Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Východní hvozd <<<

"Opravdu?" přeptal jsem se, když se zmínila, že i ona se necítila úplně ve své kůži. Dodala, že snad ani její smečka nedisponuje takovým počtem vlků. Chtěl jsem ji trochu rozveselit, a tak jsem zvolil téma, jenž jí bylo blízké. "Poslyš, nechceš mi trochu povyprávět o tvé smečce? Určitě tam máte nějaká krásná místa!" Vypadala, že má Asgaar opravdu v lásce.
"Ale ne, nemůžeš si to takhle brát," zavrtěl jsem hlavou, jakmile začala téma ohledně Etneye. "Awnay vypadala jako slušná holka, Etney, jak se zdá, je prostě svůj. Myslím, že jeho by nenapravila sebelepší výchova. A já se vsadím, žes do toho dala maximum," snažil jsem se ji utěšit. Neviděl jsem ji rád takto posmutnělou. A krom toho - za tu dobu, co jsme cestovali společně, jsem jaksi vycítil, že Laura byla vlčice se srdcem na správném místě. Sice občas trochu ztřeštěná, roztěkaná a upovídaná, ale ve finále prostě a jednoduše pozitivní osoba. A takovým já s oblibou pomáhal. Měl jsem dojem, že poznat dobrosrdečného vlka není jen tak. Jako bych musel sázet na svou intuici a vnitřní hlas.
"Máš pravdu," přitakal jsem, jakmile se vrátila ke mnou již zapomenutému tématu. "Teď se hlavně nelekni, ano? Na zádech se mi zjeví křídla," informoval jsem ji s klidem v hlase a pousmál se. A opravdu, o pár sekund později se mi na hřbetě pomalinku zformovala blanitá křídla. Obvykle jsem si je nechal zhmotnit mnohem rychleji, ale v zájmu Laury jsem byl opatrnější.
"Tadá." Letky se postupně natáhly nahoru do vší své délky, načež se zase poslušně složily a přitiskly k tělu. "Nejsou sice tak pěkná jako ta ptačí, ale fungují bravurně," prohlásil jsem a spokojeně se pousmál. Zvedl jsem hlavu, neb se před námi tyčila ve vší své kráse Vyhlídka. Už se nemůžu dočkat na vrchol! Křídla mě, pravda, trochu svrběla. Instinktivně jsem je chtěl roztáhnout a pořádně jimi máchnout, abych se nahoru dostal co nejrychleji, ale to jsem přeci udělat nemohl.

V. Galtavar <<<

Spokojeně jsem si to klusal napříč Gallireou. "Už se na tu Vyhlídku těším," houkl jsem směrem k Lauře. "Ale teda to byl shon," dodal jsem po chvíli. "Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy takový velký chumel vlků zažil," pousmál jsem se a švihl ocasem. "Abych pravdu řekl, cítil jsem se tam trochu nesvůj," přiznal jsem. I když mi vlastně bylo jasné, že to Laura asi sama dokázala vyčíst z celkového chování mé maličkosti. Díky bohu za Matali, která mne svou přítomností nemálo zachránila. Hezky jsme si popovídali, zjistili, co je u koho nového a společně si postěžovali nad oním vlčím mumrajem.
"Hele," pokývl jsem čenichem před sebe, "už jsme blízko," spokojeně jsem si tiše zabručel. "Ten výhled snad nikdy neomrzí," poznamenal jsem krátce, leč jasně. A to jsme ještě ani nebyli na samotném vrcholku!

