Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se představila pod jménem Athame. Vypadalo to, že konečně začíná dostávat rozum a účinky otravy již vyprchávají. Falion byl nakonec rád, že se rozhodl ji donutit zvracet. Kdoví, jak by zelenooká dopadla, kdyby ji prostě jen vyhnal z hor. "V pořádku, nebyla jsi při smyslech," zkonstatoval.
Sledoval, jak se zvedla a protáhla. Bylo to dobré znamení. Sice nevypadala, že by právě teď mohla podávat velké fyzické výkony, ale stála na vlastních nohou. Jejímu pronikavému pohledu neuhnul. "Pokud chceš a tvé fyzické schopnosti ti to dovolí, můžeš se zkusit přidat k našemu smečkovému lovu na kamzíky." Alfování bylo těžké. Falion potřeboval co nejvíc masa pro celou svou smečku, ale jeho srdce zkrátka nemohlo odmítnout cizinku, která sama o sobě vypadala i mluvila ztraceně. Letošní zima dala zabrat úplně všem. Věděl moc dobře, jaké to je být tulákem. Prožil tak většinu svého života. "Pokud chceš pryč z hor, je to tudy," ukázal tlapou směrem do nížin. "Ale přiložíš-li packu k dílu aspoň naháněním, slibuji, že dostaneš svůj podíl," vyřkl svůj konečný verdikt a nakonec se jemně pousmál, aby Athame ukázal, že svou nabídku myslí vážně a dobrosrdečně. Ačkoliv se mnohdy tvářil jako kus kamene, v nitru duše zkrátka neuměl být lhostejný.
Pak se otočil a vykročil směrem, odkud stále vanul omamný pach slibující dobré jídlo. Svá křídla nechal zmizet, protentokrát je potřebovat nebude. Chtěl si užít lov v celé jeho kráse a normálnosti.

>>> Sněžné hory

Celé to představení samo o sobě Falionovi vůbec nepřinášelo potěchu. Nerad ostatním ubližoval, ale toto bylo pro dobro vlčice. Velmi doufal, že až vyvrátí obsah jejího žaludku, uvidí v něm něco, co vlčici přiotrávilo. Protože jestli to bylo způsobeno magií... Pak by byl náš hrdina dost pravděpodobně bezmocný.
Konečně zabral dávicí reflex a Athame hodila šavli. Nastražil uši a zaostřil. Opravdu něco pozřela! Nepoznal, co přesně to bylo, protože teď už... Už to zkrátka vypadalo jako cokoliv, co zažije vlčí žaludeční šťávy. Důležité bylo, že se to dostalo ven.
Slabá vlčice notnou chvíli jen tiše chrčela. "Už je to v pořádku," chlácholil ji, ale nepřibližoval se, aby nemusela panikařit. "Dýchej, nehýbej se. Nech své tělo odpočinout, nejsi v nebezpečí." Zněl o poznání jemnějším, příjemnějším hlasem. Vlčice pak zachroptěla cosi o tom, že by ji měl Falion příště aspoň pozvat na večeři, což vlk vůbec, ale vůbec nepochopil, a tak jen poněkud zmateně naklonil hlavu a střihl roztrženým uchem. Možná ještě blouzní.
"Já jsem Falion, alfa této smečky," trpělivě jí osvětloval situaci. "Ocitla ses na dalekém severu Gallirei. Já osobně jsem ti udělal to, že jsem tě donutil vyzvrátit to, co jsi pozřela. Omlouvám se za ten způsob, ale patrně ji se přiotrávila," dál mluvil melodicky klidným hlasem. "Musela jsi mít opravdu velký hlad, že jsi snědla takovou ohavnost," zkonstatoval. Byl sice o něco vřelejší, ale stále se k vlčici nepřibližoval. Kdoví, co se jí teď mohlo honit hlavou.

