Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahoj, díky za info. Držím palce, ať jde všechno jako po másle! Doufám, že tě hra bude bavit stejně jako před lety. :)

Ahoj, díky za komentář. Propagaci konkrétně na fb měli pod tlapkou Skylieth a případně Nox, takže já se v tom upřímně moc neorientuji...
Jinak držím pěsti, ať se ti ve všem daří. Koneckonců jsou důležitější věci než Galli. Tady tě rádi uvidíme, když budeš mít chuť a čas relaxovat. :)

//Děkuji za info, držím pěsti, mě to čeká za dva roky a už teď mám z toho nahnáno! :D

//Já dnes budu aktivnější též až odpoledne, cca od 2. hodiny.

Jen jsem mlčky pokvýl na vlkovo poděkování. Nikdy by mě nenapadlo, že po světě chodí někdo tak moc sdílný a tudíž asi přiměřeně naivní. Nebo jsem ho možná prostě jen natolik vyděsil, že nám pomalu vyklopil polovinu ze svého životopisu...
Nadzvedl jsem pravé obočí a vzápětí se krátce uchechtl. Pobaveně jsem koukl na Torynner, jenž zjevně měla notnou chvíli problém udržet nekontrolovaný smích. Nakonec to ale zvládla a já obrátil svou pozornost zpět k Seathovi. "Sotva se známe," ušklíbl jsem se, "ale zrovna jsme se šli podívat do vedlejšího lesa na nějaký ten magický úkaz," odvětil jsem jakoby jen tak mimochodem. "Kdybys chtěl, můžeš se přidat k nám, je to odtud jen kousek."
Pohledem jsem krátce loupl k Torynner a následně beze spěchu vykročil směrem k Ageronskému lesu. Byl jsem docela zvědavý, jestli se jí (jim?) pověstný světélkující mech bude líbit. Bezděčně jsem se za sebe ohlédl, abych mohl zjistit, jestli se šedobílý vlk plánuje přidat k nám, nebo si raději půjde po svých.

>>> Ageron

//Prosím prosím o dodržování pořadí. Sice bychom mohli stihnout rychlou noční hru, ale ze slušnosti vůči Torynner počkáme na její reakci. :)

K mým slechům se doneslo tichounké zakňučení. Stále jsme se tvářil tvrdě jako kámen, nicméně nevrčel jsem, necenil zuby. Lajna chlupů se mi na zádech zježila absolutně instinktivně. Jen jsem mu ukázal, že jsem ve střehu - ať si moc dobře rozmyslí, jaké budou jeho následující činy.
Šedobílý opatrně vylezl ze svého úkrytu a postojem těla nám ukázal své rozpoložení. Hnědé chlupy padly a přidaly se ke zbytku kožichu. Vlček nejistě pozdravil, představil se pod jménem Seath a oznámil nám, že tudy jen prochází a o nepřátele nestojí. "Nemusel jsi se před námi schovávat," houkl jsem možná až příliš přísně, leč můj postoj se změnil. Již jsem nenapínal svaly. Nastražil jsem uši a vyslechl si salvu slov, jenž z nejistého vlka vypadla. Stihl jsem se dozvědět, kudy přišel, co objevil, dostalo se mi omluvy, že jestli je to prý naše území... No a ještě dodal, že se vydal hledat svou sestru. Hledá ji přes rok a nevzdává se, to musí být hezké rodinné pouto, prolétlo mi hlavou.
"Prrr, Seathe," lehce jsem natáhl tlapu před sebe, asi tak patnáct centimetrů nad zem. Vy lidé byste to mohli přirovnat ke svisle dané dlani, jakoby ve znaku "stop". Modrooký se ještě stihl otázat, kdo jsme my dva. Nadechl jsem se. "Neměl bys cizincům na potkání vyklápět vše o své osobě," řekl jsem trochu káravě, ale bez přísnosti či nadměrné hrubosti v hlase. "Mohlo by se to pak obrátit proti tobě," můj pohled jako by lehce změkl a již nevyzařoval ledové ostří. "Já jsem Falion a tohle je Torynner," pokývl jsem směrem k vlčici po mém boku. "Dostal ses do Gallirei, magické vlčí země," vysvětlil jsem mu. "Nic nám tu nepatří, jsme pouhopouzí tuláci jako ty." Na chvíli jsem se odmlčel a po pár vteřinách pokračoval: "Nicméně přeji ti štětí v hledání, snad dojdeš zdárného konce." Bylo to zvláštní, už dlouho se mi nestalo, že bych narazil na takovéhoto nejistého "špeha". Nechtěl jsem ho však na základě jedné nešťastné zkušenosti odsuzovat.

