Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Brácha se smíchem pošťoucnul ségru, což se mi náramně líbilo. Dva kluci proti jedné holce. Nicméně Vera se nenechala a pořádně si své jídlo hlídala! Ještě že já byl na tohle až moc jednoduchý - hlavně se nažrat a pobavit se. Co už se mi líbilo méně byl fakt, že prý na medvědy nepůjdeme. Což se ani mně ani Veře nelíbilo. "Jo! Jsme přece vlci, jsme velcí a silní, my skolíme cokoliv!" Naparoval jsem se. Faktem ale bylo, že jsem neměl ani páru, jak takový medvěd vypadá ani jak je velký. Věděl jsem o něm jen z doslechu a to mi nedalo dostatečný obrázek. "Čenichy? A najdeme pomocí nich cokoliv?" Zeptal jsem se zvědavě a začenichal. Samozřejmě jsem netušil co cítím, protože jsem pachy neuměl spojit s původcem. Ale rozhodně to vonělo příjemně.
Ségra najednou začala mít roupy, což mě náramně podpořilo s těmi mými. Zase jsem začal poskakovat kolem a intenzivně Veře přitakával. Jakmile se rozeběhla, nadšením mi málem explodovala hlava. "JOOOOO!" Zaječel jsem znenadání a rozeběhl se za malou vlčicí. Ani náhodou jsem nehodlal zahodit možnost si zazávodit a porazit absolutně každého, kdo se pokusí mě vyzvat k souboji. Rozeběhl jsem se za sestrou a samozřejmě ztratil hlavu. Bylo mi fuk kam běžíme, kde je cíl, ani zda se nás brácha Reo drží. Chtěl jsem běžet!

//VVJ

Zatímco já jsem se kvalitně futroval, za mnou se děly věci. Thyra se vybavovala s nějakým cizincem, Reo něco řešit s tetou, máma se oblizovala s tátou a Vera mi něco říkala. Jen teda já toho moc přes moje hlasitý žvýkání neslyšel, tak jsem jen zahuhlal cosi v odpověď a doufal, že to nebylo nic, co by vyžadovalo celou větu. Došel jsem k prozření až ve chvíli, kdy moje zalehlé uši zaregistrovaly vzdálené slovo "stopovat". Okamžitě jsem se odlepil od masa a vyhledal pohled velkého bráchy. "Stopovat? Jasně!" Hned jsem byl připravený na značkách před Reem, ale k pořádnému nástupu to mělo daleko - pořád jsem se vrtěl. "A půjdeme taky na losa? Nebo na medvěda? Nebo na... na... já nevim, co se dobře stopuje? A... ehm, co to teda je? Budeme si stoupat a chodit jako to zvíře, abychom mysleli jako ono a pak ho našli?" Mlel jsem kraviny samozřejmě, ale mně to přišlo jako ta nejvěrohodnější věc. Vera si postěžovala na moje tendence si všechno brát a upozornila nás, že můžu jít jenom, když to teda dělat nebudu. "Nééééééé." Protáhl jsem a nalepil se na ségru z boku. Krapet jsem nad ní čouhal, ale ne moc. Sice jsme rostli rychle, ale ne zas až tak rychle, to by bylo divný. Otřel jsem se o ní hlavou zapatlanou od krve, ale naštěstí jsme beztak byli obalení oba. "Ale slibovat to nebudu." Ušklíbl jsem se, šťouchl do ní čumákem a ihned odskočil do strany. Popadla mě tak super nálada, že jsem poskakoval kolem jako hopsakoule, sem tam popobíhal, chvíli dělal tryskem kroužky kolem obou sourozenců, nebo jenom tak poposkakoval ze strany na stranu. Už abychom šli!

