Příspěvky uživatele

< návrat zpět

THYRA NINA | únor 3/10

Sestřička už vypadala mnohem veseleji a klidněji. To mi dost zvedlo náladu, nechal jsem se rozmazlit a olíznout. Tuhle náklonnost si rád nechám líbit, jsem totiž mazel od kosti! Thyra navíc vždycky byla ta rozumná, na kterou je spoleh. Líbilo se mi, že se role na chvíli obrátily a já byl najednou ten chrabrý spolehlivý vlk, o kterého se každý může s radostí opřít. Nu, společná chvilka skončila. Ségra se potřebovala pořádně prohlédnout, zda vypadá pořád k světu, což jsem naprosto chápal. Naše kožíšky byly královské! Nesmí se s nimi nikdy nic stát. Pokýval jsem hlavou a zhodnotil, že je vše v naprostém pořádku.
Sestřička se ještě trochu uhladila, načež si všimla, že držím ono pírko. Prošel jsem si pro něj peklem, jen co je pravda! Ještě že to Thyra náležitě ocenila. Radostně jsem zavrtěl krátkým chundelatým ocáskem. "Byla to dřina, to ti povím! Ten tvor měl divný výrůstek na hlavě, pekelně tvrdý a ostrý! A dlouhé ostré prsty a strašně moc divné chlupy, tohle je jeden z nich." poukázal jsem na kroutící se černé pírko, které mělo hezoučký duhový odlesk víc do modra. Bylo překrásné, i když trochu rozčeřené. "Bylo to pěkně protivné zvíře, ale nakonec strachy odletěl. Zahnal jsem ho, ale na poslední chvíli jsem si vzal trofej." Hrdě jsem se vyprsil a pyšně vzal pírko do zubů. Pořádně jsem si sestru prohlédl a zhodnotil, že nejlíp bude držet i vypadat na hlavě. Opatrně jsem ho zasunul do husté srsti za ušima, blíž ke krku. Pěkně tam drželo, ale musí si dávat pozor, aby se neoklepala nebo tak. "A je to! Škoda že se nevidíš, náramně ti sluší." podotkl jsem zamyšleně, ale bohužel jsem neměl jak jí ho ukázat. "Jen počkej až to uvidí ostatní! Závistí prasknou." A to vše díky mně, ha!

THYRA NINA | únor 2/10

Tak strašně moc se mi ulevilo, že jsem ségru našel! Nikdy bych si neodpustil, kdybych o ni měl přijít, už nikdy nic by nebylo jako dřív. Sice jsem neměl ponětí co to znamená, ale vlastně jsem to ani vědět nechtěl. Thyra byla tady a vypadala celkem v pohodě. Celkem. Divně se motala a vypadala že bude brzo brečet, ale určitě jí nešlo o život, takže to bylo v pohodě. Snad. Nadšeně se mi vrhla kolem krku a já se se smíchem nechal rád povalit. "Já tě najdu vždycky všude!" slíbil jsem olízl jí čenich. "Stačí zavolat a já se zjevím a pomůžu ti." zazubil jsem se a hrdě vypjal hruď. Jo! Jsem zachránce Ezekiel, na mě je spoleh! Ségry se nemusí vůbec bát, protože je ochráním. Nějak. Snad to nebude potřeba moc často, moc jsem toho ještě neuměl.
"Aha, ou a bolelo to?" kníkl jsem a pořádně si Thyru prohlédl. Nevěděl jsem sice co hledám, ale radši jsem u toho byl důkladný. "Vypadáš pořád stejně." zhodnotil jsem s úsměvem. Jo, byla v pohodě, nic se nestalo, nikdo neumřel a já nedostanu po tlamě. Určitě to tak je a bude a musí být. Sestřička si všimla, že něco držím a mně došlo, že mám pořád ještě to pírko, které jsem sebral tomu černému zvířeti. "Ah no jo! To je pro tebe." zavrtěl jsem ocáskem a poničené pírko jí podal. "To je z toho divného tvora. Vidíš, vyškubnul jsem mu to!" prohlásil jsem hrdě. ni jsem nevěděl, proč bych na to měl být hrdý, ale prostě jsem byl.