Jen jsem tiše pokývl, když se Torynner zmínila o její úctě k přírodě. Její názor jsem víceméně sdílel, též jsem nechápal jedince, jenž bezdůvodně vše podpalovali, lovili jen pro zábavu a obecně škodili svému okolí.
"To zní rozumně," přitakal jsem, jakmile vlčice přiznala, že vlastně nevěděla, jakou další magii by chtěla, a spíše by ocenila, kdyby se pořádně naučila tu svou vrozenou. Poznámku o tom, že její bratr měl magii iluze jsem přešel mlčením. Nechtěl jsem to nakousávat. Neušlo mi, že to řekla v minulém čase... A já bych se opravdu nerad šťoural v nějakých jejích osobních informacích či v ní vyvolával dávné vzpomínky.
Oba jsme ztichli a tak nějak nasávali vůni a atmosféru zdejšího prostředí. Já si bezděčně vzpomněl na svou první návštěvu polobohyně, která probíhala za nepříznivého počasí a v úplné tmě. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se tehdy nebal. Ba naopak, srdce mi bušilo, jako by se chtělo prodrat ven z hrudníku. Dlouze jsem se nadechl a mlčky nechal své oči zaplout k Tory. Ta se zničehonic začala tvářit smutně, až utrápeně. Bez váhání jsem tento její emocionální přechod pokládal za vinu samotnému Jedlovému pásu. Ač se jednalo o pravdu hezké místo, Smrtina přítomnost jako by se vsákla do samotné půdy a tudíž i stromů... Došlo mi, že kdybychom tu zůstali, mohlo by to vlčici psychicky poměrně dost vyčerpat.
Navrhl jsem tedy výlet do vedlejšího lesa, kde jsem jí přislíbil nějaké malé překvapení. Beze sporu ji má slova zaujala. Trochu jsem se pousmál a pokývl. "Tak pojďme, blíží se ideální denní doba," koukl jsem na krásný, ruděoranžový západ slunce a vykročil.
V tom jsem ale ucítil silný pach vlka - vítr se totiž obrátil. Bezděčně jsem se naježil a ihned narušitele pohledem vypátral. "Přeješ si?" optal jsem se s ledově chladnou tváří a napjatě čekal, co se bude dít dál.

