Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pozor na uvozovky. :)

Vlčice mi sdělila, že víceméně nic konkrétního nepotřebovala. Zastříhal jsem ušima a dál poslouchal, co měla na srdci. "Takže jsi tu nová," pronesl jsem spíše jen jako poznámku pro sebe. Mám já to ale štěstí na nováčky v Galliree, vnitřně jsem se nad tím pousmál. "Tak tě vítám v Galliree," švihl jsem ocasem a na znak téměř neznatelně pokývl. "Smím se zeptat, jak dlouho touto zemí již cestuješ?" optal jsem se poměrně zaujatě. Tušil jsem, že s největší pravděpodobností ještě nestihla zažít nic ani nikoho abnormálního.
Došlo mi, že jsem narazil na dosti komunikativní osůbku. Necítil jsem vůči ní však žádnou větší averzi. Koneckonců jsem byl zdravý, najezený, spokojený... Možná by mi neuškodilo se trochu prospat, ale to nebylo nic, co bych pomocí speciální magie nedokázal zahnat. "Těší mě," odvětil jsem, když se vlčice představila pod jménem Torynner. Dodala, že ji často nazývají "Tory". Koho tím myslí? "Já jsem Falion," prozradil jsem jí své jméno a krátce opět vzhlédl do nebes. "Poslyš," upřel jsem svůj pohled do zlatavých očí, "něco mi říká, že dnešní den bude velmi parný. Nechtěla by ses raději přesunout do lesa?" Bylo sice fajn, že jsme se mohli chladit ve vodě, ale stín mi přišel jako mnohem lepší řešení.

Mlčky jsem rozjímal a nadále seděl na kameni jako nehybný chrlič na gotických bazilikách. V tom se k mým nosním buňkám donesl pach nějakého vlka. Zapátral jsem v paměti, která však nenalezla žádnou shodu se známými tvářemi a jmény. Zpozorněl jsem, jakmile jsem zahlédl malinkou siluetu, jenž si to vyšlapovala podél břehu Ainy.
Hnědá vlčice se napila a skočila do vody. Notnou chvíli v ní plavala. Odhadem to bylo asi sto padesát metrů ode mne. Lehce jsem naklonil hlavu, že by si mě nevšimla? Možná prostě jen nechtěla společnost. Tak či onak, necítil jsem se úplně komfortně. Zvedl jsem se tedy a hbitými kočičími skoky jsem se přenesl na druhý břeh, aniž bych se musel namočit.
Vykročil jsem pomalým krokem dál podél ústí, nicméně zvuk nového hlasu mě zastavil. Ohlédl jsem se a koukl na vlčici, jenž mě pozdravila a obdarovala úsměvem. "Zdravím," houkl jsem jejím směrem a rozhodl se, že kameny zase přeskáču nazpět. Bylo by přeci hloupé na sebe pokřikovat z jednoho břehu na druhý.
"Nerušíš," lehce jsem zavrtěl hlavou. "Potřebuješ něco?" Moc často se mi nestávalo, že by mě někdo oslovoval jen tak. Většinou po mně někdo něco chtěl, byť například pouhopouhou otázku. Jistým krokem jsem došel k vlčici a v úctyhodné vzdálenosti od ní zastavil. Měl jsem rád svou osobní bublinu a taktéž jsem ji nechtěl narušit cizince. Zůstal jsem stát a pozorně jsem vnímal všechny signály, jenž mi její tělo vysílalo.

