Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//L 14

Falion si stříbrookou řádně prohlédl. Stačil si všimnout jejích magických odznaků i prapodivného, jako kus vesmíru vyhlížejícího náhrdelníku. "Jmenuji se Falion," představil se s klidem ve tváři. "Byť to tak asi nevypadá," přiznal a lehce ubral ze svého obranného postoje, "právě ses ocitla na území smečky," oznámil jí prostě, zcela jasně, bez zbytečných příkras. "Pravdou je, že hranice nejsou doposud značené, neboť se jedná o smečku teprve vznikající," vysvětlil jí a dlouze se nadechl. "Tudíž bych tě chtěl požádat..." Náhlý poryv větru k Falionovi donesl dva páry pachů. Nox a Cernun. Stále se tu někde potulují, došlo mu. Tito dva ho nikterak nadmíru neinteresovali, věděl, jak to s nimi bylo. Znal je. Tedy... Znal Cernuna. Noxe teprve nedávno poznal - hezky zblízka. Věděl však, že to byli staří známí. Známí a zmatení z rozpadu jejich bývalé smečky. Bylo-li by to potřebné, Falion by jim milerád poskytl azyl. Druhé dva pachy nepoznával. Ač pátral v paměti až do temných hlubin, nenalézal žádné hluboce zakořeněné vzpomínky. Usoudil tedy, že se jednalo o naprosté cizince. "...o opuštění hor," dokončil svou větu, jen co se mu všechny předchozí myšlenky mihly hlavou rychlostí dvou sekund. "Samozřejmě nemusí to být hned, máš-li pádný důvod zůstat," upřesnil svou žádost. "Jak se zdá, z jihu k nám přicestovali další nezasvěcení," prohodil a krátce se ohlédl.
Než se vydal na cestu, dodal směrem k vlčici: "Kdybys chtěla, nebránil bych ti v cestě po mém boku." Na jeho tváři se konečně objevil něco jako náznak úsměvu. Poté vykročil.

Po několika minutách brodění se sněhem konečně zahlédl dva vlky. Šedá vlčice, hnědý vlk. Dlouze se nadechl, zvedl hlavu - pečlivě si je prohlížel. Když došel na vzdálenost, kdy na sebe při komunikaci nemuseli zbytečně křičet, zastavil. "Zdravím vás," pověděl neutrálně, téměř bez jakýchkoliv emocí. "Nerad vás ruším," oznámil jim zcela upřímně, "ovšem obávám se, že vás budu muset požádat o opuštění tohoto kraje. Jedná se totiž o smečkové území. Pravdou ovšem je, že hranice ještě nejsou označené, neb je smečka teprve na samém začátku," trpělivě jim vysvětloval.
Zblízka mohl pozorovat podivné odznaky magie jak na vlčici, tak na vlkovi. Též pochopil, že se jedná o starší jedince, neboť jejich kondice - kor v zimě - nenasvědčovaly opaku. A pak mu to docvaklo. Pravda, trvalo to sice déle, než za normálních okolností... Tušil, že toto nebylo jejich první setkání. Přeci jen mu z mysli vyvstala jedna nepříliš přesná vzpomínka. Galtavar, jezero, Laura a Matali... Ten shon jako by samovolně vytěsnil z hlavy, proto si na vlky hned nerozpomněl.
"Nemusíte však pospíchat," dodal. Neunikl mu totiž čerstvě mrtvolný, krvavý pach zajíce, kterého bezpochyby ti dva ulovili.