Tolik věcí, tolik vzruchu a tolik vlků! No byl jsem v sedmém nebi. Navíc k mému pelášení se přidala i Vera, což dělalo celou situaci ještě zábavnější, i když mě dost necitlivě chytala za ocas. Brácha Reo se čepýřil a ukazoval na pořádně velké zvíře. "Fakt?! Tak jo tak jo tak jo!" Souhlasil jsem hned nadšeně s povzbuzením k jídlu, zvlášť když to znamenalo, že se o to dřív přidám k lovu. Vrhnul jsem se na losa jako kdybych měsíce nežral a zasekl jsem se u té tvrdé kůže. Chytil jsem se zubama a s vrčením tahal a škubal. Nakonec se mi ale povedlo jen uštípnout chuchvalec chlupů a převalit se na záda. "Jsem říkal že mají tu kůži tlustou!" Zamručel jsem nespokojeně. To už se ale Vera dostala k ráně a tedy i k masu. "Já chci taky!" Nasáčkoval jsem se až úplně k ní, vtíravě jsem jí olízl tvář a čumákem se vpáčil ke zdroji. Jestli mě štípla, kopla, nebo dělala cokoliv jiného násilného, já se narval k masu a spokojeně trpěl všechny možné výpady sestry. Těžko říct zda jsem cokoliv vnímal, teplé maso se ještě legračně hýbalo a bylo tak strašně dobré! Naprostá paráda. Celou hlavu jsem měl přilepenou ke zvířeti a hltal jsem co se dalo. Vera mezitím vyjednávala další postup. Inu protože jsem jí a jejím vyjednávacím schopnostem plně věřil, nechal jsem ji to vyřídit, zatímco jsem trhal tvrdou kůži a snažil se dostat k více masa. A samozřejmě udělat službu i ostatním žejo, ale teda hlavně sobě.

Vera nadšeně zapískala, když se velký brácha předváděl při lovu. Teda... on se asi nepředváděl, ale vypadal u toho fakt hustě! Byl rychlý a obratný, ale zároveň se na losy vrhal jako medvěd. Určitě se musel aspoň malilinkato převádět! "Páááni, velký brácha je vážně něco." Vzdychl jsem obdivně. Koukal jsem na tu scenerii jako na svatý obrázek. Vskutku jsem uměl ocenit pěknou show, i na to, jaký jsem byl vejtaha a chtěl být ve středu dění vždy a všude. Musel jsem ale uznat, že koukat z křoví jak někdo jiný maká, to taky nebylo úplně špatné. Kdy mě vezmou na lov? Napadlo mě nedočkavě. Určitě mi to půjde! Mezi sestrami proběhla maličká přestřelka na téma "cítí zvířata bolest?" Veru jejich bolest nezajímala, zatímco Thyru to nějak rozesmutnilo. A já? No, já se nad tím ani nestihl zamyslet, protože se toho kolem dělo příliš mnoho. Typický chlap, neudrží pozornost dost dlouho na to, aby se účastnil emotivní konverzace. "Myslíte, že nás brzy taky vezmou na lov?" Neodpustil jsem si otázku, která spíš mířila směrem k tetě. Koutkem oka jsem ji pozoroval a dělal, že mě to jakože nezajímá, ale zajímalo. Zajímalo mě to zatraceně hodně. Teta nám vysvětlovala jak to na světě chodí, a že bez spolupráce by mohli vlci také přijít k úhoně. To mi ještě nedávalo pořádně smysl, zranění a smrt byla témata, na která jsem ještě neměl pořádně rozum. Navíc jsem se cítil nedotknutelný, vzhledem ke svému původu a rodině, která kokem mě dělala neproniknutelnou ochrannou zeď.
Zatímco já se pohroužel do myšlenek ohledně lovu, Thyra se vypařila. Dala sice vědět že jde kousek dál, ale já to zaregistroval jen velmi okrajově. "Hele už jsou hotoví!" Vyjekl jsem nadšeně a aniž bych na cokoliv čekal, vyběhl jsem z našeho úkrytu rovnou ke skupince vlků. "Mamíííí tatííí!" Vřískal jsem a letěl k nim co mi nohy stačily. "To byla taková paráda! Jste nejlepší! A nejsilnější! A můžu si kousnout? A chci taky na lov, teta Sesi nám všechno vysvětlila, jsme určitě připravení!" Přiřítil jsem se jako velká voda a jen tak tak ustál zabrždění. Udělal jsem menší vyrytý proužek ve vlhké trávě a zastavil se ani ne půlmetr před zakrváceným bráchou Reem. Vzhlédl jsem k němu a chvíli si ho prohlížel. V očích se mi zračila čistá náklonnost. "To bylo skvělý jak jsi se na to vrhnul! Jako medvěd, ale elegantněji." Vrtěl jsem ocáskem.

Etney a Reonys - před lovem
Táta byl samozřejmě hodně chápavý a nesnažil se mě nijak seřvat. Vlastně jsem ani nevěděl jak by to mělo vypadat, nikdy na nás neřval ani nás netrestal. A u mámy stačil jediný pohled, ta byla o dost drsnější. Vcelku rychle jsem přepnul a zase si vesele poskakoval, navíc mě podpořil i brácha Reo. "Jooo přesně, nemůžu zaostávat přece! Musím si to někde zkusit." smál jsem se a hravě chňapnul pod bráchovým čenichem, ale nedosáhl jsem k němu, takže mi jen klaply zoubky.

