Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Odměna připsána. A tu okřídlenou krysu si budu pamatovat! :D

Nenápadně a zcela podvědomě jsem se od vlků poodsunul. Nox začal vyprávět cosi o různých vlcích, jejichž jména jsem v životě neslyšel. Tím jsem si jen utvrdil názor, že tihle dva se po Galliree toulali rozhodně déle než má maličkost. Cítil jsem se trochu zrazený, když nás Riveneth v podstatě opustila. Vlčůza. Jak mě tu s nimi mohla nechat? Pravda, jen hlupák by nevycítil to její podráždění z... No prostě z celé této nastalé situace. Já teda taky nebyl úplně fanda kamarádíčkování a tlachání na potkání, ale slova jako taktnost a etiketa mi ještě něco říkala.
Mlčky a s jakýmsi náznakem náznaku úsměvu jsem pokývl na Cernunovu poznámku o kraji světa. Tvářil jsem se, jakože naprosto přesně vím, který kraj světa myslel. Vzápětí se má pozornost obrátila zpět na Noxe. "Tuším," odvětil jsem obratem, "že naše nejdelší setkání se odehrálo na Louce vlčích máků, kdy jsme vám s partnerkou tak trochu narušili smečkové hranice," vyklouzlo ze mě. Zajímavé, jak jsem při vyslovení slova "partnerka" dokázal svou tvář i zabarvení hlasu udržet v neutrálu, skoro až chladném klidu. "Nedalo se odolat," dodal jsem ještě už o něco uvolněněji, omluvně se šklebíc.
Poté se opět modravá očka zhoupla k okřídlenému zapomnětlivci. Zavrtěl jsem hlavou. "Nic si z toho nedělej. Jak se zdá, je to u ní normální." Kdybych mohl, pokrčil bych rameny.
Imaginární ping pong pokračoval, hledy se stočily na Noxe. S jeho názorem jsem musel souhlasit, též se mi tohle území (možná až přílišně) zalíbilo. No ale tak nějak jsem neměl, co bych dál dodal. Zelenooký jakože rádoby vtipně prohlásil, že by si tu snad založil smečku. A já se nesmál. Trapas. Trapas? Pardon, smích a humor nejsou mé silné stránky, vnitřně jsem se omluvil a nechal to raději plavat. "Ha!" trochu jsem ožil. "A to já zas myslím, že bych to někde konečně mohl zapíchnout... Shnít někde osamocen, neviděn, neslyšen... To nezní špatně." Myslel jsem to vážně. Snad už jsem byl tím vrkavým životem znaven.
Pink - další odpal mě znovu přeorientoval na Cernuna. Zamyšleně jsem zahučel a co nejvíc nejnápadněji ještě víc poodstoupil. "To mě nenapadlo," broukl jsem zadumaně. Už u Ohnivého jezera jsme řešili, pročpak se mu tohle děje. A blechy, blechy mi tehdá ani nepřišly na mysl! "Můžeme je zkusit smýt," mlaskl jsem trochu skepticky. Kdo to kdy viděl, aby blechy způsobovaly amnézii? Ačkoliv přiznejme si - v Galliree bylo možné cokoliv. "Pojďte," vybídl jsem oba vlky, "kousek odtud teče horská bystřina." Vykročil jsem a dál přemítal nad tím, jestli by ti krvesavci opravdu mohli být původci Cernunova problému.

Jou jou, výsledky tu jsou. Díky moc za účast všem sedmi statečným. Někteří z nich mě špetku překvapili tím, co si představují pod pojmem óda. :D Nicméně právě díky různorodosti jsem se nemohla rozhodnout, koho stavět na vyvýšené příčky. A ono to koneckonců snad ani není potřeba. Tímto ode mne všichni soutěžící dostávají odměnu v podobě 10ti mušliček a 10ti drahokamů. :) A nakonec jsem se teda rozhodla přidat bonus v podobě 10ti oblázků těm, kterým se jejich výtvory rýmovaly. Protože óda. :D)
Ještě jednou velké díky. A zde všechny výtvory:

