Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Cedrový háj

V dáli jsem spatřil něco zvláštního. Vypadalo to jako zajímavé místo. ,,Podívej, tam," ukázal jsem čumákem. ,,Jdem to omrknout?" ani jsem nečekal na odpověď a už si rázoval k onomu místu.
Když jsme přišli blíže, naskytl se nám zvláštní pohled na velké kusy nerostů, jenž byly křížované bílým a hnědým kamenem.
Když jsme se dostali za menhiry, spatřil jsem tůň. Byla celkem mělká, za to ale čistá. Krásně se v ní odrážel obraz oblohy.
Po zběsilém běhu jsem se lačně napil. Pohlédl jsem na Rei, která si také dopřála pár doušků. Můj pohled poté spočinul na něčem opravdu neobvyklém. V tůni se objevila zvláštní věc. Až když jsme k tomu přišli blíže, uvědomil jsem si, že je to kus melounu. Co to má být? Tento jev jsem si jednoduše nemohl vysvětlit.
Udělal jsem pár kroků a vylovil to ovoce. Položil jsem jej před Nar a s hereckým výkonem pronesl: ,,Vaše veličenstvo," poklonil jsem se. ,,Přeji vám dobrou chuť," zazubil jsem se na ni.

Rei nevypadal, že by tu chtěla zůstat. Zmínila se také o veverkách. Hehe, už si to představuji, jak nás přepadne gang oranžových hlodavců a vypálí na nás salvu šišek. Při té myšlence jsem se musel usmát.
Nar někam odběhla. Zvědavě jsem nadzvedl jedno obočí, co tak důležitého ji mohlo zaujmout. Z houští vyběhla kuna a ona ji nechala běžet. Poté se ke mně má spolucestovatelka vrátila, posadila se a hodila na mne tázavý pohled. Ve vzduchu vysela nevyřčená otázka: Tak co bude dál?
,,Jak si přeješ,“ mrkl jsem na ni. Bleskurychle jsem vystartoval a začal kličkovat mezi mohutnými stromy. V lese jsem se vždy cítil jako doma. Takovéhle pádění mezi stromy je prostě moje.
Vesele jsem utíkal a ani se neohlížel, jestli je Rei za mnou. Soustředil jsem se jen na terén přede mnou. Na zemi se válely větve, někde kameny a jinde zas zelený mech. Vesele jsem proběhl mezi pár cedry, vyhnul se větvím, které se tvářily, jako by mě chtěly chytit, a mohutným skokem jsem překonal padlý strom.
S vypláznutým jazykem jsem i nadále zrychloval a užíval si ten adrenalin. Cítil jsem každý pohyb svého svalstva v těle; cítil jsem tvrdé dopady svých tlap; cítil jsem, jak se mi vítr otírá o srst. Pocit k nezaplacení.
Až když jsem vyběhl z lesa, prudce jsem zabrzdil, že mi zadek málem klesl až k zemi. Celý udýchaný jsem čekal, kdy se z poza stromů objeví Rei.
Když jsem ji spatřil, vesele jsem se na ni usmál a dál už jen pokračoval lehkým klusem.

>>> Ovocná tůň

Nějakou dobu jsme se flákali po lese, ale oba jsme si všimli, že se začíná stmívat.
„Kde budeme spát dnes?" zeptala se mě Nar a posadila se. To bude asi tou tlapkou. Napadlo mě hned. „Jenom na chvilku, slibuju,“ pronesla.
O malou chvíli později už zase stála na nohou. Zeptala se mě, kam půjdeme teď. ,,Upřímně, ani nevím. Fakt nemám ponětí," řekl jsem a porozhlédl se po okolí. ,,Jestli ale bude tahle noc stejná jako ta předešlá, od lesa bych se radši nevzdaloval,“ zvědavě jsem se na ni podíval, co na to řekne.
,,Asi bych si tu našel nějaké pohodlnější místečko a noc přečkal tady,“ vydal jsem se klusem hledat vhodný terén pro přespání. Sice jsem se za sebe neohlédl, ale doufal jsem, že Nar jde za mnou.

