Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vodopády přes hory

Chtěl jsem jenom přivést ségru domů. Chtěl jsem jenom aby šla se mnou, nic víc! A ona... ona se na mě vykašlala, vyměnila mě za nějakou... nějakou... JUNIPER! To jméno budu proklínat na věky věků, jak se jenom opovážila mluvit o naší rodině? Ví úplný kulový, KULOVÝ POVÍDÁM! Slzy vzteku a neštěstí mi stékaly po tváři ve velkých kapkách, které nešlo zastavit. Bulel jsem, naříkal, bylo mi příšerně. Moje citlivá dušička právě dostala pořádně zabrat. Nikdy bych nevěřil, že mi takhle ublíží zrovna moje vlastní sestra. Doufal jsem že je Vera doma... nebo táta a máma. Nebo aspoň teta Sesi, prostě někdo komu bych se mohl stočit do náruče a vyřvat si hlasivky.
Inu sice do Cedru jsem se netrefil, ale zato jsem narazil přesně na toho, na koho jsem chtěl. "Tati!" Vřísknul jsem s pláčem na hlasivkách a naboural mu do hrudníku. "Ta-tah-ti Thy-Thy-ra je je je p-pr-hic-pryč-h. Ukradla ji Juni-Juni-Ju-hic-Juniper." Málem jsem mezi vzlyky ze sebe nevyrazil jediné kloudné slovo.

Překvapeně jsem zamrkal a upíral vyjevené oči na svou sestru. Co to plácá? Vždyť její postavení je úplně všechno! Rodina, zázemí, vlci kteří pro ni položí živost, moc, vláda... co víc by chtěla? Nebyl jsem schopný pochopit co ji vlastně trápí, mě mámino chování nikdy zvláštní nepřišlo. Nic jiného jsem neznal a upřímně... se svou povahou by mi to vlastně nevadilo ani kdybych viděl další matky a další rodiny. Beztak nejsou důležití, tak proč by mě to mělo zajímat? Ale Thyra mě zajímala. Princezna Cedrového lesa je nejen vážená osoba, ale hlavně moje sestra. A moje sestra se nemůže jen tak potulovat s cizinci. Co když se jí něco stane?! Jak můžu vědět že se na ni tahleta údajná šlechtična na ni nevykašle hned jak se objeví první problém? Nemůžu! Jenom rodina se o sebe dokáže postarat, to říká táta furt. Rodina je nejdůležitější a Thyra je... Mám strach. Blesklo mi hlavou. Za tohle by mi máma dala lepáka jak blázen, ještě že tu není a moje myšlenky neslyší. Taková ostuda!
Soptil jsem. Děsil jsem se, chtěl na ni zařvat, ale musím si držet tvář. Chtěl jsem brečet, ale musím si držet tvář. Chci aby bylo po mém. Ale musím. Si. Držet. Tvář. A je to zatraceně těžký.
Ani jsem nestačil seřvat Juniper za to, že se opovážila mi tykat aniž bych jí to dovolil. Thyra se totiž znenadání rozkřičela do všech stran a... utekla. Stáhl jsem uši, slzy se draly na povrch. Ignoroval jsem omluvy vlčice a popustil trochu té frustrace. "Thyro, to nám nemůžeš udělat! To MNĚ nemůžeš udělat!" Zlomil se mi hlas. A dost, bylo toho příliš. Slzy si našly cestu a já... já se rozutekl kdo ví kam. Chtěl jsem domů a pobrečet si rodičům na rameni, ale vůbec jsem nedával pozor. Takže moje cesta domů se opět prodloužila.

