Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3/5

Zamračil jsem se. "Aha. A proč by se někdo cítil jinak než je? Přece se to všichni dozví, že kecá. Ne?" Tahle otázka byla dost palčivá. Byl jsem na lhaní ještě moc malý a měl jsem pocit, že všechno co řeknu je podrobeno bystrým okem dospělých. Dospělí přece ví všechno. "Teto Sesi, ty jsi se někdy cítila jako něco co nejsi?" zeptal jsem se aniž bych pořádně věděl, na co se ptám. Chtěl jsem to nějak pochopit.
Postupně mluvili méně a méně, teta vypadala hrozně unaveně, ale šla přitom pořád stejně. Pomalu a plynule. Trochu se šourala, zadní nohy jí šly trochu divně, ale nevěděl jsem, co bylo špatně. Při hře se ale zdálo, že ji to nijak neomezuje. Ne že by nějak běhala nebo skákala, popravdě jsem veškerou kinetickou práci vyplnil já. Mně to totiž nedělalo problém vůbec. I když jsem byl hodně malý a vratký, zvládal jsem běhat a skákat jako kamzík. Už jsem ani tolik nezakopával a nepadal. Moje nohy byly obratné a rychlé, což mi dovolovalo překonat kdejaký terén, včetně toho zasněženého.

Loterie 3/5

Naklonil jsem hlavu na stranu a nechápavě zamrkat. "Sasamozvaný? Co to je?" To slovo jsem určitě slyšel prvně. Tetička mě opravila, což se mi nelíbilo. Ale měla pravdu a za pravdu se nesmím zlobit, to bych dělal ostudu. "Jo, Cedrový les a ten patří tatínkovi." vysvětlil jsem a vyhnul se tím otevřenému přiznání chyby. To ujde, ne? To dělat můžu! Poposkočil jsem si, protože jsem měl krátké nožky a štvalo mě chodit. Skákání bylo mnooohem rychlejší. Ale to mi pak nestačila teta, tak jsem jen hopsal tam a zpátky, to bylo príma. Jen teta Sesi z toho asi nebyla úplně nadšená, těžko říct.
Teta se hooodně zamyslela a já byl opravdu hodně nervózní, jestli nejsem špinavý. Ale už jsem věděl, že tětě všechno hodně trvá, tak jsem počkal. A dočkal jsem se, ukázala na náprsenku, že tam něco mám. Rychle jsem sklonil čumák a hledal to něco. "A kde?" ptal jsem se, ale místo odpovědi mě cvrnkla do čenichu. Chvíli jsem se na ni zmateně dívala moc nechápal, co to mělo znamenat. Ale pak mi to došlo. "Héj, ty si ze mě střílíš!" osočil jsem ji a vyskočil co nejvýš, abych jí hravě cvakl zubisky u čumáku. Najednou se mi hrozně moc zachtělo si hrát. Měl jsem kupu energie, kterou jsem musel krotit, abych se tetě neztratil z dohledu. Pochválila mě, což mi navíc ještě zvedlo náladu - ne že by moje nálada někdy výrazně klesala - a navíc se taky rozhodla, že je čas pro hru. Hned jak začala hrabat ve sněhu, přitlačil jsem přední půlku těla k zemi a vyzývavě na ni zaštěkal. Jako na zavolanou mi v obličeji přistála sněhová koule. Tohle už jsem znal. Otevřel jsem u toho tlamu a do koule kousnul, takže se celá rozprskla a měl jsem sníh úúúplně všude. Rozesmál jsem se na celé kolo a rozeběhl se. Potřeboval jsem to nadšení nějak... vytřískat, nebo něco. Běhal jsem kolem tety, občas jí proběhl po nohama a občas ji štípnul do nohou nebo náprsenky. Nakonec se mi podařilo většinu vzrušení vybít a byl jsem připraven si kultivovaně hrát. Kultivovaně znamenalo, že jsem hrábl zadníma nohama do sněhu a snažil se jím tetu Sesi trefit.

