už bylo dost, snažil jsem sám sebe přimět k nějaké akci. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se. Krátce jsem se podrbal za levým uchem a vyskočil na nohy. Je načase se zase pohnout. Doskočil jsem zpět na mokrou hlinitou půdu a oklepal se. Teploty se neustále držely docela nízko na to, že bylo léto. Já si však nestěžoval, naopak mi to bylo mnohem příjemnější než nějaké šílené horko. Hustý kožich je hustý kožich, vnitřně jsem se ušklíbl a zavětřil.
Nos mi prozradil, že se kdesi po této rokli stále pohybovaly dvě vlčice. Pozastavil jsem se nad tím, jestli bych je raději měl obejít, nebo se za nimi podívat. Momentálně jsem byl nažraný, víceméně odpočatý a tudíž i v poměrně dobrém rozpoložení. A navíc už jsem dlouho nikoho nepotkal... Odfrkl jsem si a rozhodl se, že se vlkům vydám po stopě.
Trvalo to ani ne půlhodinu, než má maličkost konečně zahlédla dvě siluety. Jedna vlčice byla velmi tmavá, druhá o něco světlejší, s různými, převážně hnědými odstíny srsti. Šel jsem klidně a vyrovnaně, na obličeji jsem nedával znát žádné emoce. Nijak jsem se neskrýval, naopak jsem chtěl, aby si mě všimly.
Už z dálky jsem pozoroval a analyzoval jejich postoj, chování a mimické vyjadřování. "Zdravím vás," houkl jsem, když jsem dokráčel dostatečně blízko na to, abychom na sebe nemuseli křičet, ale zároveň dost daleko na to, aby mě neměly šanci nemile překvapit nečekaným útokem.

Všechny odměny uděleny. :)