>>> Vyhlídka

Několikrát jsem pokývl a zasmál se. "Sice o tom pochybuji," pověděl jsem výmluvným tónem, který jasně naznačoval, že jsem s možností mít vlastní smečku nepočítal, "ale kdybych ji měl, pak si buď jistá, že tě tam vždy uvítám."
Na tváři mi stále hrál decentní úsměv. Sem tam jsem přikývl, jindy jen přitakal. S Matali jsme si povídali poměrně dlouho a stejně se mi zdálo, že naše konverzace neztrácela na smysluplnosti. Kdybychom chtěli, dozajista bychom si povídali a stále nalézali nová témata ještě dlouhou dobu. Tedy možná by to trvalo o krapet déle, kdyby nás nevyrušil pacholek Etney. Nemohl jsem mlčet, a tak jsem jen zabručel urážku podobného rázu, načež přišla Severka a skoro jako matka šediváka omlouvala. Ten převezme leda tak prdlajs, v duchu jsem se jen kysele zašklebil. "Prozatím nashledanou, Severko," pokývl jsem a tvářil si, že permanentně nespokojeného Etneye nevidím. Vztekal se jak malý rozmazlený usmrkanec.
Můj pohled poté sklouzl na Lauru, která se též dala do omlouvání šedivákových skutků. A než jsem stačil cokoliv říct, i Matali se za něj - bůhví proč - omluvila. Jen jsem se na vlčice ušklíbl. Pochopil jsem. Synáček alf má velké ego a žije v iluzi, že všemu šéfuje. Není divu, že se za něj ti rozumní omlouvají.
Dlouze jsem se nadechl, nastražil uši a lehce naklonil hlavu. Docupital k nám někdo nový. Zapátral jsem v paměti, kde jsem tenhle podivný strakatý kožich už viděl. "Zdravím," houkl jsem vlastně jakoby mimochodem, protože tahle panenka se formalitami nezatěžovala. Spustila zas kdesi cosi o partnerech na Matali. Mé obočí lehce vyjelo nahoru. Koukl jsem na svou společnici a posléze na Lauru. "Asi ano," odvětil jsem béžové, která již chtěla vyrazit na Vyhlídku. "Ale ještě předtím," pověděl jsem s úsměvem, "musím něco dodělat." Z promrzlé země jsem nechal vyrašit jakýsi odolný kořen, který se vinul a vinul a vinul. Zprvu měl podivnou dřevitou strukturu, ale jakmile jeho výška dosáhla zhruba po Mataliny lopatky, už se to začalo více podobat jakémusi pevnému stonku. Na jeho konci vyrašil malilinkatý modrý pupen. "Nehýbej se," houkl jsem a nechal rostlinku, aby hnědé vlčici kolem ouška udělala pár kliček. Následně se samovolně utrhla a kvítek u Matalina ouška rozkvetl. "Přeji pevné nervy," šeptl jsem a usmál se. Tady Perenelle dozajista bude nemalý oříšek. Možná dokonce stejného rázu jako Etney. Následně jsem pokývl hlavou a rozloučil se. "Někdy zase na viděnou." Kdyby cokoliv potřebovala, věděla, kde mne hledat.
"Tak tedy razíme?" spokojeně jsem pohodil ocasem a vykročil. "Pokud si vzpomínám, už nám zbývá jen pár kilometrů směrem na jih," mrkl jsem na Lauru.

>>> Východní hvozd

//Sakryš, já jela automaticky odpověď pro Matali. No nic, už je to opravené, drahoušku Etneyoušku. :D To by bylo, aby si tě Falík nevšiml.

