Gallirea - Příspěvky uživatele

//Aaaaa, to je dramaaaaa!

Ahoj všem, co jste ještě jakž takž naživu :D

Jen jsem vás chtěla upozornit, že pár z vás má na krajíčku s aktivitou. Jak jsem uváděla v předchozím oznámení, na webu jsou zapsaná dodatečná pravidla k aktivitě:
"Kromě všech platných obecných gallirejských pravidel jsem se rozhodla vytvořit i "privátní" pravidla platící pouze pro Ragarskou smečku. Primárně stanovuji limit neaktivity, kterou jsem ochotná tolerovat:
a) Pro nováčky platí, že mohou nenapsat na území smečky celé 2 měsíce. Po uplynutí této lhůty automaticky vlka z hierarchie mažu. Titul "nováček" vám náleží přesně 3 měsíce od přidání se do smečky. V případě dlouhodobé neaktivity kvůli soukromým důvodům lze místo ve smečce "podržet". Viz info níže.
b) Pro dlouhodobé členy, jimiž se stáváte po uplynutí prvních 3 měsíců ve smečce, platí, že můžete nenapsat na území smečky 3 měsíce. Poté automaticky vlka z hierarchie mažu.
c) Samozřejmě je to nejzákladnější ustanovení, tzn ostatní záleží na domluvě. Když mi napíšete, že jedete na 2 měsíce na výzkumnou výpravu do Grónska a tudíž nemůžete psát posty, poznamenám si to a vaše místo ve smečce jistím. :)"
Konkrétně chci vypíchnout: Haruhi a Sayap - poslední smečkový post 25.2.2019 (tuším, že vy se loudáte někde po Galli - hoďte mi, prosím info do smečkapokecu, ať vím, kdy se mi přibližně vrátíte), dále pak Nori, která naposledy napsala 31.1.2019. Ta má čas do 17.4.2019, aby o sobě dala znát, v opačném případě se s ní bohužel budeme muset rozloučit.

Další věc, kterou bych chtěla zmínit, je soutěž, které se zúčastnila Severka se Starlingem. Vám patří velké DÍKY za to, že jste si na to udělaly čas.

Kdyby chtěl někdo jiný poslat ještě něco dodatečně, klidně můžete. Nebo pokud máte více nápadů, nebojte se jich zaslat víc. Severka se Starlingem tímto získávají čestných 30 oblázků, 10 mušliček a 10 křišťálů!

Starling:
"V těžkých podmínkách, ve kterých Ragarská smečka žije, se museli všichni členové přizpůsobit a najít si způsob, jak své území bránit. V případě, že se objeví vetřelec na území, jsou vlci schopni mu znemožnit pohyb. Cizinci přimrznou tlapy k zemi a není schopen se hnout. Není ale důvod se bát. Tohle sevření pouze studí, nepřináší vlkovi v pasti bolest. Je to skvělý způsob, jak zamezit nebezpečí a vytáhnout z nově příchozího všechny potřebné informace. Když člen smečky usoudí, že stačilo, dokáže kdykoliv vetřelce uvolnit z pasti. Méně postavení vlci toto zvládnou pouze na jediného vlka, výše postavení dokáží udržet pod kontrolou i větší skupinku. Alfy také umí ovládat sevření jiných členů. Kdyby se stalo, že by někdo zneužil této magie, dokáže tomuto alfa zabránit a vlka z pasti uvolnit."

Severka:
"Ragarské pohoří pokrývá celoročně sníh, a právě s ním je magie vlků Ragarské smečky spojena. Hory je obdařily zvláštní schopností. Ve chvíli, kdy se tuláci prodírají mezi metry těžké sněhové pokrývky, Ragarští jakoby ztratili svou tělesnou váhu a jsou schopni lehce klouzat po sněhu jako vlci s magií vody po hladině, ať je sníh pod nimi jakékoli konzistence, a nezůstane po nich ani stopa. Tato schopnost se možná zdá docela banální, ale počkejte, až bude zima nejvíce tuhá a vy se budete zoufale snažit utéci Ragarskému, kterému jste právě ukradli kus schovaného masa... Samozřejmě úroveň schopnosti se liší dle postavení ve smečce. Čím vyšší je vlkovo postavení, tím déle je schopen se po sněhu pohybovat, kappa pár minut, delta již o něco více, gammy v desítkách minut, bety celé hodiny a alfa může na sněhu trávit klidně celý rok."