//VVJ přes Armanské hory

Naštěstí ta Juniper měla aspoň nějaké způsoby. Pochopila že šlechta potřebuje soukromí, ve kterém ona není vítána. Měl jsem v plánu jen v rychlosti sdělit sestře že není vhodné se potloukat kde s kým, a následně spolu půjdeme domů. Bohužel Thyra vzala všechno ze špatného konce. Překvapeně jsem zíral na vzteky pěnící princeznu, která měla daleko do pochopení mých slov. "Thyro!" Vyhrkl jsem zoufale, až mi z toho přeskočil hlas. Odkašlal jsem si. "Thyro." Zopakoval jsem strojeně hluboce, poslední dobrou mě hlas opravdu trápil. "Chápu že jsi naštvaná, ale jsi princezna!" Zavrtěl jsem hlavou. Tady jsme se neshodli a asi neexistoval způsob jak porozumět jeden druhému. Naštěstí jsme ale byli sourozenci, takže žádná překážka nebyla dostatečně velká. Plus já vždy dosáhl toho, čeho jsem chtěl.
"Nerozumím, co se přihodilo? Já doma nebyl dost dlouho. představ si, nějaká divná síla mě vcucla a vyplivla úplně nikde jinde! Myslím si, že si ze mě tropila šoufky ta... ta Smrt nebo co, víš přece, jak nám táta vyprávěl." Ne, nebral jsem věci na lehkou váhu, ale ani jsem se nehodlal zabývat nesmysly. Byla jen jedna cesta, a tou jsme se ubírali spolu jako členové královské rodiny. Ale upřímně... zdála se být opravdu rozrušená. Možná... třeba bych se měl trochu vcítit? Uh, jo, vcítit. To Thyra dělává, ne? Ježiš ale ona to umí, jak já mám vědět jak se ona cítí? Navíc mi ani neřekla co se děje! A ke všemu mě nazvala nedokonalým. "Hej hej tak moment, jako že já nejsem dokonalý, krásný a tak všechno? Vidělas tuhle srst?!" Otočil sem se k ní bokem uraženě. "A viděla jsi sebe v odrazu jezera? Kdo ti nakukal že nejsi dokonalá? Jsi moje sestra! Jasně že jsi dokonalá." Mračil jsem se nechápavě. Vůbec mi nešlo pochopit co se mi to tu snaží sdělit. A co to bylo s tou mámou vůbec?
"Počkej, jak jako soudí? Máma na tebe byla zlá?" Teatrálně jsem se celý naježil. To mi k ní nesedělo. Jo, byla chladná jak čumák, ale nikdy nekřičela ani nebyla vysloveně naštvaná. Ledaže... "Ah chápu." Protáhl jsem s úlisným úsměvem a zcela jsem odignoroval Thyřin hněv. Ani jsem si nebral k srdci že mě nazvala de fakto patolízalem. Ne ne, mě teď zajímalo něco docela jiného. "Copak jsi doma provedla že jsi vyvedla mámu z míry, hm? Notak řekni, mně to můžeš říct!" Zas jsem zkrátil mezeru mezi námi a drknul do ní. Jestli to bylo něco zajímavého, hodlal jsem se o tom dozvědět! Bohužel nešlo ignorovat vlčici stojící opodál ani Thyřin tvrdý pohled. A tak jsem si nakonec povzdechnul.
"Fájn, dělej si co chceš. Ale... vrátíš se, že jo?" Tentokrát jsem popustil uzdu trocha citům. Děsila mě představa, že se jí něco tam venku stane, že si ji přivlastní nějací prosťáci a už ji nenavrátí. "Sestřičko, já tě mám rád. Nestojím ti v cestě protože musím. Ale protože nechci aby se ti něco stalo." Střelil jsem koso pohledem k vlčici a pak zpátky k Thyře. Můj povzdech museli slyšet až doma. "Nelíbí se mi že se k tobě lísá, jako kdyby tě znala celý život. Protože nezná! Já tě znám celý život, já se lísat můžu." Odfrknul jsem si. "Ale... řekneš mi aspoň kam jdeš?" Zas letmý pohled k vlčici. "Um... jo a nevadilo by ti kdybych se... trochu víc seznámil? Chci vědět s kým to půjdeš na cesty." zavrtěl jsem ocasem. Byl to posmutnělý a nejistý pohyb, žádné nadšeně vrtění, jako je tomu obvykle. Měl jsem obavy.
Opatrně jsem se otočil, pousmál se na sestru a popošel k cizince, která se opravdu hodně snažila neodposlouchávat. Dostala ode mě díky tomu malé bezvýznamné plus. "Ty... Juniper, stále mi to slovo nešlo na jazyk. "..., nelíbí se mi že mé sestře tykáš. Ani že se k ní chováš tak familiérně a neuctivě. Je to princezna, dědička trůnu a moje sestra. A ty nejsi její máma, ani jí být nemůžeš. Thyra je dcerou královny Cedrového lesa. Naše matka je možná trochu odměřená, ale je pořád naše. Ty jsi nanejvýš komorná." Mluvil jsem tiše, ale rázně. Můj pohled byl pevný a vznešený, bylo vidět že mi není příjemné s ní mluvit. Ale nakonec... nakonec jsem zjihl. "Ale chce s tebou cestovat a to jí nikdo nezakáže. Takže... takže prosím, dej na ni pozor. Je chytrá, ale ty jsi dospělá. Ano?" Nejistě jsem vlčici sledoval a bylo na mně vidět, že jsem z celé té situace dost špatný.