Všichni - před lovem
Byla to zábava a připadal jsem si děsně důležitě takhle mezi dospělákama na lovu. Panebože NA LOVU! Až teď mi docházelo, jak důležité to vlastně je a moje tělo začalo na tolik vzrušení dost reagovat. Navíc jsem si všiml, že se přidala i máma. Asi si už odpočinula, z toho jsem měl dvakrát tak velkou radost! Pobíhal jsem tam a zpátky, kroužil kolem všech a náhodně do všech šťouchal. Tu jsem drknul do táty, támhle jsem lapil Veřino ucho, fouknul Thyře vzduch do obličeje, skočil cvičně po tetě Sesi, nebo probíhal pod nohama ségry Ciri a mámy. Neřízená střela.

Všichni, hlavně Sesi - začátek lovu
Táta z ničeho nic zavelel k lovu, ale rozložení sil se mi nelíbilo. Jak jako že zůstaneme s tetou? To jako že nebudeme lovit? Otočil jsem se na drobnou šedou vlčici a smutně jsem zakňoural. "Takže s nimi nepůjdeme? Budeme jenom... stát?" Nafouknul jsem se vzteky. Vůbec se mi to nelíbilo, nemohl jsem ještě posoudit míru nebezpečí, které lov přinášel. Veře se to taky ani za mák nelíbilo, zato Thyra si poslušně sedla a přilepila oči na dospělé vlky. Já to prožíval asi nejvíc, naštvaně jsem zavrčel a vycenil zoubky. "Já chci jít taky!" Naštvaně jsem zahrabal packama do hlíny a z nervozity vykousl kus trávníku. Nakonec jsem ale nemohl nic dělat, tak jsem si uraženě lehl vedle Thyry a vypustil pořádně vzteklé odfrknutí. "Chci lovit teď, ne potom si to "zkoušet" na nějakých prťatech." zahučel jsem si pod čumák, ale spíš to bylo hlasitější šeptání. Teta vysvětlovala jak se taková zvěř stopuje, ale já na aktivní poslouchání byl moc uražený. Koukal jsem závistivě za rodiči a sourozenci, ale jedno ucho jsem měl přeci jen natočené k tetě a sestrám. Zajímalo mě to, ale nehodlal jsem dát najevo jak moc. Ještě by si někdo myslel, že jsem tomu dal před lovem přednost dobrovolně!

Sesi, Thyra, Vera - během lovu
Trochu jsem ale pookřál, když Vera přemluvila tetu k tomu, abychom šli trochu blíž. Na to jsem reagoval jakoby odměřeně, ale bylo beztak vidět, jak mě to nadchlo. Mlčky jsem se připojil k dámské společnosti a dělal důležitého. Ocas mi ale lítal jako šílený a tlapky je ochotně následovaly. Thyra si přisadila a obě ségry se tetě zcela očividně dostaly do hlavy a přesvědčily ji. A já se spokojeně vezl. "Jo! A já vás kdyžtak ochráním!" přidal jsem se sebevědomě, abych taky nebyl páté kolo v konverzaci. "Ale samozřejmě budu maximálně ticho a poslušný." zamrkal jsem neodolatelně jako největší neviňátko.
Neohroženě jsme se blížili ke zbytku skupiny a vykukovali jsme zpoza vysoké trávy. Netrvalo dlouho a i já si všiml zvířat opodál. Zalapal jsem po dechu a trochu nerozvážně vykoukl. Teta ale zavelela, abychom se na ni raději přitiskli. Mně se nechtělo, ale chtěl jsem všem ukázat, že je na mě taky spoleh. Nalepil jsem se na její šedý bok a natahoval jsem krk co to šlo. Thyra se zeptala na city toho losa. "To asi ne, ne? Koukej jak jsou obří, určitě mají tlustou kůži." poznamenal jsem, ale pak mi došlo, že je to trochu divné. "No jo... ale když jsou tak velcí a mohutní... jak je uloví?" Tolik otazníků, vůbec jsem si takový lov neuměl představit. Jasně, jedl jsem už maso hodněkrát a věděl jsem, že ho přinesli naši a že to bývávalo živé zvíře. Ale jak se takové zvíře loví? Co budou dělat? A jak moc se bude ten velký kopytník bránit? Oči jsem měl dokořán a nechtěl jsem přijít ani o jedinou chvíli.

