// Anebo taky Lenninština :B
Pokud se dostaví Nox, tak ano. Ale myslím, že bílý vlk a cernuňácká malba již nejsou k dispozici. Placka od Launee a vlk v plamenech by ještě měl být k doprodeji.
Sám se až podivuhodně roztržitě usmál, neboť mu Matali věnovala velmi široký - snad upřímný - úsměv. Zahřálo ho to u srdíčka a rovnou si udělal poznámku do svého pomyslného deníčku: Nosit jí každé ráno snídani do pelechu. Jo, to znělo jako něco, co by klidně dělal do konce svých dnů. I on musel zavrtět ocasem. Všechny jeho činy najednou získávaly naprosto jiný podtext. Choval se zvláštně. Nepřemýšlel nad každým svým pohybem a slovem. Matali ho pomaloučku učila jisté otevřenosti a nebojácnosti ohledně vlastní osoby.
Nechal ji se pořádně najíst. Sám zatím vlastní pocit hladu potlačoval. Nechtěl si nechat přerušit tolik očekávaní znovushledání s touto vlčicí. Následně jí sdělil okolnosti, jenž oplývaly kolem dění ohledně Severky. Matali najednou zvážněla. "Netrap se tím, prosím. Já už se tím natrápil dost. Měl jsem tam být a všem pomoci... Ale všechno dobře dopadlo. Sevrka, Starling i Lennie došli do Ragaru. Dostali kamzíka, vyhřátou jeskyni a zasloužený odpočinek," povzbudivě se na ni usmál. Nelíbila se mu ta rázná změna v jejím chování. Vlastně se mu nezamlouvaly jakékoliv negativní myšlenky a pocity, kterými by se mohla Modrooká zbytečně zaobírat.
Chápavě pokývl hlavou, když se mu svěřila, že se cítila unaveně. Naštěstí ale nebyla zraněná. "Možná to je tou podzimní melancholií," nadhodil. "Občas jí též propadám," dodal tišeji, spíše zamyšleně.
Srdce mu poskočilo, když viděl Matali vstát. Přiblížila se o krok a to, co mu odpověděla, ho naprosto zasáhlo. Nebyl od ní zvyklý na tak... Otevřené chování. Ani ve snu by ho nenapadlo, že mu jeho postrádání bude opětovat. "Opravdu?" nejistě zamrkal a vrátil toulavý pohled zpět do modrých kukadel. Co teď? Myslí to vážně? Nepřeslechl jsem se? Falion zas po velmi, velmi dlouhé době zazmatkoval jako malé nezkušené vlčátko. Ach, jak mu teď Matali zavařila. Jeho myšlenky se splašily a jedna přes druhou naprosto zmatečně křičely. Její vůně. Mysl. Postava. Je tak krásná, uvažoval. Suše polkl a lehce zkrotil ten překvapený výraz. "A... Nevadí ti má přítomnost? Buď ke mně upřímná, prosím," lehce sklopil ucho a půl k hlavě. Nerad by Matali jakkoliv obtěžoval. Koukl na ni pohledem naprosto bezelstného krotkého beránka. Vzápětí se však zas konečně pousmál. "To bychom vskutku mohli," přijal její senzační návrh na návštěvu houštin. Než se však stihli domluvit na detailech, cosi je vyrušilo.
Ono malé stvoření tu Falion vážně nečekal. Bylo to vlče! Šlehl pohledem po Matali, jako by se jí ptal, jestli to vidí taky. Vlčátko pozdravilo a bez okolků se rázem vrhlo k Matali. Chtělo se ohřát. Falion lehce, neslyšně zalapal po dechu. Bál se její reakce. Věděl, že Matali měla moc ráda svůj osobní prostor. "Ahoj, maličká," sklonil hlavu a pohlédl na zmoklou kouli chlupů. "Copak tu děláš tak sama? Kde máš rodiče?" opatrně vyzvídal, zatímco se pomocí magie Vzduchu rozhodl ohřát okolí malé mazlivky. Zahrnul do něj i Matali a z části i svou maličkost, byť jemu osobně zima moc nevadila. "Já jsem Falion. Kdo jsi ty?" Zvláštní, velmi zvláštní. Pokud vím, okolní smečky se nenachází tak blízko, aby vypustili takové mrně mimo území. Kde se teda bere? Určitě se muselo někomu ztratit. Že by byli jeho rodiče tuláci?
