První setkání s tímto vlkem většinou bývají dost tichá, nezáživná, a tím pádem i krátká. Mnoho vlků bude tvrdit, že Falion vypadá jako bručoun bez nálady nebo (v těch lepších případech) nudný samotář. Ani jedno z těchto tvrzení vám nebudu vyvracet. Pravda je taková, že s ním pravděpodobně moc zábavy nezažijete. Aspoň ne při prvním setkání. A v tomto bodě to drtivá většina vlků vzdá a přestane se o Faliona zajímat. Na první pohled to totiž nevypadá, že by bylo o co stát.
Obyčejný vzhled, nicneříkající výraz, nenápadné a nedůvěřivé chování. Samotář, který nemá nadměrný zájem navazovat nové vztahy. Velkým skupinám vlků se většinou vyhýbá. Je to ten typ, který spíš uvítá klid, soukromí a jen velmi, velmi úzký kruh známých. Ve větší společnosti má tendence se klidit někam stranou, a tak to vypadá, že nemá o nic ani nikoho zájem. Nenechte se ale zmást. Falion je pozorovatel, který zkoumá vlky, jež se kolem něj pohybují. Pozoruje, jak se k sobě chovají, jak komunikují, ale do kolektivů se zapojovat nesnaží. Pokud se k němu i přes to všechno někdo přiblíží a má chuť s ním komunikovat, Fal v první řadě počítá s tím, že se onen cizinec s největší pravděpodobností chce jen na něco zeptat nebo potřebuje poradit či pomoci. Má za to, že z jiných důvodů ostatní vlci o jeho společnost moc velký zájem nemají.
Ať už tak či onak, v daleké minulosti měl tendence si ostře střežit svůj osobní prostor, nikdy nechtěl mít nikoho za zády a svým postojem těla naznačoval, že je ve střehu. I kdyby neznámý působil sebevíc důvěrně, sympaticky a neškodně, Falion ho stále chtěl mít bezpodmínečně na očích. Velmi pozorně sledoval každý pohyb, postoj, detail, náznak čehokoliv, co by mohlo předpovídat zákeřný útok. Nemyslete si, že by byl snad paranoidní nebo příliš fantazíroval. Jen už za život zažil nemálo okamžiků, kdy mu byly podraženy nohy a dostal nepěknou ránu pod pás. Proto tolik nedůvěry a uzavřenosti. Jednoduše si nikoho nepouštěl k tělu, poněvadž opravdu nechtěl, aby o něm ostatní vlci zjistili příliš mnoho informací. Zdravá dávka nedůvěry k němu patří do dnešních dnů, ačkoliv s nabytými fyzickými a magickými schopnostmi se již o svou maličkost tolik neobává. Nemá zájem úmyslně k někomu přilnout a navázat silný citový vztah. Je toho názoru, že je to tak pro něj i pro ostatní lepší. Možná by se dalo říci, že se toho podvědomě bojí.
Pokud je to v rámci možností, většinou se snaží zaujmout neutrální postoj. Nikdy dobrovolně nerozpoutává boje a šarvátky (ačkoliv kdyby ho jeden viděl v akci, pravděpodobně by usoudil, že je v tomto ohledu až podezřele zběhlý). Udržet konverzaci s tímto hnědochlupým vlkem bývá občas těžké. Nejen že se nemusí ke všemu vyjadřovat, avšak tématům příliš osobním se vyloženě snaží vyhnout. Odpovídá proto neurčitě, vyhýbavě, krátce nebo otázkami, jimiž změní směr rozhovoru. Ovšem pokud vlk nebude příliš čmuchat kolem jeho maličkosti, pak ze sebe přeci jen něco vyloudí. Mezi jeho oblíbená témata patří polobožští sourozenci, magické události, fauna a flóra, celkově příroda. Stále je v něm zakořeněna dobrosrdečnost, kdy si podvědomě přeje pro všechny jen to nejlepší. V posledních letech to však vyplouvá na povrch čím dál víc.