//L 13

Falion - nerušen svištícím větrem, mokrým sněhem ani štiplavým mrazem - usnul. Ač se považoval za vlka houževnatého a s tuhým kořínkem, přeci i tací museli spát. A spánek, to se ví, by měl být dostatečně dlouhý a vydatný. Teprve po splnění této podmínky mohl vlk zrána prohlásit, že nový den by mohl být dnem dobrým. Falionovi stačilo dlouhé cestování jak po boku Laury, tak po boku Anitë na to, aby ze sebe vyždímal maximum. Proto spánek přišel spěšně, leč očekáván. Víčka spadla a sotva se navzájem dotkla, vlk spal.
Říše snů se Falionovi otevírala jen málokdy. Obvykle spal bezesným spánkem. A dnešní noc nevybočovala z normálu. Snové eskapády si Falion pamatoval jen za určité, velmi prosté podmínky. Jediné, co dokázal vyhrabat z hlubin mysli, byly noční můry. Čím děsivější, tím lépe zapamatovatelné. Z dnešního spaní si neodnesl zhola nic.
Vlk tiše oddechoval a uváděl tak do pochybu zdánlivě neživou hroudu sněhu. Totiž ona hrouda byl prostý sníh, jenž mu stačil oblepit horní část těla. Byl by relaxoval ještě dlouhou dobu, kdyby ho nevzbudil neznámý poutník. Falion spal tak tvrdě, že procitl až poté, co ho vlčice žďouchla kamsi za lopatky.
Hnědý vlk hbitě vyskočil na nohy a bezděčně se zježil. Na rozdíl od svého mládí, kdy by zcela automaticky i vycenil zuby, nyní zůstala jeho tlama zavřená. Panenky se zúžily a vlk zaujal pevný obranný postoj. Shlédl dolů a spěšně si narušitele jeho spánku prohlédl. Vlčice se krčila ve sněhu a taktéž napjatě čekala, co se stane. Falion suše polkl a pro jistotu ještě poodstoupil. "Zdravím," zahučel pevným, avšak nepřísným hlasem. "Hmmm... Mohu ti nějak pomoci?" dotázal se neutrálně, nedávaje na sobě znát podráždění z probuzení.

//L 12

Ageron <<<

Hnědý vlk kráčel rozvážným krokem kupředu. Po jeho boku poskakoval lišák. Právě horlivě vedl monolog o tom, jak se sliby mají dodržovat. Vlk přikyvoval, avšak mlčel. Na jeho tváři se sem tam mihl náznak úsměvu.
Byl si vědom toho, že již oba opustili hranice Ageronského lesu. Nastal tedy čas dostát svého slova a vyjádřit nemalou úctu a obdiv Consiliariovi. Samo sebou už si dlouho promýšlel, co přesně lišákovi říci. Vhodná slova však nenalézal. A tak se - dnes již podruhé - rozhodl okusit chuť spontánnosti a improvizace. "Ó, Consiliario převeliký. Slova nestačí pro to, abych vyjádřil svůj obdiv tvé velikosti," vlk se dramaticky odmlčel, "jsi tak rozumný, až moudré sovy závidí. Jsi tak krásný, až všechny květiny kolem tebe vadnou. Tvůj zvučný hlas zastíní kteréhokoliv ptáčka zpěváčka." Vlk zpomalil a pohlédl lišákovi do očí. "Avšak tvým největším umem budiž talent pro kradení," ušklíbl se. "Skláním poklonu zlodějskému řemeslu." Lišák, jemuž doposud hrál na tlamě blažený úsměv, se obořil. Hájil se, že je to přeci jeho přirozenost. Že on za to nemohl. Neměl možnost změnit svou podstatu. Dalo by se říci, že se urazil. Dotčeně si odfrkl, naposledy si dupl tlapkou a zmizel. Rozplynul se v záři jemného modrého světla.
Falion se pousmál - zjevně spokojen se svým dílem. Ti rozumní se dozajista dovtípili, že toto byl jeho plán od samého začátku. Vlk si nyní mohl užít ticha, klidu a soukromí, jehož cena pro Faliona vždy sahala nezvykle vysoko.
Se zamyšleným výrazem zastavil a ohlédl se. Neměl v úmyslu drápat se výše. Nač taky? Výhledu si mohl dosyta užít odtud. Beze spěchu se tedy posadil a upřel svůj zrak dolů. Pozoroval Gallireu. Pravda, moc daleko nedohlédl, ale přeci se té scenérie nabažil. Poté vstal, několika málo pohyby si ve sněhu vytvořil prohlubeň a ulehl. Bylo načase se oddat snům.

