Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Připsáno 6 pomněnek.

Zdálo se, že i Cynthia s Falionem sdílela poněkud... specifické názory na Lennie a potažmo i na její výchovu Nym. Falion jen doufal, že to vlče pobralo nějakou špetku rozumu a v budoucnu si utvoří své vlastní názory. Samosebou teď bylo ještě příliš mladé, ale přeci jen... Jedna Lennie ve smečce stačila. Mrzelo by ho, kdyby se opravdové já Nym zastřelo.
Usmál se. "Poušť je velmi velké území, kde skoro nic nenajdeš. Jen hodně písku - to je taková světlá jemná hlína - a sem tam nějaký keř nebo kámen. Je tam moc velké teplo," svědomitě osvětlil vlčátku. "Vlastně," nadechl se a zavrtěl ocasem, "ten písek má úplně stejnou barvu jako tvůj kožíšek! A Život žije na velkém kopci z písku..."
Pohlédl na Cynthii a pokývl. "Myslím, že ti Thia radí moc dobře. Měla by sis dávat pozor na všechny," přihodil špetku svého názoru. "Doufám, že si s tebou bude chtít hrát... Jen možná bude až příliš soutěživá. Soutěžíš ráda, Sheyo?" zvědavě zamrkal na béžové vlčátko. Na rozdíl od Nym, toto škvrně působilo mírumilovnějším dojmem. Nebylo tak hrrr do akce a nevyprávělo o tom, jak všechno zvládne. Je miloučká a zvídavá. Určitě z ní vyroste hodná, světaznalá vlčice. I když se zdálo, že si roli chůvy Cynthia uzurpovala pro sebe, Falion neměl žádných námitek. Ta kombinace byla roztomilá.
"Ach, jistě." Návštěva Života zněla jako dobrý plán. Maličká se tam vyloženě těšila, což Falion naprosto chápal. Vlastně když si představil, že by teď měl jít navštívit Života, taky se v něm vzedmula vlna radosti a natěšení. Vzhlédl k nebi, z něhož se postupně začaly spouštět závěje vloček. "To víš, že vás pustím. Nejste přeci vězni hor," usmál se, "jen bych si přál, abyste na sebe dávaly velký pozor," starostlivě pohlédl do očí Cynthii. Věřil, že se o sebe i vlče postará, jak jen nejlépe bude moci. "A pak," mrkl na Sheyu, "mi budete muset povyprávět, jaké to tam bylo. A také bych na vás měl prosbu," důležitě pokývl hlavou a stále upíral svou pozornost na Sheyu, "myslíš, že bys mohla Životu vyřídit, že ho pozdravuji?"

To vlčátko vypadalo velmi roztomile. Neustále se zvědavě ptalo, poskakovalo sem a tam, fantazírovalo. Chtělo poznat svět, což bylo naprosto normální. Hnědý vlk se zkrátka nemohl ubránit lehkému úsměvu. Ne teď, když se dokonce jemně opřelo o jeho nohu. Cítil, jak mu z onoho místa projela celým tělem vlna tepla. Líbilo se mu být světu prospěšný. Hřálo ho to u srdce.
"Snad ti časem bude lépe," vyřkl své přání, když dokončil proces hojení. Pak sklonil pohled zas ke špuntovi a křídla složil k tělu. Svítalo. "Procestoval jsem celou Gallireu," pokývl. "Viděl jsem velké řeky a jezera, temné lesy, nekonečnou poušť, zelené louky... Je to moc pěkná, ale také nebezpečná země. Myslím, že se ti tu bude líbit," mrkl na ni.
"Nym?" jeho pohled se vrátil zpět k Cynthii. "Znám," odvětil Sheye, "velmi dlouho jsem ji neviděl... Když jsem ji potkal, vypadala velmi nebojácně a prohlašovala se za divoženku," zasmál se. "Kdoví, jaká je teď. Myslím, že pod taktovkou Lennie z ní bude... No, řekněme... drzá, sebejistá mladá dáma." Dělalo mu nemalé starosti, že si první nalezenkyni z hor vzala pod křídla zrovna Lennie. Moc ji neznal, jen co je pravda, ale ta vlčice uměla být velmi... svá. "Ani nevím, kde je jejich toulavým tlapám konec." Nebylo to poprvé, co se Lennie vypařila z hor a dlouho se nevracela. "Každopádně vy dvě určitě taky máte v nejbližší době nějaké plány, viď?" Vlčata měla vždycky velké plány.

