Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opět jsem jen tiše pokývl, když mi Riveneth řekla, že se nenarodila přesně zde. Neměl jsem zájem se v tom pitvat a dál vyzvídat. Sám jsem věděl, že Gallirea se zvládala měnit za pochodu. Osobně jsem to zažil jen jednou a upřímně jsem doufal, že to bylo naposledy.
"Kdybych byl hodně troufalý," začal jsem, když mě označila za bohatého tuláka, jenž učaroval Životu a Smrti. "Zeptal bych se, kde jsi přišla k té dlouhé oháňce. Protože tohle geneticky není možné - alespoň ne za přírodních podmínek -, tvrdil bych, že ty celá jsi též výtvor, s kterým si minimálně jeden z nich pohrál." Vůbec jsem to nemyslel zle, byl jsem možná jen špetku zvědavý. A kdo by nebyl? "Není to ale nic zvláštního. Po Galliree se potulují všelijaké existence," jakoby jsem pokrčil lopatkami a krátce švihl ocasem. Též jsem se nepovažoval za obyčejného vlka. Rozhodně jsem se necítil jako něco víc, jen jsem prostě usoudil, že potkat někoho mně podobného nebyl úplně snadný úkol... Vzpomněl jsem si na okřídleného Cernuna. Ten pacholek někam zmizel bez rozloučení. Kdepak je mu asi konec?
"Chápu." Sic mi toho neprozradila hodně, ale nástin jsem si dokázal utvořit. Slovy jsem vážně obvykle moc neplýtval. Nicméně naše konverzace se posouvala a rozvíjela a já byl nucen odpovídat. "Přijde mi zvláštní pokoušet se k někomu jen tak přifařit a doufat, že tam zapadnu," nahlas jsem se zamyslel. Samozřejmě to byl jeden z důvodů, proč se má maličkost ani nepokoušela o vstup do některých ze smeček. pohlédl jsem Riveneth do očí. "Nepociťoval jsem potřebu někam patřit ani před vstupem do této země."
Konečně jsme se vysápali na hřeben. Rozhlédl jsem se a vnitřně se pokochal tou krásou, jenž se pod námi rozpínala. Dlouhoocasá přiznala, že nad vstupem do smečky též přemýšlela. Dodala pak, že život v horách není snadný. Lehce jsem se pousmál: "Vím, vyrůstal jsem v nich." Zdálo se, že tato vlčice měla úplně na všechno vlastní názor a ráda ho vysvětlovala. Nebo jsem z toho měl alespoň takový dojem.
"Hm," houkl jsem, když se vyjádřila, že by se klidně ke mně přidala. "Nemyslím si, že bych byl dobrá alfa." Při tom slově jsem si bezděčně vzpomněl na své rodiče, kteří schopně vedli Bardenskou smečku. Otec byl většinou tak vážný... Jak moc jsem mu teď podobný?