VVJ <<<

Dobrý pocit se mě držel jako klíště. Už dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by mi povahově a charakterově takto padl do oka. Upřímně jsem Matali přál štěstí, co se jejích toulek Gallireou týkalo. Zapůsobila na mě bezelstným dojmem. Možná by se dalo říci, že jsem v ní viděl sebe samého. Též jsem býval takto nedůvěřivý a odtažitý. Došlo mi, že za posledních pár let, co jsem tuto magickou zemi prošlapal křížem krážem, jsem se v něčem změnil. Začalo to šokem, že existují mocní vlci, polobozi, bláznivě nereálné příhody... To jsem jakž takž rozdýchal. Přijal jsem ten fakt, že jsem nikdy netušil, co nově potkaný vlk zvládal za magie. Prostě jsem se snažil jen přežít.
Depresivní dojem ve mně zanechala i první návštěva Smrti. Cítil jsem se ještě víc malý a naprosto postradatelný. Později jsem to však přijal jako prostý fakt, s nímž tu očividně žili všichni obyvatelé tak nějak smíření.
Následně přišlo něco nemyslitelného. Na scéně se objevila Nareia. Ta mou osobnost tvarovala opravdu hodně, aniž by to třeba sama zamýšlela. Díky ní jsem jaksi roztál a přestal hledět na svět černobíle... Stala se mou skvělou kamarádkou, s kterou jsem se cítil být užitečný. Pochopil jsem, že se na mě usmálo štěstí, neb jsem v ní našel důvěrného přítele.
Po prvním setkání s Životem jsem vnitřně též rozkvetl. Nabyl jsem dojmu, že nade mnou někdo bdí. A krom toho jsem si s ním opravdu rád povídal. Dal mi takovou tu naději, že i kdyby bylo nejhůře, Narrské kopce mě vždy přivítají s otevřenou náručí.
Můj vztah s Nar přerostl v něco víc. A já byl šťastný jako blecha. Kéž by se pak někam nevypařila... Hledal jsem ji tak dlouho jen proto, abych se pak dozvěděl, že opustila Gallireu a zemřela. Srdce mi to roztrhalo na kousky a já upadl do hlubokých depresí. S těmi jsem se časem vypořádal. Přestal jsem vinit sebe i ji. Došlo mi, že by to stejně nikam nevedlo.
Ach, dlouze jsem si povzdychl a vzhlédl k nebesům. Můj život je jako na horské dráze, pomyslel jsem si jaksi smířeně. Nakonec jsem zase zůstal sám, bez přátel, rodiny, partnerky... Možná mi to bylo souzeno - umřít jako starý, zapšklý páprda. Hořce jsem se pousmál. Do nosu mě udeřil podivný pach. Aina. Potok, nebo spíše říčka, která tekla od sopky, smrděla jako síra. Tady se určitě moc vlků nezdržuje. A to znamenalo co? Že se tu přeci zdržím. Pousmál jsem se, protáhl se a vyskočil na jeden z balvanů těsně před ústím do Velkého vlčího jezera. Po chvíli jsem skočil ještě dál. Na onom velkém kameni jsem se usadil, ocas poposunul tak, aby mi nevisel dolů. S klidným pohledem na tváři jsem hleděl někam do dáli a stále pokračoval v introspektivních myšlenkových pochodech.

//Jen taková pidipoznámka: myšlenky se vyznačují takto. (šedá bublina hned vedle čudlíku s velkým M). Je to pak přehlednější pro spoluhráče. ^^

Hluboce jsem se nadechoval a zase vydechoval. Vnímal jsem, že teplo sluníčka s jeho zapadáním klesalo a zeslabovalo. Konečně. Přijatelnější teploty jsou na obzoru! pomyslel jsem si blaženě. Zastříhal jsem levým uchem, neb mě tam cosi zašimralo. Moc to však nepomohlo, tudíž jsem se zadní podrbal kousek od kořene ucha. Následně jsem si krátce zívl a malinko se pousmál. Vnitřně jsem si poznamenal, že už by to možná chtělo aspoň trochu odpočinku a nerušeného relaxu.
Ulehl jsem k vodě a koukl na Matali. Ta však nevypadala, že by se ke mně chtěla přidat. Nutit ji přece nebudu. Vůbec mi nepřipadalo, že by mezi námi nastalo nějaké trapné ticho či něco podobného. Bylo to ticho poklidné, tedy alespoň z mého úhlu pohledu.
Sem tam jsem pohnul jednou z tlap a rozvířil tak relativně klidnou vodu u břehu. "Vypadáš, jako už by ses mě chtěla zbavit," houkl jsem jejím směrem a pobaveně se ušklíbl. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně. Matali asi dokázala vycítit nakousnutou situaci, kdy se naše setkání pomaloučku začínalo chystat k ukončení.
Beze spěchu jsem se zvedl a lahodně napil. Oblizujíc si pysky jsem se otočil k vlčici. "Hádám, že je načase se rozejít." Můj hlas zněl klidně a vyrovnaně. Myslím, že sociálních kontaktů máme oba dost minimálně na pár týdnů... "Ne, že bych tě odháněl," dodal jsem přívětivě, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění. "Přeji ti hodně štěstí při toulkách Gallireou. Možná se naše cesty zase někdy sejdou," pousmál jsem se a pokývl hlavou na rozloučenou. Pak jsem se bez zbytečných průtahů rozešel podél jezera.

