Příspěvky uživatele

Maminka chvíli trpělivě vysvětlovala, ale nakonec jí stejně bouchly saze. Jak jsem rozverně švitořil a chvílemi skuhral a panikařil, její naštvaný hlas mě vrátil plně do reality a já se ocitl nohama pevně na zemi. Stáhl jsem uši a věnoval jí plnou pozornost. Na znak nevole a nepříjemných emocí jsem táhle kníkl. "Ano maminko." odpověděl jsem již o mnoho tišeji a klidněji. Její ledový pohled mě dost zabolel, ale holt jsem si o to asi říkal. Ale nelíbilo se mi to. Princ jo, a jak se má teda chovat princ? Nic jsem ale neřekl, teď na to asi nebyla vhodná chvíle.
Ani když maminka odříkala jak dlouho trvá ten jeden rok, ani jsem nepípnul, ale můj výraz určitě mluvil za vše. Zhrozil jsem se. Znělo to, že to trvá šíleně dlouho. Tatínek naštěstí byl na mé straně a mile poznamenal, že být malý je mnohem lepší. Zamyslel jsem se nad tím a pokýval hlavou. "No jo, ale jsem slabý a nic neumím. Ani nevím co mám za magii." postěžoval jsem si a konečně si pořádně prohlédl jeho oči. "Tatínku a jakou magii umíš ty?" zamrkal jsem a prohlížel si barvu, kterou jsem neuměl pojmenovat.
Maminka mě pokárala a já se tentokrát ohradil tichým zavrčením. Očividně nemám rád, když mě někdo peskuje. Ale protože hned následovala lekce správného chování, s radostí jsem se naladil na správnou notu. "Strašné! Je to strašné." opravil jsem se a hrdě se na maminku podíval. Opravil jsem se! Měl bych dostat pochvalu, hehe.
Následujících několik chvil bylo... chaotických. A chaos to já rád! Přišla spousta vlků, maminka nás všechny navedla na správné využití našich čenichů a to já samozřejmě hned zkusil! "Hmmm... asi jo, asi tu někdo je. Ale jak poznám že to je vlk a ne nějaké jiné zvíře?" zamračil jsem se. Bylo tolik věcí, které jsem ještě nechápal a neznal! Ještě že jsem měl příležitost je hned poznat, protože k nám ten cizí vlk hnedka přišel. Nebo to byl ten povědomý pach co voní jako tatínek? No, určitě se dobře znají, navíc tatínkovi řekl "tati". Zvědavě jsem se podíval na oba své rodiče a následoval příkladu sester.

Reonys
Chvilku jsem si vlka prohlížel, nasával jsem jeho pach a snažil se přijít na to, co vlastně se s takovým velkym bráchou dělá. Byl obrovský! Je už dospělý? Asi jo, když má zelené oči a ne žluté. Co vlastně znamená zelená? Zvědavě jsem na něj zamrkal a přišel až úplně k němu - teda pod něj. Zakláněl jsem hlavu a fascinovaně na něj zíral. Nejistě jsem střelil pohled k rodičům, jako kdybych se ptal, jestli na něj vůbec můžu mluvit. Nakonec jsem ale zvolil taktiku "líná huba holý neštěstí". "Ty jsi můj bráška?" zeptal jsem se ho s nadějí v hlase. Byl... skvělý! Vysoký, chlupatý, měl úplně jinou barvu než my všichni ostatní, měl i jiné oči. Strašně mě na něm všechno zajímalo. "Já jsem Ezekiel Etney. Moc mě těší! Máš hezké oči, co znamená zelená? Maminka ani tatínek nemají zelené oči, to musí být super je mít zelené." Vrtěl jsem chvostem o sto šest, měl jsem šílenou radost. Očka mi zářila a já zapomněl, že se kolem mě nejspíš schyluje k apokalypse. Ne že bych neměl rád svoje ségry, ale mít taky bráchu je určitě super! Sice nevím čím, ale určitě něčím.

Delta
Táta přišel úplně až k nám, ale já se nehnul ani o píď. Byl jsem příliš zaujatý, ani nevím co říkaly ségry. Říkaly vůbec něco? Určitě jo. Navíc se zdvihl pořádný povyk a v pozadí byl slyšet nějaký nový hlas. Konečně jsem se podíval, co se to děje a všiml si nějakého vlčete. Staršího než jsme my, ale pořád bylo menší než ostatní dospěláci. A mělo žluté oči, stejně jako já a ségry. Hledalo rodiče. To je taky ségra? Ale to asi ne, když hledá rodiče. Ale má podobný kožich jako brácha! Ale voní úplně jinak. Bylo to taaak složité! Ale už u ní byla Vera, tak se třeba dozví pravdu.