//Tvl, dneska už to píšu potřetí. Už jsem měla chuť na to hodit bobek. -_-

Konečně se před námi začaly rozprostírat dlouhé ledové plochy plné sněhu. Vnitřně jsem se blaženě zachvěl, tohle byl přesně ten šálek kávy, jenž má osoba milovala. Křupání sněhu pod tlapami se k mým uším donášelo jako óda na zimu, mráz na polštářcích byl jako příjemná masáž. Cítím se tu skoro jako doma, bláhově jsem usoudil. Vůbec jsem nelitoval toho, že jsem vyrůstal v dalekých severních horách. Svou rodnou krajinu jsem miloval celým svým srdcem - jak jen vlk mohl.
Riveneth se trochu více rozpovídala o tom, odkud pochází a jak to s ní bylo, co se smeček týkalo. Tedy ne, že by mi vše rozvyprávěla úplně dopodrobna, ale dozvěděl jsem se například, že se zde narodila. Lehce jsem se pousmál: "Takže jsi čistokrevná Gallirejčanka." Zamyslel jsem se nad tím, zda-li pak jsem již někoho takového potkal. Kromě pár neposedných vlčat má mysl v databázi nikoho dalšího nenašla. Otázkou bylo, jestli jsem o tom u některých jedinců vůbec věděl...
"Já jsem dlouholetý tulák," odvětil jsem rudooké, která se mě zeptala na to samé. Podvědomí mi však říkalo, že bych svou odpověď měl alespoň trochu rozvést, vzhledem k tomu, kolik mi toho řekla ona. "Od doby, co jsem opustil rodnou smečku, jsem nikdy víc nebyl součástí celku." Možná to znělo docela smutně, ale abych pravdu řekl, role tuláka mi krásně sedla. Myslím, že jsem tak byl šťastnější, než kdybych se mermomocí snažil začlenit do nějakého kolektivu.
Vypadalo to, že i Riveneth se se stoupající nadmořskou výškou vlila do těla nová dávka energie. Sledoval jsem její skoky a balancování, zatímco jsem s klidem ve tváři pokračoval dál v méně náročné cestě. Vrstvy sněhu pomalu začínaly nabírat na tloušťce. Zavětřil jsem a špetku zpomalil. Kdybychom kráčeli rovně, jen bychom se zbytečně nadřeli. Postupně jsem tedy nabral kurz více doleva, abychom se co nejdříve vysápali na hřeben, kde toho sněhu bylo o poznání méně.
Vrátil jsem se k tématu smeček. Šedobílá se ujala slova a pověděla mi, jak to cítila ona. "Romantická představa," usoudil jsem. "Ale líbí se mi. Asi s tebou sdílím tento názor," pokývl jsem hlavou a oblízl si čenich. "Přemýšlel jsem, že bych se možná na stará kolena zkusil někam vetřít," houkl jsem vcelku cynicky. "Ale obávám se, že jsem doposud nenalezl smečku, jenž by patřilo nějaké hornaté území." A to byla škoda. Kdyby taková někde existovala, dost možná by mě již dříve lákala. "Asi si založím svou, jednočlennou," uchechtl jsem se pobaveně, neb jednočlenná smečka bylo slovní spojení, jenž jednoduše odpovídalo slovům jako tulák nebo samotář.

//Jsem na tom dost podobně, takže v pohodě. :D

<<< Ageron

Vlčice se mi představila pod jménem Riveneth. Rozhodla se vykročit po mém boku. Bylo celkem zajímavé se alespoň v myšlenkách vrátit do minulosti a zkusit si představit, jak mohla Gallirea vypadat dlouho desítky let zpět. "Nostalgie," houkl jsem poměrně tiše. "Občas umí být dost na škodu." Přiznávám, nebyl jsem úplně super optimista. Snažil jsem se věci brát takové, jaké byly. Rád jsem se označoval za realistu, přesto mi ale neuniklo, že jsem dosti často míval sklony k pesimismu či cynismu.
Přitakal jsem na její poznámku, že se nejednalo o nic nezvyklého. Smečky vznikaly a zanikaly, byl to stejný koloběh jako například koloběh života. Dokud budou existovat vlči, budou existovat i smečky. Nás druh byl přirozeně společenský. Stálo na tom naše přežití. "Byla jsi někdy členem některé ze zdejších smeček?" Nechtěl jsem být vlezlý, nikterak by se mě nedotklo, kdyby mi naznačila, že bych do toho neměl strkat nos.
Konečně se terén začal zvedat. Má nálada se zvedla z bodu mrazu. Došlo mi, že jsem Ragarské pohoří s každým stráveným dnem v něm začínal milovat čím dál víc. Tolik mi připomínalo můj domov... Nostalgie. V tomhle případě mi nepřišla jako něco špatného. Hezké vzpomínky vlkovi nikdo nevezme. Snad.
"Stejně by mě zajímalo, jak to chodí." Dlouze jsem nasál všemožné pachy do nosní houby. "To si jen tak někdo přijde na nějaké území a řekne: 'Teď to tu patří mně'?" Taková představa mi přišla trochu zvláštní, leč ne nereálná.