//Newlinku, nespěchej na ně. T-T Oni jsou oba tak... Neobratní v této disciplíně. :c Ale s dostatkem času by se z toho mohlo vážně něco vyklubat. <3
Připsáno.
Téměř bez hnutí bedlivě vyčkával, až se sama vlčice přirozeně probudí. Tedy v rámci možností. Bylo dost možné, že procitne dříve zejména kvůli lahodné vůni krve. Mezitím sám Falion přemýšlel, jaká by měla být jeho první slova. Copak jí měl říct? Hlavně, abych ji nevyděsil. To by ho moc mrzelo. Matali se mu zdála velmi sympatická, nerad by to hned pokonil.
Pousmál se. Vlčice konečně rozlepila očka. Bezděčně pohodil ocasem a odvětil jí: "Ahoj." Modrooká se přiblížila a nevypadala, že by měla špatnou náladu. Snad není zklamaná, že první věc, kterou po procitnutí vidí, jsem já. "S tím si starost nedělej," zavrtěl hlavou. "Nemáš hlad? Rád bych ti nabídl snídani," nasměroval čumák k mrtvole a několika pokývnutí jej popostrčil k vlčici. "Dobrou chuť," pousmál se a sám si ještě oblízl tlamu, aby se co nejvíce zbavil zbytku krve.
"Naposledy jsem Severku viděl v Ragaru. Od Smrti dorazila zraněná," zvážněl. "Co ty? Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?" Starostlivě si ji prohlédl, ale žádnou zjevnou ránu neviděl. "Bál jsem se o tebe," přiznal tiše a uhnul pohledem kamsi mezi urostlé stromy.
Vítr doposud divoce foukal, ale Falion chtěl na rozhovor s Matali klid, a tak stále udržoval okolní fujavici minimálně pět set metrů v klidu.
"Já ti nevím, Lennie. To se ti tak moc chce opustit mou maličkost?" pověděl lehce pobaveně. Vlčice totiž navrhla, že by se mohli rozdělit. "Dobrá, dobrá. Ale buď na sebe opatrná, prosím. Žádné hlouposti a kdyby cokoliv, zavyj. Hlavně se nepřepínej." Nejraději by ji nikam nenechal odejít. Obával se, že by opět mohla nastat svízelná situace a on by nebyl při ní. Co jsem to za alfu, že nedokážu pořádné chránit ty, jenž se rozhodli svěřit svůj život horám? Povzdychl si. "Opatruj se," mávl tlapou a svým modravým pohledem ji sledoval tak dlouho, dokud její silueta nesplynula se stromy.
"Má svou hlavu," pronesl tiše, jen tak pro sebe. Lennie byla dospělá vlčice a on - byť by ji rád chránil - věděl, že ona sama je strůjcem svého štěstí. A pokud měla potřebu vzdalovat se anebo dokonce vyhledávat dobrodružství, on jí v tom bránit nemohl. Jen by byl raději, kdyby se nejdřív úplně zotavila.
Začenichal. K jeho překvapení pach Matali zesílil. Bylo to velmi matoucí - vítr kvílel a fučel, jako by se dočista pomátl. Zdálo se mu to, nebo se v posledních pár hodinách celá Gallirea zčistajasna proměnila v přehlídku všemožných vzdušných proudů? Jeho neklid stoupl - Lennie i Matali by se měly ukrýt, aby je nezastihla bouře.
Sám se pak soustředěně rozhodl použít svou vrozenou magii na zklidnění vzduchu v oblasti několika desítek kilometrů. Potřeboval si ujasnit, zda-li vůni Matali opravdu cítí proto, že je vlčice poblíž, nebo jen zachytil letmý útržek informací. Pokud jeho nos nelhal, hnědochlupá se snad stále nacházela v Ageronu.
Měsíc se vyhoupl na oblohu. Listí šumělo, stromy tančily, větve se lámaly. Nepěkné počasí, hořce si pomyslel a raději ještě svou magii neodvolal. Rozhodl se následovat onu stuhu představující Matalin odér. Srdce mu lehce poskočilo při představě, že by ji po dlouhé době opět mohl potkat. Svým způsobem se mu po ní stýskalo. Doopravdy.
