Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wiki poradí ;D

Počítají se v abecedě písmenka s háčky?

//Ghost se nám někde seknul.. :D

<<< Křišťálový lesík (přes Medvědí řeku)

Poklusem jsme všichni tři pokračovali mnou určenou trasou. Doufám tedy, že mě má paměť neklame. Bylo by docela trapné, kdybych je zavedl někam, kde po vysoké nebude ani stopy.
Hlavou jsem zatřásl ze strany na stranu, jako bych chtěl svou nejistou myšlenku zavrhnout. Pokud vím, hlava mi zatím sloužila ještě dobře.
"Ano, vím," řekl jsem až skoro automaticky na Ghostovu poznámku. Když se zmínil o srně, koutky úst mi nepatrně cukly nahoru. Ovšem za chvíli už jsem měl na tváři zase nic neříkající výraz.
Pokračovali jsme svižně a tiše. Tak mi to vyhovovalo. Avšak copak by to bylo za cestování, ve kterém nemyslím na ostatní? Tedy, svým poněkud zamlklým způsobem, samozřejmě.
Ticho a nulová konverzace mi nevadili. Neměl jsem potřebu se s někým vybavovat a kamarádíčkovat se. Avšak i přes to jsem se svým spolucestovatelům nějak věnoval. Neříkám, že to bylo zrovna pozitivní zabývání se jimi. Spíš to bylo bezpečné opatření. Od těch dvou jsem si držel jistý odstup.
Nenechal jsem je přiblížit se příliš blízko nebo zpomalit, tak, aby mi zmizeli za mými zády. Jestli se tak chvilkami stalo, radši jsem zpomalil i já, hlavně, že jsem je měl ve své zorném poli.
Kdyby se tu totiž chystala nějaká zrada či podpásovka, rozhodně bych nechtěl dva neznámé vlky za zády. Být připravený... na co možná největší množství událostí a zvratů. Jednoduše, musel (nebo spíš chtěl) jsem si dávat pozor.

>>> Západní Galtavar

Ztěžka jsem si povzdychl a ve tváři stále nechal přetrvávat kamenný výraz. Pořád jsem měl náladu pod psa a na celý svět hleděl skrz šedé a černé odstíny. Už celé roky jsem se s nikým nepřátelil... Ale mně to očividně nijak za srdce nebralo.
Od Černé jsem svůj zrak na chvíli odvrátil, jelikož jsem byl po její první větě přesvědčen, že její jméno z ní nejspíš nedostanu. Ovšem jako obvykle, rozhodl jsem to nechat plavat a už se o to nezajímat. K mému překvapení se ale nejspíš rozmyslela a své jméno mi zdělila.
Pohledem jsem k ní tedy opět zabloudil. Uvnitř jsem se o to znovu začal špetku zajímat, vnějšek ovšem nic takového nevypovídal. Vypadala na veselou optimistku, která vidí svět růžovými brýlemi. Přesný opak mě samotného. Nevím, možná to byl jen první dojem. Nemám rád, když ostatní soudí vlky na první dojem. Je to povrchní a egoistické. Proto jsem dojem o veselé vlčici odhodil někam pryč a rozhodl se, že její budoucí chování může můj názor účinně vyvrátit.
"Er," nevrle jsem zabručel a pohledem zaplul spět na okolní krajinu. "Ani nevíš, jak rádo by ti uteklo..." poznamenal jsem trochu cynicky. Chvíli jsem odpověď nechal vyznít v tichu. Ovšem cítil jsem, že mé chování není zrovna zářně slušné. Sice nerad, ale prozradil jsem jí ho: "Falion." Řekl jsem krátce a úsečně, bez dalšího zájmu to hlouběji probírat.
Když jsem se zadíval na Ghosta, vypadal trochu rozhozeně. Jako by tu momentálně nebyl přítomen. Nejspíš se hrabe v myšlenkách věnovaných minulosti. Bylo první, co mě napadlo.
Severka měla pravdu, v lese se žádné velké stádo vysoké určitě zdržovat nebude. "Souhlasím," pokývl jsem k ní. "Sice to tu příliš dobře neznám, ale v tomto lese jsem již byl," na chvíli jsem zavzpomínal, "a vím, že pokud půjdeme na sever podél břehu řeky, jenž tudy protéká, dostaneme se až k Velkému jezeru. Kolem něj jsou poměrně rozsáhlé pláně a louky, kde se taková stáda vysoké poměrně často pohybují." Nerad jsem se zmiňoval o sobě nebo o tom, co vím a znám. Přišlo mi to tak trochu sebestředné a taky celkem nebezpečné. Proto taky s ostatními vlky nerad probírám sebe.
Pomalým cvalem jsem se vydal po toku zmiňované řeky a nezaujatým pohledem přejel oba zde přítomné vlky, zda-li se rozhodli dát na má slova nebo jestli mají lepší nápad na lovné území.

