Gallirea - Příspěvky uživatele

//OBJEDNÁVKA:

ID - M02/příkaz/4* =>48 šutrů (opály)
ID - M02/voda/4* =>48 šutrů (8 opálů + 40 ametystů)
ID - M03/příkaz/5* => 120 šutrů (ametysty)
ID - M03/voda/5* => 120 šutrů (ametysty)
ID - M03/oheň/1* => 24 šutrů (20 ametystů a 4 safíry)
ID - M04/Nym/2* => 8 křišťálů
ID - M04/Athame/2* => 8 křišťálů
ID - M04/Starling/1* => 4 křišťály
ID - M04/Severka/1* => 4 křišťály
ID - M04/Wolfganie/1* => 4 křišťály

Celkem tedy odepsat: 56 opálů, 300 ametystů, 4 safíry, 28 křišťálů

Jedlový pás <<<

Falion tiše přemýšlel. Něco ho za Smrtí vyloženě táhlo. Dlouho, velmi dlouho ji nenavštívil. A upřímně za to byl rád. Ta vlčice musela děsit úplně každého. I toho největšího gallirejského drsňáka. Ať už to byl kdokoliv.
Povzdechl si. "Co to zase dělám?" Utrousil to tak otráveně, jako by tu otázku myslel opravdu vážně. Jako by čekal, až mu jeho vnitřní já zcela smysluplně, rozumně odpoví. Neodpovědělo. Zahučel jako starý otrávený medvěd a s lehkostí mnohým vlkům cizí naskočil na velké kameny. Vzpomněl si, jak pitomý dostal nápad, když sem přišel poprvé. Kolikátá je to vlastně návštěva? Snad už čtvrtá? Nebo dokonce pátá? Ztrácel se v tom. Tak jako tak dodnes pamatuje, co vše se přihodilo, jakmile sem vkročil úplně prvně. Jak jsem mohl být tak hloupý a nakráčet sem v noci? Pokaždé, když šel za Smrtí, přemýšlel nad tím samým dokola. Byl jsem moc mladý a hloupý? Nebo snad vítězila nad pudem sebezáchovy deprese a naprostá ignorace toho, že bych mohl umřít? Vlk tehdy neměl nikoho blízkého. Byl to toulavý kmet, jehož život se točil prostě jen kolem žraní, pití a... Přežívání. Cestoval. V tom jediném snad nalézal špetku smyslu.
Mám Gallireu rád, uvažoval dál. Nikdy odtud již nevytáhl paty. Proč? Ukotvilo ho snad vědomí, že tu může prožít zajímavé věci? Touha poznat všechny podivnosti? Podvědomý žár prosící více vlčího kontaktu a snad už i ten stálý domov? Všechny varianty byly možné. Vlastně ani sám Falion nevěděl, která pravda byla pravdivá.
Skok sem, skok tam - kameny překonal snadněji, než kdy dřív. Bylo to tím, že se mu stále zlepšovala kondice? Nebo tím, že už věděl, do čeho jde, a tak nebyl zbytečně nervní? Nemám ji rád, zaúpěl. Rozhodně necítil příjemné pocity. Před Smrtí měl stále respekt. Byla mocnější než všichni vlci Gallirei dohromady. A navíc moc ráda ubližovala. Fyzicky i psychicky. Snažil se však nevěnovat její osobnosti příliš mnoho pozornosti. Určitě umí perfektně číst myšlenky.
Suše polkl skoro neexistující slinu. Viděl tu mohutnou... Věc. Jak v tom může žít? A kde se to tu vlastně vzalo? Možná to někomu ukradla. Možná tu předtím žil někdo nebo něco jiného. Kdyby chtěl, mohl se jí zeptat. Na to on ale nikdy neměl čas. Nechtěl tu trávit ani o sekundu více, než musel. Mnohem lépe se mu přeci jen povídalo s Životem. Toho bych také mohl v brzké době navštívit. Zas... Zas bych od něj dozajista dostal mnoho cenných rad. Jak to jen dělá, že mě vždy donutí přemýšlet nad spoustou věcí z naprosto jiných úhlů pohledu?
"Ty bídný usmrkanče!" ozvalo se odněkud a Falion onen hlas ihned poznal. Zpomalil. Bylo chladné poledne, přesto ve Zřícenině plápolaly ty typicky jedovaté zelené ohně. Nikdy je moc nezkoumal. Neměl o to zájem. Doposud vždy Zříceninu obhlédl jen letmo. Nechtěl Smrti narušovat to její děsivé soukromí. Ještě by mě nařkla, že se jí jdu hrabat v hromadách drahokamů. Kampak si je asi ukrývala? Měla je v tomto světě, nebo je posílala někam... Na druhou stranu?
"Co tu pohledáváš?" Zarezonoval hlas, tělo stále nikde. Falion se dlouze nadechl. "Určitě to víš. Přišel jsem tě požádat o nějaké nové magické schopnosti." Opravdu? zeptal se sám sebe. Původně sem šel s myšlenkou, že... S jakou myšlenkou? Něco ho sem podvědomě táhlo. Nevěděl, co to způsobilo. Ale co jiného než žádání o magický um šlo po Smrti chtít? "K čemu ti mé dary budou, špíno?" zaskřípala zubisky a vyskočila ze vchodu. "Chceš se cítit jako pán tvorstva," skřehotavě se zasmála. "To opravdu nechci," vydechl. Snažil se, aby jeho tlak a dech zůstaly v normální rovině. Marně. Tomu se, dámy a pánové, říká instinkt. Nikdo nezůstane mrazivě chladný, dívá-li se do očí samotné Smrti. "Neeee?" sladce se usmála a ukázala mu tak své ohavné shnilé zuby. "Mám teď smečku a chci ji co nejlépe chránit. To je vše." Formální výraz, formální výraz! Musím se tvářit neutrálně. Věděl, že Smrt moc ráda hrála na city. "Pche, to ti tak budu věřit," máchla tlapou a protočila svítivé oči. "V tom bude něco jiného. Něco mnohem víc sobeckého," posměšně hrábla tlapou do země. Přiskočila ještě blíž a on ucítil mrtvolný zápach. Udělalo se mu zle. "Už to mám!" vyplázla na něj jazyk, jako by byla had, který sbírá informace o své oběti. "Jsi zakoukaný do té tiché vlčice. Je to tak? Och, ano. A ona ti tvou lásku neopětuje. Máš svaly, smečku, magie... A stejně na tebe kašle." Samolibě se šklebila. "To, co cítí Matali, ví jen ona sama," oponoval zdánlivě klidně. "Pitomost. Vím to taky. A ráda bych ti sdělila, drahoušku, že tobě je prostě souzeno chcípnout sám," zasmála se na celé kolo. Tohle zabolelo. Nechtěl si to brát osobně. Věděl, proč to všechno říkala - a přesto se ho to dotklo. Měl strach umřít sám a opuštěn? Vždyť tak prožil většinu života... "Stejně jako ta tvoje první hloupoučká lásenka... Jak se jen..." Zaťal zuby. Smrt věděla na milimetr přesně, kam zakousnout ty černošedé tesáky. "Nareia to byla! Cha! Ta to s tebou taky dlouho nevydržela. To je srdceryvný příběh, nemyslíš?" Zavlnila ocasem.
"Mám tu s sebou spoustu drahých kamenů. Vím, o co se zajímáš, a žádnou zbytečnost jsem ti nepřinesl." Rozhodl se tvářit, že ho její slovíčkaření nikterak nezasáhlo. I když pravda byl naprostý opak. "To si strč za ucho. Šutrů mám dost." To říkala i minule. "Sbírám jen ty nejpěknější. Nechceš se ani podívat, o co bys přišla?" Zaváhala, pak navýsost otráveně mlaskla a tlapou naznačila, ať mu je tedy ukáže.
"Chtěl bych se zlepšit v magii vody a příkazu." Nadzvedla obočí. Huba se jí zas rozjela od ucha k uchu. "No to je konečně pořádný slovo chlapa! Magie příkazu, huh? Je mi to jasný, je mi to jasný," potutelně se zasmála. "To by mohlo mít mnohem lepší účinek než 'mám tě rááád, Matali' a 'myslím, že k tobě cítím něco víc' nebo 'už se nebojím svých citůůů, opětuješ mi je?'" špulila při tom rty jako nějaké domýšlivé, škodolibé vlče. Užívala si to.
Falion k ní předsunul kameny. Ať už to mám za sebou! Žaludek měl jako na vodě. "Vezmu si to. Ale abys věděl, chci vidět, jako moje dary náležitě využiješ, ty prachprostý červe!" zavrčela, shrábla bohatství a otočila se na patě. "A teď už vypadni!" vřískla, načež se Falion taktéž velmi chvatně obrátil, aby mohl okolí Zříceniny co nejrychleji opustit.

