Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když už jsem byl pár kroků od cizince, jeho poznámku jsem jednoduše vypustil z hlavy. Kolikrát se stává, že vidíme věci na ostatních tak, jak je máme my sami, že? Uchechtl jsem se.
To co následovalo pak jsem ale pochopit nemohl. ,,Ty sis vážně myslel, že mi to udělala vlčata?" ten týpek byl až směšně hloupý. ,,O bože, samozřejmě, že to byli dospělí vlci," nechápavě jsem zakroutil hlavou a rozhodl se, že už ho radši nebudu vnímat a svůj směr hezky otočím tudy, kudy jsem přišel.
Párkrát jsem máchnul ocasem a tichým klusem jsem se vydal k Velkému jezeru.

>>> VVJ

Ten vlk mě asi špatně pochopil. No jasně, jak jinak.
V tom své supermegabystré hlavě vyhodnotil, že nevím, co je to čivava.
,,Já vím, jak takové stvoření vypadá," odfrkl jsem si a olízl si tlamu. ,,Ten vlk, co mi to udělal... vypadal jako malá nafoukaná čivava, která se snaží nakousnout všechny věci v okolí," zapátral jsem v hlavě na ten okamžik, kdy se mi to stalo. Bylo to víc jak před rokem. ,,Malinká šarvátka by mi nevadila, ale ta vzteklá potvora si přivolala svoje bratříčky," zamyslel jsem se, ,,jak důstojné," zamumlal jsem si spíš pro sebe. ,,Měl jsem štěstí, když se mi to hejno nenažraných tupců podařilo setřást," já už to zase dělám. Zase! Vytrubuju tady celému světu svou minulost. Jen hlupák jako já by to tu všem vypravoval.
Otočil jsem se od toho vlka a rozhodl se, že místo toho, abych tady vyprávěl celý svůj životní bestseler, se raději zdejchnu.

EDIT: Tak jsem to teda opravila...Dunčo :D

Vlk si nabroušeně něco zamumlal pod vousy. Pak ale vstal a pomalu mě obkroužil. No jen si to užij, že nepatřím do žádné smečky. Pomyslel jsem si. Nikomu chybět nebudu. Ironicky jsem se usmál. Ty ale taky ne.
Na mou otázku, zda-li mu to tu patří, zareagoval. Přikráčel k nejbližšímu stromu, zvedl nohu a označkoval si ho. Poté pronesl štiplavou poznámku, že už prý jo. O, bu bu bu, velký dominantní samec. Zatvářil jsem se kysele. Nemáš něco originálnějšího?
Po jeho velmi drsné a tak teritoriální akci se opět posadil na to místo, kde se nacházel před chvílí.
Na malou chvíli vypadal zamyšleně. Nevěděl jsem sice, co si to v té své mega chytré hlavě představuje, ale byl jsem si jistý, že to nebude nic rozumného.
Pohlédl na mě a já si všiml, že ho zaujalo mé půlucho - jak velmi rád říkám svému zbytku pravého ucha.
Jedovatě se mě zeptal, jestli mi čivava uhryzla ucho. Při tom také použil jméno. Řekl mi 'Dunčo'. No bezva. Překulil jsem panenky v sloup.
,,No, záleží na tom, co přesně považuješ za čivavu," nebavilo mě to tu. Ostatně jako všude. Měl jsem sto chutí se prostě otočit a jít jiným směrem.

Vlk se na mě podíval takovým pohledem, jako by mě jím chtěl doslova probodnout. No jasně...
Pak se sebevědomě postavil a s majestátně vypjatým hrudníkem začal kráčet mým směrem.
Zeptal se mě, co tu vlastně chci. Jeho tón byl chladný a nevrlý.
,,Nic," nad tím jeho zřejmě dosti vysokým egem jsem se v duchu musel pousmát. Je jako kopie. Výtvor, který potkáš na tomhle světě snad tisíckrát. ,,Patří ti to tu snad?" nadzvedl jsem jedno obočí, ale výraz jsem pak znovu dostal do mé obvyklé mimiky. Tedy, pokud tváření se nepřístupně jako skála, zapadá pod výraz 'mimika'.
Tak trochu s nezájmem jsem se rozhlédl po celém lese. Bylo tu ticho, já a tenhle nevrlý vlk. No, ostatně, je mi docela podobný...v jistých směrech. Svůj pohled jsem opět znuděně otočil k cizinci a čekal na jeho reakci.