Cedrák (přes Z. Galtavar) <<<

"Já ti ani nevím," pověděl jsem dosti neurčitě. "Magií mám asi... Hmm," v duchu jsem začal počítat a nejistě vzpomínat, co že to vlastně všechno umím. "No, určitě víc než deset." Klusem jsme se svižně přesouvali napříč Západním Galtavarem. A to vám povím - už po chvíli, co jsme opustili příjemný stín Cedrového háje, jsem cítil, jak se sluníčko začalo opírat do mého kožichu. Ač se již začalo pomalu stmívat, ta ohnivá koule ne nebi ne a ne ztrácet na síle... "Zemi jsem si vybral proto, že mám jednoduše rád faunu i floru. Ačkoliv se nejedná o mou vrozenou magii, mám k přírodě přirozenou úctu," odvětil jsem naprosto pravdivě. "Ty bys chtěla umět nějaké další magie?" stočil jsem náš rozhovor nazpět k Torynneřině osobě.
Již se před námi tyčil Jedlový pás. Do nosu mě praštila tolik typická směsice vůní jedlového dřeva, jehličí a smůly. Tento odér se mi velmi, velmi zamlouval. Jen škoda, že v srdci tohoto jehličnatého lesa žije samotná Smrt. Bylo by to krásné, klidné místo, kde by vlk mohl rozjímat a relaxovat, trochu jsem si vnitřně postěžoval. Na druhou stranu mě nenapadalo, kde jinde by zubatá mohla mít své sídlo... Takže jsem nakonec došel k závěru, že právě tento pás je jí asi souzený.
Zpomalil jsem a ladně zaplul mezi těla jehličnatých velikánů. "Pěkně to tu vodní," musel jsem to vyřknout i nahlas. Na mnohé by to mohlo působit skoro až hypnoticky, jiným se z onoho odéru možná mohlo dělat špatně. "Půjdeme asi jen poblíž hranic," navrhl jsem. "Kdyby ses teď vydala do útrob lesa, narazila bys na Smrtino sídlo. Tedy nejdříve bys musela překonat takovou velkou roklinu posetou balvany," uvedl jsem na pravou míru.
Každou chvíli nás slunce již mělo opustit. A věřte mi, nechtěl jsem na tomto místě zůstat po setmění. Ne, že by mi to vyloženě nahánělo hrůzu, ale asi bych se tu necítil úplně komfortně. "Jestli se ti bude chtít, můžeme se ještě podívat do vedlejšího lesa. Kdysi to bývalo území smečky, teď je tam pustoprázdno... Ale po setmění se tam děje něco nezvyklého," špetku tajemně jsem se pousmál a snažil se tak Tory navnadit na případnou návštěvu Ageronu.

"No," zamyšleně jsem se špetku zamračil a pohlédl do dáli. "To záleží, co by sis od něj přála... Umí ti třeba změnit barvu očí, dát ti magické odznaky, vylepšit kondici, naučit tě novým vrozeným magiím... Řekněme, že základní částka je nějakých sto oblázků. Většinou je ale chce s kombinací květin. Ty on tuze rád," pousmál jsem se, ačkoliv naše poslední setkání se neslo ve velmi temném a depresivním duchu. Ale nezazlívám mu to. Byl ke mně upřímný a řekl mi pravdu. Pravdu o tom, že moje bývalá partnerka už je po smrti.
"Za málo," máchl jsem tlapou. Před Weriosasou je třeba se mít na pozoru. Dokáže pěkně zkazit den. Naštěstí jsem ji už hodně dávno neviděl a ani její čerstvý pach ke mně dobré dva roky nedovál. Kdoví, třeba Gallireu opustila a šla terorizovat nějakou jinou zemi.
"Tak co myslíš, můžeme vyrazit?" optal jsem se Torynner a pomalu se zvedl. Krátce jsem se protáhl a orientačně se rozhlédl. Během pár sekund jsem se pomalým tempem vydal vstříc Jedlovému pásu.