Velmi dobře dokáže zakrývat všechny emoce i pocity, takže je pro většinu vlků dost těžké zjistit, co si doopravdy myslí. Za všech okolností se snaží udržet si chladnou hlavu. To ovšem neznamená, že nikdy nevypění. Leč se to stává jen velmi vzácně, dokáže vám svou špatnou náladu dát najevo. Pokud jste rozumní a necháte ho být, děláte jen dobře, neboť v případě, že byste ho i nadále dráždili, nemá problém na vás vytasit ironii, sarkasmus a kousavé poznámky. Falion sám si to ale potom vcelku vyčítá, že si zlost vybil na někom, kdo za jeho trable nemůže. Proto, když cítí, že to v něm začíná vřít, raději se vydá do pustých končin Gallirei.
O vlcích si nedělá žádné iluze, naučil se toho od ostatních moc nečekat. Ví, že co si sám nezařídí, to jednoduše nemá. A tak občas bývá mile překvapen, když narazí na někoho, kdo se umí chovat slušně, rozumně, nápomocně a vypadá, že je dobře vychován. Samozřejmě nemá tendence o takových jedincích uvažovat naivně, přesto tak nějak věří, že ještě nevymřeli. Sic vlastní magii myšlenek, díky které by za pár sekund mohl zjistit, co si dotyčný doopravdy myslí, ovšem nikdy ji za takovým účelem nepoužívá. Samozřejmě můžete namítat, že je mu pak taková schopnost vlastně k ničemu. Falion má tuto magii jen jako takovou zálohu. Nechce s její pomocí jen tak brouzdat cizími myšlenkami. Nedělá to, protože sám moc dobře ví, jaké to je, když se vám někdo hrabe v soukromí. Onu magii používá jen v krajních případech, kdy je v sázce život – ať už jeho, nebo cizí. Jinak je to proti jeho zásadám.
Tím se dostáváme k dalším rysům jeho osobnosti. Leč by se to díky jeho odtažitému charakteru nemuselo hned na první pohled zdát, Falion má slušné vychování a jasně dané hranice, které nepřekračuje. Pokud za ním tedy přijde někdo, kdo slušně požádá o pomoc a nebude chtít nic extrémního, pomůže mu. A pravděpodobně by nabídl pomocnou tlapu i někomu, kdo si o to vyloženě neřekl, ale je vidět, že má trable. To však neznamená, že by nepoznal, kdy se z prosté pomoci stává lstivé využívání. V ten okamžik nemá problém se ozvat a na rovinu vlkovi říct, co si o jeho chování myslí (třeba i, bude-li to nutné, fyzicky).
Svůj volný čas nejraději tráví o samotě. Má možnost přemýšlet nad tím, co prožil, viděl i cítil. Na první pohled to pravděpodobně nezjistíte, ale Falion je opravdu introspektivní a sebekritický. Zároveň dumá i nad ostatními, jejich životy, příhodami, povahami. On je vlastně celkově hodně přemýšlivý, ovšem není to tak úplně filozofování, jen takové přemítání a uvažování. Většinou si vše snaží naplánovat dopředu, nerad nechává věci na náhodě. Není moc velký fanda do zkoušení nových věcí a nějakých větších změn v životním stylu. Ne, že by postrádal zvědavost a touhu poznat to, o čem toho třeba moc neví, ale nejraději má vše v zajetých kolejích, bez větších změn a zbytečných převratů. S tím souvisí jeho občasná nerozhodnost. Falion se vždy snaží na věci pohlédnout z více úhlů pohledu, a pak zvolit to nejlepší možné řešení. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč působí upjatě. Moc často se totiž nestává, že by se zachoval spontánně; přesto, když musí, umí docela dobře improvizovat a přizpůsobit se.