Moje radost ze setkání se sestrou byla náležitě vidět. Já se nikdy s emocemi moc nebabral, prostě co na srdci, to na jazyku. Thyra naštěstí taky dala jasně najevo, že se jí stýskalo. Nadšeně jsem vrtěl ocasem a cpal se k ní jako když jsme byli úplně malinkatí. A samozřejmě jsem, jak jako vždy, pod její výtkou stáhl provinile uši. "Eheh, no, šel jsem s Verou a Reem na stopování zvěře a asi jsem se nechal trochu unést. Najednou jsem se objevil úplně někde jinde a dokonce jsem potkal kamaráda a jeho dvě kumpánky. Ufff, bylo to divokých několik týdnů!" Zasmál jsem se. "Ale to toulání má něco do sebe! Co ty tady vlastně? Proč nejsi doma?" Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu a následoval pohled k peříčku, na které Thyra ukázala. Hned se mi rozzářila očka. "Ty ho ještě máš?" Vypísknul jsem. "Týjo a fakt že ti sluší. Tedá - jasně že sluší! Taky že jsem ti ho vybral já." Načepýřil jsem se jako holub, kterému je hrozná zima. Pýcha ze mně tekla proudem, skutečně mě potěšilo že ségra dáreček ode mě hrdě nosí.
Byl jsem plně ponořený do debaty s Thyrou, která byla prostě mnohem důležitější a hodna vést konverzaci se mnou, takže i když se cizí vlčice náležitě představila, stále jsem jí nevěnoval pozornost. Tedy než mi došlo jak důvěrně ta špinavá tulačka oslovila mou sestru. A než mě Thyra spražila. Překvapeně jsem se otočil na vlčici, pak na Thyru, znovu na vlčici a znova na Thyru. "Thyrko?" Zamračil jsem se na vlčici. "Máma?" Pokračoval jsem s jednoslovnými dotazy s pohledem na Thyru. Samozřejmě jsem nemohl nadále vlčici ignorovat, ne po tom, co nás Thyra oficiálně představila. Kývl jsem tedy na pozdrav a změřil si tu Juniper pochybovačným, a možná taky trochu pohrdavým, pohledem. "Ano, princ Ezekiel Etney. Velice mě těší." Má slova byla tvrdě naučená, nějaké to vychování jsem přeci jen měl. To by tak hrálo aby ho do mě máma aspoň trochu nevtloukla. Ale v hlase bylo cítit, že mi ani náhodou ctí není.
"Ehm, omluv nás na moment." Pronesl jsem spěšně k Juniper a velmi vážně se zahleděl na thyru. Obešel jsem ji tak, aby na ni cizinka neviděla, a aby hlavně neslyšela náš rozhovor. Což vůbec netuším jestli pomohlo, i když jsem se snažil šeptat, byl jsem dost rozhořčen a navíc... nestála zrovna daleko od nás. "Máma?" Šeptnul jsem a zavrtěl hlavou. "Thyro, co to má znamenat? Jak to myslíš? Neříkej mi že ti přeskočilo." Věnoval jsem jí pohled, který mluvil úplně za vše - jsi normální? "A proč tě oslovuje tak... tak... neuctivě. Poslední slovo jsem pronesl s obrovskou dávkou nesouhlasu. Co si to ta neurozená cizinka dovoluje, takhle oslovovat princeznu? Thyra není žádná její tulácká kamarádka, nesahá jí ani po packy. Skandální!