<<< VVJ

Čím víc jsem se vzdaloval od toho Velkého jezera, tím víc mě mé hloupé vnitřní já otravovalo. Pořád se mi v hlavě ozýval vnitřní hlas, který mě buď nesmyslně informovalo o mé neohrabanosti a nebo mě rovnou káral za mé nerozumné skutky.
Když už jsem tu obrovskou vodní plochu ztratil z dohledu, nabroušeně jsem si zamumlal něco pro sebe a pokračoval ve své cestě.
Má pozornost se zvýšila tehdy, kdy jsem před sebou spatřil zajímavý les. Bylo to území, které se hojně chlubilo jehličnatými stromy. Díky tomu také mezi jeho chlouby patřila velmi specifická vůně, která se s jinými stromy jednoduše nedala splést.
Ladně jsem vklouzl mezi kmeny vysokých a tak trochu majestátně působících jehličnanů.
Všude se ozývalo ticho. Velmi hlasité ticho. To jsem vlastně narušoval jen já sám. Tlapy se mi zabořovaly do suchého jehličí, které zcela jistě tvořilo téměř celý podklad tohoto jedlového pásu. Sem tam jsem také šlápl na šišku a nebo velmi dobře ukrytou houbu.
Jak jsem tak pozoroval svoje přední končetiny při klusu, velmi rázně mě praštil cizí pach do nosu.
Rychle jsem zvedl hlavu nahoru a zaujal trochu napjatý postoj. Svýma ledově modrýma očima jsem skenoval hnědého vlka, který stál přede mnou.

// Už jsem tady, Nathánku :D

Párkrát jsem líně zamrkal do ostrého slunečního světla, které neúprosně svítilo a hřálo vše kolem. Počkat. Ještě před chvílí se zdálo, že už se za chvíli na oblohu dostane měsíc.
Hlavu jsem naklonil mírně doleva, ale ne kvůli nepochopení situace, nýbrž proto, že jsem byl stále unavený. V ten okamžik jsem si uvědomil, co se asi stalo.
Usnul jsem. Zahálčivě jsem zívl a následně několikrát zamlaskal. Pomalu jsem se zvedl a neochotně se protáhl.
No bezva. Rozhlédl jsem se po okolní krajině. To už jsem tak nemotorný, že si ani nevšimnu, kdy jsem to usnul? Pokáral jsem sám sebe. Spát tady bylo nebezpečné. Neukryl jsem se do žádného křoví, vysoké trávy ani pod nějaký strom. Uložil jsem se ku spánku na břehu jezera. Byl jsem snadný cíl, který se o zakousnutí přímo hlásil. Povzdechl jsem si nad svou hloupostí a vydal se někam jinam.

>>> Jedlový pás

<<< Východní Galtavar

Tiše jsem kráčel krajinou, až jsem na obzoru znovu uviděl to Velké jezero.
Znuděně jsem nastražil své uši a zaposlouchal se. Nepřipadalo mi to tu jako nějaká nebezpečná oblast, proto jsem hlavu opět svěsil a svými lehkými kroky pokračoval dál.
Mé pozitivní myšlení se vytratilo. Počkat. Nakrčil jsem čelo. Já ale nikdy pozitivně nemyslím. Odfrkl jsem si a zakroutil hlavou z jedné strany na druhou. Má hloupost mi připadala trapná a tak dětinská.
Když jsem se dostal až k vodě, jako bez ducha jsem se podíval na svůj odraz. Rázem se mi před očima objevilo vše, co jsem prožil těch pár dnů zpátky.
Nareia. To jméno jsem nemohl dostat z hlavy. Mohla mě tak lehce zradit a zabít, ale neudělala to. Vím, že vidět v každém nepřítele není zrovna ta nejmilejší představa, ale radši budu stokrát nedůvěřivý, než-li jednou krát mrtvý.
Nechal jsem ji na sebe sáhnout. Problesklo mi hlavou a stále jsem znechuceně hleděl na svůj tupý ksicht. Ale i já sáhl na ni. Sklopil jsem uši a ještě víc probodával pohledem svůj obraz ve vodě. Nemá to smysl. Lehl jsem si na břehu a pozoroval slunce, které by již brzy mělo být na odchodu. Hloupá šiška, hloupá voda, hloupá jáma v zemi... Proklínal jsem věci, které zapříčinily naše vzájemné dotýkání se. Mimo to všechno jsem ale nejvíc proklínal sám sebe. Hrát si jako vlče a smát se jako by to byla zábava. Tohle všechno mi bylo cizí a tak vzdálené a ona to ve mně dokázala probudit. Byla to ale především má vina. Nesmím se jen tak nechat vtáhnout do minulosti. S ní jsem se cítil, jako bych trávil čas s Tenou. Možná proto jsem ji nechal, aby se ke mně dostala tak blízko. Položil jsem svou hlavu na přední končetiny. Jsem tupec. Už to nikdy nesmím nechat zajít tak daleko. Jednoduše se vrátím do těch starých kolejí, kdy o mě nikdo neměl zájem a já se tvářil jako tvrdý kus studeného ledu, který nebral city vážně. Vlastně... proč bych taky měl? Přátelé, důvěra, rodina, opora, láska... Pět hloupých věcí, které se nijak neliší od těch dalších stovek slov, jež vyjadřují vlídnost a klid v duši. Nic takového nepotřebuju. Párkrát jsem mrkl do červeno oranžových paprsků a nechal mírný vánek ať mě pohladí na kožichu.