//L 12

Mahtaë jih (přes Úzkou rokli) <<<

Zcela přirozeně jsem si dovolil trochu pozměnit ovzduší dobré dva metry přede mnou, za mnou, nade mnou i pode mnou. Jednoduše už mi málem křídla umrzla, proto jsem se rozhodl použít svou vrozenou milovanou magii. Letěl jsem už velmi dlouho, energie mi docházela. Jistě, mohl jsem si ji vzít z křídel, ale "do zásob" jsem si moc sahat nechtěl. Houkl jsem na Consiliaria, že budu přistávat. Pták mlčky pokývl a začal klesat se mnou.
Přistáli jsme velmi jemně, galantně. Křídla nás donesla až do Ageronského lesa, kde jsme měli možnost stát se svědky krásného světélkování, jenž nám předváděl zdejší mech. Ačkoliv se jednalo o jev velmi krásný, už jsem se chvěl, neb jsem se těšil na hory. Je se mnou snad něco špatně, že mě to táhne výš? Ale kde že, hovořil jsem sám se sebou. Narodil jsem se na severu a hrdě jsem obýval nemalé území, jenž zahrnovalo i pohoří. Je to pro mne přirozené, ozval se vnitřní hlásek. Tak. To byl můj rozsudek. Možná ale vážně umřu sám, dočista samotinký, obklopený jen skálami a sněhem... Hmm, to by nebyla tak zlá smrt.
Lišák, který se před chvílí do své nynější podoby proměnil z ptáka, se škodolibě zasmál. "Nuže, čekám, můj drahý příteli!" Zafuněl jsem. "Víš, asi bych si to nechal do Ragarského pohoří... Mmm, tam určitě chytím múzu. Přeci chceš, aby to byla co nejkrásnější poklona, ne?" Lišák nespokojeně mávl ocasem. "Říkám ti, že se z toho nevyvlíkneš!" Teď jsem se zas musel zasmát já. "A já ti říkám," dloubl jsem do něj tlapou, "že své sliby plním." Dostalo se mi jen zamračeného pohledu a otráveného zabručení.
Cestovali jsme mlčky, jen sem tam proběhla krátká debata více či méně takzvaně o ničem. Musel jsem však uznat, že Consiliario postupně mířil k bodu, kdy jsem ho mohl nazvat příjemnou společností. Jistě, nešetřil jízlivými či ironickými poznámkami, avšak za ta léta, co strávil po mém boku, se změnil. Jak to jen říci - vyzrál. Kdoví, jednoho dne by se možná mohl zcela přetvořit k obrazu mému. Leč takový den, jak jsem moc dobře věděl, byl ještě v nedohlednu.
Už jsme se blížili k úpatí hor, když mi žaludek dal jasně najevo své rozhořčení. Svíjel se a úpěl - právem. Chvatně se mi povedlo vyhmátnout zajíce, který se potuloval za šeré noci.

>>> Ragarské pohoří

//L 11

Náhorní plošina <<<

"Aaaargchhh," zahučel jsem, už mi docházely síly. "Copak, dědkůůůů?! Uuuuuž nemůůůůžeš?" šklebil se pták. Zavrčel jsem a zabral - vždyť jsme si ani nestanovili cíl! napadlo mne. To už ale bylo jedno. Pták mne předletěl a s posměšným krákáním se sem tam ohlédl.
Protočil jsem očima a jemně začal zpomalovat. Ale což, proč bych mu to jednou nedopřál? Musím mu trochu pohladit ego, vnitřně jsem se zasmál. Je to můj kámoš, ať už se mi to líbí nebo ne.
"Wooohaaa! Vyhrál jsem, vyhrál!" Pták udělal radostnou otočku a vývrtku, načež se objevil těsně u mě. Začal kolem mne kroužit, jako by snad šlo o nějakého supa. "Fajn, uznávám tvou výhru," připustil jsem. "Cha, chacha! A teď mi budeš muset složit poklonu, haha!" To je mi ale radosti. Chová se jak malý. "Ale jiste, já svůj slib dodržím," odvětil jsem zadýchaně. "Ale počkej si, až přistaneme." To dá rozum, že ho nebudu opěvovat za vydatného letu. Ještě by mi došel kyslík. "Dobrá, dobrá. Ale zkus se z toho nějak vykroutit a uvidíš!"
A tak jsme oba zvolili výletové tempo, aby nás to ihned nezmohlo. Už tak jsme uletěli šíleným tempem nemalý kus cesty. A jelikož pěkně mrzlo, začínal se mi mráz dostávat nejen pod kůži na těle, ale hlavně i pod tu na křídlech.

>>> Ageron (přes Úzkou rokli)

