Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem tam jen tak stál a přemýšlel, jak asi budou vypadat mé další kroky. Vlci si mě nejspíš ani nevšimli, což mi hrálo do karet.
Nejistě jsem se porozhlédl po krajině. Blíží se noc, měl bych si najít úkryt na přespání. Jelikož jsem toto území ještě neznal, nevěděl jsem, co od toho můžu očekávat. Z toho důvodu mě instinkty nasměrovaly stejným směrem, odkud jsem přišel.
Proto jsem se tedy otočil a energickým cvalem jsem se vydal zpátky.
V hlavě jsem se snažil vybavit místa, jenž by mi mohla posloužit jako dobré útočiště. Řeka... Ta byla nejspíš mou nejrozumnější volbou. Na pláních přece nemůžu spát, bylo by to nebezpečné. Stále jsem běžel přímo za svým nosem. A co si pamatuju, les, na který jsem narazil, obývala nejspíš smečka. Tak mi tedy nezbylo nic jiného, než se hnát podél říčních břehů.

>>> Řeka Mahtaë

.
.
.

Realita

Černý stín, jenž tiše pluje téměř hmatatelnou temnotou noci. Bílá duše, která hladí ranní mlhu a nebeské mraky. Šedá laň nesoucí hlavu hrdě vysoko. To je Realita. Nepoddajná, přísná a neodvratná. Pokojným tónem hlasu pomalu ale jistě omamuje každého z nás. Bránit se? Útočit? Schovat se? Volba je jen na tobě. Ovšem měj na paměti: Ať už si zvolíš cokoliv, zůstaň na pozoru a nezapomínej, že nastal ten pravý čas na chaos a strach...