Blueberry:
Obloha šedne, kapky se snášejí k zemi a skrývají pláč dětí i dospělých. Padají a berou sebou barevné listí stromů, které se připravují k zimnímu spánku. Kromě dubu, ten nechodí spát.
Kaluže na zemi zrcadlí svět nad nimi, dokud je děti nerozvíří při skákání v gumácích. Dělá to ještě někdo?
Lidé na ulicích svádí svůj boj o chodník. Někteří muži si gentlemansky uhýbají deštníky, zatímco některé dámy bojují o svá postavení, díky čemuž mají jen mokrá ramena. Přitom někteří stačí hledět do chytrých obdélníčků a vrážet do lidí, jako by ani neviděli. Když pak vstoupí do kaluže, zastaví se a zaklejí, že jim to zničí „najky“. A pak ale dále pokračují, nevidí dál než za roh.
Ptáci se shromažďují na drátech, chystají se za lepším, za teplem. Lidé se zastavují, hledí na ně a sní, jak by odletěli s nimi. Od problémů za svými sny. Místo plnění ale vytáhnou telefony, hodí foto o snění na insta a pokračují v cestě na šaliny.
V domovech se mění výzdoba, lidé v reklamách pijí kakao a sedí v teplých dekách na sedačce. Každý to chce zkusit, ale zjistí, že to tak v životě není. A tak místo knihy zapne televizi a dá si další malou.
Za oknem se ozve třískot nádobí, ale to po sobě jen sousedé hází talíře z IKEA při boji o to, kdo umyje nádobí. A když žena roztáhne nohy a usmíří se, alespoň mají na druhý den důvod vyrazit do města.
Na hrobech se lesknou kapky a spadané listí odklízí pozůstalí. Hledí přitom na mrtvé fotografie, které čekají, až si na ně někdo vzpomene na svátek svatých. To se pak pro ně rozsvítí tisíce světel.
Není moc teplo ani zima, což je fajn. Stejně mě ale studí nohy a ten déšť už mě štve.

Sigy:
Ráno si na posled povzdechl jen
a zatřásl vlasy.
Dřív býval přítelem mužů i žen.
To byly časy.

V závějích smrti snáší se k zemi,
nesou své poslání.
Barvy již nehíří mezi nimi.
Těžké to zoufání.

Zástupy milenců skrýval svou hřívou,
každý ho znal.
Teď zůstal sám a stár, jen se svou vírou,
ostatní vzdal.

Dřív mezi prsty se proplétal svit,
teď zbyl jen splín.
Žlutou a čarovnou života nit,
vystřídal stín.

V mrazivém večeru zbyl mu jen vlas.
Slzu však neroň.
Nakonec víš, že tak plyne vždy čas,
pro starou jabloň.

Cernun:
Podzim, tichý a strhaný, s kabátem s kapsami plískanic, meluzín a šustícího listí, s botami šitými z kaluží a bláta, se záplatami na kolenou a svetrem se skvrnami od čaje - konečně někdo, kdo má rozum, kdo stáhne teplotu dolů a dá napít rostlinám, kdo sroluje slunce za obzor a dýchne na horkem spálený povrch země...
Podzim! Po tanci s babím létem otrhá stromy lístek po lístku v otázce, jestli mu zlatá nebo šarlatová zajistí lásku.
Každý s rýmou by hned nadával, ale kdo jiný než Podzim svým hlasem ukolébá blata, mokřady a pole ke spánku, než je políbí Zima? Kdo jiný dá vzlétnout drakům? Kdo jiný zabalí knihomoly do deky a přišoupne je před krb s knihou a hrnkem čaje, aby prohřál zkřehlé prsty? Kdo jiný zavede módu kotníčkových bot?
Podceňovaný, a přece neutuchající, mírný, a přece nesmlouvavý, když dojde na přípravu na závěje bílých vloček. Kmotr šípků, pán hub, král dýní a vládce slavností, na které nedočkavě čekáme celý rok; z jednoho rukávu sype dušičky, ze druhého halloweenské cukroví a při tom si s úsměvem snímá masku umrlce Día de los Muertos.
Kdo by odolal?
V záplavě květin se může se slamákem na hlavě ztratil v obilném poli, nebo vás vyprovodí do školy na vlak v kotoučích páry a ušidrásajícím kvílení brzd. Na rameni mu sedávají havrani a on, nepohnutý nevrlostí ni chřipkami, odchází s kelímkem pumpkin spice latte v dlaních...
Jaký podivuhodný pohled, který zanechává v srdci před nadcházející zimou hřejivé nugetky zlata a tepla...

