Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 1/5

Teta Sesi celá zkoprněla a umlkla. Inu, věděl jsem už, že má divnou vadu řeči a že jí často trvá dlouho, než ze sebe dostane kloudné slovo. A tak jsem byl trpělivý. Bylo až s podivem, jak snadno mě teta trpělivosti naučila. Však já taky nebyl žádný hlupák, moc dobře jsem věděl, že když to, co chci, dostanu jen s trpělivostí, tak holt trpělivý být musím. Ale napřed jsem zkusil několik oklik, které, samozřejmě, vůbec nefungovaly. Ale jindy a jinde by mohly! Jen prostě u tety ne. Nakonec ze sebe vysoukala odpověď, která mě vlastně dokonale uspokojila. "Páááni, sníh a led! Jako vlci z pravého severu." zavrtěl jsem nadšeně ocáskem. "Maminka je taky ze severu!" pochlubil jsem se. Nevěděl jsem, co to pořádně znamená, ale slyšel jsem to maminku říkat, tak jsem to zopakoval. Snad to je něco dobrého. Ale tak... máma by rozhodně neříkala nic špatného, máma totiž moc dobře ví jak mluvit a co říkat. Opakování jejích slov nemohlo nést neplechu, nene, nic takového. Dotaz na naše jména mě však zastihl nepřipraveného. Zmateně jsem se podíval na sestru, zda náhodou neví, co naše jména znamenají. Ale zdá se, že to nám rodiče ještě neřekli. A tak jsem se otočil zpátky na tetu Sesi a zcela upřímně pravil: "Nemám ponětí." Jednoduché, na tohle má odpověď jen maminka s tatínkem. "Ale určitě je to něco úžasného!" V tom jsem měl tedy jasno.

Loterie 4/5

"To teda jsme, o tom není pochyb!" odpověděl jsem oběma dámám pyšně a užíval jsem si moment královského oslnění. Docela jsem si uvědomoval, že pozornost samic mi imponovala víc, než pozornost samců. Táta a Reonys byli sice také vlky, před kterými chtěl zářit, ale upřímně mu mnohem víc záleželo na tom, co si o něm myslí jeho sestry, mamka a teta. Bylo to příjemně jiné.
Na zmínku o nové osobě jsem okamžitě zareagoval. "Siku? Tvůj brácha je Siku? A taky to něco znamená, jako že Sesi znamená sníh?" vrtěl jsem ocasem, zatímco jsem se otočil k tetě čelem a koukal na ni, zatímco se moje nožky snažily jít pozpátku. Bylo to náročnější, než jsem čekal, zvlášť v tom vysokém sněhu, občas se mi podařilo klopýtnout a málem spadnout. Tetička se opět ptala na mámu. "Někde tu bude! Žejo sestři?" otočil jsem se na Veru a v tom manévru sebou mrsknul do bílé přikrývky. Přišlo mi, že mi divně tuhnout nožky. "Bolí mě packy." postěžoval jsem si. Byl jsem z toho faktu trochu rozmrzelý, nelíbilo se mi, když mi někdo nebo něco brání ve volném pohybu.

Loterie 3/5

Vera mě za moji poznámku málem usmažila zaživa pohledem. Vztyčil jsem vyplašeně uši a nevinně se na ni usmál. Úplné "nezabíjej mě, ušpiníš si pacinky" výraz. Očekával jsem, že se mi pověsí zoubkama na uši, ale nic se nestalo. Pomyslně jsem si oddechl a ani jsem nepomyslel na možnost, že se mi pomstí později. Vlastně jsem tak nějak doufal, že později na to třeba zapomene. Ještě že svou pozornost věnovala poučování tety Sesi. Intenzivně a velmi hrdě jsem pokyvoval hlavinkou. "Anooo, přesně přesně!" přitakával jsem a dělalo mi dobře tolikrát slyšet naše jména. Vera byla taky překvapená, že teta nemá dvě jména. "Taky jsem se divil, ale opravdu nemá." špitl jsem směrem k sestře. Samozřejmě jsme se oba z této skutečnosti těšili. Moji radost a hrdost potvrzoval vysoce nesený kmitající ocas nasvědčující jasnou nadřazenost.