"Od ctitelky?" zasmál se. "Ba ne. Taky jsem ho našel v horách," vysvětlil vlčátku. Sheya velmi pestře rozprávěla o tom, že Cynthii její náhrdelník právě nějaký ten tajný ctitel daroval. Znělo to jako pěkné drámčo, ale ve Finále vše černá vlčice osvětlila. "Proslýchá se, že Gallireou putuje bájný Poutník a vlkům naděluje ozdoby," pověděl zamyšleně, "kdysi dávno jsem ho potkal. Bylo to krátce poté, co jsem se dostal na Gallireu. Doopravdy vypadal nadpozemsky... Pyšnil se krásnými křídly a já měl tu čest ještě s pár vlky mu pomoci z nesnází... Tehdy jednu vlčici obdaroval osobně zlatým pírkem, jenž později nosila na krku." Už se to zahojilo. Falion již nenacházel žádné známky jakékoliv bolesti, když mluvil o své bývalé partnerce. Je to tak. Čas doopravdy léčí rány. I ty největší. "Jistě, že znám Života. Je to můj dobrý přítel. Velmi dlouho jsem ho nenavštívil," nahlas se zamyslel. "I jeho proradnou sestru znám. Celý její domov je velmi strašidelný!"
Vypadalo to, že si malé škvrně Cynthiu doopravdy oblíbilo. Roztomilé. "Ouško?" podivil se, ale pak mu to secvaklo. "Ahh, myslíš Fiéra. Nevím, jaké jsou jeho plány. Ale třeba nás ještě někdy navštíví," povzbudivě jsem na béžové klubko mrkl.
Lehce se pousmál. "Nic se neboj, neškodí to. Avšak pokud už to zkoušel Život, třeba má magie nepomůže vůbec. Ale byl bych rád, kdyby ti aspoň předala trochu té životní energie a povzbudila tvé tělo v léčení." Zavrtěl ocasem a znovu koukl na Sheyu. "Víš, že vlastně ani nevím? Stačí pomyslet a objeví se. Kdysi jsem je od bohů dostal jako dar... Dodnes nevím za co."
Lehce přistoupil k Cynthii a natáhl k ní své pravé křídlo. Velmi něžně jí ho přiložil na hřbet. "Neodkládal" ho, aby ji příliš nezatěžoval. Pak se na okrajích blan objevily malinké modré odznáčky skládající se převážně z čárek, teček a šipek podobných těm, co měl na nohou. Decentně zářily měkkým modrým světlem. No a to bylo tak nějak vše. V tuto chvíli se začala energie, co ji měl Falion uloženou v křídlech, přecházet do těla Cynthie. Fyzicky nic cítit nemohla, ale dost možná se to v následujících minutách projeví na jejím duchu. Její tělo by se nyní mělo zotavovat o kus rychleji než normálně.
"To je pravda, Život dokáže velmi ocenit květiny, mušličky a oblázky. Smrt má naopak ráda lesklé drahé kameny," potvrdil vlčátku jeho domněnku. "To je velmi šlechetná myšlenka. Líbí se mi," podpořil myšlenku vlčete, které chtělo umět léčit bolavou tlapku Cynthie.

"Ztratila?" zopakoval po malém vlčátku. "To je mi líto. Ale jsem moc rád, že jsi našla Cynthiu," usmál se a vřele střihl uchem, co měl celé. Snažil se na sobě nedat znát jakékoliv známky znepokojení, vlčátko už tak vypadalo velmi smutně. "To víš, že tu s námi můžeš zůstat," pokračoval klidným tónem hlasu. "Tak dlouho, jak jen budeš chtít, Sheyo." To by mu tak ještě zbývalo, aby nechtěně rozplakal malinké, křehoučké stvoření.
Cynthia ze začátku nezněla úplně přívětivě, ale Falion opravdu neměl důvod jí to vyčítat. Pozorně vyslechl vše, co mu pověděla. Znělo to strastiplně. Sheya si zas na chvíli utrhla Falionovu pozornost, neboť se zvědavě natáhla, aby mohla tlapičkou aspoň letmo ťuknout do náušnice modrookého. Falion se pousmál. Je nebojácná. Lehce sklonil hlavu, aby špuntíkovi ulehčil práci.
"Cynthio, myslíš, že bych ti mohl zkusit pomoci?" Zaměřil se na všechny její rány a pohmožděniny. Rád by urychlil hojení, aby se trápila co nejméně. "Pozor, maličká, nelekni se," houkl směrem k vlčátku, udělal pár kroků vzad a zhmotnil si křídla. Čekal, jestlipak černá vlčice svolí k magickému léčení.
"Vskutku velmi vážně," bezděčně se zasmál. "Opravdu si tvé práce pro smečku cením," ujistil ji. "Má tvoje nová ozdoba nějaký zajímavý příběh?" vyzvídal, ale to už se do hovoru opět vmísilo pískle. "Delta vlk je ten, kterému zkrátka vůdce smečky svěří víc důvěry, protože ví, že zvládne všechny povinnosti," pousmál se a švihl ocasem.