Meinere:
Ach, kde jen tě podzime mám?
Kdy už hnusně a větrno přijde k nám?
Slunce svítí, kůže se škvaří.
Všichni se tu v kůži vaří.
Déšť, chladno a déšť chybí.
Otázka je, zda vůbec někoho to vábí.
Furt jenom kosa, bahno, všechno mrzne,
tak kde to sakra vázne?
Dny přešly, slunce zašlo,
kur–nik, to je zima.

Asta:
Sychravo a všude ticho,
jen šustící listí slyšet lze.
Za tím se otáčí každé vlčí ucho,
s obavami, co v mlze skrývá se.

V holých korunách stromů,
tam zpívá už pár ptáčků jen.
Ty ale přehluší hluboký hlas hromů
a ledový vítr, co si pohrává s vlčím kožíškem.

Po bouří vyleze už jen pár tvorů.
Těch, co si ještě neudělali zásoby.
Potravu zoufale shánějí a nesou si ji domů.
Ten, kdo ji nenajde, přes zimu hladoví.

Zvířecí kožíšky pomalu houstnou.
Den se krátí a slunce své paprsky jen skoupě vydává.
Matka příroda si chce zvířata prověřit těžkou zkouškou,
kterou jim každý rok zadává.

Torynner:
Kráčela jsem lesem. Podzim byl v plné své síle. Všude kolem mě byla mlha, nebylo pomalu ani vidět na konec čumáku. Nepříjemný chlad mi pronikal pod srst a na konečcích chlupů mi ulpívaly kapky z mlhy, kde se leskly a připomínaly kapky stříbra. Sice to možná na pohled bylo hezké, ale mokrá srst mi v tomhle chladu nepomáhala. Povzdychla jsem si.
Les kolem mě byl tichý, možná až moc. Chybělo mi švitoření ptáčků. Připadala jsem si osamělá. Sychravé, studené a pochmurné počasí mi moc nepomáhalo. Zastavila jsem se a pohlédla jsem na oblohu. Bylo to zbytečné, mlha zahalila celý svět do svého závoje a já přes ní neviděla ani oblohu, ani vrcholky stromů. Viděla jsem jen své mokré a špinavé packy, pár nejbližších kmenů, a cestu posetou těžkým, mokrým listím.
Znovu jsem se rozešla, protože se do mě dával chlad. Jindy bych si užívala atmosféru lesa, ale dnes byla vyloženě smutná, tichá. Jakoby les smutnil nad ztrátou léta. Brzy měla přijít zima. Cítila jsem to v tlapkách. Žrádla už nebude tolik. Zvířata budou umírat a trpět. Les bude nasáklý pachem smrti a vlci budou mít hlad. Skvělé vyhlídky.
Náhle se mlhou začaly prodírat kapky deště. Výborně, to mi chybělo. Pomyslela jsem si a přidala do kroku. Dešti jsem však utéct nemohla a tak mi za chvilku na srst začala dopadat dešťová voda. Po chvíli jsem byla celá mokrá a byla mi zima. kapky mi stékaly po hlavě do očí. Bylo to nepříjemné. Všude na svém těle jsem cítila jak mi dopadají další a další krůpěje vody a následně mi tečou po těle a nakonec spadnou na zem.
Tlapky mi každou chvíli dopadly do louže a následně se kolem mě rozstříkla špinavá voda, ale to už mi bylo jedno. Jen jsem se za každou cenu chtěla dostat pryč z tohoto počasí, na suché místo. A tak jsem dál klusala plačícím lesem, který truchlil nad ztrátou léta.

Matali:
Mohla bych si stěžovat,
Ach, mohla bych nadávat!
Vážně je těžké milovat,
Ten čas zimy a bláta.

Jenže já nebudu, ne
Podejte mi dýni!
A na hrobečku zapálím svíčku,
Pro všechny, co tu byli.

Když pak člověk projde se,
Alejí plné listí,
Cítí, jak otevře se,
Něco v jeho mysli.

Podzim je totiž čas minulosti,
Která ne každému líbí se,
Je však důležité mít ji na mysli,
Třeba jen jako své předchůdce.

Protože zapomenout znamená ztratit,
Jak smutně to zní,
Kdo by chtěl přijít,
O střípky své minulosti.

Která vás utváří,
která vás formuje,
O tom vás podzim
každý rok informuje.

Podívejte se na oblohu,
Tamta hvězda? Již explodovala.
Jenže tím, žes ji viděl.
Se v tvé mysli zachovala.