Krátce zadržel dech. Je to ona?! Zorničky se mu zúžily. To cosi neurčité, schoulené pod kmenem, zdáli opravdu vypadalo jako spící vlk. Tiše se rozhodl přiblížit. Pokud by měl věřit jen nosu, tak právě ten zrovna v tuto chvíli tvrdil, že Falion Matali konečně nalezl.
A opravdu! Prudce se nadechl a zcela bezděčně se pousmál. Nedělal nadbytečný hluk. Ahoj, Matali, pomyslně ji pozdravil. Vypadala, že je do spánku pohroužena opravdu velmi hluboce. Měl bych ji nechat doplnit energii. Úsměv z té jeho jinak poměrně chladné tlamy nemizel. Nemohl se na ni vynadívat - byla v pořádku. A dokonce poblíž Ragaru. Měla namířeno do hor? Anebo naopak putovala dál na jih? Zeptá se jí, až se probere. Teď se ale ani neopovažoval příliš přiblížit. Namísto toho se otočil a tichými kroky se zas začal vzdalovat.
S dobrým pocitem, že ji doopravdy našel, se jal stopovat kořist. Jako obvykle první, co ho praštilo do nozder, byli zajíci. Ti jsou snad všude, napadlo ho. Soustředěně, neviděn a neslyšen díky magii Neviditelnosti, ušáka dopadl. Doslova k němu nakráčel a ono zvířátko bez potíží rovnou zakousl. Žádné nahánění, taktizování, manévrování. Mocná to magie. Dává vlku do tlap tak neocenitelný moment překvapení, uvažoval. Nepoužíval ji příliš často. Raději lovil přirozeně...
S čerstvým úlovkem, jehož krev se řinula po vlčí bradě, se Falion rozhodl vrátit k Matali. Ani tentokrát se nepřiblížil moc, aby ji nevylekal. To bylo to poslední, po čem toužil. Jemně odložil zajíce a sám se posadil. Mlsně si oblízl hubu - chutnalo to výborně! Kdy jsem naposledy jedl? Nevzpomínal si. Přesto ponechal půlnoční svačinku nedotknutou. Rozhodl se trpělivě čekat.
//Teoreticky vzato přes VVJ a Kierb nebo Ainu.
Moc děkuji za akci. :3 Za mě je suprový nápadem Rorrey (zajímalo by mě, co se z něj vyklube!) a hned v závěsu Etney především za tu korunku. :D
Pozorně poslouchal Lenniino vyprávění o potomcích Haruhi a Sayapa. Možná je někdy někde potkal, ale ani o tom nevěděl. Ta jména mu nic neříkala, přesto se snažil si zapamatovat každý fakt, jenž se dozvěděl. Určitě by se mu to mohlo později hodit při navazování nových vztahů a konverzací s dlouholetým párem. "Nevadí. I tak děkuji za všechny informace. Myslím, že téma vlčat je pro Haruhi i Sayapa důležité."
Pokývl a přitakal: "Máš pravdu. Možná se vážně bojí přílišných povinností. Nebo mají dojem, že se jejich duše upíšou jednomu místu, které už nebudou moci opustit, a tak raději propadají toulkám." Kráčel vlažně, odpočinkovým tempem. "Anebo prostě nemají rádi společnost ostatních," ironicky se pousmál.
Střihl uchem po Lennie, která jaksi nedokončila větu. Nechal to být. Zjevně se nad něčím zamyslela, a tak ponechal nedokončenou větu nedokončenou už navždy. Kdoví, co se vlčici začalo honit hlavou. Mohlo to být něco veledůležitého, stejně tak ale i malicherného nebo nevážného. Ostatně cesta jim šla poměrně dobře, i když pomalu. Chvíle ticha nemusela vždy nutně znamenat trapnou chvíli. Naopak - Falion je míval rád. Zvlášť když byl s vlky, s kterými si rozuměl (nebo se o to alespoň snažil).