//Javor přes Ostružinovou louku

Sebevědomě jsem si to kráčel směrem na sever, přesvědčen že se už nemůžu ztratit. Což byl nesmysl, protože jsem šel šejdrem a vlastně jsem vůbec netušil, kudy je to ten sever a že za ním směřuju. Ale to nevadí, protože jsem měl za sebou super dobrodrůžo a zase jsem mohl vidět Zesta. A ty dvě vlčice byly taky celkem fajn. Už už jsem byl na nejlepší cestě se zase ztratit, když v tu jsem ucítil pach, který bych poznal i pod vodou. "Thyroooooooo!" Zaječel jsem směrem, odkud jsem ten pach tušil. Vylezl jsem na úplně opačné straně vodopádů a zmateně se rozhlížel. No moment, teď tu byla! Vím to, cítil jsem ji. Obcházel jsem rychlou vodu a u toho se kochal. No páni, tady jsem ještě nebyl! Taková krása, tolik vody a jak se krásně třpytí a bublá a- ŠPLOUCH.
Zahučel jsem do mělké vody jako brambora. Rychle jsem se vyškrábal zpět a pořádně se oklepal. "Brrrr to je kosa!" Zadrkotal jsem zuby. Naštěstí se mi už dělala trochu podsada, ale furt jsem byl vlče. Odrostlé, ale vlče, takže ani moje chlupy nebyly jiné než vlčecí. Rychle se rozhlédnout, jestli mě nikdo neviděl. Ufff, naštěstí jsem tu sám. Ale... co ten pach? Blbost, musí tu být. "Thyroooooo!" Zkusil jsem znovu a šel dál a hle! Na druhé straně přes pruh vody, který se odděloval pod vodopády, jsem zahlédl známý černý kožich a neznámý hnědo-cosi kožich. Zavrtěl jsem nadšeně ocasem a vlítnul do vody, jakoby venku bylo 30 stupňů. Vyskákal jsem po kamenech a zaparkoval to hned vedle sestry. "Čau šťávo, kam tečeš?" Vyplázl jsem na ni jazyk a přilepil se k ní z boku. Druhou vlčici jdem trochu odignoroval, nepřišlo mi důležité se jí hned věnovat. Frajírkařil jsem, ale pravda je, že jsem přešťatsný, že jsem ji potkal. Thyra se totiž, narozdíl ode mě, moc neztrácí. Vlastně ani jedna ze sester se moc neztrácí, většinou ví jakým směrem je smečka a kam jdou. Já ne, já jsem volnomyšlenkářský dobrodruh. Já orientaci nepotřebuju.

//Márylouka

Přišli jsme na místo, které jsem už i já více méně poznával. Jen jsem ho teď viděl poprvé zevnitř. A jo, nebylo to vůbec špatné! Samozřejmě na Cedr to nemá, protože Cedr je království a nejlepší a nejhezčí a nejlepšejší místo pro život. Ale teda Zestova smečka má taky fajnové místo, to se musí nechat. "Máš to tu pěkný." Pochválil jsem kamarádovi. Ten už nabízel místo přespání vlčicím, které nám pomohly dojít až sem. "A kousek odsud jsem já, můžete občas přijít na návštěvu." Zavrtěl jsem nadšeně ocasem. Vůbec mi nedošlo, že by se to rodičům nemuselo vůbec líbit, ale beztak už bylo pozdě. Už jsem jim to nabídl, finíto.
"Jasně! A... snad brzo přijdeš na návštěvu i ty ke mně." Šťouchl jsem do něj opatrně. Snad se na mě nezlobil za to strašení. Otočil jsem se k vlčicím, jak se sluší a patří a jak mě to táta učil. "Děkuji za doprovod, bylo mi ctí vás poznat. Určitě se nevidíme naposledy." Zazubil jsem se. "Tak čau Zeste." Prohodil jsem ještě hravě k vlčkovi a s tím se rozeběhl směrem domů. Pro dnešek bylo toho dobrodružství až až.

