Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 3

Midiam <<<

Bylo zvláštní, že Anitë se mi zprvu zdála býti spíše zamlklejší vlčicí, avšak postupem času jsem svůj názor na ni měnil. Pochopil jsem, že je poměrně sdílná. Byť jsem se nikdy nezeptal "přímo na tělo", dostal jsem docela rozsáhlou, podrobnou odpověď. Anitë přeci mluvila i o jejich blízkých, jenž odešli na druhý břeh, aniž by mne nějak blízce poznala. Přišlo mi to strašně zvláštní, protože sám jsem nic takového nepraktikoval. Nabyl jsem dojmu, že je možná až příliš důvěřivá, což by pro ni mohlo být tak trochu na škodu.
Valinorský les, jak nazývala svou rodnou domovinu, byl přesně ten typ ideálního území. Totiž léta i zimy v něm pobíhaly poměrně stabilně a nijak extrémně. A navrch mi prozradila, že její matka se přičinila na tom, že Anitë nakonec vyrůstala ve smečce. "No a jak se ti zatím život tuláka líbí?" prohodil jsem skoro až jen tak mimochodem. Abych pravdu řekl, já ho měl moc rád. Samo sebou vlk musel umět přemýšlet dopředu a nesměl být úplné poleno, co se lovu týče... Ale sám byl svým pánem a nikdy nemusel nikde dlouho setrvat. A to je opravdu moc krásný pocit.
Uši jsem měl sklopené, víčka přivřená, ocas skloněný. Vítr poctivě fičel a pořádně se nám obouval do kožichů. Málem jsem dokonce přeslechl otázku ohledně své náušnice. "Našel jsem ji ve Sněžných horách," houkl jsem směrem k Anitë a zadoufal, že se k ní má slova dostala. "Byla to docela náhoda, leželo to tam pohozené ve sněhu."
Konečně jsme dorazili na otevřené prostranství. "Tohle je Středozemní pláň. V létě to tu vypadá docela mrtvě," zhodnotil jsem zdejší krajinu. Teď nás ale čekala poměrně těžká cesta, neb na otevřeném prostranství fujavice nabírala na síle. Proto jsem se rozhodl použitím magie Vzduchu vytvořit jakousi bariéru, jenž nás chránila před větrem i sněhem. Vzduch okolo nás se oteplil a my zase mohli zkusit normálně konverzovat. Bariéru jsem učinil poměrně malou, kompaktní, abych zbytečně neplýtval svou energií.

//loterie 2

Zastříhal jsem ušima a mlčky koukl Anitë do očí. Rozhodla se mi povyprávět o tom, proč se zajímala o Smrt. Dozvěděl jsem se, že téměř všichni její blízcí se již ocitli na Onom světě. "Rozumím," pokývl jsem krátce, jistým způsobem soucitně. "Mrzí mne to," dodal jsem ještě, to bylo přeci slušností. "Má rodina je téměř celá též po smrti," pověděl jsem jakoby jen tak mimochodem. Nechtěl jsem se v tom hnípat, ale napadlo mne, že by bylo fajn vlčici ukázat, že i jiné potkávají podobné osudy, že v tom není sama. Přežil jsem? Přežil. Notnou chvíli jsem nesmírně truchlil a hleděl na svět zamračeně. Cítil jsem se ukřivděn - proč zrovna já? Proč ostatní žili šťastně až do smrti, ale mé maličkosti to umožněno nebylo? To je prost život. Trvalo mi to pár pěkných let, než jsem se s tím pořádně vyrovnal.
Pousmál jsem se. "To asi ano," pokývl jsem, když Anitë pověděla, že bych si mohl říkat horský nebo sněžný vlk. "A co ty? Pocházíš odněkud z jihu?" přeptal jsem se, neboť nevypadala jako typický seveřan.
Slovo dalo slovo a my se poměrně rozpovídali. Nakousli jsme více témat, některá hezká, některá nepříliš příjemná. Já však pocítil touhu podívat se někam na jih. Ještě si prohlédnu Gallireu, než se mé pozadí usadí v horách. Nabídl jsem své společnici, že by se mohla zároveň stát i mou spolucestovatelkou. Modrooká se rozhodla vkročit do fujavice po mém boku. Pokývl jsem na ni. "Dobrá. Kdyby se něco dělo, dej vědět." Nerad bych, aby kvůli mně získala nějaké fyzické nebo psychické újmy. "Tak pojď, půjdeme to omrknout." Sám jsem neměl představu, kudy přesně mne tlapky ponesou. A hlavně v téhle mizerné viditelnosti byla šance někam trefit mizivá...