"Myslíš?" trochu překvapeně jsem se přeptal, když se Matali zmínila, že to byla skoro až škoda, že jsem ani jednu nabídku nepřijal. "Měl bych pak špatné svědomí," ušklíbl jsem se pobaveně a mávl ocasem. "Ty bys to udělala?" zvědavě jsem zamrkal a nastražil ouška.
Z mé tlamy následně přišly poměrně silné (teda alespoň myslím) argumenty, kterým, jak se zdálo, Matali plně rozuměla. Tak nějak navzájem jsme si potvrdili, že to oba cítíme stejně. A k tomu už asi snad ani nebylo co dodat. Občas je ten život prostě těžký. Důležitá rozhodnutí jsem nikdy neměl rád. "Páni, vkládáš do mě hodně víry," zasmál jsem se, když mne povzbudila, že přeci dokážu udělat správné rozhodnutí. "Ale když jsi to ty... Budu tomu věřit."
"Ach ano, Ageronský les," vzpomněl jsem si. "No vidíš! Tento les leží přímo pod Ragarským pohořím. Až se ti tam bude chtít, stav se na obou územích, ať zaplácneš hned dvě mouchy jednou ranou," pousmál jsem se.
"Smrťule," ztišil jsem hlas a lehce se k Matali přiklonil, ač jsem si byl stoprocentně jistý, že to stejně uslyší, "to je prostě poděs. Až se ji jednou rozhodneš navštívit, nezapomeň na to, že ona strašně ráda využívá všechny tvé životní neúspěchy. Věř mi, doslova se v tom vyžívá," povzdechl jsem si. "Myslím ale, že to zvládneš," dodal jsem ještě. "Máš chladnou hlavu, jak se zdá, a to je též důležité," povzbudil jsem ji. "Jak je mocná? Nedokážu ti přesně odpovědět, bohužel. Vím jen to, že je mocnější než my všichni smrtelníci dohromady."
Pomalu jsem přesunul pohled na Etneye, kterého jsem ještě osobně neznal. Netušil jsem ani, že se jednalo o bratra Awnay - Lauřiny kamarádky. Můj pohled byl přirozeně opět ukrutně chladný a bez špetky citu. Už jen to oslovení "ty hele" mě - jak to říci hezky - nenadchlo. Měl jsem chuť na něj hodit bobek (obrazně řečeno!) a tvářit se, že neexistuje. Nicméně tak jako tak upoutal mou pozornost nějakým blábolením o tom, že to, co mi visí z ucha, je nechutné a bla bla bla. "Nejsi ty potomek Weriosasy?" otázal jsem se ležérně. Ne, opravdu mě tyhle jeho kecy nevykolejily. Ó vlčí bože, proč mi někdo takový musí kazit jinak pohodový den? "Prosímtě," opáčil jsem pohotově, "aspoň nemám na tváři ten tvůj ciferník. Vlci dozajista utíkají minimálně pět kilometrů ještě před tím, než se s tebou vůbec setkají," zavrčel jsem. Abych to tedy uvedl na pravou míru: nedělal jsem to rád. Nebavilo mě to, nevyžíval jsem se v takovémto hloupém chování. Přesto jsem ho ale aplikoval. Platilo u mě, že jak se vlk choval k mé maličkosti, tak jsem mu to oplácel.

//I ty fretko jedna! :D

Našpicoval jsem uši a pozorně poslouchal její vyprávění o Lauřině smečce. Zdálo se, že se tam Matali opravdu líbilo. "Aha," pokývl jsem, když se přiznala, že ji odtud vyhnal nepříjemný pocit ze smečkového území. "Tak to není divu, taky bych se cítil nesvůj," přitakal jsem. Opět mě udivilo, jak nesmírně podobné máme přemýšlení a celkově charakter. Bylo mi zjevně dost příjemné bavit se s někým mně podobným. Když jsem si vzpomněl na to trapné ticho a nepříliš příjemné chvíle při našem prvním setkání, musel jsem se nad tím v duchu zasmát. S každou chvílí, kdy jsme se navzájem oťukávali, se mi s Matali konverzovalo lehčeji a lehčeji. A to jsem samozřejmě musel ocenit, nestávalo se mi to často.
"Jak se to vezme," odvětil jsem špetku neurčitě, když se mne má společnice otázala, jestlipak už jsem viděl spousty smečkových území. "Z dálky určitě. Obvykle jsem se ale nepřibližoval moc k hranicím. Přijde mi nesprávné si to štrádovat jejich teritoriem, aniž bych měl nějaký vážný důvod," vysvětlil jsem jí. "Ale víš, co je vtipné? Potkal jsem mimo smečky hned dvě alfy na cestách. A představ si, obě si mě pozvaly na území," zasmál jsem se. Někteří vlci prostě zůstávali dobrosrdeční, leč měli v tlapách větší pravomoci.
"No to je pravda," uznal jsem s lehkým úšklebkem na tváři. "Mně ale nejde o to, že mi nikdo nebude rozkazovat. Jen... Je to o zvyku. Zamiloval jsem se do cestovatelství. Prostě si jdeš, kam se ti jen zlíbí. Jeden den jsi daleko na severu, druhý den strávíš u jezera, třetí den lezeš po horách, čtvrtý den navštívíš jih..." Povzdechl jsem si. Tohle znělo prostě úžasně. "Asi by mi to chybělo."
Pousmál jsem se, nojo, hory. Moje nejmilovanější území. "Určitě se tam někdy stav. Je tam sice halda sněhu, ale to panorama za to stojí." Prostě a jednoduše jsem jí to nemohl nedoporučit. Možná z toho nebude tak moc paf jako já, ale území je to krásné, tomu věřte. "Mimochodem - dozvěděla ses něco nového ohledně božských sourozenců? Teda řeknu ti, nedávno jsem byl u Smrti a je to hrůza. Jako by byla stále víc a víc mrzutá a zlověstná." No co, někomu jsem si musel postěžovat.

