Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Možná bychom měli někam jít. Přeci jenom, je tu… „těžké“ ovzduší, po tom, co se stalo,“ řekla Nar a zakřenila se. „Samozřejmě,… Tobě nic nevyčítám. Nemohl si za to. Opravdu nebyla zrovna dvakrát příjemná,“ ujistila mě, že proti mě opravdu nic nemá. Byl jsem rád, že mi to řekla.
,,Vřelé díky za to, že se mě snažíš pochopit," opravdu upřímně jsem jí poděkoval. Pro mě nebylo normální potkávat vlky, kteří by se se mnou chtěli bavit, či dokonce přátelit.
Pohlédla na mě svými stříbrnýma očima a já jí pohled opětoval, až na tu barvu. No, ještě aby se mi změnil pigment v očích. Zazubil jsem se a porozhlédl se.
,,Takže, pokud dovolíš, můžu i nadále pokračovat ve vedení?" usmál jsem se na ni a konečně se uvolnil. Moje rozzuřenost doznívala a opět se navracela dobrá nálada.

>>> VVJ

Než se Průměrná stačila jakkoliv vyjádřit, Nareia mezi nás skočila. „Uklidněte se, oba.“ řekla a na mě hodila chápavý pohled, zatím co na Průměrnou rozzuřený.
Překvapeně jsem na ni zíral a udělal jeden krok dozadu. „Mohli bychom to vyřešit v klidu?“ Rei nám nabídla řešení, které v sobě nezahrnovalo použití tesáků, což mě mírně mrzelo. Už se na mě ale nepodívala, svůj pohled věnovala Průměrné. Byl láskyplný. Cože?! Jen tak si tu mezi nás skočí a pak se na ni bude tvářit, jako že jí chápe? To se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Průměrná má štěstí. Nareia jí zachránila kejhák.
Zavrčel jsem na ni a věnoval jí spalující pohled přímo do jejích rudých očí.
„Rádi jsme tě viděli, každopádně, nestojíme o tvou přítomnost. Mohla bys nás prosím omluvit?“ ozvala se Nar. ,,No jistě. Velice mne mrzí, že vás ruším.'' řekla Průměrná a nasadila sladký pohled. ,,Ráda jsem tě poznala,'' usmála se na Rei a poté se otočila ke mně: ,,A tebe jsem znova ráda viděla. Těším se na další příjemný čas strávený s vámi. Těšilo mě.'' naposledy se slaďoučce usmála a pak zmizela někde ve vysoké trávě.
Na další příjemný čas strávený s námi? Pane bože, ušetři mě toho. Už jsem se viděl, jak požírám vlastní končetiny.
,,Hloupá vlčice," zavrčel jsem a naposledy se za ní poohlédl. V Nareiřiných očích jsem byl za zlého určitě já. Nesnáším ji!
,,Omluv prosím mé chování," stále jsem ještě nebyl ve své kůži. Cítil jsem, jak se každý můj sval napíná.

Všiml jsem si, jak se obě vlčice navzájem zadívaly do očí. Ten pohled od Průměrné jsem dobře znal.
Vlčice se na mě poté otočila a zkonstatovala: ,,Vidím, že sis našel kamarádku,'' kývla hlavou na Rei a pokračovala: ,,Pokud se tedy nemýlím, tak ti gratuluju.'' To ses tu vážně musela zrovna teď objevit?! Byl jsem vážně naštvaný.
,,Jo, máš s tím nějaký problém?" jedovatě jsem na ni vyprskl. ,,Co tu chceš?!" mé chování bylo tak trochu výbušné. Strávil jsem s ní skoro celý den a už jsem ji nikdy nechtěl potkat. Teď se tu ale znovu objeví a začne mi ztěžovat život. Mnohem raději bych si sežral vlastní končetiny, než trávit další čas s ní.
,,Jestli sis nevšimla, právě jíme. Nikdo tě sem nezval, tak se koukej zdejchnout," řekl jsem s nabroušeným tónem v hlase. Mírně jsem sklopil uši a čekal, co za divadýlko nám tu zase předvede.

