Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Schváleno, připsáno. Příště, prosím, ke konci připsat, kolik čeho celkem ubrat.

// Schváleno, připsáno. Drahokamů ubráno celkem 110.

//Schváleno, připsáno. Teda Newline! Tohle byla pěkná podpásovka, desetinná čísla tasit na mě... :D

//Vlčíšek - úkol č. 1

Lehce jsem naklonil hlavu a zadumal se, copak to ta Laura vlastně dělala. Zprvu jsem si myslel, že se jen tak válela po zemi a odpočívala, ale jakmile má maličkost došla blíž k béžovému tělíčku, došlo mi, že se musela pořádně rozplácnout. Nenápadně jsem se pousmál, protože to prostě bylo vtipné. Nejsem škodolibý, ale jí se zjevně nic vážného nestalo a samotný fakt, že po světě chodí dost podobných "talentů", jako jsem já, mě potěšil.
Její skotačivá, lišácká nálada mi vlila novou energii do těla. Všechno ošklivé, co mi navykládala a provedla Smrt, jsem zahrabal kamsi hluboko do mysli a začal jsem se soustředit na to, co švitořila Laura. Ona vlastně sem tam působila jako neposedné vlče plné pozitivní nálady a myšlenek. Tak by se dal vlastně popsat úplný opak mě samotného. Přesto se to na mou osobu lehce přenášelo, lepilo jako sladký lesní med. Možná už prostě dědkovatím, napadlo mě. Možná moc měknu... Kdoví. Dokud mi s ní ale bylo dobře, nechtěl jsem se oddávat svým introspektivním choutkám.
Pozastavil jsem se a pomalu zvedl zrak k nebesům. Je to to, co i myslím? Krátce jsem se nadechl a vnitřně zajásal: Je to ono, je to ono! Fajn, nebudu vám kecat, zimu jsem měl rád. Jakože opravdu hodně moc rád. Další důvod, proč se dnes usmívat. Už teď jsem se nemohl dočkat, až se po celé zemi bude vlnit jednolitá, pěkně studivá peřina!
"Mám to podobně," přiznal jsem jí, když se rozpovídala o své vrozené magii. "Byť ji nemám odmala, vždycky jsem po ní toužil," pousmál jsem se. "Příroda je hrozně fascinující," houkl jsem ještě na ujištěnou, že ji mám doopravdy moc rád.
Chápavě jsem přikývl, jakmile se rozhodla spíše pro Vyhlídku, než-li pro Smrt. Brr, vnitřně jsem se oklepal, ještě doteď jsem měl v nose tu vůni, jenž se prostírala po celé Zřícenině. Dobrá, dobrá," zasmál jsem se, když kolem mě začala poskakovat jako čertík na pružince. "Pojďme tedy," zastříhal jsem oušky a vykročil po boku zelenooké.
"Pověz," nahodil jsem nové téma, "jak daleko máš odtud vlastně smečku?" Věděl jsem, že se zmínila o tom, že do smečky patří, ale asi už neřekla, do které konkrétně. Já v tom moc přehled, pravda, neměl. Věděl jsem jen o Sarumenské a Maharské, jejichž alfy mne kdysi dávno pozvaly na návštěvu. U těch ostatních jsem netušil, kdo to tam vede.

>>> Západní Galtavar

Jupí, byla jsem zvědavá, jestli i letos. Tak mi zase nezapomeň vylosovat Elisu, jako ty dva roky předtím. :D :D