>>> Jedlový pás

Ragar <<<

Hnědý vlk se zamyslel. Následoval pěšinku vyťapanou teprve před necelým rokem. Znal to tu, rád tudy chodil. Věděl, že se na této stezce nemusí bát téměř ničeho. Je dobré mít označené cesty. Sem tam se ještě pozastavil, očichal strom, zvedl nohu a upřesnil, komu hory patří. Hranice neobcházel již pěkně dlouho a bylo přeci slušností objasnit případným nezvaným hostům, kde přesně vstupují na území smečky.
Hory se stále zvyšovaly, jak scházel do údolí. Čmuchal a poslouchal zvuky lesa. Miloval je. Úplně zapomněl, jak uvolňující dokáže být samota, klid, ticho. To jsou mí zbožňovaní společníci, přiznal sám sobě. A možná by v pozitivním myšlenkovém pochodu pokračoval ještě bůhvíjak dlouho, nicméně věci se lehce obrátily.
Modrooký se dostal do Jedlového pásu. Ten les sám o sobě mu nevadil. Vypadal a voněl moc hezky. Ale ta atmosféra! Panečku, panoval tu vážně těžký vzduch bez zjevné příčiny. Respektive příčina tu byla, jen si o ní vlk nejdříve musel něco málo na vlastní kožich zjistit...

Zřícenina >>>

Falion začenichal. Cynthia se zdála prozatím klidná, vyrovnaná s tím, jak nakonec věci dopadly. Doufal, že ji smečka brzy neomrzí a nabídne jí vše, co pravý domov vlku umí dát. Koneckonců ani on dřív příliš nevěřil v naivně znějící "teplo domova".
Jeho nos mu prozradil, kdo vše se nacházel v horách. Cítil novější pach Sayapa a... Že by? Riveneth se nám vrátila. Nad tím se musel pousmát. Na druhou stranu snad nepřišla říct, že odchází? Dlouho se zde, pravda, neukázala, avšak hnědochlupý věřil, že pravým důvodem jejích toulek bylo horlivé přemýšlení a zvažování všech pro a proti o životě ve společenství vlků. Je mi trochu podobná, zavzpomínal. Její názory se dost často s jeho shodovaly, nebo se alespoň podobaly. Možná je pro ni těžké pochopit a přijmout fakt, že by mohla být šťastná a milovaná. Koneckonců ani Falion s tím dodnes nebyl úplně smířen.
Vykročil jistým krokem směrem na jih. Kampak se asi ta Lennie, staroch, Severka a Nym poděli? Měl neblahé myšlenky. Moc doufal, že vlče zůstalo co nejblíže Severce a ti dva si šli svou cestou. Lennie ani cizinec nevypadali, že by si vyloženě dokázali užít přítomnost mimina.