>>> Středozemní pláň

//loterie 1

//Netuším, jak ne/budeš chtít fretkovat? Já osobně bych měla čas na aktivnější hru až od soboty. :) + bych ráda stihla do konce týdne zajít k Osamělému stromu pro lístečky...

"Má černý kožich," odvětil jsem zamyšleně, když se Anitë dotázala, jak Smrt vypadá, "se zeleným nádechem. Oči mají též zelenou barvu, stejně tak i drápy. A její ocas je huňatý, podivně dlouhý," zhodnotil jsem poměrně krátce. Představa toho jejího lstivého pohledu ve mně vyvolávala samé nehezké pocity. Po chviličce rozjímání jsem lehce nadzvedl obočí. "Mám za to, že vlkům doopravdy bere životy. Netuším, jestli v tom má nějaký systém, nebo snad jen z prostého rozmaru..." znepokojeně jsem zahučel. "Ale dokud tu sídlí Život, nemyslím si, že bychom se měli bát," rozjímal jsem nahlas. Onen vlk přeci tvrdil, že nad námi bdí, že nám daruje magie, když se rodíme. Museli mít se sestrou nějakou domluvu, jinak by si ta mrcha dělala, co by se jí zlíbilo, ne?
Cítil jsem to napětí v jejím pohledu i svalech. Nechtěl jsem jí lézt do hlavy, ačkoliv bych bezpochyby mohl. Respektoval jsem její soukromí a prozatím toto její nejisté chování přešel s klidem ve tváři. Nerad bych bodl (možná do čerstvé) rány. Nechal jsem to na ní. Kdyby měla zájem se vypovídat, nabídl bych jí roli posluchače. To mi šlo opravdu dobře.
Pousmál jsem se a přikývl. "Ano, připomíná mi to mládí," ušklíbl jsem se. Kožich o mně vypovídal nemálo věcí - jednou z nich byl víceméně i můj původ. "Koneckonců sníh a chladno jsou pro mne naprosto vyhovující podmínky," dodal jsem ještě, stále příjemně naladěn. "Nepočítám s tím, že to bude početná smečka. Moc horských milovníků neznám," pobaveně jsem zavlnil ocasem. "Spíš jde asi o to, že jsem již Gallireu procestoval skrz na skrz a... Cítím, že bych asi měl zpomalit, někde se upíchnout," vysvětlil jsem. Vlastně do mé smečky ani nikdo patřit nemusel. Nebránilo by mi to v tom, abych tam nějakou dobu zůstal. Sám, samotinký v zasněžených horách, ošlehaný severním větrem, se sněhem až po kolena. Hmmm, hezká to představa!
"Za málo," pokývl jsem o notnou chvíli později, když Anitë vděčně poděkovala za vyprávění. "Ano ano, to je přesně ono," potvrdil jsem jí, když zmínila nějaké velké jezero, kolem kterého již měla tu možnost projít.
Natáhl jsem se k východu a vykoukl. Do obličeje mne ihned praštil silný poryv větru. "To je mi teda počasí!" vydechl jsem s jakýmsi spokojeným podtónem v hlase. "Asi bych rád vyrazil kousek víc na jih," oznámil jsem zcela jasně, věcně a koukl vlčici do očí. "Chce se ti se mnou do té chumelenice? Samosebou pokud odmítneš, nechám ti tadyten provizorní úkryt, aby tě aspoň trochu kryl před větrem," vlídně jsem se usmál a ohlédl se zpět k východu. Vítr bušil do kořenů, sníh neustále z nebes padal rekordní rychlostí a jemný poprašek tancoval a tvořil jakousi mlhu, jenž znemožňovala vidět dál než na deset metrů. Měl jsem dojem, jako bych rovnou vdechoval led - tak moc to studilo! Takovou zimu už jsem pár let nezažil, tetelil jsem se blahem.

