Příspěvky uživatele

Prosinec - Thyra Nina - 1

Ségra se se mnou na malou chvíli odpojila od hry a nechala se odtáhnout k prozkoumávání okolí. Doufám jenom, že má lepší orientační smysl než já, páč já se ztratil už teď. Ale na tom mi vůůůbec nezáleželo. Ani trochu, ne-e. Svět mi nabízel takovejch možností, že mi to bylo fuk. A vůbec, všecko tu vonělo jako tatínek, takže to nemohlo být tak hrozný. Rozverně jsem do ségry žďuchl. "Hej hej, nikdo se nedívá! Kam půjdeme? Co budeme dělat? Týýýjo, vidělas to divný černý zvíře? Vypadalo děsivě!" poukázal jsem na mimo letícího havrana. Nemohl jsem vědět, že je to havran, ale fakt se mi líbilo jeho peří. "Chci nějaký peříčko, vypadá hezky." fňuknul jsem nahlas. Asi jsem byl dost otravný, ale nevnímal jsem to. Měl jsem prostě jen dobrou náladu.
Otočil jsem se na Thyru a nechal své vtíravé myšlenky vyhrát. Kousnul jsem ji lehce do náprsenky a vytáhl pár světlých chlupů. Přilepily se mi na jazyk, což se mi nelíbilo. "Pffffeeee, fuj, ble!" zanadával jsem. Ne že by měla hnusný chlupy, to ne, ale divně se lepily. Nebylo to zrovna příjemný, tak jsem narval hlavu do sněhu a olízl ho. Chlupy se celkem spolehlivě otřely o sněžnou nadílku a zanechaly můj jazyk skoro čistý. "Nechutný." ulevil jsem si s vyplazeným jazykem.

Všichni byli nějak moc vážní, to se mi nelíbilo. I tatínek, který celou dobu blbnul s námi a poskakoval u mě jako giga garde, se najednou tvářil děsně nešťastně a nezábavně. Zamračil jsem se. To se mi nelíbilo! Chystal jsem se ho žvejknout do packy, ale to už u něj byla ségra a uklidňovala ho. To je... asi o něco lepší nápad než ho kousat do packy, ale ten můj byl taky fajn! Určitě by fungoval. No, co se dá dělat. Vlčice už byla pryč a údajně by ji papá už nestihl. "Blbooost, máš dlouhý nohy." poznamenal jsem a prohlédl si ho od hlavy až k packám. Jo, to by zvládl. Otočil jsem se na maminku a taky si ji pořádně prohlédl. "Ale maminka má delší nohy. Mamííí proč máš tak dlouhý nohy?" zeptal jsem se zmateně a prohlédl si sourozence, jednoho po druhým, a pak i sebe. Moc dobře to nešlo, ale rozhodně jsem viděl, že mám nohy krátký jako... no jako štěně. "A proč já je mám tak krátký?! To nikam nedoběhnu!" zaštěkal jsem nespokojeně a začal demonstrativně běhat okolo.
Poslouchat jsem začal až když maminka prohlásila, že to byla moje sestra, ten divnej stín, co neuměl dýchat aniž by mu to někdo řekl. "Sestra?" zalapal jsem po dechu. "Já mám další sestru? Uiii to je super! A kdy se seznámíme?" Očka mi zářila nadšením. Tyhle ségry jsou zábavný, tak snad bude i tahle. Tolik jsem se zabral do fantazírování o další sestře, že jsem přeslechl většinu maminčina vyprávění o magiích. Mou pozornost upoutala až věta o dospělosti. Otráveně jsem zakňoural jak nejhlasitěji a nejprotivněji to šlo. Ani mamčino drbání mě neodradilo od melodramatu. "Dospělí? No to neeeeee! Ale to je strašně za dlouho! To je... jak dlouho?" zarazil jsem se ve svém teatrálním výstupu, kdy jsem se válel na zemi a zakrýval si oči tlapičkou. Rychle jsem se zvedl, oklepal se tak intenzivně, že jsem přepadl na jednu stranu, a přiklopýtal k mamince. "Kdy budeme dospělí?" zamrkal jsem na ni a doufal, že řekne něco jako "každou chvíli", nebo tak.
Vera chlácholila taťku, že jednou taky přijde na svou magii. Krve by se ve mě nedořezalo. Ale tatínek už je přece dospělý, ne? Jak dlouho už žije? Určitě šíleně dlouho, protože je šíleně velký. To mě vylekalo, jak dlouho musím čekat na svou magii?! "To jako že tatínek ještě na tu svoji nepřišel? Ale... ale tatínek už žije dlouho! Nejmíň 100 let! Já nechci čekat tak dlouho, nemůžu! Jak dlouho vlastně trvá jeden let? Není to dlouho, že ne? Takže tatínek ještě není dospělý? A to fakt musíme všichni čekat na dospělí, jo? Ježiš to je strašný." plácl jsem sebou do sněhu. Najednou celé mé tělo bylo těžké a nepříjemné a váha světa se na mě úplně valila jako lavina. "Ale maminko ty už magii máš. Jsi starší než tatínek?" zakňoural jsem na ni a zatímco ségry uklidňovaly tatínka, já mu nejspíš přiléval olej do jeho emočního ohně.
Samozřejmě jsem se cizince vůůůbec nevšiml. A možná bych o něm nevěděl ani kdybych byl plně přítomen, ještě jsem nevěděl, jak svůj čumák používat.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5 různých vlků (nesmí být v rozcestníku)