//Vodopády přes Ostružinovou louku

//Čáryles

Vlčice za námi cosi volaly, ale moc jsem jim nevěnoval pozornost. Nemyslel jsem si, že je toho teď třeba. Naštěstí Zest se celkem rychle uklidnil a zastavil. Zadýchaně jsem ho doběhl a už už chtěl vymyslet něco, aby se jeho malý kamarád přestal bát, ale ten se zeptal hned na něco, co jsem opravdu nechtěl přiznat. "Eeeeee no, to ne! Ne jasně že ne, ale-" Než jsem to stihl dopovědět, ozvala se Minehava a poté i Tundra. Mile rád jsem využil odvedení pozornosti, která na Zestariana zabrala jako kouzlo. "Jagorové listí!" Přidal jsem se k radostnému šílení a rozeběhl se taktéž. Uffff z toho jsem vyklouzl, ještě že tak! Opravdu jsem nechtěl, aby si Zest dělal těžkou hlavu, ale zároveň jsem nechtěl nahlas přiznat, že kecám. Však to byl jen nevinný příběh, ne? No, teď už to naštěstí nemusím řešit. A abych pravdu řekl... tohle listí jsem taky poznával z doby, kdy jsem se se Zestem seznámil.

//Javor

Zdálo se, že moje storka se sešla s úspěchem, to mě náramně těšilo. Minehava teda nevypadala zrovna zaujatě, ale to vůbec nevadí! Budu mít ještě spoustu příležitostí ji postrašit, hehe. Nejlepší reakci měl ale rozhodně Zest. Potlačil jsem nadšené vrtění ocasu.
"Jo! A tos to monstrum neviděl, prý je vážně ohyzdné. Z těla mu visí kusy masa a má dlouhý prsty s ještě delšími drápy. A když jde, zní to jako když vržou stromy." Pokračoval jsem dál jakoby se nechumelilo. Vůbec jsem ale neodhadl situaci a asi jsem Zestariana vyděsil... no, příliš. Rozeběhl se tryskem za vlčicemi a v panice kolem nich prolétl. "Zeste počkej!" Volal jsem na něj polekaně a rozeběhl se za ním. Už jsem měl celkem dlouhé nohy, tak by snad nemělo být těžké ho dohnat. Je ale pravda, že teda pelášil pořádně rychle.
A tak jsem vyletěl z lesa k louce také.

//Márylouka

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) = 3 body *

Vrtěl jsem nadšeně ocasem a horlivě přikyvoval. "Taky mi to dalo pořádnou práci!" Prohlásil jsem pyšně, i když na tom nic těžkého nebylo. Protože jsem nestopoval. Ani o nich nevěděl. Ani jsem nešel na procházku dobrovolně, no prostě věci se děly. Není ale potřeba to přiznávat, to je zbytečné. Ne?
Byl bych se radši dál toulal jenom se Zestem, kterého znám a vím, že je hoden mé přítomnosti. Ale ačkoliv mě společnost neurozených cizinek nenaplňovala, nebyly úplně špatné. Minimálně Tundra se jevila i jako celkem inteligentní, což se mi zamlouvalo. A nabídla nám jídlo, na to já slyším. Sice jsem před chvílí jedl - jak dlouhá byla takhle chvíle? - ale vždy si rád dám něco dobrého. "Jsem pro! Jídlo zní dobře." Zazubil jsem se. A co víc, vidina lovu, u kterého se budu moci konečně zúčastnit, zněla naprosto dokonale! To budou naši čubrnět, až jim o tom řeknu. Pomyslel jsem si.
Nelibost lesa jsem nesdílel, vzhledem k důkladné ochraně od rodičů jsem neměl plně vyvinutý smysl pro nebezpečí. Ale zato jsem od sester pochytil škodolibost. "Máma mi říkala, že v tomhle lese straší." Prohlásil jsem jakoby nic. "Mně to teda nepřijde jo, ale prý tu chodí duch bezhlavého vlka, který byl za života svědkem něčeho, co neměl, a tak přišel o hlavu. Prý v tom mají prsty..." Rozhlédl jsem se, jako kdybych nechtěl, aby to ten duch slyšel. Přikrčil jsem se a tajnůstkářsky jsem se natáhl k Zestovi, Tundře a Minervě. "... parohaté monstrum. Prý chodí po dvou a páchne smrtí. Táta se tu narodil, a říkal nám, že to monstrum je nepovedený pokus o pomocníka samotné Smrti." Zase jsem se narovnal a nechal chvíli storku viset ve vzduchu. "Ale co já vím, jsem tu prvně a nikdy jsem ani ducha ani monstrum neviděl." Jooo, dropnul jsem pořádnou bombu. Sice mi naši nic takového neříkali, ale co na tom sejde, chtěl jsem je postrašit.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) = 3 body *