47

Spokojeně jsem si hověl v obřím chumlu sourozenců. Zdály se mi jen ty nejsuprovější sny, kde fugurovala celičká Cedrová smečka. Byli tam maminka, tatínek, sourozenci, kterých bylo kdo ví proč asi stovka, a teta Sesi. Byla to paráda! Samozřejmě, že se mi nechtělo se budit. Ale něco vedle mě sebou začalo švrdlat a kroutit se a šťouchat do mě. Nespokojeně jsem zabručel a podvědomě to něco odstrčil packou. Bylo mi to teda prd platný, protože se to kroutilo dál, a navíc to začalo vydávat zvuky. Neochotně jsem otevřel oči a uviděl Thyřin zadek, jak poskakuje u mého obličeje. Nadšeně jsem písknul a překulil se na záda, abych její ocas chytil do tlamy. Nechytil, ale bavilo mě to. "Dobré ráno." popřál jsem všem v jeskyni, a narozdíl od Thyry jsem se vůbec nesnažil být potichu. Zvlášť když jsem si všiml, že je vzhůru i naše velká sestra.
"Ahoooj!" pozdravil jsem světlou vlčici nadšeně a vyskočil na nožky. Omylem jsem u toho strčil do Thyry a posunul Veru, která ještě spala. Nedbal jsem ničeho a nadšeně jsem skočil na Thyru tak, abychom se oba svalili na nebohou Ciri, která byla námi okamžitě zavalená. Ségra byla mnohem citlivější a ohleduplnější než já. A taky měla svoji vlčecí energii mnohem lépe pod kontrolou, zatímco já byl v podstatě pochodující gejzír. "Pojď si hrát!" vyzval jsem hned velkou ségru a zamrkal jsem svýma velkýma prosebnýma žlutýma očima.

46

//Cedrový háj

Nadšeně jsem přikývl a už už se chtěl rozeběhnout k úkrytu, když mě zastavila maminka. Konečně byla mluvnější. Sice se mě chystala sprdnout za ten úprk, ale já měl radost, že je tady a že na mě mluví a vůbec že tu všichni takhle jsme. "Ano maminko?" otočil jsem se na ni hned a s jiskřivýma očima čekal, co z ní vyleze. Ale místo křiku mě čekalo jen pokárání a žádost, abych "to" už nedělal. Věděl jsem, co tím myslí. "Dobře maminko." Poposkočil jsem si, abych mámě dosáhl na čenich a olízl ji. Trefil jsem se teda jen do brady, protože jsem ještě malý a neumím odhadnout dobře vzdálenost, ale nijak mi to nevadilo. Hned nato jsem se rozeběhl k noře a nechal se vcucnout otvorem dovnitř. Hned mi zrak padl na Thyru a velkou ségru, která nám nedávno utekla z dohledu. Nadšeně jsem se celý zavrtěl a už už chtěl na ně s křikem skočit, ale tátův pohled mě zastavil. Nespokojeně jsem zabručel, ale skutečně ze mě nevyšla jinak ani hláska. Tetička k nim shodila i Veru a já samozřejmě hned začal žárlit. Chtěl jsem se taky tulit!
Ale protože mám rád všechny stejně, přiskočil jsem postupně k mámě, tátovi a tetě Sesi, každému dal olíznutí na dobrou noc a až pak se přikradl k sestrám a pořádně se k nim zachumlal. Tak, abych byl pěkně mezi každou z nich a každé se aspoň prstíčkem dotýkal. Bylo tu takové teplíčko! I když jsem měl ještě před chvílí plno energie, padla na mě únava, víčka ztěžkla a mysl odputovala do říše snů.