Když jsem ty veverky probodával pohledem, Rei se zmínila, že jsme v jejich lese a prý by v nás mohli vidět hrozbu. ,,Si pište, že když se ocitnete na zemi, je to váš konec," nabroušeně jsem zahuhlal.
Vyskočil jsem na druhý břeh a pořádně se oklepal. Ohlédl jsem se na Nar, která svůj zrak také upírala na veverky. „Bububu! Bojte se a klaňte se nám,“ řekla s určitou dávkou herectví. Nic, co by klanění připomínalo, se nestalo. Místo toho po Nareiře hodily další šišku. Nad tím jsem se musel zasmát. Rei po nich hodila uražený pohled a zmínila se o tom, že jí to vtipné opravdu nepřipadalo. „Možná bychom měli jít. Nechci s další šiškou schytat i otřes mozku,“ řekla a vyskočila ke mně na břeh. ,,Máš recht," pobaveně jsem na ni mrkl a dal se do kroku.
,,No, vodní hrátky máme za sebou, na babu už jsme také hráli, a veverky na nás přišly s vybíjenou. Co teď?" zakřenil jsem se na ni a všiml si, že má na čele kus šišky. ,,Dovolíš?" zastavil jsem se a přišel k ní blíž. Úplně stejně, jako ona tehdy u řeky. Packou jsem jí opatrně sundal tu věc z čela. Svůj zrak jsem nejdřív upíral na tu špínu, co tam měla. Jakmile jsem ji vyndal, pohlédl jsem jí do očí, které mě dokonale dokázaly zhypnotizovat.
Najednou jako bych se probudil. Párkrát jsem zamrkal a poodešel trochu dál. ,,Ehm," bylo jediné, co ze mě v tu chvíli vypadlo. Koutkem oka jsem se na ni podíval, pak jsem se dal opět do kroku.

Když se mě Nareia zeptala, jestli mám nějakou konkrétní představu kam to vůbec běžíme, jsem jen s úsměvem řekl: ,,Ne. Záleží na tom?" měl jsem velmi dobrou náladu a nehodlal jsem se něčím takovým trápit. Přiběhneme tam, kam přiběhnout máme. Možná to znělo, jako bych snad věřil v osud. Co je to vlastně osud? Možná je to jen pouhý výplod naší fantazie, která se opírá o základy reality. A nebo je to opravdu záhadná věc, kterou my, smrtelníci, nikdy nepochopíme. Je to až příliš složité.
Usmál jsem se a běžel dál. Uslyšel jsem zurčení vody. Potok? A nebo snad říčka? V tuhle chvíli to ale asi bylo jedno.
Jak jsme tak oba běželi vedle sebe, občas jsme si navzájem prohodili úsměv. V jedné takové chvíli se nám to bohužel vymstilo.
Zdejší terén způsobil, že potok, který se vinul lesem, byl jaksi zapadlý a tudíž naším zrakům skrytý. Než jsme se tedy stačili nadát, oba jsme za hlasitého vyjeknutí zahučeli do vody.
Aby toho všeho ale nebylo málo, objevily se tu opět veverky. Jako zmoklá slepice jsem nabroušeně zvedl hlavu a uviděl je. ,,Co proti nám sakra mají?" sledoval jsem je orlím zrakem a přísahal, že jestli by mi teď narostla křídla, s chutí bych se na ně vrhl.