Také rád pozoruje vývoj přírody i všech živých tvorů v ní. Jako příslušník psovitých šelem musí samozřejmě jíst maso, avšak loví jen tehdy, pokud má hlad. Nikdy jen pro zábavu nebo rozptýlení. Takového plýtvání by se nikdy nedopustil a vlky, kteří to dělají, opravdu zrovna dvakrát v lásce nemá. Váží si všeho živého. Ač tedy magii země nemá jako vrozenou, k přírodě má velmi blízko. Nesnáší, když ji kdokoliv ničí zcela bezdůvodně. Takovými vlky opovrhuje. Ovšem jestliže naopak narazí na někoho, kdo by se o faunu a flóru zajímal stejně jako on, s největší pravděpodobností s takovým jedincem zcela dobrovolně stráví nějaký ten čas. Moc často se mu totiž nestává, že by s někým zapáleně diskutoval o něčem, co má rád.
I přesto nemusí být vlk, který by měl zájem se s ním přátelit, blázen do přírody. Pokud je rozumný a nepotřebuje každou chvíli podnikat něco zábavného a ztřeštěného, pak by se mohl pokusit Falovu důvěru získat. A dá-li tomu dostatek času, opravdu by mohlo vzniknout přátelství. Vězte, že pokud sám Falion prohlásí, že někoho považuje za kamaráda, pak má onen vlk na své straně opravdového přítele. On totiž prohlášení o přátelství nebere na lehkou váhu. Pro něho taková slova znamenají, že je ochotný někomu věřit. Poté už záleží jen na vlkovi, jak s jeho důvěrou naloží. Vězte ale, že jestliže ho jednou jedinkrát zradí, pak už neexistuje žádná cesta zpět. Jeho důvěru už si nikdy docela nezíská.
Myslím, že je ze všech předešlých řádků dost jasné, že Falion není smečkový typ. Pokud by se ale nějakým záhadným způsobem jeho toulavý osud stočil k myšlence na novou rodinu, pak je na místě se zajímat o to, jestli by byl dobrým členem. Co se týče autorit, nemá ve zvyku slepě poslouchat všechny rozkazy. Jak už bylo výše zmíněno, posuzuje povahy vlků okolo. Z toho vyplývá, že na jejich základě pak určuje, zda-li si daný jedinec své postavení a pravomoci opravdu zaslouží. Snaží se být co nejvíc objektivní; jestliže k takovému závěru opravdu dojde, je dost pravděpodobné, že si s někým takovým bude Falion rozumět.
Avšak jak všichni víme, co vlk, to jiná osobnost. S tím souvisí jeho schopnost přistupovat na kompromisy. Ovšem s mírnou – neznamená to, že by se nechal až přílišně usměrnit a zcela ustoupil od svých požadavků, záměrů a názorů. Umí se ozvat a říct, co si myslí. Zároveň se ale nebrání přijímat názory a postoje ostatních. Dokáže je respektovat, a pokud mu přijdou rozumné, tak i pochopit. Není zarytě tvrdohlavý a za každou cenu nemusí mít vždy pravdu. Ví, že se může mýlit, a tento fakt je schopný akceptovat.
Co se lásky a partnerství týče, nebylo by divu, kdyby někdo prohlásil, že Falion si drahou polovičku se svou nedůvěřivou a samotářskou povahou nikdy nenajde. Ostatně by i on sám s takovým tvrzením souhlasil. Je si ale na sto procent jistý, že kdyby přeci jen našel tu pravou, životní lásku, dokázal by za ni položit život. Pakliže by si ho nějaká vlčice vybrala i přes všechny jeho zlé vlastnosti, dokázal by k ní být nadosmrti upřímný. Má za to, že důvěra je základní stavební kámen vztahů – nejen milostných.
Poslední kapitolkou jsou vlčata. Když byl Falion mladší, moc v lásce je neměl. „Jsou malá, ukřičená, nevychovaná, otravná…“ říkával. S každým rokem života se však jeho osobnost měnila, dozrávala. Ke dnešním dnům má vlčata rád. Umí jim ukázat velmi přísnou (a možná i děsivou) stránku, avšak nikdy by jim úmyslně neublížil. Dokázal by je připravit na život a dát jim milovanou péči…

I.