//V pohodě :D

Mezi tím, co se tu nadále vyvíjela hloupá hádka o nějakou cetku na krk, na oblohu pomalu ale jistě začínal lézt měsíc.
"Natlapkovala armádu? A kdo by ti jí jako dělal? Vlci? To těžko... Ani ta nejubožejší liška by se k tobě nepřidala." Poznamenal jsem jedovatě."Její šarm by je rozhodně zdolal rychleji než ten tvůj."
Nemohl jsem si pomoct, no Weriosasa mi připomínala někoho známého... ah, mám to! Docvaklo mi. Průměrná. Vyslovil jsem v hlavě jméno vlčice, jež jsem přirovnal k hnědé. Byly snad totožně pyšné, arogantní a namyšlené. V poslední době se to tu takovými vlky začíná hemžit... Že by snad vypukla nějaká epidemie, která zapříčiňuje, že jsou vlčí drápky větší než jejich mozky? Pomyslel jsem si a kysele se ušklíbl.
"Mám pocit, že by to tomu medvědovi dokonce i víc slušelo," pobaveně jsem prskl směrem k Weriosase, které už jsem měl opravdu plné zuby.
Ačkoliv jsem si řekl, že v tom Nareiu jen tak nenechám, začínal jsem mít pocit, že bych se odtud nejradši někam zdejchnul... A nebo aby ze Zemského povrchu zmizela ta povýšená vlčice.
Už-už jsem se nadechl, abych Weriosasu zasypal hromadou slov, jež byla ovšem jen pravdivá fakta, ale než jsem stačil něco říct, ozvala se Nar. Jako by mi ta slova vzala přímo z úst. Při té představě, jak by to asi v reálu opravdu vypadalo, jsem se nepatrně zašklebil, poté jsem ale usoudil, že má bujná fantazie a představivost jsou věci, kterými bych se nyní měl zaobírat nejmíň.
Spokojeně jsem mlaskl a podíval se na hnědou. Tak? Co ty na to, chytračko? Byl jsem si ale téměř jistý, že ona na to zase nějakou tu inteligentní odpověď vymyslí.
Překvápko? Zopakoval jsem si v hlavě. Jako vlna tsunami se mi rázem do hlavy nahrnuly další negativní a chmurné myšlenky, které představovaly, co asi to 'překvápko' je. Kolem nás se rázem a neobvyklou, řekl bych snad až i nadpozemskou rychlosti objevilo pár květin. Tohle má být to překvápko? Zabručel jsem v myšlenkách. Potom mě to ale trklo do hlavy. Země? Jak to? Vždyť má šedé oči.
Ačkoliv mě to celkem zaskočilo, své překvapení jsem před Weriosasou kvůli strategickým důvodům nechtěl dát znát. Proto jsem ve tváři nechal ten samý výraz, který naznačoval, že mě ta situace nijak nebere. Prostě a jednoduše ten známý a léty cvičený kamenný obličej.
V tu chvíli, ve kterou bych to asi nejmíň čekal se pode mnou zjevila puklina v zemi. Všechny čtyři nohy se mi rozjely do stran a já nejistě zakolísal. No jasně, překvápko. Jak milé. Zavrčel jsem v duchu.
Během sekundy se přede mnou opět objevilo Nareiřino pískově béžové tělo. To vážně? Byl jsem sice rád, že to myslí dobře a že se mě snaží zastat... To přátelé normálně dělají, myslím. Ovšem nechtěl jsem se věnovat tomu, co obnáší kamarádíčkování se s někým.
Rei se v poslední době začala chovat, jako bych byl její vlče. No vážně, uznejte... dělá, jako bych se snad o sebe neuměl postarat sám.
Uvažujíc jsem pohlédl pod sebe. Nespatřil jsem nic jiného než černo-černou tmu. Poté jsem přejel pohledem všechny své nohy. Rozpoložení nebylo zas až tak špatné. Na moment jsem popřemýšlel, kam a jak přenést váhu, abych nezahučel tam dolu.
Po chvilce jsem trupem svého těla zhoupl doleva, následně doprava a v dalším okamžiku jsem se oběma pravýma nohama pružně odstrčil od nebezpečně vyhlížejícího okraje praskliny.
Krátkým skokem jsem byl už opět na pevné a celé zemi. "Co si o sobě myslíš?" Zavrčel jsem na Weriosasu, která mě svými činy už opravdu iritovala. "Nejsi středobodem světa, nejsi královna všeho a všech, nejsi ani normálně vychovaná. Tak tu ksakru přestaň vyvádět jako malé vlče, které chce mít všechno, co mu padne do oka a začni se chovat jako dospělá vlčice." Poněkud ostřejším tónem jsem jí objasnil situaci. Nechápal jsem, jak se vůbec někdo může domnívat, že je něčím víc, než ostatní vlci. "A to jsem se nezmínil o tvém strašném tónu hlasu, když si tu pískáš povely a rozkazuješ příkazy. To už zní lépe i umírající zajíc."

//Omlouvám se, ale škola udeřila celou svou krásou a já si teď musím jít zchladit monokl na duši... =D

//Edward?! :D Zrada! :DD

//Dělá Assassínům ostudu. :DD
Altaïr a Ezio se musí otáčet v hrobě. :D

"No, myslím, že máš v celku pravdu." Záhadná taška, ještě záhadnější vlastník, kouzelnické klony, třpytivé kameny... Měla pravdu, bylo toho dneska už celkem dost.
Chování, které nám tu Weriosasa představovala, bylo až neobvykle pyšné a arogantní. Na takové vlky mám alergii. A ještě horší byly ty její kecy ohledně toho, že z ní někdy bude alfa. A kde chce jako sehnat zbytek smečky? Posměšně jsem si pomyslel. Ani prohnaní šakali by se k ní nepřidali... "Má vůbec šanci někde sehnat vlky, kteří by jí tu smečku dělali?" Pobaveně jsem potichu utrousil na Nařinu poznámku.
Když se ale hnědá vlčice zmínila o mně, trochu to ve mně hrklo. Co to je za hloupé, sladké řeči? Zdálo se, že je Reia zaskočená stejně tak jako já.
Ačkoliv mi dělalo celkem velké potíže o někom říci, že je to můj přítel, v téhle situaci jsem ani moc neváhal. "Má pravdu, jsme jen přátelé." Zavrčel jsem směrem k Weriosase. "A i kdybys mi udělala cokoliv, Nareiře tím nijak neublížíš, to si nemysli." Vypadlo ze mě. Svou větou jsem si byl naprosto jistý, ale poměrně dost mě štvalo, že díky mně by mohla Nar manipulovat.
"Krásné jako ty?" Přejel jsem hnědou od paty až po špičky uší. "Takovým, jako jsi ty, se zdaleka vyhýbám." Řekl jsem s naprostým nezájmem a pohrdáním ve výrazu.
"Zdejchni se odsud a na rýpání si najdi někoho jiného." To ty samice dělají často? Vyvádět takové divadlo kvůli nějakému hloupému náhrdelníku?