"Ajo," přitakal jsem. "Páni. Už jsem tu potkal tolik tváří, že ty méně známé se mi začínají plést," přiznal jsem, když mne Matali opravila. Tehdy s ní totiž cestovala Zaffylu, ne Torynner. "Asi stárnu," dodal jsem ještě a omluvně se zasmál.
Tiše jsem přikyvoval, Matali mi totiž vyprávěla o jejích zkušenostech a názorech na smečky. Dozvěděl jsem se, že již navštívila území Lauřiny smečky. "A jaké to tam bylo?" Já osobně jsem smečkové teritorium za celou dobu, co jsem se toulal Gallireou, navštívil jen jednou. Učinil jsem tak jen proto, že mne ona krásná Louka vlčích máků nesmírně lákala. Tuším ale, že ta smečka již neexistuje. Nox přeci říkal něco o tom, že se všichni vypařili. "Ale jo, musím ti dát za pravdu," potvrdil jsem jí. "Též mi vyhovovalo, že jsem byl sám svým pánem. Vlk se nemusí na nic vázat," spokojeně jsem si nahlas zavzpomínal. "Na druhou stranu když si něco nezařídí, jednoduše to nemá," zauvažoval jsem. Obě role měly svá pro i proti.
Povytáhl jsem obočí nahoru a překvapeně se pousmál. "Mluvíš o tom, jako už by to byla samozřejmost," ušklíbl jsem se. "Ale kdybych si někdy chtěl tu smečku založit, asi bych si zvolil hory. Však víš, tam se cítím jako doma." Ocas se lehce zhoupl ze strany na stranu. Měl jsem pocit, že o horách už jsem někdy Matali vyprávěl. "Zima, haldy sněhu a ledu... Jo, to je něco pro mě."