>>> Aina

//Díky za hru. :3 Užij si dovču. :)

Tak nějak přirozené jsem očekával, že brzy od tématu lesy upustíme. Koneckonců ani jeden z nás nebyl výřečný, tudíž se většinou naše konverzace neponořovala do hloubky konkrétních problematik. Nicméně Matali toto nepsané pravidlo jaksi porušila, zřejmě jí totiž toto téma docela vyhovovalo.
Nehraně jsem se zamyslel. "To je těžká otázka," významně jsem povytáhl obočí a nechal pravý koutek tlamy se pozvednout. "Určitě je to věc osobního názoru... Nicméně jeden z těch nejzajímavějších je sídlem neobyčejného mechu. Když se totiž setmí, začne rostlina světélkovat," olízl jsem si čenich. "Je to kouzelné. Kdybys se tam chtěla podívat, je to kousek odtud. Stačí se dostat na protější pláň a při pochodu na sever nalezneš i přiléhající les." Na tváři mi hrál nepatrný úsměv, když jsem hlavou pokývl směrem k Západnímu Galtavaru. "A nebo," dodal jsem vzápětí, "se můžeš mrknout do Cedrového háje, který leží hned u tohoto jezera. Tam, kde se do něj vlévá řeka. Nejen, že tam rostou prastaré obří cedry, ale jsou tam zabydlené veverky. Stovky veverek..." Ve tváři se mi zračilo značné pobavení. "Ty zrzavé potvůrky si nárokují celý háj. Takže mnohdy vlky bombardují salvou šišek," ušklíbl jsem se. "A třeba na jihu se rozkládá velký Zlatavý les. Nejhezčí je na jaře a v létě, protože ho tou dobou pokrývají tisíce vlčích máků."
S klidem ve tváři jsem se rozhlížel po okolní krajině a rozjímal. Vůbec se to tu nezměnilo. Hlavou mi probleskly vzpomínky na naše první setkání s Nareiou. Pokud mě paměť neklame, bylo to právě zde. Polkl jsem a přimhouřil oči, neb mě do nich začaly bodat ostré paprsky světla. Již jsem pro svou bývalou partnerku netruchlil. Nic jsem nevyčítal sobě ani jí. Byla to pro mne minulost. Stejně jako se ztrátou rodné smečky jsem se s tím smířil a přijal to jako uzavřenou kapitolu mé historie. Holt je mi prostě souzeno umřít sám a bez blízkých, pomyslel jsem si cynicky. Možná to tak bylo lepší.
Pousmál jsem se. "Ale jdi," máchl jsem tlapou, když mi Matali začala oponovat, že by spíš ona měla děkovat mně. "Tak si poděkujeme navzájem, aby to bylo fér," krátce jsem se zasmál.
Již se zas začínalo stmívat. Ten čas ale letí, pomyslel jsem si udiveně. Cosi mi říkalo, že náš společný čas se krátil. Rozhodl jsem se mlčky povalovat na břehu a užívat si toho ticha. Vnitřně jsem se těšil na západ slunce jako malé vlče. Vcelku jsem se uvolnil jako už dlouho ne.