Maso, které jsem do sebe dostával celými kusy, bylo opravdu výtečné. Dokud jsem ho neochutnal, neměl jsem ani ponětí, jak vlastně velký hlad už mám.
Zvedl jsem své pronikavé oči na Rei a chvíli ji pozoroval. No, zřejmě tu nejsem jediný, kdo má poměrně hlad. Pousmál jsem se a znovu si utrhl pár kusů té dobroty.
V téhle chvíli jsem to vůbec nečekal, a tak jsem sebou trochu trhl, když jsem ucítil cizí pach vlka. Cizí? Zamyslel jsem se. Není cizí. Zděšeně jsem zvedl hlavu od kořisti. Ke vší smůle jsem spatřil mně již známou vlčici. Průměrná.
Nenápadně jsem se přesunul k Nar, která už byla taky v pozoru. ,,Poslyš, tuhle vlčici znám. Je neuvěřitelně nepříjemná a pyšná. Kdybys byla tak hodná, moc tě prosím, neprozrazuj jí mé jméno. Říkej mi tak, jak mi říká ona, Nezajímavý," šeptl jsem na ni tak tiše, jak jen to šlo.
,,Zdravím Nezajímavý. Už jsme se dlouho neviděli, že?'' jízlivě se na mě usmála a zároveň přikývla na Nar, jako náznak pozdravu. ,,Jo už to nějakou dobu bude," řekl jsem naštvaně, tak, aby jasně pochopila, že tu její společnost není vítána.

„No, abych se přiznala. Menší sváča nikdy neuškodí, ne?“ pousmála se na mě a já jí musel dát za pravdu.
Najednou se ozval hlasitý výkřik: „Ááá, pavouk! Chce mě to zabít! Chce mě to zabít!“ Po Nareiřině tlapce lezl osminohý chlupatý hmyz. Rychle zvedla tlapku do vzduchu a začala s ní zběsile máchat ze strany na stranu, než vetřelec neodletěl. Sklonila hlavu, sklopila uši a začala rychle dýchat. Zazubil jsem se od ucha k uchu. Tohle nechápu. Vždyť je to zvíře tak malé. Jak by ji mohlo sežrat? Pobaveně jsem se uchechtl. Ale, neměl bych být tak škodolibý. Třeba má fóbii.
Nareia se zatvářila, jako by se nic nestalo. Pomalým krokem ke mně přišla a začala mě varovat: „Dobře. Takže… Jen ti chci říct, že nejsem moc dobrá ve stopování. Já radši lovím, než stopuju. Veř mi, nevystopovala bych ani dvacetikilovýho tchoře,“ zakřenila se na mě. Jo, tak to má celkem těžký.
„Takže co, stopuješ?“ pousmála se na mě. ,,No, podle stopy by to měla být nějaká vysoká zvěř. Nejspíš jelen, nebo los," pobídl jsem ji a tichým krokem se vydal po směru otisků kopyt.
Bylo lehké stopy sledovat, dokud byla země zablátěná a nic na ní nerostlo. To se ale ovšem za chvíli změnilo a na povrchu se postupně začala objevovat tráva. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem přeci jen správnou cestu našel. Potichu jsme se plížili a já konečně ucítil pachy, které se zdály být blíže.
Vítr foukal naším směrem a tráva zde rostla poměrně vysoká. Tato dvě fakta nám skvěle hrála do karet. Přikrčil jsem se a začal sledovat pasoucí se stádo losů.
,,Podívej, vidíš toho jedince, který je k nám nejblíž? Vypadá celkem pochroumaně a zmoženě," zkonstatoval jsem a řekl Nar, že až dám znamení, pustíme se do něj.
Chvíli jsme svou oběť pozorovali. Naskytla se nám ale úžasná příležitost, jak ho překvapit. Otočil se k nám zády. ,,Jdeme," šeptl jsem na Rei a vystartoval z našeho úkrytu. Doufal jsem, že její taktika lovu bude o něco lepší, než stopování.
Jakmile nás stádo zmerčilo, dalo se na rychlý útěk. Kvůli terénu se stáčelo mírně doleva. Nechal jsem Nar, ať se k naší budoucí kořisti přiblíží k levému boku. Sám jsem pak musel mírně přidat, protože jsem běžel po vnějším okraji jejich směru útěku. Dostal jsem se na dosah onoho znevýhodněného losa. Kývl jsem na Nareiu a oba jsme se rázem vrhli na kořist. Ta se jen tak nechtěla vzdát, proto jsme museli vyvinout poměrně velké úsilí, abychom jí skolili k zemi. Zvíře se pokusilo několikrát vstát a uprchnout, ale naše tesáky mu v tom zabránily. Uštědřili jsme mu několik smrtelných ran. Párkrát ještě koplo nohama a zvedlo hlavu, ale nám už bylo jasné, že je to jeho konec.
Udýchaně jsem se usmál na Rei. ,,Dobrá práce," mrkl jsem na ni. ,,Nech si chutnat," mlsně jsem mlaskl a společně s ní se pustil do hostiny.