Její odpověď jsem přešel významným mlčením, nebyl jsem na tom o moc lépe. Nejevil jsem však zájem zpovídat se a nakousávat citlivější témata. To by mi tak byl čert dlužen, aby se v mé maličkosti někdo vyznal jako v mapě. Představa, že se někomu pokusím důvěřovat a otevřu mu své nitro, pro mě byla docela nepříjemná. A prozatím i zapovězená. Nevedlo by to k ničemu dobrému, utvrdil jsem se.
Na chvíli jsme oba ztichli. Nebyl to ten typ trapného, nuceného ticha. Tedy alespoň ne pro mě. Mnohdy jsem měl dojem, že vlci příliš přeceňují sílu slov a zapomínají na neverbální komunikaci. Tiše jsem oddechoval, když v tom jsem zahlédl pohyb. Rudooká přičichla k masu, načež si ždibec ukousla. Tento čin jsem bral jak lehký náznak toho, že ke mně změnila postoj. Snad mi začínala o malilinko víc důvěřovat. Hodila po mně děkovný pohled, na nějž jsem reagoval pouhopouhým pokývnutím. "Mimochodem jsem Falion," prohodil jsem. Chystal jsem se totiž Dlouhoocasé nabídnout cestu do hor.
"I to je možné," pousmál jsem se, když mi oponovala, že zde žijí horší vlci než já. Mysl se bezděčně obrátila k Weriosase, Sheile a Nathanovi... Tihle tři mi byli silně proti srsti, zbytek se jakž takž dal skousnout. Vlčice následně souhlasila s mým návrhem na výšlap. "Já ale nemám na mysli Sněžné hory," podotkl jsem, když jsem se protahoval. "Mířím do nižších vrcholků," sdělil jsem jí a beze spěchu vykročil. Možná je ještě nezná. Nebo si myslí, že patří ke Sněžným horám. Kdoví.
Ohlédl jsem se, zda-li pak se též dala do pohybu. "Stejně je to zajímavé, jak se všechno mění," pokusil jsem se navázat na předešlý rozhovor. "Pamatuji si, že právě v tomto lese ještě před nějakým časem sídlila smečka." Netušil jsem, proč se rozpadla nebo zanikla. Důvodů však mohlo být mnoho, proto jsem se tím nechtěl ani zatěžovat.

>>>Ragarské pohoří

"A to je špatné? Bránit blízké?" nahodil jsem, když mi oponovala. "Každý má svou pravdu a svůj pohled na věc. Věřím, že spousty by se za svou rodinu rvaly do posledního výdechu, i kdyby tušili, že jejich blízcí nejsou svatoušci..." Ne, že bych těch blízkých měl habaděj. Hořce jsem se zamyslel nad skutečností, že má rodina je nejspíše celá mrtvá, opravdového přítele má maličkost doposud též nenalezla a partnerka mi utekla, aby následně za hranicemi Gallrei též odešla do země mrtvých. Holt je mi souzeno umřít sám, opuštěn, zahrabán kdesi v nejzazším koutě této magické země. Nelitoval jsem se, bral jsem to spíše jako fakt, nezměnitelnou skutečnost. Možná to byl osud, kdoví. Netušil jsem, co všechno vlčí životy ovlivňovalo. Ale cosi mi říkalo, že mezi zemí a nebem toho bylo více, než bych si vůbec dokázal představit.
Vlčice se masa ani nedotkla, což mne nikterak nepřekvapovalo. Masa od nějakého podivného cizáka, kterého kdysi ovládla temná magie a donutila ho vlkům ubližovat, bych se na jejím místě též nedotkl. Bez zlého svědomí a vědomí jsem se pustil do pracky, jejíž spořádání mi nezabralo moc dlouho. Dlouhoocasá nevypadala, že by z mé otázky byla nějak moc odvařená. Nakonec mi ale přeci jen prozradila, že se její tlapky Gallireou toulají už poměrně dlouho. "Nápodobně," odvětil jsem poněkud úsečně.
Vstal jsem a olízl si tlamu. "Pokud je ti má přítomnost nepříjemná, stačí říci," pověděl jsem s klidem ve tváři a vyčkal odpovědi. Nezdálo se, že by Riveneth stála o jakoukoliv společnost, natož o tu mou. Rozhlédl jsem se, má mysl se opět stočila k horám, kde mi bylo nejpříjemněji. "Tuším, že brzy zamířím k blízkým horám. Nemáš chuť na vydatný výšlap?" nepatrně jsem se ušklíbl a švihl ocasem.