Táta nás sprdnul a prohlásil, že se nějakých prcků vůbec nemusíme bát. Bát? Pfff! Blbost, my se nebojíme. Ale jsou hnusní a když nás instruoval k zašlápnutí těch brabenců či co, zakřenil jsem se ještě víc. "Jakože na to máme sáhnout? A nejde třeba... já nevim... je odfouknout? Nebo spálit?" Samozřejmě jsem neměl svou vlastní magii, ale třeba když budu opravdu hodně chtít, najednou se objeví! Co že to měla máma za magii? Nojooo vítr! Pořádně jsem zafoukal na malé černé potvůrky, které se pod náporem větru na moment zastavily a pak se rozeběhly ještě rychlejc přímo k mým tlapkám. "Ou nenene já nechtěl, už nebudu, nesahejte na mě!" Vypísknul jsem překvapeně a schoval jsem se za tetu Sesi. Z bezpečí šedé zadnice jsem vykouknul na brabence a vyplázl na ně jazyk.
Zatímco jsme se sourozenci lamentovali nad tvorečky, a já se jim raději pokoušel vyhýbat, zjevil se tu i velký brácha a jal se řešit dospělácké věci s tátou. Což je sice strašná nuda, ale naštěstí mě ještě před tím vesele pozdravil. Nadšeně jsem se rozzářil a začal radostně vrtět ocasem. Hehehe vidí mě rád, má mě rád. Jooo, pozornost a náklonnost, na to jsem já slyšel. Takže když si mě najednou všichni přestali všímat, bral jsem to dost těžce. Nespokojeně jsem stáhl uši a zamračil se. Ségry se držely velkého bráchy, velká ségra si vesele hopsala připravená na lov, teta Sesi si všímala táty a táta šel vepředu jakoby se nechumelilo. Teta nám všem nejmladším řekla, abychom poslouchali hlavního lovce. To jsem si vzal hodně k srdci, možná až moc. Poposkočil jsem si, výrazně přitakal a rozeběhl se kupředu a připojil se k tátovi po boku. Jenže moje krátké nohy byly pomalejší než ty dospěláků, což mě frustrovalo ještě víc a víc a spolu s nedostatkem pozornosti se to kupilo až nakonec jsem vybublal. Já a pomalý? S tím se nesrovnám! Proč chodím tak pomalu? To furt musím běhat? A vůbec, proč neběžíme všichni? To bych nebyl za jediného běžícího trapáka a stopro bych stíhal, já totiž běhám rychle jako vítr! Vztekle jsem se odstrčil zadníma nohama, abych dohnal tátův krok, a narazil do táty zezadu. A aby toho nebylo málo, jak jsem se lekl, tak jsem otevřel tlamu v němém výkřiku a při skousnutí se pověsil na husté šedé dospělácké chlupy. Celkem rychle jsem je zase pustil, už jsem totiž nebyl zas tak malý a už mě nesvrběla tlamička kdykoliv se naskytla příležitost něco nebo někoho kousat. Veškerý vztek a frustrace rázem vyprchaly, já se připojil k cestě jako kultivovaný mladý lovec a dělal jsem jakoby nic. Jen jsem koutkem oka se podíval na tátu, abych zkontroloval situaci. Pardon. Prozrazovala moje ztuhlá tvář. Raději jsem se vykašlal na nějaké somrování pozornosti a upřeně jsem se díval na cestu. Teď totiž najednou vypadala šíleně zajímavě.