Zřícenina <<<

Téměř rozklepaně jsem se pomalu vláčel dolů, směrem na jih Jedlového pásu. Cítil jsem se hrozně sklíčeně, podraženě, poníženě. Smrtiny činy i slova většinou hodně bolely. A i když jsem věděl, že ona to přeci dělala naschvál - a nesmírně se v tom vyžívala -, stejně jsem se všem těm negativním pocitům nedokázal ubránit. Vždycky se mi to zarylo do srdce jako ostrý trn růže.
Vzpomněl jsem si ale, proč mě nyní tlapy vedly tím směrem, kterým jsem šel. Laura! Jestlipak tam na mou maličkost ještě čeká? Co když už musela někam jít? Nebo ji to jednoduše přestalo bavit? Povzdechl jsem si. Docvaklo mi, že díky Smrťuli mě ještě nemalou dobu čekalo jaksi pesimistické přemýšlení.
Odfrkl jsem si, zastříhal oušky a nasadil úsměv. Natáhl jsem krk, vyprsil se, mírně pozvedl ocas. "Ahoj," houkl jsem už z dálky na zelenoočku. Měl jsem upřímnou radost z toho, že zde doopravdy poctivě a trpělivě počkala. "Děkuji, že jsi mi neutekla. Vážím si toho." Lehce jsem zhoupl oháňkou do stran. "Teď už na mě můžeš zase hrnout vodopády slov," potutelně jsem se pousmál. Sice jsem si ji takhle nepřímo dobíral, ale snad nám oběma bylo jasné, že jsem to nemyslel zle. Po chviličce jsem ještě dodal: "A já se pokusím odpovídat, jak jen nejlépe umím," lišácky jsem na ni mrkl. "Což mi připomíná - ještě jsem ti neodpověděl na tu tou užaslou otázečku. Ano, zvládám magii země. A... Nikomu to neříkej, ale mám ji moc rád," zazubil jsem se na ni.
"Opravdu se ti za ní chce?" špetku nejistě jsem se na Lauru podíval. Vzhledem k tomu, co se mi právě přihodilo, se mi nelíbila představa, že by se něco podobného mohlo stát i jí. Z nějakého důvodu jsem o Lauru kdesi v koutku mysli začínal mít strach. "Tedy pokud ano, tak na tebe určitě počkám," ujistil jsem ji. "Ale ta Vyhlídka zní jako lepší plán," nahodil jsem. "Znám to tam a musím ti dát za pravdu, je to tam opravdu hezké."

//Nuž já bych se neherní akce asi zúčastnila podle náročnosti. :D Ale předběžně asi ano.
Lov - též bych se účastnila. Nemám představu, kdy přesně bys ho chtěla dělat? Před Vánoci určitě čas nemám. Kdy mi nastane první větší volno je až po 23.12. do 6.1. Leden je pak zase bída, takže poté až někdy přelom leden/únor a později.
Herní akce bych se - vzhledem k časovým (ne)možnostem - neúčastnila.

Objednávka:

BLACK FRIDAY sleva: 60%

ID - M03/oheň/1* - 16 drahokamů (14 ametystů + 2 safíry)
ID - M05/Tma - původně 40 křišťálů a 500 obl., se slevou 16 kř. + 200 obl.

Tma – velmi jednoduchá, prostá magie, jejímž cílem je jen jedno: zpomalit reakční dobu všeho okolo. Temná hmota, respektive jakýsi hustý dým, se Falionovi začne valit z nosu, tlamy, uší a pokud jsou zhmotněná, pak i zpod křídel. Dým je téměř neprostupný, trochu dráždivý vzhledem k sliznicím – jak pro uživatele, tak pro vše ostatní, co s ním přijde do styku. Temná mlha sama o sobě působí na nervové receptory a impulzy. Dokáže tak zpomalit reflexní oblouk všech „pohlcených“ vyjma nositele. Tato magie ve skutečnosti s časem jako takovým vůbec nepracuje, jen otupuje nervy a rychlost přenosů informací do a z mozku. Mlhu neovlivní žádné podnebí ani počasí.
Jistě vás napadlo, že by tím mohl Falion nemálu osobám hezky uškodit, ale nebojte, nehrozí to. Magie sama má přísné podmínky používání – vycítí, za jakým účelem ji nositel používá. Pokud jedná ve jménu dobra a spravedlnosti, dokáže mu svou moc propůjčit na poměrně dlouhý čas. Jestliže by však konal jen za účelem vlastní potěchy a zákeřnosti vůči jeho okolí, hustým dýmem prolétne silný elektrický výboj, jenž nositele potrestá.
Četnost využívání této černé mlhy se omezuje na jednou krát za gallirejský den. Obecně nebere moc energie, ale přirozeně čím déle ji vlastník používá, tím více koncentrované síly je potřeba do ní vložit. Může se rozpínat až přes celé jedno území.