"Ach tak," poznamenal jsem, když mi oznámila, že nemít promrzlý kožich, Matali by si zimy též užívala. "Pak mi tedy dovol tě trochu zahřát," pousmál jsem se a pomocí magie Vzduchu s lehkostí ohřál naše okolí. Motal se kolem nás teplý, jemný vánek, který nám postupně kožichy nejen usušil, ale i příjemně zahřál. Magii jsem poté odvolával jen velmi pomalu a postupně, aby naše těla nezažila šok z teplotní změny.
Pravdou je, že jsem trochu vnitřně znejistil. Matali notnou chvíli mlčela - snad přemýšlela -, načež se pousmála. No jo, tohle asi nebylo úplně nejlepší téma na hovor. Příště bych se měl držet svých nespontánních zásad a zvolit nějaké nudnější téma. Třeba zůstat u počasí. Nebo magií. Nebo mocných sourozenců.
Zvědavě jsem zamrkal a vyslechl si vše, co měla na srdci. Pak jsem po ní hodil špetku podezíravý pohled, protože jsem na slova chvály nebo sympatií normálně zvyklý vážně nebyl. "Opravdu?" přeptal jsem se váhavě. "Děkuji za milá slova," pověděl jsem vzápětí, abych nepůsobil nevychovaně. "No jo, máš pravdu," zasmál jsem se, když ještě podotkla, že bych neměl své potencionální členy děsit magií. "Však víš, chtěl jsem tehdy jen trošku dát za vyučenou drzé Torryner," pokrčil jsem rameny. "Asi jste mě obě měly za blázna," zavzpomínal jsem na naše první setkání a neubránil se dalšímu úsměvu.
"No a co ty? Už jsi přemýšlela o novém domově, nebo zůstáváš dobrodruh podnikající výpravy na vlastní tlapku?" vyzvídal jsem. Posledně přeci tvrdila, že smečka není nic pro ni. A já si osobně myslel, že to samé mi řekne i dnes. "Role tuláka je fajn," špitl jsem ještě nakonec, protože mně prostě též dlouhou dobu nesmírně vyhovovala.

//Spešlpost důležitý jen pro Matali. :D

I já se lehce pousmál. "Ani nevíš, jak ti rozumím," poznamenal jsem o chviličku později. Tyrkysová očka pozorně sledovala ten mumraj, jenž se kolem mé maličkosti odehrával. Kdy jsem něco podobného naposledy zažil? To už je sakra dávno. Trochu mi to připomnělo staré nostalgické časy, kdy jsem ještě býval členem své rodné smečky. Stále mne obklopovaly různé pachy vlků a více či méně známé tváře. Ač jsem doposud nebyl úplně velkým zastáncem těchto vlčích uskupení, v jistém, hodně malinkatém smyslu slova mi to snad i chybělo. Jakmile jsem totiž jako malinký poznal všechny okolo, moc dobře jsem věděl, co od vlků čekat. Jeden byl bručoun, druhý smíšek, třetí teoretik, čtvrtý tlučhuba... Ach, copak mi to zase leze do hlavy? Nox s Cernunem a Riveneth mi opravdu nasadili do myšlenek hodně velkého brouka. Syn alfy se po x letech chce též stát alfou, pronesl sarkasticky můj vnitřní hlas.
"Opravdu? Tak to já jsem nadmíru spokojen, zima je mé nejoblíbenější období," opáčil jsem, když se hnědka zmínila, že jí pomalinku začíná chybět léto. "Já se mám..." zamyslel jsem se: Jak se vlastně mám? "Ujde to," krátce jsem se zasmál a snad i pokrčil rameny. "Představ si, pár vlků mi nedávno nasadili bláznivou myšlenku do hlavy," svěřil jsem se jí. "Že prý bych si měl založit smečku," znovu jsem se uchechtl. Takhle nahlas vyslovené to znělo ještě směšněji, než když jsem nad tím jen dumal.

//Schváleno a (konečně) připsáno. Celkově kytek za směnárnu ubráno 66; rychlost doplněna jen o 5 hvězd (na maximum do 100 %) => 10 opálů ponecháno v inventáři.
Příště poprosím přesnější počty a na závěr objednávky připsat, kolik čeho ubrat.

//Předpokládáš správně. :D

//Božínku, vás tu ale je! :D Předem se omlouvám, jestli jsem někoho opomněla nebo jsem něco popsala nepřesně.