>>> Řeka Mahtaë (přes Medvědí řeku)

Taky děkuju za zpestření. :D

//Jasan :D

Ani jeden z vlků mi buď nechtěl odpovědět a nebo to nevěděli. Podezřele jsem je přejel chladným pohledem, ale pak jsem to nechal být. Nemůžu všechny odsuzovat na první pohled... Konec konců, Nar.. "Ergh," zabručel jsem a nechtěnou myšlenku schoval někam hluboko do mysli.
Hlavu jsem stočil opět před sebe a svých dočasných společníků už jsem se na nic neptal. Tedy, aspoň jsem to neměl v plánu. Jsou pro mě zajímaví asi tak, jako já jsem pro ně. Negativní myšlení mě z neznámých důvodů vřele vítalo a zdálo se, že mě ze své náruče jen tak nepustí. Ale co už, stejně většinou ani jinak nemyslím.
Dal jsem se do klusu a snažil se všímat si jen svého. Ovšem nedalo mi to a zrakem jsem zabloudil k Černé. Chvíli jsem si ji svými ledově modrými oči měřil a uvažoval, jestli mám z tlamy vůbec něco vypouštět. Nakonec jsem se ale na něco zmohl. "Ty," pro upřesnění jsem hlavou kývl směrem k vlčici, "smím znát tvé jméno?" Otázka mohla vyznít trochu lhostejně, možná až znuděně... Nevím, nebyl jsem zrovna optimista.
"Hm?" Začmuchal jsem čenichem a zastříhal ušisky. Když jsme tři, mohli bychom zajít na nějaké stádo vysoké zvěři, zvládli bychom ji. Netrvalo dlouho a svůj návrh jsem vlkům zdělil.

Ghostovi očividně nevadilo, když ho tak budu nazývat. Když jsem se chystal na výmluvnou odpověď na to, že mi může říkat jak chce, do cesty se nám postavila jedna z těch pružin. Černá vlčice se zmínila o lovu, béžová někam odběhla. Nad tím jsem jen lhostejně pokrčil rameny a ve tváři nechal neutrální výraz.
Sedl jsem si na mokrou trávu a švihl ocasem. Ozval se pleskavý zvuk, který mi připomenul, že jsem stále ještě celý zablácený. Zabručel jsem a s nezájmem se porozhlédl po zdejší krajině. Z mého putování divokou džunglí myšlenek mě dostal až Ghostův hlas. Na chvíli jsem se zamyslel. "Obvykle lovím sám... Ovšem mohl bych udělat výjimku," zkonstatoval jsem. "Tedy, samozřejmě pokud proti tomu tady Černá nemá námitky." Otočil jsem se k vlčici a hodil po ní tázavý pohled.
Poté jsem vstal a oklepáním jsem se pokoušel ze sebe setřást bahno. Ovšem trochu mi uniklo, že jsem možná zašpinil i vlky vedle mě. "Omlouvám se," povzdychl jsem si a pohleděl do nebes. Pak jsem ale přestal dumat nad počasím a dohnal Černou i Ghosta.
"Tak mě teď napadá," odkašlal jsem si a vzápětí pokračoval, "vypadáte, že už tu nějakou dobu pobýváte. Víte, jak se tahle země jmenuje?" Oba jsem je přejel zvědavým pohledem a doufal, že už se to konečně dozvím.