CELKEM: 14 ametystů + 2 safíry + 16 křišťálů + 200 oblázků

Jedlový pás <<<

"Neboj," stihl jsem ještě houknout směrem k Lauře, když mi přikázala, abych na sebe dával pozor. To se ví, to se musí. Fuj, jak dlouho už jsem u Smti nebyl? Na své předešlé návštěvy jsem si vzpomínal matně - to znamená, že jsme se s ní neviděli už delší dobu. Po kolikáté jsem sem už vlastně kráčel? Počtvrté? Popáté? Sám jsem nevěděl přesně, ale jedna věc mi byla jasná. Dnešní návštěva určitě nebude o moc jiná, než kterékoliv před ní. Strach, nechuť, respekt z toho, co žilo v oné Staré zřícenině.
Věděl jsem, že Smrt sebou vždycky šila a svíjela se jako had. Nikdy mi nechtěla jednoduše vyhovět a já si musel vymyslet přemlouvací nebo smlouvací taktiky. A krom toho jsem si též byl vědom jejích psychicko-vydíracích taktik. Pamatoval jsem si, že vždy, kdy jsem toto místo opouštěl, hlavu jsem měl jako pátrací balon. Protože ona mi uměla dokonale vsadit do kebule obří, shnilé, polomrtvé brouky - myšlenky, kterými bych se normálně nezaobíral. Nebo alespoň ne do tak velké míry.
Smrt ráda zneužívala svého postavení. Byl bych tu do rána, kdybych vám měl vyjmenovat, jak už mě stihla za ten krátký čas, který jsem u ní celkově strávil, nazvat. V drtivé většině případů se jednalo o nehezké, urážlivé výrazy. Vlk si to ale nesměl brát moc k srdci. Prostě je to její styl vyjadřování. Ona moc dobře zná svou moc, své schopnosti. Děsivé na tom je to, že my, obyčejní smrtelníci, nemáme ani tucha. Jistě, je to Smrt, takže ano, asi umí zabíjet... Ale jak? A proč? A co je vlastně po smrti? Tma, nicota, nebo nějaký další život?
Po zádech mi začal stepovat mráz. Hádáte dobře, pokud si myslíte, že za to nemůže aktuální počasí. Blížil jsem se k místu, kde už byla cítit opravdu velká, silná energie z její přítomnosti. Suše jsem polkl. Odhodlaně jsem vyskočil na první větší balvan. Je to tu. Počátek konce. Soustředěně jsem začal hopkat z jednoho kamene na druhý. Hop sem, hop tam. Občas se mi trochu smykla tlapka, občas jsem trošku zavrávoral. Tuto část jsem však překonal poměrně snadno, bez větších problémů.
Dlouze jsem se nadechl, vypjal hruď, nasadil klidnou tvář. Přede mnou se najednou monumentálně tyčila krásná stavba, z jejíchž zákoutí a puklin přímo sršelo stáří. Vždy jsem musel žasnout - nezávisle na tom, po kolikáté jsem přicházel. Jak může být něco tak krásného sídlem něčeho tak... Myšlenka se rozplynula. Byla tu, skrývala se, proplouvala místnostmi jako duch. Další mrazení v páteři.
"Smrt," řekl jsem tak neutrálně, jak jen jsem v ten okamžik dokázal. "Přicházím za tebou s prosbou i platbou." V ústech se mi nyní rozpínala poušť Ararat. Tohle mi dělá snad naschvál. Hrozný pocit, nevědět, odkud se zjeví. Bezděčně jsem se samou nervozitou ježil. Tak už se ukaž, prosebně jsem zakňoural v myšlenkách. "Další krysa v mém sídle," rozhořčeně si povzdechla. "Ať už chceš cokoliv, bídáku, nic ti nedám! Vypadni, než mě naštveš ještě víc," syčela jako had. Kdyby byla chřestýš, celou Zříceninou by se ozývalo jasné, varovné chřastění. Přivřel jsem víčka a čekal, kde se ukáže.