Já jsem nadšená z obou variant, nicméně na "ofiko pozici" se přikláním spíše k textíku Severky. Co myslíte? Věřím, že by nám to mohlo projít. 3:)

Konec hlášení, díky za pozornost!

Užívejte jara, statečně bojujte se zkouškami, maturitami, přijímačkami, pracemi.

Falko

Úkryt <<<

Nadechl se svěžího vánku a tlama se mu bezděčně zkřivila do něčeho, co se u Faliona dalo považovat za náznak úsměvu. Hory. Sníh. Chlad. Domov... Odfrkl si a vykročil. Tlapy se mu bořily do studené bílé pokrývky. Křupalo to - bylo to jako slyšet kakofonickou symfonii, které ne každý vlk rozumí. Falion ji rozuměl. Miloval ji.
Vyrazil lehkým poklusem směrem k údolí. Chystal se rovnou dát do práce. Sem tam se otřel o strom, někdy ho označkoval. Jeho hlavním cílem byla horská úbočí a paty. Než tam však došel, jeho mozek ho donutil přemýšlet nad variantou, že se staví za vrátivšími se členy smečky. Dlouze zavyl, aby jim dal najevo, že je slyšel a ví o nich.
"Ahoj," pousmál se, jakmile se mu před nosem vynořila Matali se Severkou. Ohlédl se, jestli náhodou neuvidí Riveneth. Poté svůj pohled ukotvil zpět na vlčicích. "Jak se daří? Je vše v pořádku?"

//Achhh, teď jste mě potěšily.

Jak říkám, klidně termín prodloužím, jestli vás to namotivuje. :D

//Notak, mrkněte na nástěnku, nenechte mě v tom plavat... Klidně vám prodloužím termín. :D

//Lotha přeskočte, prosím.

Zajímavá otázka... Není to nijak striktně určeno, já třeba používám jen údivné "Bohové!". :D Smrt a Života beru jako polobohy, zbytek tak nějak neřeším. :)

//Připsáno

//vyřízeno

Nastražil uši, věděl, že Riveneth měla ještě něco na srdci. Svým způsobem za to byl rád, přeci jen se nepovažoval za dobrého řečníka a komunikátora - konvezace s ním mnohdy nebyla vůbec lehká. Raději tedy sehrával roli vděčného posluchače (a případně odpovídače), než vypravěče. "Jistě, máš mé slovo," opáčil na její prosbu ohledně soukromí. Vůbec mu to nepřišlo divné, ba naopak vlastně chápal, jak se asi cítila. Svěřila se mu s jejím vnitřním pochodem a dilematem, to chtělo odvahu. A upřímnost. Ukázala mu stránku, kterou jen tak nikdo nezná. A on to hodlal respektovat.
"Hmm, i tak by se dali popsat. Jednoho z nich znám jen pramálo, přesto není v mém zájmu je vyhánět pryč," vysvětlil. Vodní dobrodružství se smýváním kouzelných blech raději zamlčel, něco mu říkalo, že Riveneth si nepřišla vyslechnout hloupé příhody.
Tiše se zasmál. "Pokud vím, nikdo další nemá žádné další speciální požadavky," odvětil jí. Opravdu nevěděl. Severka se "práskla" jako jediná, nikdo jiný ničím podobným netrpěl. Anebo to zamlčel. "Troufám si tvrdit, že většina vlků Ragaru má šedočerné kožichy - alespoň v tomto aspektu sem zapadáš skvěle," pousmál se. Netušil, kde se všichni toulali. Prostor pro objevování měli velký - čtyři hory, čtyři vrcholy, nespočet hřebenů, sedel, nížin a úpatí. Neměl zájem je všechny hlídat jako vlčata. Přístup měli kamkoli. Dokud se nadobro nevypařili jako duchové, nebylo ve Falionově zájmu stalkovat je.
"Ale jistě, rád se tam s tebou zajdu podívat." Tušil, že se jí jeskyně brzy bude hodit. Bylo to místo, kam si vlci mohli zalézt a relaxovat. Sám to tam měl opravdu moc rád.
Zvedl se a mohutným oklepáním ze sebe shodil malou vrstvu sněhu. "Tak tedy vyražme." Dlouze se nadechl, vykročil. Zvolil vycházkové tempo. "Hory," vypravil ze sebe tichý povzdech. "Překvapuje mne, že nenapadlo nikoho dřív založit smečku na takovém místě," uvažoval nahlas. "Znám jen jednu smečku, která nesídlí v lese, ale v močálech. Podivné místo, ne? Ale svým způsobem to asi není zas tak špatný nápad."