Malý hnědý vlček se společně s dalšími pěti uzlíčky chloupků narodil začátkem léta roku 2010. Měl to veliké štěstí, že jeho rodiče – matka Hëses a otec Zorgo – plnili nelehkou funkci alf Bardenské smečky. Jak se dalo předpokládat, život mrňousků se zdál být zprvu naprosto dokonalý, bezchybný. Slepí vlčci, kteří prvních pár dní připomínali spíše krtečky, se tlačili u bříška jejich matky, vrtěli sebou, kníkali a s chutí sáli mléko. Falion sic nepatřil mezi ty největší, ale nedal by se zařadit ani mezi nejmenší. Jak se říká: zlatá střední cesta.
Uběhlo deset dní a z nemotorných brambor se začínali stávat… nemotorní vlčkové. Batolili se, otevírali očka, dokonce už se snažili udržet rovnováhu. Ale kdepak, marná snaha! Nožičky je neposlouchaly, ocásek nepomáhal jako protizávaží, kulaťoučké, zavalité tělíčko je akorát tak zlobilo. Už tehdy však někteří podnikali odvážné cesty za světlem. Ano, hádáte dobře, mezi ony dobrodruhy patřil i Falion. Tedy on to byl primárně hlavně Falion a jeho neposedná sestřička Tena.
Dny ubíhaly, přišel přelom druhého a třetího týdne. Vlčata již byla k neudržení, hemžila se, vlnila, přetékala mezi sebou, u cecíků se strkala, kousala se navzájem i do svých rodičů. Nastal čas ty piraně vypustit ven.
Malí rebelové si nesmírně užívali objevování nového světa. Byl tak velký, barevný, divoký! Tolik možností, jak prožít dobrodružství… Hëses sice vymyslela spousty pravidel, co se smí a nesmí, ale raubíři si z ní dělali srandu. Prudili, zlobili a dělali si šprýmy už nejen ze svých rodičů, ale i ze zbylých členů smečky. A že to byla zábava!
Bardenští vlci obývali krásné, monumentální hory daleko na severu. Vlci si své hory samo sebou hlídali, opečovávali, dodržovali zákony Matky přírody, lovili střídmě. Byl to takový malý ráj. Nic jim zde nescházelo. Vlčata se tudíž již od mala musela učit, jak se v takovém terénu pohybovat, aby si něco nezlomila, nebo nedopadla ještě hůř. Bohužel z šesti prcků se věku tří měsíců dožilo jen pět. Rekhus se již ve velmi útlém věku stal kořistí jiného dravce. Alfa pár svého syna oplakal, zbylí sourozenci ztrátu též nesli těžko. Falion již tehdy začínal přemýšlet a filozofovat. Copak je možné, že život není tak sluníčkový? Že muže být i tak ošklivý, nemilosrdný? Tehdy se v něm něco zlomilo. Tížilo ho to na srdci, ačkoliv to mermomocí nechtěl ukazovat. Toho osudného večera proplakal v maminčině kožíšku snad celou noc. Druhého dne však vstal a tvářil se, že už ho nic nebolí. Věděl, že musel být oporou pro své sestry i rodiče. Chtěl být statečný. Toužil po tom.