<<< VVJ

Když jsme dorazili až k lesu, pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se do závratných výšin, do kterých rostly ohromně velké cedry. Byl jsem rád, že jsme narazili opět na jiný typ krajiny. ,,Je úžasné, jakou fantazii má samotná matka příroda," řekl jsem svou myšlenku nahlas, aniž bych si to uvědomoval.
Zasněně jsem se vydal do lesa, který byl plný omamné vůně. Vesele jsem nasál zdejší ovzduší do čenichu. Ani nevím proč, ale tahle atmosféra mě činila šťastným.
Vesele jsem si to rázoval ale jen do té chvíle, než na mě něco spadlo. Dřív, než jsem se stačil podívat, kdo to zavinil a co to mě to vlastně trefilo do hlavy, jsem ucítil další ránu.
Podíval jsem se nahoru na strom. To snad ne. Veverky? Bylo jich tu nejmíň sedm. Vesele si hopkaly po větvích a jednou za čas na nás hodily nějakou tu šišku.
Pobaveně jsem se usmál na Rei, která také schytala několik ran. ,,Zdá se mi, že tu jaksi nejsme vítáni," zazubil jsem se na ni a rozběhl se pryč.

Rei bylo očividně jedno, kam se vydáme. „Půjdu, kam mě zavedeš.“ poklonila se mi a nahlas si uchechtla. ,,Ah, povstaň, poddaná a služ mi dál," na chvíli jsem se zatvářil jako arogantní alfa. Nevydrželo mi to však na dlouho a začal jsem se taky smát.
Porozhlédl jsem se a přemýšlel, kudy se to vlastně vydáme. Chvíli jsem se nemohl rozhodnout, ale pak jsem usoudil, že je to stejně jedno. Pujdeme tam, kam nás naše tlapy zavedou.
,,Tak pojď," pokývl jsem na ni hlavou. Snad se nedostaneme do žádné nebezpečné situace. Možná se to nezdá, ale já mám na solné momenty celkem talent.

>>> Cedrový háj

Nar se na mě zazubila a varovala mě, že mi mé 'darování vody' někdy oplatí.
„Bohužel ne. Teda, jasně že jo. Ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlela pozitivně. Třeba si jednou založím vlastní smečku,“ odpověděla mi na otázku ohledně smečky. „Ale určitě to neplánuju na nejbližší dobu,“ dodala a já jsem se musel zazubit. ,,To by sis musela najít krásného vlčího prince, který by byl dokonalost sama," vesele jsem ji poškádlil.
Rei se mě pak zeptala na tutéž věc. ,,Po pravdě, uvažoval, to jo, ale nikdy se mi to nezdálo jako ta možnost, která by mi usnadnila život," řekl jsem a přinutil se zapřemýšlet nad významem mé věty.
,,Co dál? Pujdem někam?" zeptal jsem se jí, protože už jsem vážně nevěděl, co tu dělat.

„Přemýšlím nad tím, zda to nejsem já, kdo je tady tomu druhému na obtíž,“ řekla mi velmi potichu. Celou jsem ji přejel zkoumavým pohledem. ,,Pokud by tomu opravdu tak bylo, už bych se dávno ozval," mrkl jsem na ni a strčil packu do vody.
„Víš, jsem s tebou ráda,“ řekla mi úplně stejně potichu. Pozvedl jsem koutek úst, ale nejsem si jistý, jestli to vůbec viděla.
Kdo ví, třeba je to jen sen, z kterého se za chvíli probudím a zjistím, že jsem stále sám. Problesklo mi hlavou a stále jsem doufal, že tomu tak opravdu není.
Rei se postavila a začala pozorovat okolí. Já jsem se také zvedl, ovšem z úplně jiných důvodů. Trochu jsem se napil a mlsně mlaskl.
Nar se na mě otočila se zvědavým pohledem. Stoupl jsem si do vody tak, že jsem byl mokrý pouze na tlapách. Vesele jsem se na ni zazubil a celou svou silou na ni vystříkl vodu, která byla v mém dosahu. S úsměvem jsem ji sledoval, jak po mě hází nechápavý pohled. Z dosahu vody jsem se raději rychle přesunul na suchou zem. ,,Hehe, neměj starosti, dneska rychle uschneš," s úsměvem jsem na ni mrkl a podíval se na slunce. ,,Přemýšlela jsi někdy o tom, že se znovu přidáš do nějaké smečky?"