//Galtavar

Tak nějak jsme se sestrami usoudili, že mravenci by měli být zatraceně rádi, že je tu vůbec trpíme. Pokud se to tak dalo vůbec nazvat. "Nechutný, jsou malí, černí, babraj se v hlíně a vůbec jsou oškliví. Tatííí, proč tu vůbec jsou?" zamrmlal jsem nespokojeně. I když po mně dozajista nelezli, měl jsem pocit, že je mám v kožichu. Otřásl jsem se odporem a nalepil se nejdřív na Veru a poté na Thyru. Ty dvě moc dobře chápaly moje smíšené pocity vůči hmyzu a Thyra trefně poznamenala, že jsme jim rozhodně nedovolili tu být.
Pozornost všech se ale rychle obrátila k bráchovi Reovi a k tetě Sesi. "Velký brácha!" vypísknul jsem radostně a v očkách mi zajiskřilo. Konečně se vrátil k nám a mohli jsme být všichni spolu. Teda... skoro všichni. Máma se asi ještě necítila úplně dobře, což jsem si krapet dával za vinu. Ale konec dobrý, všechno dobré, ne? A ten konec byl dobrý hlavně díky tetě Sesi a já měl v tu ránu pocit, že ji musím před sestrami a bratrem bránit. "Teta Sesi šla se mnou na můj příkaz." vyprsil jsem se hrdě. Významně jsem se podíval na bráchu a očekával, že na mě bude náležitě pyšný. Koukej být pyšný, řekni že jsi na mě pyšný, udělal jsem správnou věc! Vysílal jsem k němu své náruživé myšlenky a doufal, že k němu dorazí. To už se ale o jeho přítomnost zajímala velká ségra a obě malé ségry. Mohl jsem být uražený a naštvaný, že mi není věnováno dost pozornosti, ale upřímně se mi tahle rodinná idylka zamlouvala. Všichni se radostně vítali a lísali se k sobě a mně se to líbilo. Bylo mi příjemné, že mám tolik sester, jejich přítomnost byla opravdu něčím výjimečný. A o to víc jsem si pak cenil přítomnosti svého jediného (alespoň pro mě nyní) bratra. Vrtěl jsem intenzivně ocasem, ignoroval jsem poučování táty o mravencích, a rozhodl jsem se, že si pozornost prostě vynutím. Přiskotačil jsem k tetičce a natisknul se na ni. Nic jsem neřekl, chtěl jsem pomazlit a věděl jsem, že teta Sesi mi to dopřeje. A udělal jsem dobře, protože se s ní táta zrovna bavil o lovu. Úúúú, to bude super, určitě budu nejlepšejší! Pomyslel jsem si s přehnanou sebedůvěrou.

Duben 4/10 | Zest

Teď jsem si krásně potvrdil myšlenku, že urození jsou nejlepší vlci. Mají úroveň a je s nimi zábava. Kdyby to tak nebylo, tak by tenhle princ Zest byl určitě protivný a nafrněný a vůbec ne zábavný. Ale on byl přesný opak, stejně jako já! "Souhlasím, my princové musíme držet spolu." přitakal jsem. Jsem si najednou připadal hrozně důležitě, jako kdybych byl na tajné misi pro naše Cedrové království s cílem uzavřít přátelství mezi smečkami. Táta na mě bude určitě pyšný. Napadlo mě a na srdíčku mě hřála zodpovědnost a pýcha. Oprávněná samozřejmě. Ale teda o žádném javorovém lese jsem nikdy neslyšel. "Takové místo neznám." přiznal jsem, i když s nelibostí. "Je to daleko?" Vykoukl jsem zpoza Zesta abych se podíval na to místo za ním, kde by měl být les. A nic jsem neviděl. To znamená, že jsme byli oba asi podobně daleko z domova. Neutrální půda, hehe. Jo, pořád jsem si užíval pocitu vyslance smečky. "Holé? Jak holé? Jakože nemají žádné listy ani jehličí?" zalapal jsem po dechu. "No, cedr je takový vysoký strom s hooodně větvema a pichlavým jehličím. A mají hezké šišky, takové kulaté. A máme skálu, kde bydlíme, je to tam moc hezký." zavrtěl jsem ocasem. "Nechceš někdy na návštěvu? Teda, až nebudeme oba na veledůležitý misi." Mluvil jsem stylem jako kdyby mi to tam patřilo. A vlastně jo! Patřilo! Rozhodně to byl můj les, sice teď tam kralovali rodiče, ale jednou... jednou budu králem já! Takže je úplně jedno čí je teď. Nicméně moji pozornost upoutalo něco docela jiného a rázem jsem zapomněl, že je nějaký Cedr a Javor a kdoví co všechno. "Za Smrtí?" zopakoval jsem nechápavě. "Jako... za TOU Smrtí? Páni! Jaké to bylo? Jaká byla? byla děsivá? Dala ti něco suprovýho? Musel jsi jí za to něco dát? Já nevim... duši nebo tak? Počkej a jak jako že jste tam šli pro bráchu? Já myslel, že když umřeš tak jsi... no... mrtvej." Tohle bylo na moji malou hlavičku trochu moc, praskala ve švech a pouštěla ohňostroj. Informace! INFORMACE JSOU NEJVÍC!