//L 10

Ronherský potok <<<

Letěli jsme s Consiliariem vzduchem a shlíželi dolů. Aniž bych si to uvědomoval, ve tváři se mi usadil úsměv. Svět z ptačí perspektivy nabíral zcela jiných rozměrů. Nepopírám, že se mi to líbilo. A moc. Zjistil jsem spousty věcí, ke kterým bych se dopídil jen těžko, kdybych se plahočil na zemi. Krom toho jsem měl celou zemi hezky na dohled.
Hle, tam za lesy, tam se tyčí Vyhlídka. A nalevo zas - pěkně na západ - se rozprostírá těžce schůdný terén, kterým protéká řeka Mahtaë. A na severu, hmmm, překrásné Sněžné hory...
Přivřel jsem víčka a pořádně zabral. Nyní jsem opouštěl vzdušný prostor nad Zlatavým lesem a naopak jsem se vrhal nad rozlehlou Náhorní plošinu. Rozpoznal jsem v dáli pěknou Kamennou pláž. Ovšem jen díky tomu, že jsem ono místo navštívil. Jinak bych ani neměl zdání, neboť hustá sněhová pokrývka zahalila vše, co mohla.
"Vsadím se, že mě nedohoníš." Velký výr, jenž se mne držel, se sovácky zasmál: "Hůo, hůo, hůooo! Co je v sázce?" Ušklíbl jsem se. "Co nabízíš?" Sova odvrátila zrak, načež dodala: "Úlovek. Jestli prohraju, něco ti ulovím. ALE! Jestli vyhraju, chci, abys mi složil nějakou přenádhernou poklonu." Nadzvedl jsem obočí, ale vzápětí jsem jen křikl: "Beru."
A jak už to chodívalo, na nic jsem nečekal. Hezky podle jsem zrychlil mávání křídel a zadoufal, že toho pacholka nechám daleko za sebou. Tohle asi nebyl úplně nejlepší nápad. Jestli nastydnu, bude mi pěkně zle. Ale čert to vem, jednou za pár měsíců si přeci můžu dovolit udělat nějakou hloupost!
Sova se bez váhání změnila v přenádhernou harpii, jejíž rozpětí křídel dosahovalo úctyhodných rozměrů. Nově zformovaný Consiliario zavřískal, jako by snad letěl do boje, a jal se mne dohánět.

Mahtaë (jih) >>>

//L9

Osamělý strom <<<

Opustili jsme mlhu hustou jako mléko, což mi značně zlepšilo náladu. Hlasy a iluze, které se mne pokoušely zmást, nebyly nic příjemného. Kdybych to tu navštívil rok dva zpátky, asi by mě to dostalo. Vrátilo by mi to do hlavy všechny výčitky svědomí a nemálo by mi to uškodilo. Se svými zkušenostmi a znalostmi jsem se však již nenechal tak lehce zviklat. Doufal jsem ale, že ani Anitë to nebude brát příliš vážně - nevěděl jsem, co přesně v mlze viděla nebo cítila...
Povzdechl jsem si. "Je to za námi," pousmál jsem se a zhoupl ocasem. Tušil jsem, kam mé kroky nyní povedou. "Snad tě to moc nerozhodilo," zadoufal jsem a nenápadně si ji prohlédl, jestli dokonce nepřišla k nějakým fyzickým újmám. Víc mne však strachovaly ty psychické.
"Nuže," začal jsem a ještě chvíli váhal, jak zformulovat slova, "já svého cíle dosáhl, má pouť je u konce," oznámil jsem jí zcela věcně a upřímně. "Nyní se vydám naopak na sever, do hor." Mluvil jsem klidně, leč ne chladně. "Asi poletím, abych tam byl co nejdřív." Doufal jsem, že ji nikterak neurazím nebo neznejistím. "Děkuji za tvou společnost," lehce jsem se pousmál a sklonil hlavu. "Drž se. Věřím, že se naše cesty zase někdy skříží," mrkl jsem na ni. "Kdybs... Potřebovala pomoci, hledej mě na severu."
Pomalu jsem si zhmotnil křídla, naposledy pokývl na Anitë a vzlétl. "Papa, Anitë," zamávala pacinkou liška, zastříhala oušky, zmodrala a rázem se z ní stala krásná velká sova, snad výr. A tak jsme se zase dali na cestu.

>>> Náhorní plošina (přes Zlaťák)

//Děkuji za hru. :)

OBJEDNÁVKA:

Mám 115 bodů za Vlčíškův kalendář a 8 bodů za příspěvky k dnešnímu dni (18.1.)
Celkem tedy 123 bodů.

Převádím body na Lothiela:
123 - 1/3, tudíž Lothielovi přibude 82 bodů a Falion zůstane na 0