>>> Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

Poznámka o rádoby bojovných veverkách Torynner očividně dost pobavila. Jo, dneska už jsem to taktéž bral s humorem, ale dokážete si představit, jak jsem se cítil, když se mi to tu přihodilo prvně? Nikdy za život jsem nic podobného nezažil, byl jsem přinejmenším překvapen.
Naše konverzace se postupně stočila k magii a polobohům. Tory se o nich zřejmě chtěla dozvědět více. A proč by ne? Také jsem kdysi nenápadně vyzvídal, když jsem o nich nabyl povědomí. "Tajné to není," zavrtěl jsem hlavou a pousmál se. "Život žije na jihu, kousek od Maharských močálů. Určitě to poznáš, jsou to jediné písčité kopce na Galliree. Ať už tam jdeš kdykoliv, na samém vrcholu je vždy poměrně teplo," nastínil jsem jí vlkovo sídlo. "Preferuje květiny, mušličky a oblázky. Je to ztělesnění dobra a moudrosti." Narozdíl od jeho sestry, pobaveně jsem se v mysli ušklíbl. "Smrt žije v Jedlovém pásu, nachází se to kousek odtud. Jestli chceš, můžeme se tam vydat. Po chvíli hledání pak určitě narazíš na takovou velkou kamennou stavbu, Starou zříceninu. Určitě tam ale nechoď, pokud nemáš dostatek drahých kamenů, protože Smrt nic jiného ani nechce..." Krátce jsem koukl do nebes a zjistil, že už sluníčko začínalo zapadat. Konečně snad klesnou i teploty. "Smrt je zlá, lstivá a panovačná. Musíš dávat dobrý pozor, co jí řekneš."
Pokyvoval jsme hlavou, když mi vysvětlovala, jak to má se smečkami. Chápal jsem to, koneckonců já jsem byl tulákem dodnes. Ale něco mi říkalo, že ona je spíše smečkový typ. Však víte, komunikativní, tak akorát upovídaná... "Pokud vím, máme tu asi pět smeček. U jedné si ale nejsem úplně jistý, jejich pach dost slábne," vysvětlil jsem jí. Myslel jsem tím právě Narvinij, kudy pravděpodobně Tory procházela. Následovala otázka, zda-li jsem do nějaké patřil. "Ne," odpověděl jsem dosti krátce. Nenapadlo mě, co jiného k tomu dodat. Trochu mě to ale zviklalo. Nebyl jsem sice společenský, ale když už jsem procestoval skoro celou Galli, usazení se neznělo jako špatný nápad. Přemýšlel jsem nad tím poslední dobou nějak často...
"Zdejší vlci jsou různorodí," pověděl jsem. "Někteří jsou fajn, někteří úplně ne," krátce jsem se ušklíbl. "Je tu dost bručounů a rádoby vtipálků, ale opravdu vyhnout by ses - alespoň podle mě - měla kaštanově hnědé vlčici s takovými zubatými kolečky na krku." Už jen ta představa ve mně vzbuzovala odpor a znechucení. "Jedná se o Weriosasu od Assassinů - nejkrásnější, nejmoudřejší, nejvznešenější, prostě nejlepší vlčice s modrou krví," napodobil jsem její povýšené chování a pak se pobavené ušklíbl. "Je to osina v zadku," trochu jsem se zazubil. "Jo a taky pozor na její děti." Sic jsem absolutně netušil, kdo byl ten bídný nešťastník, kterého donutila udělat jí vlčata, ale nic to neměnilo na tom, že její dítka dozajista něco po mamince zdědila.