Prosinec - Thyra Nina - 2/10

Ségra chvíli dělala drahoty, ale nakonec naštěstí svolila a rozeběhla se za mou. Nadšením jsem vypísknul, za což mi hled dala co proto. Provinile jsem stáhl uši a zazubil se. Však musela vědět, že se snažím, ne? Možná. A i kdyby ne, nic s tím nezmohla, jsem prostě už takový. Hlučný a pořád všude. Ale jak já byl zbrklý a odvážný, ségra byla spořádaná a chytrá. A i když mi občas něco hned nedocházelo, většinou proto, že jsem dělal tucet věcí naráz, vždy jsem o tom dost přemýšlel. Takže zatímco mě Thyra kibicovala za mou drzost říct "fuj" na její chlupy v mé tlamě, já dumal nad tím, že bych vlastně mohl po tom ptákovi fakt jít a nějaká peříčka si ulovit. Otočil jsem se na černého ptáka, který mezitím slétl dolů k nám. Nekoukal na nás, hleděl si svého a něco vyzobával zpod kůry stromu. To byla moje chvíle! Mrknul jsem na sestru a začal se k opeřenci blížit. A byl jsem blíž.... a blíž... a blí- sakra on se docela zvětšuje. A furt. Ježiš on je fakt velký! Stanul jsem přímo před červým tvorem, majestátním a už od pohledu pěkně naštvaným. Koukal na mě a s hlasitým KRÁ! se vůči mě ohradil. Tak jsem se lekl, že jsem udělal dva kotrmelce vzad. Jenže já byl vlče tvrdohlavé, a tak jsem se proti němu rozeběhl. Pták to nečekal a uskočil poměrně pozdě. Chytil jsem jeho ocas a držel se ho.
Mezitím se zdvihl pořádný vichr. Sněžilo a foukalo a já viděl méně a méně. Cítil jsem havranův tvrdý zobák, jak mě klofnul kdesi na zádech a řval na mě jako pominutý. Vyklouznul, mrcha jedna černá. Ale to už jme s Thyrou byli uprostřed sněhové bouře. "S-sestři? Co se to děje?" zeptal jsem se rozechvěle. Co to bylo? Proč byla taková zima? A proč mám takový strach? "Thyro! Thyro kde jsi?!" vřísknul jsem a hledal po hmatu její nohy. Nebo ocas. Nebo cokoliv chlupatého. "Máme se vrátit?" ptal jsem se nahlas, doufajíc, že mě Thyra slyší. Měl jsem obrovský strach.

Prosinec - Thyra Nina - 1

Ségra se se mnou na malou chvíli odpojila od hry a nechala se odtáhnout k prozkoumávání okolí. Doufám jenom, že má lepší orientační smysl než já, páč já se ztratil už teď. Ale na tom mi vůůůbec nezáleželo. Ani trochu, ne-e. Svět mi nabízel takovejch možností, že mi to bylo fuk. A vůbec, všecko tu vonělo jako tatínek, takže to nemohlo být tak hrozný. Rozverně jsem do ségry žďuchl. "Hej hej, nikdo se nedívá! Kam půjdeme? Co budeme dělat? Týýýjo, vidělas to divný černý zvíře? Vypadalo děsivě!" poukázal jsem na mimo letícího havrana. Nemohl jsem vědět, že je to havran, ale fakt se mi líbilo jeho peří. "Chci nějaký peříčko, vypadá hezky." fňuknul jsem nahlas. Asi jsem byl dost otravný, ale nevnímal jsem to. Měl jsem prostě jen dobrou náladu.
Otočil jsem se na Thyru a nechal své vtíravé myšlenky vyhrát. Kousnul jsem ji lehce do náprsenky a vytáhl pár světlých chlupů. Přilepily se mi na jazyk, což se mi nelíbilo. "Pffffeeee, fuj, ble!" zanadával jsem. Ne že by měla hnusný chlupy, to ne, ale divně se lepily. Nebylo to zrovna příjemný, tak jsem narval hlavu do sněhu a olízl ho. Chlupy se celkem spolehlivě otřely o sněžnou nadílku a zanechaly můj jazyk skoro čistý. "Nechutný." ulevil jsem si s vyplazeným jazykem.