Nestačilo se mi dostat odpovědi a už se tu děly zvláštní věci. Obě vlčice jako by jim najednou začalo hořet u zadku, jako by se nadopovaly kofeinem a na nohy dostaly skákací boty. Moc jsem toho sice nepochytil, ale co jsem uslyšel, vyvodil jsem z toho, že to je nejspíš nějaké dojemné rodinné setkání. Nad tím jsem se až nečekaně zamyslel. Rodina... Tohle slovo už jsem dlouho neslyšel. Ačkoliv jsem do toho nevpadl úmyslně, vzpomněl jsem si na svou smečku. Na mrtvou rodinu. Ovšem neměl jsem v plánu zaobírat se žalem a litovat se. Proto jsem chování vlčic i poznámku od černo-bílého přešel nevrlým zabručením. „Vlčice, co naděláš...“

Najednou se obě zastavily, jako by usoudily, že poskakování už bylo dost. Dojemné rodinné setkání... Pořád mi to vrtalo hlavou. Zcela proti vůli jsem si podvědomě vzpoměl na Tenu. Chvíli jsem zaváhal, když jsem si představil, jak by probíhalo naše setkání. Vzápětí jsem se ale zamračil a zatřásl hlavou do strany, jako bych tu hloupou představu chtěl dostat z myšlenek pryč. Ještě abych se tu rozbrečel... Neodpustil jsem si jízlivou poznámku sám na sebe.
Párkrát jsem zamrkal a opět se vrátil do reality. Nemohl jsem si nevšimnout, jak zareagoval vlk, když na něj promluvila Bellatrix. Povytáhl jsem obočí a zkoumavým pohledem ho celého přejel. Připomínal mi mě samotného.
Společně s ním jsem se dal do kroku, ať si ty dvě pořádně popovídají. „Tvé jméno je Ghost?“ věděl jsem to, ovšem mé slušné vychování bylo ve mně hluboce zakořeněné. "Můžu ti tak říkat, nebo bys raději jinou přezdívku?“ tázaje se jsem stále pokračoval v klidné chůzi.

<<< Přímořské pláně

Když jsem do lesa vstupoval, krajina vypadala poměrně klidně.
Díky krátké přestávce, kdy déšť na chvíli přestal bubnovat do země, mi bláto na srsti ztuhlo. Proto mi při každém mém pohybu ze srsti vypadávaly kousíčky suché zeminy. Přešel jsem to lhostejným zamručením a ve své cestě pokračoval dál. Tady už jsem taky byl. Zavzpomínal jsem v paměti na to, jak jsem sem putoval poté, co jsem narazil na arogantní vlčici, jejíž pravé jméno jsem neznal. Proto jsem ji provokativně říkal Průměrná. Zastavil jsem a svraštil čelo. Průměrná? Znělo to neuvěřitelně nafoukaně. Takový já přece nejsem. Nechal jsem se ztrhnout chvilkovým napětím. Chování šedé vlčice mě donutilo reagovat na její podněty tak, jak ona jednala se mnou. Zakroutil jsem hlavu. Budu jí říkat... Šedá. Nic lepšího jsem teď vymyslet nedokázal.
Znovu jsem vykročil lehkým krokem přímo mezi kmeny stromů. Z nenadání se z nebe opět spustil deštík, nyní byl ale menší, řidší a tak celkově přívětivější. Suché bláto zase nabíralo tekoucí a želatinové podoby. To vše mi na tvář bezdůvodně vrátilo nenápadný úsměv.
Ten mi však příliš dlouho nevydržel. Až když jsem spatřil další tři vlky mi docvaklo, že jsem jejich pach jaksi zapomněl vnímat. Nejspíš jsem byl zahrabaný hluboko ve svých myšlenkách.
Dřív, než jsem však k vlkům přistoupil, ve tváři jsem nechal kamenný výraz a chladný pohled. Tak jako vždy...
Sebejistě jsem přikročil ke dvou vlčicím a černo-bílému vlkovi. Nechtěl jsem působit nijak egoisticky – což doufám, že takový doopravdy nejsem, ale také jsem neznámým nemohl ukázat, že jsem nejistý.
Všechny jsem je postupně přejel svým ledově studeným pohledem. „Zdravím,“ krátce jsem kývl na pozdrav. Nevěděl jsem, co od cizích čekat, proto jsem zatím nehodlal přicházet příliš blízko.