Vlčice se ke mně sklonila, což bylo pro mě legrační gesto. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a zářivě se na cizinku usmál. "To se nedivím, málokdo má tu čest." Odpověděl jsem neskromně. "Tundra a Minehava. Hmmm, pravda to zní jako cizí jména. Moc mě těší!" Moje nadšení trochu zakolísalo když se na mě sesypaly otázky na stopování a moji schopnost se vrátit domů. Stáhl jsem uši a zasmál se s křivým úsměvem. "Eeeeeee jasně že umím stopovat! Přesně jak říkáš Zeste, přece jsem vás našel po čuchu." Těkal jsem očima mezi třemi vlky a rychle vymýšlel jak jim říct, že nemám páru kam jít, aniž bych ublížil svému egu. Moc. "Ale můj nos je už unavený, šel jsem hooodně moc daleko a hodně stopoval a... a... no prostě takhle daleko od lesa budu potřebovat trochu... pauzu. Pár hodin, možná dnů." Poslední dvě slova jsem schválně řekl hrozně moc tiše, takže kdo ví zda to vůbec slyšeli.
Otočil jsem se na Tundru, která o mně zapochybovala. "Jistěže dovedu pomoct, víc hlav víc ví." Odpověděl jsem sebejistě, i když to asi moc smysl nedávalo.

Nabízím Morghanu na krátký úlet, nebo cosi jako pokus o partnerství :D

Co může nabídnout:
- Nekonečnou trpělivost a toleranci snad úplně ke všemu
- Nový pohled na vztahy a partnerství (je polyamorní a nikterak se tím netají)
- Otevřenost a upřímnost (až moc)
- Nekonečný zdroj zábavy a hrozně špatných rozhodnutí
- Pocit že jste nejskvělejší a nejúžasnější a nejpohlednější stvoření na světě (zvlášť pokud by šlo o dlouhodobější záležitost)

Co hledá:
- Otevřenost ve vztahu i v životě
- Při krátkém úletu zábavu, při delším vztahu stabilitu
- Někoho, kdo ji dostane ze šlamastyk, do kterých se sama dostala vlastní vinou
- Toleranci vůči jejím specifickým nárokům (krev, Krevní bratrstvo, poly, nulové vnímání osobního prostoru...)

Sutecha na krátký úlet, pošťuchování a trochu té vzrušující rivality.

Co nabízí:
- Zábavu a neustálý přísun dění
- Dobrodružství
- Možnost objevit v sobě nový pohled na zamilovanost i nenávist

Co hledá:
- Někoho, kdo ho bude chvíli bavit

Yggdrasila na... cosi.

Co nabízí:
- Vnímavou náturu
- Loajalitu
- Udělá, co je třeba bez zbytečných otázek či váhání

Co hledá:
- Někoho, kdo zvládne (či naplní) jeho mommy/daddy issues

Kiss - Mitsurugi
Ezekiel nemá rád, když se na něj někdo povyšuje. Nikdo, krom jeho rodičů, není víc než on! Princ Cedrového království, následních Cedrového trůnu, bratr tří princezen a silného, neohroženého a trochu emočně odměřeného bratra. Ale třeba s takovou odměřeností bez problému umí pracovat, a proto by Mitsurugi byl stopro někým, komu by se klidně pověsil na ocas. Chladný a cynický? Není problém, Eziho sluníčková povaha rozzáří i takového bručouna, jakým je tenhle šedý vlk se zajímavě prokvetlým kožichem a fešným hadrem na krku. Zda by ho políbil? Dost možná ano. Proč ne, že? Když si s někým rozumíte, polibek je vždy na pořadníku dne. Záleží jen na tom, zda se stane prioritou.

Marry - Tonres
Ezekiel je vlk, který si cení především postavení a autority. Má velký vzor ve svých rodičích - otec král, silný a může si dělat co chce, a matka královna, severská princezna a povahově nejvýraznější osoba kterou zná. Přirozeně se díky tomu v mladém vlčkovi vytvořily jisté vzorce chování a preferencí. Což vysoký, mohutný, severský alfa rozhodně splňuje. Pokud by si měl Zeke vybrat někoho, s kým stráví svůj život, byl by to on. Následoval by ho v jeho alfa cestě a zasněně by sledoval, jak mu jeho dlouhé chlupy, nápadně připomínající hřívu, vlají ve větru. Škoda že už je zadaný.