Pousmál jsem se a pohled k ní zase stočil. "Neomlouvej se," zavrtěl jsem hlavou. "Není proč," dodal jsem jednoduše a hodil po ní jemný úsměv. "Nebylo to nic důležitého," ujišťoval jsem ji. Nechtěl jsem, aby se kvůli tomu cítila nějak posmutněle. "Vlastně jsem jen doufal, že by mi mohl poradit, kam se zatoulal další vlk," zazubil jsem se nad tou tragikomickou peripetií.
"I tak by se to dalo říct," potvrdil jsem její domněnku o tom, že asi beru hory jako svůj druhý domov. Přirozeně jsem se tedy pokusil náš rozhovor rozvést do dalších končin, tentokráte k lesům. Pozorně jsem se zaposlouchal do jejích slov, znělo to vlastně logicky. Vždy mě potěšilo, když se mi ji nějakým způsobem podařilo rozpovídat. Rázem jsem si pak o Matali mohl tvořit čím dál ucelenější obrázek. "Zajímavé," houkl jsem skoro až zadumaně. "Dřív jsem upřednostňoval jehličnaté, koneckonců jsem v nich vyrůstal. Asi jsem tom měl spojené v souvislosti jehličnany=chladnější podnebí," nevinně jsem pozvedl pravý koutek úst. "Gallirea mě ale naučila obdivovat všechny typy lesů," prohodil jsem jakoby jen tak mimochodem a vybavil si ta kouzelná místa se světluškami, záhadnými mlhami, fluorescenčním mechem...
Vnitřně jsem se pozastavil nad tím, že to pravděpodobně bylo opravdu poprvé, co jsem viděl tuto vlčici se smát snad až uvolněně a přirozeně. Možná už mi začíná věřit, napadlo mě. Ušklíbl jsem se na její sarkastickou poznámku. "Za málo," hluboce jsem pokývl hlavou jako nějaký gentleman, načež jsem po ní loupl pobaveně jiskřícími očky. Uvnitř mě však začala blikat červená žárovička. Trochu zmaten a nejist jsem se dopracoval k názoru, že jsem s Matali strávil dosti velké množství času. To samo o sobě by snad nevadilo, kdybych se však jaksi nezačínal měnit. Konkrétně jsem tedy myslel chování, které přestalo být nadměrně ostražité a uzavřené. Po dlouhé době jsem měl bláhový pocit, jako bych si snad mohl v někom získat přítele... Pozoroval jsem ji, hluboce zamyšlen. Můj zevnějšek si ve tváři stále udržoval tlamu zvlněnou v náznaku úsměvu.
Dá se to? překvapeně jsem si zopakoval v hlavě. Vždyť je to tak osvobozující! oponoval jsem jí. Nebo je to prostě jen ve mně... Že jako rozený seveřan chovám jistou averzi k takové dávce tepla? Kdoví. Matali se začínala brodit zpět na břeh. Já se jen tiše posadil a pohledem zaplul někam do dáli. "Díky," špitl jsem. "Tak nějak za všechno," neochotně jsem jí letmo věnoval špetku rozpačitý úsměv. Po chvíli jsem ulehl a přední tlapy nechal, aby se malinko smáčely ve vodě. Na tohle už jsem starý, napadlo mě. Na tohle už jsem starý snad od narození.

"Suerte?" zamyšleně jsem se na ni podíval. Tak přeci jen si pamatuje naše první setkání, pobaveně jsem se vnitřně ušklíbl. "Asi ho hledat nebudu. Jen jsem se ho kdysi dávno chtěl na něco zeptat, ale to už je stejně jedno," pověděl jsem, odvrácejíc pohled. Pravděpodobně to nebylo něco, co si původně Matali myslela, že uslyší... A tak jsem ještě dodal: "Možná už bych ho ani nenašel," trochu posmutněle jsem se pousmál. Kdoví, třeba už je dávno za hranicemi Gallirei, napadlo mě hořce.
"Dozajista," zazubil jsem se. "Navíc na horách jsem vyrůstal, takže se tam cítím opravdu komfortně," prozradil jsem jí. "Ale gallirejské lesy jsou taktéž krásné, některé jako by si samy tvořily své vlastní podnebí," pověděl jsem s jistým náznakem tajemnosti v hlase a švihl ocasem. "Upřednostňuješ listnaté, jehličnaté, či spíše smíšené?" optal jsem se tak nějak bezmyšlenkovitě.
Co si budeme, koupačka v létě mnohdy byla jedním z nejúčinnějších osvobozujících aktů vůbec. A já jsem si to hodlal pořádně užít, v údolí už to totiž začínalo být k nevydržení. Trochu mě ale překvapilo, že Matali zjevně tento můj názor nesdílela. Nebo se tak jen tváří, prolétlo mi hlavou. V ten moment jsem bleskově zosnoval trošičku škodolibý plán, jak ji namočit. Samozřejmě v zájmu jejího dobra. Sotva totiž stačila žertovně přiznat, že by se mohla jít smočit, vysápal jsem se na břeh a skropil ji palbou kapiček, jenž vylétávaly z třepajícího se kožichu. Lišácky jsem se zasmál a oponoval jí: "Jen běž, já tě vystřídám na hlídce." Pobídl jsem ji ještě značným pokývnutím kupředu, načež jsem se opět oklepal. Jsem na sluníčku sotva minutu a už cítím, jak to ze mě vysává všechnu vodu, překvapeně jsem si poznamenal. "Je to příjemné, že?" optal jsem se, když už se Matali dostala do větší hloubky.