Loterie 5/5

Žádná pochvala, žádná bonusová pozornost. Trochu jsem se nafoukl a chtěl se jí před čenichem producírovat o něco víc, ale moji pozornost zaujal další nový pach. A tak jsem to nechal být. Pro tentokrát! Naštěstí jsem splachovací, nic mě netíží dlouho. Jak jsme tak hledali spolu moje staré stopy, teta položila opravdu divnou otázku. Nechápavě jsem se na ni zadíval, tak trochu jako kdyby byla zpožděná nebo co. "Jistě že ano, však jsem říkal, že jsem princ. Maminka je severská princezna a tatínek alfa Cedrové smečky. Já a moje sestry jsme následníci Cedrového trůnu. Ale to už jsem přece říkal." Věnoval jsem jí káravý pohled, ale ne moc. Jen tak trochu, aby jí došlo, že já o těchhle věcech nežertuju a pokud si myslela že ano, tak se pletla. Divně si mě prohlížena, trochu jsem proto znejistěl. "Mám něco na obličeji?" zeptal jsem se nechápavě a utíral si tvář packou. "Kde? Jestli teď potkáme maminku a budu někde špinavý, nebude ráda." poznamenal jsem a bylo jasné, že jsem to myslel vážně. Maminka na čistotu a noblesnost hodně dbala, nechtěl jsem ji zklamat ani zesměšnit před cizinkou. To by byla potupa! A taky by mi dala za uši. Ale to mě čekalo tak či tak, s tím jsem byl předem smířený.
Na moji otázku mi neodpověděla, jen udělala divný zvuk a nechala to být. "Héééj!" protáhl jsem nespokojeně. Opět ale pomohlo začít mluvit o něčem jiném. To u mně pomohlo vždycky. "Samozřejmě! Je to moje povinnost." zazubil jsem se a pýcha mi div že netekla ušima. Ale bylo v tom mnohem víc. Měl jsem je opravdu moc rád. Dle rady tetičky Sesi jsem očmuchal tu bílou hebkou věc a nabral si ji pořádně do tlamy. A opravdu, hned se rozpustila a zastudila v útrobách. Bylo to... zvláštně příjemné. "Mňam." mlaskl jsem spokojeně. Házení žlutého sněhu znělo jako něco fakt nechutného. Ale na druhou stranu... "Hehehe." zasmál jsem se úlisně. Možná to bylo temnější než mělo být, což mi vzápětí došlo, a tak jsem se rychle zatvářil jako andílek. "Jasně že nééé." odpověděl jsem s nevinným úsměvem. Ale nelze vyloučit, že se mi na moment tenhle nápad nezalíbil.

Loterie 3/5

Radostně jsem zavrtěl ocasem, zkoušení nové věci mě bavilo. Čmuchal jsem dál, ale nic extra jsem nezachytil. Sem tam se mým čumáčkem mihlo cosi nového, ale nebyl jsem schopný to nikam zařadit. "Tak jo." přitakal jsem poslušně a pyšně se na tetičku Sesi podíval. Očekával jsem další pochvalu, protože... no prostě protože pochvaly byly fajn. Nic víc v tom nebylo, rád jsem poslouchal o své skvělosti.
Nadchlo mě, že až budu větší, budu moct chodit kamkoliv. "Vážně? To je bezva! Ale nevím jestli to půjde. Maminka říkala, že jsme se sestřičkami budoucnost smečky. Nevím co to znamená, ale prý je to moc důležité. Myslím, že musíme být hodně doma, aby se smečce nic nestalo. Trochu mě to štve, ale tatínek říká, že je to velká čest a měli bychom si jí vážit. A já jsem nejstarší, tak mám velký úkol!" pochlubil jsem se a pořádně se napřímil a vyprsil. Byl jsem prvorozeným synem alf, to nemohl říct jen tak někdo! Samozřejmě jsem nemohl tušit, že Sesi ukrývá podobně mocný původ.
Tetička nějak umlkla a úsečně poznamenala, že má bratra. To mě přirozeně zaujalo. "A kde je? Proč tu není s tebou? Je. starší? Bratři by měli o svoje sestry pečovat! Jsou větší a silnější. A i když nejsou, tak se musí stejně snažit." Mrskal jsem jedno moudro za druhým, aniž bych pořádně přemýšlel. Vlastně má slova ani moc neplatila, protože Vera a Thyra byly zrovna z těch, které moc ochrany ode mě nepotřebovaly. Ale to jsem přece nemohl přiznat, jsem jejich bratr! Musím držet hodnotu svého jména, i když to znamená trochu si pozměnit pravdu. A byl bych střílel moudra od boku dál, kdyby teta nestočila konverzaci jinam. A bylo to velmi efektivní!
"A proč? Na co je to dobrý? A proč po něm bolí bříško? A... co je žlu-" než jsem dokončil myšlenku, došlo mi, co ten žlutý sníh asi je. "-no fůůůůj!" vyjekl jsem znechuceně. Byla to vskutku užitečná informace, teď už si dá rozhodně pozor. Znechucení bylo co k čemu.

