Příspěvky uživatele

Byl jsem rád, když mi na mou nabídku kývla. ,,Ano, stojím," upřímně jsem jí taky ujistil, že ji chci jako společnost.
Chvíli jsme tam jen tak tiše stáli, a já přemýšlel, co se jí nejspíš honí hlavou. Nareia se tvářila velmi zamyšleně. Naklonila hlavu na stranu a sklopila jedno ucho. Vypadala jako malé vlče, které se usilovně snaží vymyslet, kde by našlo tu nejlepší schovku. Nad tím jsem se musel pousmát.
Nareia se najednou celá narovnala. Ach, to už asi máme naplánovanou trasu, nestačil jsem ani mrknout a už si to pádila k řece. Skočila do ní a než bys řekl švec, postávala na druhém břehu. „Jdeš se mnou?“ mrkla na mě.
Bez jakéhokoliv slova jsem se rozběhl k řece a rozhodl se, že po tom, co jsem strávil skoro celý den s tou pyšnou vlčicí, bude tohle cestování s Nareiou určitě příjemnější.

>>> Západní louky

Když jsme se oba vynořili, stačil jsem se jen nadechnout a Nareia už byla zase pod vodou. Co tam může být tak zajímavého?
Se zvědavostí jsem sebou opět plácl pod vodu a sledoval, co to ta vlčice vyvádí.
Našla tam nějakou malou díru, kterou očividně hodlala prozkoumat.
Legračně tam šťouchla tlapkou. Napínavě jsem sledoval, co se stane. Kdo ví... třeba se tam schovává nějaká dravá krvelačná příšera, která nás tu za chvíli oba sežere. Tahle představa byla sice téměř nemožná, ale v celku vtipná.
Když do té ďuzny opět strčila tlapku, uviděl jsem že má nabodnuté něco na drápech. Hehe, rybka.
Obou nám začínal docházet dech, proto jsme museli tento celkem zajímavý prostor pod řekou opustit.
Poměrně rychle jsme se dostali na břeh. Nareia začala vykašlávat vodu, úplně stejně jako já před chvílí.
Zvědavě jsem se na ní podíval a z nenadání jsem byl opět mokrý. Ona se oklepala a já za to nabral do svého kožichu další litr vody. Kysele jsem se na ni zašklebil.
I když jsem to nečekal, onu rybu, jenž už přestala dýchat, rozdělila na dva kusy a jeden mi nabídla. Překvapeně jsem jí poděkoval: ,,Díky."
Z ničeho nic se mě zeptala, jestli si myslím, že bude bouřka. Zamyšleně jsem se podíval na nebe, které se netvářilo příliš přívětivě. Šedo modrá barva na mě působila poněkud sklesle. ,,Jo, asi jo. Měli bychom si najít nějaký úkryt," zaváhal jsem, ,,tedy, pokud mě i nadále chceš jako společnost."

Hned to pochopila. Vydala se přímo ke mně.
Pomalu kráčela mým směrem a já ji zvědavě pozoroval. Usmála se na mě. Byl to takový úsměv, který napovídal, že má něco za lubem.
Několik kroků ode mě se Nareia potopila. Zděšeně jsem se za ní podíval, co to vyvádí. Je snad možné, že uklouzla?! To byla první myšlenka, která mě napadla.
Na pár sekund jsem zaváhal a trochu zpanikařil. Umí plavat? Co když právě proto zůstávala tak blízko břehu?
Najednou mě něco chytlo za nohu a bleskurychle mě to stáhlo pod vodu. Nebyl jsem připravený, že se něco takového může stát. Nalokal jsem se vody a trochu se za kuckal.
Vynořil jsem se na hladinu a několikrát zakašlal, přičemž jsem ze sebe dostal trochu té vody, kterou jsem nečekaně spolykal. Stál jsem tam jak zmoklá slepice a káravým pohledem probodával Nareiu.
,,Tak tohle už mi nikdy nedělej. Víš proč? Protože by se mohlo stát něco, jako tohle," vesele jsem nadskočil a předními tlapami jsem jí svalil pod vodu a zároveň jsem se potopil i já sám.