//L8

Zlatavý les <<<

Tiše jsem vykročil kupředu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ve mně nenarůstala hladina zvědavosti a očekávání. Matně jsem zavzpomínal, kdy jsem posledně zavítal přesně k tomuto místu. Došel jsem závěru, že to byla pěkná řádka dní, ne-li měsíců. Možná dokonce rok. Ale to je jedno, stejně mi to nebylo k ničemu. Ať jsem se snažil sebevíc, z hlubin mysli se mi nedařilo vytáhnout nic konkrétního. Věděl jsem jen, že jsem tudy procházel. Míjel jsem to tu. Tehdy se má maličkost sice nad podivným stromem pozastavila, ale neobtěžovala se ho jít zkoumat blíže, dopodrobna. Cítil jsem se divně, nesvůj. Možná právě to mě tehdy odehnalo. Nejistota si dokáže s vlkem moc pěkně pohrát a ani já nebyl výjimkou.
Nastaržil jsem uši, mimoděk se trochu zježil, ocas lehce pozvedl. Občas jsem pohledem zabloudil ke Consiliariovi, jenž mě nyní doprovázel v podobě sněhově bílé lišky, i k Anitë. Napadlo mě, že bych tuze nerad zavinil psychickou nebo fyzickou újmu. Byla mladá, život měla před sebou. Neunesl bych, kdyby se jí mělo něco stát mým přičiněním.
Dlouze jsem vydechl a zpomalil. Zloděj mlčel, což pro něj bylo tak typické, jako například štěkání pro hada. Pomalu jsme vstoupili do mlhy. “Kdyby se něco dělo, dejte mi vědět,“ houkl jsem směrem k mým spolucestovatelům. Čichal jsem nějakou zradu. Říká se tomu asi šestý smysl. Nebo intuice.
Suše jsem polkl a přimhouřil víčka. Mlha se vlnila a převalovala – byla hustá jako med. “To je zvláštní,“ zahučel jsem spíše jen tak pro sebe. V tu chvíli mi ale došlo, že po mém pravém ani levém boku nikdo nestál. Rozdělili jsme se. “Anitë? Kde jsi?“ Nevím, jestli mne mohla slyšet a jestli já mohl slyšet ji, nicméně mé slechy nezaznamenaly notnou chvíli žádný zvuk.
Pak to přišlo. Jedno, druhé, třetí zaúpění, jako by někdo trpěl. “Anitë?!“ Hlas odvětil, ale nezněl jako ten její. Dramaticky si povzdechl a vzápětí pronesl cosi o zradě a smrti. Panenky se mi zúžily. Došlo mi, kdo to na mne mluvil. Tena. V hrdle jako by se mi usadil knedlík. Sklopil jsem uši – hlas mi vyčítal vše, co jsem za svůj život provedl. Důkladně se šťoural ve všech hloupostech, ranách. Neopomněl rozpad mé bývalé smečky, údajnou smrt všech blízkých, mé bezcílné toulky světem, ztrátu partnerky a tudíž všeho, na čem mi záleželo.
“Ne, ne! Tohle už je dávno za mnou. Dávno!“ Zavrčel jsem a vykročil spěšným tempem kupředu. Neohlížel jsem se, neposlouchal jsem další salvu výčitek a posměšků. Kráčel jsem tak dlouho, dokud se hustá mlha nerozplynula.
Užasle jsem zvedl hlavu a pohlédl na tu krásu – přenádherný, všemi barvami hrající strom. Sníh byl ten tam, tráva tu bujně rostla. Dokonce ji zdobily koberce květin. A ve větvích švitořili ptáčci. Napadlo mě, že snad sním. V tom se ale těsně vedle mě zjevil Zloděj a něco zašeptal. Docela jsem mu nerozuměl, stále jsem žasl nad tím, co se tu přede mnou tyčilo. Dočistá nádhera.
Ohlédl jsem se. “Anitë.“ Usmál jsem se a přivítal ji zhoupnutím ocasu. “Jsi v pořádku?“ Trochu jsem se bál, jak bude znít odpověď. Něco mi říkalo, že i ona si musela projít něčím velmi nepříjemným.
Rozhodl jsem se přiblížit ke stromu. Něco mě k němu táhlo. A hle, v útrobách kmenu a v prohlubních kolem kořenů na mne čekalo překvapení. „To je zvláštní,“ zkonstatoval jsem a opatrně očichal věci, jenž tu ležely. Vypadalo to jako nějaká… Směnárna? Rozhodně to tu nemohlo ležet jen tak. Vždyť by si to mohl kdokoliv vzít.
Nakrčil jsem nos a zamračil se, v hlavě mi to šrotovalo. „Zkusím… Zkusím sem něco dát.“ Opatrně jsem tam přihodil pár kamínků, květin a drahokamů. Chviličku jsem čekal, co se stane. K mému údivu strom jakýmsi záhadným způsobem shodil několik svých lístků. Houpajícím pohybem se listy beze spěchu snesly vzduchem a jeden po druhém dopadly kousek od mých darů. Podivné. Co to může znamenat? Tázavě jsem koukl na Anitë a poté i na Zloděje. Něco mi ale říkalo, že ani jeden z nich nebude vědět víc než já. Pomaličku jsem se k té kopě naklonil a stromovy dary očichal. Voněly zcela normálně, dokonce i jejich tvar nevykzoval žádné abnormality.
Vláčně jsem otevřel tlamu a velmi jemným způsobem do ní chytil všechny lístky. Strom zašuměl, jako by mne snad pobízel, abych se neostýchal. Cítil jsem se navýsost zmaten. Udělal jsem pár kroků zpět, listy položil na zem a vzhlédl ke koruně. "Díky, strome." Ne, vážně mi nepřišlo zvláštní mluvit s dřevinou. Tahle zjevně nebyla normální.
"Prapodivná věc, tohlecto. Asi bychom se měli zase prodrat mlhou nazpět," nahodil jsem směrem k vlčici. Uvědomil jsem si, že za hranicí mlhy na nás opět čekají haldy sněhu a ostrý severní vítr. Sbalil jsem si saky paky - totiž lístky - a pomaličku vykročil. Do mlhy se mi, pravda, moc nechtělo. Když už jsem tam ale vkročil, naopak jsem velmi pospíchal, aby mi hlavou nezněly opětovné trýznící hlasy. Snažil jsem se držet u Anitë, aby se mi tentokrát neztratila.