<<< Řeka Mahtaë

Energickým cvalem jsem spokojeně běžel po pláních, které hraničily u pláží moře a delty řeky Mahtaë. Už jsem tu párkrát byl, proto mi orientace nedělala problém. Pořád jsem však nezjistil, jak se tato země jmenuje.
Najednou jsem však zastavil, zvedl hlavu a zavětřil. Vlčí pachy. Podezřele jsem se rozhlédl do všech stran, ovšem mé oči nic nespatřily. Mohl bych se tomu vydat po stopě... A nebo taky ne. Tlamu jsem zkřivil do záhadné grimasy.
"Hemmm," vydal jsem ze sebe a otráveně zabručel. Při pohledu na nedaleký les mi v hlavě probleskl celkem dobrý nápad. Rozhodl jsem se tedy, že mé další kroky budou směrovat právě tam.

>>> Křišťálový lesík

Tiše jsem sledoval déšť, jenž mě dokázal dokonale uklidnit. Miluju jeho šepot. Porozhlédl jsem se po krajině a spokojeně se usmál. Nahlas jsem si zívl a rozlámaně vstal. Svůj dočasný úkryt jsem měl sice rád, ale neovládl jsem se.
Vesele jsem vyskočil přímo pod širé nebe. Zvedl jsem hlavu a snažil se pohlédnout na nebesa, ovšem malé kapičky, které mi neustále padaly do očí, mi mé pozorování oblohy znemožňovaly. Zavřel jsem oči, sklonil hlavu na úroveň kohoutku, ocas nechal volně viset a uši sklopil do stran.
Pomalý nádech, pomalý výdech. Klidně bušící srdce, rychle moknoucí srst. Úplně jsem cítil, jak se mi kožich slepuje a těžkne a jak mi velké kapky vody kapou z ocasu, uší i čumáku.
"Ehmhm," spokojeně jsem si oddech a usmál.
Na několik minut jako bych ztuhl a nevnímal čas. Připadalo mi, že tu stojím už věčnost. Moc se mi nechtělo, ale otevřel jsem oči. "Měl bych jít, nebo nastydnu," otráveně jsem zabručel a dal se do kroku.
Tráva byla mokrá a kluzká a na každém kroku na mě číhala louže nebo bláto. Podezřívavě jsem se porozhlédl kolem, jestli tu někoho neuvidím. Když jsem si byl naprosto jist, že tu opravdu nikdo není, na tváři se mi zjevil ďábelský úsměv.
Vesele jsem nadskočil a s hlasitým šplíchnutím sebou kecl do velké hnědé a poněkud zablácené louže. Ozvalo se hlučné mlasknutí a hnědá hmota se rozprskla do všech stran... I do mého kožichu.
"Blueheh," hlasitě jsem se zasmál a ještě víc se zavrtal do louže. "Mhmmm," spokojeně jsem si oddechl. Mohl bych tu takhle ležet na věky věků.
Neochotně jsem se zvedl a aniž bych se oklepal nebo jakkoliv jinak by se očistil, s potěšeným výrazem ve tváři a zabláceným kožichem jsem se dal do klusu.

