Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netušil jsem, jak budou znít její reakce na můj plán. Mohla přijít s něčím lepším a účinnějším. Nebo mi taktéž mohla říci "na tohle se necítím". A já bych to chápal. Nakonec se to však nestalo. Naopak na vše přikývla, tudíž jsem předpokládal, že nemá žádné doplňující otázky ani připomínky. Pokývl jsem na ni a stále na mysli převaloval fakt, že lov může Matali odvolat, kdykoliv se jí zachce.
Napodobil jsem ji a plíživým krokem se vydal naproti stádu. Stále jsem používal svou vrozenou magii ke dvěma účelům. Jednak aby na nás nepršelo a druhak aby vánek vál směrem do našich obličejů. Chtěl jsem, aby si naše oběť do poslední chvíle absolutně ničeho nevšimla.
Tali se na mě ohlédla. Cítil jsem, že jen vyčkává na moje znamení. Krátce jsem šlehl pohledem na stádo vysoké. Již nemělo smysl více zdržovat, blíže jsme se dostat nemohli. Koukl jsem zpět na vlčici a špitl: "Jdeme!" V tu chvíli jsem vystartoval, jak nejrychleji jsem mohl, načež se zhruba dvacetihlavé stádo dalo do pohybu.
Prcek se držel těsně u své matky, což nebylo nic překvapujícího. Plný adrenalinu jsem se stočil mírně doprava, abych mezi ladně skákajícími laněmi vytvořil jakýsi výklenek. Většinou reagovaly jako jeden celek, tudíž se onen výkus vytvořil poměrně snadno. Problém byl, že po levici malinkého srnečka, jenž se měl stát naší večeří, se držela jeho matka.
Matali se stále hnala kupředu, ale najednou mě přepadl strach. Velká srna vykopávala zadníma nohama do vzduchu. Dávala nám tím jasně najevo, že se bez boje nevzdá. Sakra, sakra! Zabral jsem ze všech sil a přestal se věnovat své původní roli. Mým novým cílem bylo odehnat matku, aby Matali mohla začít dorážet na mládě.
Oběhl jsem vlčici zezadu, načež jsem zrychlil. Zuřivě jsem chňapal po nohách velké srny, nicméně ta se nenechala snadno zastrašit. Riskoval jsem hezký kopanec, který by mě - kdyby byl opravdu dobře mířený - mohl snad i zabít. Takhle to nepůjde. Cítil jsem tu energii, to bušení srdce, jenž mi pumpovalo krev o sto šest. Přiskočil jsem k jejímu boku a dorážel zprvu na plece, později na krk. Srna zděšeně kulila oči a ucukávala doprava. A to byl špatná zpráva pro mladého. Přidal jsem na intenzitě, abych ji přiměl konečně se bát i o její život, nejen o ten srnečkův. Reálně jsem jí nechtěl prokousnout tepnu, ale to ona vědět nemohla. V kritický okamžik skočila ostře doprava a v podstatě tak dupla na své mládě. To se převalilo na bok, aby se pak snažilo opět sebrat a nabrat rychlost. Zdálo se, že mu nic nezlomila.
Mezitím se velká srna dala na úprk. Prcka jsem nechal na Matali a sám jsem ještě pár desítek metrů naháněl matku, kdyby si to náhodou ještě chtěla rozmyslet.

Už při začátku našeho rozhovoru jsem kolem nás oteplil vzduch, aby kožichy aspoň trochu proschly. Vzápětí jsem pole působnosti teplého vzduchu zvedl nad nás a vytvořil tak onu kopuli, kdy kapky vody neměly šanci dopadnout na srst, neboť byly nemilosrdně vypařeny.
Docela jsem chápal Matalinu volbu, kdy se rozhodla pro toho maličkého jedince, jehož skolení pro nás představovalo asi tu nejsnazší variantu lovu vysoké. Beze slova jsem tedy jen přikývl a věnoval svou pozornost stádečku opodál. Už mi to v hlavě šrotovalo. Jaksi jsem vytušil, že bych se měl přirozeně ujmout vedení, neb jsem měl zkušenosti s touto krajinou. Pokud si správně vzpomínám, asi před třemi lety jsem tu též uskutečňoval lov s cizími vlky... Ach, zdálo se to jako věčnost! Pokud bych ale měl srovnat onen dávný lov s tím dnešním, už teď mi aktuální situace byla příjemnější. Nehledě na to, že pršelo. Tehdy se nás tu sešlo poměrně dost, asi čtyři všeho všudy. Na mysl mi bezděčně přišlo jméno Severka. Onu tmavě žíhanou vlčici jsem si pamatoval nejlépe, neb se mi do paměti vtiskla jako rozumná, tichá osoba. Možná mi dokonce trochu připomínala Matali.
Z rozjímání mě vyrušila výše jmenovaná hnědá vlčice. "Asi ano," odvětil jsem. "Nejsnazší variantou bude co nejrychlejší oddělení od stáda. Potřebujeme, aby prcek zazmatkoval. Tudíž jestli bych tě mohl poprosit, přijala bys úlohu naháněče?" Odmlčel jsem se, abych jí dal prostor pro případné připomínky. "Já se pokusím vběhnout mezi něj a stádo." Vybral jsem si tu nebezpečnější variantu, kdy mi hrozilo udupání či nakopání nejen od jeho matky. "S trochou štěstí se ve zmatku oddělí. Pokud ti nastalá situace bude vyhovovat, můžeš mu jít po krku," pokývl jsem, jako bych ji nějakým způsobem povzbuzoval. Věřil jsem, že to jistě zvládne. "Budu ti hned v patách a při dorážení se můžeme střídat." S klidem jsem Tal hleděl do tváře a čekal na jakékoliv náznaky emocí. Možná ji napadl nějaký lepší plán. Nebránil bych se jeho vyslechnutí a třeba i zrealizování, kdyby byl lepší než můj. V duchu jsem děkoval za svou vrozenou magii, která nás ušetřila promočených chlupů a tudíž i váze navíc. Snad se nic nepokazí. Byla by to škoda.