Všichni byli nějak moc vážní, to se mi nelíbilo. I tatínek, který celou dobu blbnul s námi a poskakoval u mě jako giga garde, se najednou tvářil děsně nešťastně a nezábavně. Zamračil jsem se. To se mi nelíbilo! Chystal jsem se ho žvejknout do packy, ale to už u něj byla ségra a uklidňovala ho. To je... asi o něco lepší nápad než ho kousat do packy, ale ten můj byl taky fajn! Určitě by fungoval. No, co se dá dělat. Vlčice už byla pryč a údajně by ji papá už nestihl. "Blbooost, máš dlouhý nohy." poznamenal jsem a prohlédl si ho od hlavy až k packám. Jo, to by zvládl. Otočil jsem se na maminku a taky si ji pořádně prohlédl. "Ale maminka má delší nohy. Mamííí proč máš tak dlouhý nohy?" zeptal jsem se zmateně a prohlédl si sourozence, jednoho po druhým, a pak i sebe. Moc dobře to nešlo, ale rozhodně jsem viděl, že mám nohy krátký jako... no jako štěně. "A proč já je mám tak krátký?! To nikam nedoběhnu!" zaštěkal jsem nespokojeně a začal demonstrativně běhat okolo.
Poslouchat jsem začal až když maminka prohlásila, že to byla moje sestra, ten divnej stín, co neuměl dýchat aniž by mu to někdo řekl. "Sestra?" zalapal jsem po dechu. "Já mám další sestru? Uiii to je super! A kdy se seznámíme?" Očka mi zářila nadšením. Tyhle ségry jsou zábavný, tak snad bude i tahle. Tolik jsem se zabral do fantazírování o další sestře, že jsem přeslechl většinu maminčina vyprávění o magiích. Mou pozornost upoutala až věta o dospělosti. Otráveně jsem zakňoural jak nejhlasitěji a nejprotivněji to šlo. Ani mamčino drbání mě neodradilo od melodramatu. "Dospělí? No to neeeeee! Ale to je strašně za dlouho! To je... jak dlouho?" zarazil jsem se ve svém teatrálním výstupu, kdy jsem se válel na zemi a zakrýval si oči tlapičkou. Rychle jsem se zvedl, oklepal se tak intenzivně, že jsem přepadl na jednu stranu, a přiklopýtal k mamince. "Kdy budeme dospělí?" zamrkal jsem na ni a doufal, že řekne něco jako "každou chvíli", nebo tak.
Vera chlácholila taťku, že jednou taky přijde na svou magii. Krve by se ve mě nedořezalo. Ale tatínek už je přece dospělý, ne? Jak dlouho už žije? Určitě šíleně dlouho, protože je šíleně velký. To mě vylekalo, jak dlouho musím čekat na svou magii?! "To jako že tatínek ještě na tu svoji nepřišel? Ale... ale tatínek už žije dlouho! Nejmíň 100 let! Já nechci čekat tak dlouho, nemůžu! Jak dlouho vlastně trvá jeden let? Není to dlouho, že ne? Takže tatínek ještě není dospělý? A to fakt musíme všichni čekat na dospělí, jo? Ježiš to je strašný." plácl jsem sebou do sněhu. Najednou celé mé tělo bylo těžké a nepříjemné a váha světa se na mě úplně valila jako lavina. "Ale maminko ty už magii máš. Jsi starší než tatínek?" zakňoural jsem na ni a zatímco ségry uklidňovaly tatínka, já mu nejspíš přiléval olej do jeho emočního ohně.
Samozřejmě jsem se cizince vůůůbec nevšiml. A možná bych o něm nevěděl ani kdybych byl plně přítomen, ještě jsem nevěděl, jak svůj čumák používat.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5 různých vlků (nesmí být v rozcestníku)