Zdálo se, jako by ji její nová ozdoba doslova učarovala. Nemohla se na sebe vynadívat. Dokonce si myslím, že kdybych nic neřekl, mé přítomnosti by si asi ani nevšimla.
Pak si ale Nar vzpomenula, že má ránu na boku. A stejně jsem se ani nedozvěděl, jak se jí to povedlo udělat. Trochu nemotorně sebou šila, kroutila a vrtěla a to jen aby si ji mohla vyčistit.
Jak jsem tak na ní koukal, nevěděl jsem, co mám dělat. "Proč? Je tu snad něco, díky čemu si připadáš jako ve snu?" Zeptal jsem se a stále uvažoval, jak mám vlastně reagovat. Mám jí pomoct? Nemám? Mám... Ne, nemám,... I když? Dvě strany mého já se začaly neskutečně hádat. Ta divočejší a ostražitější byla jednoznačně proti. Ta druhá byla opačného názoru. Ovšem neměl jsem ani nejmenší ponětí, kde se ve mně ta druhá strana vzala...
Z mého roztržitého rozhodování mě vytrhla přítomnost další vlčice. Huh, začíná tu být poněkud přesamicováno... Cizí hnědá poměrně dost otravně ječela na celé kolo. A jestli jsem to pochopil správně, důvod se Nareiře houpal na krku. Ženské vztahy... To nikdy nepochopím.
Vstal jsem a podíval se po Nar, která se rozumě rozhodla pro možnost, že Weriosase svůj nový náhrdelník nedá. "No, asi už bych měl jít, co?" Nenápadně jsem pohledem přejel všechny vlčice v okolí. "Tak tedy... Rád jsem tě opět potkal, Nar."

Když mi z tlamy ta neznámá černá vlčice brašnu vyrvala, hluboce jsem zavrčel. Co mě ale překvapilo ještě víc, než hamounské činy cizí, byla reakce Nar. Také se jí z hrdla vydralo varovné vrčení. Byl jsem ale rád, že tu někdo myslí stejným principem jako já. "Nareia má pravdu, vrátíme to." Varovně jsem přivřel oči a s pohledem stále připíchnutým na Lieve, jsem si tašku od Nar vzal zpátky.
Klusem jsem se vydal k Středozemní propadlině, kde se údajně mělo nacházet místo, v němž se schovával tajemný vlastník záhadné tašky.
Přiběhl jsem k velké puklině v zemi a trochu podezřívavě jsem se zadíval dolů. Vlastně úplně na dno jsem ani nedohlédl, tak velká tam byla tma.
Zvídavě jsem se podíval na Nar, jestli k tomu nebude mít nějaké připomínky, ale z jejího pohledu jsem vyčetl, že oba táhneme za stejný provaz.
Proto jsem si opatrně stoupl na okraj, nadechl se čerstvého vzduchu a ve vteřině brašnu pustil do černo-černé tmy.
Nastražil jsem uši a zaposlouchal se, kdy taška dopadne. Když se tak stalo, uznale jsem pokývl. To musí být sakra hluboké...
Ovšem tohle nebyl ani z daleka konec zvláštním událostem. Před všemi třemi se objevila malá hromádka blyštivých věcí. Když jsem se podíval blíže, zjistil jsem, že to byly stejné kameny, které tvořily obsah tašky. To je asi něco jako poděkování. Napadlo mě. Hned na to se na Reiřiným krku zjevila další zvláštnost. Zvědavě jsem naklonil hlavu. Měla na sobě jakýsi náhrdelník, který se pyšnil zlatým pírkem. Zrovna takovým, které jsme našly společně s brašnou.
Přiběhl jsem k ní až k jezeru a poznamenal: "Sluší ti to." Na tváři se mi zjevil malinký náznak úsměvu.
Ačkoliv jsem si to vůbec nechtěl přiznat, byl jsem rád, že jsem potkal někoho známého a mě, kupodivu, sympatického.