Jako naschvál nám dnes poprchávalo. Jak jsem se tak rozhlížel po nebesích, došlo mi, že se to v nejbližší době o moc nezlepší. Temná mračna se rozpínala snad ještě dál, než má očka vůbec dohlédla. Trochu jsem znejistil. Věděl jsem, že bych mohl použít magii, ale to by Matali asi moc neuvítala.
Musel jsem zjistit, zda-li do toho se mnou opravdu jde. "Dobrá," pokývl jsem, když odhodlaně prohlásila, že bychom mohli použít kopuli. "Ale stačí říct a lov ukončíme," ujistil jsem ji. Mít na svědomí její úraz bylo to poslední, co bych si přál.
"Vybereme nějaký menší kus," špitl jsem po chvíli plížení se, když už jsme měli na dohled stádečko asi dvaceti kusů. Přivřel jsem víčka a snažil se ve změti těl rozlišit, kdo je kdo. Zahlédl jsem malinkého jedince, starého pár týdnů, nanejvýš měsíc. To je ještě maličké stvoření, pomyslel jsem si skoro až lítostivě. Očima jsem loupl po Matali. "Vidíš toho prcka?" Suše jsem polkl. "To by mohl být snadný cíl," houkl jsem jakoby jen tak mimochodem. "Nebo bys raději něco většího?" optal jsem se a ostříží zrak stočil zpět k ladným siluetám. Při troše snahy jsem mohl najít staršího a o poznání statnějšího jedince, jenž se ovšem ani zdaleka nemohl označit za dospělého. Nechal jsem finální rozhodnutí na Matali. Ať už tak či onak, mně to vlastně mohlo být vcelku jedno. Důležité bylo, že jsme neměli spadeno na plně vzrostlou srnu, kterou bychom možná ani sami dva nespořádali.

Mahtaë (sever) <<<

Přívětivě jsem se pousmál, jakmile se mi dostalo pozitivní odpovědi. "Taky ho mám rád," odvětil jsem, když se na oplátku zeptala i Matali. "I když bezesporu můžu, moc při něm nepoužívám magii," prozradil jsem na sebe. Pomalu jsem zrychlil do klusu a krátce se ohlédl, jestli se mnou vlčice drží krok.
Soustředěný pohled se po zbytek naší cesty zaměřoval přímo před mou maličkost. Běžel jsem nízkým, prostorným klusem a tak nějak cítil, že alespoň pro tento okamžik mnoho slov netřeba. Když ji lov opravdu baví, je v něm asi dobrá, napadlo mě. Upřímně jsem doufal, že se nám to vydaří, ale dozajista jsem neupadal do naivních představ. Jelikož jsme se sotva znali, jen stěží z nás mohl být správně sehraný tým. Spoléhal jsem však na jakousi intuici, šestý smysl, který nás snad nenechá úplně pohořet.
Průběžně jsem větřil a čenichal s nadějí, že zachytím nějakou čerstvě aktuální stopu. Myslím, že by nám vyhovovalo spíše nějaké menší stádo nežli to mnohohlavé. Ve finále to ale nemuselo hrát nějakou velevýznamnou roli. Koukl jsem na Matali, jestli náhodou něco nepochytila. Vítr nám ovšem vál do zad a k tomu všemu se z nebes začaly snášet malinké kapičky deště. Pomocí magie vzduchu jsem vánek odklonil a přesměroval, abychom měli v těchto nemilých podmínkách alespoň malou šanci. O pár chvil později jsem to zaregistroval - vůně vysoké.
"Poslyš," začal jsem a zastavil. "Počasí nám moc nepřeje. Potřebuji proto vědět, jestli se na to cítíš..." Pohlédl jsem jí do očí. "Ještě to můžeme zrušit, stačí říct." Určitě bych to nebral jako nějaké srabáctví či slabošství. Spíše naopak je fajn vědět hranice svých možností a brát věci realisticky. "Nebo je tu ještě možnost taková, že použiji magii a vytvořím jakousi... hmm, kupoli, řekněme," krátce jsem se pousmál, "aby nám alespoň déšť nenamočil kožichy a nelétal do očí." Byl jsem poměrně vážný, nerad bych zbytečně riskoval její újmu na zdraví. V podstatě měla na výběr ze tří možností: za a) jít lovit za aktuálních podmínek, za b) lovit za zlehčených podmínek či za c) na lov se vykašlat.

