Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Drzá návštěvnice se vyprovodila sama, a tak Falion opět neměl žádnou příležitost využít ani jednu z magií, jenž vlastnil. //:(( Koukl na Nym a pousmál se. "Měli bychom se jít mrknout i na Litai, dceru Haruhi a Sayapa. Zajímalo by mě, jestli má taky červený kožíšek, jako její táta." Zívl si a oklepal se. Ne, že by mu to k něčemu bylo - spíš jen tak ze zvyku. Vykročil poměrně klidným tempem, nechtěl maličkou zase zatěžovat. Dozajista se nachodila opravdu dost. To, jakém byla stavu, byl vlastně takový malý zázrak. V Galliree číhalo mnoho nástrah. "Zažila jsi s Lennie a Saviorem ještě něco zajímavého?" zvědavě se ptal. Měl rád, když mu Nym vyprávěla o svých dobrodružstvích. Ach, kde jsou ty časy, když jsem taky lítal po smečkovém území i daleko mimo něj? Když jsem věděl, že tím svého otce rozhodně naštvu, ale stejně mě to od toho neodradilo? Velmi, velmi daleko. Na takové vzpomínky již dlouho padal prach.

Zdálo se, že cizinka si z nějakého důvodu vybrala Ragar jako svoje cvičné hřiště na magie. Aniž by to Falion čekal, opodál se z kupy sněhu uvolnil kus a pak další a další. Celé to nějak nabralo tvar sněhové koule, která se bez ostychu začala kutálet dolů. Kdoví, kde skončí. A jak.
Falion se nadechl a taktně vlčici upozornil na svou přítomnost. Stál před Nym, kdyby se náhodou narušitelka rozhodla, že po světě chodí málo zla a vlčátkožroutů. Černohnědá vlčice na pozdrav neodpověděla. Kam se v dnešní době poděla slušnost? Asi prostě zmizela. Časy se mění, utrousilo Falovo převelice chytré cynické alterego. Byla to škoda. "Nojo, bodejď bys je viděla, když je zasypáváš sněhem," zasmál se. Měl příliš dobrou náladu na to, aby ho nějaké sarkastické pošťuchování dokázalo nějak rozhodit. "Původně jsem to měl v plánu." Nelhal. Na tváři mu stále hrál lehký úsměv, "ale nějak se to zvrtlo. Tak pověz, co tě sem vede? Nebo jsi měla namířeno někam jinam?" Druhá možnost se vlkovi zdála mnohem pravděpodobnější. "Cestovat do hor v tomhle počasí se mi nezdá jako úplně dobrý nápad," lehce pobaveně pozvedl obočí a čekal, jaké další zajímavosti z vlčice vypadnou. "Mimochodem, jsem Falion. Zdejší alfa."

//Připsáno 6 vlčích máků.

//Schváleno, připsáno.

//Schváleno, odbaveno.

//Schváleno, připsáno.

//Schváleno, připsáno. "Cítila jsem uvnitř silné nutkání se k němu rozběhnout a zabořit si tvář do jeho měkoučké smrti." :(( :D

//Schváleno, připsáno.