Matali proti mé budoucí otázce zjevně nic neměla, tudíž jsem ji vyslovil. Doufal jsem, že to nevyzní příliš osobně či vlezle, to bych opravdu nerad. Nastala chvíle ticha, kdy, jak jsem tušil, se vlčice zamyslela. Následovně se trošku rozpovídala. Bylo docela jasné, že ani ona sama jaksi stoprocentně netušila, kam jí nohy donesou poté, co se rozdělíme. Pokývl jsem: "Rozumím. Mám to docela podobně. Myslím, že se budu jen toulat a objevovat ještě neobjevené..." pousmál jsem se a opět si připomněl Velké houští. "I když trochu svádím vnitřní boj, protože jistá část mě by se nejraději zašila někam do hor," ušklíbl jsem se a podíval se k nebesům. Sluníčko s každou chvílí nabíralo na síle.
Konečně jsme doputovali k jezeru, v němž jsme se mohli hezky osvěžit a očistit. V tomhle jsem nebyl žádná mánička, po uhašení žízně jsem jednoduše vlezl tak hluboko, jak jen jsem dosahoval. A i pak jsem pokračoval. Už jsem dlouho neplaval, uvědomil jsem si. S křídly jsem to jednoduše podstupovat nemusel. Blaženě jsem si bručel pod vousy, ani nevíte, jaká to byla úleva! Tmavý kožich se měl tendence nahřívat hrozně rychle a tohle mi krásně pomohlo. Už jsem se přestal cítit jako ryba na grilu.
"Nejdeš hlouběji?" houkl jsem na Matali a začal plavat zpět k břehu. "Aby ses mi nepřehrála," pověděl jsem významně, vyskočil na pevninu a mohutně se oklepal. Bylo by zázrakem, kdyby na vlčici nedopadla ani jedna kapička vody...

Východní Galtavar <<<

Znovu jsem se ohlédl na Matali, která se ve finále rozhodla mne následovat. Popoběhla, aby mi víceméně kráčela po boku. Ač se již rozednívalo, pociťoval jsem sílu slunečních paprsků, které se už v časných hodinách rozhodly hřát celou Gallireu. Vnitřně jsem zabědoval a poprosil bohy, aby letos vynechali takzvané babí léto. Pojďte rovnou k podzimu, poradil jsem jim a odfrkl si. Cosi mi vlétlo do nosu, asi nějaká muška.
"Smím otázku?" optal jsem se, ale pohled jsem nechával před sebou. Jemně jsem stočil pravé půlucho k vlčici a čekal, zda nebude mít nic proti. "Máš nějaké plány, kam se vydáš?" prohodil jsem tak nějak mimochodem, snad aby řeč nestála. Možná jsem tak nějak hledal inspiraci v jejích plánech nebo vyhlídkách. Samozřejmě jsem nezapomínal na Velké houští, které si dozajista mou návštěvu zasloužilo.
Bezděčně jsem si olízl tlamu, už jsme byli skoro u břehu. S klidem ve tváři jsem zastavil tak, že se mi přední končetiny do zápěstí smáčely ve vodě. Zprvu jsem se dal do pití a chlemtání. Chtělo to jednoduše spláchnout skvělé jídlo. Poté jsem se začal brodit dál a dál, až mi tekutina sahala po hrudník. Nakláněl jsem hlavu a jakoby jí rejdil po hladině. Sem tam jsem nos ponořil a krátce vypustil bublinky.