>>> Jedlový pás

"Děkuji." To slovo bylo kraťoučké, nenápadné, ale bylo. Falionovi se Cynthiin přístup líbil. Respektoval, že zkrátka nepovažovala všechny za přítele. Koneckonců on byl stejný, dokud měl toulavé tlapy. A připadalo mu sakra těžké se to po přijmutí alfa-role odnaučit. Zvyk je železná košile.
Věděl, že jeho slova o důvěře, ochraně, sentimentu a podobných blbostech ze strany nováčka zřejmě nebudou brána úplně pozitivně nebo dokonce vděčně. Cynthia vypadala jako někdo, kdo je zvyklý se o sebe postarat. I on se naučil, že co si neobstará sám, to nemá. Teď ale vedl smečku a pomaličku přicházel na to, že se věci mají jinak. Od doby, co za tragických okolností opustil své rodné území, nad smečkou nikdy neuvažoval. A dnes tu stál jako pyšný, ale zároveň pokorný obyvatel hor. Život možná není tak hrozný, jak jsem si doposud myslel...
Postupně se prokousali k tématu magie. A jak se Falion brzy dozvěděl, ani Cynthia nebyla výjimkou. Každý dřív nebo později chtěl poznat alespoň jednoho z bohů. Buď ze zvědavosti nebo třeba čistě z touhy být v něčem lepší. A ať už Falion chtěl nebo ne, musel se mírně, velmi decentně pousmát nad její sprškou výrazů, když se před ní objevil Zloděj. "To je má názorná demonstrace, jak může dopadnout nepromyšlené vyřčení přání u Smrti," povzdechl si, zatímco Zloděj dál klábosil. "Consi," oslovil ho, když si zrovna udělal pauzu na nádech. Falešná Cynthia ihned pochopila a v mžiku zas zmodrala, přibrala asi tak dvě stě padesát kilo a vyrostla. Její kožich zhnědl a vlastně už to Cynthia ani nebyla. Nyní tu stál nádherný kolosální exemplář medvěda. "Když s ním najdeš společnou řeč, dokáže ti občas být užitečný. A když ani to ne, můžete spolu alespoň nadávat na celý svět," zasmál se s lehkým náznakem cynismu v hlase. Trvalo mu sakra dlouho, dokud toho spratka zkrotil a naladil na podobnou vlnu. I když do dnes nedokázal zcela ovlivnit jeho příšernou užvaněnost. "Tak to by stačilo," pokývl na chlupáče, který sice nespokojeně mlaskl, ale vzápětí zamával jeho obří tlapou s ostrými drápy a zmizel.
Falion začenichal. Blížili se k místu, kde dřív nechal Lennie, Saviora, Severku a Nym. Zvláštní však bylo, že čerstvý odér tu voněl jen ten Severčin. "Kam všichni zmizeli?" zamyslel se nahlas. "Doufám, že je to vlče v pořádku. Rád bych ho předal jeho právoplatným rodičům nepoškozené," zabručel si. "Mimochodem - kdybys chtěla, kousek víc na jih k hranicím je mrtvola muflona zbavená nohou a hlavy. Patří smečce, je mnou čerstvě ulovená před několika hodinami. Vůbec se nemusíš zdráhat, klidně si nacpi pupek k prasknutí," usmál se s nabídkou na jazyku. Maso přeci vždy chutnalo nejlépe čerstvé. V horách by sice vydrželo déle, ale co si budem, žrát něco skoro až zmrzlého není žádné posvícení.