Připadalo mi, jako by se Anitë mermomocí snažila držet co nejdál od řeky. Nezáleželo, jak moc jsem naznačoval, že se přiblížíme - vlčice si stále držel úctyhodný distanc. Kdybych byl víc spontánní, asi bych se jí na to zeptal. Znal jsem však velmi dobře pocit nejistoty a především jsem respektoval soukromí všech vlků. Tuto myšlenku jsem tedy poměrně rychle opustil - dokázal jsem se přeci smířit s tím, že nemusím vědět úplně všechno.
Vykouzlil jsem nám prozatímní úkryt. Anitë mě pochválila, nač jsem se jen pousmál a pokývl, aby se šla schovat. Oba jsme si zalezli dovnitř a uvelebili se. Zajímalo mne, zda-li pak se vlčice chtěla dozvědět ještě něco víc. Zmínila se o územích a smečkách. Zamyšleně jsem pohlédl ven, kde ještě stále fičel ledový vítr. "Celá Gallirea je moc pěkná," lehce jsem se pousmál, "ale třeba více na severu, kousek od Velkého vlčího jezera - které určitě poznáš na první pohled - je les, ke kterému přináleží i krásné vodopády... No a ještě více na sever je zajímavý les, ve kterém v noci všude svítí magický mech." Bylo toho tolik, o čem bych jí mohl vyprávět! Nicméně nechtěl jsem ji zbytečně zahlcovat spoustou slov. Ona to dozajista objeví všechno sama. "Jsou tu i hezké ostrovy - jak vnitrozemní, tak ty mořské. Samosebou ale zde existují i trochu pochmurnější místa. Třeba daleko na jihu jsou pohyblivé písky, Spáleniště, Tmavé smrčiny... Když tam vlk vkročí, ví, že by se měl mít na pozoru. Nicméně nejstrašidelnější je to u Smrti," pokrčil jsem rameny, protože to prostě jaksi dávalo smysl. Neznal jsem nejznepokojivější místo než Starou zříceninu. "Co se smeček týče... Aktuálně vím o čtyřech. Ve dvou z nich znám alfy. Když se koukneš támhle," naznačil jsem čenichem směrem, kde se rozléhal Asgaar. "Tam sídlí jedna smečka. Les to je sice nepříliš vlídný, ale z doslechu vím, že se jim tam žije poměrně dobře. Je to místo, kam patří Laura," vysvětlil jsem jí. "A za námi, tam jsou Maharské močály. Tamější alfa je poměrně svá, ale není to zlá osoba. Skylieth se jmenuje," jemně jsem se zazubil. "Je to trochu divné místo pro smečku," přiznal jsem, "ale očividně to funguje." Dlouze jsem se nadechl a posbíral těch pár slin, jenž mi zůstalo v tlamě. Už dlouho se mi nestalo, že bych naráz vypustil tolikero slov. "Víc na jih se rozpíná Sarumenský hvozd. Odtud pochází malá šedá alfa se jménem Neyteri, ta na mne během svých toulek mimo území byla velmi milá. Usměvavá, dobře naladěná, pozvala mě dokonce na návštěvu," zasmál jsem se. To se prostě jen tak nestává. "A ještě vím o jedné, Borůvkové. Alfu neznám. Sídlí hned vedle té Lauřiny. Mají moc hezkou kouzelnou tůňku, na jejíž hladině se občas objeví kus ovoce." Ach, to jsou vzpomínky. Tu tůňku jsem rád navštěvoval, dokud si ji nepřivlastnili... "No a jak se zdá," dodal jsem už o něco tišeji, jako bych si prozatím já sám ještě nebyl úplně jistý, "asi též jednu založím. Na severu, v zasněžených horách," pousmál jsem se. "Nevím, jestli se někdo přidá," cynicky jsem se ušklíbl, "ale mám to tam rád, klidně tam budu žít i v osamění."
"Rozumím," pokývl jsem, když se začala zajímat o magii. Její oči nesly stejnou barvu jako ty mé. Anitë se rozpovídala o své bývalé smečce. O tom, jak zemřela její matka, o tom, jak vlci používali magie. Zase jsem vnitřně musel žasnout. Mluvila o tom tak lehce. Tohle já neuměl. Se svou minulostí jsem se podělil jen s jednou vlčicí, milovanou bývalou partnerkou... "Magie vzduchu není tak jasně vyhraněná, jako ostatní. Na vzduch se nedá sáhnout," zahučel jsem. "Ale umí být užitečná. Zvládneš si přivát vítr z kterékoliv světové strany, dokážeš zahřát vzduch, nebo ho naopak zchladit. Můžeš přihnat bouři nebo vytvořit silnou fujavici, nechat vlka levitovat..." Dalo se toho udělat hodně. "Jen to chce cvičit a sem tam navštívit Života."