"Existence je občas složitá, je v pořádku, že něco někdy nedává smysl," snažil se ji uklidnit. Netušil, co přesně se jí honilo hlavičkou, ale na to, že byla ještě vlče, vypadala velmi frustrovaně a znaveně. Notak, mláďata by neměla mít takové starosti. Měla by si užívat startu života. Na dramata a těžká rozhodnutí mají celý zbytek života, vnitřně si povzdechl.
Pozorně poslouchal, když se opět rozpovídala. Cynthia zemřela a Nym kvůli tomu necítila radost. To je dobře. "Někdy se stává, že ti někdo nesedne. Občas to dokonce ani nemá pořádný důvod..." Což ale nebyl asi úplně případ Nym. "Přemýšlela jsi nad tím, proč by tě neměla mít ráda? Třeba jsi udělala nebo řekla něco, co se jí nelíbilo. Anebo... Ji nemáš ráda, protože ji nemá ráda Lennie?" naklonil hlavu a trpělivě zkoušel malé vlčici pomoci rozkódovat, copak se v jejím nitru dělo. "Chápu, že jsi s ní a Saviorem strávila hodně času a je naprosto v pořádku, že přijímáš jejich názory. To vlčata prostě dělávají. Jen nezapomeň být sama sebou a věř svým instinktům," usmál se na ni. Kdoví, třeba se sebejistě jenom tvářila. To dělávalo hodně vlků. Koneckonců Nym toho prožila už hodně - ztratila se, cestovala po Galliree, zjistila, že jsou její rodiče mrtví, potkala různé vlčí osobnosti... Možná to v ní zanechalo stopu nejistoty jakékoliv stability. To všechno byly ale jen Falionovy domněnky. "Pojď, půjdeme se podívat, kdopak nás to navštívil."
Cestovali pár desítek minut. Počasí se stále zdálo dosti aprílové. Vůbec nespolupracovalo. Když hnědý vlk konečně zahlédl siluetu, usmál se na Nym a jistě vykročil přímo k cizince. "Zdravím," pokývl hlavou směrem k návštěvě. "Ocitla ses na území smečky. Copak tě sem vede?" zvědavě ji sjel pohledem.

//Schváleno, odbaveno, udělena malá slevička za hezký post. :)

Zasmál se, když se k jeho uším donesla výhružka od nebojácné vlčice. Zavzpomínal při tom na jejich první setkání, které se odehrávalo ve velmi podobném duchu. Neuvěřitelné, jak takové vlče rychle roste, napadlo ho při tom zjevném faktu, že Nym už byla nejen větší, ale i rychlejší a silnější, než si ji pamatoval.
Nechal se povalit na zem, ale bez boje se nevzdával. "Ale jistě," Zavrtěl sebou, aby se s hbitostí úhoře převalil na záda a vyplázl na Nym jazyk. "Ušimrat tě k smrti!" zasmál se a zapojil přední tlapky i svůj čenich, aby sužovaly Nym pořádným přívalem lochtání na krku a hrudníku. Pak sebou mrskl jako ryba, aby se vyšvihl zpět na nohy a s úhybným manévrem skočil za Nym, kterou bez okolků zatahal za dlouhý, střapatý ocas. Jednou jistě bude vypadat moc hezky a huňatě, ale nyní - v tomto roztomile rozčepýřeném pubertálním období - měl k onomu výsledku ještě daleko.
Když ho oslovila, zpozorněl. Oznámila mu, že byla u Života. Pozorně poslouchal a věnoval jí veškeré své vnímání. "Život i Smrt jsou tajemní," zahučel, když dopovídala. "Věřím, že se o oživení tvých rodičů mohl pokusit. Ale... Třeba jeho schopnosti nesahají tak daleko, aby mohl oživit i vlky mimo Gallireu. Rozhodně si nemyslím, že by byl toho názoru, že jsou tví rodiče méněcenní," povzdechl si a povzbudivě se usmál. "Možná dokonce... Možná si ani sám Život nesmí dělat, co chce. Víš, jak to myslím..." koukl do zlatých oček. "Třeba by to udělal moc rád, ale není úplně všemocný." Nezpochybňoval ho, ale Falion byl jen obyčejný smrtelník. Kdoví, co všechno ještě existovalo nad božstvem, jenž sídlilo na Galliree a přijalo pozemskou schránku. "Tobě se někdy nestalo, že by sis přála něco ovlivnit, ale nebylo to ve tvých silách, i kdyby ses snažila sebevíc? Mně se to párkrát stalo." Oklepal se a vykročil. "I když jsem to udělat nemohl, neznamená to, že jsem vůči tomu lhostejný," zavzpomínal na bolestivou ztrátu své rodné smečky. "Soudit vlky podle toho, co o nich víš, je jednoduché. Občas ale není na škodu si ty informace ověřit nebo... Se zkusit vžít do jejich role. Každý má nějaká tajemství a nedostatky a většinou je nikdo nechce přiznat."