THYRA NINA | únor 1/10

Běžel jsem co mi nožky stačily, kéž by se to aspoň dalo nazvat během, ale s vážnou tváří bych to klasifikoval nanejvýš jako brodění se sněhem. Hledal jsem sestru a stále měl plnou tlamu havraního peří. Je to jeho chyba! Toho... toho opeřeného tvora, to kvůli němu se to všechno stalo! Kdyby se před námi tak neproducíroval, byli bychom pořád blízko rodičů a nic by se nám nedělo! Ale ono nééé, ono se to muselo přede mnou kroutit a vykrucovat. Ale já mu dal co proto a teď najdu Thyru a zachráním ji a budu hrdina a vůbec všechno dopadne dobře. Musí. Protože co by se stalo kdyby to nedopadlo dobře? Nic. A nic nejde, takže to bude dobrý. Jak jsem se tak snažil přesvědčit o tom, že vše bude dobré, zakopl jsem o něco pevného. "Co to... ha! Thyro!" zvolal jsem nadšeně a vrhl se na sestru nadšeně. Vypadala celkem v pohodě, nezraněně. "Je ti dobře? Co se stalo? Kde... jsme?" rozhlédl jsem se a přitulil se k sestře. Jak se teď vrátíme?

Táta mě ujistil, že se nic neděje a že bouřka brzy pomine. A já tomu samozřejmě věřil, protože to říká táta, takže to musí být pravda. Zavrtěl jsem ocasem a nadšeně sledoval konverzaci tetičky a tatínka. Vypadalo to, že teta Sesi už s námi zůstane a to se mi moooc líbilo! Přesně jak jsem celou dobu chtěl, všichni udělali to, co jsem si přál já. A to byl nejvíc super pocit na světě, chtěl jsem to takhle pořád a pořád. Protože moje slovo bylo zákon, hehe. Natlačil jsem se na tetičku a neposedně do ní šťouchl. Zvrátil jsem hlavu a hleděl s čenichem nahoru, abych se mohl tetičce dívat do očí - bolelo mě z toho za krkem. "Tak pojď, ukážu ti náš-" Než jsem stačil doříct větu, táta nás už táhl do úkrytu. Nespokojeně jsem si pro sebe zamručel, ale rozhodl se neodporovat. Byl jsem totiž dost promrzlý. "-úkryt! Ukážu ti náš úkryt." dopověděl jsem spěšně a hrdě se rozťapkal za tátou. Sice to původně nebyl můj nápad, ale teď to být můj nápad může!

//Úkryt

//V. Galtavar

Shledání s maminkou bylo obzvlášť veselé. Vetřel jsem se mezi maminku a tatínka a bujaře jsem mámu vítal. Vypadala naštvaně, radostně a šíleně unaveně. Byla to divná kombinace, ani jsem nevěděl, že něco takového je možné. Zjevně nás s Verou všude hledala. Ale protože Vera spala na tetině hřbetě a já měl radost, že jsme zase všichni spolu, nedostali jsme ani vyhubováno. Ale... to nás možná ještě čeká. Teď mě to ale nezajímalo, teď jsem byl šťastný.
Otočil jsem se na tetu Sesi a nadšeně si poposkočil jako horská koza. Teda kůzle. "Jasně! Bude se ti tam moooc líbit! Ukážu ti VŠECHNO!" slíbil jsem nadšeně a bylo tetiččino štěstí, že jsem byl už taky dost unavený, jinak by mi huba jela celou cestu. A že to byla dlouhá a úmorná cesta! Vrátili jsme se do lesa za masivní chumelenice a zjevně jen tak tak jse se vyhnuli přírodní katastrofě. Zima se jaksi... změnila. Z minuty na minutu se měkoučký zábavný sníh změnil v hotovou noční můru. Překvapeně jsem zíral ven mezi stromy a sledoval otevřenou pláň, která se měnila v ledové peklo.
Bylo mi ouzko. Polekaně jsem se natiskl na tátovu nohu a kousek se za ní schoval. "T-tati, co se to děje?" ptal jsem se a sledoval šílenství, které částečně pohlcovalo i jejich krásný klidný les. Byla strašná zima. a i když byly stromy husté a mohutné, nedokázaly nás dokonale uchránit před sněhovou kalamitou, která se na nás přiřítila takto znenadání.