//Co mi to děláte s vlčátkem?! T-T

Faliona nepřekvapilo, že Cynthia o Starlingovi mluvila víceméně v kladném slova smyslu. Ten vlček působil jako sympaťák už od samého začátku. Čas ukáže, jestli je to vážně správňák. Líbilo se mu, jak se měl k Severce. Ti dva by se k sobě celkem hodili. Falionovi by se takový hezký pár zamlouval. Ale rozhodně nebyl tak umíněný jako samotná Severka, aby se pokoušel ty dva mermomocí k sobě slepit. Nojo. Polárka a její nenápadná touha přinutit Matali, aby se mi upsala, vnitřně se ušklíbl a poslouchal dál. "To je v pořádku. Mám na ni podobný názor," smířlivě se pousmál. Docela tomu rozuměl. Lennie i Cynthia byly obě hrdé, nezávislé vlčice. Jestliže se z nich někdy stanou kamarádky, pak jedině za velmi, velmi krutých a drsných podmínek. "Pro začátek bude stačit, když se zvládnete tolerovat. Tedy alespoň mně to tak fungovalo." Skoro by býval až pokrčil rameny, kdyby to vlci uměli. Lennie nebyl Falionův šálek kávy. Na druhou stranu prokázala zájem o smečku a dokázala její členy chránit. A byla schopná lovkyně. Dokud tedy netvořila velké rozboje, neviděl důvod ji zbytečně hanit. Udělám z ní oficiálně prvního lovce Ragaru, napadlo ho. Již delší dobu nad tím uvažoval. Starlingovi by rád přidělil funkci ochránce. A Severce, tomu třeštiprdlu, ta by se mu líbila jako... Dočasná pečovatelka pro Nym. Ostatně proto ji tím i před několika okamžiky pověřil.
"Bohužel," pokývl. "Tady slabý jedinec může velmi rychle zmizet z povrchu zemského," přitakal. "Na druhou stranu ti můžu slibovat, že dokud jsem tu já, v horách bude vždycky minimálně jeden vlk, který tě nenechá v žádném podobném maléru samotnou." To byla pravda pravdoucí. Ani netušíte, jak moc velkou zodpovědnost Falion za všechny jeho schovance cítil. Oni tu nemuseli být. Mohli si zvolit jakoukoliv jinou smečku s pohodlným teritoriem v lese, v údolí. Namísto toho svým způsobem každý den riskovali a ze záhadného důvodu svěřili svou důvěru v jeho vedoucí schopnosti. Paradoxně zrovna Falion vždy myšlenku týkající se pokračování ve stopách jeho otce zavrhoval. Od mládí měl Zorga zafixovaného jako totálního nadřízeného, jehož ego sahalo k výšinám. On tímto způsobem smečku vést nechtěl. "Doufám, že si tu odpočineš a ještě dlouho se ti nic podobného nepřihodí," povzdechl si, zatímco rozvážně kráčel směrem k patě hory. Nevalil nevěřícně oči ani nepokládal doplňující otázky ohledně nebezpečných příhod. Žil v Galliree již dlouhá léta. Tady je všechno možné.
"Pravda pravdoucí." Jak dlouho tu Cynthia asi mohla pobývat? Zjevně ještě Života ani Smrt nenavštívila, což sice nebyl úplně dobrý orientační bod, ale na druhou stranu vždycky všechny nováčky toto téma velmi zajímalo. "Rozdávají spoustu věcí, ale ne zadarmo," dodal s úsměvem. "Život a Smrt. Naprosto rozdílní sourozenci. Život sídlí na jihu, na vrcholku písčitých Narrských kopců. Miluje květiny. Dokáže tě udělat silnější, rychlejší, obratnější. Zvládne tě obdarovat jakoukoliv další magií, které mají vlci vrozené. A taky ti kamkoliv na tělo cokoliv permanentně namaluje." Zavzpomínal, jak ho kdysi požádal o odznaky. Neměl určitou představu. Ale věděl, že Život mu vymyslí něco pěkného a decentního. Zbožnuji své šipičky. "Smrt, ta... Nemilá osoba sbírá jen drahocenné kamení. Sídlí kousek odtud, v Jedlovém páse. Umí zlepšit tvé magické schopnosti. Dokonce si u ní můžeš pořídit různé druha magií včetně nějakých speciálních šitých na míru jen pro tebe. Každopádně važ slova, protože ona se velmi ráda vykrucuje a vykládá si je jinak." Ovšemže narážel na svého milovaného Consiliaria. Kde ten Zloděj vůbec poslední dobou vězí? Vždycky se do všeho nesmírně rád montoval. Že bych nad ním konečně získával kontrolu a omezoval jeho nenadálá zjevení se? "Sleduj." Čumákem pokynul k nedalekému stromu, k němuž přivolal podivné modré světlo, kteréžto po chvíli neurčitého převalování změnilo svou podobu na na chlup přesnou kopii Cynthie. "Tohle je Zloděj. Dokáže ztvárnit jakékoliv zvíře. Občas se hodí, ale má to jeden háček." Tři... Dva... Jedna... "AHOJ! Já jsem Cynthia," uchechtla se napodobenina. "Může mluvit. A je s tím obvykle velmi otravný," dokončil Falion svou původní myšlenku. "Teda... Zloděj. Jsem zloděj. Ale momentálně jsem ty. Ty jsi já. Super, ne?" Zloděj se v černobílém vlčím kožichu usmíval od ucha k uchu. Dalo se předpokládat, že bude nabitý energií. Falion ho naposledy povolal... No, už je to nějaký ten pátek.

Falion byl velmi rád, když v obličeji doposud vážné, drsně se tvářící vlčice konečně zahlédl upřímně radostnou emoci. Jaksi ho to pohladilo na srdíčku - svým rozhodnutím udělal někoho šťastného. Co víc si mohl na nevděčné pozici alfy přát? Nechtěl být ten despotický diktátor, jaký své slovo považuje za svaté. Naopak si cenil jakékoliv komunikace ze strany ostatních vlků. A tohle - ten úsměv a radost - to byl velmi krásný příklad neverbální komunikace. Na její dvě slůvka díků jen spokojeně přikývl. Hned na to se Cynthia rozhodla, že prozatím nechá polohu a vzhled ragarského úkrytu tajemstvím. "Dobrá." Až bude sama chtít, určitě si řekne. Všichni ostatní vědí, kam ji zavést. Mohla zaúkolovat kohokoliv.
Falion se o pár chvil později dozvěděl, že s Lennie a Starlingem již Cynthia tu čest měla. To jsou mi panečku novinky. Byl docela zvědavý, za jakých okolností se tihle tři setkali. Možná u Propadliny? Nebo někde poblíž Smrti? "Jak na tebe zatím tihle dva působí?" otázal se, zatímco zpomaloval a mírně měnil směr. Plánoval se zas otočit a vydat se zpět.
"Nápodobně," tiše se uchechtl, když mu došlo, že se s Hnědochlupým potkal víckrát, ale jejich poslední setkání bylo... Řekněme chaotické, plné magie, temných sil a... Ničení. Dodnes Faliona mrzelo, co všem pod vlivem Croatoana provedl. Jako nástroj jsem nebezpečný, povzdechl si. Paradoxně celá ta léta sbíral magie, aby mohl chránit pár vyvolených osob. Skoro jako by mu Cynthia četla myšlenky, protože její směr konverzace se zvrátil k nadpřirozeným jevům. "Co si tyto hory pamatuji, ještě nikdy jsem tu nic takového nezažil. Ale absolutní bezpečí ti též nemohu zaručit. Na to je Gallirea až příliš nevyzpytatelná," povzdechl si. "Máš se zdejšími jevy hodně zkušeností?"