>>> Stříbřitý převis

Riveneth, jak se zdálo, Falionovi ukázala svou opravdovou tvář. Nepředstírala, že je nejsilnější, nejchytřejší, nejvyrovnanější vlčice pod sluncem. A on jí za to vděčil. Rozhodl se k ní být otevřený. Zprvu však nikterak nekomentoval její nejisté chování a překvapený pohled, jenž mu věnovala. Jen se pousmál a na znamení, že jí rozumí, němě pokývl hlavou. Vděčně přijal vřelá slova a jakmile vlčice hlavu zvedla zpět z úklony, odvětil: "Za málo. Snad tu najdeš to, co hledáš. Ať už je to cokoliv." Mohla to být rodina, zázemí, jistota. Ale stejně tak to mohlo být i uvědomění si, že smečka není to pravé ořechové. Falion to vše nechal na osudu. Jen doufal, že později nenajde důvod, proč takového rozhodnutí litovat.
"Dobrá," opáčil, když se dozvěděl, že Riveneth je na nepříliš vřelé chování jejího okolí zvyklá. "A stejně tak tě prosím i o zdrženlivost a taktnost, nerad bych, aby Severka přišla k újmě. Vlastně aby přišel k újmě kdokoli, za koho mám svým způsobem zodpovědnost," zamyslel se. Role alfy nebyla snadná. Vlk musel mít otevřenou mysl ve směru tolikera věcí... Falion se uměl obětovat, uměl být nápomocný i zodpovědný. Přesto o sobě z nějakého důvodu pochyboval.
"Nás bláznů," zopakoval s úsměvem na tlamě, "je tu všehovšudy osm i s tebou. Plus se kdesi po horách toulají dva staří kmetové, ke kterým se snad ani nedoneslo, že tu vznikla smečka," ušklíbl se. "Nicméně jsou to mí... hmm, staří známí, tudíž mají jistou protekci." To jako vysvětlení mohlo stačit.
"Takovou jeskyni," navázal na její další otázku, "jsem znal ještě před tím, než se sem nasáčkovali ostatní blázni," zasmál se. "Chceš ji hned vidět, nebo se tam stavíš později? Sama o sobě je velmi těžko odhalitelná. Vevnitř temná a chladná, leč prostorná." Nadechl se. Ševelivý větřík k němu donesl poryv pachů. Cítil vlky, zvěř, vlhko a... vůni jara?