Táta se jako zázrakem uklidnil a byl zase ten starý dobrý táta. Klidný, emotivní a hodný. Nadšeně jsem si poposkočil, abych ho dokázal ťuknout do čenichu. "Já nevím! Máma byla tady a najednou tady nebyla, byl strašný vítr a hodně sněhu." kníknul jsem skoro až provinile. Utekl jsem jim. To bylo nad slunce jasné, vůbec nebylo pochyb. Běžel jsem daleko a sešel z cesty. Máma ani ségra mě dlouho nemohly najít, až nás nakonec našla Vera. Ale za jakou dobu! Provinile jsem sklopil uši. "Promiň tati, nechtěl jsem. Nevěděl jsem, že je tak jednoduché někoho ztratit." zakňoural jsem. Najednou jsem si uvědomil celou tíhu mého provinění. Nechal jsem mámu a sestru daleko za sebou a nechal je se o mě strachovat. Vzhledem k tomu, jak strašně jsem se bál já, umím si trochu představit, co cítily máma se sestrou. Teda, přeneseně.
"Co se blíží? Něco se děje? A... mámu jsem naposled viděl někde... tady?" Rozhlédl jsem se, ale všude jen sníh a nic jiného. Dost mě to mátlo. "Asi." dodal jsem zmateně. "Ale Thyra s námi nebyla." zavrtěl jsem hlavou a zvedla se ve mně vlna obav. Hledá i Thyru? Ztratila se? Někdo ji ukradl?! Zatímco jsem panikařil, táta si konečně všiml tety Sesi. A byl k ní skutečně galantní, jak se na vysoce postaveného vlka sluší a patří. Spokojeně jsem se dmul pýchou po tátově boku. Navíc jí nabídl i místečko v lese! "Joooo! Tetooo prosím pojď s náma! Budeme si hrát a poznáš Thyru a maminku!" vrtěl jsem snad celým tělem a nadšeně poposkakoval. Teta půjde s námi! Teta určitě bude u nás v lese a budeme si pořád hrát a povídat si a bude to skvělý!
Táta se na mě otočil a viditelně se mu ulevilo. Nechal jsem se zachumlat do tátovy srsti a spokojeně jsem se přitulil. "Nic mi není tati, teta se o nás poostarala. A jsem velký a silný! Já se nedám a ochránil bych i Veru, kdyby to bylo potřeba!" zahlásil jsem pyšně a neuváženě zároveň.
Inu, jakkoliv jsem byl nadšený a šťastný, byla mi hrozná zima. "Tati, půjdeme domů? Je maminka už doma?" kníkl jsem tiše, aby to Vera a teta neslyšely. Nechci přece před nimi vypadat jako slaboch! Ale tátovi jsem to říct mohl, nemusel jsem na něj dělat dojem. Táta mě totiž pochopí. A jak si malý princ poručil, tak se stalo. Vydali se směrem domů.