Loterie 5/5

Teta si zřejmě všimla, že se sestřička nepředstavila. Mně to nepřišlo ani tak divné, nikdo nás ještě nestihl naučit řádnému představení se. Já své jméno hrdě hlásal na každém kroku čistě proto, že se mi líbilo, jak zní a chtěl jsem se samozřejmě všem pochlubit. Zachichotal jsem se nad tím, jak ji tetička oslovila. Že Vera Etney! Ani jsem ségru nenechal na to adekvátně zareagovat, tak mě to pobavilo, že jsem se hned jal tetu Sesi opravovat. "Ale kdepááák, tak se nejmenuje." zasmál jsem se a do Very drknul. "Jmenuje se Vera Nina!" prohlásil jsem s vrtícím ocáskem. Je ale velmi pravděpodobné, že byla sestřička rychlejší a představila se dřív, než jsem tetu Sesi opravil. Ale to jsem moc nevnímal, zda jsem to řekl dřív, ve stejnou chvíli, nebo později - na tom nesešlo. Hlavně že jsem to řekl! Taky jsem chtěl tetu něco naučit, ne jen z ní tahat informace. I když to bylo taky moc fajn.

Loterie 4/5

Ségra pronesla jakési moudro, které mi chvíli vrtalo hlavou. Kroutil jsem hlavou na všechny strany, otáčel ji jako kolo kolo mlýnský a nakonec zhodnotil, že pořád nevím, jaká je voda. Zkoumavě jsem se na ni zahleděl, než ze mě vypadlo: "Ty nemáš ponětí, jaká je voda, že jo?" udeřil jsem na ni. "Ale to nic, já taky ne. Teda... myslím, že jsem žádnou neviděl." zamyslel jsem se a na sestru se nalepil jako žvýkačka. "Myslíš, že maminka nebo tatínek umí taky s vodou?" zeptal jsem se jí a představil si, že taťka čaruje a nechává všechno proměnit v led. Led byla totiž jediná voda, kterou jsem momentálně znal. Vera se otočila a ukázala jasný směr, kterým přišla. Více méně to odpovídalo směru, kterým jsme s tetou Sesi chtěli jít. Nadšeně jsem zavrtěl ocáskem. Teta umí parádně stopovat! Musím jí pak říct, ať mě to taky takhle naučí. Napadlo mě hned.

Loterie 2/5

Až na to, že vůbec, ale to naše naivní dětské hlavinky nemohly pobrat. To už se k nám dostala i tetička. Vera si ji pochopitelně měřila nedůvěřivým pohledem. Automaticky jsem se postavil před sestru, jako kdybych snad měl v úmyslu tetu Sesi chránit. "Je hodná." ubezpečil jsem ji. Teta se naštěstí představila sama a popravdě i docela dobře. "Jo! Potkali jsme se dáááleko tamtím směrem." Poukázal jsem na horizont za námi. "A je fajn, hodně mi ukázala a vysvětlila! A je s ní zábava." Zavrtěl jsem nadšeně ocáskem a důvěrně ségru štípl do náprsenky. Určitě to skoro necítila, ale rád jsem ji popichoval. "Kde je vůbec máma? Nikde ji nevidím." Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale máma nikde. Snad nás tu nenechala! Že by... že by se na nás zlobila, že ji neposloucháme? Panebože. Co když nás tu nechala záměrně?! Ta myšlenka byla děsivá, samozřejmě na mě hned bylo vidět, že mi za očima hraje nějaký katastrofický film.

Loterie 1/5

Teta Sesi byla sice super a hodně věděla a znala a pěkně vyprávěla a vysvětlovala, ale... rodina je rodina. Samozřejmě jsem dal přednost bujarému vítání své sestry. Vera byla stejně rozjařená jako já a právem! Však to bylo poprvé, co jsme se rozdělili a ještě k tomu nedobrovolně. Nespokojeně prskla, že se nedá dostat k vodě. Střelil jsem pohledem k řece a dal jí za pravdu. "Jo, je vážně zima a všude je jenom sníh a led. Jak asi vypadá voda pod ledem?" Hned jsem začal fantazírovat o tom, jak to tam pod tou tvrdou krustou vypadá. "To nic, určitě bys ji bývala ulovila, nebýt toho ledového pancíře." pokýval jsem důležitě hlavou. Tak tak, ulovit něco tak neinteligentního a obyčejného, jako je ryba, by byla určitě pro nás hračka.