//Falion se nikam nevznesl, jenom hleděl do výšky. (Kdyby si zhmotnil křídla, vyznačila bych to takhle.)

//Hele máš pravdu, po přiblížení je to hodně světle zelená.

"Dobrá. Ale kdyby něco, řekni," pověděl jsem jí. Kdyby potřebovala zpomalit, nevadilo by mi to. Koneckonců jsem netušil, co přesně za zranění to bylo. Třeba je to jen dočasně zvrtnuté... Nebo to má dlouhodobě, jako to mívala Nar. Ptát jsem se nechtěl, upřímně mi do toho opravdu nic nebylo.
Vzhlédl jsem nahoru do vysokých korun cedrů. Pohledem jsem narychlo prošmejdil největší větve, abych ho pak vrátil zpět na Torynner. "Je to tu hezké, jen musíme dávat pozor na veverky," prohlásil jsem a snad poprvé v přítomnosti této vlčice se zasmál. "Nárokují si celý háj. Párkrát se mi dokonce stalo, že na mě házely šišky," vysvětlil jsem jí své pobavení.
Po malém magickém představení jsem čekal na reakci vlčice. Ta vypadala přinejmenším fascinovaně. Lehce jsem se pousmál a dodal: "A to zdaleka není vše... Ale nechci tě zatěžovat zbytečnými ukázkami." Máchl jsem tlapou, načež mi ona ukázala, že její vrozená magie je země. Jen jsem pokývl a sledoval, jak se s velkým úsilím a soustředěním pokoušela povzbudit povadlou pampelišku. "Pěkné," pochválil jsem ji a vyslechl si, co měla na srdci. "Ale běž," odbyl jsem ji. "Taky jsem toho dřív neuměl o moc víc... Ale právě v Galliree se můžeš v tomto ohledu rozvíjet a zlepšovat," zhoupl jsem ocasem.
Tory se očividně zamyslela nad tím, co jsem jí řekl o polobozích. Přišla na mě s poněkud nečekanou otázkou. "No, někdo o nich říká, že to jsou bozi," uvedl jsem na pravou míru, "ale já osobně se spíš přikláním k polobohům. Mají sídla zde, na Galliree. Jsou hmotní, můžeš je jít navštívit a výměnou za květiny či drahé kameny po nich chtít, aby ti pomohli se fyzicky či magicky zlepšit." Pokud existují bohové, asi je nikdy neuzříme... Vyplázl jsem jazyk a začal se tak chladit. S polednem přišly rekordní teploty a já, coby pravý seveřan, jsem je vyloženě neměl rád.
Překlenuli jsme se přes téma, kdo je jak dlouho na Galliree a já už přemýšlel, co dalšího říct, aby řeč nestála. "No a plánuješ jít třeba hledat nějakou smečku?" optal jsem se a zastříhal levým uchem, neb mě v něm cosi zašimralo.