Loterie 2/5

Horko těžko mi vysvětlovala, co dělá a jak to dělá. Ochotně jsem ji napodobil a než mě varovala, že sníh studí, zabořil jsem čumák do bílé pokrývky. Vyplašeně jsem hlavu rychle vyndal a frkal jako pominutý. Natáhl jsem do nozder zmrzlou vodu. "A-aha." odpověděl jsem mezi pšíkanci a tentokrát jsem se pokusil sněhu nedotýkat. Málem jsem ji sprdnul, že mě nevarovala dřív, ale byl jsem příliš zaujatý učením se nové dovednosti. Čmuchání! Nasával jsem co se dalo, ale v tom chladu to bylo opravdu hodně těžké. Cítil chlad, vodu, sníh, nějaký podivný zemitý pach, který nebyl moc příjemný. "To je divné, něco tu je, ale nevím co. Je to těžký." postěžoval jsem si. "Můj pach a tvůj pach?" zopakoval jsem a rázem mi došlo, že mám rozeznat nás dva. Ale... jak? Pořádně jsem očmuchal svoje nohy a packy, ale nic zvláštního jsem necítil. Jen jemnou cedrovou vůni a trochu maminky. Jako kdyby mlíčko? Dávno jsem jedl pevnou stravu, ale ještě trochu mléka jsem na sobě cítil. Kdo ví, čím to bylo. A pak jsem zkusil si přivonět k tetičce Sesi. Její pach byl překvapivě silný a jasný. Hlína, šišky a cosi svěžího, co jsem nedokázal určit. Měla hodně specifický pach, úplně jiný, než kdokoliv z rodiny. "Voníš úplně jinak!" vyjekl jsem překvapeně. Opravdu jsem to nečekal. Už teď jsem věděl, že se bude tetička mamince moc líbit. Byla chytrá a hodná, už aby se zase našli!
Jak si tak povídali, začínal jsem chápat, proč se tetičce tak těžce mluví. Zasekávala se na každém slově a měla problém kdykoliv chtěla vysvětlit něco složitějšího. Ze začátku mě to rozčilovalo, ale teď jsem chápal, že když chci od ní odpověď, musím prostě trochu počkat. A vždy se to vyplatilo. "Kdekoliv?" zamrkal jsem překvapeně a rozhlédl se. Zběžně jsem nenašel jediné místo, kde by se dalo pohodlně vyspat. Ale další vysvětlení znělo jako dobrodružství, což mě přirozeně nadchlo. "Téda, taky chci být tulák!" prohlásil jsem nerozvážně. "Ale chci si nechat místo na spaní. Máme super jeskyni, je tam sucho a teplo a je moc fajn spát se sestřičkami. A maminka s tatínkem vždycky přinesou něco dobrého k snědku." Suma sumárum, nikam by se mi nechtělo. Rád jsem chodil na procházky a objevoval nové věci, ale taky jsem chtěl mít jistotu domova. Což se trochu rozporovalo s tím, co mi Sesi vyprávěla. "Teto Sesi, máš taky bráchy nebo ségry, kteří jsou s tebou? Mám dvě sestřičky! Jsou moc fajn, Thyra zůstala doma a Vera šla se mnou a s maminkou. Mám je moc rád a určitě mě Vera taky hledá, honili jsme se a já zaběhl moc daleko a Vera byla pryč. Nechápu to, normálně je taky moc rychlá." povzdechl jsem si. Skutečně bylo záhadou, jak se mi mohli takhle ztratit z dohledu.