VVJ <<<

Cestovali jsme dál směrem k Vyhlídce. Už jsem si to všechno krásně maloval - já, Laura, ticho a haldy sněhu. Páni, to byla představa! Kdybych jen tušil, jak se to o malou chvíli všechno mělo zvrtnout, možná bych se dal na ústup. (Nebo útěk - to ale nezní tak důstojně.)
Ušklíbl jsem se, když mě Laura div nepochválila za ten můj ztřeštěný nápad jménem sebevražedné sjíždění řeky. Opravdu jsem to nemyslel vážně. Jak jsem měl vědět, že to ten kokos vezme vážně?
"Stýskalo by se mi," pokývl jsem velmi procítěně, skoro až teatrálně. "Další burák, jako jsi ty, není ani jeden," zavrtěl jsem hlavou, abych jí vyvrátil její domněnku. "Takže," šibalsky jsem se pousmál, "máš ode mne zakázáno podnikat příliš nebezpečné akce."
Zpomalil jsem a trochu se zděsil toho jejího poskakování. Laura totiž zase přepnula do módu čertík na pružince. "Jojo, létání," ujistil jsem ji s trochu nejistým úsměvem. Šmankote, to je zas příval energie toto! Už už jsem si chtěl zhmotnit křídla a dokázat jí, že jsem vůůůbec nekecal. Jenže než jsem tak učinil, ten burák si zas něco provedl.
Starostlivě jsem sklonil pohled k její pacce. Zelenooká zapískala, že jí bolí pacinka. "Počkej, stůj," snažil jsem se ji uklidnit. "Kouknu ti na to." Soustředěně jsem se zamračil a přiblížil se ke končetině. V tu chvíli sebou ale béžovka plácla na zem a kvílela, že slyší hlasy. Šmankote, vlčí bože. Tohle je u ní normální? Rozhodl jsem se být rychlý. Jak se tak válela na zemi, čumákem jsem jí nadzvedl pacinku, řezáky opatrně nalezl věc, jenž tam normálně být nemá, a rychle tím škubl dozadu. "A ue to chotofe," zašišlal jsem s jakýmsi kouskem dřívka mezi zuby. Vyplivl jsem to na zem a pokochal se pohledem na nemalou třísku. "Ty jsi talent," jemně jsem se pousmál a drkl jí nosem do čela, jakože už to má za sebou a už se může zase posbírat na nohy.
Nečekali jsme dlouho a za vteřinku u nás stepovala spousta vlků. Sám jsem netušil, kde se sakra všichni vzali, ale jedno bylo jisté: byl nás tu přehršel. "Zdravím, těší mne. Já jsem Falion," pokývl jsem směrem k Haruhi, jenž se představila jako Lauřina přítelkyně. Poté můj pohled padl na Sayapa - partnera Haruhi. Přicupitala k nám i Awnay s Fírou, kteří zase něco blábolili a asi se předháněli, kdo vymyslí sarkastičtější narážku. Dále se u nás stavil i Etney, jehož jsem neznal, neb mi ho nikdo nepředstavil. Aby to ale nebylo málo, od Mahtae přišly dvě další vlčice. A já hned věděl, že je obě znám. Hnědka Matali a tmavá Severka. "Ahoj," pozdravil jsem i je. Netušil jsem, jak na tom byla Severka, s níž jsem veeelmi dávno prožil jen jeden lov, ale Matali si mne pamatovat určitě musela. Nenápadně jsem se k ní přesunul, neb o Lauru byl - jak se zdálo - enormní zájem. A já úplně netoužil po pořádné mačkanici. "Je nás tu moc," utrousil jsem Mataliným směrem s významným pohledem. "Nicméně i přesto se musím zeptat: jak se máš?" povzbudivě jsem se na ni pousmál.

//Vlčíšek vzkazuje, že to nechá zcela na vás.