<<< Armanské hory

Zjistil jsem, že Reiřina tlapa vůbec není nějaké zranění, které by si udělala nedávno. Byla to věc, která ji doprovázela životem už od útlého věku. ,,To mě mrzí," řekl jsem a i nadále věnoval svoji pozornost cestě před námi.
Jako před tím jsme chvíli klusali do kopce, jindy zase z kopce a to pořád do kola. Najednou se terén ale změnil. Zmírnil se a prakticky už se jenom snižoval. To už bude asi konec těch 'hor'. Zvědavě jsem se snažil dohlédnout co nejdál před sebe a zjistit, co nás vlastně čeká.

Za malou chvíli jsme se dostali na okraj jakési pláně, která vypadala celkem pohodově. Rostla zde vysoká tráva, do které by se místy mohl vlk i nenápadně schovat.
Protože ale přes noc pršelo, nedaly se přehlédnout zajímavé stopy, jenž na sebe přímo upozorňovaly tím, jak byly umístěné ve zvlhlé půdě. To bude nějaká vysoká zvěř. Rychlostí blesku jsem dostal skvělý nápad.
,,Ehm, poslyš, nemáš hlad?" otočil jsem se na Nar. ,,Podívej na ty stopy. Mohli bychom si zalovit. Mám už celkem hlad. Co ty na to?" hodil jsem na ni zvědavý pohled a čekal, jak na to zareaguje.

Zjistil jsem, že i Nar tady není dostatečně dlouho k tomu, aby se tu orientovala.
„Moc se tady nevyznám. Takže si vyber. Sever, jih, východ, západ. Dnes se nechám vést zase já,“ řekla mi a já se rázem zašklebil. ,,No, tak to buď každou chvíli připravená, že se začneš topit v močálech a nebo tekutém písku," zakřenil jsem se na ni a na moment věnoval svůj pohled zdejšímu okolí. Půjdeme jednoduše na opačnou stranu, než jak jsme se sem dostali. Byla první myšlenka, která se mi jevila jako poměrně logická.
Udělal jsem pár kroků a znovu ucítil, jak si každý sval v mém těle stěžuje, že je ve špatném stavu. Nabroušeně jsem si něco zahuhlal jen tak pro sebe a přinutil sebe i své tělo k pohybu.
Klusem jsem se vydal někam do neznáma. Ohlédl jsem se za sebe a zeptal se: ,,Tak co? Jdeš?" Nareia mě rázem dohnala a já si uvědomil, že jí včera její tlapka ještě bolela. ,,Jak se má noha?" podíval jsem se na její packu, která už se tvářila, že jí téměř nic není. ,,Nemám zpomalit?" zeptal jsem se pro jistotu.

>>> Západní Galtavar

Líně jsem otevřel pravé oko, poté i levé. Zvědavě jsem se porozhlédl, kde že to vlastně jsem. Rázem se mi vybavilo vše, co se včera stalo.
Svůj pohled jsem obrátil na Nareiu, která ležela u vchodu. Zdálo se mi to, nebo vážně spala?
Pomalu jsem vstal. Uvědomil jsem si, že mám celé tělo rozlámané a bolavé. Ztěžka jsem se protáhl a nasměřoval si to k Rei.
Přišel jsem k ní do vzdálenosti jednoho metru. Oči měla zavřené. Co teď? Nenapadalo mě nic jiného, než zkusit, jestli opravdu spí. ,,Nar?" řekl jsem potichu a doufal, že jí tím nevzbudím.
Nareia sebou rázem trhla a bleskurychle vyskočila na všechny čtyři. No, tak ten spánek asi nebyl tak tvrdý. Musela usnout nedávno.
Pousmál jsem se na ni a poklidným hlasem jí řekl: ,,Dobré ráno, ospalče."
Pak jsem se otočil ke vchodu a podíval se ven. Je nejvyšší čas se opět někam vydat. Problesklo mi hlavou a já udělal několik málo kroků před vchod do naší dočasné skrýše.
Zhluboka jsem se nadechl a užíval si, jak mě vzduch šimrá v nose. Byl čerstvý a svěží.
Otočil jsem se na Rei a zeptal se jí: ,,Kam to bude dnes, průvodčí?"