Pokývl. Možná to nechtěl sám sobě úplně přiznat, ale velmi se těšil. Matali neviděl dosti dlouho. Přišlo mu to jako věčnost. Ta vlčice pro něj už teď měla v jistém slova smyslu speciální význam. Tak moc mu reflektovala jeho staré já... Chtěl, aby věděla, že nemusí být proti světu sama. On si to totiž kdysi vážně myslel. A doposud prožil velmi rozporuplné myšlenky ohledně mezivlčích vztahů. Bohužel tedy spíše negativní. Teď se ale naskytla příležitost, kdy by se snad... snad po delší době mohl někomu důvěrně svěřit. Přál si, aby byla šťastnější než doposud. Zdálo se, že se ani nemusela moc snažit, aby si získala jeho sympatie.
"Znám!" zasmál se. "Po Galliree jich pár určitě běhá," dodal s jistým neformálním úšklebkem. Pak se oba znovu nadechli. "To tedy ano," pokynul. "Myslíš, že je přímo v tomto lese?" Stále větřil, zvědavě stříhal ušima, pozorně koukal kolem sebe. "Její vůně je poměrně jasná, ale..." přivřel víčka. "Netuším, odkud přesně jde."
To se určitě dá, ale asi byste se museli obejít beze mě (vím, hrozná to ztráta) a placiček. Ale obecně kdo víte, že je pro vás Brno přístupnější, srážejte se klidně častěji. :3 Mohla bych pár placek předat Noxovi (ona to určitě ocení :B), která tam studuje.
<<< Stříbřitý převis (přes Ragar)
"Opravdu? Vidíš, ani nevím, jak se jejich potomci jmenují. Nepoznal bych je," zamyslel se nahlas. "Jen ať přijde, určitě by to Haruhi i Sayapovi udělalo radost," pousmál se. V tom ho napadla jistá otázka. "Poslyš. Když má Sayap rudý kožich, má na sobě tu barvu i nějaké jeho vlče? Kolik jich vlastně mají? A jak se jmenují?"
Lehce pozvedl obočí a začenichal. "Toulal jsem se velmi, velmi dlouho. Smečkám jsem se spíš vyhýbal, ale přeci jen jsem měl pár známostí. Dřív, jak říkáš, bylo určitě oblíbenější být součástí velké rodiny. Mně to obvykle míjelo, byl jsem zarytý tulák. Ale poslední dobou je vlků s toulavými tlapkami čím dál víc. Čím to asi je? Je to jen nějaká další modní vlna, nebo trend na X generací dopředu?"
Pozorně sledoval, jestli se Lennie náhodou moc nepřitížilo a jak zvládala aktuální tempo. Snažil se cestu vybírat tak, aby se nemusela moc namáhat. Což ale - přiznejme si - na úbočích hor moc nešlo. Teprve až sešli do údolí, do lesa, měli to oba mnohem lepší. "Kdybych byl Matali," nahlas se zamyslel zopakováním slov Lennie, "asi bych si na chvíli někam zalezl," lehce se pousmál. "Anebo si něco ulovil? Třeba měla hlad." Zvedl hlavu a pozorně zavětřil. Jako by byl ale příliš netrpělivý - magií Vzduchu si obratně vypomohl. Nahnal k sobě mnohem víc větrných proudů ze všech možných stran.
"Hm?" zahučel lehce nesoustředěně, neboť analyzoval všemožné odéry. Chvíli mu trvalo, než ozubená kola zpracovala Lenniinu poznámku. Především proto, že neuvedla předmět mluvy. "Oh, myslíš Smrt?" dodal. "U ní jsem též dlouho nebyl. A vůbec se mi tam nechce," zafuněl a podvědomě koukl směrem k Jedlovému pásu.
"Cítíš něco?" Stále větřil. Zdálo se mu, že pach Talči opravdu pochytil. Jemný, ale přeci jen. Byla někde blízko? Kdepak se schováváš, Modrooká?
Tak zatím to vypadá, že je nás většina pro Prahu v listopadovém termínu. Prosím, kdo má času nazbyt (anebo přijme jakoukoliv možnost prokrastinace), MRKNĚTE SEM a sdělte mi své konkrétní možnosti. Díky :)
//Morfí, osmisměrku nevidím. :c Jsem to jen já?
Ještě u mě. V následujících dnech ji budu zpětně rozesílat všem, kdo se rozhodli zúčastnit. :)