Když jsem se probudil, ucítil jsem teplé sluneční paprsky, které mě hřály na kožichu.
Pomalu jsem se zvedl a začal se postupně protahovat.
Zvědavě jsem natáhl hlavu, jestli tu pohledem někoho nevypátrám. Nikdo nikde. Svěsil jsem hlavu a šouravými kroky jsem se vydal směrem, o kterém jsem si nebyl zcela jist, kudy vlastně vede.
Jak jsem tak pozoroval svoje tlapy při chůzi, do nosu mě praštil pach. Vůně kořisti.
Stádo losů se spokojeně páslo. Přikrčil jsem se do vysoké trávy a květin. Malá svačina nebude na škodu. Byl jsem ale sám, proto jsem si musel vybrat menšího jedince.
Chvíli jsem těkal očima z jednoho losa na druhého. Někde se tu musí najít... ano, mládě si to vesele poskakovalo u své matky. Potichu jsem se přiblížil do bezpečné vzdálenosti. Snažil jsem se vymyslet nějaký plán, ale v jednom se to uskuteční jen těžce. Proto jsem vystartoval hned, když se změnil směr větru. Má budoucí kořist by mě lehce odhalila a to by se mi opravdu nelíbilo.
Sprintoval jsem za stádem a pohled jsem upřel na svou oběť. Dostával jsem se blíž a blíž. Byl jsem od něho jen pouhý metr. Přidal jsem a byl bych to mládě skolil. Stihl jsem mu jen na prázdno cvaknout zuby za ocáskem. O něco jsem totiž zakopl a svalil se na zem. Zavrčel jsem a svůj pohled naposledy věnoval vzdalujícím se losům. Chtěl jsem vstát, ale když jsem tak učinil, ucítil jsem ostrou bolest v celé levé přední noze. Tak to mi chybělo.
Otočil jsem se směrem, kterým jsem utíkal. Co to mohlo být? Pomalu jsem kráčel po svých stopách, až jsem narazil na věc, která zapříčinila můj pád. Krtinec. Sklopil jsem uši a přivřel oči. Pravou tlapou jsem šťouchl do hlíny tak, aby zatarasila vchod. ,,To se vážně může stát jen mně," nabroušeně jsem zabručel a vydal se někam jinam. Při chůzi jsem musel kulhat. Ostrá bolest mě zužovala při každém kroku. Doufám jen, že nepotkám nějakého vlka. Jen to pomyšlení na souboj s bolavou končetinou se mi vůbec nezamlouvalo.

>>> VVJ

<<< Ovocná tůň

Pořád jsem se nemohl smířit s tím, že bych mohl tak lehce skočit na nějaký špinavý trik.
Vůbec se mi to nelíbilo. Žádné kamarádíčkování, prozrazování jména, cestování s někým, ani přespávání ve dvou. Je to prostě hloupost. Nikomu nesmím věřit.
Naštvaný sám na sebe jsem klusal už pod tmavou oblohou. Zamyslel jsem se, kde bych nejspíš byl, kdyby se nestalo to, co mě připravilo o smečku. Zůstal bych u ní? To opravdu nevím.
Zastavil jsem se a pohlédl na hvězdy. Pomalu jsem své tělo sesunul k zemi. Rozhodl jsem se, že zde přespím. Mezi trávou a květinami. Fakt bezva. Jsem tu na ránu každýmu kolemjdoucímu. Nic jiného mi ale už nezbývalo. Byl jsem celkem unavený. Ne jen z cestování, ale sám ze sebe. Má hloupost mě mohla dostat do maléru, ne-li připravit o život. Obavy, jenž mi prolétávaly hlavou, byly možná zbytečné. Já jsem si ale z minulosti odnesl špatné zkušenosti, které si rozhodně nehodlám zopakovat.