Loterie 5/5

Ujištění tetičky bylo přesně to, co jsem potřeboval. Jako zázrakem jsem přestal být vyplašený a úzkostlivý a byl jsem zas to veselé štěně, které poznala na začátku. "Sesiii, jak poznáš kam jít? Já to nepoznám, vůbec nevím kudy jsem šel, ty máš nějaký speciální schopnosti?" ptal jsem se zvědavě a skákal ze strany na stranu. Chvíli jsem šel před ní, pak vedle ní a v příští chvíli jsem se jí málem motal pod nohama. Šla celkem ztěžka, ale ani maminka úplně neskákala dva metry vysoko. Šla pomalu a rozvážně, takže to bude asi nějaká dospělácká věc. Ale takový já nebudu, to by mě nebavilo.
"Vážně? Když půjdeme dál, bude to taky tak jiný?" Očka mi zářila, ví tahle šedivá vlčice něco víc? Pokud ano, rozhodně jsem to chtěl vědět! Dost mě překvapilo, že vlčice nebydlí nikde. "Nikde? To nejde, ne?" zamračil jsem se nechápavě. "Musíš někde bydlet! Kde spíš? Kam chodíš pít a odpočívat? Kde jíš a tak?" Nechápal jsem to. V mém světě bydlel každý někde, nebylo přece možné, aby vlčice nikde nebyla doma. "Tulák? Co je... tulák?" Tohle slovo vůbec neznal. Vlčice navíc vypadal ještě nešťastněji, než před chvílí. Přišel až úplně k ní a automaticky se na ni přilepil. Cítil, že už jde o nějakou důvěrnou konverzaci, což pro něj znamenalo blízký kontakt a snahu o blízkost.

Loterie 1/5

Sesi mě chválila, byla milá, ukázala mi super triky a teď mi nabízela pomoc. Ještě stále jsem panikařil, ale trochu mě to opouštělo. "Opravdu? A... a umíš maminku a Veru najít?" zeptal jsem se s obrovskou nadějí ve tváři. Díval jsem se na ni s nefalšovaným zbožňováním. Pomůže mi, je dospělá, určitě ví jak najít maminku. Pomyslel jsem si a hned mě lapila dobrá nálada. Splín mě zcela opustil a jedinou památkou po nekonečné panice a strachu bylo výrazné snížení energie, s jakou jsem se vydal na cestu. Rozhodně jsem už neodbíhal kdo ví kam, nelítal okolo a neskákal do náhodných propadlin a sněhových kupek. Šel jsem spořádaně vedle vlčice a spokojeně poskakoval.
"Jooo, nešli jsme dlouho! Asi... byla noc, když jsme odcházeli, ale teď je trochu světlo." Vzhlédl jsem k vycházejícímu slunci, které pomalu, ale jistě ozařovalo třpytivý sníh. "Páááni." vzdychl jsem okouzleně. Otočil jsem se na Sesi a všiml si, že se moc neusmívá. Než jsem se stačil zeptat proč se tváří tak smutně, nadhodila otázku. A to byl konec mé pozornosti, hned jsem se ponořil do svých představ jak vlastně Cedrový les vypadá. "Rostou tam vysokánský pichlavý stromy, hezky voní, ale docela bolí na dotek. A teče tudy řeka, tatínek říkal, že si máme dávat pozor, když jdeme pít, protože je docela hluboká. A máme tam málo sněhu, nevím ale proč. Taky přes stromy není moc vidět na nebe, takže moc nemůžeme koukat na hvězdy. Včera jsme se šli projít mimo smečku a je to úúúúúúplně jiný!" Nadskočil jsem tak vysoko, jak jsem uměl, abych tím ukázal, jak moc je to jiný. "Taky bydlíš v lese?" zeptal jsem se zvědavě a probodával tetičku Sesi zvědavým pohledem.