Jak šel čas, vlčata čím dál víc vystrkovala růžky. (Ne, že by už doposud něco málo z těch kebulí netrčelo…) Rostla, sílila, odlišovala se. Každý pomalinku odhaloval svou osobnost, charakter. Nejmohutnější z bratrů, Tümer, byl velmi sebejistý, často nevypočitatelný a arogantní. Drzý spratek, jenž oplýval neuvěřitelným smyslem pro humor. Bohužel se často jednalo o šprýmy a srandičky škodolibého rázu. Rozený vůdčí typ, dost často horká hlava. Druhý bratr, nesoucí jméno Ärtai, byl naopak dobrodružný optimista a smíšek, mnohem méně oprsklý než Tümer. Téměř na cokoliv bleskurychle našel odpověď. Falion ho měl rád, celkem si rozuměli. A i sestřičky se navzájem odlišily. Eris byla ukázkovou vlčicí. Velmi rychle se naučila slušnému chování, správné konverzaci a složitým pravidlům – jednalo se o zvídavé vlče, jejímž velkým vzorem byla samotná Hëses. Byla to oblíbenkyně jak matčina, tak i otcova, ačkoliv ani jeden z rodičů to samozřejmě nikdy neřekl nahlas. Naopak Tena, nejmenší ze všech mláďat, byla upovídaná, neposedná a téměř pořád se namáčela do různých problémů. Spolu s Falionem tvořili nerozlučitelné duo. A i přes to, že jejich povahy byly dosti odlišné, měli opravdu dobrý vztah. Sám Falion totiž též velmi rád prožíval dobrodružství, ovšem na rozdíl od Teny neoplýval tou sluníčkovou aurou, nerozdával úsměvy na potkání, neuměl být tak spontánní.

Sourozenci v době růstu zkoušeli kdeco. Jednou z jejich nejoblíbenějších činností byl rádoby lov. Chytali hmyzáky, ještěrky a hlodavce. S každým týdnem se lepšili, přicházeli na nové triky, předháněli se. Zhruba za půl roku je rodiče vzali na první opravdový smečkový lov vysoké. Falionovi – smolaři od narození – se den před tím podařilo ukázkově zvrtnout nožku, takže chudák musel tuto velkou akci oželet a počkat si na svůj náhradní termín. Koulel proto očima, máchal tlapou a funěl, když mu o oné zkušenosti Tena provokativně a zcela nadšeně vyprávěla. Avšak nebojte, i on se dočkal. O pár týdnů později si vyzkoušel týmovou práci. Chyboval, to beze sporu, ale nebylo to úplné poleno. Snažil se taktizovat, jen kdyby to uspěchané, nerozvážné mládí tolik nekazilo jeho mistrovské plány… Ale co už, srnu přeci jen skolili, pořádně se najedli, hezky to oslavili.


II.
„Ale Zorgo,“ ozval se jeden ze členů smečky, „víš moc dobře, že ti dvounožci si pro nás jednou přijdou. Musíme se...“ zmlkl. Alfa vlk mu věnoval chladný, netečný pohled. „Nemusíme nic!“ zavrčel na onoho odvážlivce. „Já vedu tuto smečku a jakmile já uznám za vhodné, budeme se přesouvat na jiné území,“ jedovatě sykl na toho opovážlivého vlka. „Má snad ještě někdo nějaké drzé připomínky?“ porozhlédl se. „Dobrá tedy, vše zůstává tak, jak to bylo doposud.“ Zorgo se odvrátil od své smečky a pomalu přiklusal k Hëses. „Ale no tak, drahý, měl bys svým vlkům věnovat více pozornosti a lépe je chápat,“ usmála se na něho alfa vlčice. „Už i ty s tím začínáš? Nechápu, čeho se tak bojí. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, Wenesská smečka by nám to přeci dala najevo,“ ohradil se. „Jak myslíš.“ Hësino znepokojení mělo své důvody. Nedávno se poblíž Bardenských vlků usadilo několik lidí, kteří představovali pro zdejší smečky určitou hrozbu. Vlci je však neznali, nevěděli, čeho jsou tito tvorové schopni. Kéž by byť jen tušili…

„Poběž!“ Tena radostně pobídla Faliona. „Máš babu, dohoň mě,“ vesele se smála a utíkala od svého bratra. „Jen počkej, až tě doženu,“ radostně jí pohrozil a bleskurychle ji následoval. Čerstvý sníh jim křupal pod nohama. Druhá zima, jenž nyní prožívali, byla stejně tak krásná, jako ta první.
