Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorně jsem sledoval toho ztřeštěnce. Jo, byl to mladík se vším všudy - správně šáhlý, energický, s jazykem ostrým jako střepy ledu. Trochu mě to donutilo se zamyslet nad tím, kde se vlastně ztratily časy, kdy jsem byl mladý já. Kde, kde? No asi v propadlišti dějin, vnitřně jsem se ušklíbl. Byla to pravda a já se necítil nějak pohoršen. Prostě čas utíkal a nikdo z nás neměl tu možnost ho zastavit, ba ani špetku zpomalit. Nostalgicky jsem se zasnil, až mi málem uniklo, co se kolem mne vlastně odehrálo.
Fiér aka Dean se rozhodl, že mne vezme za slovo, a jal se hledat tok řeky. Než jsem stihl cokoliv namítnout, už křičel slovo bžunda. Laura v tu chvíli zpozorněla. Ono slůvko jako by ji absolutně probudilo, nabudilo. Koukl jsem pro jistotu ještě na Awnay. No a než jsem se nadál, už byli fuč. Jakože opravdu fuč. Povzdechl jsem si. Nejdříve se mi hlavou mihla myšlenka na to, že bych se přeci měl přidat. O chvilinku později jsem si to ale rozmyslel.
Sledoval jsem tři vlčí zadky, jak mizely v dáli. Dlouze jsem nasál chladný vzduch. Pocítil jsem jakousi melancholii. Tohle přeci nejsem já, napadlo mne. Nejsem ztřeštěný, veselý, spontánní. Líně jsem zamrkal do dáli. No nic, asi je načase se zase odebrat do hor. Oklepal jsem se. Třeba někdy s Laurou ten výlet dokončíme. Anebo taky ne. Kdoví.
Mlčky jsem vykročil podél jezera.

Jeho přitakání na mou předešlou poznámku jsem přešel s klidem. Upřímně jsem ani netušil, co bych mu na to vlastně měl říct? Koneckonců napadaly mě haldy věcí, kterými se dalo navázat na slovo "výtok", ale něco mi říkalo, že ani jedno by Fiérovi úplně nesedělo.
"Já ale nemůžu za tvojí hloupost, že se v tomhle období nedržíš někde v úkrytu," ušklíbl jsem se. "S tímhle tvým kožichem," dodal jsem ještě, aby to bylo naprosto jasné. "Ale víš co," pousmál jsem se, "je to docela dobrá příležitost, jak z tebe udělat dlužníka." Hned poté, co jsem dořekl onu větu, se kolem nás objevil teplý, možná až horký vzdoušek, jenž kolem nás kroužil a fičel. Mně pomalu začínalo být poměrně horko, zatímco Fírovi pohodlně vysychaly chlupy. "Stačí?" otázal jsem se po chvíli. Byl jsem zvědavý, jestli z něj vypadne alespoň krátké slůvko značící vděk.
Abych pravdu řekl, docela mne pobavil ten jeho xichtík. Mísilo se v něm vícero pocitů, ale řekl bych - a to nejsem žádný znalec na vlčí psychiku -, že ani jeden z nich nebyl pozitivní. Takže přeci jen jsem nebyl úplně mimo. "Naprostý souhlas," odkýval jsem mu jeho nápad o nekažení si jinak poměrně hezkého dne.
Nadzvedl jsem jedno obočí a pozastavil se nad tím blemcem, co právě trikolór vyhodil z tlamy. "Nevěděl," vypadlo ze mne krátce, lehce pochybovačně. Zní to hloupě. Prostě když mám hlad, utrhnu si kýtu a sním ji, ne? Co by mi tak mohl říct kus masa? "A tys věděl," nahodil jsem na oplátku, "že hooodně daleko na severu se každoročně v zimně konají ledové sjížděčky řek?" Hodlal jsem mu to oplatit stejnou mincí. "Prostě si najdeš co největší kus klády, držíš se ho zuby drápy a modlíš se, ať přežiješ sjíždění divokých peřejí." Lehce jsem se pousmál. "Nevidím tu žádné soby," houkl jsem, zdánlivě zcela nesouvisejíc s tím, co jsem před chvílí řekl. "Takže co kdybychom vyzkoušeli to sjíždění?" Pobaveně jsem mrskl ocasem a čekal na jakoukoliv reakci.