Sledoval její nechápavý pohled, který se postupně přerodil v úsměv. I Falion se musel pousmát. Nešlo jinak. Nenápadně pokývl, když zauvažovala, že ona je možná ten největší blázen, kterého potkal. Extrémista, který chce žít v horách. Nebo snad ne?
Sem tam si olízla čumák, sklopila uši. Falion naslouchal. Svěřila se s tím, že nikdy neměla jednotný domov. Začala výčet všemožných míst, lesů a smeček. Falion ani jednu z nich nepoznával. A ani o potopě nikdy neslyšel. A pak zaváhala. Překvapilo ho to. Riveneth měl zafixovanou jako otužilou vlčici s tuhým kořínkem - nedobytnou, chladně, drsně opracovanou. Takovou, kterou nic v životě neskolí a ona se s čímkoliv důstojně popere. Dosud mu ukazovala jen tu silnou stránku. Nečekal, že se mu takto svěří.
Oceňoval to. Naslouchal, převaloval si jednotlivá slova v mysli. A asi začínal tušit, kam to celé směřovalo. Nechal Riveneth dokončit její vyjádření. Žádala o nezávazné pobytí v horách. Chtěla si ujasnit, po čem vlastně toužila. Sklopila zrak, přikrčila se. A Falion polkl slinu."Děkuji, že jsi ke mně upřímná, Riveneth." Učinil dlouhou pomlku. "Rozumím ti, vím, jak nesnadné rozhodnutí nyní před tebou stojí." Nelhal. Sám se přeci tak strašně dlouho přemlouval... A dodnes z toho neměl ten nejlepší pocit. "Rád ti tvoje přání splním. Pobuď v horách, rozmysli se. Sama mi pak řekneš, zda zůstaneš nebo odejdeš." Někdo by to možná nazval velkorysou nabídkou - mnohé z alf požadovaly jasnou odpověď, ba dokonce chtěly vědět, jestli takový vlk smečce vůbec něco přinese. Falion to bral jako samozřejmost. Přeci jen tu měl různé vlky - staré, mladé, tiché, hlasité... Dokonce jeden z nich oplýval strachem z jiného člena jen kvůli magii. A on se zavázal být těmto vlkům oporou. Vzít si je pod ochranná křídla. Možná to byl konečně nově nalezený smysl jeho života. Možná měl Falion zrovna touto cestou dojít ke svému životnímu cíli.
"Jen bych tě chtěl upozornit, že tu žije vlčice Severka, která řekněme nemá dobré zkušenosti s magií ohně... Ocenil bych, kdyby sis její odtažité chování nebrala osobně, pokud bys na ní narazila." Musel myslet na všechno.

//Připsáno

Falion mlčel. Mlčel tak dlouho, dokud mu Riveneth neodpověděla. Musel se pousmát, neboť nejspíš měla pravdu. Jestli tu se mnou chtějí žít... Nemůžu jim v tom bránit, uvažoval. "To máš asi pravdu," opáčil. Přemýšlel, proč sem Riveneth opravdu přišla. Proč zůstala. Proč počkala, až si ji našel. Mohla se otočit a odejít, než by ji Falion stihl odhalit. Pravda, možná by za sebou nechala menší pachovou stopu, kterou by jen tak nezamaskovala... Ale kdyby tu doopravdy nechtěla být, nebyla by tu. Otázkou tedy zůstávalo, co se jí honilo hlavou? Co bylo jejím opravdovým záměrem?
"Opravdu?" lehce naklonil hlavu a pozorně si ji prohlédl. Snažil se odrážet myšlenky, které samy naléhaly na jeho hlavu. Nechtěl je slyšet ani číst. Nechtěl vidět do jejího soukromí. "Proč mám dojem, že jeden právě stojí přede mnou?" Nechtěl se jí dotknout. Stále ji pozoroval, nemohl mu uniknout fakt, že se konečně pomalu začínala uvolňovat.
Posadil se. Na její poznámku o neměnných vlčích charakterech nic nepověděl. Sám nevěděl, zda s takovým názorem souhlasí či nikoli. Další věty ho však zaujaly. Pousmál se. "To by byla vskutku věčná škoda," uznal. Odvrátil pohled kamsi mezi vzrostlé borovice. "Já už se za svůj život nacestoval dost. Gallireu jsem prošel křížem krážem," zkonstatoval a dlouze vydechl. "Chtěl jsem v horách dožít... Ale vlci se sem ze záhadného důvodu sami seběhli..." stále bloumal pohledem po okolí. Nastalo ticho. Pomalu zaplul zrakem zpět k Riveneth. Nic neříkal, nechtěl na ni tlačit. Měl dojem, že teď přišel zlomový okamžik. Buď reálně řekne, že uvažuje nad přidáním se, nebo se rozloučí a odejde. Falion vyčkával. Trpělivě, chápavě.