"Hm," houkl jsem a prohlédl si ji. Nevypadala nebezpečně, neměl jsem důvod se jí bát. Otázka byla, jaké bude její jednání a celkově charakter. "Co když ten někdo obvykle svou moc využívá pro dobré činy?" nahodil jsem a tiše se posadil. Nerad jsem ostatním lezl do osobních prostorů, stejně tak jsem většinou couval, když se někdo dobýval do mé bubliny. Riveneth měla navíc za zády skálu, což jí dozajista nepřidávalo na jistotě. I to byl jeden z důvodu, proč jsem zastavil tak daleko.
Chladný pohled jsem ustál bez pohnutí brvou, přeci jen jsem to byl povětšinou já, kdo je rozdával. Zažil jsem už toho dost na to, aby mě taková maličkost nevykolejila. "Co když jen chce bránit své blízké?" dodal jsem po kratičké chvíli ticha. Nebral jsem to jako nějakou přestřelku či urážku ze strany Dlouhoocasé. Prostě jen běžná výměna názorů. Bylo přeci v pořádku, že každý má jiný pohled na svět, ne?
Ze slušnosti jsem své společnici nabídl kus jídla. Vlčice odmítla, avšak její tělo ji prozradilo. Tlama se mi krátce zavlnila v náznaku pousmání se. Sklonil jsem hlavu, párkrát se zakousl do masa, až to zakřupalo. "Kdyby sis to rozmyslela," odfrkl jsem si, uchopil část plece a pohodil ji blíže k šedobílé. Sám jsem se poté beze spěchu pustil do zbytku úlovku.
Jako správný vlk jsem nežvýkal, spíše jen hltal. Masa nebylo moc, trvalo to sotva pár chvil. Uložil jsem své tělo k zemi a jal se ožužlávat kostěnou pracku. Sem tam to křuplo a zaskřípalo. "Chodíš již dlouho Gallireou?" To bylo asi jedné neutrálnější téma, které mě v tento moment napadlo.

//Pche, Riv je (bude) na konkurzu, tak ať si to neposere!
Aha! První černý puntík: Falouš nemá zhmotněná křídla (nemá je napevno).

Nah, taky jsem si říkala... Proto jsem natáhla ten termín. Doufám, že se to počasíčko dostaví. Jinak budu pěkně naštvaná. Mám ho moc ráda. ˇ^ˇ

Svou část lovu jsem víceméně splnil - neslyšen a neviděn jsem zahájil lov. Mým úkolem bylo prvotní nahánění a jakési udávání směru. Torynner a Seathovi jsem nahrál přímo do karet. Rozhodl jsem se do toho více nezasahovat. Tušil jsem, že si s tím ti dva poradí levou zadní.
Mé domněnky se ukázaly být správné. Sic jsem finální doražení neviděl, neb se lovené zvíře vydalo do útrob lesa. Podle řevu, kvičení, šustění a praskání jsem však po chvíli usoudil, že se zadařilo. Doběhl jsem k vlkům a houkl: "Dobrá práce." Do nosu se mi vlil líbezný pach čerstvé, teplé krve. Dlouze jsem se nadechl a oblízl si čenich. "S dovolením si utrhnu jednu přední, zbytek zaslouženě patří vám," s lehkým pousmáním jsem pohlédl na jednoho i na druhého spolulovce.
Vybral jsem si levou přední i s částí plece. "Díky za lov," decentně jsem pokývl hlavou. Špetku nedočkavě jsem otáčel ušima a stříhal jimi. Již dávno do mých pachových buněk bušil odér jisté vlčice, jenž mi byla povědomá. "Tak tedy na viděnou, Torynner. Seathe. Třeba se naše cesty zase jednou zkříží." Uchopil jsem do tlamy asi dvou a půl kila těžký kus masa a kostí a klusem se vydal za Dlouhoocasou.