Cizinec se podivil. Proč proboha? Copak nevidí všechny ty ced- "No nazdar, kde jsou cedry?" Nechápavě jsem hledal známé stromy, ale ty byly už dávno za humny. Ajaj, je venku? Kdy se to stalo? Vždyť ještě před chvílí jsem je měl na dosah! "Aha... tak to jsem asi šel taky za nosem, protože už nejsem doma." poznamenal jsem se smíchem. Těžkou hlavu jsem si z toho nedělal, však oni mě najdou. Vždycky mě našli, tak teď to nebude jiné. A navíc jsem byl v prima společnosti, co se tak může stát. Zalapal jsem po dechu a nadšeně vypísknul. "Neke! Ty jsi taky princ? Téda, to je náhoda!" zašvitořil jsem nadšeně. Oba jsme vrtěli ocasem byli zjevně nadšení jeden z druhého. Já teda rozhodně! Konečně někdo nový mého věku! Ségry by mi teď určitě záviděly. "Těší mě Zeste. A kde je ten Javorový les? A jak to tam vypadá? Taky máte obrovské pichlavé stromy?" ptal jsem se hned na víc detailů. "víš ty co? Co kdybychom šli na procházku spolu? Bude to veselejší! Já byl zatím mimo les jenom v zimě a teda nebyl to žádnej med, málem mě zavála straaašně silná chumelenice!" No a bylo to tady, mlel jsem pantem a neexistuje žádná šance, že by mě cokoliv zastavilo. Možná tak smrt.

Semlel se tu pořádný šrumec. Bylo to jako když vybuchla sopka a ta sopka sem najednou naházela snad úplně všechny členy smečky. Chyběla tu myslím jenom máma, asi ještě vyspává tu naši šílenou cestu. Ještě pořád jsem si trochu vyčítal to, jak jsem všem utekl. Ale jenom trochu, protože se ve finále vůbec nic nestalo. Naopak by mi měli děkovat za to, že jsem nám přivedl nového člena, tak! Obě ségry začaly vyšilovat. Thyra vřískala otázku že co to je a Veru jsem měl málem na zádech. "Já nevím! Je to malý a černý a kdoví jestli to není třeba nějaký slizký nebo tak a... Eeeeee nešahej na mě, šáhla jsi na tu tu tu... tu tu věc!" Neměl jsem ponětí co to je, ale bylo to hrozně pohyblivé, studené a opravdu jsem na to nechtěl sahat. Ještě že moje pozornost tak efektivně odskakuje od témat sem a tam, protože jsem se hnedka přeorientoval na Deltu, která nevypadala, že by ji černé lezoucí věci nějak vadily. Fuj. Nechápu. "To jsem já!" Souhlasil jsem pyšně. "Ezekiel Etney, moc mě těší." zavrtěl jsem ocáskem. Ale... přísahal bych, že jsme se už seznamovali? Ale jistý jsem si tím nebyl a já nikdy nepohrdnu možností někomu vytroubit celé své jméno.

Sledoval jsem malé broučky, když tu z čista jasna přiletěla neznámá chlupatá hmota a takřka mě sejmula k zemi. Jen tak tak jsem to ustál, ani sám nevím jak. Jasně, balanc už se mi lepšil a docela jsem už běhal sebevědomě a věděl jsem jak překonat i náročnější překážky, nicméně dělová koule nebylo něčím, s čím jsem se do teď mohl setkat. Zmateně jsem se oklepal a otočil se na tvora, který mě tak zaskočil. A hle! Koukaly na mě dvě žluté oči, stejně žluté jako jsem měl já. Taky byl skoro stejně velký jako já a vůbec se mi dost podobal. Jen Srst měl jinou. HODNĚ jinou. Mluvil na mě, ale já byl teď překvapený tím, co vidím. Obešel jsem ho kolem dokola a pořádně ho zkoumal. Není se čemu divit, zatím jsem potkal jen vlky u nás ve smečce a stejně staré jako já znám jen svoje sestry. Takže tenhle nový vlček mě přirozeně zaujal. "Ahoj." odpověděl jsem konečně a zavrtěl ocasem. Ptal se ještě na něco? Oh no jo vlastně! "Já? Já jsem tu doma." odpověděl jsem sebejistě. "A co tu děláš ty? Nepamatuju si, že bych tě tu viděl." ptal jsem se zvědavě. Vypadal ale že je fajn, vypadal nadšeně a vesele a pořád se usmíval. To by šlo! Ale měl bych se taky představit, žejo. Nadšeně jsem poposkočil a trochu se vytáhl, jak mě to učil táta. Když se představuješ, musíš vypadat reprezentativně. Představuješ tím i nás, tvoji rodinu a celou smečku. Vzpomněl jsem si na slova rodičů. Zvlášť táta nám to hodně kladl na srdce. Významně jsem si odkašlal a v rychlosti se pomodlil, abych něco nezkonil a máma mi pak nepřišla dát po čuni. "Já jsem princ Ezekiel Etney z Cedrového lesa, dědic Cedrového trůnu." Tak jo, to bylo dostatečně reprezentativní. "Ale všichni mi říkají Ezi nebo Zeke." dodal jsem o poznání méně nabubřele a formálně a radostně jsem se na malého cizince usmál. "A kdo jsi ty?" zeptal jsem se na oplátku a v očích mi jen zářilo. Třeba s ním půjde hledat dobrodružství!