//Cedr

Loterie 2/5

Pochvala na moje vytí mi pěkně načechrala ego, stejně jako tetin čumák moji jemnou srst. Pochvaly byly fajn, zvlášť pochvaly od tety. Líbilo se mi, že vidí naši úžasnost a jedinečnost jasně a zřetelně. Zavrtěl jsem nadšeně ocáskem, mazlivě jsem se otřel o její přední nohu, protože výš jsem nedosáhl, a poslušně přikývl. "Tak já budu cvičit!" zazubil jsem se, ale moje nálada zase trochu povadla. Nikdo se na naše vytí neozval. "Mami..." kňournul jsem tiše, zatímco teta brala prochladlou Veru na záda. Trochu jsem jí to záviděl, ale řekl jsem si, že je holka a je mladší, takže bych měl o její blaho pečovat. A to i když to znamenalo dovolit jí, aby měla lepší výhled na teplém těle mé oblíbené tety. Závisti jsem se však neubránil, nebylo to v mých silách.
Naštěstí se osud obrátil v náš prospěch. V dálce jsem ucítil silný a naprosto nezaměnitelný pach táty. Byl tak silný, že jsem si ho nemohl splést s ničím jiným. "Táta!" zalapal jsem po dechu a chtěl se rozeběhnout za ním, ale než se tak stalo, byl u nás a křičel na mě. Leknutím jsem přepadl na záda a udělal kotoul vzad. Zmateně jsem na tátu koukal s ušima přitisknutýma až ke krku. Vychrlil na mě salvu otázek, ale protože tohle abnormálně rychlé mluvení mám po něm, rozuměl jsem každému slovu a velmi rychle jsem na ně taky dokázal reagovat.
"Tati! Ještě že jsi tady! Šel jsem s mámou, ale máma se ztratila někde za mnou a pak jsem potkal tetu Sesi a je s ní fakt sranda, je moc hodná a vypadá jako máma, ale nemá tak hezkou srst a pěkný modrý oči, jo a pomohla mi se vrátit zpátky a takhle jsme našli Veru, která se taky ztratila, tak jsme šli spolu, ale mámu nemůžeme najít, ale jsi tady ty, takže je všechno dobrý, žejo tati žejo? Je to dobrý, našel jsi nás." Vychrlil jsem všechno! Všechny poznatky, dojmy, pojmy, emoce, všechno jsem to na tátu mrsknul a očekával, že to bude dobrý. Hodně se zlobil, ale já měl radost. Seděl jsem u jeho nohou, koukal na něj velkýma žlutýma očima, usmíval se jako měsíček na hnoji a vrtěl ocáskem tak intenzivně, že mi za zadkem lítal všude sníh.
Teta Sesi se nakonec taky ozvala a mně došlo, že se vlastně neznají. "To je teta Sesi!" ukázal jsem na vlčici, jako kdyby to vysvětlovalo úplně vše. U toho jsem neposedně vrtěl celým tělem a nevěděl, co se vší tou radostí mám dělat.

Loterie 1/5

Už jsem neposkakoval, jen tak ťapkal. Únava byla značná a chlad mě brzdil. Kdyby mě zas nezaujala lekce od tety, asi bych byl docela protivný. D-d... D-uchovno?" zopakoval jsem ten výrazný důraz na písmeno D, ale moc mi to nesedělo. "Duchovno?" zkusil jsem opětovně a už mi to znělo aspoň trochu normálně. Nicméně význam jsem stejně nepochopil. "Magického? Jakože lepší než magie když je to magické a skvělé zároveň? A co se s tím duchovnem dělá?" ptál jsem se dál a otáčel hlavu v nechápavém gestu. Vysvětlit koncept duchovna malému vlčeti byl opravdu těžký úkol, nebylo překvapením, že mi to teta nedokázala podat srozumitelněji. Navíc se jí těžko mluvilo a bylo znát, že je čím dál tím unavenější. Stejně zmatený jsem byl i ohledně té... genetiky nebo co. "Takže bychom měli být všichni jako rodiče? Ale... Thyra je černá." zamračil jsem se. Tohle mi udělalo v hlavě pořádný bordel. "Znamená to, že není naše sestra?" zhrozil jsem se a začal mírně panikařit. "Ale já mám ségru rád! Nemůže nebýt moje sestra! Verooo Thyra není naše sestra!" Hned jsem zmobilizoval svoji OPRAVDOVOU sestru a dožadoval se její součinnosti při téhle katastrofě. Jenže Vera na moje blbosti neměla náladu. Byla unavená a promrzlá.