Falion svou sestru dohonil, nadskočil a povalil ji na zem. Zasněně se usmál. „Máš babu!“ hbitě se vymrštil na nohy a sprintoval někam mezi stromy. Tena se posadila na zadek a zamračila se. „Tohle neplatí! Vylez, vím že jsi nikam neutekl. Schováváš se tu někde v houští!“ postavila se na nohy a začala se rozhlížet. Falion ji pár minut nechal, ať ho hledá. Párkrát ho málem dohnala, ale on ji jen zlobil – schválně se nechal málem chytit, načež zase zmizel v křovinách.
„Fáj! Končím, ukaž se!“ uraženě si odfrkla. Její bratr se zjevil někde z houští a s úsměvem od ucha k uchu se vrátil ke své sestře. Ta pomalu zvedla hlavu a neodolala, také se musela usmát. Vlk se posadil vedle ní, zatvářil se o poznání vážněji. „Už jsi to slyšela?“ houkl a hrábl tlapou do sněhu. „Co přesně jsem měla slyšet?“ zamrkala jako panenka. „Vždyť víš, ty spekulace o lidech.“ Falion se tvářil vážně, tvrdě jako kámen. „Ach, opravdu se o tom chceš bavit?“ povzdechla se. „Ne, ale dělá mi to starosti. Tobě snad ne?“ jeho oči se ukotvily v těch jejích „Ano, ale...“ nenechal ji domluvit a dal jí babu. „Ty podvraťáku! Za tohle zaplatíš!“ zazubila se a rozběhla se Falionovým směrem útěku.
Oba sourozenci zastavili tak prudce, až jim zadek málem klesl k zemi. „Zase vy dva,“ zavrčel Zorgo. „Kdy dospějete? Kde jste byli?“ Ticho. Oba mlčeli. „Nechte mě hádat. Hráli jste na babu.“ Falion i Tena se na sebe uchechtli. „Tak a dost!“ štěkl. Hëses ho začala uklidňovat. „Je to přece ještě dorost, nebuď tak přísný,“ drkla do něj čumákem. „Dorost?! Viděla jsi, jak se chovají Tümer, Ärtai a Eris? Ti už zřejmě dospěli! Ale vy dva ne, stále se touláte neznámo kde a děláte věci, jenž nepřinášejí žádný užitek. Kdy to skončí?“ Pokáraní vlci mlčeli. Neměli co říct. „Od teď se budete držet v takové vzdálenosti, abych na vás mohl vidět. Začněte dělat něco smysluplného a to hned!“ vycenil zuby. Oba se klidili do bezpečné vzdálenosti, aby je náhodou nechňapl nějaký ten otcův tesák.
„To jsme moc nevychytali,“ zachichotala se Tena. Bratr jí nijak neodpověděl. „Neříkej mi, že tě otec nakazil tou svou vážností,“ rafla ho do ucha. „Víš, začínám si uvědomovat, že říká pravdu. Ostatní vlci chodí na lov a chrání území. A my? Pro otce jsme jen zátěží.“ Tentokrát se jeho sestra nezmohla ani na slovo. Otočil se na ni se zoufalým pohledem. „A situaci nikterak neulehčuje přítomnost těch dvounožců.“ Zjevně ho to opravdu trápilo. „Tak pojď,“ pobídla ho. „Jdeme to prozkoumat.“ Falion se chtěl držet Zorgových slov, ale nemohl, nešlo to. Cítil se důležitě – hrál si na zvěda. Představoval si, jak by se na ně otec tvářil, kdyby mu řekli, kde byli. Zuřil by, nebo by je pochválil? Vydali se směrem k lidským obydlím. Třeba zjistí něco důležitého.
Byli už v polovině cesty, ale tu uslyšeli podivný hluk. Zvuk utíkajících vlků; zvuk úderů kopyt o tvrdou zem; zvuk štěkajících vlkodavů. Lidé se rozhodli vydělat si pěkný majlant za nezákonné úlovky v podobě krásných vlčích kožešin.