Duben 1/10 • Zestarian

Ještě pořád jsem byl vyplesklý z toho, že je jaro. JARO! Sníh fuč, zima fuč a přestože jsem si zimu fakt užíval, tohle bylo vážně něco. Všechno kvetlo, žilo, pučilo a... vlastně docela řvalo. Nad hlavou mi lítalo pomatený řvoucí ptactvo, kdesi v lese troubilo nějaké obrovské zvíře a po zemi lezli mrňaví tvorečci a žádní dva nebyli stejní. Fascinovalo mě to. Zíral jsem do země a pozoroval je s otevřenou tlamou. Tu lezlo něco kovově modrého, tu něco puntíkatého a sem tam i něco co se hezoučce lesklo. Nechápal jsem, kde celou tu dobu byli. Kde se tu vzali? To byli celou dobu pod sněhem? Brrrrr! Ťapkal jsem si to mimo území Cedrového lesa a nikterak mě to netrápilo. Co se tak mohlo stát? Nic! Vůbec nic. Princi jako jsem já se nic dít nemůže, nemůže mi nikdo ublížit a vůbec, všichni mi slouží. Tak to je. Tak a ne jinak. Inu, netrvalo dlouho a všiml jsem si, že jsem tu tak nějak sám. "Měl bych se vrátit?" zapřemýšlel jsem nahlas. Pořád jsem byl ještě hodně maličký, neměl bych se loudat bez rodičů a bez tety tak daleko. Na druhou stranu... kdyžtak mě někdo najde. "Ne, ještě se mi nechce." rozhodl jsem se a vydal se na procházku. Třeba potkám nějaké vlky. Nebo ještě líp... dobrodružství!

//Úkryt

Vylezli jsme svorně ven a mně překvapením spadla brada. "Co se to děje? Kde je sníh? A co je tohle?" Čichnul jsem si k čemusi zelenému, co mělo podivně silný legrační pach. "Tatííí co se stalo?! Kde je náš les?" zahulákal jsem a přiběhl jsem k tátovi s vyplašeným výrazem. Tráva mě lechtala na packách a všechno bylo takové... vlhké. Ale úplně jinak než sníh, sníh studil, tohle bylo jenom mokré. A co to leze na tý zemi? Pořádně jsem se podíval a všiml si mrňavých kreatur, které se předháněli mezi zelenými stvoly. Vypísknul jsem. "Tam něco je! Vero Vero, něco tam leze!" Zatahal jsem ségru za chlupy a fascinovaně si prohlížel zem. Bylo to... neskutečné! "Kde je máma? A Thyra? To musí vidět?" Bohužel pro tmavou sestru, zrovna přicházela a byla tak okamžitě obětí mého nadšení. "Thyrooo!" zaječel jsem směrem k ní. "Pozor něco ti leze pod packami! Je to černé a malé a vypadá to hrozně hnusně!" Popsal jsem jí ty malé černé tvorečky a sám jsem se snažil na ně nešlápnout. Byli ale strašně moc malí!
Táta cosi vykládal ségře, ale já ho neposlouchal. Tedy až do chvíle, než zmínil lov. Lov? Hned jsem přestal vyšilovat a nakráčel jsem si to rozvážným krokem přímo k tátovi. "Lov?" zopakoval jsem co nejklidnějším hlasem. O lovu už nám vyprávěli. Máma a táta říkali, že je to strašně důležité a náročné a že na něj chodí lovci, takže hrozně moc důležití a silní vlci. A to já byl! Bál jsem se ale, že by mě nevzali, kdybych dělal kraviny, tak jsem potlačil veškeré své emoce a svou energii dovnitř a dělal jsem co jsem mohl, abych vypadal... ani nevim jak, uklidněně? A rozvážně, jo, to teda jo! Nicméně oči mi běhaly jako střelené a ocas se ne a ne uklidnit. Nadšením jsem hodlal prasknout. Teta Sesi se vložila do konverzace, ale mně se ani trochu nelíbilo co řekla. "NE!" No, tak mi ta rozvážnost moc dlouho nevydržela. Vyjekl jsem panovačně a hrubě a rázně jsem vrtěl hlavou. "Nikam nejdeš! To nejde!" Představa, že teta odejde ve mně vyvolávala šílenou smršť emocí. Nemůže odejít, nesmí! Zakazuju jí to!
To se do toho ale vložil už táta, který řekl vlastně totéž, ale mnohem rozumněji, diplomatičtěji a dospěláckým jazykem. Za mě to bylo zbytečně dlouhé, můj rozkaz měl bohatě stačit. Ale co, asi to takhle dospěláci dělají. Mluví. Ugh.