"Ragarská," odsekl na její otázku ohledně jména smečky, které hory patřily. Pak ji nechal mlít páté přes deváté ohledně právnické věci týkající se (ne)registrace zvěře patřící na toto území. Sledoval ji ostřížím zrakem. Její panenky byly nezvykle rozšířené a zdálo se, že vůbec nereagovaly na okolní světelné změny. Něco je tu špatně. Možná na ni působí nějaká magie. Nebo že by pozřela otrávené jídlo či vodu? Vnitřně si povzdechl. Kdybych byl "správný alfa" jako můj otec, nasraně bych na ni zařval a přinejlepším ji v zubech vynesl rychlostí blesku za hranice. V té horší variantě bych ji mohl zřídit, až by pak sama prosila o úlevu v podobě smrti. Vnitřně se otřásl nad tou nechutnou představou. On takový nechtěl být. Přál si uvažovat rozumně a pokud možno asertivně... Přesto mu někteří vlci moc nedávali na výběr.
Opět následoval dlouhý nádech. "Nejsi jediná, kdo má hlad!" sykl. "Kdyby ses uměla chovat slušně, možná bych ti nabídl pomoc v podobě společného lovu," konstatoval, avšak ona poměrně vřelá slova nedoprovázel žádný úsměv.
A zase mlela. Určitě je pod vlivem. Nevěděl, co přesně se jí přihodilo, ale nebyla při zdravých smyslech. Rozhodně ne. Možná bych měl zkusit vyprázdnit obsah jejího žaludku, mihlo se mu hlavou. Beztak to vypadalo, že vlčice zas na chvíli vypnula.
Zamračil se, zpod vysoké vrstvy sněhu nechal pomocí magie Země vyrašit velký kořen, který bez jakéhokoliv varování Athame přišpendlil tak, jak si lehla a zafixovanou ji držel tak dlouho, dokud jí nevnikl hluboko do jícnu. Zvracení se mělo dostavit v nejbližších vteřinách.

Cizinka z nějakého důvodu začala slintat, skoro jako by před sebou přímo teď viděla jídlo. Falion se dlouze nadechl a letmo pohlédl na svou skupinu. Vlčice vypadala docela bezstarostně a to, že narušila teritorium smečky, ji zjevně moc netankovalo. Vlkovi lehce stoupl tlak.
"Opakuji ti - zatím ve zcela mírových podmínkách -, že jsi na území smečky. Nepatříš sem a nemáš tu co pohledávat. Jakékoliv jídlo, které se zde nachází, patří smečce." Mluvil pomalu, relativně bez větších výkyvů nebo zbytečné hlasové teatrálnosti. Jeho pohled byl chladný a neústupný.
Když kolem něj začala kroužit, nezahálel. Prožil si už tolik rvaček a podpásovek, že moc dobře věděl, jak takové nekalé taktiky fungovaly. Svým tělem ji následoval. Byla drzá. Nakráčela si na území smečky a uráží alfu. Dost možná to v hlavě neměla vůbec v pořádku. Falion už pár bláznů za svůj dlouhý život potkal. Nechtěl jim zbytečně ubližovat - kde vlčím bohem není dáno, je zbytečné z toho vytloukat život.
Možná to ale celé bylo úplně jinak. Možná to vlčice jen hrála. "Pakuj se, nebo ti ublížím," zavrčel na ni. Otázku ohledně kamení nebo nemístnou poznámku ohledně barvy Falionova kožichu ignoroval. Zdržovala ho.