A až bude venku řádit vítr,
A kapky deště ti budou bubnovat o střechu,
Třeba vzpomeneš si na tu hvězdu,
Byť jen ve spěchu.

Využij svůj čas,
Dokavaď jsme,
Protože za chvíli,
Už nebude kde.

Vyběhni ven, užij si momentu.
Za chvíli nebudem, nebudem tu.
Až zapadne slunce, až vyhasne poslední život,
Budeš litovat, jakýs to byl idiot.

Jednou zapálí svíčku někdo za nás,
Těžká to myšlenka, já vím.
Na dušičky však vzpomene si někdo,
Neboj se, já to vím.

//Schváleno, připsáno. Udělena pidisleva, pomněnek ubráno 7, drahokamy sebrány random (vypsané po slevě neodpovídaly počtům v inventáři).

//Odměny rozdány.

//Odměny rozdány.

Rivenethinu poznámku jsem opět přešel mlčením. Každý jsme byl nějaký. V jistém směru jsem Noxovo chování chápal. Sám jsem si dokázal dost dobře představit, jak bych se cítil, kdybych znovu potkal někoho velmi blízkého. Jsou situace, kdy je skoro nemožné udržet emoce na uzdě. "Letmo jsme se viděli," houkl jsem k rudooké a oči stále upíral na to šťastné setkání.
"Jistě," ušklíbl jsem se na hnědého vlka s cetkou na krku. "Darovala mi ho samotná Smrt," dokončil jsem rádoby významně a neustále se ksichtil. Vzápětí však do rozhovoru vstoupil zas Cernun. Opravdu to vypadalo, že si skoro nic nepamatoval. Nenápadně jsem si povzdychl. Už tehdy u Ohnivého jezera se mi jeho stav zdál dosti vážný - s postupem času se to snad i zhoršilo! "My se asi před rokem potkali u Ohnivého jezera," odvětil jsem trpělivě. "Možná si vzpomeneš," zauvažoval jsem a beze spěchu si zhmotnil křídla, "když ti ukážu tohle," dokončil jsem větu a tiše roztáhl blanité letky. Koneckonců křídla byla důvodem, proč jsme tehdy k sobě navzájem vysílaly udivené a sympatické signály. Tedy alespoň já jsem si to tak pamatoval. Ono se totiž nestávalo často, že bych si s někým zablbnul ve vzduchu.
Mávl jsem tlapou, když se Nox omluvil za tu šílenou scénu. "Falion, " pověděl jsem. Možná už mé jméno znal, nicméně já si tím zas tak jistý nebyl. "Nikomu to tu nepatří, toulej se tu dle libosti," nahodil jsem, když se dušoval, že už se teda brzy vydá zas na cestu. Zvědavě jsem koukl na Riveneth, jestlipak se stále šklebí a funí nespokojeností. Tušil jsem, že kombinace magie a vícera neznámých vlků pro ni asi nebyla úplně ideální.

//Noták, tlapičky, jedeeem. :D Přemýšlím o tom, že vás na chvíli opustím. :P

"On to je spíš takový-" Zaúpěl jsem, když jsem se snažil vysvobodit své jediné celistvé ouško z hladové tlamy Okřídleného. "Takový známý," dokončil jsem větu, ale to už se k nám hrnul někdo další. No to je skvělé, trpce jsem si pomyslel. Celá situace se nějak zvrtla. To jsou někde dole pod Ragarem velké světelné cedule s nápisem "ZDE probíhají šťastná setkání"? Uskočil jsem a sledoval, jak nově příchozí - hnědý, zelenooký, s přívěskem na krku - povalil Cernuna a šťastně ho oblizoval. Koukl jsem na Riveneth, jenž stála po mém levém boku a cosi si brumlala. "Převlčilo se to tu," houkl jsem jejím směrem lehce nespokojeným tónem. Nevím, jak na tom byla ona, ale já asi kdesi v hloubi srdce jakž takž začínal pociťovat jakési náznaky nelibosti. Co mi na tom vadí? Samozřejmě pomineme-li samotný fakt, že jsme tu dohromady byli už čtyři a ani jednoho z vlků jsem dost dobře neznal... Mohlo to být způsobené myšlenkou, jenž jsme před chvílí probírali s Riveneth? Usadilo se mi snad v hlavě semínko naděje, že v těchto horách můžeme s Dlouhoocasou založit cosi jako smečku?
Zastříhal jsem ušima a zavrtěl hlavou. "Nejsme příbuzní," vypadlo ze mě poněkud stroze. "Myslím, že jsme na sebe narazili jen jednou," krátce jsem pohlédl na Noxe. Asi to bylo na té Louce vlčích máků, kterou jsem navštívil ještě s Nareiou. Měl jsem to jako v mlze, ale vlka jsem si snad pamatoval dobře. Tehdy tam s ním byla nějaká vlčice... Taková podivně zbarvená. "Vypadá to, že si máte co říct," pověděl jsem zadumaně. Čas na únikový manévr. "Nebudu vás rušit," oznámil jsem jim a spěšně se zvedl. Vážně jsem jim nechtěl kazit setkání - Nox totiž vypadal opravdu nadšeně a já tudíž předpokládal, že Cernun spadal do kolonky dobří staří známí. Rozhlédl jsem se a přemýšlel, kudy se vydat. Bezděčně jsem se koukl na rudookou, jestli se mnou sdílí myšlenku, nebo tady hodlá zůstat.

