Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nenápadně jsem si ji prohlédl od špiček oušek až po konec ocasu. Laura patřila mezi vlky, jejichž výška by se rozhodně nedala označit za monumentální, ba snad ani průměrnou. Vyvolávala tak ve mně podvědomý dojem, že je třeba ji mermomocí nějakým způsobem chránit. Na druhou stranu to nemuselo nic moc znamenat - třeba se jednalo o silnou, sebejistou vlčici, která ochranu nepotřebovala, ani co by se pod drápek vešlo.
Laura se pousmála a mávla ocasem, načež jsem přirozeně též lehce pozvedl zjizvený levý koutek tlamy. Musel jsem pokývnout, s její myšlenkou jsem plně souhlasil. "To máš pravdu, plýtvání také nevidím rád," houkl jsem. Její pozitivní nálada se zdála být hodně nakažlivá. Zprvu jsem se z této situace opravdu plánoval co nejrychleji vykroutit, ale nyní už jsem doopravdy přemýšlel o tom, že bych nabídku přijal. "Plýtvat zmařeným životem by nebylo hezké." Loupl jsem očky po ležící srně.
V ten moment se ozval i druhý vlk. Z tváře mi úsměv zmizel a výraz pomalinku nabíral klasických "kamenných" rysů. Páni, čichám krásné vychování, pronesl jsem si v duchu ironicky. Slovo hej ledabyle vykřiknuté na dálku neznělo úplně hezky. Dlouze jsem se nadechl a koukl zpět na Lauru. Z vlkovy tlamy vypadla otázka, jenž se ptala, o čem jsme si my dva vybavovali. Ušklíbl jsem se, neboť zelenooká vypjala hruď a pronesla cosi o tom, že toho druhého se bát nemusím. Vypadala roztomile, jak se dala do pozoru a v její tváři se mihlo pobavené odhodlání. "Už si připadám mnohem víc v bezpečí," tiše, leč upřímně jsem se zasmál. "Nuže dobrá, přijímám pozvání," prohlásil jsem poté a lehce zahoupal ocasem ze strany na stranu.
Beze spěchu jsem se dal do pohybu až poté, co vykročila samotná Laura. "S dovolením mi přenechejte něco, na co nemáte úplně chuť," nabídl jsem jim kompromis a vnitřně se stále přemlouval, aby se mé čestné já kdesi v nitru necítilo provinile.

Pro představu: cruel song, který docela pěkně sedí buď na Falovo období bídy, kdy ztratil rodinu, nebo na okamžik, kdy se dozvěděl o smrti partnerky. :(

//Jen taková poznámečka pro Aleara - Fal momentálně křídla zhmotněná nemá. (A i kdyby, tak nejsou ptačí. :B)

V klidu jsem si jen tak seděl v lese a doslova si užíval samoty. Abych se přiznal, docela jsem si v tom liboval. Ne, že bych měl nějaké konkrétní výtky vůči vlkům, v jejichž společnosti jsem před nějakou chvílí strávil nemálo času. Jen... Jen jsem to byl prostě já. Málokdy jsem neuvítal ticho, klid, samotu. Snad se mi i začínala klížit víčka, jak si nezbedný větřík pohrával s hnědou srstí a jemně mě hladil po lících.
V tom jsem zase oči otevřel, zastříhal uchem a půl a nenápadně povytáhl krk. Již z dáli se ozývaly zcela jasné zvuky lovu. Čich mi prozradil, že se mým směrem řítila srna a dva vlci. A než jsem se stihl klidit stranou, už to celé ukončili - úspěšně. Rozhodně jsem se jim zde nechtěl motat, přeci jen jsem intuitivně cítil, že zírat na dva vlky, jak žerou srnu, není úplně eticky korektní.
Už jsem se zvedal k odchodu, když tu ke mně přiskočilo cosi... Pozitivně naladěného? "Zdravím," slušně jsem odvětil a trochu rozporuplně se pousmál. Vlčice se ihned představila a začala vysvětlovat, jak se věci mají. "Falion, těší mne," lehce jsem pokývl hlavou. "Mnohokrát děkuji za nabídku, ale budu ji muset odmítnout. Nechci vám užírat poctivě ulovený oběd," lehce, skoro až nepostřehnutelně jsem mrkl pravým očkem. Nebylo by to ode mne hezké, dokonce bych se asi i cítil provinile.