Thyra
Tmavá sestra byla vychcaná jak mraky. Hned se mojí taktiky chytla a se vší vervou mě zaházela sněhem. Vypísknul jsem a nechal se doslova pohřbít. Cožpak jsem mohl proti tomu něco udělat? Nohy mě neposlouchaly, bořily se do sněhu, sestra na mě pálila a navíc na mě k tomu všemu skočila. Vylezlo ze mě tlumené "Uh-" jako kdyby mi vyrazila dech. Hned mě čapla za ucho a tahala kousala. Chvíli jsem se na ni snažil s otevřenou tlamou otočit, ale jak mi to nešlo, z frustrace jsem začal vydávat všelijaké pazvuky. Štěkat ani vrčet jsem ještě neuměl, tak jsem jen různě pískal a ňafal. Byla to sranda, ale trochu mě štvalo, že měla navrch. Naštěstí karma je zdarma, takže se nekontrolovatelně zřítila k zemi hned vedle mě. Oba jsme se hlasitě rozesmáli. Tady to bylo super! Kéž by to tahle vypadalo pořád, ale papá říkal něco o tom, že to na jaře vypadá jinak. Jak jinak, to jsem neměl potuchy. Snad to bude stejná zábava, jako teď v zimě.

Vera a trochu Thyra
Hned na to se přiřítila šedá sestra, která vypadá hrozně podobně jako já. Nejsme my náhodou dvojčata? A co když jsme trojčata, ale na mě a ségru nevyzbyla barva? Podezřívavě jsem se podíval na Thyru, tu zlodějku barev. Ale konec konců jsem jí byl ochotný krádež odpustit, páč jí to fakt slušelo. Kdyby to bylo moc, nebo divný, byl by rozhodně naštvaný, ale takhle to ještě jde. Vera začala lítat kolem nás jako střeštiprdlo a já ji v tom nenechal samotnou. Překulil jsem se, nedopatřením jsem tím zalehl Thyru a pošlapal ji, a rozeběhl jsem se za Verou. "Až tě chytím, tak tě sním!" zahlaholil jsem naprostý nesmysl a běžel co mi nožky stačily. Netrvalo dlouho a pěkně jsem svou nemotornou sestru úplně stejně nemotorným způsobem sejmul k zemi. Maminka ji totiž čapla za ocas, aby nikam neutekla. Ale kam by utíkala? Tady bylo nejlíp! Byli jsme ve sněhu dohromady delší dobu, než na nohou. Ale to nevadí, protože ve sněhu to bylo fajn.

Ciri
Do naší chaotické hry přicválala neznámá vlčice, která voněla jako... bůh ví jako co, ale rozhodně mi to přišlo povědomý. Cosi zahlaholila, vynadala mamince, odfrkla si, řekla že potřebuje na vzduch a odešla. "Počkeeeej! Ale ty přece už jsi na vzduchu!" zavolal jsem za ní nechápavě. Třeba má pocit, že nemůže dýchat protože není venku na vzduchu, ale ona je venku na vzduchu, takže když jí někdo řekne, třeba já, že na vzduchu je a že se může nadechnout, tak se nadechne. "Čekeeej! Můžeš dýchat! Fakt! Jenže vlčice už byla ta tam.

Etney a Nina
"Papáááá! Běž jí říct, že se může nadechnout!" zaúkoloval jsem hned našeho otce, který stejně jen postával bokem a neměl nic lepšího na práci. "Maminko kdo to byl?" ptal jsem se hned mamky, která vypadala trochu zaraženě. Třeba ji vůbec nezná? Ale to je blbost, její pach byl hrozně moc podobný, jako ten papá, takže ji určitě známe. Že jo? Funguje to tak, ne?
Maminka ale neměla v plánu je spíš pěkně potrápit. Najednou se zvedl pořádný vítr a naše sestra se vznesla do výšky. V tu ránu jsem zapomněl, že tu kdy nějaká vlčice byla. "Týýýýýjo, hustý!" vypísknul jsem nadšeně. A pak jsem zapískal znovu, když se na mě a na Thyru přiřítila další armáda sněhových koulí. "Zachraň se kdo můžeeeeeš!" zaječel jsem a šup, moje tělo zmizelo celé pod sněhem. To byla asi nejlepší část na celé hře, vykopávat se ze sněhu. To mě fakt bavilo! Hrabat a kopat a hloubit a pak zase hrabat. Vyhrabal jsem proto sebe, pak Thyru a pak jsem udělal ještě na vrch všeho pořádnou díru. Znaveně jsem si kecnul vedle ní a hrdě prezentoval své dílo hlasitým funěním.
"Magie?" zopakoval jsem nechápavě. "Co je to magie?"