Ťuk, ťuk, ťuk. Trochu vyplašeně jsem vzhlédl k vysoké borovici, jenž byla součástí starého rozlehlého lesa. Tvrdošíjné bušení do kůry měl na svědomí krásně zbarvený datel. Toporně jsem tam jen tak zůstal stát, pohled upřený na míhající se černočervenou hlavičku. Tiché rozjímání, jemuž se má maličkost věnovala snad dobré tři minuty, přerušil pocit hladu. Trhnutím jsem se ohlédl za sebe, čekal jsem, až mě dožene skupinka asi deseti vlků. Tohle byl ten den, kdy jsem se konečně mohl prvně zúčastnit smečkového lovu.
Tena, jenž kráčela v čele, se na mě zubatě pousmála. Tenhle její úšklebek jsem moc dobře znal! Třebaže si zkusila lov vysoké již před pár týdny, dnes vypadala stejně vzrušeně jako prvně. „Tak co, připraven?“ tlapkou do mě šťouchla jako do správného parťáka. „To si piš!“ Tázavě jsem se následně ohlédl za svou setru, tam, kudy kráčela matka. Tiše se pousmála a já z jejích očí vyčetl ohromnou dávku důvěry a přejícnosti, ať se mi při mé premiéře zadaří. Tudíž jsem jejím směrem pokývl hlavou, abych jí dal najevo, že všechny tyto emoce vnímám a s vděkem přijímám. Tíhnul jsem spíše k mlčenlivým činům, nežli hlasitému vyjadřování již od mlada.
„Ty tam,“ totálně nevybíravým tónem houkl jakýsi černý vlk. To bylo na mě? Tvrdým pohledem jsem sklouzl k hlavnímu lovci smečky. Tmavý vlk byl většinou nabručený a smrtelně vážný, už když jsem byl malé vlče mě nesmírně děsil. Totiž ten jeho chladnokrevný pohled by donutil suše polknout i největšího tvrďáka na světě. „Tož jak, připraven?“ tázavě mě přejel pohledem a já jen vypjal hruď. „Teď, nebo nikdy.“ Technicky vzato jsem se cítil opravdu dobře, tlapa již byla zhojená.
Tik ťak, tik ťak… Tahle cesta na loviště se mi zdála až říliš dlouhá. Tušil jsem, že za to mohl rostoucí adrenalin a divoké představy z nových zkušeností. Tragikomickou grimasou jsem jasně dal najevo své sestře, jak jsem se cítil. Tena se nevybíravě uchechtla a nabídla, že může být se mnou ve skupince. To bych přeci nebyl já, kdybych ji odmítl. Těkavě jsem šlehal očima do všech stran, jako by se odněkud z lesa mělo vynořit stádo jelenů. Taková hloupost, trochu přihlouple jsem se pokáral. Tíha vzrušení a nedočkavosti si s mou myslí nemálo pohrávala.
Tukových zásob jsem zrovna moc neměl, proto jsem si docela věřil alespoň v obratnosti. Toulavý krok nás konečně dovedl na lovné pláně, kde se pásla stáda vysoké. Týraný svou netrpělivostí jsem se skoro až klepal samou nedočkavostí. Taktiku lovu jsme si vyjasnili již po cestě, nyní již každý pomaloučku začínal zaujímat svou pozici. Tuplem se mi zúžily panenky, ušiska zůstala vztyčená, ocas sebou sem tam nervózně zaškubal.
Teď přišel můj čas! Tena, já a jeden další vlk jsme vystartovali. Tryskem jsme se hnali za vybraným kusem a já se snažil co nejvíce taktizovat. Trans, ten jsem pociťoval snad nejjasněji. Třísla naší oběti byla momentálně můj největší cíl; něco, do čeho jsem se chtěl krvežíznivě zkousnout. Trochu se to protáhlo, ale díky zkušenějším jsme naši budoucí večeři izolovali od zbytku mnohohlavého stáda. Tíhnul jsem k tomu bezhlavě dorážet, ale musel jsem se krotit. Takhle bych akorát plýtval energií.
Tradičně nám – mladým dorostům – starší lovci přenechali finální skolení, jinak by to vlastně nebyl ten správný první lov vysoké. Tuze odhodlaně jsem se zakousával lani do krku, dokud to konečně nevzdala a nezastavila. Tragicky se pokoušela vzpouzet, vykopávat či popoběhnout, ale její osud byl již dávno zpečetěn. Těžce dopadla na zem a po chvíli smrtelných křečích jsme jí se sourozenci dopomohli na onen svět. Typicky spokojen se svým prvním velkým lovem jsem se zubil od ucha k uchu a děkoval všem zúčastněným. Tehdy to pro mě byla velká událost, jenž jsme zakončili výtečnou večeří… Torzo kopytníka zmizelo do pár desítek minut, tak moc dobré bylo!
Takovéto vzpomínky mě na srdci hřejí dodnes, neb se jednalo o jedny z nejkrásnějších časů, které jsem kdy zažíval. Tobě, drahý čtenáři, děkuji, že ses prokousal až sem. Třeba se příště zase zastavíš, až půjdeš okolo, a přečteš si další můj úryvek z minulosti.