Úkryt <<<

Ujistil ji, že až ona zestárne, nikdo ji jako pampelišku nerozfouká. Svým způsobem mu tahle obava přišla roztomilá. To by bylo velmi zvláštní, kdyby se vlci dali na konci života rozfouknout. Možná už bych na tomto světě nebyl, vnitřně se ušklíbl. Jak se vlastně pozná, že už je někdo starý? Fyzicky? Duševně? Existenční otázky sice Falion řešil velmi často, ale nyní si jimi nechtěl lámat hlavu.
Rozpačitá reakce Nym, když prohlásil, že je krásná, když je sama sebou, ho donutila se opět lehce pousmát. Pamatuji si ji jako sebejistou, samostatnou kuličku chlupů... Jak moc se změnila? Na první pohled se zdála stále veselá a upovídaná, ale přeci jen.
Když vyběhl z úkrytu, neutíkal moc rychle. "Už se bojím!" zvesela zakřičel a lehce zahnul doprava. Nechtěl malou cestovatelku příliš přepínat, a tak rádoby omylem "zakopl", aby jí dal šanci ho dohnat. "Aháá," zahučel a nechal se přepadnout.
Jen tak mimochodem se mu k nosu donesla pomyslná stužka vůně, kterou neznal. Zatím si nechtěl kazit rozdováděnou chvíli, ale věděl, že by nového cestovatele měl jít co nejdříve zkontrolovat.

Jediný, kdo ho přivítal s úsměvem, byla Nym. Měla v tlamičce roztomilou zmuchlanou pampelišku. Lennie s sebou z nějakého důvodu nesla 3 myšky, které následně položila na zem s tím, že jsou pro Faliona. Ten lehce pozvedl obočí a na znak díků se pousmál. "To nebylo nutné," zavrtěl hlavou. Vůbec netušil, proč by se Lennie nesla s takovými jednohubkami až do hor. Ne, že by se mu to gesto nelíbilo, ale po té kruté zimě dozajista každému vlčímu tělu prospělo i sebemenší sousto. "Ale děkuji." Pak se slova ujala i maličká a s argumentem, že Falionovi chtěla přinést jaro, mu darovala květinu. Falion se vnitřně musel zasmát, Lennina slova o nedostatečném umu lovit zaonačila moc pěkně. Chytrá jako liška. "I tobě děkuji. Lov vyžaduje hodně praxe, myslím, že není kam spěchat," povzbudivě na Nym mrkl. "Jsi moc šikovná holka, určitě z tebe bude skvělá lovkyně."
Nyní se konečně dostali k tomu, na co byl modrooký zvědavý nejvíc. Saviora si stále pamatoval z jejich prvního setkání, kdy byla všechna Falionova magie zneužita vůči vlkům okolo. Tehdy působil jako škodolibý páprda, který jakoby se zkrátka lehce svým životem už nudil. Nyní vystupoval seriózně, sebevědomě, velmi přímočaře. Falion si vyslechl vše, co měl starouš na srdci. Nemračil se, nechtěl působit zle nebo snad povýšeně. "Rozumím," nakonec přikývl. "Nemám tu žádná extra pravidla. Jediné, co požaduji, je loajálnost a upřímnost. Nikdo ze smečky není vězněm hor a nadále se může pohybovat po celé Galliree," ujistil ho. "Předpokládám, že víš dobře, co život ve smečce obnáší. A pokud jsi pevně rozhodnut, nevidím důvod tě odmítnout." Pousmál se a dlouze se nadechl. "Vítej v Ragaru." Zmínka o důvodu, který chtěl s Falionem probrat v soukromí, modrookého velmi zaujala. Znělo to tajemně a zkrátka... Však to znáte. Vlčí fantazie začala pracovat na plné obrátky.
"Pojďme se schovat, než promokneme až na kost," zahučel, neboť sněžení s deštěm zesilovalo. Pampelišku si chtěl vít s sebou, a tak k ní přiložil pravou přední a díky magii země ji donutil rozvinout kořínky, které se ovinuly kolem jeho nohy. Vzal si s sebou samozřejmě i dar v podobě tří myšek a vykročil. "Jen tak tak jste se minuli," odvětil poněkud nepříliš konkrétně na otázku Nym. "Jmenuje se Sheya, je o něco menší než ty. Našla ji tu Cynthia a postarala se o ni. Je moc milá a hodná," usmál se, zatímco šlapal mokrým sněhem směrem k úkrytu.