Vlčice byla... pomalá. Její tempo, oproti mé šílené smrští, bylo přímo ubíjející. Kroutil jsem hlavou a nervózně kmital špičkou ocasu. Hrdě jsem se narovnal, když mě správně oslovila princi. Asi bych normálně chtěl slyšet aspoň kousek svého jména, ale při jejím tempu jsem byl vlastně rád, že nepokračovala. "Kokoktáš? Co to znamená?" To slovo jsem slyšel asi poprvé. A taky to bylo poprvé, co jsem potkal někoho, kdo mluví... takhle. Bylo to zvláštní, ale nemohl jsem říct, že by to bylo nudné. Protože nebylo, pořád to byla cizinka. Úplně neznámá vlčice a já se s ní bavil! Jen kdyby mezery mezi slovy nebyly tak veliké! Asi by to běžně nikomu nepřišlo zas tak hrozné ani pomalé, prostě jen potřebovala trochu času na odpovědi. Ale moje tempo bylo vražedné, a tak mě má netrpělivost opravdu hlodala.
Ještě že byla Sesi ochotná se mnou sdílet magický zážitek. "Páááni to je skvělý! Paráda, tos udělala myslí?" ptal jsem se hned dychtivě a snažil se tlapkou dotknout chaotických sněhových útvarů. "Taky chci něco takového umět, už aby to bylo." posteskl jsem si. Najednou mi došlo, že je tu až příliš velký klid. Otočil jsem se, abych vyhledal Maminku a ségru. Máma bude určitě naštvaná, že jsem jí takhle utekl, ale... ony tam nebyly. V tu ránu mi došlo, že jsem je vlastně hledal. "Ou, já... já nevím kde jsou." vytlačil jsem ze sebe zmateně a pořád jsem se ohlížel, jestli už už odněkud nevyběhne Vera. Jenže nevyběhla. Na moment jsem pocítil strach. Instinktivně jsem se natlačil na jedinou dospělou osobu, která se tu nacházela, a tou byla Sesi. Prakticky jsem jí vlezl mezi přední nohy a táhle jsem nakňoural. "Kde je maminka?" písknul jsem a koukal všude okolo. Vlastně jsem ani nevěděl, odkud jsem přišel. Bylo mi do pláče a potřeboval jsem všechen kontakt, který jsem si mohl vynutit.

Loterie 5/5

Vlčice se mě nejspíš polekala, protože vyskočila na nohy a vypadala jako kdyby viděla ducha. Ale naštěstí pro ni viděla jenom mě. Teda viděla mě! Mě, Ezekiela Etneye! A to byla přece paráda, ne? Rozhodně větší než zlý duch. Navíc se ukázalo, že je docela milá, ale hrozně divně mluvila. "Já se nebojím!" vypísknul jsem vysokým dětským hláskem. "T-teda já se nebojím." změnil jsem tón a pokusil se o tatínkův hluboký mocný hlas. Bylo to komické, ale mně to přišlo dostačující. Chvilku jsem si ji prohlížel, ale zdála se být kamarádská. A to já mám rád! "Já jsem princ Ezekiel Etney první z Cedrového lesa. Rád tě poznávám." Představil jsem se samozřejmě svým plným jménem i s titulem a tak, aby pochopila, že nemluví jen tak s nějakým hloupým vlčetem. Chtěl jsem se tvářit důležitě a dělat rodičům renomé, ale trochu mi to kazil fakt, že jsem zběsile vrtěl ocasem a měl viditelně šíleně velkou radost. "Máš kožíšek jako maminka, ale máš jiný oči a divně mluvíš." Tohle srovnání bylo jen neškodné konstatování, ale bylo to krapet netaktní. Ale co, nebylo to myšleno zle a já vždy mluvím dřív než myslím. "Proč tak divně mluvíš? Ty nejsi místní? A máš žlutý oči jako já! Tatínek říkal, že kdo má žluté oči, ale je dospělý, tak určitě už umí používat magii, jen není na první pohled vidět kterou. Ty jsi dospělá, že jo? Co umíš? Ukážeš mi to?" Chrlil jsem na Sesi jednu otázku za druhou. Byl jsem nadšený, dychtivý a totálně v šoku z toho, že jsem potkal úplně cizího vlka. Vůbec mi nedocházelo, že jsem mohl být ve smrtelném nebezpečí. Maminka se ségrou byly bůh ví kde a já jsem se místo panikaření vybavoval s cizinkou. No, aspoň jsem už věděl, že se jmenuje Sesi.