Kill - Stín
Řekněme si to upřímně, Ezi je snob. Lpí na postavení, moci, dobrých způsobech a, v neposlední řadě, na čistotě. Samozřejmě i on se občas ušpiní, rád dovádí i za nepříznivého počasí a když je potřeba projít bahnem, není z těch, kteří by dělali kolem toho drama. Ale aby se vlk vůbec o sebe nestaral, měl mastnou, ulepenou srst a nedej bože parazity? No to vůbec! Něco tak odporného si skoro ani není schopný představit, takoví pobudové by se měli držet zatraceně daleko od slušných vlků. A když k tomu připočteme arogantní a hrubé chování řeznického psa, tak i tenhle blahosklonný vlk dokáže své myšlenky dovést až k možnosti sprovodit někoho ze světa. Takže Stíne, buď rád, že Ezi nemá magii ohně, protože tvoje blechy by se dost možná pokusil odstranit plamenometem. Fuj!

Dam jsem si nevšímal, teď byl pro mě zajímavější Zest, kterého jsem už dobrých pár dní neviděl. Všechny slzy zmizely a nebyla po nich skoro ani památka. Nadšeně jsem vrtěl ocasem. "Jsem na procházce." Zalhal jsem. Přece nepřiznám že jsem se ztratil! A že jsem se bál a brečel, no to už vůbec. "Byli jsme s bráchou Reem a ségrou Verou na výuce stopování a... no, asi jsem to s tím stopováním trochu přehnal." Zasmál jsem se nervózně. To už bylo pravdě o kousek blíž. "A co ty? Taky na procházce s..." Otočil jsem se na dvě vlčice, které mě celkem vlídně vítaly. Ta jedna se sice něčeho lekla, ale i tak byla milá. "Ou, omlouvám se, to by mi rodiče dali." Kruci, musím se řádně představit. Zest to sice udělal, ale máma by mě za to určitě sprdla. "Jsem princ Ezekiel-Etney z Cedrového království. Těší mě." Usmál jsem se mnohem víc dětinsky a rozpustile na někoho s takovým jménem a postavením. Jsem pořád štěně, no ne? "A vy jste...?" Protáhl jsem a naznačil jim tím, že na jejich otázky odpovím až se mi řádně představí. Možná to jsou vlčice z prostých nevolnických poměrů, ale i tak jsem si hodlal udržet dekórum.

Prosím pro:

Siku 25 mušlí, 5 perel
Yggdrasil 25 mušlí, 5 perel
Morghana 25 drahokamů, 25 mušlí, 5 perel, 3 křišťály
Ezekiel 25 mušlí, 5 perel
Sutech 25 drahokamů, 25 mušlí, 5 perel, 5 křišťálů (za ně strašně moc děkuju, jsem ráda že se Marie Alžběta líbila :3 )

//Teleport z VVJ

A najednou... jsem zase byl. A byl jsem celý a ubrečený a na úplně novém místě, ještě neznámějším, než bylo to před chvílí. Byl tu sice les, ale ani náhodou to nebyl Cedrový les. Nene, tohle místo fakt neznám, je divné a páchne cizinci. To já už poznal! Když jsem byl doma v našem království, vídal jsem cizince rád. Bodejť by ne, tam mi nic nehrozilo. Ale tady? Bez rodičů, sourozenců a bez garde? To byla úplně jiná pohádka, mnohem temnější a nebezpečnější. Žádná Princezna na hrášku, ale spíš O Rumcajzovi nebo O červené Karkulce. Až na to, že já v tomhle příběhu vůbec nemusel být vlk.
Otřásl jsem se, otřel si uslzená červená očka, ještě párkrát jsem si zaškytal v posledních záchvěvech pláče, a vydal jsem se na průzkum. Jaké mi bylo překvapení, když jsem dlouho zkoumat nemusel. "Zeste!" Zvolal jsem v překvapení. Neříkal tehdy že bydlí blízko Cedru? Takže můj domov musí být někde za rohem! Panejo to se mi ulevilo.