Skvělé. S touto partou by lov mohl jít jedna báseň! švitořil si Falion v myšlenkách a už si to maloval dosti sluníčkově. Jako by mu přítomnost všech těchto vlků vlila novou energii do žil. Mít smečku je fajn, přiznal si, připadám si míň osamocen, dál rozebíral své vlastní pocity. Mohlo za to snad stáří? Nebo obecně jen to, co se mu přihodilo? Ztráta jeho pravé rodiny patřila mezi bolestivé vzpomínky, proto na ně na dlouhá léta zanevřel...
A možná by modrooký býval přemýšlel nad svou minulostí dál, kdyby do něj něco doslova nenarazilo. (//Fal na sobě zrovna křídla neměl. >:c Ale budu hodná a ukážu je. :D) Automaticky se naježil, poskočil a roztáhl zjevivší se křídla. Tohle vůbec nečekal; kdopak to narušil jeho osobní prostor? Sklonil křídla zpět k tělu. "Prosím?" Panenky se mu zúžily a on se lehce zamračil. "Nacházíš se na smečkovém území, cizinko. Nemáš tu co pohledávat," zabručel, ale tesáky zatím neukazoval. Rozhořčilo ho však, jak netaktním způsobem na sebe hnědochlupá upozornila.

Stříbřitý převis <<<

Z úkrytu se nakonec s Falionem vydali ven Starling s Fiérem. Skvělé, už je nás na lov pět, to je pěkné číslo! Líbilo se mu, že vlastně situace, ač se ze začátku zdála velmi zlá, nakonec zas až tak moc zlá ve finále není. Falion kráčel spěšně směrem k Severce a Winter s myšlenkou, že brzy zase budou všichni najedení a posílení. Možnost, že by se snad lov nemusel vůbec podařit, si ani trošku nepouštěl k srdci. Byl rozhodnut kamzíka zardousit, třeba i hlava nehlava, kdyby to bylo potřebné. Zkrátka neúspěch v tomto případě nebyla možná varianta.
"Děkuji vám oběma, že se do toho se mnou pustíte," pousmál se na vlky, ale to už v dáli viděl Severku s Winter. Starling najednou velmi ožil, vrtěl ocasem. Falionovi se už kdysi předtím zdálo, že ti dva, jakmile se vždy třeba jen letmo zmínilo jméno toho druhého, pookřáli. Hodí se k sobě, pomyslil si. Oba měli dobré srdce a vřelé činy. Kdyby se nakonec dali doopravdy dohromady, velmi by jim to přál.
"Tak, jsme tu, předpokládám, již ve finální skvadře. Můžeme vyrazit?" Pohledem přejel všechny přítomné. Fiér, jak se zdálo, Witer znal, což... No, nedalo by se říci, že by to pro vlčici byla úplně výhoda, ale působilo to, že vůči ní měl vlček přátelský vztah, tak snad se nic nepokazí.
Vykročil za vůní kamzíka a doufal, že hlavně nikdo nepřijde k úrazu. To bylo to poslední, co by si přál.

//

Winter vypadala, že jí členství ve smečce velmi potěšilo, což zas na druhou stranu potěšilo i samotného Faliona. Doufal, že se jí tu bude líbit a že ji smečka zkrátka nezklame. Důležité je teď co nejdřív obstarat jídlo a odpočinek pro všechny, kdo ho potřebují. A upřímně, do té kategorie spadali aktuálně snad všichni. Už i Falion začínal pociťovat únavu z nedostatku potravy i relaxu. Věděl ale, že mu ještě trocha energie zbyla v křídlech. Hodlal toho využít velmi opatrně a specificky. Ne pro sebe samotného.
Pokývl na Severku, rozhodně s ní souhlasil. "Každá pomocná tlapa by se nám dozajista hodila." Starling byl mladý a zdálo se, že když se s Falionem hnal pro Haruhi se Sayapem, sil měl dost. A krom toho naposledy přeci v úkrytu viděl i Fiéra s Awnay. Bylo by od nich velmi milé, kdyby se s nimi vrhli do lovu, samosebou by taky z úlovku dostali svůj podíl.
"Tak jo. Dojdu do úkrytu a naberu další dobrovolníky," usmál se na obě vlčice a vykročil. "Kdo se na to nebude cítit, může samozřejmě zůstat v bezpečí," nadhodil jen tak neurčitě, jen aby oběma připomněl, že se vážně nemusí extrémně přepínat. "Klidně na nás počkejte tady, abyste se zbytečně neznavily," nabídl jim ještě houknutím přes rameno, než dočista zmizel v dáli.