Matali sice o Kamenné pláži nevěděla, ale já si byl téměř jistý, že to tam někde nedaleko musí být. Když jsem se opravdu hodně soustředil, došlo mi, že u Ústí toho už moc není. Přesněji řečeno se tam rozléhala jen pustá rovina. To jsem zvědavý, jestli se nemýlím. Dobře jsem věděl, že až se naše kroky s Matali zase rozdělí, nedlouho poté se zalétnu podívat na ono Velké houští. Stejně jsem původně v plánu neměl nic lepšího.
Plynně jsme pokračovali v našem rozhovoru, jenž se nyní týkal tichých odlehlých míst, kde by se Matali jednoduše mohla schovat před ostatními vlky. Sám jsem taková zákoutí Gallirei upřednostňoval, proto jsem se v nich víceméně i vyznal. A v neposlední řadě jsem taky procestoval skoro celou tuto zemi skrz naskrz, tudíž jsem měl docela přehled. Tedy vyjma Velkého houští... Jen jsem pokývl na její poznámku o tom, že někdy navštíví východnější cíp Galli.
Sledoval jsem to mihnutí úsměvu na její jinak vcelku neměnné tváři. Nechal jsem jí na rozhodnutí dostatek času. Nakonec se ale dosti jasně vyjádřila; souhlasila s mojí nabídkou lovu nějakého mladšího kusu vysoké. "Dobře," pousmál jsem se a vzápětí nechal chlupaté tělo, aby se beze spěchu zvedlo. Krátce jsem si zívl, načež jsem se oklepal. "Pokud tedy nebudeš mít nic proti, mohli bychom se přesunout na Východní Galtavar. Tam se vysoká vyloženě ráda zdržuje," pověděl jsem jí, zatímco jsem se lehce protahoval.
Vykročil jsem podél vodního toku. Hlavou mi probleskla myšlenka, která mě upozorňovala na to, že bych si měl zjistit, jak je na tom Matali s lovem. "Lovíš ráda?" otázal jsem se, zatímco jsem sledoval horizont rýsující se mi před očima. Nejsme moc daleko, cesta nám potrvá jen chvíli. Nechtěl jsem působit jako šílený ukecanec (kterým jsem vlastně ani nebyl) a úplné ticho mezi námi bych dozajista zvládl, ba dokonce uvítal, avšak otázka lovu a jeho umu mi minimálně v této situaci přišla na místě.

>>> Východní Galtavar

//Co takhle stanovit nějakou čekací dobu? Den, dva a pak se může přeskočit?