Hele, asi nechám další příspěvek na zítřejší ráno, co? :D

Uběhlo několik hodin a stále se nic nedělo. Déšť nepřestával a bouřka neodcházela, ale mně to nevadilo, tohle bylo to nejlepší počasí, co jsem si mohl přát. Nevím ani proč, ale rozhodně mi to bylo příjemnější a bližší, než nějaké extrémně žhavé a dusné dny.
Nareia se pohnula. Nastražil jsem své pravé půlucho a sledoval, jaká bude její reakce. Oba jsme se nastejno od toho druhého mírně odsunuli. Mírně se otřepala a zároveň se zvedla. „Pff, omlouvám se za tu blízkost. Ani si nepamatuji, jak jsem se sem dostala,“ usmála se a já si oddechl, že to neudělala úmyslně. Na chvíli se koukla do bouře a pak mi řekla tichým hlasem: „Budu hlídat já, chceš?“ ne, nechci. Pomyslel jsem si. Byla to pro mě celkem těžko vyřešitelná situace. Všiml jsem si, že už je Nar opravdu prospaná a znovu nabrala energii. Za to já, já byl unavený a vyčerpaný. Nechtěl jsem si ale lehat spát s vědomím, že tu se mnou ještě někdo je. Nevěřil jsem jí, nemohl jsem, aspoň prozatím.
„Za tu mou dotěrnost se opravdu omlouvám. Nevnímala jsem, normálně bych to nejspíš neudělala. Tak si říkám, že jsem až nebezpečně důvěřivá. Snad ti to tolik nevadilo, už se to nebude opakovat,“ vypustila ze sebe a mně se neskutečně ulevilo. No, ještě aby to udělala úmyslně. Zakroutil jsem hlavou a pomalu se zvedl. Těžkým krokem jsem mířil hlouběji do jeskyně. Přišel jsem až ke stěně, která byla vlhká a studená. Sesunul jsem se na zem, ale nehodlal jsem jen tak usnout. Ještě chvíli jsem ji sledoval. No, asi to nebyl zrovna příjemný pocit vidět, jak na vás ze tmy zírá pár svítivě tyrkysových očí.
Nechtěl jsem spát, ale musel jsem, mé tělo mi to nařizovalo. Ať jsem protestoval jak jsem chtěl, neudržel jsem se. Pomalu jsem zavřel oči a potichu si oddechl.

Na nebi už se začaly objevovat hvězdy, ale zároveň i s nimi blesky a hromy. Pořád jsem se díval před sebe. V hlavě se mi na pár chvílí zjevila nějaká myšlenka a já se jí vždy snažil držet, ale nešlo to. Pokaždé tam jen tak probleskla a na místo ní se objevila jiná.
Uslyšel jsem zašustění. Otočil jsem hlavu směrem k Nareiře a všiml si, že sebou mírně cuká. Zlý sen? Bylo první, co mě napadlo. Chvilku jsem ji ještě pozoroval a všímal si různých pohybů. Občas to byla noha, někdy ocas a možná i ucho. Usoudil jsem ale, že bych se tím neměl zabývat. Můj pohled tedy opět spočinul na obloze.

Těsně vedle mě se objevila silueta vlka. Nečekal jsem to, proto jsem sebou mírně škubl. Podíval jsem se na Rei, která byla poměrně dost ospalá a ještě se nejspíš neprobudila úplně.
Pobídla mě, abych si šel odpočinout. ,,Stejně nás tu nikdo nenajde, né v této bouřce,“ řekla mi s unaveným tónem v hlase. Divila by ses, kolik vlků mě již v bouřce našlo. Nenápadně jsem se ohlédl na několik jizev a zapátral, jak to tehdy v noci bylo. Jako noční můra. Radši jsem se už tomu přestal věnovat.
„Falione?“ Nar se mě na něco chtěla nejspíš zeptat. Hodil jsem na ni zvědavý pohled a čekal, jak přesně bude dotaz znít. Ale na místo toho, aby mi položila otázku, se jen svalila na zem, přímo vedle mě. Únava ji zmohla.
Překvapeně jsem na ni vykulil oči. Co teď?! Byla mi až nebezpečně blízko. Představu o tom, že by se do mě chtěla zakousnout, jsem už sice ztratil, ale nečekal jsem, že ve mně získá důvěru za tak krátkou dobu.
Nepatrně jsem se poodsunul, abych jí tam udělal místo. Rei se ale přisunula tak, že se mě její záda dotýkala. Trochu se klepala, ale pak to přestalo. No jasně. Je přeci logické, že u vchodu je větší zima, než někde támhle uprostřed jeskyně. Měla jsi tam zůstat. Pomyslel jsem si.
„Dobrou noc, kamaráde,“ ozvalo se od ní a já rázem ztuhl. Řekla slovo kamaráde? ,,Dobrou," zmohl jsem se jen na tohle. Ztrácel jsem ponětí, za co mě tu Nar má. Rozhodně jsem věděl, že jako spolucestovatele, ale nečekal jsem, že z ní někdy uslyším slovo kamarád.
Zmateně jsem opět položil hlavu k zemi a znovu pohlédl někam do neznáma. Někdo tu hlídku prostě musí držet.