//Jejda, kdyžtak písni Noxovi, aby ti to upravila. Na její obranu ale musím říct, že momentálně absolutně nestíhá, tak se holt chybička vloudila...

Aina (přes VVJ) <<<

"Jsi v pořádku?" otázal jsem se s pohledem upřeným na její kulhající nohu. "Můžeme zpomalit tempo, jestli by ti to pomohlo," prohlásil jsem s klidným pohledem na tváři. Nareia kdysi taktéž měla bolavou tlapku, vzpomněl jsem si bezděčně na mou bývalou lásku. S povzdechem jsem lehce zatřepal hlavou, jako bych tu vzpomínku chtěl zahnat do nejhlubších útrob své mysli.
"Na Galliree se velmi často dějí magické události. Může se tu stát téměř cokoliv," sdělil jsem jí, když jsem se vrátil od jezera, z něhož jsem se napil. Torynner se mě optala, jestli tím myslím to, že každý vlk má svou vrozenou magii. Dodala, že v její rodné smečce tomu vlci moc pozornosti nevěnovali. Zavrtěl jsem hlavou do stran. "Ne, to jsem tím nemyslel. Začnu asi s tím, že tady může vlk získat mnohem víc dalších magií." Konečně se před námi objevil Cedrový háj, jenž našim osobám sliboval útěchu v podobě chladivého stínu. Zapluli jsme mezi kmeny starých velikánů a já zpomalil. "Například já mám vrozený vzduch," řekl jsem a na důkaz nechal kolem nás provanout studený větřík. "Krom toho ale ovládám třeba i zemi, iluze či neviditelnost." Pomalu jsem poodstoupil a zahájil plejádu magických triků. Nejprve jsem z půdy nechal vyrašil malinký kobereček krásných sedmikrásek. Následně jsem vzhlédl doleva, kde se asi dvacet metrů od nás objevila dokonalá iluze srny. Po chviličce jsem ji nechal zmizet. Pak jsem se Tory podíval do zelených očí, lehce se pousmál a jednoduše se zneviditelnil. Po pěti sekundách jsem se zase objevil.
"Mnohé z toho tě dokáží naučit zdejší dva polobozi. Jmenují se Život a Smrt, jsou to sourozenci." Odmlčel jsem se a sledoval reakce vlčice. Někteří jedinci tomu nechtěli věřit a mysleli si, že si z nich tropím blázny. Jiní se naopak nad tím opravdu zamysleli a pokládali mi doplňující otázky. Byl jsem zvědavý, do které z těchto skupin Torynner zapadne.
Později jsem se dotázal, zda do Galli přišla s nějakým úmyslem. Věděl jsem, že někteří vlci o této zemi slyšeli legendy, o kterých se chtěli na vlastní kůži přesvědčit. To však nebyl případ hnědé vlčice. Přikývl jsem, když mi prozradila, že by jen ráda poznala nové vlky.
Posadil jsem se a začenichal. Zachytil jsem dva slabé pachy. Oba mi byly docela známé. Černobílý a Dlouhoocasá, problesklo mi hlavou. Ani jednoho z nich jsem dobře neznal, ale nic jsem proti nim neměl. A krom toho se zdálo, že se zdržovali na druhém konci háje. Moje pozornost se vrátila k zelenooké. "Ano," potvrdil jsem její otázku. "Letos to bude asi pátá zima." Nevěděl jsem to přesně, po těch letech už to nějak splývalo dohromady.

Domněnky se mi rázem potvrdily. Torynner mi prozradila, že v Galliree opravdu nepobývala moc dlouho. Rovnou dodala jakýsi nástin jejího dosavadního putování. Jen jsem tiše přikývl. Takže úplný nováček. Dlouze jsem se nadechl. "A nepřihodilo se ti zatím nic podivného?" přeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem ji nějak vyděsit, jako se mi to podařilo u Matali. Tory pak ještě dodala, že chvíli kráčela po smečkovém území, nicméně obhájila se tak, že šla opravdu jen po krajíčku, aby se mohla dostat na další území. "Chápu." Neměl jsem, co bych víc dodal. Smečku nad Východním hvozdem jsem znal jen pramálo. Snad jsem si ani nevybavoval jméno alfy...
"Dobrá," přikývl jsem, když zlatooká pověděla, že souhlasí s mým nápadem. Rozhlédl jsem se. Něco mi říkalo, že by našim záměrům vyhovoval nedaleký Cedrový háj. "Tak mě, prosím, následuj." Otočil jsem se čelem vzad a již potřetí se jal přeskakovat z balvanu na balvan, abych mrštně překonal vodní tok. Na druhém břehu jsem počkal, než to zdárně dokoná i Torynner, abychom mohli společně pokračovat v cestě podél Velkého vlčího jezera.
"Víš, Gallirea není tak úplně obyčejná země," začal jsem, zatímco nás nohy nesly po již nahřívající se trávě. "Věř nebo ne, velmi často se tu dějí magické úkazy," pověděl jsem jí zcela vážně. "Musíš být stále ve střehu."
Oblízl jsem si čenich a pohlédl na třpytící se hladinu jezera. "Omluv mě na chvíli." Spěšně jsem se klusem dostal k vodě, abych uhasil narůstající žízeň. Následně jsem bez otálení doběhl zpět k vlčici, abychom mohli dál pokračovat v naší cestě. "Přišla jsi sem s konkrétním cílem?" Pokoušel jsem se dál rozvíjet náš dialog, aby řeč nestála. Bylo toho ještě hodně, co se Torynner musela dozvědět.

>>> Cedrový háj (přes VVJ)