Pokývl jsem na její fascinovanou otázku ohledně létání. "Když už máš vytrénovaná křídla, je to opravdu rychlé, nenamáháš nohy a nemusíš se namáčet do řek," pousmál jsem se. Dodnes mě těšil fakt, že jsem je dostal jako dar. Čímpak jsem si je asi zasloužil? Sám jsem nenalézal správnou odpověď a Život mi ji říci taktéž nechtěl. Asi mi to nadosmrti zůstane nezodpovězeno.
"Kousek odsud?" přeptal jsem se a v hlavě se mi roztočila kolečka. "Tam je Kamenná pláž a za ní... Hm, to by mohlo být ono." Zvedl jsem pohled k Matali, jenž se detailněji rozpovídala o onom území. Na tváři se mi usadil nenápadný, jemný úsměv; konečně se trochu rozpovídala. "Zní to krásně. Určitě se tam v nejbližší době půjdu podívat." Hlavu jsem stočil přibližně tím směrem, kde jsem si myslel, že Velké houští najdu. "Děkuji za tip."
Náš rozhovor se následně stočil ke Galliree a její geografii. Konkrétněji tedy k tomu, kam se jeden může schovat před ostatními vlky. Uznale jsem pokývl na její poznámku o tom, zda-li by zvládla byť jeden ze zmiňovaných extrémů. "Rozumím. V tom případ bych ti doporučil nejvýchodnější části Gallirei. Ty jsou poměrně rovinaté a je tam spoustu lesíků. Snad ani nebudeš muset pátrat moc dlouho, abys našla nějaký vlkuprázdný," povzbudivě jsem se usmál. Matali mi připomíná sebe samého v mládí... Když jsem na Gallireu přišel. Ach ta nostalgie.
Rozhodně jsem ji nechtěl do ničeho nutit. Jen jsem prostě a jednoduše měl hlad a přišlo mi hloupé se jen tak sebrat a říct "tak nazdar, jdu na lov". Nepřímo jsem jí tedy nabídl spolupráci. Obvykle jsem to nedělával... Naposledy jsem si takto zalovil asi před víc jak dvěma roky s béžovou vlčicí. Nechal jsem Matali se rozmyslet, určitě musela posoudit všechna pro a proti. Konečně to vypadalo, že se dobrala k rozsudku. S klidem ve tváři jsem jí pohlédl do očí, načež z ní vypadlo, že trochu hlad má. "A jsi si jistá, že jen trochu?" špetku šibalsky mi zajiskřilo v očích. Už ani nepamatuji, kdy jsem naposled jedl maso z vysoké. "Nechci tě do ničeho tlačit, jen mě napadlo, jestli nemáš chuť na vysokou," pověděl jsem upřímně. "Mohli bychom si vybrat nějaký mladý kus, který bychom dokázali spořádat. Však víš, abychom zbytečně neplýtvali..." Otočil jsem hlavu směrem k řece, neboť se ozvalo jakési žblunknutí. Nejspíše to byla jen ryba. Zrak se vrátil zpět k vlčici. "Pokud se ti do toho nechce, zkusíme něco menšího," připustil jsem. Bylo mi jasné, že lov s podivným cizincem pro vlčici asi nepředstavoval úplně nejlepší kratochvíli, jakou by si mohla přát.

Potvrdila má slova, co se prvotních pocitů ohledně Gallirei týkalo. A hele, někdo se mi tu otevírá čím dál víc, pomyslel jsem si. Vůbec jsem to nechtěl brát na lehkou váhu, sám jsem se téměř nikomu pravidelně nesvěřoval. A moc dobře jsem věděl, jak je těžké některé city držet pod pokličkou... Je to smutné, když vlk nemá nikoho blízkého. A jéje, vidina sentimentality na obzoru mě trochu znejistila. Vnitřně jsem se oklepal.
"To zní zajímavě," uznal jsem a snažil se udržet oční kontakt s vlčicí. "Myslím, že jsem nikdy takovým územím neprocházel," nahodil jsem zamyšleně. "Dost možná jsem nad ním ale přelétal," malinko potutelně jsem se pousmál. "Kdepak to je, smím-li se zeptat?" Nebyla to otázka určená jen pro jakousi nezáživnou výplň naší konverzace. Opravdu mě to zajímalo. To je jednoduše jedna z nevýhod leteckého cestování, bohužel.
"I tak by se to dalo říct," přitakal jsem. "Kdysi byla Gallirea menší, ale snad před rokem se její magická působnost nemálo rozrostla. Vlci tak nyní mají větší výběr. Na jihu je krajina čím dál sušší a teplejší, na severu přirozeně zase chladnější. Jistě tě nepřekvapí, že ani jeden ze zmiňovaných extrémů většině obyvatel nevyhovuje, takže pokud hledáš útočiště, stačí si vybrat," povytáhl jsem pravý koutek tlamy mírně vzhůru. Se svým původem jsem jednoznačně upřednostňoval severní hory. To místo mě nesmírně uklidňovalo a vskutku se tam moc zbloudilých duší netoulalo...
"Poslyš, nemáš náhodou hlad?" otázal jsem se poněkud méně formálně. Donutilo mě k tomu tichounké zabručení v oblasti žaludku. Krom toho se již rozednilo a teplota oproti minulému dni značně klesla.