>>>Ronherský potok

//L7

"Ano, přesně tak! Snadná věc, tohleto!" zazubil se zloděj, jenž si vypůjčil podobu Anitë. Vůbec mu nepřišlo neetické přikyvovat na slova chvály, jenž vlčice pronesla. Někdo by mu asi měl vysvětlit, že samochvála smrdí, napadlo mě s vnitřním úšklebkem."Pěkně jsi dostál svého jména," pochválil jsem ho oklikou, aniž bych zněl nějak vyjeveně či nadšeně. Zatím jsem si držel neutrální tón hlasu. "To mi povídej," pousmál jsem se. To je nápad! Budu mu říkat Kvítko.
"Ano ano," musel jsem jí dát za pravdu. "Vlastně je to moc pěkné místo, i polohově pro většinu vlků přívětivé," zhodnotil jsem Zlatavý les. "Kdoví, proč to tu tak umlklo..." nechal jsem záměrně větu jen tak viset ve větru.
Povzdechl jsem si a rozhlédl se. Již před chvílí jsem svůj štít nechal zmizet, vločky z nebes už nepadaly. Ač se teploty draly rekordně nízko, svým způsobem mě to hřálo u srdce. "Teda musím říct, že takovéhle mrazy jsem tu za ty roky nezažil," nahlas jsem žasl nad počínáním paní Zimy. Nezastavoval jsem, v případě tělesné neaktivity by se nám chlad mohl zakousnout až do morku kostí.
"Consiliario, buď té slušnosti a vrať ukradenou formu," požádal jsem svého kamaráda. "Ó, jistě, moudrý pane," ušklíbla se falešná Anitë, máchla ocasem a vzápětí zmodrala. Textury zmizely, anomálie se zase zmenšila a náhle se zde objevila bělostná liška. "Pěkný kožich sis nadizajnoval," poznamenal jsem s úšklebkem a vědomím, že tomu pacholkovi to stejně bylo k ničemu, neboť nemohl klasicky cítit chlad - stejně tak ani pocit žízně nebo hladu... "To se ví, že jo. Závidíš, co?" vejtažnicky se natřásal.
Došli jsme na okraj Zlaťáku. "Hele, koukejte tam na tu planinu." Lišák zpozorněl. "Co je s ní? Nic zvláštního na ní nevidím. Vlastně nic moc nevidím, proklatý sníh se tam furt zvedá." Protočil jsem očima. "Jednou jsem tudy procházel. Potkal jsem tam prazvláštní strom, cítil jsem z něj podivnou energii. Zajímalo by mne," nadechl jsem se a koukl na Zloděje, "jestli to byla jen chvilková anomálie, nebo to z něj srší do dnes." Lišák si odfrkl. "Tož jdeme to prozkoumat, ne?" Vykročil, aniž by čekal na mou a Anitinu odpověď. Jen jsem se pousmál a dal se do pochodu.