Thyra
Tmavá sestra byla vychcaná jak mraky. Hned se mojí taktiky chytla a se vší vervou mě zaházela sněhem. Vypísknul jsem a nechal se doslova pohřbít. Cožpak jsem mohl proti tomu něco udělat? Nohy mě neposlouchaly, bořily se do sněhu, sestra na mě pálila a navíc na mě k tomu všemu skočila. Vylezlo ze mě tlumené "Uh-" jako kdyby mi vyrazila dech. Hned mě čapla za ucho a tahala kousala. Chvíli jsem se na ni snažil s otevřenou tlamou otočit, ale jak mi to nešlo, z frustrace jsem začal vydávat všelijaké pazvuky. Štěkat ani vrčet jsem ještě neuměl, tak jsem jen různě pískal a ňafal. Byla to sranda, ale trochu mě štvalo, že měla navrch. Naštěstí karma je zdarma, takže se nekontrolovatelně zřítila k zemi hned vedle mě. Oba jsme se hlasitě rozesmáli. Tady to bylo super! Kéž by to tahle vypadalo pořád, ale papá říkal něco o tom, že to na jaře vypadá jinak. Jak jinak, to jsem neměl potuchy. Snad to bude stejná zábava, jako teď v zimě.

Vera a trochu Thyra
Hned na to se přiřítila šedá sestra, která vypadá hrozně podobně jako já. Nejsme my náhodou dvojčata? A co když jsme trojčata, ale na mě a ségru nevyzbyla barva? Podezřívavě jsem se podíval na Thyru, tu zlodějku barev. Ale konec konců jsem jí byl ochotný krádež odpustit, páč jí to fakt slušelo. Kdyby to bylo moc, nebo divný, byl by rozhodně naštvaný, ale takhle to ještě jde. Vera začala lítat kolem nás jako střeštiprdlo a já ji v tom nenechal samotnou. Překulil jsem se, nedopatřením jsem tím zalehl Thyru a pošlapal ji, a rozeběhl jsem se za Verou. "Až tě chytím, tak tě sním!" zahlaholil jsem naprostý nesmysl a běžel co mi nožky stačily. Netrvalo dlouho a pěkně jsem svou nemotornou sestru úplně stejně nemotorným způsobem sejmul k zemi. Maminka ji totiž čapla za ocas, aby nikam neutekla. Ale kam by utíkala? Tady bylo nejlíp! Byli jsme ve sněhu dohromady delší dobu, než na nohou. Ale to nevadí, protože ve sněhu to bylo fajn.

Ciri
Do naší chaotické hry přicválala neznámá vlčice, která voněla jako... bůh ví jako co, ale rozhodně mi to přišlo povědomý. Cosi zahlaholila, vynadala mamince, odfrkla si, řekla že potřebuje na vzduch a odešla. "Počkeeeej! Ale ty přece už jsi na vzduchu!" zavolal jsem za ní nechápavě. Třeba má pocit, že nemůže dýchat protože není venku na vzduchu, ale ona je venku na vzduchu, takže když jí někdo řekne, třeba já, že na vzduchu je a že se může nadechnout, tak se nadechne. "Čekeeej! Můžeš dýchat! Fakt! Jenže vlčice už byla ta tam.

Etney a Nina
"Papáááá! Běž jí říct, že se může nadechnout!" zaúkoloval jsem hned našeho otce, který stejně jen postával bokem a neměl nic lepšího na práci. "Maminko kdo to byl?" ptal jsem se hned mamky, která vypadala trochu zaraženě. Třeba ji vůbec nezná? Ale to je blbost, její pach byl hrozně moc podobný, jako ten papá, takže ji určitě známe. Že jo? Funguje to tak, ne?
Maminka ale neměla v plánu je spíš pěkně potrápit. Najednou se zvedl pořádný vítr a naše sestra se vznesla do výšky. V tu ránu jsem zapomněl, že tu kdy nějaká vlčice byla. "Týýýýýjo, hustý!" vypísknul jsem nadšeně. A pak jsem zapískal znovu, když se na mě a na Thyru přiřítila další armáda sněhových koulí. "Zachraň se kdo můžeeeeeš!" zaječel jsem a šup, moje tělo zmizelo celé pod sněhem. To byla asi nejlepší část na celé hře, vykopávat se ze sněhu. To mě fakt bavilo! Hrabat a kopat a hloubit a pak zase hrabat. Vyhrabal jsem proto sebe, pak Thyru a pak jsem udělal ještě na vrch všeho pořádnou díru. Znaveně jsem si kecnul vedle ní a hrdě prezentoval své dílo hlasitým funěním.
"Magie?" zopakoval jsem nechápavě. "Co je to magie?"