"Aha," pokývl jsem naznak, že její odpověď beru na vědomí. Dozvěděl jsem se totiž, že se Zaffylu s Matali předtím neznaly. Jednoduše se jednalo o náhodné seznámení, stejně tak jako jsem je potkal já. Kdoví, třeba by z nich časem mohly být dobré kamarádky, napadlo mě, zatímco jsem přemýšlel nad tím, jaká je Matali doopravdy. Pod tou zdánlivě klidnou a vyrovnanou maskou. Každý máme masky, ne že ne. Já o tom věděl své. Dalo by se říci, že jsem byl mistr kamenné tváře či ledově chladného pohledu. S vyšším věkem a počtem magických schopností na to již tolik nedbám... Vím, že bych se ubránil a žádné velké nebezpečí mi nehrozí. Tedy od smrtelníků ne.
Zavrtěl jsem hlavou do strany, když se vlčice optala, zda-li mi nevadila její přítomnost. "Zdáš se být rozumnou osobou," oponoval jsem jí. Pro mě to byl dost dobrý důvod pro to, abych se aspoň pokusil o konverzaci. "Koneckonců kdybych se po zbytek života vyhýbal společnosti, asi bych z toho zešílel," přiznal jsem s dalším pobaveným zábleskem emocí na tváři.
Pozorně jsem si poslechl její odpověď na dotaz ohledně toho, jak se jí Gallirea líbí. "Jasně," přikývl jsem. "Docela tě chápu. Vzpomínám si, že jsem z toho kdysi míval úplně stejný pocit," přiznal jsem a hodil po ní jakýsi téměř nepatrný povzbudivý úsměv. "Vlk se v takové zemi cítí ještě víc ohrožen než kdekoli jinde... Jako by nesměl usínat na vavřínech a neustále si musel krýt záda. Na druhou stranu když pozná tu dobrou část magie, zjistí, že je toto místo neobyčejně krásné." Ocas sebou párkrát švihl ze strany na stranu. "Takže chápu to dobře, že ses rozhodla ve zdejších krajinách trochu toulat a objevovat jejich úchvatnost?" zvědavě jsem pozoroval její obličej a čekal na jakékoliv náznaky emocí či pocitů, které bych z něj vyčetl. O tomhle jsem se nebál mluvit. Přeci jen už mám tohle období dávno za sebou, díky bohům. Nerad bych se vrátil do té doby, kdy mě ještě i psychicky sžíraly vyčítavé myšlenky, které mne obviňovaly za smrt mé rodiny... Došlo mi, že jsem se za ta léta dosti pozměnil. Snad jsem mentálně dozrál, dalo by se říci.
Odvrátil jsem zrak a zamyšleně jej upíchl k čeřící se vodě. "Řekl bych, že tu jsem taková... čtyři léta, hrubým odhadem," vypadlo ze mě po nějaké té chvíli dumání. Páni, ten čas ale utíká, šokovaně jsem si přiznal. Vůbec jsem si nedokázal představit, kde budu za další dvě, tři, čtyři zimy... S trochou štěstí už pod drnem.

Vlčice se krátce pousmála a pozdravila mě. Kdoví, co se jí teď honilo hlavou. Dost dobře bych prostě a jednoduše mohl použít magii myšlenek a během pár sekund se to dozvědět. To ale nebyl můj styl; nerad jsem se ostatním hrabal v hlavě. Koneckonců jsem nesnášel, když se někdo pokoušel dělat to samé mně.
Pokývl jsem na její slova, jenž mou maličkost ujišťovala, že jsem zde vítán. "Vy jste se Zaffylu přišly na Gallireu společně?" Nebyl jsem si tím úplně jistý, nicméně potkal jsem je obě najednou a jak se zdá, vlastně spolu minimálně posledních pár dní cestovaly.
Posadil jsem se a zadoufal, že se tu nezjeví Consiliario. Jednak by mi mohl zase udělat ostudu, druhak by to Matali mohlo dost rozhodit. A to určitě nebyl můj záměr. Trochu mě mrzelo, že jsem se jí i Zaffylu představil v té děsivější stránce. Kdyby se to ale nedozvěděly ode mne, ukázal by jim to někdo jiný. A ten někdo by mohl být mnohem škodolibější než já.
Pozorně jsem zvedl tyrkysová očka k těm modrým. Matali se ptala, copak jsem poté, co jsme se rozešli, dělal já. Kdybych mohl, pokrčil bych rameny. "To jediné, co mi jde: toulal se," tváří se mi mihl náznak pobavení. "Samota mi vyhovuje," lehce jsem se pousmál a zadumal se nad tím, kam bych náš rozhovor měl vést dál. Nyní je to mnohem lepší než prvně. Matali vypadala, že společnost opravdu uvítala. "Jak se ti tu líbí? Myslím na Galliree," zastříhal jsem ušima a vyčkával, co z ní vypadne. Kolikpak asi už stihla potkat vlků?