Loterie 1/5

//Galtavar

Lítali jsme jako splašení, někdy se Vera vyhnula mým podlým výpadům, jindy jsem měl štěstí a skutečně ji lapil do svých malých, ale ostrých zoubků. Nedbal jsem na výhružky ani ofrňování, a to hlavně proto, že i přes výhružný tón a vyceněné zoubky se Vera smála na celé kolo. To mě podporovalo v myšlence, že se nemusím vůbec krotit. Dokonce mi v tlamičce uvízlo pár sestřiných chlupů, za což jsem dostal od ní pořádně vyhubováno. "Neslintám!" prohlásil jsem s vyplazeným jazykem a pokoušel jsem se ji olíznout s extra dávkou nechutných slin.
Vera se svalila na zem a odpočívala, jenže já měl příliš mnoho energie. Přeskakoval jsem ji a předstíral, že na ni jakože skočím a zašlápnu ji, zatímco filozofovala nad hvězdami. Jenže já na hvězdičky neměl ani čas, ani tu správnou náladu. A tak se stalo, že zatímco se ségra s maminkou vyrovnaly na cestu, já se zaběhl. Běžel jsem před nimi, hlídal jsem si je, ale najednou... tu nebyly! V běhu jsem se otočil hlavou za sebe a narazil do něčeho velkého, pevného a chlupatého. "Aaaaaaa pomóc, příšera!" vyjekl jsem a udělal u toho dva kotrmelce vzad. Byla to pořádná šlupka a pro moje malé křehké tělíčko trochu moc kinetické energie. Zmateně jsem se podíval na zdroj mého pádu a s překvapením jsem zjistil, že je to vlčice.

Loterie 5/5

//Cedr

Capkal jsem si spokojeně zasněženou cestou a radostně u toho skotačil. "Soukromí? Aha... ale sestřička tam zůstala, to nevadí?" poznamenal jsem zmateně, ale měl jsem za to, že to bude nějaká dospělácká věc, že snesou jen určitý počet mláďat, nebo tak něco. "Kdybych chtěl říct Veře něco tajného, tak bych to chtěl říct i Thyře. A tobě a tatínkovi." přemýšlel jsem nahlas. "Ale nikomu jinému ne!" Dupnul jsem si u toho tlapičkou, až se sníh roztančil kolem mě. Zasmál jsem se tomu, divně to zalechtalo a zastudilo. Maminka vysvětlila, že Thyra jim asi vadit nebude. "Mhm." broukl jsem v odpověď jakože chápu a dál jsem to neřešil. Hlavně proto, že mě sestřička vyzvala ke hře. A já samozřejmě odpověděl kladně! "A kdo bude poslední, je popletený vokoun!" Ať už popletený vokoun bylo cokoliv, rozhodně jsme to ani jeden být nechtěl. Rozeběhl jsem se za ní a snažil se být první. Ale netrvalo dlouho a hru jsem si pozměnil a chtěl ségru lapit. Běhali jsme před maminkou a já chňapal sestřičce po ocase. "Až tě chytím tak tě sním!" zašišlal jsem a hrozně jsem se tomu smál. Byla to skvělá zábava!

//Řeka

Loterie 4/5

Maminka na nás čekala na kraji lesa a já jsem se chopil velmi rychle příležitosti jí vykecat díru do hlavy. Ještě že na to byla zjevně připravená, klidným hlasem mi odpovídala na každou moji otázku. Znělo to skoro až monotónně... nebo snad znuděně? Kdybych věděl co to znamená, tak bych s nejvyšší pravděpodobností řekl odevzdaně. Nespokojeně jsem se zamračil. "A proč nešli oba s náma? A kde je Thyra?" otočil jsem prudce hlavou, až jsem málem upadl. "Maminko Thyra tu není." oznámil jsem jí posmutněle. Ségra nás vyměnila za nového bráchu, jaká drzost! Až se vrátíme, pořádně jí za to ožužlám ucho. Ještě že se Vera rozhodla správně. Hned jak jsem ji zahlédl, přiťapkal jsem si to až k ní a prakticky se na ni nalepil. Spokojeně jsem u toho vrtěl ocasem v podobném rytmu, v jakém vrtěla ona. Měl jsem zkrátka radost. Maminka zmínila písek. Samozřejmě jsem netušil, že o něm kdy mluvila, asi jsem tou dobou nedával pozor. "Ano maminko." odpověděl jsem a neřešil, že to není pravda. "A je to daleko? Bude to dlooouhá dobrodružná cesta?" zajiskřila mi očka. Maminka nás popohnala, abychom šli před ní a já na nic nečekal. Ďobnul jsem Veru do tváře předníma zoubkama a se smíchem se rozutekl před mámu.