Laura demonstrovala to, jak těžké je udržet si klidnou tvář, když jeden používá pro toho druhého přezdívku burák. Trochu jsem se vnitřně podivil, kde se v tak malinkém tělíčku vzal natolik hluboký hlas. Vzápětí se mi ale tlama zvlnila do jakéhosi náznaku úsměvu. Ne proto, že by mi skutečně připadalo nadmíru humorné ono oslovení. Dostalo mě však to, jak se béžová vlčice dala do řehtání. Sám jsem nevěděl proč, ale bylo vtipné ji při tom sledovat. "No tohle ale znělo opravdu přesvědčivě!" krátce jsem se zasmál a zhoupl ocasem.
Ne, že bych byl nadšený z toho houfu, jenž se kolem mne rázem zavlnil. Dohromady jsme tu na sněhu stepovali čtyři, což už bylo docela vysoké číslo - alespoň na mé poměry. Nicméně Laura se tvářila štěstím bez sebe. Já osobně vlastně nemusel poměrně dlouhou dobu vydat ani hlásku, neb zelenooký burák začal vískat, hopkat jako na pružince a zběsile oblizovat černou vlčici. Já se jen pozastavil nad tím, jak mohlo být takhle přímá? Působila bezelstně, strašně upřímně. Ona je opravdu mým pravým opakem, poznamenal jsem si užasle.
Tiše jsem pokývl na pozdravení od Awnay i Fiéra. Černá vlčice taktně naznačila, že bychom se s trikolorem měli klidit stranou. Bez komentáře jsem tedy udělal pár kroků do strany a vzápětí vykročil. Vlk se ke mně násáčkoval.
"Falion, rád tě poznávám," prohodil jsem na oplátku Deanovi - tak se vlček představil. "Zjevně ale nejsem sám," tajemně jsem se uchechtl, když poznamenal, že mi teče něco z nosu. Holt zima je zima. Bylo docela přirozené, že si moje tělo ještě tak docela úplně nezvyklo na nové roční období. "Soby?" přeptal jsem se a koukl do zelených očí. "Můžeme to zkusit." Kdyby to šlo, pokrčil bych rameny. Něco mi však říkalo, že pozorování těchto konkrétních zvířat se nám dnes nepovede. Nejsou přece hloupá a pachy čtyř vlků jsou pro ně dozajista důvodem, proč se přesunout někam dál - do klidnějších míst.
"Poslyš," načal jsem a utržil si tak kousek jeho pozornosti. "Snad to ode mne není moc troufalé," dlouze jsem se nadechl a stříhl ouškem, "ale neznáš náhodou jistou Weriosasu?" Byl jsem vážně zvědavý. Něco mi říkalo, že to přeci musí být on. Na druhou stranu jsem se též mohl šeredně plést... A tak jsem se prostě jen rozhodl na rovinu zeptat. Do hlavy bych mu nechtěl jen tak lézt, byť jsem bezpochyby tu možnost měl.

//Já se omlouvám, že jsem se nezúčastnila s fotečku, nějak na to nezbyl čas. Nicméně kresleníčko mám ráda, pokusím se zúčastnit. :)

//Vlčíšek, 6. Úkol - pro spoluhráče zcela nepodstatný post :D

Zatímco jsem stál ve skupince vlků nehybně jako poctivý ledový rampouch, přemýšlel jsem nad letošní zimou. Konkrétně jsem dumal, jakpak silnou vrstvu sněhu na nás paní Zima přichystá. Já byl samozřejmě pro co největší tloušťku bílé polevy na zemi, to se přeci ví. Kor když jsem se chystal toto období strávit z převážné většiny v Ragarském pohoří, tušil jsem, že se letos nabažím sněhu až až. Vnitřně jsem se spokojeně zachvěl. Neustávající poletující vločky nás poctivě bombardovaly do kožíšků.
Měl jsem vcelku dobrou náladu. V žaludku se mi převalovaly zbytky srny, jenž mi Laura velkoryse nabídla. Přesto už mě přepadaly myšlenky na další jídlo. Z nějakého důvodu mi na mysl přišel sob. Jeho lov nepatřil mezi nejlehčí věci, ale pak se ona hostina vyplatila. Samosebou to však chtělo sehnat nějaké spolulovce. Ne, že bych ho nedokázal ulovit, ale jednak bych ho samotného nespořádal a jednak bych musel použít x magických schopností. A to já moc nerad. Rád jsem lovil tradičně. Magie jsem používal jen v případě nouze - dlouhodobé hladovění, zranění...
Hmatové fousky už mi mrzly a chomáče chlupů se slepovaly k sobě a těžkly. Pomalu jsem začínal vypadat jako obstojný yetti. Teda asi by to, pravda, působilo monumentálněji, kdyby mi z čenichu již nenápadně nezačínaly téct nudle.
Odtrhl jsem se od svých myšlenkových pochodů - už se začínalo něco dít. Postupně jsem pozoroval všechny vlky okolo. Když v tom mi pohled padl někam trochu dál od jezera. Co to? Zamrkal jsem jako mrkací panenka. Zaujalo mě cosi hnědého, co mi na první pohled připadalo jako lehce ulovitelná kořist v podobě hlodavce. Pak jsem se ale vnitřně ušklíbl, byl to jen prostý jelení bobek, jenž připomínal siluetu zvířete.