>>> Úkryt

"Rozumím," pokývl na její vysvětlení. Ta myšlenka se mu líbila, přeci jen Winter doposud působila jako klidný element, což nikdy nebylo ve smečce na škodu. To, v jakém byla nyní stavu, pro Faliona nemělo žádnou významnou hodnotu při rozhodování. "Nic se neboj, rozhodně po tobě nebudu chtít žádné zkoušky na život a na smrt. Věřím, že víš, co život ve smečce obnáší. Nemáme tu žádná drsnější pravidla, jen bych byl rád, kdybys mi vždy dala vědět, až budeš na delší čas opouštět území. A samozřejmě občas vyžaduji splnění pár povinností, nějaký ten lov, značkování a ochranu území, zkrátka takové ty zaběhnuté smečkové normy. Ach, málem bych zapomněl! Taky je pro mě důležité, abys na sebe byla opatrná. Předpokládám, že dokážeš zvážit všechna pro a proti života v horách, ale přeci jen... Pokud se na nějaký úkol nebudeš cítit, je naprosto v pořádku mi o tom říct," pousmál se na ni, jako by tím chtěl říct, že svá slova myslel naprosto vážně. "To je z mé strany vše. Vítej v Ragarské smečce!" zamával ocasem a dokonce poodhalil zubiska v lehkém úsměvu.
Pak koukl směrem k Severce. "Vím, že už jsi toho pro mne v posledních pár hodinách udělala dost - a jsem ti za to moc vděčný - ale mám jeden návrh. Ucítila jsi taky ty kamzíky? Možná by nebylo na škodu zkusit aspoň jednoho ulovit. Všichni, kdo jsou v úkrytu, by to určitě velmi ocenili." Nebyl to rozkaz. Severka měla plné právo říci jedno velké NE a Falion by se na ni určitě nezlobil. "Winter," oslovil novou členku, "myslíš, že bys nám zvládla pomoci? Nebo se na to necítíš?" I bílá vlčice mohla odmítnout, koneckonců ji tu Polárka našla v bezvědomí a on by se cítil opravdu zle, kdyby sebe samu i navzdory nějaké ráně nebo pohmožděnině Winter přemlouvala k fyzické zátěži.

Falionova tvář se z jemně vřelého poloúsměvu v mžiku změnila na seriózní a ustaranou. Winter na pohled nevypadala v plné síle a Severka mu to nahned potvrdila. Bílá vlčice prý byla v bezvědomí, když ji Polárka nalezla. Samotná Winter modrookého ujistila, že nyní je již v pořádku.
"Ano, to jsem já," pokývl hlavou s příjemným stříhnutím ucha, které tak prozrazovalo Falionovu radost z toho, že si na něj Winter vzpomněla. Tihle dva se sice moc neznali - vlastně měli čest jen okusit své pachy, vidět zevnějšek a prozradit si jméno. Přesto Faliona těšilo, že vlčici alespoň letmo znal. Bůhvíproč to v něm vyvolalo pocit bezpečí. Možná to bylo tím, jak si Winter v paměti uložil, když si o ní dělal první obrázek. Tehdy na něj byla hodná a příjemná, i když neznala správnou odpověď na jeho otázku. Ale tu neznal koneckonců nikdo.
"Copak tě sem vede?" pobídl ji přátelským úsměvem. Možná prostě jen hledala pomoc, teplo úkrytu, jídlo... I když Falionovi něco říkalo, že by za tím mohlo být něco víc, neboť existovaly vhodnější smečky, kam přijít poprosit o pomoc během takovéto kruté zimy.
Zatímco nad tím přemýšlel, zas se zvedl vítr. Byl to docela krátký poryv, ale nesl s sebou velmi zajímavou informaci. Žrádlo. Vůně kamzíků ve Falionovi probudila vědomí, že už má vlastně docela hlad. A co teprve Haruhi, Cynthia a to prťátko? I Winter vypadá, že by ji jídlo dokázalo povzbudit. Tohle je skvělá příležitost. Koukl na Severku. I ona by si koneckonců zasloužila těžce odpracovaný odpočinek. Byl rozhodnut.