// V pohodě, taky teď moc nevím, co vlastně psát. :D

Nareia mi prozradila, že nerada dává své city najevo a že citům, jenž mají ostatní vlci v jejím okolí, také moc nerozumí. Jako by mi ta slova vzala přímo z úst.
Když jsem jí dořekl co jsem měl na srdci, trochu sebou trhla. ,,I mně můžeš říct cokoliv, co budeš mít na srdci. Vyslechnu tě a když to bude v mých silách, kdykoliv ti pomůžu," byl jsem rád, že to řekla. Získal jsem v ní o špetku větší důvěru.
Ani jednomu z nás se nejspíš nechtělo bavit o naší minulosti. Minulost je něco, co nejde změnit, vrátit ani vymazat. Tak proč se tím teď zabývat? Měli bychom věřit v budoucnost. Mihlo se mi v hlavě, když se mě Nar zeptala, co teď budeme dělat.
Pohlédla na můj kožich a já si rázem vzpomenul, proč jsem sem vůbec přišel. ,,Nechceš už svůj kožich zbavit toho bláta? Musí to svědit. Teda, né, že by mi to vadilo, to ne," chápal jsem to naprosto přesně. Něco jako: koukej se zbavit té špíny v srsti, nebo od tebe uteče každý vlk v okruhu deseti kilometrů. Usmál jsem se.
Nareia se také nejspíš rozhodla, že voda není zas tak špatný nápad. Stoupla do ní jednou tlapkou a zvědavě se na mě podívala. Pak se ale otočila zpátky k řece a vešla do ní všemi čtyřmi nohami. ,,Tak co? Jdeš do vody, Falione?" mrkla na mě. Když jsem uslyšel své jméno, mírně jsem sebou cukl. Už dlouho ho nikdo nevyslovil.
,,Jasně," odpověděl jsem a potichu vstoupil do vody, která byla naprosto úžasná. Od břehu jsem se vzdálil trochu víc, tak, aby mi voda sahala až ke krku.
Sklonil jsem hlavu a dal si pár doušků vody. Dokonale mě to osvěžilo.
Svůj pohled jsem pak věnoval Nareiře. Podíval jsem se na ní s takovou tou nevyřčenou otázkou: A co ty? Nejdeš trochu hlouběji?

Byl jsem rád, když jsem se dozvěděl, že jsem jí nevyrušil z úplně tvrdého spánku.
Nareia se zatvářila zamyšleně, jako by teď měla v hlavě myšlenku, které se nemůže zbavit. Na co asi myslí? Vrtalo mi hlavou a já ji i nadále pozoroval svýma tyrkysovýma očima.
,,Omluv prosím mou předešlou reakci... neměla jsem...,'' odmlčela se a zavrtěla hlavou. Naprosto přesně jsem pochopil, co tím myslí. ,,V pořádku, ten moment je za námi," mrkl jsem na ni a lehce se pousmál. Až po chvíli mi došlo, že se přece normálně neusmívám. Vážně jsem nechápal, proč tak reaguji. Vůbec jsem si nebyl podobný.
Nareia si to namířila k řece a já ji následoval. Tichými a lehkými kroky jsem přišel k ní. Viděl jsem, jak se podívala na svůj odraz ve vodě. Z ničeho nic do něj naštvaně máchla tlapkou a otočila se na mě. Nabrala všechnu svou energii a znovu se mě zeptala na mé jméno.
,,Jsi si jistá, že to chceš vědět? Že chceš znát jméno, jenž za sebou schovává nepěknou minulost, tichou smrt a zlomené srdce?" nevím, kde se to ve mě vzalo, ale Nareia ve mně dokázala probudit ty dávno zapomenuté city, jenž jsem před každým skrýval a den co den se je snažil potlačit.