>>> Osamělý strom

//Newline, ty nikdy nezklameš. :D :D

//Loterie 6

Louka vlčích máků <<<

Anitë Zloděje rozpačitě pozdravila. Jeho příchod dokonce způsobil krátké vyjeknutí, napříč tomu se však vlčice na útěk nedala. Byla překvapená, to by snad poznal i slepý. Zloděj měl štěstí, že se hnedka takhle na první dobrou zformuloval na něco tak neškodného, jako byl polární zajíc. I když dobře mířený kopanec od něj by jistě jednomu dokázal udělat nepěknou modřinu...
"My ze sebe navzájem nejsme moc nadšení," ušklíbl jsem se a pootočil hlavou tak, abych aspoň koutkem oka mrkl na toho zmetka, co mi bubnoval předními pacičkami po zádech. "Ale když si zvykneš na ty jeho poznámky a naučíš se je ignorovat, je to celkem fajn," chraplavě jsem se zasmál - oplácel jsem mu hraný nezájem, mluvil jsem o něm tak, jako by tu s námi nebyl. "Heleee! Ty taky nejsi výhra, víš?! Anitë, jen se na něj koukni," rozmáchl tlapkami a zamračil se, "je to prostě suchar, že? ŽE? Žádná sranda s ním nehrozí," zasyčel, jako by snad předtíral dynamit, který každou chvíli bouchne. Ale nebojte, nebylo to s ním tak vážné. On jen rád předváděl takovéhle divadélko. "Je dobrý leda tak jako dopravní prostředek," zahihňal se.
"Musíme se vystát snad už víc jak rok," nahlas jsem se zamyslel. Trochu jsem se divil, že jsem si to nepamatoval přesněji. "Možná i víc jak dva." Anitë se dotázala, zda-li pak umí Zlodějíček napodobit i vlka. Ale to víš že jo, odpověděl jsem jí v duchu, ašak bylo mi jasné, že Consiliario to bude demonstrovat v praxi. "Ohooo, sleduj, milá slečno!" zaskřehotal, seskočil dolů na zem a docela rychle vyzmizíkoval své zaječí textury. Zmodral a tato jemně světélkující anomálie najednou vyrostla. Rozpínala se tak dlouho, dokud nenabrala siluetu vlka. Pak už stačilo jen dokonči detaily... A hle, stála tu druhá Anitë! Falešná vlčice se usmála. "Tadááááá," nadšeně zamávala ocasem.
Já jen protočil očima, on se fakt moc rád takhle předváděl. Za chvíli jsem ho zas musel krotit. Neustále jsem měl v hlavě zafixované, že tohle prostě není moc taktní a slušné chování. Zloděje to ale nadmíru bavilo. "Zlatavý les," začal jsem, abych pravé Anitë odvětil na dotaz, "kdysi smečce patřil. Avšak z mně neznámých důvodů zmizela, nyní je to místo zcela průchodné."
Konečně jsme zapluli mezi kmeny velkých stromů.

Slavnostně vyhlašuji, že konkurzem úspěšně prošli: Maple, Darkie, Etney a Newlin. Gratuluji!

Neúspěšní nezoufejte, slotíky mohou přibývat i dodatečně. :)