"Děleeej, pij rychleji," zafňukal mýval, který se cachtal na samém břehu řeky. Uvnitř jsem se nad tím jen ušklíbl a dál beze spěchu chlemtal chladivou životadárnou tekutinu. V tom ke mně dovál noční větřík, jenž mi nesl do nosních buněk známý pach. Upřel jsem oči před sebe a přestal pít. Hlava zůstávala skloněná dole. Čekal jsem, zda-li uvidím i vlastníka oné vůně.
Zastříhal jsem ušima a zvědavě zamrkal. A hele, opravdu jsem ji zahlédl. Matali, v hlavě mi vyvřelo její jméno. Zamyslel jsem se nad tím, jestli bych se s ní měl pouštět do nějakého bližšího kontaktu. Došlo mi ale, že mě jistojistě též zaregistrovala. Lehce jsem zhoupl ocasem a špetku couvl. Zhmotnil jsem si křídla a pomalu vzlétl, přičemž jsem se jen pár mohutnými máchanci líně dostal na druhý břeh. Křídla se pak ihned vypařila zase do pryč. "Ahoj," pověděl jsem opatrně. Stejně jako při našem prvním setkání jsem Matali nechal dost osobního prostoru. Myslím, že nám to oběma vyhovuje. Nedělal jsem prudké pohyby ani nic, co by se zdánlivě mělo podobat nějakým magickým trikům. "Koukám, že na sebe máme štěstí," lehce jsem pozvedl pravý koutek tlamy. "Máš zájem o mou společnost, nebo bys spíše upřednostnila samotu?" Ptal jsem se upřímně a zcela otevřeně. Pochopil bych, kdyby mě poslala pryč. Tušil jsem, že jsem na ni prvně asi nezapůsobil v tom nejlepším světle...

<<< Erynij

Tiše jsem si klusal krajinou a kochal se. Vědomí, že již budu cobydup u vody, mě uklidňovalo a těšilo. Žízeň už mě s každým krokem sužovala snad čím dál víc. "Ten les byl celkem pěkný, nemyslíš?" nahodil jsem a očky zapátral po mývalovi, který se šoural kousek za mnou. "Hm, asi jo," přitakal poněkud nezaujatě. Vnitřně jsem se ušklíbl. Ze Zloděje milovník přírody asi nikdy nebude.
Švihl jsem ocasem a přeskočil padlý strom. Naposledy jsem se ohlédl za sebe a zamrkal na světélkující mech. Krása. "Tak jdeme?" naléhal můj společník a já záhy protočil očima. "Kam pospícháš?" povzdechl jsem si a dal se do kroku k řece. "Nevím. Ale když už se nudíme, tak aspoň můžeme cestovat, ne? Nesnáším, když hnijeme na jednom místě, kde se stále nic neděje," postěžoval si. "Že tě tlama nebolí," odpálkoval jsem ho s ledově klidným pohledem.
Sláva, přední tlapy se mi po zápěstí ponořily do vody! Ihned jsem sklonil hlavu a začal žíznivě chlemtat. Pil jsem snad dobrou půlminutu, než jsem došel k závěru, že jest žízeň uhašena. Rozhlédl jsem se a odfrkl si, dotěrný hmyz mi neustále létal kolem obličeje. Asi už bych si potřeboval odpočinout. Jenže tady se mi zůstávat úplně nechtělo. Byl bych tu jako pěst na oko. Oblízl jsem si čenich a přeci jen ho ještě jednou sklonil k Mahtaë, abych douhasil zdánlivě neuhasitelnou žízeň.

//Kde to vázne? :c

Tak jsem tu (trochu opožděně) s vyhlášením tanečních choreografií. Celkem se účastnili dva hráči, což je... eh, víc než nula. :D Doufám, že vy, co jste se neúčastnili, máte sakra dobrou výmluvu! Každopádně díky za tanečky, obě zpracování jsou odlišná a originální. Na pátek hlásí déšť, tak snad to vyjde.

Darkie a Matali tímto získávají 3* do jakékoliv vlastnosti, 5 křišťálů a 20 libovolných květinek.

Darkie: Zdravím vás všechny. Vítejte na cvičení dešťového tance. Než vás všechny začnu učit choreografii, chci vás na něco upozornit. Při tanci musíte věřit, že ten dešť přivoláte. Musíte věřittomu pocitu, poddat se mu, že chcete cítit padat kapky na váš kožíšek. Pokud nebude vaše víra dostatečná a váš tanec bude fakt lame, přivoláte maximálně jen nějaké mrholení. Vy ale potřebujete pořádný déšť, protože nás poslední dobou sužuje neúprostné horko. Takže se snažte a věřte v to!

Abychom přivolali déšť, musíte se nacházet poblíž zdroje vody. Může to být tůňka, studánka, jezírko, řeka nebo i klidně moře, ale musíte se poblíž nacházet nějaké vody, jelikož při tanci je důležitá. Také si utrhněte větvičku s listím, ale pozor! Nesmí to být jehličňan, protože by to pak nefungovalo kompletně. Větvičku položte co nejblíže k vodě, ale nesmí spadnout. Ne v průběhu tance, a popojděte od ní alespoň o 30 krůčků dál, jelikož se k ní budeme postupně přibližovat.

Tak a jdeme na to!