Zdálo se, že Cynthia naprosto přijímala fakt, že život v horách neprobíhal stejně jako v nížinách. To Faliona těšilo. Zkrátka a dobře se mu mladá, odolná krev velmi šikla. Přesto věděl, že pokud by se někdy někomu v horách stalo něco vážného, vyčítal by si to. Neměl by, ale takový on byl. Možná jednoho dne pochopí, že se nemůže pro všechny jeho svěřence rozkrájet a udělat je naprosto šťastné a v bezpečí. To zkrátka nebylo možné. Snad na to časem přijde i on. Lov vyřešili celkem rychle - tam vlčice neměla žádné námitky ani připomínky. Rozhodně za to dostala malé plusové bodíky.
Falion na ni ani nemusel nějak extra tlačit, aby přiznala barvu o tom, jak se cítí ohledně spolupráce a hierarchického žebříčku. Pomalu se mu Cynthiin charakter odkrýval. Prozatím vypadala jako samostatná, upřímná, drsná vlčice. Což by možná v budoucnu mohl být problém... Třeba s takovou Lennie? Nebo Haruhi. Snad se mi tu dámy navzájem nepozabíjí.
"Rozumím," pověděl poněkud stroze - víc, než měl původně v plánu. Post ochránce mu k Cynthii pěkně seděl. Vypadala jako někdo, kdo má tuhý kořínek a svou roli doopravdy zvládne. "Dobrá, Cynthio," jemně se na ni pousmál, aby věděla, že nemusí čekat žádná nepříjemná slova. "Zdá se, že máš o smečku opravdový zájem, čehož si velmi cením. Rád bych tě tedy od tohoto okamžiku uvítal mezi ragarskými vlky. Naše území čítá jen pár vrcholů. Zbytek pohoří, který je ostřejší a vyšší, už jsou Sněžné hory, které nepatří nikomu. Úkryt se nachází trochu výš a velmi těžko se hledá... Napoprvé tě tam musí někdo zavést. Přála bys si teď odpočinout, nebo tam zavítáš raději později?" Jako správný gentleman samozřejmě musel své provaděčské služby nabídnout, i když se mu to aktuálně příliš nehodilo. Snad se tu aklimatizuje rychle. "Severku už tedy znáš... Zbytek naší skvadry tvoří Lennie - to je ta různěbarevná, co se od nás držela dál. Dále je tu Starling, mladý šedobílý vlk s černými odznaky. Haruhi a Sayap, postarší pár - šedobílá vlčice s fialovým odznakem na čele a rudo-hnědo-bílý vlk s přívěskem na krku. Příležitostně sem zavítá i Riveneth, rudooká, šedobílá s neobvykle dlouhým ocasem. A taktéž Matali - hnědo-béživá, modrooká, nesmělá. A pokud vím, někde v zapomenutých zákoutích se pohybuje Cernun. Hnědý okřídlený vlk, který sice do smečky nepatří, ale je to stará známost, která má dovoleno zde pobývat," pousmál se. "Ještě uvidím, copak se dozvím od toho staršího hnědáka, který je s Lennie..." zauvažoval nahlas. Čekal, jakpak se nakonec Cynthia rozhodne.

//Předpokládáš dobře. :D

Byl celkem zvědavý, jak moc formálně se Cynthia uráčí vyjadřovat. Sám Falion si držel značný odstup a zkrátka dodržovat slušné chování. Nechtěl působit příliš familiérně. Koneckonců to vlastně ani moc neuměl.
Pokývl. "Dobrá. Jen si chci být jist, že víš, do čeho jdeš a jsi si vědoma všech rizik... Do smečky se mi hodí houvževnatí a zkušení jedinci. Rozhodně nežádám žádné sebeobětování. Je naprosto v pořádku, pokud budeš mít k něčemu výtky nebo jiný názor. Byl bych ti vděčný, kdybys zkrátka žila s vědomím, že jakmile nastane jakýkoliv problém, smečka je tu pro tebe. Já jsem tu pro tebe." Zhluboka dýchal čerstvý horský vzduch a užíval si faktu, že se vzdalují od hluku. "Zní to děsně sentimentálně," uznal s lehkým úšklebkem na tváři, "ale jako alfa za tebe budu mít zodpovednost. Žádám taky sem tam účast v lovu a starání se o území - ochrana, značkování. Též bys měla vědět, že tě tu rozhodně nebudu držet. Je tvé právo cestovat po celé Galliree. Jen bych tě poprosil dát vědět, kdy a na jak dlouho zhruba odcházíš, abych měl přehled." Vnitřně se tetelil; jeho nohy se bořily do vlhké půdy. Měl rád melancholický podzim. "Před zimou se vydáme na lov, tudíž na chvíli nebudeme muset řešit zásoby. Chtěla by ses přidat?"
Vzdálili se natolik, že už ani neviděli siluety vlků. Pod nohama se jim pomalu začaly objevovat první náznaky sněhu. "Jaký máš názor na hierarchii? Jsi raději sólista nebo tě baví práce v týmu? Smečka existuje ani ne rok. Momentálně tu jsou všichni na pozicích kapp. Kromě Severky, ta je delta. Víš, jaké pozice bys v budoucnu chtěla dosáhnout?"