>>> Přímořské pláně

Líně jsem zamrkal a ještě na půl ponořený ve snech jsem pozvedl hlavu. No... Jasně. Takhle jsem zůstal na pozoru.
Otráveně jsem se zamračil a rozlámaně vstal. Měl bych si hlídat, kdy usínám... Podrážděně jsem zabručel a celý se protáhl.
Ovšem nestačilo jen to, že jsem měl hnedka po ránu výčitky svědomí... Ono se na mě kromě mě samotného zlobí i počasí. Svůj zrak jsem upřel ke chmurným nebesům, ze kterých po chvilce začaly padat kapky deště a kroupy. Můžeš se snažit sebevíc, ale mě to vadit nebude. Oznámil jsem šedému mraku nade mnou.
I přes to, že mi poněkud začal moknout kožich, nálada jako by se mi záhadně zlepšila. Zataženo, šero a ponuro. Jo, tak akorát pro mě. Spokojeně jsem se usmál a svou pozornost nyní věnoval okolí. V tom se ale ozval můj žaludek. Rázně a poměrně dost hlasitě mi oznamoval, že má na něco chuť. Tak to jsme dva.
Energickým klusem jsem vyběhl po kluzké trávě.
Hledal jsem několik dobrých desítek minut, ale štěstí vypadalo, že se mi dnes zdaleka vyhýbá. Ovšem nemohl jsem to nechat jen tak a proto jsem si ho uchopil sám.
Když už přestaly padat kroupy, naskytla se mi skvělá příležitost k snídani. Hnědý zajíc si to hopkal po mýtince. "Řekni sbohem, ušáku," špitl jsem si jen tak pro sebe a mohutnými skoky vystartoval ze skvělé zálohy.
Hlodavec se zdál býti překvapen, což mi skvěle hrálo do karet. Po pár okamžicích rychlého sprintu jsem ho konečně dostal.
Co nejrychleji jsem to bezvládné tělo popadl a vydal se do dočasného útočiště mezi stromky.
Mlsně jsem si oblízl zakrvácenou tlamu a s chutí se pustil do oběti.
Když jsem byl hotov, tiše jsem zvedl zrak ke zdejší krajině. Déšť pomalu ustává. Sice byl už trochu jemnější a kapky se zmenšily, ale i tak pořád celkem lilo. Jen tak dál. Koutek úst se mi nepatrně nadzvedl a já se nyní cítil být spokojen.

<<< Mušličková pláž

Konečně jsem doběhl na vhodné místo. Podezřele jsem se porozhlédl, zda-li tu nenajdu nechtěnou společnost. K mému štěstí jsem zde spatřil jen pár hlodavců a ptáků.
Hlouček stromů se jevil jako celkem přijatelné útočiště. Proto jsem se uvelebil mezi mohutnými kořeny a tiše se porozhlížel.
Ať jsem chtěl nebo ne, v hlavě mě pořád pronásledoval tok myšlenek věnovaný tomu zlatému pírku. Jaká maličkost může rozvířit tiché vlnky, jež plují po hladině kobaltově modrého moře, a z klidného místa rázem utvořit obrovskou vodní bouři... Dobrá, dobrá, tohle mi moc nešlo. Proto jsem toho radši ihned nechal a začal jsem o tom přemýšlet přímě, bez jakýchkoliv úskoků či výmluv. Jednoduše řečeno, tak, jak to bere mužské pohlaví.
Po chvíli rozjímání jsem toho ale musel nechat. Načapal jsem sám sebe, jak mi víčka sklouzávají a snaží se konečně odpočinout si. Nechtělo se mi, ale musel jsem si zdřímnout. Zavřel jsem tedy oči, ale ostatní smysly nechal stále na pozoru. Pro jistotu...