Vlčice se na mě začala smát a já nevěděl, jak na to mám reagovat. Byl jsem jejím culením se zmatený.
Když se pak snažila postavit na všechny čtyři, z ničeho nic se jí podlomily nohy a za hlasitého žuchnutí se svalila na zem. Vypadala při tom vtipně, ale já jsem jí své pobavení neukázal. Přeci jen jsem byl slušně vychováván už od dětství a nyní jsem na tom nic nehodlal měnit.
Na druhý pokus se jí to povedlo. Slušně mě pozdravila a začala mě skenovat svým pohledem. Byla nejspíš zvědavá a to se mi nelíbilo. Nevěděl jsem, co od ní můžu očekávat.
Byl jsem rád, když se mi představila a já zjistil, že jsem konečně narazil na vlčici, která se chová slušně a přiměřeně.
Nareia. Se zájmem jsem si zopakoval v hlavě. Pěkné jméno.
Vlčice správně poznala, že jsem se zde chtěl umýt. Dokonce se i zmínila o tom, že tu koupel nutně potřebuji. Nad tím jsem se musel pousmát. Ovšem to, co poté následovalo se mi přestávalo líbit.
Nareia ke mně udělala několik kroků a já mírně sklopil uši. Chce mě napadnout? Ukousnout i to druhé ucho? S každým jejím krokem se mi v hlavě vyrojilo snad tisíce otázek a obav.
Vlčice se přiblížila už jen do vzdálenosti několika mála kroků a natáhla ke mně tlapku, kterou mi shodila větvičku se zeleným lístkem, jež se schovávala za mým uchem a tvářila se jako běžná součást kožichu.
O kousíček jsem poodstoupil a se zaujetím ji sledoval. Nareia znervózněla stejně, jako já. Ovšem já jsem to schovával za kamennou tváří a ledově chladným pohledem.
Oddechl jsem si, když jsem ztrácel tu představu, že se do mě chce zakousnout, nebo mi uškodit nějak jinak.
Trochu jsem ztuhl a nastražil na ní své jedno a půl ucha. Nechtěl jsem si to přiznat, ale začínala mi být sympatická. Víc jak dva roky jsem k sobě nenechal žádného vlka přistoupit blíže, než na dva metry. Najednou se tu ale zjeví nějaká neznámá vlčice a já v klidu dopustím, aby si na mě sáhla. Co se to se mnou děje?! Nechápal jsem, jak jsem to mohl dopustit. Tolik let jsem byl ostražitý, nedůvěřivý, opatrný a najednou jako bych to nebyl já.
Nepatrně jsem naklonil hlavu napravo a chvíli jsem si jí se zamyšleným pohledem prohlížel. Pak jsem si vzpomněl, že na mě mluvila.
,,Ech, ano, vskutku bych jí opravdu potřeboval," zmínil jsem se o koupeli. ,,Ty a mě rušit? To já bych se měl omluvit, že jsem tě probudil," řekl jsem mírně znepokojeně a pohlédl jí do očí, v nichž jsem uviděl veselé jiskřičky.

<<< Křišťálový lesík

Sprintoval jsem dál a dál, s vědomím, že toho ušáka musím chytit.
Zatraceně, kamaráde, ty jsi ale nějaký extrémně rychlý jedinec. Naštvaně jsem si pomyslel a mohutnými skoky i nadále pronásledoval zajíce, který si to pádil někam ke zdejší řece.
Rychle jsem nadskočil a lapil svou oběť do čelistí. V ústech jsem ucítil tu známou chuť krve, na kterou jsem pár hodin zapomenul.
Promiň mi to. Svými tesáky jsem tomu hlodavci rychle překousl krční tepnu, abych už jeho bolest zakončil. Opravdu nemám rád, když vidím, že živý tvor trpí.
Mlsně jsem mlaskl a pustil se do onoho nebohého zvířete. I když to nebyl nějak obzvlášť velký jedinec, prozatím mi to stačilo.
Když jsem byl se svou hostinou již u konce, zvědavě jsem se porozhlédl. Nikdo nikde. Dobře, už mám těch namyšlených a pyšných vlků opravdu dost. Zahřměl jsem v myšlenkách a svůj rozhodnutý pohled upřel na vodní tok, který si pomalu a klidně plynul ve velkém korytu. Byl ode mne vzdálený jen několik desítek metrů a proto jsem se rozhodl, že bych se u něho mohl usadit. Dám si pár loků vody a možná se i vykoupu. Při těch myšlenkách jsem se musel podívat na svou srst. Byla zaprášená, zabahněná a určitě v ní byla nejmíň polovina zdejší vegetace. Nad tím jsem se ale jen pousmál a potvrdil si, že své úmysly uskutečním.
Typickým vlčím klusem jsem doběhl ke břehu řeky a už už jsem se chtěl napít. Můj čumák se stačil jen dotknout hladiny vody a já ucítil něčí pach. Pane bože, prosím, chraň mě před dalšími tupci. Povzdychl jsem si a zvedl hlavu. Na chvilku jsem zaujatě zavadil pohled o hladinu, na které se vytvořily malinké kruhy z toho, jak jsem se jí dotkl čenichem. Nepatrně jsem se usmál a poté se vydal za pachem neznámého.
Můj nos mě dovedl přímo k cizinci. Nebo spíš cizince. Spatřil jsem vlčici, jak se povaluje pod stromem a nejspíš se snaží usnout.
,,Ehm, zdravím," řekl jsem potichu. Úplně jsem zapomněl, že jsem se původně chtěl napít, umýt si tlamu od krve a vyčistit si kožich.