//Ještě jednou se omlouvám a všem převelice děkuji za strpení. Mám toho tolik, že ani nevím, nad čím se stresovat dřív.

Speciálně pro Sava: já moc dobře věděla, proč jsem neupřesnila, kterou středu to bude. :D

Bavilo ho, jak se to malé škvrně snažilo působit drsně a nezdolně. A nakonec ani nic nenamítal. Bylo mu jasné, že Nym sama sobě Kulíšek zkrátka říkat nebude. Ach ano, Divoženka zní mnohem víc tvrďácky, rozněžněle se vnitřně usmál. "Po mně?" překvapeně mu vyjelo obočí až k výšinám. "Prosímtě, kdepak jsi takovou hloupost vzala?" zasmál se. "Myslím, že Gallirea je dobré jméno. Ostatním by se asi přejmenování na Falionovu zemi moc nelíbilo," jemně se ušklíbl.
A po chvíli už zase stáli na pevné zemi. Pohledem zkontroloval Nym, které se lehce a na kratičkou dobu zamotaly nožky. Nicméně tato nejistá fáze zmizela jako pára nad hrncem, tudíž se modrooký mohl velmi brzy věnovat ostatním. primárně se samozřejmě zaměřil na černou cizinku. Ta se nakrátko poté představila jako Cynthia. Nechodila vůbec kolem horké kaše a zkrátka jasně pověděla, proč sem zavítala. Krátce pokývl, pak obrátil svůj pohled na Severku. Jako vždy pozitivně naladěná a usměvavá, napadlo ho poněkud familiérně. Ta vlčice na něj působila čím dál víc sympaticky. "Dobrá. Rád bych tě poprosil, zda-li bys mohla na chvíli pohlídat tadyto vlče," čenichem ukázal na Divoženku. "Jmenuje se Nym a zdá se, že tu s námi nějakou chvíli pobude." Nenápadně se na Nym usmál, protože z nějakého důvodu vypadala lehce vykolejeně. Teď ale nebyl čas ptát se na důvod jejího údivu. Sklonil hlavu a jakoby omylem ťukl svým nosem do toho jejího. "Tohle je teta Severka. Na chvíli tě bude opatrovat, ano? Tak ji moc nezlob," mrkl na maličkou pravým víčkem, načež zas nasměroval svůj pohled k cizince.
"A my dva, pokud nebudeš proti, Cynthio, se projdeme a popovídáme si v soukromí," zavlnil ocasem jakoby v náznaku otázky, zda vlčice s fialkovými očky nebude mít nějaké extra velké námitky. Křídla, která by mu jen zbytečně mrzla, nechal zmizet. Vykročil klidným tempem lehce na sever. "Určitě víš, že teď budou následovat jisté otázky. Doufám, že ti nebudou nepříjemné a že... Se nebudeš cítit nucena říct něco, o čem si myslíš, že bych to chtěl slyšet. Velmi si cením upřímnosti," koukl jí přímo do očí, aby věděla, že to myslí vážně a že jí věnuje svou plnou formální pozornost. "Zajímalo by mě, jaké jsou tvé důvody pro přidání se zrovna do horské smečky? Máš zkušenost s dlouhodobým životem ve výšinách? Co jsi ochotná smečce nabídnout a co od ní čekáš?" Začal zlehka. Však to znáte - prvotní oťukávání a dojem jsou velmi důležité a mnohdy dokáží předejít velkým nedorozuměním.

//Snad nevadí, že jsem nás rozskupinkovala na tři dvojice. Vynasnažím se odpovídat co nejrychleji (v úterý mě čekají praktické jízdy, držte mi palce, prosím T-T), ať se můžeme vydat na ten lov.

//Omlouvám se za zdržení, odpovím nejdřív až ve středu, čekají mě náročné testy a závěrečky v autoškole. >.>