Anitë hlesla jen jedno slůvko. Žádné další otázky? Žádné vyzvídání? Žádné "tak tomu nevěřím" nebo "děláš si ze mě srandu?"... Možná ji to moc nezajímalo, možná to jen prozatím potřebovala zpracovat. Třeba nechtěla vypadat dotěrně. Koneckonců nakonec se zmínila o tom, že by mne nerada zdržovala. "V klidu," krátce jsem zavrtěl hlavou a pousmál se, "Laura ví, kde mne v případě potřeby hledat," oznámil jsem vyrovnaným hlasem.
Odfrkl jsem si, i zde - v nížinách - to poměrně dost fičelo. "To je mi tedy počasí," zahučel jsem. "Co takhle se na chviličku schovat?" Rozhlédl jsem se, ale jak už to tak bývalo, v okolí vodního toku se moc skal netyčilo. Respektive jsem nenalezl ani jednu. "Nelekej se." Trochu jsem poodstoupil a pomocí magie země ze zmrzlé půdy nechal vyrašit mohutné kořeny, snad až dřevinového rázu. Vyrostly velmi těsně u sebe a ve výšce zhruba metr dvacet se spěšně zaoblily, načež se ohnuly směrem dolů. Vytvořily tak provizorní "jeskyni". Vklouzl jsem do našeho pididoupěte. "To je lepší," spokojeně jsem se uvelebil.
"Zajímá tě ještě něco ohledně Gallirei?" nahodil jsem dotaz a ještě pro jistotu vzduch okolo nás pěkně ohřál, aby nám vyschly kožichy. Posadil jsem se a oklepal si hlavu. "Pravdou je, že se v této zemi může stát vlastně cokoliv. Dávej si pozor především na magii," upozornil jsem ji nikterak zlověstným hlasem. Byly to dobré rady do života, jenž jsem mínil zcela kladně.

//Schváleno, přidáno.

"Vím a nechci aby si ve mě ztratila víru, ale..." Správně abys. Jinak sem tam chybí čárka, ale to jsou jen drobnosti. :)

//Kdyby byl vypravěč hodný, mohl by ještě chvíli počkat... :B

//Schváleno, přidáno.

//Prosím o prodloužení (zaslat jako odpověď na původní příspěvek), objednávka vypadá v pořádku.

//Děckáááá, utíkejte pryč! Noxína to tady vyhodnotí později, tak ať se zbytečně nezdržujete. :D

Naposledy jsem očima zabloudil směrem, kterým Laura zmizela. Vypadala, že měla opravdu hodně na spěch - kdoví, co ji zrovna dnes, na vrcholu Vyhlídky, trklo. Možná si jen na něco vzpomněla, možná dostala úplně nový nápad.
Neznámá vlčice mi osvětlila, že se narodila v jakémsi Valinorském lese. Abych pravdu řekl, to jméno mi nebylo povědomé. Nicméně jak jsem se o chviličku později dozvěděl, ono místo se prý nenacházelo od Gallirei příliš daleko. Jen jsem chápavě pokývl, načež jsem poznal i její jméno. Anitë, párkrát jsem si to musel v duchu zopakovat, abych si na ten shluk písmenek zvykl.
Samosebou jsem se cítil jaksi povinen vlčici osvětlit, kampak to Laura vlastně utekla. Anitë se zprvu tvářila trošku zmateně, ale to v tuto chvíli nebylo nic překvapujícího. "Též jsem o nich mimo Gallireu nevěděl," ujistil jsem ji. "Vlastně ani zde, když mi o nich místní pověděli, jsem tomu delší dobu nevěřil," vlídně jsem se pousmál. To jsou vzpomínky... Má křídla bylo něco, na co se vlčice zaměřila poměrně rychle. Žasla a vyzvídala, jestlipak jsem to dostal právně od božských sourozenců. Přikývl jsem. "Byl to dar, o kterém jsem původně nevěděl," malinko jsem se ušklíbl. Lehce jsem křídly pohnul, abych si je upravil a trochu více přitiskl k tělu. "Obvykle ale za svoje služby něco chtějí. Život má velmi rád květy, Smrt naopak drahokamy," dodal jsem, abych jí osvětlit ten nejzákladnější základ. "Kdybys je chtěla najít, za Životem se stav na jih, na vrchol písečných kopců. Smrt naopak hledej na severu, v Jedlovém pásu." Mávl jsem ocasem a zastříhal oušky.
Poměrně dost tu fičelo, museli jsme mluvit hodně hlasitě. Vítr to byl ostrý, severní a teploty klesly opravdu nízko. Já byl zvyklý, přeci jen jsem pocházel z dalekých hor. Nicméně měl jsem trochu strach o Anitë. "Pojď raději do nížin, tady to příšerně fouká," pobídl jsem ji.