<<< Šakalí pahorkatina

Na konci té suché pahorkatiny jsem narazil na řeku, podél které jsem se vydal na sever.
Řeka se jevila jako dravá a prudká, ale jak jsem běžel podél jejího břehu, začal jsem zjišťovat, že to tak není. Naopak, vodní tok se zmírnil, upokojil a ztišil. Nevím sice proč, ale tento fakt mě dokázal neuvěřitelně uklidnit. Pomohl mi najít rovnováhu mezi reálným světem a mými myšlenkami, jenž se vynořovali z mého vlastního světa.
Jak jsem tak následoval koryto, v němž se pomalu a líně prolévala voda, všiml jsem si, že se stáčí do lesa. No, proč ne. Ušklíbl jsem se a ve své cestě pokračoval dál. Mohl bych si tam odpočinout.
Hbitě jsem vklouzl mezi stromy a začal se rozhlížet, zda-li je to opravdu vhodné místo
na oddech. Chvíli jsem váhal, ale pocity, které tento lesík vzbuzoval, mě přemluvily. Dám si malý oraz, nikomu ani ničemu to jistě neuškodí. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil, jak se mi svěží vůně dostala do čenichu. Trochu mě v něm zašimralo, proto jsem si nahlas odfrkl.
Chvíli jsem se rozmýšlel, kde si lehnu. Uviděl jsem skvělé místečko, které se přímo nabízelo.
Ladným krokem jsem se přesunul pod strom. Byla zde vysoká tráva, která vytvářela měkkou podestýlku.
Stočil jsem se do chlupatého oválu, položil svou hlavu na přední nohy a spokojeně mlaskl. Ještě párkrát jsem unaveně mrkl a poté tvrdě usnul.

Po pár hodinovém šlofíku jsem zahálčivě otevřel jedno oko, následně i druhé. Pomalu jsem se protáhl a trochu zmateně se rozhlédl. Vzpomněl jsem si, kde to vlastně jsem i jak jsem se sem dostal.
Spokojeně jsem zívl a olízl si tlamu. Kam teď? Vybavilo se mi v hlavě, která ještě tak trochu spala. No, není to jedno? Zasněně jsem se usmál a vykročil přímo za nosem.

>>> řeka Mahtaë

<<< Třešňový háj

Poté, co jsem se dostal z toho lesa, kde se téměř všechny stromy chlubily malými červenými třešněmi, jsem narazil na řeku. Bylo příjemné se trochu ochladit, opět nepatrně umýt a i přes nazelenalý nádech barvy se napít a doplnit tekutiny v těle.

Nyní jsem se dostal na místo, které bylo opět tak odlišné. Téměř všude tu byl písek a kameny, jen občas jsem zahlédl suché trsy opravdu velmi odolné žluté trávy.
Zastavil jsem se, zvedl hlavu co nejvýš jsem mohl a zaposlouchal se do zdejších zvuků, kterých tu jen tak na okraj moc nebylo.
Sem tam mírný větřík, občasné ševelení písku, který zvedal vánek, a někdy šustnutí malého tvora, který se i napříč zdejšímu nehostinnému prostředí zde rozhodl usadit. Jinak tu bylo téměř hrobové ticho.
Za to jsem byl nesmírně rád. Konečně. Uvolnil jsem se jen jak to šlo. Až teď jsem si uvědomil, že po celou přítomnost té vlčice, jinak také nazývané Průměrné, jsem nebyl ve své kůži.
Nezajímavý, hm. Celkem zajímavé jméno. Pozvedl jsem jeden koutek úst. Je extrémně podivné, že jsem s ní vydržel tak dlouho. Ta vlčice mi byla nesympatická, sebestředná, pyšná, hrdá, povrchní a bůh ví co ještě.
Pořádně jsem se zamyslel, co se ráno stalo. Takhle už jsem s vlkem poměrně dlouhou dobu nemluvil. Takovéhle urážející řečičky, které jsem před ní předváděl, nebyly ani zdaleka podobné mému stylu mluvy. Bylo mi celkem nepříjemné vymýšlet arogantní věci, ale co se dalo dělat Jak ona ke mně, tak já k ní. Řekl jsem si umíněně a pohlédl na oblohu.
Slunce už bylo vysoko na nebi a začínalo pořádně pražit. Jako bez duše jsem opět začal věnovat pozornost zdejšímu terénu. Potichu jsem vzdychl a pomalým cvalem jsem se rozběhl po zdejší krajině.

>>> Křišťálový lesík