Loterie 5/5

Konečně jsme se dostali ze spárů řeky a jejího kousavého vzduchu, a mně přišlo, že cítím něco vzdáleně povědomého. Jen jsem netušil co. Ale rozhodně jsem to necítil poprvé! V tu najednou se teta Sesi zeptala, zda umí výt. Naklonil jsem hlavu na stranu a přemýšlel. "Nevím jak." přiznal jsem bez ostychu. Nějaký stud, pche! To já vůbec neznám. Je proto fajn, že nám naše nová opatrovnice ukázala, jak to dělá ona. Tedy, nebylo to nic nádherného, ale mně to tedy vyrazilo dech. "Páni!" zvolal jsem nadšeně a poskakoval na místě pomalu dva metry vysoko. "Teď já teď já teď já!" povykoval jsem a málem mi z toho nadšení rupla hlava. Sedl jsem si po vzoru tety, pořádně jsem si odkašlal, zaklonil hlavu a vypustil zhloubi svého hrdla... cosi. Bylo to o hodně tišší, než tetičky vytí. Bylo to dlouhé, kňouravé, hrdelní a znělo to jako když vítr foukne do dutiny stromu. Inu, nic moc. Ale na první pokus dobrý! Tedy, já byl docela spokojen.

Loterie 4/5

//Řeka Mathae

Kráčeli jsme bok po boku a já nadšeně poslouchal vysvětlování tety. Už bylo nad slunce jasné, že jsem si ji adoptoval. Sice nejspíš měla něco takového v plánu ona, ale nene kdepak. Nic takového! Vždy šly věci podle mých plánů, takže je jasné, že adoptovanou je rozhodně teta Sesi. "Duduchovnu? Co to je?" zeptal jsem se nechápavě, protože jsem tohle slovo slyšel nejspíš prvně. Teta ale odvrátila hlavu, což se mně nelíbilo. "Tetooo, co je duduchovnu?" zeptal jsem se znovu a trochu jsem se i zamračil. Měl jsem sice nově nabytou trpělivost, ale ta nebyla nekonečná, že ano. Naštěstí jsem tetinu pozornost získal rychle zpět. Vítězoslavně jsem se vytáhl do výšky - což nebylo moc, jsem prťavé malé vlče, co se sotva narodilo, a důležitě jsem přikyvoval. "Je to tak! Maminka je severská princezna, prý pochází z moc váženého a mocného rodu." potvrdil jsem hrdě. Moc jsem nechápal, co to vlastně znamená, ale ta spousta superlativ se mi náramně líbila. Poznámka o srsti mě nadchla. "Vážně? Jak to? Protože je maminka chlupatá, tak budeme taky?" Ano, znalost genetiky nulová, protože mi ji nikdo ještě nestihl vysvětlit. Nicméně jsem se zamračil, když zapochybovala o významech našich jmen. "Líbí! A víš proč? Protože jsou skvělá? A mají... mají super význam! Jen jsme se ještě maminky a tatínka nestihli na ten význam zeptat." Pokyvoval jsem u toho hlavou, jako kdybych vysvětloval něco vele důležitého. Ale tak, bylo to vlastně hrozně moc důležité! Jméno není jen tak, zůstane nám celý život a je potřeba, aby teta chápala, jak skvělá naše jména jsou. Tak jsem jí to raději důrazně vysvětlil, protože jak pomalu mluví, je dost možné, že pomalu taky chápe. Teda... nezdálo se, že by to tak bylo, ale riskovat jsem to nemohl, kdepak, to ne.