Dál jsem sledoval ta bílá stvoření a v myšlenkách si fantazíroval. Bylo tu toho tolik, co bych chtěl aspoň jednou za život zažít, ale nemohl jsem. Byly to pouze myšlenky a představy v hlavě.
„Jsou nádherné,“ řekla Rei a já jen přikývl. „Tak bílé, čisté a nevinné,“ pokračovala a já jsem se nad tím pořádně zamyslel. Svým způsobem měla pravdu. ,,Hm," pronesl jsem jako na souhlas.
Pak se ale Nar jakoby vrátila zpět do reality a otočila se na záda. Všiml jsem si, jak zvědavě pozoruje mraky. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se opět snaží setřást nějaký hmyz ze své tlapky.
Otočila na mě hlavu a podívala se na mě takovým tím stylem, jako by říkala: řekneš mi něco? Já ale nevěděl, co jí vlastně povědět. ,,A co se honí hlavou tobě?" zeptal jsem se nakonec.

„Za to se neomlouvej. Jsem ráda, že jsi tu se mnou,“ řekla mi a svými tlapkami odsunula ty mé. Párkrát jsem na ni zamrkal a nechal oči přivyknout na světlo.
„Opravdu, věř mi. A tvá povaha mě vůbec nezžírá, ani nic podobného. A ne, můj život neotravuješ,“ ujišťovala mě. „Byla, jsem a budu ráda za tvoji společnost, věř mi,“ koukla mi do očí a poté se postavila. Nedalo mi to a já jsem se samozřejmě také zvedl.
,,Děkuju ti," upřímně jsem na ni kývl a vlastně se až teď zamyslel, jak zněla její slova.
,,Co teď? Pořád máš chuť někam cestovat?" optal jsem se jí. Já sám jsem ale doopravdy nevěděl, jestli vážně někam chci jít a nebo se tu spíš zdržet.
Najednou jsem ale zahlédl pohyb u jezera. Zaostřil jsem a zjistil, že to jsou labutě. Bez jakéhokoliv slova jsem se vydal tichým krokem směrem k ptákům. Zastavil jsem se tak akorát daleko, aby se mi je nepovedlo vyděsit.
Pomalu jsem si lehl a začal je pozorovat. To, jak se chovaly, jak se pohybovaly a jak se mezi sebou dorozumívaly mě fascinovalo. Zdá se tedy, že jsem ze své vlčí záliby pozorovat všelijaká zvířata nevyrostl.

„Za co se omlouváš? Za to, že myslíš na moje oči?“ zasmála se. „A… Kdo ví, jak se mi to povedlo. Ale, jsem za to ráda. Ty ne?“ podívala se mi přímo do očí, ale já pohledem uhnul do strany. Připadal jsem si trapně.
„A… jak jako myslíš na moje oči?“ zeptala se mě, a já sklopil uši ještě víc dolů, tedy, jestli to bylo možné.
,,Nevím," začal jsem, ,,jako by mi něco chtěly říct, ale nemohly. Vždy, kdy se do nich zahledím mám pocit, jako bych se v nich snad za chvíli začal utápět. Nechápu to." lehl jsem si na břicho a čumák strčil mezi své přední tlapy. ,,Nevím, co mám dělat dál, kam jít a s kým být. Možná jsem si to ani tak moc neuvědomoval, ale na své smečce jsem byl závislý." hlavu jsem nehodlal ani za nic vytáhnout. ,,Snad je to tak, že nemám dělat nic, nemám nikam jít, a mám zůstat sám. Nic jiného si nejspíš ani nezasloužím." nechtěl jsem se litovat, jen už jsem měl po krk toho světa, který se jevil, jako by se mě každý den snažil nějakým způsobem setřást.
,,Omlouvám se ti nejspíš za to, že jsem s tebou, otravuji ti tvůj doufám poklidný život a zžírám tě mou strašnou povahou, asi bych tě měl nechat být." vážně jsem si byl jistý, že jsem jí dělal jen zátěž a bránil jí v jejím dosavadním životě.