Tohle byl krok vedle. Uvědomil jsem si, že Riveneth asi neměla stejný zápal do přírody a chápání jejích zákonů. To, na co jsem sám přijít nemohl, mi milerád vždy osvětlil sám Život. Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem byl reálně schopný okupovat Narrské kopce a dolovat z onoho mocného poloboha haldy informací... Nastalou situaci jsem přešel s lehce omluvným výrazem ve tváři a rozhodl jsem se, že tuto tématiku již raději rozvádět nebudu.
Vlčice nadále nejevila známky přílišného chtíče komunikovat. Nechtěl jsem ji rušit, proto jsem jen tiše usedl do chladného sněhu. Čekal jsem, jestli se náááhodou odněkud nevynoří Cernun, jehož pach mi donesl rychlý horský větřík. Najednou mou pozornost upoutala Riveneth. "Znám, jinak bych se tak asi netvářil," ušklíbl jsem se. "Jmenuje se Cernun a..." Zastříhal jsem ušima. Cosi se k nám dralo odolnými houštinami! Vyčkával jsem, co za monstrum se nám zjeví před očima. Větvičky úpěly, skřípaly a lámaly se, načež z křáčí vylezlo vlčisko. tedy abych to uvedl na pravou míru, ono to úplně jako vlk nevypadalo... Spíš se jednalo o Jožina z bažin. Lehce jsem naklonil hlavu a zamrkal. Moje oči jako by se ptaly: kde ses takhle zřídil? Jinak se mi ale bezděčně na tlamě objevil malililinkatý náznak úsměvu.
Postavil jsem se a vlka pozdravil. On však nereagoval, šel klidným krokem přímo k mé maličkosti. Copak máš v plánu? Jako bez duše se zastavil těsně u mě; já dokonce musel trochu zatáhnout krk dozadu a zkusit tak napodobit esíčko, které bravurně zvládaly dlouhokrké labutě. "Co to...?" houkl jsem, když se ke mně naklonil a začal mi ožužlávat ucho. "Cernune!" Spěšně jsem se pravou přední opřel o blátěný hrudník a odklonil svou hlavu od jeho slintající huby. "Co to děláš?" optal jsem se špetku vyčítavě a odtáhl packu. To už zmagořil úplně? Naposledy mi přeci tvrdil, že trpí velkými výpadky paměti... Udržujíc si bublinu jménem můj skvělý a velmi důležitý osobní prostor jsem hleděl do stříbřitých oček a čekal jakoukoliv reakci, vysvětlení.

//Nebo spíš Re? Taková černovláska se zelenými prvky, tuším.