>>> úkryt

Hnědý vlk se pomalu rozešel podél horského sedla. Počasí se nehorázně zkazilo, ale nějakým záhadným způsobem se to nikterak neodrazilo v jeho aktuální náladě. Měl radost, že mohl vidět Cynthiu, říct jí o jejím povýšení a blíže poznat její malou svěřenkyni. A krom toho měl celého kamzíka v úkrytu, takže již pro žádného člena smečky nebylo hladovění přímým ohrožení života.
Už si pomalu začínal zvykat. Zavzpomínal na svoje začátky a musel se nad tím zasmát. Kdo by to kdy řekl, drahá Teno, že se ze mě někdy stane alfa? promluvil v duchu ke své pravděpodobně mrtvé sestře, se kterou v mládí podnikal lumpárny a nehorázně tím štval svého otce - alfu smečky. Asi prostě stárnu, trpce si pomyslel. Vzpomněl si taktéž na Riveneth, s níž se probudila prvotní myšlenka, onen malý zárodeček tohoto prapodivného nápadu. Kdepak jí je asi konec? Ta vlčice ještě ani Falionovi nesdělila, jak se rozhodla. Nabídl jí možnost "členství na zkoušku", ale od té doby ji už nepotkal. Třeba se rozhodla a... Odpověď mi již dala svými činy. Kdoví. Každopádně modrooký jí to nehodlal vyčítat, ačkoliv se tou myšlenkou cítil lehce podveden. Každý jsme nějaký.
Zastříhal ušima - to se k němu donesl zvuk vytí. Lennie. A ještě někdo? Zamyslel se, zatímco zrychlil krok. Pomocí své vrozené magie posbíral pachy s hor a nechal si je přivanout přímo pod nos. Zavyl v odpověď. Ah, hnědochlupý. A s nimi i Nym. Cítil se rozporuplně. Na nic nečekal a ještě přidal. Byl docela zvědavý, co všechno se od nově příchozích dozví. Těšil se i na Nym a její osobní vyprávění, avšak nemálo se bál, že čas strávený s Lennie ji poznamenal. Snad ne úplně nenávratně. A co Savior? Co ten tady chtěl? Falion měl spousty otázek.
"Zdravím," houkl ke skupince vlků. Doopravdy byli všichni pohromadě. Tak, dámy a pánové, pohodlně se posaďte a sledujte, jaké zkazky dnes okusí moje uši, ironicky se pousmál k imaginárnímu obecenstvu a dlouze se nadechl. "Rád vás zase vidím. Zvlášť tebe, špunte," velmi decentně se pousmál k Nym. Pak zvedl oči k Saviorovi. "Co tě sem vede?" Nezněl útočně, ale ani příliš vřele. Falion zkrátka neodolal žádným svým podvědomým pochodům a udržel si hlas i postoj v neutrálu.

"To je moc dobrý nápad," pokývl směrem k maličké uličnici, která chtěla vidět Krále kamzíků. "Dobře se před cestou posilněte. Já bych šel moc rád, ale tentokrát budu muset odmítnou," smutně si povzdechl, ale věnoval oběma úsměv. Věřil, že to zvládnou v pořádku. Konečně zas měl pevnou půdu pod nohama a byly to jeho milované hory. Navíc někde na jihu nechal Winter, které dozajista neznala, kde by měla hledat úkryt. Třeba brzy přijde a bude se po něm shánět. "Přeji šťastnou cestu. Pěkně si to užijte!" zamával ocasem ze strany na stranu a rozloučil se vlčicemi pohledem.
Pak vykročil. Cítil se velmi znaveně. Lov i předání spousty životní energie ho vyčerpalo. Vlastně se ani pořádně z kamzíka nenažral. Stihl si sotva uždibnout. Nyní si ale konečně chtěl zas užít chvíli klidu. A i když mu to počasí příliš nepřálo, cítil se celkem uvolněně. Vědomí, že mají jeho vlci k dispozici jídlo, jeho mysl velmi uklidňovalo.

//Zítra stoprocentně budu celý den na stavbě a pochybuji, že by se mi ráno nebo večer podařilo spatlat něco smysluplného, takže už vás nebudu brzdit. :)