//Jižní Galtavar

Loterie 3/5

Maminka cosi zahlásila a mně hned na chvíli ujela pozornost směrem k ní. Vypadalo to ale jen tak, že jsem cuknul očima, ale zas jsem je vrátil zpátky na bráchu. Ten byl teď něco nového a zajímavého a to jsem si nemohl nechat ujít. Reonys prohlásil něco na způsob, že jeho maminka je někdo jiný. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Jinou? A koho? Je to taky moje maminka? Máme všichni víc maminek?" Moc jsem to nechápal, ale z tónu mého hlasu bylo znát, že jsem si z toho nedělal příliš těžkou hlavu. Hlavní bylo, že jsme spříznění a že patříme do stejné rodiny. Protože se mi brácha vážně moc líbil. Zvlášť poté, co se představil a prohlásil, že má magii země. Ať už to znamenalo cokoliv. "Reo." zajiskřila mi očka. Vrtěl jsem ocáskem a měl chuť běhat kolem dokola. "Taky mě moc těší! A... a-a ta magie země, to je... to jako že tě země poslouchá? A ta Lucy ta je kde? Taky sem za námi přijde? A můžu si s ní hrát?" Málem mi vybuchla hlava, takových informací! Hned jsem si představoval jak ta Lucy asi vypadá. Ale moje omezené znalosti živily představivost jen minimálně, takže jsem před očima viděl šedou vlčici s hnědou hlavou, jako má Reo, a velikýma zelenýma očima. I když to bylo absurdní, ta představa mě nadchla.
Ze všeho toho informačního šílenství mě vytrhl až hlas maminky, která zněla trochu netrpělivě. A chtěla jít... oh no páni, jde na procházku! "Maminko počkej na mě!" vypísknul jsem nadšeně a rozeběhl se za ní. Hned vzápětí mě napadlo, že Reonys s námi asi nepůjde, tak jsem se prudce zastavil, přepadl popředu na záda, vyškrábal se rychle na nožky a přiběhl zpátky k bráškovi. "Já už musím jít, ale můžeme si spolu hrát příště!" prohlásil jsem velkoryse. Samozřejmě jsem si chtěl tímhle pojistit, že si mě bude bráška všímat, až se vrátíme. "Tak... tak ahoj." Spěšně jsem se rozloučil, otočil se a pelášil za mamkou a ségrou. Hrozně mi to na tom sněhu klouzalo, ale neměl jsem čas se na své nemotorné nožky zlobit. Jdeme totiž na výlet!
"Mamííííí už jdu!" volal jsem na ni už z dálky, jak jsem se blížil ke kraji lesa. "Maminko kam půjdeme? Je to daleko? Tatínek s námi nepůjde?" Chrlil jsem otázky jako pominutý. Byl jsem ještě nadšený ze setkání a nebylo pro mě lehké se uklidnit.