Loterie 2/5

Měl jsem radost, že jsme byli takhle ve třech, bylo to hned veselejší, ale už jsem se nemohl dočkat, až zase najdeme mámu. Stýskalo se mi. Byl jsem o poznání zranitelnější, když jsem neměl rodiče za zadkem. Co kdybych provedl nějakou hloupost? Musel bych si to žehlit sám a to nepřichází v úvahu! Byla by to dřina. A navíc by ho Vera pěkně sjela, to taky nechtěl riskovat. Ještě že tu byla teta, ta mě, jak se doposud zdá, nechá dělat v podstatě cokoliv. Bylo to fajn, i když možná trochu zbrklé. Inu, co by takové malé milé vlče jako já mohlo provést? Nic! Zhola nic.
Teta mě popohnala a já to vzal za slovo pravdy a zákona. Vylezl jsem ze sněhu a dal se na cestu. Nenechám se přece udolat nějakým mírným chladem, no ne? I když... vlastně byla vážně kosa.

//Jižní Galtavar

Loterie 1/5

Teta Sesi celá zkoprněla a umlkla. Inu, věděl jsem už, že má divnou vadu řeči a že jí často trvá dlouho, než ze sebe dostane kloudné slovo. A tak jsem byl trpělivý. Bylo až s podivem, jak snadno mě teta trpělivosti naučila. Však já taky nebyl žádný hlupák, moc dobře jsem věděl, že když to, co chci, dostanu jen s trpělivostí, tak holt trpělivý být musím. Ale napřed jsem zkusil několik oklik, které, samozřejmě, vůbec nefungovaly. Ale jindy a jinde by mohly! Jen prostě u tety ne. Nakonec ze sebe vysoukala odpověď, která mě vlastně dokonale uspokojila. "Páááni, sníh a led! Jako vlci z pravého severu." zavrtěl jsem nadšeně ocáskem. "Maminka je taky ze severu!" pochlubil jsem se. Nevěděl jsem, co to pořádně znamená, ale slyšel jsem to maminku říkat, tak jsem to zopakoval. Snad to je něco dobrého. Ale tak... máma by rozhodně neříkala nic špatného, máma totiž moc dobře ví jak mluvit a co říkat. Opakování jejích slov nemohlo nést neplechu, nene, nic takového. Dotaz na naše jména mě však zastihl nepřipraveného. Zmateně jsem se podíval na sestru, zda náhodou neví, co naše jména znamenají. Ale zdá se, že to nám rodiče ještě neřekli. A tak jsem se otočil zpátky na tetu Sesi a zcela upřímně pravil: "Nemám ponětí." Jednoduché, na tohle má odpověď jen maminka s tatínkem. "Ale určitě je to něco úžasného!" V tom jsem měl tedy jasno.

Loterie 4/5

"To teda jsme, o tom není pochyb!" odpověděl jsem oběma dámám pyšně a užíval jsem si moment královského oslnění. Docela jsem si uvědomoval, že pozornost samic mi imponovala víc, než pozornost samců. Táta a Reonys byli sice také vlky, před kterými chtěl zářit, ale upřímně mu mnohem víc záleželo na tom, co si o něm myslí jeho sestry, mamka a teta. Bylo to příjemně jiné.
Na zmínku o nové osobě jsem okamžitě zareagoval. "Siku? Tvůj brácha je Siku? A taky to něco znamená, jako že Sesi znamená sníh?" vrtěl jsem ocasem, zatímco jsem se otočil k tetě čelem a koukal na ni, zatímco se moje nožky snažily jít pozpátku. Bylo to náročnější, než jsem čekal, zvlášť v tom vysokém sněhu, občas se mi podařilo klopýtnout a málem spadnout. Tetička se opět ptala na mámu. "Někde tu bude! Žejo sestři?" otočil jsem se na Veru a v tom manévru sebou mrsknul do bílé přikrývky. Přišlo mi, že mi divně tuhnout nožky. "Bolí mě packy." postěžoval jsem si. Byl jsem z toho faktu trochu rozmrzelý, nelíbilo se mi, když mi někdo nebo něco brání ve volném pohybu.