Wenesští vlci se dali na zběsilý útěk a Falion s Tenou jim naběhli přímo do cesty. Hbitě se otočili a začali sprintovat tam, odkud přicházeli. „Naše smečka, co s ní bude?!“ zoufalství v Tenině hlase bylo zřetelné. „Já nevím,“ stejně tak byl vyděšený i Falion. Čím víc se přibližovali ke svému teritoriu, tím víc je energie opouštěla.
„Utíkejte, lovci jsou tu,“ křikl Falion, když uviděl první vlky z Bardenské smečky. Dvě vlčí společenství se smíchala do jednoho obrovského, které teď muselo unikat před společným nepřítelem. Ten se však nelítostně blížil a začínal si vybírat své oběti. Střelné zbraně byly velmi účinné. Jeden výstřel za druhým se ozýval společně s vlčím kňučením. Falionovy myšlenky hýřily a tvořily doslova hurikán. Cítil se zmateně, ustrašeně, bezmocně. Co měl dělat?! Jeho mozek se musel rozhodovat až příliš rychle.
„Tudy,“ Falion navedl svou sestru mírně doleva. „Ale tam je sráz!“ křikla. „Znám místo, kde je převis níže než jinde. Oddělíme se od ostatních, tak budeme mít větší šanci přežít.“ Oba se stočili doleva, rozběhli se a skočili do řeky. Vodnímu toku se přezdívalo Divoká – nebylo divu, řeka oplývala spoustou nástrah, peřejí. Různé kusy klacků, řas a chaluh, ostré kamení a malých vodopádů značně ohrožovali plavce, který by měl tu odvahu se po této řece vydat. Byl to však zoufalý pokus o přežití.
Falion znaveně vylezl na břeh, celý promočený a vysílený pověděl: „Teno?“ Pak už se jen bezmocně svalil na zem a pohltila ho černočerná tma.

Otevřel oči, jeho první myšlenka padla na sestru. Zmateně se porozhlédl. Nikdo nikde. Vyl dlouhé minuty a čekal na odpověď – jakoukoliv. Po pár hodinách se smířil s tím, že je nejspíš mrtvá; a zbytek jeho rodiny též. Svěsil hlavu a pomalým krokem se vydal do neznáma. Dlouhá léta si celý tento incident nesmírně vyčítal. Nesl to těžké břímě, kladl si to za vinu, podvědomě se trestal.
Toulal se po světě, přičemž nikde nezůstal déle jak týden. Potkával mnoho různých vlčích osobností, které byly velmi různorodé. Někteří byli přátelští až moc a jiní vůbec. Ovšem faktem zůstávalo to, že již neviděl svět tak barevně, jako v mládí. Ani ho nenapadlo se přidat do smečky. Na svět se mračil, cítil se být zrazen. Proč se zrovna toto stalo jemu? Komu to měl vyčítat? Osudu? Božstvu? Sám sobě?
Přesně kvůli těmto pocitům dokonce poznal svou vrozenou magii. I když to on zatím netušil - nevěděl, že onen vánek, jenž se kolem něj sem tam prohnal, z malé části zapříčinila jeho maličkost...


III.
Daleké cesty ho zavedly sem, do Gallirei. Myslel si, že zde též nesetrvá příliš dlouho. Opak se však ukázal býti pravdou. Dozvěděl se o mocném Životu a Smrti – sourozencích s nesmírnou silou, jenž jsou ochotni obyčejným smrtelníkům pomáhat. Velmi ho tyto povídačky zaujaly. Jistěže tomu nevěřil, dokud se sám nepřesvědčil.