Dlouhá řeka <<<

"Kdybys sem někdy zavítala," zaváhal - jeho úkolem přeci bylo malou Nym dovést zpět k otci - "přichystej si nějaké pěkné květiny a blyštivé kameny. To minimálně jednoho poloboha velmi potěší," poradil jí. "I vlka s opeřenými křídly jsem zde potkal," důležitě přikývl a v myšlenkách si vzpomněl na jeho dobrého známého Cernuna. Pokud tušil, ten pacholek se ještě schovával někde na druhé, odvrácené straně Ragarského pohoří. Nic proti němu neměl a jeho pobyt ho nijak extrémně nezvedal ze židle. Když je to ten Cernun... povzdechl si. Věřil, že zrovna ten by jeho smečce chtěl ublížit jen těžko.
"Kulíšek není dost tvrďácký?" rádoby zmateně na ni pohlédl. "Já myslím, že by ti to jméno sedělo naprosto bravurně!" pobaveně na ni mrkl. "Budu ti říkat Nym Divoženský Kulíšek." Roztomiloučké; musel se nad tím vnitřně uculit.
"Ty truhlíku," tiše se zasmál. "Gallirea není nadávka. Tak se jmenuje tato země... Je plná tajemství a magie. Též ale umí být velmi nevypočitatelná a krutá. Musíš se tu mít na pozoru," svědomitě radil. "Ale tvoje maminka je moudrá, sprostě doopravdy mluví jen hlupáci," dodal spěšně, aby náhodou Nym už v tak mladém věku nenapadlo zkoušet používat nemístné výrazy.
Dostali se do vzduchu a maličkou vlčici zjevně ještě něco trápilo. Jídla se skoro ani nedotkla. Falion nemusel tlačit na pilu - řekla mu to sama. Vlk letěl ještě kus podél hranic, než se k němu donesly čerstvé pachy. A panečku, že jich bylo! Instinktivně mrtvolu upustil - se svištěním a žuchnutím zmizela mezi těly stromů. Najednou je tu podezřele rušno. "Víš, moje drahá..." Jak jen měl začít? "Jsme vlci. A vlci musí jíst maso, i kdyby nechtěli. Zkrátka je to náš úděl lovit ostatní zvířata. Ale dobře si zapamatuj, že se nesmí lovit jen pro zábavu a potěšení. Utrpení není srandovní. Proto je důležité každý úlovek sníst nebo schovat někam do zásob. A žádné zvíře nenechat trpět. Nikdy. Rozumíš mi?" Oblízl si hubu, která ještě stále představovala plejádu rudých pramínků. "Správný vlk se snaží, aby každé zvíře, které uloví, padlo co nejrychleji a netrápilo se. Proto je koušeme do krku, víš? Pak umřou nejrychleji. Nesmíš si tím zatěžovat hlavu, moje milá Divoženko. Svět tak funguje a nikdo ze smrtelníků s tím nic nezmůže. Ale pokud budeš za každý lov a jídlo vděčná, je to naprosto v pořádku," chlácholil ji. Nechtěl, aby z toho, co viděla, měla nějaké velké trauma. Ale zkrátka vyhodnotil, že některé věci - byť se ještě zdála malá - prostě nešly okecat pohádkovým způsobem.
Zakroužil nad místem, kde se nacházeli čtyři vlci. Lennie, Severka a dva cizáci. To jsou mi ale hosté, zabručel si. On totiž jeden z pachů poznal. Sic neznal vlkovo jméno, ale jeho vůni již potkal. "Drž se, budeme přistávat," oznámil Nym. "Až budeme na zemi, dávej si pozor a netrop blbosti. Máme na území dva vetřelce. Vidíš toho hnědého vlka a černou vlčici bez špiček uší? Ti nejsou součástí smečky," obeznámil ji se situací. Stejně jako před lovem byl vcelku zvědav, jakpak se Kulíšek zachová. Bude si držet svou typickou ukecanou náturu? Jestli ano, nemálo mu nastalou situaci ztíží...
Snesl se k zemi jen pár metrů od Severky. Až když si byl pevně jist, že stojí všemi čtyřmi na zemi, uvolnil stisk jistících kořenů a přikrčil se, aby malá Nym mohla bezpečně seskočit na zem. "Zdravím," pokynul prvotně k Severce, druhotně k cizince. Pak zamířil pohledem i k Lennie a hnědochlupému, aby jim dal najevo, že o nich ví a též je zdraví. Z nějakého důvodu se k těmto dvěma nepřiblížili. To zatím však Faliona zas tolik neinteresovalo. Pomalu si vybavoval, kde již pocítil odér zelenookého, zatímco se konečně napřímil. Vypjal hruď a ukázal tak svou pravou výšku, která spadala do průměru vlků ze severu. Nikterak zbytečně nezvedal hlavu ani nekoulel pohledem. Netoužil pyšně naznačovat, kdo je pánem území. Spíš jen potřeboval působit seriozně a formálně. "Jsem Falion, alfa zdejší smečky. Smím znát důvod tvé návštěvy?" Stanul po boku Severky a pohlédl do fialových očí s klidem ve tváři. Hnědáka prozatím nechával na starost Lennie. Zároveň ušima velmi dobře poslouchal každý pohyb nebo zvuk, který by mohla vyloudit Nym.