Loterie 5/5

Idylka ranního povalování rychle skončila. Z oblohy začaly padat sněhové vločky a teta Sesi zavelela k odchodu. Rozmrzele jsem se zvedl a opustil tak příjemné teplo dospělého vlčího těla. Nicméně hned jak se mé tlapky dotkly země, rozmrzelost byla ta tam a jako zázrakem se vrátila všechna energie, která se při odpočinku vytratila kdo ví kam. Inu, teď byla zpátky. Šel jsem směrem, který teta určila a nikterak jsem se nevzdaloval. Spíš jsem tak poskakoval kolem ní jako střelená koza. Za poměrně krátkou chvíli teta prohlásila, že někoho cítí. "Vážně? A koho? Je to maminka? Nebo ségra? Nebo možná mě hledají starší sourozenci, ti můžou chodit mimo les jak chtějí, jsou už velcí a dospělí a tatínek říkal, že i moudří." Zas mi jela huba pantem. Skrze oslí můstky bych dokázal mluvit bez přestávky klidně celé hodiny. Ještě že jsem si všiml siluety, která vypadala úplně jako já. Zalapal jsem po dechu. "VEROOOOOO!" zaječel jsem jejím směrem, ale kdo ví, jestli mě přes ten vítr slyšela. Tajtrlíkovala tam kolem nějakého kamene a rejdila kolem břehu. Hned jsem za ní vyrazil, teta mě jen tak tak stihla upozornit na to, abych se moc nevzdaloval. Ale tak to já nedělal přece, byl to určitě jen kousek. Běžel jsem za sestrou a dělal u toho řádný povyk. "Veroooo Vero jde jsi byla? Kde je maminka?" Inu, hlučný jsem vskutku byl. A taky zbrklý, protože se mi nepodařilo včas zabrzdit a sejmul jsem sestru se vší parádou. Oba jsme dopadli do sněhu, já hlavou napřed.

Loterie 4/5

V mém blbnuté mě vyrušil až tetin hlas. "Mlha?" zopakoval, ale nebyl si jistý, jestli to řekl správně. Někdy bylo těžké poznat, co je koktání a co je skutečné správné slovo. Podíval se znova nahoru na bílou vrstvu a zamračil se. "A proč tam je? Radši bych viděl mraky a sluníčko." zahuhňal jsem nespokojeně. Nechal jsem se obemknout tetiným tělem a spokojeně jsem se zachumlal. Zafuněl jsem si prostor v její srsti, takže mi bylo teplo i na čenich. Takhle bych kliďánko mohl i usnout. Jak jsem se tulil a zahříval o tělo tetičky Sesi, razantně jsem změnil svou náturu. Byl jsem klidný, spokojený a výrazně méně otravný. Vládla ospalá atmosféra, tak akorát na válení se. A u toho jsem bedlivě poslouchal. "Sníh? Sesi znamená vážně sníh?" obrátil jsem na ni svá zvědavá očka. "A je to daleko? To ledové království." očka mi zazářila. Zaujalo me to, ne že ne. "A ty jsi taky princezna?" Stupidní otázka, ale mně dávala perfektní smysl. Jako vše, co se mojí malou hlavou honilo.

Loterie 3/5

Válel jsem se u tetina kožichu a bylo mi náramně dobře. Teta byla teplá a měkoučká, i když jsem mohl jasně cítit snad všechny její kosti. Ale co jí chybělo na mase, doháněla chlupy. Byla jako huňatý obláček. Sice trochu hrubosrstý a neforemný, ale pořád obláček. Přistihl jsem sám sebe, jak zvedám tlapku a pouštím ji volným pádem do její srsti pořád dokola a představuji si, jak jsem já ta tlapka a padám do nekonečné změti chlupaté vaty. Ani jsem si nevšiml, že teta Sesi prožívá krušné chvíle. Srdíčko jí bilo jako splašené, to jo, ale cožpak já mohl vědět, co to znamená? Třeba takhle rychle bije srdce dospělákům, možná jsou moc velcí a staří a jejích srdíčko to nezvládá, tak musí bít rychle. Máma teda měla vždy mnohem klidnější tep, ale maminka může být prostě jen jiná. Nebo je jiná teta Sesi, tyhle věci mi nikdy nikdo nevysvětlil. Ještě nebylo kdy.