Ezekiel Etney první svého jména, prvorozený syn, princ severu a následník Cedrového trůnu. Tohle všechno, a mnoho dalších smyšlených titulů, je tenhle malý šedý vlček, narozený alfě Cedrového lesa a princezně ze severu. Hádám že je nad slunce jasné, že se tenhle malý rozumbrada narodil do velice vznešených poměrů a s modrou krví. Vyloupl se na svět docela nedávno, ale už stihl zažít ne jedno, ale hned několik dobrodružství!
Samozřejmě byl řádně poučen svými rodiči, jak se takový pravý princ chová. On i jeho sestry se učili nejzákladnějším znalostem o celém bytí a o jejich původu. Během celého učení malý Ezekiel své rodiče bombardoval nespočtem otázek. Některé byly relevantní, jiné úplně na nic. Ale holt když je štěně zvědavé, nikdo se otázkám neubrání.
Zažil také velkou sněhovou vánici! Již takhle brzo pochopil, že sníh není jen zábava a radost, ale taky nebezpečí a pěkně nebezpečná záležitost. Málem tam přišel o sestru! Ale pšššt, rodiče se to nesmí dozvědět, jinak by ho už nespustili z očí. A to by byla hrůza, nemohl by chodit na své oblíbené zkoumací procházky a zatrhli by mu veškerá dobrodružství. A to by byla škoda, zvlášť protože nikdo o život nepřišel že jo. A navíc přinesl ptačí pírko! A to za to stojí, ne? Určitě jo. Bez pochyby.
Inu kromě této života nebezpečné výpravy se mu taky podařilo seznámit s další sestrou a dalším bratrem. Sestra se otočila na patě a zdrhla - srab! Ale bratr nikoliv, ten přišel až úplně k nim a pěkně je konfrontoval. A nutno říct že je podle Eziho fakt hustej! Vysoký, mohutný, se zvláštní barvou chlupů a zelenýma očima. Takové nemá ani jeden z rodičů, takže ho to obzvlášť zajímá. Už teď je jasné, že získal malého obdivovatele. Uvidíme, zda o to stojí, nebo to bude jen otravné malé škvrně, které si bere otcovu pozornost.
Inu, start Eziho života byl bujarý a plný skvělých i méně skvělých zážitků. Ještě se má hodně čemu učit a už teď to vypadá, že se bude v té změti trochu ztrácet. A to nejen ve změti informací, ale taky v prostoru. Jeho smysl pro orientaci je takový... řekněme lehce podprůměrný. A proto si Ezekiel ze všeho nejvíc přeje, aby v příštím roce stihl navštívit místa mimo své rodné útočiště, mimo rodnou smečku. Zaujalo ho vyprávění o entitách a opravdu hodně rád by je poznal. Jeho předsevzetí pro rok 2025 bude proto navštívit Život a Smrt a udělat si na ně vlastní názor.

Přidáno.

Prosinec - Thyra Nina - 3/10

Chlupaté cosi mi zmizelo pod tlapkama a ségřin hlas jakbysmet. Slyšel ji volat své jméno a pak kde nic tu nic. "Thyro!" vřísknul jsem vyplašeně. Bouře pomalu ustávala, ale já stále vůbec nic neviděl. Nebyl jsem strachy schopný udělat ani krok. Bouřka se uklidnila a okolí působilo, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Ale stalo. Zůstal jsem úplně sám mezi stromy, které by mi měly být povědomé, ale vůbec povědomé nebyly. Všiml jsem si černého ptačího pírka, které jsem stále pevně držel přišpendlené k zemi. Čapnul jsem ho a rozeběhl se do neznáma. Opatrně jsem sjel menší svah a snažil se jít po pachu. Jenže jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Zoufale jsem se snažil Thyru najít, ale ať jsem dělal co jsem mohl, nikde nebyla. "Thyro!" zavolal jsem do bílého nekonečna, ale odpovědí mi bylo mlčení lesa. "Thyro!"
Ještě pár kroků, zakopl a zřítil se do sněhu. O co to vůbec zakopl? "To ne." kníkl jsem vylekaně. Byla to sestra! Vánice ji celou zaprášila sněhem, až ji nebylo skoro vidět. Odložil jsem peříčko a nevybíravě jsem do ní začal šťouchat. Olizoval jsem jí tvář, oprašoval ji od sněhu a vřískal jí do ucha. "Thyro! Sestři to nedělej, vzbuď se! Prosím! Promiň, já nechtěl, nevěděl jsem... já nechtěl!" Ze strachu se rozbrečel. Je živá? Spí? Je v pořádku? Co když se vzbudí a bude retardovaná? A bude to jeho chyba, jen a pouze jeho!