Všiml jsem si, že Nareia už vstala. Po chvilce ke mně přišla, zeptala se, jak se mi spalo. ,,Dobře," zívl jsem si a pozoroval ji. Vydala se k vodě. Jelikož byla tůňka mělká, Rei si do ní lehla na záda. Chvíli jen tak pozorovala oblohu a rozjímala.
Když se zvedla a došla až ke mně, oznámila mi: „Je tady nádherně. Nutí mě to tady nevnímat okolí, nevnímat nic. Jen ten nádherný pocit všeho živého tady.“ Donutil jsem se zapřemýšlet nad tou větou. ,,Jo, asi je. Takže se tady hodláš ještě chvíli zdržet?" optal jsem se a se zájmem se ohlédl na menhiry.
Lenošivě jsem se postavil, unaveně jsem mlaskl a šouravými kroky se vydal k nerostům, jenž téměř nepřetržitě lemovali okolí tůně.
Když jsem došel k jednomu minerálu, se zájmem jsem se na něj zahleděl. Tlapou jsem přejel po jedné hnědé čáře. Zajímavé, velmi zajímavé. Prolétlo mi hlavou. Miluju, když vidím, že svět není tak jednotvárný, jak se zdá. V duchu jsem se usmál a otočil svůj pohled na Rei.
,,Takže," začal jsem a přemýšlel, co mám dál říci, ,,asi už bych měl jít. Díky za společnost na cestách," řekl jsem tak trochu suše a bez citů. Loučení mě nikdy nebavilo. Je to zvláštní věc, kterou jsem se nikdy nenamáhal pochopit.
Otočil jsem se k ní zády a pomalým klusem se vydal opět do neznáma.
Přátelé? K čemu mi budou? Nepotřebuji je. Je to jen tíha, která mě mimo to i činí zranitelnějším. Nechápal jsem, jak se to vlastně stalo, že jsem nechal Rei, ať se ke mně přiblíží tak blízko. Mohl to být poskok nějakého vlka, kterého jsem potkal v minulosti. V mysli jsem zapátral na ty nejhorší, na které jsem si vzpomenul. Tohle už se nesmí opakovat. Už žádní přátelé. Nemohl jsem přijít na to, proč se to všechno vlastně stalo. Jak jsem mohl být tak důvěřivý? V duchu jsem se pokáral. Už se to nikdy nestane. Připadal jsem si jako hlupák, který naletí na všechno. Představu o přátelích jsem zahodil, začal jsem se opět věnovat cestě před sebou.

>>> Východní Galtavar

Když jsem se probudil, slunce už vycházelo. Svůj pohled jsem upřel na Rei, která ležela u vody a pravděpodobně spala.
Zvědavě jsem zvedl hlavu, jestli má Nar opravdu zavřené oči. Měla. Usoudil jsem tedy, že jí nechám spát.
Snažil jsem se nedělat příliš velký hluk. Potichu jsem vstal a celý se protáhl. Lehkým krokem jsem se přesunul k tůňce. Napil jsem se a zadíval se na oblohu. Pak jsem svůj pohled stočil opět k Nareiře, která vypadala, že je celkem spokojená. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si ještě trochu polenošit.
Položil jsem své tělo kousek od vody. Natáhl jsem své nohy i ocas a roztáhl se co nejvíc to šlo. Trocha relaxace neuškodí.

Obloha se zbarvila do černých a tmavě modrých odstínů. Začala noc.
Svůj pohled jsem věnoval nebi. Zvědavě a tak trochu zamyšleně jsem se koukal na měsíc.
Rei se mě zeptala, co přesně mě stresuje a zžírá. Po pravdě, já opravdu nevěděl, co jí mám říct. ,,To je na tom to nejhorší. Já nevím. Dávám to za vinu samotné fantazii,“ zavadil jsem pohled o tůň, v které se nádherně odrážel měsíc.
Nar se pak zmínila o tom, že podle ní je dobře, že mám fantazii. ,,Já neříkám, že to je špatné. Jen se mi někdy zdá, že se kvůli tomu sám v sobě ztrácím,“ trochu jsem sebou zavrtěl a uvelebil se. Tím jsem se tak trochu i poodsunul, ale nejsem si jistý, jestli to Nareia viděla.
Položil jsem svou hlavu, která měla v myšlenkách poměrně zmatek, na měkkou trávu. Párkrát jsem zhluboka nasál její vůni. Byla svěží.
Přední i zadní nohy jsem přitiskl k sobě, zrovna tak, jako ocas.
Několikrát jsem ještě zamrkal do svitu měsíce a hvězd. ,,Dobrou noc,“ řekl jsem tak trochu bez nálady a zavřel víčka.