"Prosímtě," máchl jsem nedbale tlapou a pousmál se. Ulevilo se mi, že je Matali absolutně zdravá a nepochroumaná. "Taky mi nic není," zavrtěl jsem hlavou a dlouze se nadechl. Pach čerstvé krve mě rozmařile šimral v nose. Vysokou jsem neochutil už hodně dlouho, nebylo proto divu, že mne to nesmírně lákalo. A upřímně jsem si neuměl představit lepšího parťáka, než byla Matali. Nepotřebovala se dlouze vykecávat, neměla potřebu častého tělesného kontaktu a lov zvládala obstojně. Prostě a jednoduše jsem si vybral správně.
Nastala relativní chvíle klidu a ticha, kdy si každý pochutnával na své části srnečka. Chutná to tak dobře, jak to vypadá, blaženě jsem si pochvaloval, zatímco jsem se vypořádával s hleznem. Spodní část končetiny již nebyla tak atraktivní jako stehno či lýtko, avšak dobře posloužila jako taková třešnička na dortu - stačilo ji ožužlávat a ožvykovat. Bylo to takové příjemné krácení si dlouhých chvil.
Oblízl jsem se a tiše pokývl. K Matalinýmu poděkování a poznámce o magii jsem jaksi neměl co víc dodat. Věřil jsem, že mě vlčice přestane brát jako bezprostřední hrozbu. Její nadále trvající ostražitosti bych se však nedivil. Koneckonců sám jsem byl dost nedůvěřivý, co se navazování nových vztahů týkalo.
Odkašlal jsem si a sjel ji pohledem. Na světlejší srsti byly krásně vidět krvavé stopy. "Jestli se ti bude chtít, mohli bychom si skočit k jezeru... Však víš, umýt se a zchladit před tím příšerným vedrem." Už jen ta slova o vodě mě dokáží navnadit! Pomalu jsem se zvedl a krátce protáhl. Byl jsem pevně rozhodnut, že se k Velkému vlčímu jezeru dnes došourám. Jestli se Matali uvolí jít se mnou nebo ne, to už jsem nechal čistě na ni. Beze spěchu jsem tedy vykročil k vodní ploše a po očku sledoval, zda-li mě následovala, či nikoliv.

>>> VVJ

Pousmál jsem se nad tou formalitou, kterou Matali vypustila z tlamy. Bylo od ní hezké, že mě též jaksi pochválila za odvedení dobré práce.
"Jsi v pořádku, viď?" dodal jsem po chvíli nejistý dotaz a poněkud starostlivě jsem si ji začal prohlížet. Nevypadala, že by ji něco bolelo nebo že by jí odněkud vyloženě tekla krev. Alespoň ne ta její, pobaveně jsem se vnitřně ušklíbl.
"Vůbec ne," zavrtěl jsem hlavou a vzápětí pokývl, ať si s klidem utrhne přední polovinu těla. Stále jsem jí nechával prostor, dokud své dílo nedokončila. Následně jsem se mlsně pustil do zbytku těla srnečka. Postupně jsem strhával kůži a tak nějak ukusoval snobce svalů. Sem tam to pořádně zakřupalo - to se do mého mocného stisku stoliček dostala nějaká ta kost. Průběžné jsem si olizoval hubu nejen proto, že mi to opravdu chutnalo, nýbrž jsem chtěl i trochu zabránit postupnému zasychání krve. Pravda nešlo to očistit na sto procent, ale moc mě to netrápilo.
Mezitím na nás dva už padla noc. Uvědomil jsem si, že dnešní den byl vlastně docela příjemně strávený. Tedy alespoň pro mou maličkost. Jak na tom byla Tal, to jsem netušil, ale snad už jsem ji neděsil k smrti. "Děkuji za úspěšný lov," švihl jsem ocasem a věnoval jí krátké bílorudé pousmání se.