<<< Ostružinová louka

Konečně jsme začali stoupat, ale pak z nenadání klesat a zas naopak. Tato situace se opakovala několikrát. Zvláštní, velmi zvláštní terén. Problesklo mi hlavou a já se začal trochu více porozhlížet. Líbilo se mi, jak to tu působilo opuštěným a nenarušeným dojmem.
,,Poslyš, vím, že mi do toho nic není, ale nechtěla bys zpomalit? Ta tlapka nevypadá zrovna dvakrát nejlíp," řekl jsem a pohlédl na její nohu. Asi se mi to jen zdálo a nebo jsem tu situaci prostě jen zveličoval. Kdo ví. Nareia na mě ale vesele kývla a já usoudil, že to možná doopravdy není zas až tak hrozné.
Pomalu jsme klusali a já si uvědomil, že už se vlastně nacházíme v horách, dá-li se to tu tak nazývat.
Tiše jsme se posunovali dál a hledali nějaký úkryt. Trvalo to několik dobrých desítek minut, než jsme něco našli. „Falione, podívej. Tam,“ ukázala čumákem na náš možný budoucí úkryt. Z dálky to vypadalo, jako relativně úzká puklina v hoře, ale jakmile jsme se přiblížili, hned nám bylo jasné, že se tam s přehledem oba vejdeme.
Ladně jsme vklouzli do naší nové skrýše. Nareia neváhala a hned se oklepala. Docvaklo jí, že mě tak trochu opět obohatila o vodu v kožichu. Šibalsky se na mě usmála a já jsem jí proto nic nenamítal.
Přesunul jsem se ke vchodu a Nar nechal, ať si klidně zabere celý zbytek jeskyně. Instinktivně jsem se oklepal a pomalu sesunul k zemi. Zvědavě jsem se ohlédl, jestli už má spolucestovatelka usnula. Ještě ne, ale myslím, že už to na ni leze. Vypadala celkem znaveně, proto jsem se snažil vydávat co nejméně hluku.
Svůj pohled jsem upřel na terén přede mnou. Nechtěl jsem jí bránit ve výhledu, ale tohle bylo nutné. Rozhodl jsem se, že aspoň na malou chvíli budu držet stráž. Nechceme přece, aby nás tu něco napadlo.
Chvíli jsem pozoroval déšť a naslouchal uklidňujícímu zvuku. S radostí jsem nasál čerstvý vzduch do čenichu a otočil svůj pohled na Rei. Ta už klidně spala.
Položil jsem stále ještě mokrou hlavu na své mírně zablácené nohy a spokojeně mlaskl. Zcela jsem se nechal ovlivnit deštěm. Zbožňoval jsem jeho zvuk.

<<< Západní louky

Barevné kytky jsme spěšně míjeli a tím vlastně i přecházeli na jinou louku. Tahle už byla víc do zelena.
Začalo lít jak z konve a my oba jsme rychle zmokli. Srst se mi slepila a celkem dost ztěžkla, takže náš běh byl o něco obtížnější.
„Jsem divná?“ zeptala se mě Nareia a já se zatvářil provinile. ,,Ne, nejsi, já to tak nemyslel, opravdu," cítil jsem se trapně.
Ujistila mě, že to pochopila. „Ale ty nejsi podivín, Falione,“ začala, „pro mě nejsi,“ dopověděla větu a já byl upřímně rád. Taková slova jsem neslyšel snad od narození. Potěšilo mě, že se na mě kouká z jiného úhlu, než ostatní vlci.
Zastavila se a něco si pro sebe zamumlala, že jsem jí ani nerozuměl. „Podívej! Tam to stoupá. Budou tam hory a někde tam bude určitě i jeskyně a tam zůstaneme přes noc,“ s úsměvem jsem přikývl. Nareia se ale nejspíš rozhodla, že se do vyvýšeného místa nevydá dřív, než získá velkou ostružinu. Přihopskla ke keři a už se natahovala pro dobrotu. Nohy jí ale podklouzly a ona skončila až po uši v onom keři. Pobaveně jsem se zasmál a začal ji tahat ven. Když se odtamtud vyhrabala, byla celá fialová. To už ale začalo opravdu silně pršet, proto jsme si museli pospíšit.