51

Velká ségra mě najednou doslova sklepala ze svý náprsenky a předstírala, že je velká zlá příšera. Rozesmál jsem se na celé kolo a chtěl si hrát dál, ale to se najednou začalo dít strašně moc věcí. Teta Sesi se vzbudila a obdařila mě svým laskavým hlasem. Neusmála se, očka měla prázdná, ale vypadala vyspaně a možná trochu svěžeji? Kdo ví, má tak kamennou tvář, že to nejde moc poznat. Ale mně to nevadilo, já ji mám rád i takovou... jakou vlastně? Nebyla ani protivná, ani škarohlíd. Byla vlastně dost milá a vždycky se mnou mluvila laskavě a s něhou. Kdo by neměl rád takové zacházení, no ne? Zatímco já se babral v myšlenkách, všichni z ničeho nic začali odcházet. "Počkejte já chci takyyyy!" zavolal jsem za nimi a nemotorně se zvedl na buclaté pacičky. "Kam jdeme? Co jdeme dělat? Bude to zábava? Kam šla Vera? Teto Sesi půjdeme na procházku? Ale už nepůjdeme tak dlouho, že ne?" Huba mi jela pantem a nezavřela se ani když jsme procházeli skalnatým otvorem ven do slunného dne.

//Cedr

50

Všichni se začali budit a já byl v sedmém nebi. Konečně trocha té zábavy! Cítil jsem, že mě tlapičky ještě dost bolely po tom nedávném dobrodružství, ale popravdě? Nelitoval jsem ani trochu. Byla to paráda a fakt jsem se náramně bavil. Ale teď jsem byl opravdu hodně rád, že jsem doma a v klidu a s rodinou a že tu je i teta Sesi a velká ségra a máma a táta a vůbec všichni. Jen Thyra se někam vykutálela, ale já byl příliš zaujatý hrou a vším kolem mě. Velká ségra vypadala mnohem přátelštěji a mileji, než když jsem ji tehdy zahlédl, jak utíká pryč. Měla tehdy zkroucený obličej a plakala. Teď se ale usmívala a vypadala mnohem lépe. Vlastně... byla takhle hrozně moc hezká. Rozhodně mnohem hezčí, než když plakala. Zahřálo mě to u srdce. Jak že to táta říkal, že se jmenuje? To už ale stočila pozornost k tetě, to se mi nelíbilo. Zatahal jsem ji za chlupy na boku. "To je teta Sesi!" odpověděl jsem jí co nejhlasitěji, aby si mě všímala. Chtěl jsem její plnou pozornost! Všechny v jeskyni jsem si okamžitě přivlastnil a samozřejmě taky chci, aby si mě všímali vždycky a pořád a primárně. Tak! Naštěstí se mi to i povedlo, protože se mě zeptala, na co že si chci hrát. Ou, nad tím jsem nepřemýšlel. Tak jsem udělal první věc, co mě napadla. Vyskočil jsem a pověsil se jí na náprsenku. Byl jsem mrňavý a lehoučký, ale i tak to mohlo tahat. "Nnn pšíšeu!" zahuhňal jsem jí do srsti co se dalo.