13. Zúčastni se koulovačky

Prudil jsem sestry o sto šest a bylo by se mi to šeredně vrátilo, kdybychom neměli všichni tři pozornost akvarijních rybiček. Thyru totiž zaujala maminka, která se pustila do mé hry na bafnutí. Jen teda to vzala o hodně složitěji a vážněji, což mě děsně překvapilo. Ale v dobrym! Mrskla po mě sněhovou kouli a já se vůbec nijak nebránil. Protože proč bych to dělal? Sníh je lehoučký a vzdušný a příjemný a není důvod uhýbat obří sněhové kouli, kterou vrhla dospělá silná vlčice. Hned jak mě ta věc trefila, došlo mi, že sníh má mnoho podob. Sejmulo mě to v plné parádě a já udělal kotoul vzad. Zabořil jsem se u toho hlavou do sněhu a chvíli nemohl vylézt. "Mamííííí!" vypískl jsem, ale asi mi nebylo v tom sněhu rozumět. Konečně jsem se z toho s hlasitým POP dostal a zmateně sebou chvíli točil. "Hustý." Vypadlo ze mě popleteně se smíchem. Celou dobu samozřejmě vrtím ocasem, protože mám radost.
Hned jak jsem se zmátořil, přidal jsem se do hry. A stejně jako Thyře mi nešlo uplácat v pacičkách vůbec nic kloudného. Cokoliv jsem vzal do pacek se rozpadlo. Zamračil jsem se na tu divnověc, která mě ne a ne poslechnout a pořádně jsem na ni zaštěkal. To by tak hrálo, aby mi něco nešlo! Naštěstí ségrám to taky moc nešlo, ale i tak čelil jejich intenzivní palbě. A tak jsem se otočil zády a začal do sněhu hrabat. To už šlo o hodně líp! Na všechny padala sprška sněhu. A co jako že neměl podobu perfektně uplácaných koulí? Bylo to velmi efektivní!

16. Dováděj ve sněhu

Nemotorné tlapičky mě sotva nesly. Sníh se mi lepil na nohy, cpal se mezi polštářky, studil a hrozně blbě se mi v něm chodilo. Maminka trpělivě vysvětlovala, že je to v zimě normální a že až přijde jaro, bude to vypadat jinak. Já ale netušil, co znamená jinak. Narodil jsem se na závěr podzimu a otevřel oči až když byla všude sněhová nadílka. Zatím neznám nic jiného než sníh. Byl pěkný, měkký a parádně se v něm blblo. Mohl jsem se kdykoliv do něj svalit a vůůůbec to nebolelo! Až na ty divný kusy vyhlazené ledovky. Ty byly zatraceně tvrdé a kluzké, na ty jsem se snažil nechodit.
Poskakoval jsem jako hopsakoule, strkal jsem do všech okolo a vybízel sestřičky ke hře. Tu jsem se svalil na Tyru, tam jsem naházel trochu sněhu na Veru. Moc jsem rodiče nevnímal, takže pokud nám ještě něco říkali, nevěnoval jsem tomu pozornost. Teď mám mnohem lepší věci na práci! Papá nám dal jasně najevo, že se nemusíme ničeho bát, tak jsem se jednoduše nebál. Tak snadný to je. Rodiče řeknou, já to vezmu jako samozřejmost. Jsou velcí a silní, takže není důvod jim nevěřit. Navíc... i kdyby nám cokoliv hrozilo, postarají se o nás. Nebylo o tom pochyb.
Zaměřil jsem svou pozornost na maminku a přimáčkl přední část těla k zemi, zatímco zadek mi vystřelil vzhůru. Zamával jsem ocáskem a vyrazil kupředu. Bylo to neohrabané, pomalé a zbrklé, takže jsem samozřejmě zahučel do sněhu. Vykoukla mi hlavička se sněhovou čepičkou. "Baf!" vybafnul jsem na někoho, ale... tam nikdo nebyl. Všichni stáli za mnou, blbě jsem si to propočítal. Rozhlédl jsem se a otočil čelem vzad. "BAF!" vyskočil jsem znovu, tentokrát lépe, na šedou půvabnou vlčici, kterou jsem nazýval svojí maminkou. Hlasitě jsem se u toho smál a projevoval radost snad úplně celým tělem. Hotové šídlo.