//Schváleno, připsáno, vyřízeno. Vzhled nahozen. Mohlo to být delší.

Nemohl jsem z ní téměř spustit oči, přišlo mi strašně roztomilé, jak se tak dmula pýchou, když mi začala povídat o její funkci ve smečce. Zjevně na ni byla doopravdy moc hrdá. Dozvěděl jsem se, že jí přináleží post delty a zároveň je pečovatelkou. "Hm, tomu bych i věřil," poškádlil jsem ji pobaveně. Ale ne, opravdu jsem se tomu moc nedivil - Laura se i dle mého zdála jako ideální adept na vychovatelku. Ten její elán, radost ze života, to bylo nakažlivé. Zároveň ale musela být i rozumná, psychicky vyrovnaná. Jelikož ale takových úspěchů dosáhla, moc jsem nepochyboval o tom, že by jí některá z těchto vlastností chyběla. "Vlčata alf?" zopakoval jsem po ní trochu překvapeně. "Máš můj obdiv," oznámil jsem jí zcela upřímně, s jistou pokorou v hlase. Ne každý by tohle dokázal.
Zasmál jsem se. "Myslííííš?" vyzývavě jsem zavlnil obočím. "Jakože bych neudržel smích?" vyzvídal jsem, jaképak mínění vlastně o mé osobě měla. Já si byl docela jistý, že bych klidnou tvář udržel, i kdybych blábolil sebevětší burákoviny. Jo, některé mé "emoční schopnosti" ještě stále setrvávaly pod bodem mrazu. Ale nebojte, pracuji na tom. Nebo se alespoň snažím. Snad. "Nebo že bych tím někoho urazil?" pousmál jsem se.
Zvědavě jsem kulil očky a natáčel ušisky, když přišlo na hádání mého oblíbeného hnízdečka. Nedočkavě jsem čekal na jakýkoliv její tip. "Och, máš mě úplně přečteného," rádoby dramaticky jsem ublíženě fňukl, jakmile padl názor obsahující slova "sever" a "hory". Protože to bylo docela přesné. "Pakliže tak tomu opravdu je, stačí říct," souhlasně jsem švihl ocasem. "Rád ti to tam ukážu," spokojeně jsem se pousmál, neb se mi před očima objevila vidina oněch hor. Arrr, je to tam opravdu krásné! uznal jsem i v duchu.
Pak jsem jen tiše pozoroval tu její nevinnou radost z Velkého vlčího jezera. Ač jsem s ní již kousek Gallirei procestoval, stejně mě tohle stále udivovalo. Zvolala jakési jméno, načež mi vysvětlila,že se jedná o její svěřenkyni, samotnou dceru alf. "Jasně," přitakal jsem na její prosbu. Vykročili jsme ke dvěma vlkům. Ti si nás bezpochyby též všimli, neb jeden z nich zvolal dosti hlasitě Lauřino jméno. Koukl jsem na béžovou vlčici a lehce se pousmál. Docupitali jsme k cizincům a já pořádně nasál do nosu jejich pachy.
Vlčici jsem neznal, nikdy jsem ji nepotkal snad ani letmo. Vlkův pach mi něco říkal, ale musel jsem se hooodně zamyslet. Vypadá jako ten chlupáč, co ho zkonfiskovala Weriosasa. Nebyla to však podoba čistě náhodná? Nepamatoval jsem si vlkovo jméno, ale měl jsem tušení, že tenhle konkrétní trikolor, jenž tu přede mnou stál, mohl být Weriosasin syn. Potkal jsem ho ještě jako pidiškvrně a upřímně řečeno jsem si za boha nemohl vzpomenout na jeho jméno. Vypadlo ze mě tedy jen krátké "Ahoj". A pak už jsem jen tiše čekal, jakpak se situace vyvrbí.

//Morfe: Theriho si sem přivedla Darkie. :D Odehráli jsme pár postů v úkrytu. :)