//Snad nevadí, že se odděluji. Mám čas i chuť hrát... Kdybyste si zase někdy chtěli střihnout hru, víte, kde Fala hledat. :D

Vlčice se nenacházela daleko. Zastavil jsem v uctivé vzdálenosti a jezevčí nohu položil na zem. "Zdravím," pověděl jsem možná až příliš odtažitě. "Doufám, že mi doposud příliš nevyčítáš ten incident..." nahodil jsem a pohlédl na maso. "Nemáš chuť?" nabídl jsem jí a nechal otázku viset ve vzduchu. Prozatím jsem neměl nikterak velký hlad - v žaludku se mi ještě sem tam převalovaly kousky vysoké, jenž jsem spořádal s Matali.

//Taky mám zájem o foceníčko. Snad na to nezapomenu a vymyslím něco kloudného. :D

//Hmm, nevím, nevím... :D Tak třeba to, že se jedná o dlouholetého hráče. :)

//Mimochodem kdo z vás do konce akce uhodne, jak zní jméno autora, dostane ode mě bonusovou odměnu navíc! (Malá nápověda: já to nejsem.)

//Awww, jen hezky pojď oxidovat k nám! >:)

//Schváleno, přidáno, udělena malinká slevička za krásný čtivý text. :) Mušle ubrány s 50ti procentní slevou.

Seath nabídl, že bychom si mohli zkusit ulovit jezevce. Pokývl jsem a vydal se po stopě šelmy. Pozorně jsem větřil a sem tam si pomáhal magií vzduchu. Odér jezevců se k mým čichovým buňkám krásně nesl snad ze samotného středu lesa. To by dávalo smysl, koneckonců tam to bylo nejbezpečnější a nejzarostlejší.
"Plánuješ v Galliree pobýt déle, Seathe?" houkl jsem k šedému vlku a bezděčně se naježil. Cosi po mé levici zašumělo. Srst na mých zádech po pár vtěřinách ulehla zpět na své místo, zřejmě se jednalo jen o pouhopouhé poposunutí již dávno spadlé suché větve. Zpomalil jsem a ušima začal rotovat do všech možných stran, abych následně zpětně došel k názoru, že náš směr je zcela určitě správný.
Po chvíli klidného šourání se Ageonským lesem jsem konečně zaregistroval pohyb. Šedobílá zvířata se plaše a velmi pozorně pohybovala kolem vstupů do svých hlubokých nor. Věděl jsem, že jejich obydlí jsou mnohdy i více jak pět metrů hluboká, proto jsme měli jen jednu jedinou šanci. Pokud-li se nám lov nevydaří na první dobrou, s vidinou jezevčí snídaně jsme se mohli rozloučit.
Plíživým krokem jsem začal obcházet velké houští, jenž nás dokonale izolovalo od šelem. Zastavil jsem a pohledem zaplul ke svým společníkům. "Bude nejlepší, když zaútočíme z vícero stran," konstatoval jsem šeptem a očky loupl po lovné zvěři. "Je tam jeden starší jedinec s horší pohyblivostí," hlavou jsem kývl na stranu, jako bych chtěl vlkům naznačit, ať též vykouknou zpoza křoví. "Zkuste se nějak rozdělit, já půjdu z úplně opačné strany," sdělil jsem jim a ještě dodal: "Čekejte na můj signál, až... Se zviditelním." Následně jsem se zneviditelnil, abych se bez sebemenších obtíží okázale prošel kolem jezevčího doupěte. Posléze jsem chvíli počkal, dokud jsem se pohledem neujistil, že mí spolulovci se též vhodně rozmístili.
Cítil jsem zvyšující se míru adrenalinu a stoupající tep. Soustředěně jsem hypnotizoval potenciální snídani. Fajn, myslím, že vhodnější chvíle nenastane. Bleskově jsem se zviditelnil a vystartoval naproti oběti. Starý jezevec se logicky rozběhl druhým směrem, pryč od nor. Odtud ale už vybíhala Torynner se Seathem... Klidně bych iniciativu přenechal jim, koneckonců kdybych se chtěl nadlábnout, prostě si zneviditelněný nakráčím přímo k jezevci a čapnu ho kolem krku. Moc jsem ale neuskutečňoval takové magické triky a taktiky, individuální lov jsem měl rád spíše v jeho přirozenější, obyčejné formě bez čar a kouzel.