Jedním z faktů, jenž ho donutily zde zůstat, byla i vlčice. Ano, čtete době. Vlčice. Šedá očka, béžová srst, jizvička přes levé kukadlo, zlaté pírko na krku… Nareia se jmenovala. Potkal ji jen chvíli poté, co vstoupil na území Gallirei. Procestovali spolu krásný kus této země, aby se jejich cesty rozešly. Tou dobou ji Falion považoval za jakousi důvěrnější osobu. Pustil ji k sobě až děsivě blízko, samotného ho to vystrašilo. Slíbil si přeci, že do konce života již k nikomu citově nepřilne. Bál se, že bude muset znovu zažít tu bolestivou ztrátu. To přeci nemohl dopustit.
Osud ale tomu asi chtěl, že se tito dva později znovu setkali. V den, který my, lidé, nazýváme Valentýn, si Falion s Nareiou vyznali svou lásku a stali se z nich partneři. Vlčice měla na modrookého příznivý vliv. Když ji měl po boku, už se tolik na svět nemračil. Přestal si klást za vinu onu nepěknou událost, jenž mu rozvrátila rodinu. Snad pod její čarovnou povahou pochopil principy života. Dospěl, dozrál. Jistou chvíli se vše zdálo zase růžové, pohádkové. Až do dne, kdy se jejich cesty opět rozešly. Falion to měl jen za krátké rozdělení se. Slíbili si, že se za nějaký čas opět na Mušličkové pláži potkají. Ovšem to se neuskutečnilo. Vlk svou družku dlouhé měsíce hledal. Bohužel neúspěšně. Zašel tedy za Životem, od něhož se dozvěděl, že Nareia opustila Gallireu. V ten moment utržil další ránu. Vyvstávaly zde otázky: „Proč? Za jakých okolností? Udělala to dobrovolně? Je to má chyba?“ Vyčítal si, že ji tehdy na pláži opustil…
Musel však žít dál – jeho toulavé tlapy neustále křižovaly Gallireu, nikde však nezůstal dlouho. Jeho duše opět chřadla, uzavírala se, pomalu se vracela do zajetých kolejí. Nedalo mu to a po nějakém čase opět zašel za Životem, aby se optal, jakpak se jeho partnerka má. Polobůh ho však zprávou nepotěšil. Sdělil mu, že Nareia zemřela. V ten moment se mu sesypal celý svět. Cítil nesmírný žal, truchlil, psychicky opět klesl snad na samé dno. Teď už si opravdu myslel, že jeho život postrádá smysl. Cítil se prázdný, naprosto zbytečný, postradatelný. Nebál se smrti, proč taky? Nikdo by ho nepostrádal, nikomu by nechyběl. Připadal si jako prázdná schránka, jenž se bezcílně toulala světem…
Postupem času se pomalinku a po krůčcích zas zocelil, nabral sílu, chytil druhý dech. Za ta léta získal mnoho fyzických i magických schopností, nemálo toho prožil – mnozí z vás by dozajista ani nevěřili, kdybych vám o tom povyprávěla do detailu. Kam tím vším ale mířím?
Nějak se to semlelo; Fal sám dodnes netuší, jak je to vlastně možné. Věk? Samotný průběh života? Šílený spontánní nápad? Touha usadit se? Kdoví. Pointa je taková, že náš vlkoun se rozhodl založit smečku v Ragarském pohoří. Doufejme, že mu to alfování půjde dobře. On sám by si moc přál být oporou pro ostatní. Přeci jen již něco prožil. Není mu zatěžko poradit dobrým duším, pomoci s nějakým problémem, přiložit tlapu k dílu…

Zajímavosti:
Falion po otci zdědil jistotu v kroku a po matce lehký a tichý způsob pohybu. Skloubení těchto vlastností je pro něj ideální. Nepůsobí jako velký těžkopádný kolos, avšak se nejedná ani o malé tintítko.
Na první pohled si lze všimnout, že mu chybí značný kus pravého ucha. Hluboké jizvy jeho tělo hyzdí na mnohých místech. Nejvýraznější se nachází na levé pleci, levém koutku tlamy, levém boku a dokonce dvě na pravém koleni.