//Přeskakovat by se asi nemělo... Mám ale takový pocit, že je na řadě Santiago, ne? :D Ví vůbec někdo, kde se Cora toulá? Jsem ji tu celkem dlouho neviděla. :D

Jak jsem tak pozoroval Nar, chvíli jsem si nebyl jistý, co se jí vlastně honí hlavou. Zastavila se a porozhlédla. Nejdřív se obrátila na neznámou černou - která mimochodem asi už spala - poté sjela pohledem na neznámého ukecaného šedého vlka a pak se podívala na mě. Co to dělá? Vypadala, jako by to byly její poslední okamžiky na tomhle světě. To mu vážně uvěřila? Nechápavě jsem těkal očima mezi cizincem a Nar. Očividně ano. Proto jsem se na ni povzbudivě usmál a šibalsky mrkl.
Pak se tedy rozhodla, že bude pokračovat. Svým čenichem odkryla kus látky. Všem se nám naskytl pohled na velké a třpytivé kameny. Dokonce jsem musel několikrát za sebou rychle mrknout, protože mě jejich jas přímo bil do očí.
Z ničeho nic se ale před námi všemi objevil zvláštní vlk. A tím slovem zvláštní myslím opravdu něco neobvyklého. První věc, která mě dokonale dokázala zaujmout, byla jeho křídla. Poté jsem si ale uvědomil, že tu něco nesedí. Přimhouřil jsem oči a nejistě ho pozoroval. Nezdál se být zcela skutečný. Jako by se skládal z mlhy, vzduchu a nějakých čar a kouzel. Nechápavě jsem se ohlédl na Rei, která vypadala úplně stejně zmateně jako já. K tomu všemu jsem navíc v hlavě uslyšel hlas. Informoval mě o pravém majiteli té záhadné brašny plné blyštivých kamenů. Poutník? Zaujatě jsem si zopakoval v hlavě, načež jsem dostal další informaci. Tašku máme vrátit do Středozemní propadliny. Hned poté se ozvala Nar s otázkou, kde že vlastně se ta propadlina nachází. Pohlédl jsem na vyčarovaný hologram, který nečinně stál u brašny. ,,Myslím, že to vím," řekl jsem zadumaně. Poté jsem se mírně sklonil k tašce a opatrně jsem si ji vzal, doufajíc, že se vyčarovaný vlk nijak nerozzlobí.

Svůj pohled jsem z oné záhadné věci stále nespouštěl. Vypadala jako taška... plná taška. Jo, rozhodně nebyla prázdná, jenže co my s tím? Napadla mě přímo totožná věc, o které se právě zmínila Nar. Buď to necháme být a začneme se ohlížet po majiteli... a nebo zjistíme, co přesně tvoří obsah. Samo sebou, že se mi víc líbila druhá možnost. Podobně, jako nově příchozímu vlkovi. Jako by to tu začalo žít... Brašna se stala středem pozornosti. Měl jsem pocit, že jestli se tu objeví ještě nějaký vlk, už se do kruhu, který jsme vytvořili kolem brašny, nevejde. To mi připomenulo, co je s tou vlčicí? Otočil jsem hlavu k neznámé, která si momentálně o pár metrů dál válela šunky, a k mému překvapení, zdálo se, že ji ta záhadná věc očividně nezajímá. Nechápavě jsem nadzvedl obočí, ale pak jsem to nechal plavat.
Znovu jsem se otočil na tašku. Nar byla hodně zvědavá. Přední packou začala pomalu odhalovat obsah.
Vypadalo to, jako by z toho nově příchozí vlk měl druhé Vánoce. Nelíbilo se mi, jak moc byl ukecaný. Zřejmě ho to zaujalo až příliš, prokroutil jsem očima. Začal blábolit o nějakých pěkných věcičkách a také o příšerách. Dokonce tu zazněla i nějaká taktika útěku. Ještě tu začne skládat romány o příšeře a sežraném vlkovi... ,,No, kdo ví? Třeba to žere jen ukecané vlky," vypadlo ze mě a já zvědavě pozoroval Nareiřino konání.