Loterie 4/5

Ležel jsem nalepený na tetu a sopkojeně se chumlal. Nebe bylo temné, ale zároveň úplně světlé, byla na něm bíhá nepropustná hmota a já nechápal, kam se podělo slunce a mraky. "Tetičko, máš taky ráda sníh?" ptal jsem se dál na náhodné otázky. "Je tam kde jsi dřív bydlela taky tolik sněhu? Maminka říkala, že až přijde jaro, sníh zmizí. Trochu se toho bojím. Co když se mi jaro nebude líbit?" vznesl jsem obavy. Kdo ví, zda byly oprávněné. Pro mě byly ale naprosto vážně a skutečné. A tížily mne. Teta by na ně ale mohla mít odpovědi, což mě uklidňovalo. Zavrtal jsem se do její teplé srsti. Byl jsem tak neskutečně maličký. Teta byla drobná, ale já byl opravdu mrňavý. Však jsem se teprve nedávno narodil. Měl jsem nárok na to být malý a drobný a zvědavý a možná i trochu otravný. Ale jenom trošičku! A tak nějak hezky a kouzelně.

Loterie 3/5

Teta Sesi hrozně moc utichla. Byla zamlklá a jen zopakovala slovíčko "moc". Ale co moc? Jooo vlastně moc vlků! "Anooo moc moc vlků! A jsou taky moc moc fajn." zasmál jsem se nadšeně. Škoda že teta nadšení nesdílela. Ale to jsem nemohl poznat, protože měla pořád ten kamenný smutný výraz. Kdo ví, kde k němu přišla, moje tvář se měnila každou vteřinu. Ne! Setinu vteřiny! Svalil jsem se na záda a spokojeně vydechnul. Zatímco teta prožívala nejspíš krizi, já měl radost a cítil jsem se v pohodě a trochu unaveně. Byl jsem přeci jen hrozně moc malý, tak mě to běhání a lítání a povykování vyčerpalo. Ano, i já jsem měl strop. A právě jsem ho dosáhl. "Teto Sesi, proč je dneska nebe bílé? Kde jsou mraky?" zeptal jsem se znenadání, když jsem se díval vzhůru.

Moc jsem ještě nechápal, co všechna tahle slova znamenají. Věděl jsem ale, že jsem svým způsobem dostal pochvalu, a to mi bohatě stačilo. Tak prostý můj život byl. Jediné, po čem jsem mohl toužit, byla pozornost a pochvaly. Protože všechno ostatní už dávno mám. "Nezapomenu! Je to přece jasné, jsem princ z Cedrového lesa." Řekl jsem to, jako kdyby to byla nejjasnější věc na světě, která se nikdy nezmění. A proč by taky mělo? Neviděl jsem důvod, proč se čehokoliv bát. Rodiče mi dají na co si ukážu, všechno vyřeší, cokoliv zajistí.
Tetička byla sice moc milá a zábavná, ale pořád měla na tváři takový divný výraz. Nejspíš se takhle xichtí už od narození, ale moc se mi to nelíbilo. Vůbec se neusmívala. A přitom se tak bavila! Jak to vím? Prostě vím, se mnou se nejde nebavit. Jsem nejlepší společnost, jakou si kdo může přát, to bylo jisté. Jinak by se neptala na Cedrový les a nežadonila o moje vyprávění, ha! Bylo to jasné. Chce mě slyšet mluvit. A já jí svým pisklavým hláskem radostně vyhověl. "Je to nejlepší les na světě! Máme vysokánské pichlavé stromy, které krásně voní. Je pod nimi strašně málo sněhu, ale země je vždycky měkoučká a příjemná. Všude jinde je sníh, led, nebo tvrdá zem, ale u nás se měkko a hezky. Můžu si lehnout kamkoliv a je to jako spinkat na obláčku. A máme hooodně moc vlků! Tak moc, že sám ani nevím kolik, ale všichni jsou strašně moc fajn. Jsou tam maminka s tatínkem, ségry, velký brácha a velká ségra a... a ještě někdo, ale ty neznám." Ano, tohle pro mě bylo hodně. No co, uměl jsem nafouknout i tu nejtitěrnější blbost. V mých očích bylo všechno super a velký a skvělý a nejlepší a obzvlášť, pokud šlo o můj domov. "A máme se všichni moc rádi, maminka je moc hezká a silná a moc moc moudrá a s tatínkem je velká sranda, vždycky ví jak poradit a má nejlepší hry! A ségry jsou taky moc chytré a velký brácha je taaaak boží! Je velikánský a asi moc moc silný, ale vypadá úplně jinak, protože prý nemáme stejnou maminku. Nevím co to znamená, ale jeho maminka je prý taky moc super, těším se až ji poznám." Mlel jsem páté přes deváté, žvanil o nesmyslech i o důležitých interních záležitostech. Neměl jsem absolutně žádný filtr. Kdyby mě slyšeli rodiče, nejspíš by mi dali za uši.