>>> Armanské hory

Byl jsem opravdu rád, že jsem ji neodradil. Dokonce jsem i zjistil, že je mi Nareia podobná. Jak jsem si tak začal uvědomovat, opravdu hodně podobná. Není dvakrát velký fanda rozhovorů 'o ničem' a také se snaží své city zakrývat a nikomu je neukazovat. Byla jako moje kopie.
Začala mi vyprávět příběh, který se jí stal prý nedávno.
„Potkala jsem se s jednou vlčicí. Byla milá, chvíli jsme si povídali. Fakt, moc milá. Pak se tam ale objevil její bratr s jeho partnerkou,“ odmlčela jsem se, „a ta jeho partnerka. No… Zřejmě jsem jí nebyla moc sympatická. Dívala se na mě takovým, divným pohledem. Neubránila jsem se a snažila se jí dostat do hlavy. Přečíst alespoň nějaké myšlenky. Jenže, vlčice vládla stejnou magií, jako já. Přečetla, že se jí snažím dostat do hlavy. A pak jsme se pohádali. Já se pak omluvila a ona mi odpustila. Jenže… pak zmizela a já vím, že to bylo kvůli mně. Udělala jsem špatnou věc. Já vím, že čtení myšlenek je narušování soukromí. Ale když máš tuhle magii, jako vrozenou… Tak, to tak nebereš. Přijde ti přirozenější. A ještě k tomu, já se nesnažila ji přečíst myšlenky, takovou moc ještě nemám. Jen jsem chtěla…,“ nedokončila větu. Myslím, že jsem jí chápal. ,,Vím, co tím myslíš. Nás, vlky podivíny, nikdo nikdy nepochopí. Teda, ne, že by jsi byla divná, ale...já to myslel jinak, eh..." tak to jsem zvoral. Proč se chovám jako tupec?! Taková věc se může stát opravdu jen mně. Ach jo.

>>> Ostružinová louka

<<< Řeka Mahtaë

Klusali jsme po louce, na které se to jen hemžilo květinami. Opravdu jsem zde nespatřil sebemenší kousek hlíny. Cestu jsme si proto museli prošlapat.
Přidal jsem trochu na rychlosti, protože začalo jemně poprchávat. Jestli se opravdu spustí velkej slejvák, pak bychom si měli určitě pospíšit. Problesklo mi hlavu a já zas o nepatrný kousek zrychlil.
Nareia mě ale dohnala a s prosebným výrazem se mě zeptala, jestli bychom nemohli zpomalit. Svěřila se mi, že jí bolí packa.
Prudce jsem zabrzdil a pohlédl na oblohu. No, deštíku, musíš ještě chvíli počkat. Myslel jsem si, že si bude chtít sednout, nebo rovnou lehnout, aby své tlapce ulevila. Tuto představu mu ale Nareia vyvrátila. Prý jen stačí, když zpomalíme.
,,Stačí, když půjdeme krokem?" zeptal jsem se starostlivě. Moc dobře vím, jaké problémy způsobuje bolavá tlapa. Určitě se to každému jednou stalo.
Kráčeli jsme pomalu a klidně, ale najednou se Nar na něco zeptala. „Takže Falione,“ když znovu vyslovila mé jméno, opět to ve mně hrklo. Vážně už bych si měl zvykat. „O čem si budeme povídat?“ pohlédla do mých ledových očí a já pomalu začínal tušit, že se jí má společnost přestane líbit. Nikdy jsem nebyl, nejsem a ani nebudu typ vlka, který by se vyznal v konverzaci. Neuměl jsem si prostě s někým jen tak povídat a při tom nemít nějaký účel.
,,Ehm, no," zapřemýšlel jsem, ale opravdu mě nic nenapadalo, ,,abych pravdu řekl, vlastně ani nevím. Jak sis již určitě všimla, já nejsem vůbec komunikativní vlk. Bohužel pro tebe, je se mnou nuda. Víc než povídání mi jde poslouchání. Nemáš nějakou veselou historku, či napínavý příběh?" byl jsem na sebe naštvaný, že nejsem schopný se s někým normálně bavit. To jsem prostě celej já. Zaklel jsem v duchu.