„Co tím myslíš? Jako třeba tuleně v poušti? Nebo čarodějnici v chaloupce, která je celá z perníku a stojí na velké kuří nožce?“ pobaveně se mě zeptala. ,,Obojí,“ zakřenil jsem se na ni.
Rei se najednou rozpovídala. Zmiňovala se o jakémsi hlasu Života. Prý k ní mluví, radí jí a dokonce i varuje, aby ním neopovrhovala. Pak si připadá jako blázen, který se baví sám se sebou.
Nad tím jsem se pořádně zamyslel. Tahle záležitost v sobě měla něco, co mi připadalo tajemně. Zároveň ale přímo křičela, abychom se tím zabývali a přišli tomu na kloub. Zvláštní.
„A ty?“ zeptala se mě a při svých slovech si lehla vedle mě. ,,Proč si tu leháš? Jdi a užívej si posledních denních paprsků. Neuč se mým zvykům,“ řekl jsem tak trochu tajemně.
Poté jsem se hluboce zamyslel, co jí vlastně řeknu.
,,Popravdě, mám opravdu velkou fantazii. Ano, dokážu si představit babku v perníkové chaloupce a i toho tuleně v poušti. Mimo to si ale sním ve svém světě. Představuji si věci, jenž by realita jednoduše nepobrala. Buď by to nepřijala gravitace, fyzické zákony, nebo zvířata a samotná Matička Příroda. Dokážu si představit tvory, které bys za živa určitě potkat nechtěla..no možná ani za mrtva. Ano, mě samotného to někdy děsí, ale ve fantazírování pokračuji dál. Jsem jako liška, která se za každou cenu snaží dostat do kurníku a uloupit si slepici, či jen vejce. Ví ale, že tu krom kořisti žije i člověk, který by jí během okamžiku mohl ukončit život. Já jsem ta liška, která se prodírá svým vlastním světem a představami. Ženu se dál a hlouběji do své mysli, zrovna tak, jako se ona snažila uloupit si svou kořist. Vlastně ani nevím, čeho přesně se snažím docílit. Jedno vím ale přesně. V příběhu o lišce tu byly dvě možnosti. Buď získá co chce, nebo tu přijde o život. Jednoduché, že? Ale u mě je to jinak. Má vlastní mysl mě dokáže uspokojit, utěšit i podpořit, ale zároveň mě stresuje a pomalu zžírá,“ vydal jsem ze sebe téměř na jedno nadechnutí. Nechápal jsem, kde se to ve mě vzalo. Možná se to jen dusilo a chtělo to ven.
Trochu zklamaně jsem pohlédl na Rei a sledoval, jak to pochopila.

Rei si ukousla malý kousek z melounu a já ji sledoval, co se chystá dělat dál. Opět se vydala k vodě. Zvědavě si ji očichala. To jako dělá analýzu, nebo co? Problesklo mi hlavou a já se pobaveně usmál. Nakonec ale usoudila, že vodu nechá být.
Vrátila se ke mně. Podívala se na meloun a pak na mě. „Na, vezmi si ho, jestli chceš,“ přistrčila ovoce ke mně. Zvědavě jsem si ho prohlédl. Ne? Nic podezřelého? Nakonec jsem tedy usoudil, že kousek mi neuškodí. Opatrně jsem si ukousl. Je sladký. Mlsně jsem se olízl. Moc často se mi nestávalo, že bych normálně našel meloun. A kdyby už se mi něco takového poštěstilo, jak bych ho asi měl rozdělat? Asi bych ho musel shodit ze srázu a pak by mi narostla křídla a já by se začal snášet dolů. Kdybych už přistával, ze země by vyrašila obří ruka, která by byla stvořená z hlíny, kamenů, kořenů, mechů a různých šlahounů. Dosedl bych do ní a ona by mě pomalu položila na zem. Pak bych začal hledat onen meloun, který by začal zeleně světélkovat, ale já bych ho pořád neviděl. Z poza stromů by vylezla malá chlupatá, modro-fialová stvořeníčka, která by mi cestu k melounu ukázala. Ani nevím, co mě to napadlo. Tohle jsem ale celý já. Fantazírovat jsem si uměl skvěle.
Zdejší tráva byla velmi příjemná a měkká na dotek. Našel jsem si vhodné místečko, které bylo tak trochu v ústraní a nedopadalo na něj příliš světla. Lehl jsem si a ucítil studený kámen, o který jsem se opíral zády. Podíval jsem se na Nar. ,,Pověz, umíš si někdy představit věci, které jsou nemožné?“ zasněně jsem se zeptal a přemýšlel o tom, jak jsem si před chvílí fantazíroval.