//loterie 5

Středozemka <<<

"To je zvláštní," zhodnotil jsem krátce Anitino dosavadní počínání, co se kontaktu s vlky týče. "Řekl bych, že Gallirea je vlčí země. Pravdou je, že se v ní nalézají zákoutí poměrně prázdná, ale zároveň i živější." Věřil jsem, že Anitë potká ještě spousty vlků. "Aha," pokynul jsem hlavou, když mi prozradila, že přeci jen někoho sem tam zahlédla, avšak nechtěla ho rušit. "No jo, někteří poměrně horlivě putují, jiní setrvávají na místech třebas i pár dní," zahučel jsem jen tak do vzduchu. "Dokud nejsi na smečkovém území, řekl bych, že můžeš oslovit kdekoho," nahlas jsem se zamyslel. "Jestli bude reagovat pozitivně nebo negativně, to už je věc každého z nich," ušklíbl jsem si, neb jsem si vzpomněl na Weriosasu - pro mě nejhorší vlčici pod gallirejským sluncem.
"Speciální magii umí tvořit Smrt. Měla bys ale dávat pozor, jak své přání formuluješ, protože ona si dokáže hezky pohrát se slovy a dát ti něco, co jsi vlastně původně ani nechtěla," povzdechl jsem si a zastříhal ušima. "Třeba něco takového," zpomalil jsem a čenichem ukázal na zem. O vteřinku později se zde začal tvořit prapodivný namodralý flek, z něhož se během chvíle zhmotnilo něco, co vypadalo na chlup stejně jako polární zajíc. "Toto je Consiliario, zjednodušeně Zloděj." Neříkal jsem to s žádným extra nadšením, však nebylo proč. "Nazdar," zajda se zazubil od ucha k uchu a zvedl tlapičku, aby s ní zamával. Žádné hlouposti, ty chytráku, varoval jsem ho v myšlenkách. "Tohle je Anitë," představil jsem mu svou spolucestovatelku, načež jsem koukl do modrých očí. "Zloděj umí napodobit jakékoliv zvíře," shrnul jsem schopnosti této magie, aby byla Anië v obraze.
"Pokud si dobře vzpomínám," zamračil jsem se, protože jsem pátral hluboko v paměti. "Asi jsem nikdy nikoho takového nepotkal. Nebo o tom nevím. Nicméně myslím si, že to pro Smrt není žádný problém," zavrtěl jsem hlavou a zkusil si představit, jak se vlk mění třebas v nějakou malou myšku. Bylo to legrační. Upřímně ani sám nevím, proč by někdo o takovou moc žádal...
"Táááákže Anitë, jo?" zvesela poposkočil Zloděj a zvedl hlavinku k vlčici. Zjevně mu to ale nebylo moc pohodlné, tudíž bez zbytečného dovolování se mi chvatně vyskočil na hřbet. Roztáhl nohy a pohodlně se posadil, jako bych byl snad jeho jezdecký kůň. Protočil jsem oči a rezignovaně zafuněl. "Zajímáš se o magie, hm?" Obě ušiska natočil jejím směrem. "Smrťule svede fakt divy, jen co je pravda!" Jeho čumáček dvakrát povyskočil nahoru. "Jen je škoda, že já skončil zrovna u tohodle páprdy," ušklíbl se kysele. Choval se, jako bych tam vlastně ani nebyl. Typické, vnitřně jsem si odfrkl. Ale víte vy co? Už jsem si proti jeho žvástům stihl za ta léta vytvořit rezistenci.
"Hele, Zlatavý les." Zpomalil jsem a zvedl pohled ke stromům. "Zkus se sem někdy stavit, až bude teplo. Kvete tu nádherná louka s tisícovkami vlčích máků," pousmál jsem se, avšak zajícovi se cosi nezdálo. Cítil jsem, jak mi párkrát zadupal na zádech. "Heleeee, jak to, žes mě sem nikdy nevzal?!" čertil se bílý zubatec. "Protože ty stejně krásu krajiny nedokážeš ocenit," odbyl jsem ho. "To není pravda!" ohradil se a nasadil uražený výraz, který mu byl ale stejně k prdu, protože já mu do ciferníku neviděl.

Zlatavý les >>>

//Loterie 4

"Rozumím," chápavě jsem pokývl, když se má společnice rozpovídala na téma tuláctví. V podstatě jsem s ní vlastně souhlasil. Tedy až na ten konec. Když jsem byl mladší, ani mne nenapadlo uvažovat nad přidáním se do smečky. Holt jsem byl sólista a příliš velký samotář, který se necítil v blízkosti ostatních příliš pohodlně. Ne že by se to k dnešnímu dni nějak extrémně změnilo, ale čím víc jsem stárnul a čím víc magií jsem uměl, tím méně jsem se cítil v ohrožení. Snad jsem zlenivěl, či zpohodlněl, neb mé podvědomí vědělo, že nejsem úplně nejlehčí cíl.
Po vytvoření bariéry jsem věnoval modravý pohled Anitë, která, jak se zdálo, čekala, kudy nás tlapky ponesu dál. "Takhle je to trochu lepší. Asi půjdeme rovnou za nosem, tuším, že bychom se mohli dostat ke Zlatavému lesu, kde bychom se zase na chvíli schovali před bombardací vloček," oznámil jsem jí krátce, věcně. Chvíli na to už se mé nohy opět rozpohybovaly. Vlčice mlčela, což ve mně vzbudilo dojem, že bych možná měl zase zkusit rozjet konverzaci. "Už jsi zde stihla potkat další vlky?" přeptal jsem se a zastříhal uchem - zašimral mě v něm chladný větřík, který sem vklouzl jakýmsi záhadným způsobem. Proto jsem trochu poupravil naši magickou "bublinu" tepla, aby se již tak nestalo. "Mimochodem nepřijde ti to všechno až moc zvláštní? Chci říct, že mnozí nově příchozí zdejší považují zprvu za blázny, když blábolí cosi o bozích a mocné magii," ušklíbl jsem se a pohodil ocasem. Něco se ped nám konečně formovalo...

>>> Louka vlčích máků