"Chvíli mě zdržel návštěvník, teď už nová členka naší smečky. Jmenuje se Winter a je celá sněhobílá. A lov trval déle, než by se mi líbilo," dodal ještě, kdyby to náhodou nebylo jasné, že on přeci nikdy nechtěl nikoho - apropo sebe - zdržovat úmyslně. "Jsem moc rád, žes to zvládla, Cynthio," vděčně se na ni usmál. Koneckonců ona sama nebyla v nejlepší kondici a přesto se ujala věcí, kterých se teoreticky vůbec ujímat nemusela. Zdála se být jako velmi loajální členka smečky. Což také bylo jedno z témat, které s ní chtěl sám Falion původně probrat.
"Ahoj, Sheyo. Moc rád tě osobně poznávám!" Zavrtěl ocasem, aby jí ukázal, že ačkoliv se nad ní mohl tyčit sebevíc vysoko, nechtěl ji nikterak děsit. Vlastně rovnou celý hrudník nechal padnout ke sněhu a ohon v podobě vlajky nechal vztyčený k nebi. Malá vlčátka jeho srdce s každým dnem, co byl starší, snad obměkčovala víc a víc. Stárnu. Co se dá dělat? Dřív jsem se jim vyhýbal jak liška vlku... Koukl do zlatých oček z podobné úrovně. Zkrátka se mu lehce příčilo rozvádět konverzaci se špuntem "shora". "Jakpak ses tu u nás v horách ocitla?" Velmi ho zajímalo, kdepak se prtě vzalo. Tohle je zvláštní období. Nejdřív Nym, teď Sheyátko... Copak si ti rodiče potomky nehlídají? Kor v tom hrozném počasí, co ještě pár dnů zpět panovalo? Znělo to velmi nezodpovědně.
"Tak tak. Kamzík už je schovaný v úkrytu," odkýval jejich domněnky. "Nemáte hlad?" Musel se ujistit, že zde může beztrestně Cynthiu okrádat o čas, aniž by extrémně hladověla. To by ho vskutku mrzelo. "Každopádně," zvedl svůj pohled k černé vlčici, "chtěl jsem se tě zeptat, jak se teď cítíš? A co se ti vůbec přihodilo, než jsi se dostala zpět do Ragaru?" Jeho hlas zněl velmi starostlivě. To proto, že měl Falion o Cynthiu opravdovou nefalšovanou starost. "Mimo jiné bych ti také rád sdělil, že bez tvého vědomí už jsi pár týdnů naší novou deltou. Tak dodatečně gratuluji," decentně se pousmál. "A nakonec - koukám, že máš novou ozdobu. Moc ti sluší." Doopravdy se mu na ní líbila. Zkrátka tak nějak pocitově seděla k celému vzezření této vlčice s fialkovýma očima.

<<< Sněžné hory

Hnědý vlk se dal do práce, aby pomohl Fiérovi dostat úlovek na území smečky. Nakonec se rozhodli těžkého kamzíka dosunout až do samotného úkrytu. Cesta to byla poměrně těžká, ale rozhodně to stálo za to. Jednak předpokládal, že úkryt by přeci jen měl i pro ostatní členy smečky znamenat klid, bezpečí a možnost žrádla, jednak se zbylá kůže se srstí opět bude moci využít pro zpohodlnění nepříliš měkkého podkladu Převisu.

Pak zas vyšel ven a pořádně zavětřil. Rozloučil se s Fiérem i Awnnay a namísto toho se zaměřil na členy smečky, kteří byli mimo úkryt. Cítil Cynthiu a malé vlčátko. Měl bych je co nejrychleji najít, problesklo mu hlavou. Oklepal se a pocítil, jak ho energie hor nabila. Rozhodl se běžet s větrem o závod a naplno využít smečkovou magii. Jeho tlapky skoro jako by se ani nedotýkaly sněhu. Cítil se jako vzdušný úhoř, který mrštně klouzal pod dně moře.
Konečně je zahlédl. "Cynthio, vlče," oslovil samice. "Konečně vás zase vidím," vydechl. "Potřeboval bych si s tebou promluvit. Máš čas?" prohlédl si černou vlčici a s překvapením zjistil, že se jí na krku houpala věc, která tam minule nebyla. O tom ale později.

// Konečně!