Nejdříve se ukloníme. Vyšpulte co nejvýšš svůj zadek, pořádně se prohněte v zádech, položte svou hlavu mezi tlapky a zavřete oči. Myslete na to, že teď vás vyšší slyší, jelikož jste úklonou upoutali jejich pozornost, a chcete jim sdělit, že potřebujete déšť. Poté se napřímíte a následuje další krok. Budeme poskakovat. Nejdříve po pravé a pak levé tlapce, které při doskoku prostřídáme. To celé uděláme dohromady osmkrát, takže každá tlapka poskočí čtyři krát. Rozumíme si? Takže, hop a skok, hop a skok. Pravá, levá, pravá, levá. No skvělé! Vám to jde. Při posledním doskočení se zastavíte a dáte pravou tlapku přes levou, vrátí te jí zpět na místo a pak střídáte s levou. Počítá se to: raz, dva tři. Na raz zvednete tlapku, na dva jí přehodíte přes druhou a tři dáte zpět. Takhle. Raz, dva, tři. To celé budeme dělat čtyři krát. Pravá, levá, pravá a levá. Chápeme? Super, tak jdeme počítat. Raz, dva, tři, dva, dva, tři. Raz, dva, tři, dva, dva, tři. Nádhera! Vám to ale jde. Nezapomeňtě myslet celou dobu na déšť a sledujte celou dobu vodu, ano? Tak, poté uděláte dvě otočky na levou stranu. To je jednoduché. Prostě se točíte za svým ocasem. Pak se zastavíte, koukáte na vodu, napřímíte se, táááákle vypnete hruď a vyjete. Šest sekund by to mělo celé trvat. Váš postoj by měl být elegantní, napřímený a bezchybný. Měli by ve vás vidět tu odhodlanost. Vytím je prosíte, aby vás opravdu vyslyšeli, což chcete. Takže na tři zavyjete. Zaujměte postoje. Přesně, hezky. Vypněte hruď a raz, dva tři. Auuuuuuuuuuuuu. Super. Poté vyskočíme do vzduchu. Opět dvakrát, takhle. Hop a hop. S posledním doskokem se svalíme na zem a oděláme přetočení na levou stranu a pak zpátky. A znova na levou stranu se otočíme a zase zpátky. Skvělé, to jste ale poslušní vlci. Vám je fakt vedro, že? Tak. Ležíme tedy na zemi čelem větvičce. Uděláme zase ty tlapky, jak jsou přes sebe. Nejdříve pravou a pak levou, ale teď do toho zapojíme hlavu. S pravou jde hlava doleva a s levou doprava. Bude to vypadat, jako bychom se styděli, ale nebojte. To si myslet nebudou. Je to další náznak prosby. Tohle uděláme jen dvakrát, takže jen jednou na jednu stranu. Poté se zvedneme a začneme opět poskakovat až k větvičce. Zase začneme pravou. To už znáte. Mělo by to být zase osm poskoků. Budete tedy u větvičky, ke které se skloníte a vezme te jí do tlamy, aby vám lísky čouhaly z druhé strany a mohly vlát ve větru. Začnete s větví třást dostran, takhle. Jakobyste třásli prostě hlavou a budete dělat poskakující otočku. Jedna jenom otočka a to doleva a začnete pravou tlapkou. Měli byste poskočit čtyřikrát. Takže poskakující otočka teď. Nezapomeňte třást větívkou. Anooo, správně. Takhle a co teď? Teď jí jen hoďte do té vody a celý dešťový tanec je u konce. Samozřejmě bychom se měli opět uklonit, jako na začátku.

Tak a teď celé dohromady.
Úklon, zvednout se a poskakovat. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sem, osm. Zastavit a raz, dva, tři, dva, dva, tři, raz, dva, tři, dva, dva, tři. Otočka dvakrát. Napřímit a výt. Auuuuuuuuuuuuuuuuuuu. Šest sekund. Dvakrát skočit. Na zem a válet se nalevou stranu. Zpátky. Nalevo a zpátky. Stydíme se nalevo, stydíme se napravo. Zvedneme se a jdeme si poskočit. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sem, osm. Vezměte větvičku a jdeme dělat poskakující otočku. Třeste s větví. Raz, dva, tři, čtyři. Hodit do vody a úklon! SKVĚLÉÉÉÉ!! No nádhera a. Jé. Cítíte? Spadla na mě kapka a déšť je tady! Vidíte? Věřili jste. Tak a to je konec všichni. Máme tu déšť.

*všichni nadšeně odchází, Darkie se ujišťuje, že jsou všichni pryč, otočí hlavu na společníka Faliona, který za korunami stromů drží hadici* "Tak jsme do zvládli, Falko!"