Aina <<<

"To jsi řekla moc hezky," pousmál jsem se téměř ihned poté, co z její tlamy vyšla slůvka ohledně zimního odpočinku přírody. Vlastně jsem s jejím názorem plně souhlasil. Zimní období bylo celkově takové "neaktivní", spavé, odpočinkové. Vlk se ale musel mít na pozoru. Kdyby se mu dlouhodobě nedařilo, mohlo to skončit klidně i smrtí. Koneckonců to se přihodilo málem i mně.
Celkem ladně jsme přešli jsme k tématu smečky. Dozvěděl jsem se jméno i stručný popis lesa, v němž Laura žila. "Aaa," nadechl jsem se, načež jsem pokračoval: "Mohl bych se zeptat na osobnější otázku?" Netušil jsem, jak zareaguje. Mohla to zcela odmítnout, mohla se mi bez mrknutí oka svěřit. "Jakou funkci vlastně zastáváš?" Zvědavě jsem naklonil ouško a lehce švihl ocasem. Blížili jsme se k jezeru.
Zasmál jsem se. "Burák," stále jsem pobaveně chroptěl. "To se mi líbí, asi ti tak začnu říkat," poškádlil jsem ji. V hlavě se mi vybavily Ragarské hory a já na její dotaz přikývl. "Jojo. Můžeš zkusit hádat, jestli chceš," šibalsky jsem na ni mrkl. Rozhodl jsem se jí dát malinkou nápovědu. "Myslím, že by se ti tam líbilo, ale otázka je, kam až bys byla ochotná zajít," trochu tajemně jsem se pousmál a odfrkl si. "Kdybys ale opravdu nutně chtěla, rád tě tam vezmu."

//Úkol č. 3 Vlčíšek

Západní Galtavar <<<

Cupitali jsme si to Gallirejskou krajinou. Ta se prostě nedá zaměnit za jinou. Notnou chvíli jsme ještě drželi tempo klusu. Už jsme toho uběhli docela dost - takhle vkusu. Přemítal jsem o nastalém ročním období. Moc nehrozilo, že se mi během pár dnů znelíbí. Připadal jsem si, jako bych cestoval zpět v čase. A to i letošním vzpomínkám jen dodávalo na kráse. Byl to však důvod dost velký na to, aby mi očka zářila jak lesknoucí se zlato? Ach, co bych jen dal za to. Kdo by mě naučil, jak žít vesele? Bohužel jsem se domníval, že tohle nikdo nesvede.
Já jsem já a nikdo jiný. Mou osobnost mění jen činy. Osud tomu snad tak chtěl, abych už od mlada celý život bděl. Oprášil jsem staré vzpomínky a rozjímal, zatímco se mezi mnou a Laurou rozpínalo ticho. Co si o tom všem myslet, pýcho? Co jsem vlastně dokázal? Co jsem svému okolí ukázal? Nalézal jsem jen pramálo věcí. Komu za to má maličkost vděčí?
Vlci jsou různí a různorodost je přirozená. Má osobnost snad není méněcenná. Prozatím jsem pořádný domov ani přátele nenašel. A čas mi přeci pomalu docházel. Kdoví, jak to se mnou vlastně celé skončí. Ať tak nebo tak, každý dřív nebo později do náruče smrti skočí.

>>> Za Laurou

//Omlouvám se za předběhnutí, trošku jsem se bála, že by se na mě dneska nedostalo.

Jedlový pás <<<

"Hmmm," tiše jsem zamručel na souhlas. "Máš ráda zimu?" prohodil jsem další podotázku. Vypadala, že měla radost z té spousty vloček, jenž se snášela z nebes. Nicméně já byl v tomto ohledu trošku skeptický. Laura jednak nevypadala, že by měla velké tukové zásoby pod kožíškem, a jednak ani ten kožíšek nebyl úplně severského vzezření. "Je to mé nejoblíbenější roční období," pousmál jsem se a spokojeně zavlnil ocasem. Je to další z věcí, jenž mi tolik připomínají domov, kdesi hluboko v mysli jsem se zatetelil samým blahem.
Poté jsme přešli k tématu smeček. Zelenooká mi vysvětlila, že to vlastně odtud nemá ani moc daleko. Jako orientační bod použila právě onu Vyhlídku, na kterou jsme cestovali. "Ty nory jsou mi povědomé," nahlas jsem se zamyslel. "Dokonce mám pocit, že už jsem minimálně jednou okusil jejich zákeřnosti," krátce jsem se zasmál. "No tak to opravdu není moc daleko," dodal jsem ještě na závěr, abych Lauře ukázal, že tak nějak přibližně tuším, kdepak se její smečka nachází.
"Já?" optal jsem se, jako by nebylo zřejmé, že se ptá mě. Asi jsem jen hrál o čas, abych si mohl připravit nějakou kloudnou odpověď. "Já... Se přiznám, že jsem skoro celý svůj život žil jako tulák. Vyhovovalo mi to tak." Svižně jsem klusal po boku Laury a zároveň větřil. Sem tam mě do frňáku praštily slabé pachy vlků, ale prozatím jsem to nějak neřešil. "Obávám se, že nejsem moc vhodný kandidát do smečky," znovu jsem se nahlas zadumal. "I když znám místo, kde by mi nevadilo dožít zbytek života," pousmál jsem se.

>>> Aina

//Falova patlanina zde.

//Vráceno, podrobnosti v SZ. (Prozatím jen převedeno z Derian na Caluma.)

//Schváleno, připsáno.

//Vráceno, podrobnosti v SZ.