//Tak tak. Pokud během dneška Maple nenapíše, může ji přeskočit Wolfganie atd... Bohužel je to asi hodně vytížené období. :c

Byl jsem natolik ovládán adrenalinem, až jsem si málem nevšiml toho krkolomného manévru, který Matali předvedla, když se mi konečně podařilo vychýlit srnu. Díky bohům se jí nic nestalo, ale bylo to jen o fous. Zdálo se, že Tali měla buď opravdu skvělé reflexy, nebo sakra velkou dávku štěstí.
Ať už tak či onak, v lovu se pokračovalo. Já se chopil role odháněče, přičemž vlčice nyní měla volné pole působnosti. Spoléhal jsem na to, že to zvládne levou zadní. Postupně jsem tedy zpomaloval a brzdil. Po stovce metrů to vypadalo, že srna své snahy o ochranu mláděte jednoduše neobnoví.
Otočil jsem se a vyběhl zpět za Matali. Už zdálky jsem poměrně jasně viděl, jak se vrhla na srnečka. Popravdě jsem si byl jistý, že mých zásahů již potřeba nebude. Zvolil jsem proto mírnější tempo, zatímco vlčice úspěšně rdousila naši večeři.
S úsměvem ve tváři a vypláznutým jazykem jsem zpomalil a pohlédl na mrtvé zvíře. "Dobrá práce," prohodil jsem uznale a pokračoval ve vydýchávání se. "Na kterou část máš chuť?" optal jsem se, když už jsem jakž tak popadl dech. Jako správný gentleman jsem ji nechal vybrat si. Popravdě mi bylo jedno, co na mne zbude. Důležité bylo to, že se jednalo o vysokou. Sliny už se mi sbíhaly. To bude dobrota!

Pomalu jsem otevřel oči a usmál se, jakmile moje tyrkysové hledy padly na spokojeně spící hromady vlků. Potemnělou jeskyní se ozýval jen zvuk tichého oddechování, občasného zabručení nebo chrochtnutí. Původně jsem si říkal, že víčka zase přivřu a pokusím se aspoň tiše relaxovat, ovšem rozmyslel jsem si to. Potichu jsem se zvedl, velmi opatrně jsem překročil spící Tenu a Eris, vyhnul jsem se bratrům i rodičům a zamířil k východu.
Perfektní výhled, pomyslel jsem si, když se má maličkost zastavila na konci jeskyně a očima přejela zasněžené údolí. Pohled z hor na okolní krajinu mě snad nikdy nedokázal omrzet! Patrně se někdo též začal probouzet, neb za sebou jsem postřehl nezvyklé zvuky. Pospíšil jsem si a klusem začal sbíhat úpatí hory. Poněkud nejistě jsem pomyslel na nadcházející den. Pokoušel jsem se uklidnit: Přeci to nemůže být nic těžkého. Prvně, dávno před tím, než jsem dovršil půlroku, jsem zkoušel lovit malá zvířata a šlo mi to, tak proč bych neměl uspět i při lovu vysoké zvěře? Plně odhodlán jsem ještě zrychlil, terén totiž nabíral čím dál méně krkolomného rázu.
Prudce jsem zastavil a ohlédl se. Putoval jsem sám – jestliže se někdo opravdu probudil, nepronásledoval mě. Potěšeně jsem zvedl hlavu a přivřel víčka, větřík si příjemně pohrával s mým kožichem. Připravím se, přišlo mi na mysl. Půjdu na procházku po okolí, vyčistím si hlavu, zklidním se… Poskočil jsem jako rozdováděné kůzle a znovu vyběhl. Pádil jsem nivou a dával si velký pozor, abych neskočil přímo do řeky. Přestože byla na okrajích poměrně zamrzlá, jistojistě by onen led nápor mých akrobatických kousků nevydržel.
Pokud ale někdo měl velké štěstí na smůlu, pak jsem to byl já. Pravidelně se mil lepila na paty a mnohdy mě dostala do nemalých nesází. Právě tento den byl jeden z těch „povedenějších“. Podklouzly mi nohy a já předvedl ukázkový pád alá vysavač. Podrážděně jsem velmi pomalu zvedl hlavu a oklepal si ji od chladivého sněhu. Pravá přední ležela podivně skroucená pod mým hrudníkem. „Potěš pánbůh,“ procedil jsem skrz zuby. Příšerná bolest mi vjela přímo do pochroumané packy.
Přilétl puštík, a když jsem se jakž takž posadil, hodil po mně pohled, který jasně říkal: „Pako, jsi pako!“ Polkl jsem a přiznal si, že dnešní den asi nebude úplně vhodný na první lekce velkého lovu… Přitom to začalo tak hezky!