„Na co myslíš?“ zeptala se mě Rei. Mírně jsem sklopil uši. Tuhle otázku jsem vážně nečekal. Trochu jsem zpanikařil. Co teď? Mám jí říct pravdu?
Zarazil jsem se. Opravdu jsem neměl tušení, co jí vlastně řeknu.
Mezi tím se na mě Nar svalila a já se mírně zakuckal. Pak se ale přetočila vedle mě a já ucítil, jak se na mě kouká. Musel jsem jí něco říct.
,,Myslím na to, co to tu vlastně dělám. Od mého strašného povraždění rodiny jsem si sliboval, že už s nikým nenavážu takhle blízký vztah. Jednoduše jsem se smířil s tím, že po zbytek života zůstanu bez přátel. A teď se tu s tebou válím po trávě a vlastně si uvědomuji, že jsi se stala mým prvním přítele. Nevím, jak se ti to povedlo," pohlédl jsem na oblohu a sledoval bílé mraky, které mi připadaly jako velká smečka vlků, jenž někam utíká. Třeba to bylo reálné, nebo jsem si to jen představoval. Kdo ví.
Jedním skokem jsem byl opět na všech čtyřech. Stoupl jsem si nad Nareiu přesně tak, jak nade mnou před chvílí stála ona. ,,A mimo to vše také myslím na tvé oči," usmál jsem se, ale rázem mi došlo, jak hloupé zdělení to bylo. Sklopil jsem uši a poodešel mírně dál. Sedl jsem si a trochu stydlivě pronesl: ,,Promiň, já nechtěl."

Ještě před tím, než jsme se oba svalili na zem, stihla Nar zakřičet: „A mám tě!“ Pak už jsme se po sobě vesele váleli a hlasitě se se smáli. Úplně přesně jako u té řeky. Když se naše záchvaty smíchu uklidnily, Rei se jen zmohla na pár slov: „Hehe, vyhrála jsem,“ zakřenila se na mě a postavila se na všechny čtyři tak, že teď stála přímo nade mnou.
Přední packy jsem složil k sobě a srst v okolí krku se mi legračně nahrnula do tváře, proto jsem teď vypadal jako malé huňaté vlče.
Zasněně jsem se na Nareiu usmál a znovu se zadíval do jejich stříbrných očí, které mi tolik připomínaly třpytivou závěj sněhu.

// Omlouvám se za krátkost, ale nechci nějak moc manipulovat. :D

<<< Západní Galtavar

Pomalým klusem jsme se posouvali dál. Zvědavě jsem zvedl hlavu a spatřil jezero. Ah, konečně voda. Pár doušků se jistě bude hodit. Zrychlil jsem do cvalu a přiběhl k velké vodní ploše.
Nadšeně jsem spolykal několik loků vody. Spokojeně jsem mlaskl a jazykem zachytil ještě těch pár kapek, co už se připravovaly spadnout znovu do jezera. Až teď jsem si všiml, jak krásnou barvu ta voda má. Tyrkysovou, jako mé oči. Bez citu jsem se zahleděl na svůj odraz. Před očima se mi mihlo několik důležitých částí života, bez kterých bych tu teď nebyl.
Trochu posmutněle jsem zavadil pohled o Nareiu. Šouravým krokem jsem se k ní přiblížil, ale nechtěl jsem, aby ode mne pochytila smutnou náladu.
Šibalsky jsem se k ní přikradl a rázem zvolal: ,,Máš babu." naposled jsem se zazubil a dal se na zbrklý útěk.
Vesele jsem si to pádil dál od jezera. Ohlédl jsem se na Rei. Ta se ke mně značně rychle přibližovala. Než jsem ovšem stačil otočit hlavu před sebe, má tlapa zavadila o hloupou jámu a já ztratil rovnováhu. Nar samozřejmě nestihla ubrzdit svůj zběsilý běh, srazila se se mnou a my oba jsme šli rázem k zemi.