13. Zúčastni se koulovačky

Prudil jsem sestry o sto šest a bylo by se mi to šeredně vrátilo, kdybychom neměli všichni tři pozornost akvarijních rybiček. Thyru totiž zaujala maminka, která se pustila do mé hry na bafnutí. Jen teda to vzala o hodně složitěji a vážněji, což mě děsně překvapilo. Ale v dobrym! Mrskla po mě sněhovou kouli a já se vůbec nijak nebránil. Protože proč bych to dělal? Sníh je lehoučký a vzdušný a příjemný a není důvod uhýbat obří sněhové kouli, kterou vrhla dospělá silná vlčice. Hned jak mě ta věc trefila, došlo mi, že sníh má mnoho podob. Sejmulo mě to v plné parádě a já udělal kotoul vzad. Zabořil jsem se u toho hlavou do sněhu a chvíli nemohl vylézt. "Mamííííí!" vypískl jsem, ale asi mi nebylo v tom sněhu rozumět. Konečně jsem se z toho s hlasitým POP dostal a zmateně sebou chvíli točil. "Hustý." Vypadlo ze mě popleteně se smíchem. Celou dobu samozřejmě vrtím ocasem, protože mám radost.
Hned jak jsem se zmátořil, přidal jsem se do hry. A stejně jako Thyře mi nešlo uplácat v pacičkách vůbec nic kloudného. Cokoliv jsem vzal do pacek se rozpadlo. Zamračil jsem se na tu divnověc, která mě ne a ne poslechnout a pořádně jsem na ni zaštěkal. To by tak hrálo, aby mi něco nešlo! Naštěstí ségrám to taky moc nešlo, ale i tak čelil jejich intenzivní palbě. A tak jsem se otočil zády a začal do sněhu hrabat. To už šlo o hodně líp! Na všechny padala sprška sněhu. A co jako že neměl podobu perfektně uplácaných koulí? Bylo to velmi efektivní!

16. Dováděj ve sněhu

Nemotorné tlapičky mě sotva nesly. Sníh se mi lepil na nohy, cpal se mezi polštářky, studil a hrozně blbě se mi v něm chodilo. Maminka trpělivě vysvětlovala, že je to v zimě normální a že až přijde jaro, bude to vypadat jinak. Já ale netušil, co znamená jinak. Narodil jsem se na závěr podzimu a otevřel oči až když byla všude sněhová nadílka. Zatím neznám nic jiného než sníh. Byl pěkný, měkký a parádně se v něm blblo. Mohl jsem se kdykoliv do něj svalit a vůůůbec to nebolelo! Až na ty divný kusy vyhlazené ledovky. Ty byly zatraceně tvrdé a kluzké, na ty jsem se snažil nechodit.
Poskakoval jsem jako hopsakoule, strkal jsem do všech okolo a vybízel sestřičky ke hře. Tu jsem se svalil na Tyru, tam jsem naházel trochu sněhu na Veru. Moc jsem rodiče nevnímal, takže pokud nám ještě něco říkali, nevěnoval jsem tomu pozornost. Teď mám mnohem lepší věci na práci! Papá nám dal jasně najevo, že se nemusíme ničeho bát, tak jsem se jednoduše nebál. Tak snadný to je. Rodiče řeknou, já to vezmu jako samozřejmost. Jsou velcí a silní, takže není důvod jim nevěřit. Navíc... i kdyby nám cokoliv hrozilo, postarají se o nás. Nebylo o tom pochyb.
Zaměřil jsem svou pozornost na maminku a přimáčkl přední část těla k zemi, zatímco zadek mi vystřelil vzhůru. Zamával jsem ocáskem a vyrazil kupředu. Bylo to neohrabané, pomalé a zbrklé, takže jsem samozřejmě zahučel do sněhu. Vykoukla mi hlavička se sněhovou čepičkou. "Baf!" vybafnul jsem na někoho, ale... tam nikdo nebyl. Všichni stáli za mnou, blbě jsem si to propočítal. Rozhlédl jsem se a otočil čelem vzad. "BAF!" vyskočil jsem znovu, tentokrát lépe, na šedou půvabnou vlčici, kterou jsem nazýval svojí maminkou. Hlasitě jsem se u toho smál a projevoval radost snad úplně celým tělem. Hotové šídlo.