//Ještě chvíli asi jo, kdyžtak ten post hoď zítra, abychom stihli aspoň nějakou hru, než se zas vypaříš. :D

Aha, tak mám svýho favorita! :D Zrovna nedávno jsme s Noxem odněkud vytáhli tvoje portréty Kallenjana a Ainessona. >:D

"Neber to ode mne zle," varoval jsem ji před svými budoucími slovy, "ale tohle prostě není fyziologicky možné. Chápeš, jak to myslím, ne?" Rozhodně jsem se nechtěl pouštět do hádky, jen jsem jednoduše nevěřil tomu, že by se vlčí a kočičí sémě mohlo spojit. "Přijde mi to podobně nereálné, jako by se vlka snažil oplodnit medvěd," pověděl jsem zamyšleně a vnitřně se nad tím ušklíbl. Nebyl to posměšek, jen reálné přirovnání. "Psovité a kočkovité šelmy mají jiné genomy," jen tak jsem prohodil - spíše tišeji, jako bych sám sebe ujišťoval, že přeci nemelu páté přes deváté. Přičinění Života nebo Smrti mi zní jako pravděpodobnější varianta. Možná o tom ani sama Riveneth, či dokonce její matka, neví. Ať už tak nebo onak, musel jsem uznat, že to esteticky vypadalo velmi zvláštně, možná až kuriózně. "Určitě je to mnohdy užitečné," pokývl jsem směrem k hustě osrstěnému ohonu a zkusil si představit, o kolik se opravdu mění vaše pohyby, těžiště a vynaložené úsilí, když máte za zadkem takové kormidlo.
"To máš pravdu," přitakal jsem, když zhodnotila naši situaci. "Je důležité věci brát takové, jaké jsou. Při zkresleném pohledu na svět vlk nemusí vždy dopadnout dobře..." Měl jsem tím na mysli oba extrémy. Jednak byla blbost věřit, že vše je růžové, pohádkové a dobro vždy zvítězí, jednak bylo úplně stejně hloupé tvrdit, že svět je zlé, shnilé místo, které může za všechny naše problémy. Chce to jen zdravě uvědomělý pohled na věc. "Mnozí ani nechtějí vidět věci v jejich pravém světle," povzdychl jsem si. Kam až jsme to zabrouzdali? Dalo se to už označit za filozofování? To se mi často nestávalo. Riveneth se zdála být rozumnou vlčicí, kterou ošlehaly léta dobrodružného života. Líbilo se mi, že nad mnohým měla tendence spíše přemýšlet, než plácnout první věc, co jí přišla na jazyk. V tom jsme si možná byli dost podobní.
"To beru jako samozřejmost," odvětil jsem, když ze sebe vypustila další salvu slov o tom, co si myslí o alfách. "Špatná alfa, jenž by byla příliš panovačná, pyšná či zahleděna do sebe, by smečku nikdy nevedla dlouho. Bylo by jen otázkou času, kdy by ji vlci jeden po druhém opustili." Dlouze jsem se nadechl krásně chladivého horského vánku a na malý zlomek sekundy se pousmál, aby mi vzápětí koutky tlamy mohly opět klesnout do obvyklé pozice. "Bohužel ale nalézt někoho takového se může v dnešní době zdát jako nereálný úkol." Zpomalil jsem, načež jsem úplně zastavil. Riveneth nejspíše usoudila, že se soumrakem dopřeje svému tělu odpočinek. Nebyl jsem proti, jen mě trochu udivilo, jak jednoznačně a bez váhání ulehla. Dozajista moc dobře věděla, čeho jsem schopen. Tak proč se nevydala svou cestou? Nebála se zkoušet relaxovat v přítomnosti takové magické bestie, jako jsem byl já... To mohlo znamenat dvě věci. Buď absolutně ztratila pud sebezáchovy, nebo mi začala zase o ždibec víc důvěřovat. Tradičně jsem odmítal použít svou magii myšlenek, abych jen tak brouzdal jejím vnitřním světem, a tak jsem se musel spokojit s pouhopouhými domněnkami.
Vypjal jsem hruď a svůj sed vzpřímil, abych o těch pár centimetrů víc natáhl krk a přes zakrslé smrčky a borovice se kochal krajinou. Výhled dolů se nikdy neomrzí, vnitřně jsem se zachvěl blahem a kdybych to svedl, snad už bych dokonce samou spokojeností i vrněl. Býval bych tam takto seděl dlouhé hodiny, kdyby na mé nosní buňky nezaútočil odér, jenž mi byl dosti známý. Bezděčně jsem se naježil vzrušením a zastříhal ušima. Někde v okolí se potuloval Cernun! To musí být osud. Před chvílí jsem nad ním přemýšlel. Koukl jsem na Riveneth a zadumal se. Došel jsem k závěru, že by bylo asi neslušné ji zde nechat osamocenou. A tak jsem jen nadějeplně čekal a doufal, že nás Cernun při troše štěstí objeví.

//Awww, holoubek letí na návštěvu?