Všechno šlo víceméně dobře. Lov byl sice těžký, ale Falion tušil, že úplně všichni měli vnitřního motivátora jménem hlad. I sám modrooký se již velmi těšil, až konečně okusí tu dobrotu v podobě kamzíka. Ale co bylo ještě důležitější, Cynthia i Haruhi se Sayapem se budou moci řádně posilnit!
Samozřejmě to celé neproběhlo bez kolizí nebo úrazů, ale ve finále všichni vypadali životaschopně. Díky bohům. To by mi tak ještě chybělo, abych musel do úkrytu táhnout dalšího mrzáka. "Dobrá práce, smečko!" pousmál se na všechny dříče. Do toho oslovení zahrnul i Fiéra, ačkoliv zatím oficiálně do smečky nepatřil. "Tak jdeme na to," zahučel, chopil se části kořisti a byl připraven použít všechen zbytek svých sil, aby společně s ostatními dopravil večeři do svých hor. Tam už by se jim všem mělo šlapat po sněhu aspoň na chvíli lépe.

>>> Ragar

//Schváleno, připsáno. Plíseň?! >:(

//Schváleno, připsáno.

//Schváleno, připsáno. Post je hezký, ale měla bych jednu technickou poznámku. Při psaní přímé řeči a následné větě, která nepatří k oné přímé řeči (neuvozuje ji), se vždy používá velké písmeno následující věty. (A tudíž tečka na konci přímé řeči.)
Viz "BAF!" uniklo mi to nejhlasitější vyjeknutí, které ... Takhle to vyzní, že "BAF!" vyjekla Wizku. Správně tedy takto: "BAF!" Uniklo mi to nejhlasitější vyjeknutí, které ...

//Schváleno, připsáno. Za pěkný post udělena slevička.

Nikdo neměl žádné otázky nebo připomínky, a tak všem popřál hodně štěstí. Koukl na Winter a usmál se. "Všechno v pořádku? Kdyby něco, křič. Je nás dost; nerad bych, aby sis zbytečně ještě přitížila." Věřil, že sněhově bílá vlčice dokáže své schopnosti zvážit a úmyslně by primárně sebe, sekundárně úspěšnost lovu neohrozila.
Plížili se sněhem ještě notnou chvíli. Počasí se zdálo všelijaké, vítr tančil v různých směrech. Pozoroval, jak si vedla druhá skupinka vlků. Fiér se jaksi opět chopil velení. Mladá krev... Ta by se mi ve smečce hodila. Přemítal, jestlipak by ušoplesk nechtěl s Awnay zůstat. Mladík byl sice jaksepatří zbrklý a prostořeký, na druhou stranu jeho polovička vypadala rozumnější. Třeba si ho časem srovná, ušklíbl se v myšlenkách.
Obkličování šlo hladce. Zdálo se, že samice kamzíka, kterou konečně měli možnost spatřit, zde byla úplně sama. "Připravena?" ohlédl se na Winter. Pak koukl na ostatní. Švihl ocasem - výhodnější pozici snad už ani nemohli získat - a vyrazil.
Kamzík vyběhl jako střela. "Vezmu to obloukem," křikl k Winter a vzdálil se. Pokoušel se zvířeti nadběhnout, aby ho donutil změnit směr úprku aspoň o pár stupňů. Zkrátka aby dostala příležitost druhá skupina pořádně zakročit.

//Rychlopost z mobilu, omluva za případné blbosti.

Ragar <<<

Falion - potěšen, že konečně onu záležitost s cizinkou vyřešil - přidal na tempu a doběhl Fiéra. Vlček na sebe vzal těžkou úlohu prošlapávače zasněženého terénu. Modrooký ho v tom přece nemohl nechat samotného. Nikdo to po něm nechtěl, ale jak se zdálo, on moc rád inicioval věci. A jestlipak přemýšlel i nad tím, že nahodit rychlé tempo nemusí být výhodné? Při lovu bude potřebovat mnohem rychlejší, Falion se nad tím zbrklým mládím musel ušklíbnout.
"Rozhodně do skupin," odvětil na jeho otázku. "Severko, Starlingu... a Fiére," ohlédl se za sebe, "vy budete skupina číslo jedna," pak se zas otočil na ušopleska, aby se ujistil, jestli to pochytil. Vzápětí jeho pohled vyhledal Winter, "já a Winter skupina číslo dvě." Následně ještě dodal: "Možná se k nám přidá ona cizinka. To bychom to měli pěkně vyrovnané," zamyslel se. Dokud tu ale reálně nebyla - kdoví, třeba se rozhodla umřít někde jako osamocená kostka ledu -, Falion s ní nepočítal. Tak jako tak jich bylo pět, což mu bohatě stačilo.
Použil svou vrozenou magii, aby si dokázal upřesnit polohu kamzíků. "Jsme blízko," zahučel, "buďte ve střehu." Jeho kroky se automaticky změkčily, hlava i ocas poklesly. Svítalo. Plížil se krajinou jako již nesčetněkrát, ale stejně cítil, jak mu v krvi stoupala hladina adrenalinu. Už dlouho nezažil lov v tak velké skupině. Přitom to obvykle bývaly ty nejlepší akční zážitky.