"Páni! Musím uznat, že jsi rozený talent," tiše se zasmál, jakmile Nym dokončila své názorné hulákání a skandování. Kdo by to byl řekl, že v tak malém, křehoučkém tělíčku se dokáže vytvořit tolik hlasitého hluku?
Něžně se pousmál, když zježená polekaná koule chlupů odskočila předaleko jen kvůli zjevení křídel. "Jsem prostě jen vlk," oponoval všem jejím bláznivým nápadům. "Křídla jsem dostal darem od jednoho poloboha. Mocná to nadpřirozená bytost! Ale vůbec netuším, čím jsem si to vysloužil." To byla pravda. Několikrát se na to ptal Života, ale ten obvykle odvětil velmi vyhýbavě, tajemně. "Zní to nebezpečně," zvážil její prosbu, zda by ji mohl vzít k nebesům. "Nechci, aby se ti cokoliv stalo. Ale možná bych měl řešení..." mrkl na ni levým okem. "Až ulovím muflona, nech se překvapit," usmál se a záměrně jí nevyzrazoval svůj plán.
"Vím, že jsi kamaradská, ale kamzíci by se tě asi báli. Můžeme to vyzkoušet v Ragaru. Alespoň odborně ohodnotíš jejich hopkací schopnosti," veledůležitě pokývl. A vzápětí vytvořil onen most. "I za tento um vděčím jistému polobohu. Máme je na Galliree 2 a každý je úplně jiný. Jsou však oba převelice silní a magicky nadaní." Sledoval, jak malá opatrně ťapala po kmenu. A zároveň párkrát střihl uchem, jestli náhodou neuslyší i Matali, která zůstala lehce pozadu.
Začenichal, když úspěšně překonali most. "Výtečně. A teď už hurá na muflony! Buď opatrná a velmi nenápadná. A hlavně nezkoušej hlouposti. Postačí, když mi budeš tiše fandit. Díky tomu to jistě zvládnu levou zadní!" usmál se na Nym a s nevídanou něžností ji pohladil po tváři.
Začal se plížit. Byl zvědavý, jak to vlčátku půjde. Mělo vůbec šanci se na lov soustředit? Bralo to vážně? Vydrží nehulákat a nehopkat? Byl opatrný. Každou chvíli kontroloval směr větru, aby je neprozradil. Stoupali výš, směrem k Ragarským úpatím. "Pozor, nelekni se," špitl k ní, když už uznal, že vzdálenost, která mezi ním a muflony vznikla, byla tak akorát. Přikrčil se, napjal křídla, vyskočil do vzduchu a vznesl se jako šíp. Zároveň se nad koruny stromů zneviditelnil, aby pravděpodobnost úspěchu zvýšil na maximum. Pak už jen stačilo udeřit jako blesk z čistého nebe a skolit mladého samce. Zvíře se bránilo dosti tvrdě. Avšak nevědělo, do čeho mělo kopat nebo kam sebou škubat. Falion držel jako krokodýl - krkavice pulsovala, krev tekla. Když už pocítil, že zvířeti docházely síly, opět se zviditelnil. Trvalo ještě dobrých pět minut, než mohl úplně povolit jak na stisku, tak na pozornosti a dovolit Nym, aby se přiblížila.
"Prosím," vyplázl jazyk a pokynul k úlovku, načež chvatně začal párat břicho, "nabídni si, copak máš ráda." Předpokládal, že společně vyžerou ty nejlepší orgány, dokud jsou čerstvé a teplé.
Falion si zas po delší době spokojeně nacpal pupek tak akorát. Bylo mu líto představy, že by tu tolik zbylého masa nechal ležet ladem. "A teď navrhuji vzdušný výlet," usmál se a rudé zuby se zaleskly. Sklonil hlavu a pobídl Nym: "Vyléz mi na záda, prosím. A nelekni se kořenů. Nechám je vyrůst ze země a omotám je kolem tvého i svého těla." A jak řekl, tak i učinil. Rostliny byly pevné, hrubé, silné. "Připravena? Startujeme!" Roztáhl křídla, uchopil do huby zbytek zvířete ochuzený o hlavu a nohy; vzlétl.

>>> Ragar

//mobilovka, omlouvám se za chyby :B

Sněžné hory <<<

"Dokázal, ale!" sklonil hlavu a šeptem dodal: "nikomu to neříkej," mrkl na ni s lehoulinkým lišáckým výrazem. "Tvá teorie je velmi zajímavá," uznale pokývl. "Líbí se mi. Pravdou ale je, že muflon... Muflon vypadá jako velká horská koza. Její obří zaoblené rohy působí opravdu děsivě. Na nohou má kopýtka a její kožich dokáže pěkně zahřát... Myslím, že ti bude chutnat. Je moc dobrý, ale pěkně vychytralý. Jeho lov je opravdu těžký. Občas to vypadá, že umí po horách nejen skákat, ale doslova i tančit," zasmál se.
Líbilo se mu, jakým cítěním pro změnu tónu hlasu a neverbálních signálů Nym oplývala. Snažila se ho totiž rozveselit, když přišlo na nemilé téma jeho rodiny, která už neexistovala. Depresivní a vyčítavé období měl již Falion dávno za sebou. Naštěstí. Tehdy se cítil doslova na dně a jeho život se proto zdál naprosto bezvýznamný. "Kdysi," nahlas se zamyslel, "mě někdo nazval "Netopýrem". Vůbec netuším," nahodil nevinně zamyšlený výraz, zatímco se na jeho zádech tiše, velmi elegantně zjevila křídla, "jak to někoho mohlo napadnout." Tvářil se, že o nastalém jevu nemá ani páru. "Ať už mi kdokoliv říká jakkoli," zazubil se a napodobil plížení Nym, "moc rád s tebou budu bojovat proti zlu."
Ohlédl se na Matali a usmál se. Mohla si sama vybrat, zdali se k nim přidá. Do ničeho ji nenutil. "Já si myslím, že i Matali by šla ráda," špitl v odpověď, "ale ještě o tom sama neví. A já bych ji v horách uvítal moc rád," přiznal bez okolků. A vzápětí vykročil směrem k Ragaru.
"Takže jsme se shodli na muflonovi," oblízl se. "To je něco jako kamzík. Znáš kamzíky? Panečku, to jsou hopkavé kozy. Mistři skákači!" zvesela vyprávěl Nym, zatímco už pomocí své milované vrozené magie nechal vítr ze všech stran doputovat k jeho nosu, aby dokázal vybrat nejlepší směr jejich cesty. Brzy dokráčeli k vodnímu toku. Falion se s velkou chutí napil. "Opatrně, je to dost studené," houkl k malé Nym. Zastříhal uchem a půl. V dáli uklidňujícím dojmem šuměl malý vodopádek. Toto místo se hnědochlupému převelice líbilo.
Znovu začichal. "Cítím muflony. Jsou blízko." Koukl na Nym. "Nelekni se, dostanu nás přes řeku, aniž bychom se museli namočit" vlídně jí oznámil, načež nechal z jednoho břehu řeky vyrašit mohutný strom, který rostl zdárně k břehu druhému. A jako na povel byl jeho tvar příhodně ohnutý, tudíž vytvořil jakýsi most. "Tak prosím, Divoženko. Pozor, ať ti to neuklouzne." Nechal ji jít jako první, aby ji měl na očích. Křídla měl připravená, kdyby se cokoliv zvrtlo.