//No jako ne úplně, mohlo být hůř... Ale já mám zrovna čas i chuť, ráda bych toho využila. :D

Ragarské pohoří <<<

Tichnouce jsem postupoval terénem dál do nížin. Událo se toho nějak moc, musel jsem si to srovnat v hlavě. Začenichal jsem. Ucítil jsem jen pár čerstvějších pachů. Trochu jsem zapátral, jestli jeden z nich náhodou nepatří někomu známému. Bohužel, nikoho takového jsem necítil. Kdepak je asi Riveneth? Zdá se, že to s tím zakládáním smečky nemyslela zas tak vážně, ušklíbl jsem se. Pff, co mě to vlastně napadlo? Nevěřil jsem, že jsem se nad tím před nějakou chvílí doopravdy zamýšlel. Znělo to jako hloupost. Copak by někdo stál o horskou smečku? A i kdyby, tak snad ne pod mým velením. Já... Já byl přeci tulák. Od doby, co jsem ztratil svou rodnou smečku, se mé nohy nikdy nezastavily natrvalo na jednom území. Kdoví, jestli se vlastně ještě někdy ve svém životě stanu součástí něčeho většího. Obával jsem se však, že správná odpověď se spíše přikláněla k negativnímu znění. Starého vlka novým kouskům nenaučíš, opět jsem se vnitřně zašklebil. Nějak se mě držela jakási cynická nálada. Třeba to je jen tím počasím, napadlo mě. Osobně mi podzim nevadil, neměl jsem problém s mokrem, mlhami, listím ani blátem. Přesto ale bylo možné, že to nějak zapůsobilo na mé podvědomí...
Konečně jsem vkročil na území Jedlového pásu. Tedy ne, že bych se těšil z faktu, že se nacházím jen kousek od Smrťule, ale přišlo mi, že toto místo stejnak moc vlků nenavštěvovalo. A nebylo se čemu divit, ač sám les působil hezkým dojmem, vědomí, že zde sídlí ten zlý z polobohů, nedodávalo zdejší atmosféře na atraktivnosti.
Sklonil jsem hlavu a čenichem skoro až zarejdil v zemině. Zajíci, jezevci, prasata. Pachy to nebyly přílišně výrazné, spíše postarší a vyčpělé. Zastavil jsem, posadil se a mlčky pozoroval okolí. Chtělo to chvíli klidu, nic víc. Věřil jsem, že mi tento háj nabídne přesně to, co jsem chtěl. A tak jsem jen líně zamrkal, sem tam pootočil ušisky za chřastěním nebo prasknutím větviček.

Jen tak jsem tam stál pod proudem vody a přemítal nad tím, jak dlouho ještě předstírat tvrdé Y. Nakonec jsem se ale spod sprchy odebral dřív než Cernun, avšak později než Nox. Zachrčel jsem, oblízl jsem mokrou tlamu a hned, co se má maličkost vydrápala na břeh, jsem se oklepal. A pak ještě jednou. Zahučel jsem a zamrkal. Čekal jsem, jestlipak se náhodou neobjeví nějaké podezřelé šimrání, svědění. Naštěstí se ale zdálo, že nebyl důvod, abych se tak přílišně strachoval.
Povzdechl jsem si, v tichosti se posadil a trpělivě čekal, až z lázní vyleze i mokrá kachna, teda Cernun. Tušil jsem, že to asi zabralo. V jeho tváři se totiž zračilo snad jakési zmatení, nejistota. Kdybych tušil, co měl zrovna na mysli, možná bych jeho výrazu přiřkl jinou emoci. Nicméně ve finále to všechno vyšlo, zjevně si vzpomněl. Nadále jsem mlčky jen přihlížel, sem tam pokývl, nenápadně se pousmál.
Nebudu lhát, už jsem přemýšlel nad tím, jak se co nejnápadněji a nejtaktněji vypařit. Stále mi mé podvědomí hlásilo, že jsem tu tak nějak navíc. Nox a Cernun působili jako velmi dobří staří známí a kdoví, jaká slova by mezi nimi padla, kdybych zde nepřekážel. Nadechl jsem se. "Příjemné," bezděčně jsem šeptl a dokončil tak Cernunovu větu o tom, jaké je toto místo. Netuším, jestli to tak cítili i ostatní, nicméně já byl přesvědčen o tom, že je to jedno z nejkrásnějších gallirejských míst. A že už jsem jich tu prošel!
"Nuže," začal jsem a střídavě koukl na oba vlky. "Myslím, že bych se s vámi již měl rozloučit." Pomalu jsem vstal a oklepal se. "Vsadím se, že máte spousty témat, jenž můžete probírat," jaksi omluvně jsem se pousmál a pokývl na rozloučenou. Neměl jsem rád zbytečně dlouhé, ukecané rozlučky. Pokývnutí tudíž muselo vlkům stačit.

>>> Jedlový pás

//Nechám vás hezky v soukromí. :B

//Připsáno 7 vlčích máků.