Loterie 3/5

Neví? Jak neví? Dospělí ví všechno! Protože jestli ne, tak není důvod se jich ptát. A když se jich nemůžu ptát, kde získám informace? Už už jsem se nadechoval k hlasitým protestům, ale teta mi naštěstí dala aspoň malé vysvětlení. "Aha. Takže lžou sami sobě?" zeptal jsem se pro jistotu, ale spíš než otázka, to bylo takové konstatování. Pravdou bylo, že jsem si poměrně rychle na všechno dělal vlastní názor, který šlo celkem náročně změnit. Zatím ale šlo, což bylo nejspíš pozitivní.
"To je super že nemáš tu bujnou fantazii a nelžeš si. Já taky vím kdo jsem!" prohlásil jsem pyšně. Jen jsem netušil, že pro každého z nás to znamená něco docela jiného. Já byl princ, následník Cedrového trůnu, důležitý člen smečky. Teta Sesi byla osamělá tulačka. Já ale svět viděl v docela jiných barvách, než tetička.
Jejich hra pokračovala ve veselém duchu, teta Sesi snášela statečně všechny mé útoky, ale nejspíš si pořádně oddechla, když jsem z ní konečně slezl. Bohužel však netušila, že se mi energie vzápětí vrátí. "Jů, to by bylo príma! Tak já řeknu mamince a tatínkovi a půjdeš s námi a budeš si se mnou moct hrát pořád a pořád." Vrtěl jsem nadšeně ocasem a znovu si poposkočil. Z radosti jsem se převalil přes tetu a štípl ji do tváře. Byl to drzý výpad, ale poměrně neškodný. Maximálně jsem ji trochu zatahal za chlupy.

Loterie 4/5

Teta chňapala kolem sebe a pokaždé, když u mně cvakla čelistmi a já se jí vyhnul, rozjařeně jsem se rozesmál. Byl jsem čím dál tím drzejší a kompletně jsem kolem ní ztratil zábrany. Tak trochu jsem si ji adoptoval. Jak jsem hrabal do sněhu, zaslechl jsem za sebou tetu jak zahalekala, že jsem ji dostal. Zasmál jsem se a ještě několikrát zahrabal. Otočil jsem se na ni a pyšně seznal, že byla pokrytá velkou spoustou sněhu. "Nepřítel pokořen!" zahlásil jsem svým pisklavým dětským hláskem a na tetičku skočil. Ještě že jsem měl s bídou pár kilo. I když byla teta Sesi dost křehká a hubená, tíhu mého těla skoro nemohla pocítit. Válel jsem se po ní a tahal ji za náprsenku. Nijak jsem si nevšiml zda toho měla teta už dost nebo ne. Prostě jsem blbnul. Naštěstí pro ni jsem se neudržel na nestabilním dospělém vlčím těle a slítnul jsem vedle do sněhu. "To byla sranda! Teto Sesi, až najdeme maminku, zůstaneš s náma?" zeptal jsem se s vrtícím ocáskem a hlavou přilepenou na packách. Co že to táta říkal? Vlčecí oči zaberou na každého! A tak jsem na tetičku zamrkal a snažil se o co nejroztomilejší kukuč, jaký jsem dovedl. "Budeme si hrát a povídat si a bude to príma." Už jsem fantazíroval, aniž bych dostal odpověď. Měl jsem své představy o tom, jak věci fungují a mají fungovat.