"Prosím, štědře ti zaplatím, jen mi splň to, oč žádám. Přinesl jsem ti vše, co máš ráda! Schraňoval jsem to a hromadil jen pro tebe." Křečovitě jsem švihl ocasem a čekal, co mi na to řekne. Notnou chvíli vyděračně mlčela. Měl jsem nutkání opěvovat to, co jsem jí přinesl. Naštěstí mě předběhla. "Co to je, hňupe?" Lehce jsem si oddychl. "Drahé kamení. Žádné cetky, jen blyštivé, cenné nerosty."
Zelená hlava vykoukla z vchodu. "Pojď blíž, špíno jedna. No tak pojď a nečum tak blbě!" štěkla. Vykročil jsem. Nechtěl jsem jít úplně dovnitř, ačkoliv tančivé, vábivé pohyby zelených plamínku k tomu skoro vybízely. Protočila očima, když jsem zpomalil. Vyšla tedy ven a prohlédla si mě. "Aha, to jsi ty," frkla znuděně. "Furt je ti málo to, co už jsem ti dala, že? Hamoune jeden vypelichaný! Chceš se cítit mocně?" Pomalu jsem otevřel tlamu, že jí odpovím prosté "ne", ale nenechala mě. "Stejně by ti to bylo k ničemu. Nikoho nemáš. I ta partnerka ti zdrhla," začala se pobaveně chechtat. "A už to má i za sebou, hmm?" sladce na mě mrkla a já musel zatít čelistní svaly. Tohle téma stále ještě bolelo. A ona to moc dobře věděla. "Ty musíš být fakt výhra, když raději zvolila smrt než partnerství s tebou." Zjevně se opravdu dobře bavila. Kroužila přitom kolem mě jako nenasytný sup.
"Mohli bychom přejít k obchodu?" navrhl jsem tiše, klidně. "Šutrů mám dost, jestli to ještě nevíš. Pojďme si raději popovídat o všech tvých blízkých, které jsi ztratil. Nikdo ti nezůstal. Nikdo," hodila po mně významný pohled. Já stále pokračoval ve svém tématu: "Chci tě jen poprosit o jistou speciální magii, toť vše. Oblázky i křišťály a pár drahých kamenů navrch ti samozřejmě zaplatím." Mávla tlapou. "Jdi k čertu, chásko dotěrná. Co takhle mi říct o tom, jaké to bylo, když jsi se dozvěděl o její smrti? Docela mě pohoršilo, že ti to vykecl bratr. Jeho moc tě v tu chvíli učinila nepřirozeně klidným," zhnuseně se ušklíbla. "Kdyby ses přišel zeptat mě, byla by to větší sranda, zaručeně!"
Cítil jsem lehkou nevolnost a bolest hlavy. Musel jsem se odtud dostat co nejdřív. "Podívej, vem si, kolik jen chceš. Dám ti všechno." Tlapy mi začínaly podivně brnět a oči lehce pálit. "Chceš vědět, jak chcípla? Je to docela vtipná historka..." Cukl jsem pohledem. "Nebyli jsme si souzeni." Lstivě se pousmála. "Myslíš? A víš ty, co je to vůbec ten tvůj slavný Osud?" Zavrtěl jsem hlavou. "Nevím, nechci to vědět. Jen tě prosím o magii, toť vše." Zavrčela. "Fakt musíš zkazit každou srandu, tupane." Podrážděně hrábla tlapou do země. Odhrnula kousek hlíny a odhalila tak jakýsi zapomenutý kus drahého kamene. "Dej to sem a zmiz mi z očí." Vše jsem jí přenechal a slušně poděkoval. "Běž, běž už! Doufám, že tě zase dlouho neuvidím, hmyze. A nezapomeň si zase dělat naděje na hezký život! Ani nevíš, jak se pokaždé bavím, když se ti to všechno sesype na hlavu," chraplavě se smála a sbírala kameny, když už se má osoba dala do pohybu.
Pryč, pryč odtud! varovně houkly sirény v mém mozku. Bylo mi zle, cítil jsem se nesmírně zrazeně a hloupě. Jako nicka. Hrdlo jsem měl sevřené, že by jím neprolétla snad ani moucha. Vidění jsem měl rozostřené a nepřesné, svaly lehce ochablé, roztřesené. Cestou zpět jsem si na kluzkých balvanech málem pořádně nabančil.