Úkryt <<<

Falion už se ani neobtěžoval schovávat svá křídla. Nebyl čas, potřeboval přeci ještě skočit za oním cizincem, co o sobě nedávno dal vědět. Zhluboka se nadechl, rozpřáhl letky a dal se do letu. Zároveň opět zaktivoval svou milovanou vrozenou magii a nechal k sobě vanout pachy z celých hor. Překvapilo ho, jak málo a slabě cítil zvěř. Co ale bylo dost silné? Vlčí vůně. Severka a... Tu druhou taky znal! Svraštil čelo a zatímco urputně napínal letky, nechal kolečka v hlavě, aby se roztočila na plné obrátky. Vzpomínej, vzpomínej! Znám ho, vím přeci, že jsem toho vlka potkal. Je to už tak dávno... Snad- Snad když jsem hledal Nareiu? To už bylo doopravdy moc dávno!
Cesta se vůbec netáhla, z kopců se letělo jedna báseň. Mám to jméno na jazyku! Napínal mozkové závity, které však odmítaly spolupracovat. A než se nadál, zahlédl tmavě zbarvenou Severku. Na první pohled si druhé vlčice nevšiml, protože byla bílá. Celá celičká. Mám to! Winter, tak se jmenuje!
Přistál v uctivé vzdálenosti od obou vlčic, aby se ani jedna nelekla. "Ahoj," vyloudil vřelý úsměv nejen na Severku. "Zdravím, Winter. Jsi v pořádku?" Jeho pohled byl ustaraný. Mohl sice začít hned drsnou otázkou, kterou alfy obvykle na cizince přímo vystřelí, ale Winter vůbec nevypadala, že by sem přišla dělat problémy. "Ach, omluv mou nezdvořilost," dodal spěšně, když mu došlo, že on si sice vzpomněl, ale to samé přeci nemuselo platit z druhé strany. "Jsem Falion, vzpomínáš si na mě? Kdysi dávno jsme se letmo potkali..."

Falion na nic nečekal. Po instrukcích od Starlinga se prudce nadechl, máchl křídly a jako střela zamířil do nížin. Tohoto se bál. Nevadilo mu mít ve smečce starší vlky, moc rád jim poskytoval možnost úkrytu a jistoty, ale život v horách dokázal být tak nebezpečný. Nadosmrti by si vyčítal, pokud by právě takováto situace skončila pro Haruhi fatálně. Ale ona neskončí. To se prostě netane. Vyzvednu ji a co nejdřív s ní zaletím do úkrytu. Potřebuje teplo a klid. Určitě to zvládne, uklidňoval sám sebe a přitom kontroloval, jestli mu Starling stačil. Doufal, že vlček už přišel na společnou smečkovou magii, která by mu v tuto chvíli mohla nemálo pomoci.
Konečně je zahlédl. Dvě vlčí bezvládná těla se překrývala. Sayap na sněhu, Haruhi na Sayapovi. Opatrně přistál dobré tři metry od nich. Celý udýchaný vyplázl jazyk a na špičkách k nim dokráčel. "Haruhi, Sayape," zachroptěl. "Bude to dobrý, jsme tady," ohlédl se na dobíhajícího Starlinga. Haruhi vůbec nereagovala. Hnědý vlk k ní sklonil hlavu a ucho nastražil k čumáku. Dýchala. Díky vlčí bohu! Falion si pozorně prohlédl její tělo. Nikde netrčela žádná kost ani neviděl žádnou velkou kaluž krve. "Starlingu, prosím, pomoz mi ji přesunout na má záda." Modrooký si lehl na břicho rovnoběžně k tělu Haruhi - co nejblíž. Levé křídlo složil a sklonil ho k boku, aby posloužilo jako jakási rampa. Věděl, že čas byl cenný, ale také bylo důležité s Haruhi manipulovat co nejopatrněji, proto na Starlinga nijak nenaléhal.
Když měl vlčici konečně na zádech, vstal. "Sayape, slibuji, že ji v pořádku dostanu do úkrytu," vyřkl slib vůči partnerovi Haruhi. "Starlingu, spoléhám na tebe, že se o Sayapa postaráš. Kdyby to ale nešlo, zavyj a já se stavím i pro něho," pohlédl šedému vlkovi do očí s maximální důvěrou. "Držte se," pokývl na rozloučenou, napřáhl se a vší silou skočil do vzduchu. Musel zabrat, protože nesl asi polovinu váhy jeho samotného navíc. Start bylo ale to nejtěžší, co ho čekalo. Křídla ho nezklamala, roky létání se na jejich kondičce skvěle podepsaly.
Nesl se vzduchem velmi přímočaře a bez zbytečného stoupání či klesání. "Vydrž, Haruhi," šeptal. Moc si přál, aby se z toho dostala co nejdříve. Aby toho však nebylo málo, v tuto chvíli se k němu donesl zvuk vytí. Nebyl to nikdo, kdo patřil do smečky. Ach, to mi byl čert dlužen. Ne, že by nevítal nové tváře, ale aktuální dění bylo tak chaotické, že si cizinec snad nemohl vybrat horší okamžik pro návštěvu. Nevadí, nevadí. Bude to dobré, znovu se snažil uklidnit. Žádnou paniku.