//Takže nevadí, když tě teda přeskočíme? :)

Když mě Nar zmerčila, stála na místě jako by tam byla přilepená. Za pár okamžiků se ale ke mně radostně hrnula a já měl pocit, že jestli jí něco nezabrzdí včas, oba půjdeme k zemi. Pár centimetrů přede mnou se ale na štěstí zastavila. Jak já, tak i ona, jsme oba sklopili uši a udělali několik málo kroků vzad. Pozdravila mě a tak trochu nervózně se usmála. Poté nasadila nepřístupný výraz a já usoudil, že bych měl udělat to samé. Pokud jsem tak nevypadal celou dobu...
Svůj pohled jsem stočil k neznámé vlčici. Ta na mě působila poněkud zamyšleným dojmem. Nešlo si však nevšimnout, jak důkladně mě celého skenuje.
Ještě dřív, než stačil kdokoliv z nás cokoliv říct, Rei se někam vydala. Bylo samozřejmostí, že to, co upoutalo ji, upoutalo i mě.
Byl jsem zvědavý, co je to za blyštivou věc, ale radši jsem to skryl za ledový výraz. Jak jsem tak Nar pozoroval, musel jsem se pousmát. Svou tlapkou do oné záhadné věci šťouchla a záhy o kus poodskočila. Vypadala jako malé zvědavé vlče.
Dokráčel jsem k tomu a naklonil jsem hlavu. Snažil jsem se přijít na to, co to vlastně je, ale vůbec se mi to nevedlo. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl. Ještě záhadnější tuto situaci však činila malá zlatá pírka, která se lehce snášela na zem. Pohlédl jsem nahoru, ale vůbec nic jsem nespatřil.
,,Ví někdo, co je to zač?" zeptal jsem se s klidným tónem v hlase a porozhlédl se, jestli se někdo neozve.

<<< Jedlový pás

Z toho vlka se mi dělalo tak nějak na nic. Nechápu tenhle svět. Nemá moc příliš velký smysl pro humor...
Jak jsem se tak zapřemýšlel, tak jsem zjistil, že ani já nejsem nijak vtipný. Cesta šla celkem rychle a ostrá bolest z tlapy téměř odezněla.
O pár chvílí později jsem už pil z Velkého jezera. Vzpomenul jsem si, jak jsem zde usnul. Tupče. Zanadával jsem si sám sobě a tentokrát si šel vyhledat nějaký ten strom, pod kterým by šlo přespat.
Když jsem našel vhodného kandidáta, skromně jsem se schoulil do velkého huňatého klubka. Je ale pravda, že se mi spát moc nechtělo.
Proto jsem se zvedl a vydal se k vodní hladině, která přímo hrála podvečerními barvami.
Poté co jsem se napil jsem i usoudil, že si zaplavu. Ne proto, že bych byl snad nějak špinavý. Prostě si jen zaplavu.
Pomalými kroky jsem kráčel do vody. Stále hlouběji a hlouběji. Když jsem byl pak ponořený až po bradu, ohlédl jsem se na břeh. Párkrát jsem zamrkal a svůj pohled opět stočil před sebe. Lehce jsem se zadníma nohama odstrčil od té části dna, na kterou jsem ještě dosahoval. Pak už jsem jen zapojil všechny své končetiny pro pohyb ve vodě.
Sklopil jsem uši a rytmickým tempem kopal nohama. No, jen doufám, že se tu nezabydleli krokodýli. Nepatrně jsem se usmál.
Ještě chvíli jsem si užíval vody a poté jsem se vrátil zpět na břeh. Pořádně jsem se oklepal a vrátil se na své před chvílí vybrané místo.
Uložil jsem se tak jako před tím. Ocas jsem přitiskl k tělu a hlavu jsem položil mezi nohy a ohon. Ještě jsem párkrát zamrkal do paprsků zapadajícího slunce a pak jsem zavřel oči. Nehodlal jsem ale hned tvrdě usnout.