//Hele v klidu! Smečka zatím oficiálně ještě neexistuje. :) Takže až se k tomu Falík rozhoupe, můžu ti poslat SZ, abys u toho nechyběla. :D

// :D no, on to možná nechce sám sobě přiznat, ale asi ho má rád :3

//hm, asi jo, horské proudy jsou skoro živly samy o sobě :D Otázka by ale spíš měla znít, co na Galli není možné.
Jinak jestli se k nám chceš přidat, asi budeš muset počítat s pomalejší hrou (případně i tím, že se možná odpovědi ani nedočkáš, viď, Cernune?! :D).

//hele v klidu, je mi to jasný :D :D po předchozí zkušenosti už raději házím warning, než Cernun stihne zjistit, jakou velikost náušnic Falouš nosí, co dělavá ve volných chvílích a jaké mínění o holoubkovi vlastně má xD

Povzdechl jsem si. Co to všichni měli s tou smečkou? To jsem měl na čele výrazně napsáno "donuťte mě stát se alfou"? Vážně to celé bylo podezřelé. Nejdřív Riveneth, teď Nox. Jestli si někdo ze mě tropil šprýmy, pak ne, nebylo to vtipné. Ani trochu.
Lehce jsem se pousmál, když se Cernun ohradil, že přeci není ničí partnerka. Vzápětí jsem opět musel kouknout na Noxe. "Byla. Už není," dodal jsem prostě. Opravdu se má maličkost neměla chuť svěřovat s nehezkými, bolavými vzpomínkami nějakým šaškům. Tedy ne, že bych ty dva cílevědomě urážel nebo podceňoval, ale... Povzdechl jsem si, když sám sobě Cernun v krkolomné poloze dával K.O.
"Šediny jsou povinné pro začetí hnití?" optal jsem se okřídleného a pozvedl obočí. Vzápětí jsem se však opět musel nenápadně pousmát, neb Cernun se najednou začal poohlížet a kontrolovat, jestli už mu náhodou neraší nějaké nadbytečné šedé chlupy. Hned na to jsem protočil očima, když Nox teatrálně poprosil, ať je mocná a vševědoucí alfa hnijící uprostřed osamělé smečky vede k horské bystřině.
Aniž bych to protahoval, vykročil jsem kupředu. Neuniklo mi, jak se ze sebe Cernun snažil udělat žirafu, jen aby si přičichl k mým křídlům. Vnitřně jsem se uchechtl: Jako bych to už jednou zažil. Avšak smiloval jsem se nad ním a postupně vždy o kousek víc k němu natáhl letku, aby chudák nepřepadl na čenich, jak se nakláněl.
Suše jsem polkl. Zdálo se mi to, nebo už mě to taky za uchem začalo svědit? Bylo to to ucho, které mi stříbrooký ožužlal! Ó vlčí bože, jen to ne! Nechci blechy, které způsobují výpadky paměti! NECHCI! (//Speciálně pro Cernuna připomínám magii Defensoris. :D) Zaťal jsem žvýkací svaly a bezděčně zrychlil.
Ani nevíte, jak osvobozující a uspokojující byl zvuk šumící vody. Než jsem se odhodlal osprchovat, musel jsem se pokochat tím divadélkem. Vlkům se zjevně do tak studené tekutiny moc nechtělo. Škodolibě jsem se uchechtl a pravou přední popostrčil Noxe, načež jsem pomocí křídel udělal jeden velký obrskok, abych se případně vyhnul nějaké mokré nebo zubaté odplatě. Po chvilce sténání se ale statečný Cernun odhodlal vstoupit pod spád chladné vody. Kdybych mohl, zatleskal bych mu. Tlapu jsem rozčeřil vlnící se hladinu. Studená, jak jinak. Mohutně jsem se nadechl a se sklopenými ušima vykročil. Nezastavoval jsem, dokud jsem se též nedostal pod sprchu. Pevně jsem k sobě přilepil víčka a čekal. Jak poznám, že už to stačilo? I kdybych tam stál půl hodiny, měl jsem dojem, že bych měl stejně tendence se drbkat, dokud bych na ony (možná imaginární) blechy nezapomněl.

"Kdo má zájem, může své dílo zveřejnit zde pod komentář. Našli se totiž vlci, kteří si nepřáli, aby jejich díla byla zveřejněna. "

"Jednu nejmenovanou tlapku Skylieth..." :D :D

Moc moc děkuji za akci, byla totálně super. Těší mě už jen fakt, že se nás zúčastnilo tolik. :3

Zde můj Lothouš sexouš.

Odměny rozdány.