>>> Úkryt

//Naši dva hnědochlupí kmeti doposud byli v menšině. :( A stále jsou, ale už je to trochu větší menšina. :D

//Cynthia by měla být zřízená častěji, má pak kjůt mateřské pudy. :D

Severka vypadala zprvu lehce vykolejeně. "No nemáš vůbec zač!" Vzápětí Falion velmi jistě, bez zaváhání pokynul hlavou. "Nemám žádné pochyby," ujistil ji. "Do ničeho tě nutit nebudu," dodal spěšně. "Jsem moc rád, že tě tu mám. Důležité je, aby ses se svou funkcí cítila komfortně," povzbudivě na ni mrkl.
Jejich společné vytí bylo kouzelné. Falion už si ani nepamatoval, kdy naposledy nechal svůj hlas, aby se zapletl s tónem hlasu někoho jiného. Znělo to tak melodicky! Podobně jako Severku, i jeho přepadl pocit podivného mrazení, jenž se táhlo celou jeho páteří a příjemně se rozlévalo po celém těle. Moc se mu to líbilo, proto nakonec věnoval Severce upřímně vřelý úsměv. Tohle je opravdu hezké. Cítím se být součástí celku. Chmmm, je to hřejivý pocit.
Ani černá vlčice nevěděla, komupak patřil neznámý pach. Falion pocítil velkou zvědavost a náhlou potřebu zjistit co nejvíce o jeho vlastníkovi. "Třeba o něm něco víc ví ostatní. Snad se někdo ozve," porozhlédl se a nastražil uši, zdali neuslyší nějaké vzdálené vytí. Vzhlédl k obloze a vyhledal měsíc. "Nelituješ, že ses přidala do smečky, která sídlí v horách?" zeptal se Polárky, aniž by modrými očky opouštěl ten krásný výjev. "Žít v nížinách bylo mnohem lehčí," krátce se zakřenil. V tom přiběhla známá tvář. Objevil se tu zničehonic. Starling! "Ahoj," houkl jeho směrem hnědý vlk, avšak velmi rychle pochopil, že něco nebylo v pořádku. Vytřeštil oči. "Kde?! Kde je?" Na zádech se mu bezděčně objevila křídla, byl připraven vyrazit na pomoc Haruhi, kterou zavalila lavina.