Než jsme stihli rozvinout naši konverzaci dál, potkali nás dva vlci. Páni, je tady nějak rušno, pomyslel jsem si po příchodu Lucy. Tuto vlčici jsem kdysi dávno potkal - to jsem ještě cestoval s Indil, která mi dobrosrdečně pomáhala, když jsem nemohl lovit. "Aha. Mám pocit, že jsem na ni narazil, ještě než se stala členkou smečky," oznámil jsme Lauře, která mi prozradila, že se jednalo o její známou ze smečky. "Co si tak pamatuji," nahlas jsem se zamyslel, "má docela ostrý jazýček," krátce jsem se ušklíbl.
Druhou vlčici jsem vůbec neznal. Nepůsobila úplně příjemně - zjevně z nás dvou nebyla úplně odvařená. Nestihli jsme ani pípnout a už se vypařila jako pára nad hrncem. "Já taky ne," přitakal jsem směrem k Lauře, jenž oznámila, že tuhle béžovou vlčici nezná.
Moje obočí pomalu vystoupalo nahoru. "Aha," utrousil jsem pobaveně. Laura mi povyprávěla o tom, co Dean s Awnay plánovali udělat. "Ten trikolór vzal má slova příliš vážně. Vždyť jsem to plácl jen tak ze srandy." Byl jsem docela zvědavý na její reakci. Ví, že to byl původně nápad z mé hlavy?
Ale ne," zavrtěl jsem hlavou. "Byla by tě škoda, opravdu." Úsměv se mé tváře držel velmi pevně. Líbila se mi ta její narážka na burákovinu. "Já?" zopakoval jsem po ní, neb jsem zaváhal. "Možná... Kdysi dávno..." Povzdechl jsem si. "Na Galliree mě ale nejvíc potěšilo jedno jisté setkání s vlkem, s kterým jsem mohl provádět hodně netradiční aktivitu," oblízl jsem si čenich. Kdoví, jak to asi mohlo vyznít. A tak jsem to chtěl rychle dovysvětlit. "Abys mě nechápala špatně - jednalo se o létání," pousmál jsem se. Bude mi to věřit? Pokud ne, měl jsem v rukávu nemalé eso jménem křídla.

>>> Východní Galtavar

Plouživě jsem ťapal sněhem a pozorně poslouchal každé křupnutí, jenž se mi ozývalo zpod tlapek. Bylo to jako hypnotizující hudba, která mne hladila na duši. V těch obyčejných zvucích se skrývala prostá jednoduchost, rytmičnost, a přeci byl každý výjimečný. Donutilo mne to se jaksi uzavřít do vnitřního světa. Modravý pohled se upíchl kamsi do země přede mnou, ale mé nohy nezpomalovaly. Zamyšlen jsem kráčel poměrně dlouho podél Velkého vlčího jezera. Alespoň do chvíle, kdy mi do nosu velmi šikovně vlétla hooodně velká vločka. Já stihl už jen vyvalit oči a nakrčit čenich, načež jsem si pofidérně pšíkl. "Hapčuáááárrrgggch!" Zaksichtil jsem se, jako bych právě oblízl citrón. Měl jsem pocit, že mi málem vylétl mozek z hlavy. Dlouze jsem vydechl a oklepal se.
V tom mne vyrušil známý hlas. Natáhl jsem hlavu jako zvědavá žirafa. Zastříhal jsem oušky a pousmál se. Ano, hádáte správně, jednalo se o Lauru. "Ahoj," pozdravil jsem ji s decentním úsměvem na tváři. "Už jsem si myslel, žes' mi uletěla nadobro," poznamenal jsem pobaveně, když se mi omlouvala, že se trošku nechala strhnout. Nicméně já byl upřímně překvapen. Měl jsem za to, že s tou její energickou náladou na mne vcukuletu zapomene. Obvykle to tak totiž bývalo - kamarádští vlci si dělali přátele na každém rohu a půlku z nich si pak ani nepamatovali. Bylo to snad u Laury jinak? Nebo se mnou opravdu tak moc chtěla dokončit náš výlet?
"Máš-li chuť," zvědavě jsem povytáhl obočí - snad jako bych ji podvědomě pobízel. Mezitím už jsem ale jaksi vykročil směrem, o kterém jsem si myslel, že nás dovede právě k Vyhlídce.