>>> Řeka Midiam

Bylo hezké, jak o své magii Laura povídala. Zdálo se mi, že k ní cítila jedině pozitivní city. To bylo roztomilé. Dozvěděl jsem se, že Laura vlastně ani netušila, co by se stalo, kdyby se nějací motýlci ztratili. A docela jsem to chápal. Jen jsem pokýval hlavo a raději se v tom dále nerýpal.
Po chvíli jsme oba zahlédli neznámou vlčici. Trochu se ostýchala, zdála se být nesmělá. Prozradila nám, že se zde jen rozhlíží a tak nějak osamocena opustila svou smečku. Lehce jsem se pousmál, Laura totiž ihned začala s těmi jejími neskonale vstřícnými frázemi a činy. Já prozatím jen mlčel, dokud ze strany neznámé vlčice nepřicházely nějaké konkrétnější otázky. Než se tak však stalo, Laura zase úplně změnila názor. Nutně potřebovala za Životem! "Tak... Ahoj, Lauro. Hlavně se opatruj. A kdyby něco, víš, kde mne hledat," pousmál jsem se a zamával packou na rozloučenou.
Poté jsem se podíval na vlčici. "Já jsem Falion, těší mne." S klidem v očích jsem se posadil. "Laura je trošku... Roztěkaná," svým způsobem jsem omluvil její náhlé zmizení. "Abych tě trochu uvedl do děje: na Galliree máme dva božské vlky, kteří oplývají značnou mocí. Oba umí smrtelníkům vylepšit fyzické i magické schopnosti." Jakoby na důkaz jsem malilinko pohnul křídly, která jsem nyní držel složená u těla. Nechtěl jsem ji vyděsit, musel jsem být opatrný.

//Pfff, kde je zmínka o mojí kytičce? :D

//Tak tohle pobavilo. :D :D

Laura mi poměrně podrobně popsala les, v němž sídlila její smečka. Ačkoliv to opravdu znělo jako nehostinné místo, dozajista mělo své kouzlo. Zalíbila se mi poznámka o Ellisino údolí, kde kvetou pomněnky. "To zní moc hezky," poznamenal jsem krátce, leč naprosto jasně. "Je vidět, že to tam máš opravdu ráda," lehce jsem se pousmál.
"Ach tak." Dozvěděl jsem se, že matka vlčat zvaná Elisa zjevně nedisponovala přehršelem mateřské lásky, a tak tuto roli na sebe částečně vzala Laura. "O to víc by sis to přeci neměla klást za vinu. Potomci jsou vizitkou rodičů. Je to od tebe ale hezké, že jsi za ně jaksi převzala zodpovědnost," pochválil jsem ji. "Moc obětavých vlků neznám," oznámil jsem vzápětí s jakýmsi zamyšleným podtónem hlasu. Poté jsem na ni povzbudivě mrkl.
"Mám naprosto stejný pocit," zasmál jsem se, když se zmínila o Etnym, kterému dříve či později někdo pořádně vypráší kožich. "Myslíš ale, že by se pak mohl nějak změnit?" pochybovačně jsem se dotázal. Já osobně bych na to úplně nesázel...
Vypadalo to, že se Lauře má křídla opravdu líbila. A než jsem se stačil nadát, nějakým záhadným způsobem se přeměnila na hejno motýlků. Povytáhl jsem obočí. "Ty tajnůstkářko," houkl jsem jejím směrem. Není jí takhle zima? A co se stane, když nějaký motýlek umře? To se jako ztratí část jejího těla? Hlavou mi vířily spousty otázek, ale to už se hejno rozpohybovalo směrem k vrcholu. No co, nezbývalo mi tedy nic jiného než máchnout křídly, vznést se do vzduchu a doletět až nahoru.
Rozhodl jsem se opatrně přistát o několik metrů dál od již vlčí siluety, která se skládala z malinkých tělíček motýlků. "No tak to je pěkné," zahučel jsem vyzývavě, jako bych chtěl, aby mi o tom povyprávěla. "Není ti teď zima? Neublížil motýlům mráz a sníh? A co se stane, kdyby se nějaký motýl... No, ztratil?" Bylo mi blbé použít slovo "zabil".
K čenichu se mi donesl neznámý pach vlčice. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. Z houští na nás valila dvě očka jakási mladá slečna, kterou jsem dozajista neznal. "Zdravím," houkl jsem jejím směrem a zadoufal, že se trochu osmělí a přijde blíže. "Můžeme ti nějak pomoci?"