Matali: Název svitku: Starodávný vlčí děšťový tanec.
Místo naleziště: Stará zřícenina
Autor: Neznámý
Hrubý náčrt toho, co se v něm píše, oficiální překlad stále nebyl vypracován:
Tanec je určen čtyřem vlkům, z nichž každý má svou úlohu.
Dva z vlčí party si do své tlamy vloží rumba koule (jejichž zvuk má vzdáleně připomínat dopadání kapek deště na zem), se kterými budou následně do rytmu mávat po celou dobu přivolávaní deště. Jejich účelem je dokreslovat tanec a dělat siluetu tančícímu vlkovi.
Další vlk si k sobě vezme buben, vzhledově připomínající ten od domorodců z Afriky. Do něj následně bude bubnovat svými packami a určovat tempo a rytmus celého tance. A celou dobu k tomu musí ještě mávat ocasem.
Poslednímu z party připadá ona tančící část, bez které by to logicky nebyl dešťový tanec. Už je jedno, jestli si k tanci vezmou třeba hula sukénku, na ozdoby se tu tolik nehraje. Hlavní je, aby se neustále dodržovalo pořadí pohybů, které se musí zopakovat třikrát po sobě. První vlk dupe nohama do země, vždy jde tak, aby dvě nohy duply a dvě byly na zemi a ony nohy k sobě byly diagonálně. Ocasem do toho dělá pohyb připomínající mexickou vlnu a hlavu má skloněnou k zemi. Celkově by na každou nohu měl dupnout třikrát. Tento pohyb má znovu simulovat dopadající kapky deště. Následující část tance již vzývá bohy deště, aby k nim poslali své mraky. Vlk vyskočí s hlavou vztyčenou k oblakům, a když dopadne, tak se ukloní. Následně se protáhne a zavyje a znovu vyskočí. Tohle opakuje znovu třikrát. Nakonec poslední pohyb má představovat vděčnost za vyslechnutí, vlk se začne točit v kruhu, na každou stranu ho oběhne dvakrát. Ocas má přitom pyšně zvednutý a na tváři úsměv. Nakonec se vyvalí, jako by mu měl někdo poškrábat bříško.
Vlci s rumba koulemi do toho většinou opakují pohyby nohou, takže taktéž dupou v první části, v druhé vyskočí společně s tančícím vlkem, ale neopakují zbytek a ve třetí pouze lehce natočí své tělo, aby naznačili kruh.
K svitku byl přiložen taktéž obrázkový popis:

Armanské hory <<<

Pomaloučku jsem klusal krajinou a vnitřně si stěžoval. Teplota v gallirejské zemi stále vzrůstala, což bylo pro mou maličkost velmi nevítané. Vážně bych se měl sebrat a vydat do vysokých hor, odfrkl jsem si a znovu si oblízl čenich.
Došel jsem až do Erynijského lesa, tedy přesněji k jeho okraji. Dlouze a velmi pozorně jsem začenichal. Cítil jsem pár starých, hodně vyčpělých vůní. Páni, opravdu se i tato smečka rozpustila? Věřil jsem, že mi nos nelhal. Pochytil jsem jen dva novější pachy, nicméně nemyslel jsem si, že bych na ony vlky narazil.
Sliny mi z jazyka kapaly proudem. Tak to tu půjdu prozkoumat. Koneckonců dlouhá léta to bylo teritorium společenství... Zvědavě jsem se rozhlížel a skenoval terén. Líbil se mi stín, které mohutné smrky vrhaly. Aspoň to tolik nepálí. Všiml jsem si, že stromy stály poměrně daleko od sebe, ovšem půda disponovala četnými prohlubněmi a jámami. Tlapou jsem prohrábl silně napadané jehličí, hlína byla krásně kyprá. Tady se určitě rostlinám moc daří, uznale jsem si pomyslel.
"Voda, někde tady určitě musí být," zabrumlal jsem si zadumaně. Rozhodl jsem se kráčet dál na jih a stále se kochat okolním výhledem. Hle, cosi jsem koutkem oka pochytil. Ihned jsem se zastavil a přikrčil. Tyrkysová očka se zaměřila na nedaleké houští. Copak to mohlo být? Plížil jsem se, jak jen nejblíže to šlo. Hop, vyskočil jsem jako střela spíše do dálky, než do výšky. Zvířátko se mi vysmeklo, avšak rychlým chňapnutím jsem si ho uchopil do tlamy. Lasička. Svíjela se a prskala, dokud jsem jí pořádně nepřekousl tepnu. Vítaná svačinka, položil jsem ji na zem a oblízl si zakrvácenou tlamu.
Šelma to nebyla moc velká ani tučná, takže jsem ji zkonzumoval dosti rychle. Zbylo po ní jen pár kůstek, které jsem posléze nechal obrůst malým lesním kvítím. Zastříhal jsem ušima a soustředěně se zaposlouchal do vzdálených zvuků tekoucí vody. Věděl jsem, že ji někde měli, napadlo mě vítězoslavně. Logicky - smečky by si své území jen těžko vybraly někde, kde by měly malý nebo dokonce žádný přístup k vodě. Oklepal jsem se a s nepatrným úsměvem na tváři se vydal směrem k vodě.

>>> Mahtae (sever)