>>> Jedlový pás

To je něco, žasl jsem. Zdálo se mi to, nebo byla Laura opravdu tak moc pozitivně naladěný tvor? Jeden by si za chvíli snad i dokázal sáhnout na tu energii, jenž z ní téměř sršela. Občas jsem celkem litoval své maličkosti, že též nedokáže být natolik spontánní, rozjařená a jednoduše veselá. Život s tímto přístupem musel být v mnoha aspektech natolik odlišný od toho mého!
Utrhl jsem si poslední sousto masa a bez větší námahy ho s chutí zhltl. Alear nevypadal, že by se s námi odhodlal dát do řeči - hleděl si svého. Zjevně s námi nechtěl mít moc společného. A já mu to nezazlíval, kdysi jsem zaujímal dost podobné stanovisko vůči všem neznámým vlkům. Tak nějak intuitivně jsem vycítil, že bychom se s Laurou mohli po naplnění našich žaludků přesunout kamsi dál, abychom si navzájem s vlkem nepřekáželi.
Shlédl jsem na kosti a kusy tuku s kožešinou, jenž leželi na zemi. Automaticky jsem před sebe vystrčil tlapu a položil ji na hlínu, jako bych naznačoval, že se za chvíli ukloním. To však nebyl můj záměr. Jen jsem se soustředil na to, abych stimuloval svou magii Země. Rázem jsem ucítil životadárnou energii, jenž mé tělo opouštěla. Putovala do země, z níž vcukuletu vyrašily rostlinky. Na mé tváři se krátce mihl spokojený poloúsměv - stal se z toho už takový můj rituál, jenž jsem dodržoval po každém lovu. Poděkování za to, co mi Matka příroda dopřála.
"Páni," houkl jsem krátce a znovu se nenápadně pousmál. "Jsi vždycky takhle zvědavá?" naklonil jsem hlavu na stranu a povolil doposud nastražená ouška v náznaku, že to nemyslím nějak ofenzivně. Já jen upřímně žasl. "To máš pravdu, hodně jsem cestoval a prošel jsem spousty území. Ačkoliv smečku nemám, rád se vracím do hor. Sníh, skály, horský vítr..." nadechl jsem se, "připomíná mi to-" zamyslel jsem se, nechtěl jsem použít slovo domov, "...mládí," dořekl jsem.
Už jsem měl nakročeno k tomu, úplně se vzdálit od cizince a zbytku srny. Musel jsem se ušklíbnout. "Neměl bych nic proti, ovšem vyvstává zde otázka, jestli pak bys tu na mne chtěla počkat," zvědavě jsem ji sjel pohledem. "Tuším, že se u ní nezdržím dlouho," prohlásil jsem poměrně jistě. "Slibuji," mrkl jsem ještě, než jsem se rozklusal směrem ke Staré zřícenině. Něco mě k té mrše táhlo.

>>> Zřícenina

//Schváleno, vyřízeno.

//Schváleno, připsáno.

//Schváleno, připsáno. Pozor na slůvko nesmírně / nesmírný, opakuje se tam hodně často (napočítala jsem jich asi 5, z toho 2 byly snad v jednom souvětí :D).

Všichni zúčastnění (vyjma mých charů) dostávají menší či větší odměnu v podobě oblázků. Mockrát děkuji za to, že jste to všichni poslali veřejně! Samosebou můžete dle libosti přispívat dál - jen bez nároku na nějakou odměnu.

//S dovolením přeskakuji, snad moc nevadí.

Byl bych asi úplně slepý nebo hloupý, kdybych si nevšiml, jak okatě obdivovala tu věcičku, jenž mi zdobila zdravé ucho. "Děkuji," lehce jsem se pousmál a pokývl, když mi náušnici dokonce pochválila. "Ten tvůj je taky moc hezký... Ladí ti k očím," čenichem jsem jaksi poukázal na ozdůbku, která se jí skvěla na krčku. Neměl jsem páru, z čeho to vlastně bylo nebo jak se to jmenovalo, ale Lauře to slušelo.
Možná se mi to jen zdálo, možná tomu tak doopravdy bylo - kdoví -, nicméně zdálo se mi, že jakmile má maličkost oficiálně nabídku jídla přijala, Lauře se rozzářila, hravě zaleskla očka. To je roztomilé, opět jsem si pomyslel. Úžasné, jak některé vlky dokážou rozveselit takové maličkosti. Mohl jsem jen přemítat nad tím, jak (ne)veselý život můžou takové osůbky vézt. Já se vždycky bál být moc spontánní, sluníčkový, pozitivní. Nebo ne? Moje mládí bylo přeci rozjařené, oponoval jsem sám sobě.
Zamrkal jsem, abych se vrátil zpět do reality. Tentokrát jsem zase povytáhl druhý koutek tlamy a na Lauřin popud opravdu vykročil k mrtvé kopě masa.
"Jsi si tím jistá?" lehce nedůvěřivě jsem se přeptal, když zelenooká prohlásila, že si vezme krk, tudíž na mě zbyla zadní část těla. Laura se nenechala přemlouvat, téměř ihned se jala porcovat tuhý krk. Oči jsem tedy upíchl na stehno. Jedno mi bude stačit. Nechci být chamtivec. Pustil jsem se tedy do horního stehna. Dokud nikdo nic nenamítal, hodlal jsem si smlsnout jen na této konkrétní části těla.
O další chvíli později se do symfonie trhání a žvýkaní ozval Lauřin hlas. "Souhlasím," pověděl jsem poněkud krátce, stroze. "Nikdy jsem nepoznal zajímavější kraj," doplnil jsem vzápětí. "Toulám se tu hodně dlouho," houkl jsem jaksi neurčitě. Poté se můj zrak stočil k Cizinci, jestlipak se též rozhodne obohatit naši diskuzi. "A co ty?" dodal jsem ještě směrem k Lauře, aby řeč nestála.